sumoto_listopad



Západní Kréta 2019

Západní Krétu už trochu znám, takže vím, že ideální bude jezdit za severu na jih, různými trasami a nechat se překvapit tím, co která přinese. Po cestě počítám s dobrým řeckým kafe, různými typy povrchu včetně překvapivých kombinací, minimálním provozem (je konec září) a nepočítám s rovnou silnicí delší než 100 m. Motorka doručena večer před prvním výjezdem nejmenovanou půjčovnou se lvem v názvu, bez problémů, sympatickou dámou. Formální dotaz, jestli mám nějakou motorku i doma, jsem myslím uspokojivě zodpověděl, zaplaceno, mám klíče a doufám, že pojištění je fakt full. Abych nezapomněl, povezu se na Suzuki V-Strom 250. Na první přečtení to není zrovna možná lákavý stroj, nicméně se ukázal jako správná volba. Lehce ovladatelný, s dostatečným výkonem, aby si člověk užil nějakou tu srandu v nikdy nekončících zatáčkách, aby dosáhl bez problémů na zem ve všech, i těch nejnemožnějších situacích (nejsem žádný obr) a taky aby se otočil na metru, když zjistí, že dál už to fakt nejde... Prostě jestli to někdy zopáknu, vezmu si rozhodně něco z této kategorie. Takže večer poslední mrknutí do mapy, nechávám si pro začátek trasy na doporučení z jednoho z předešlých cestopisů kaňon Therisso a těším se na to, co zítra zažiju a jaká bude jízda na stroji, který je hodně vzdálen od toho, co mám doma.

Kapitoly článku

23.9.2019

Snídaně řecký jogurt, tedy stylově, umožňuje vyrazit s myšlenkami lehkými jako vánek nad vlnami Líbyjského moře. Tam uznávám někdy taky dost fouká, ale sem tam se najdou myšlenky, kdy se i nějaký ten vichr může hodit.  Krátký přejezd po místní dálnici, která ve skutečnosti dálnicí naštěstí není, směr Chania a odbočka na Perivolii. Už tam zahlédnu několik velice lákavých kavárniček, ale jsem tady přeci kvůli ježdění, ne?!  Krátký trénink pevné vůle a vyrážím na vesnici Therisso. Doporučení bylo opravdu dobré, kaňon je moc hezký, přerušen na chvilku rovnější částí a prvním stádem koz. Zastavím, udělám pár fotek kaňonu … Jestli to takhle půjde dál, nepochybně to bude zábava. To ještě netuším, co všechno mně v dalších dnech čeká. Ve vesnici je krásný kostelík a památník Elefteriose Venizelose, slavného to muže z přelomu ze začátku dvacátého století. Dal jsem krátkou zastávku a udělal pár fotek. Jedu dál na Zourvu, to už je silnice trochu výš a v jednom místě člověk projíždí pod hodně vysokou skalní stěnou, těsně. Těch těsně ještě bude... Sjíždím do Fournes, všude kolem jsou najednou místo obvyklých olivovníků pomerančovníky. Je konec září, období, kdy dozrávají a stáčím to nahoru na náhorní plošinu Omalos. Tam jsem si řekl, že bych rád viděl alespoň vstup do soutěsky Samaria. Dlouho se chystám na to, že ji projdu po vlastních, ale ani tentokrát to nebude. Nicméně výhled krásný, doporučuji. Trochu se vracím a přejíždím nevelkou plošinou, kde je několik sadů s jabloněmi a rychle se dostávám dál do hor. Dnes je místem, kde se otočím, Sougia na jižním pobřeží. V taverně po cestě dávám první řecké kafe (with sugar, medium please ) a šťávu z pomerančů, oboje skvělé. Jižní pobřeží je jiné, mnohem víc hornaté a k moři se člověk dostává po dlouhé řadě zatáček s tím, že výhled na moře se mu otevře někdy až na poslední chvíli. To je i Sougia, malé městečko, několik taveren a nudistická pláž v levé části zálivu. Není moc důvodů se zdržet, formálně projedu nábřežím tam a zpět. Zpět s krátkou zastávkou způsobenou zakoukáním se jednoho z místních psů do mého předního kola, když otáčím v písku. Dopřál jsem mu krátký zážitek z pocitu, že hlídá mé přední kolo aby se nerozjelo, a pak jsem se rozjel. Přirozeně se všemi ohledy k právům zvířat. Pejsek uskočil a já jsem již v Sougii nezastavoval. Cesta zpět je částečně odlišná, nevracím se přes Omalos a jedu na Prases, užívám si zatáčky, výhledy a nespěchám, není kam. Návrat k večeru. Vyrazil jsem z a vrátil jsem se do Agia Marina, kde budu celou dobu bydlet. Večer fajn koupání v místě a kontrola plánu na další den. Kilometry moc neměřím, ale mohlo jich být tak 160. 

24.9.2019

Ráno obvyklý program, krátce jsem zaplaval, řecká snídaně a kolem apartmánů, kde na terasách snídají první pionýři dnešního dne kráčím k motorce. Doufám, že to bude minimálně tak dobrý, jako včera. Tentokrát stáčím doleva, tedy na západ a krátce jedu po dálnici. Odbočka na Voukolies je ta správná, takže ještě pár stopek a vyrážím po tahu na jih. Hlavní, zjevně, na místní poměry poměrně rychlá a široká silnice prvních asi 15 km, poté už je to zajímavější. Stoupání a zatáčky dnes dovolují výrazně odvážnější jízdu. Užívám si a ani necitím deficit kofeinu. Anebo, že by? Nevím, která vesnička po cestě to byla, jenom vím, že jako vždy se najednou hodne zúžila silnice a já jsem pomalu vjel na minináměstíčko tvořené malou plochou po levé straně. Pár různých stolků pod platanem, jeden jenom pro mě. Výběr podniku byl jednoduchý, byl tam jen jeden. Nicméně po obou stranách silnice, na jedné kavárna, na druhé restaurace. Instinktivně jsem sedl na tu blbou stranu. Tři zkušení muži a jedna dáma (stejného věku) na druhé straně u krajního stolečku nicméně zjevně viděli, že mým cílem je doplnění energie v podobě pořádného řeckého kafe, takže mně poučili. Krátce jsme poklábosili. Zmínil jsem odkud jsem a něco o motorce a jel sem. Sjezd do Paleochory také velmi příjemný, jízda podle nálady. V malém, městském přístavu (je tam ještě další mimo město na výběžku) je několi taveren. Ta vpravo, kde člověk zaparkuje přímo u stolu, byla fajn. Barová židle u minivenkovního stolečku, stín pod velkou markíýou nataženou z prastarých chladivých zdí. Správný kontrast s pohledem na neuvěřitelné barvy moře a kameny přístavu rozpálené téměř poledním sluncem. Procházka po přístavním molu a nasedám. Jdu se ještě podívat na zříceninu Benátské pevnosti nad městem. Směrem k přístavu (tomu na výběžku) a odbočkou doprava se dostanu až ke zbytkům hradeb. Pěkný výhled na všechny strany i zajímavý pohled na městečko svírané ze dvou stran mořem. Z Paleochory vyrážím na západ směrem na Kountouru. Pěkná část jízdy po pobřeží, výhled mírně zastřen prachem ze silnice ve výstavbě. Z Kountoury, kde je myslím největší soustředení fóliovníků, jaké jsem kdy viděl, stáčím na sever, na Sklauvopoula. Poprvé na Krétě mám ten pocit. Dostávám skutečný dárek v podobě úžasné silnice, která se vine do hor. Prázdné. Tady skutečně nikoho nepotkáte. Mám chuť se vrátit a prostě to dát ještě jednou. Motor Suzuki 250 je myslím lehce překvapena, ale drží se statečně. Pokud tudy pojedete, dorazíte (v euforii) na křižovatku s tabulí Voutes doprava. Nedělejto to. Sice do Voutas musíte, ale rozhodně raději jeďte rovně. Pokud odbočíte, pak se nedivte. Já jsem se divil. Vede celou dobu olivovníkovým sadem, ale i když to zní hezky, je to trápení. Navíc je zpestřeno místním zvykem, přítomností psů uvázaných k boudě na kraji silnice, kterých jediným povyražením je projíždějící turista, specielně ten na motorce. Nevěřím, že by tudy jezdili domácí. Cesta není nikde širší než tak 2,5 metru. Pejsci mají boudy vždy za zatáčkou, jinde by to totiž taky samozřejmě nešlo. Naštěstí, jsou vždy chvilku překvapeni divným zvukem, nic proti Suzuki, a když člověk vyrazí ze zákruty, tak proletí většinou mezi nima. Horší by bylo, kdybych chytnul pejska, který by měl řetěz přes silnici. Někde jsem četl, že takhle prožijí celý život. Prý takto hlídají ovce. Ty jsem tam neviděl. Z Voutas na sever. Dalším cílem je podívat se v podvečer na románské památky v Pollirinii. Cesta z Voutas až k hlavnějšímu tahu je taky zážitek. Pozitivní. Akorát s trochu větším množstvím skal na cestě, takže pozor na nepřehledné zatáčky. Vůbec tam platí, že člověk by se krajinou měl kochat zásadně, když je sedlo motorky zrovna zaparkováno i se zbytkem stroje. Polirrinia stojí za to. Velmi pěkná tradiční vesnička s nenáročným výstupem ke kostelíku postavenému na velmi starých románských zříceninách. Výhledy, podvečerní barvy, no paráda. Po prohlídce nasedám a jedu na severní pobřeží, kde se napájím na dálnici a jedu zpět. Dneska tak 160 km. 

25.9.2019

Pláž ráno opět prázdná a pár minut plavání člověka probere spolehlivě. Naskočím do sedla a vyrážím tentokrát východním směrem. Chora Sfakion, dnes dám přejezd, který už znám. Sjíždím na Vrisses. Před pár lety jsem tudy jel autem, prošli jsme soutěsku Imbros a na jižním pobřeží hledali místo ke koupání. Pamatuju si silnici zvedající se od moře v neuvěřitelných zatáčkách. V průsmyku je malé parkoviště a výhled do soutěsky, pak už jenom jízda, která nepotřebuje komentovat, musí se zažít. Po inspiraci na dnes už neexistujícím Panoramiu jsme kdysi našli malou pláž ve skalách, kam se i dnes podívám a taky tam chvilku zůstanu. U pláže je jeskyně, vytvořena příbojem. V horku jižního pobřeží  příjemné místo se stínem. Tady snad úplně každého napadne, co kdybych zůstal přes noc...  Začínám ale ještě zastávkou v městečku, které je asi 2 kilometry na západ. V malé taverně u mola, kam přijíždějí lodě z jiných, západně položených přístavů. Také z Agia Roumeli, cílového bodu trasy soutěskou Samaria. Posedět jenom tak, dívat se moře, lidi kolem, přistávající loď a nevědět, jak dlouho vlastně. Myslím, že jsem na správné cestě. K celkové pohodě. Zaplatil jsem, pozdravil číšnika a jedu na „svoji pláž“. Je kousek na východ od jediné oficiální nudistické pláže na Krétě. Jméno pokud vím, nemá... Nechtělo se mi vůbec odcházet. Zpět se vracím stejně skvělou cestou. Odbočím znova až před Vrisses a jedu po staré silnici na Chanii. Pokud to půjde, chci se dostat co nejvýše nad město. Chvilku jedu velmi zvláštní krajinou mezi Stylos a Malaxa a pak se dám na Nerokouros. Doporučuji tuhle trasu. Chvilku máte pocit, že jste v úplné pustině a jedete stoprocentně blbým směrem a najednou jste vysoko na zálivem u Soudy s výhledem na Chanii a značnou část severozápadní Kréty. Podvečerní barvy výhled ještě o něco málo vylepšují. Opět parádní den. Kilometrů tak do 180 . 

 

Poslední, trochu jiný den, 26.9.2019

Dnes je plán jiný. Podruhé vycházím z doporučení předchozích cestovatelů. Jízda mimo asfalt, až kam to půjde. Jedu nejdříve jako první den kaňonem k vesnici Therisso a za ní se dávám doleva. Po dvou kilometrech je odbočka doprava, zpočátku je to asfalt, ale asi po třech stech metrech přechází v místní cestu nejnižší třídy. Zastavil jsem při odbočce a dívam se ještě jednou do mapy, jestli jsem správně. Shora přijíždí pick-up, za volantem typický Kréťan s plnovousem, na korbě tři-čtyři vlčáci. Naštěstí jenom lehce přibrzdil, zjevně ví, kdy pejsci obvykle seskakují a jede se zatroubením dál. Předpokládám, že další takováhle hravá parta už po cestě nebude a najíždím na úzkou, kamenitou silnici vinoucí se někam do hor. Nechci se opakovat, ale tohle byla fakt paráda. Lehké cestovní enduro je ideální, i když box má tendenci sem-tam ulítnout. Nekonečné množství místy docela ostrých serpentín, cesta dolů bude asi sranda, povrch ale dovoluje docela hodně a nikde nejsou vysloveně díry nebo hluboké koleje. Občas je pár desítek metrů dokonce vybetonovaných. Překvapivě je mezi docela ostrými svahy i dost malých údolí, kde mají pastevci malé salaše a ohrady pro stáda koz. Mám chuť dělat docela hodně zastávek. Asi v polovině se cesta rozděluje a ta vlevo, po které jedu dál je delší. Myslím, že jsem opravdu vysoko. I podle už docela chladného větru. Je jen na vás kam až dojedete. Kdekoliv se lze bez problémů otočit a jet zpátky. Cestou zpět se už nevracím přes Therisso,a le jedu na Fournes a chvilku se jěště toulám, bez jasného cíle. Nechce se mi ještě už naposled, zaparkovat u apartmánu a vím, že večer motorku vracím. Takže improvizace. Dnes tak asi 100 km. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (8x):


TOPlist