Za pohodou až do Řecka

Poznávání Balkánských zemí ze sedla motorky. Zážitek s bosenskými strážci zákona, motorkář v nouzi, družba s albánskými domorodci, a další...

Za pohodou až do Řecka

Kapitoly článku

Vlažný začátek tripu.

Nedlouho po návratu z loňského výletu do Rumunska padlo rozhodnutí se na Balkán vrátit.

                Kamarád Tony se svým čerstvě zajetým, letos koupeným, Banánem (Suzuki DL 1000 V-Strom) měl již delší dobu naplánovaný trip, který chtěl absolvovat už vloni, ale nakonec se ho nemohl zúčastnit, a tak při podzimní oslavě jeho narozenin, na kterých byl i Standa, v té době teprve budoucí majitel Větráku (Triumpha Tigra XCx 800), se upeklo, že v létě dáme Balkán spolu. Naši trojku asi 2 měsíce před plánovaným odjezdem doplnil Míra se svou „divou“ Bárou (BMW GS F 800). Ověřený a spolehlivý parťák z mého mototripu z loňska. No a nakonec vzala účast i moje maličkost na Berberovi (Suzuki DL 650 V-Strom). Naplánovali jsme si celkem 16 dnů bez našich poloviček, zato s jednostopými milenkami. Čas do odjezdu utíkal neskutečně pomalu, vždyť to všichni znáte. Dlouhá zima-nezima tomu taky nepřidala.

 

Den 1. 23.06.2018, stav 56056 km, Dubí (CZ) – Balaton (HU) 56723 km, najeto 667 km

                Nakonec jsme se ale dočkali a nadešel den D. Ráno v 6:00 vyrážím z Dubí, abych se o půl 7 spojil s Tonym na D8 v Siřejovicích. Teplota pouhých 9 stupňů, na léto je to jako fakt docela studené. Naštěstí bez deště. Po přetrpění D1, kde se k nám připojil Standa, dorážíme do Brna. Tady se přidává i Míra a můžeme vyrazit. Cíl dnešní etapy Balaton. Bohužel jsme nenašli kemp, kde jsme byli vloni, a se kterým jsme měli výbornou zkušenost hlavně co se restaurace a bazénu týká. Bereme kemp jiný, teplota je už mnohem příjemnější než ráno, okolo 23 stupňů. Platíme asi 250 Kč/hlavu a stan. Na dlouhou dobu potom stany a spacáky mizí na dně kufrů a mimo plán jedeme „Tour de penzion“. Odpoledne a večer cumláme Lžínskou jablkovici a je fajn.

Bosna i Hercegovina, Jajce, Mostar, Trebinje.

Den 2. stav 56723 km, Balaton (HU) – Bugojno (BiH), 57173 km, najeto 450 km

                Ráno odjíždíme už v 7:50 po snídani, která byla ještě z domácích zásob. Ony takové buchtičky s povidly, kafíčko a cejlonský čajíček dokáží zpříjemnit den. Jakmile jsme dobalili a sedli na stroje, padá z nebe asi 5 kapek. Naštěstí více ne. Cesta maďarským venkovem docela nuda, naštěstí ale krásně vodsejpá. Přejezdem hranic do HR cesta začíná být zajímavější. Po nudných rovinách konečně první zatáčky a kopce. Cílem dnešní etapy je obec Jajce v BiH. Jinak sever HR mě osobně docela překvapil. Sem tam stále opuštěné domy, vesnice poloprázdné, na pohled chudé. Oproti pobřeží, které znám z letních dovolených s rodinou, skutečně markantní rozdíl.

               Přejezdem další hranice HR/BiH se opět zvedá teplota, je letních 27. Zastavujeme hned v hraničním městě Gradiška. Termoprádlo jde do kufrů. Spácháme lehký oběd… telecí bylo vskutku dobré, wi-fi měli taky funkční. Pokud jste tady v restauraci, prakticky všude mají svou wifinu, ke které vám jako hostu rádi poskytnou heslo. Mimo EU jsou data svinsky drahá a tak je tato komunikační cesta dobrou volbou. BiH je motorkářsky mnohem zajímavější než HR. Radost nám kazí pouze hustý provoz, ačkoliv je neděle. Těsně před obcí Jajce dojíždíme kolonu aut, a poslušně se v ní posouváme. Před námi v koloně se totiž posouvají i čerti a tak je nechceme dráždit předjížděním přes plnou čáru. Tito čerti ovšem nejsou v koloně sami. Asi tady měli někde hnízdo nebo nějaký sraz. V koloně je jich nakonec dobře 10 aut. Díky zpomalení se začínáme přehřívat, proto dáváme pauzu. Potkáváme smíšený páreček krajánků na motorkách. Míří do AL a pak do BG k moři. Pokecáme, popřejeme si šťastnou cestu a odjíždíme. Navštěvujeme známý vodopád v Jajcích. Povinnost splněna, je to hezké, stojí to za fotku, ale zas tak extra to není. Mimo plán protahujeme dnešní cestu do obce Bugojno. Tady nakonec seženeme ubytko v motelu Genex za 80E/4 osoby se snídaní. Cena je za největší apartmán. Po koupeli jde část výpravy mrknout do centra. Tony zůstává na pokoji. Nechce se mu. Není se co divit, že nemá náladu. Upadl mu zánovní mobil a rozbil se mu display snad na tisíc kusů. Zbytek výpravy rajzuje po centru a ochutnává poprvé burek.

 

Den 3. stav 57173 km, Bugojno (BiH) – Trebinje (BiH), 57449 km, najeto 276 km

                Ráno jsme odjížděli až někdy kolem deváté hodiny, poté, co se konečně alespoň trochu zvedla hustá mlha. Posilněni vydatnou omeletou s klobásou, která byla v ceně ubytování, míříme k dalšímu plánovanému bodu. Tím je návštěva Mostaru. Máme to asi 120 km, takže pohodička. Po odjezdu z Bugojna stoupáme do kopců. Dopolední pěkné svezení, spousta zatáček, pouze místy je asfalt trochu horší kvality. To ale zážitek nemůže pokazit. Co ovšem zážitek kazí, jsou místní policajti. Čekají na svém místečku na podobné typy, jako jsme my. Zastavujeme na plácku s vyhlídkou do údolí, který se nachází po levé straně vozovky. Tudíž jsme nuceni přejet na druhou stranu. S nadšením fotíme, kocháme se výhledem a netušíme, že už v tuto chvíli jsme taky pozorováni. Za zatáčkou číhající čerti vyhlížejí svojí kořist. Po odjezdu z vyhlídky ujedeme sotva pár set metrů a zastavují nás a vyžádají si doklady. Prý za přejetí plné čáry u té vyhlídky, zaplatíme pokutu. Chvilku dělám blbého, nic naplat, kreslí mi na papír, čeho jsme se dopustili. Tony mi to sděluje i do sluchátek. Je mi to jasné, o co mu jde, ale nechci se vzdát úplně bez boje. Tedy alespoň symbolicky :-). Prý máme zajet do města do banky, tam zaplatit, a potom se vrátit s potvrzením. Pak nám údajně vrátí dokumenty. Prostě divadélko. Vytahuje jakýsi blok, a jakože se chystá začít vypisovat pokutu. O.K., teď asi přichází na řadu má role. Fajn, nevypisuj nic a řekni kolik. Prý 10 E. Dobrá vydřiduchu, tady je máš. Uplácím bosenského strážce pořádku. Vrací mi doklady. Pak ten parchant dodává, že by chtěl 10 éček od každého. Protože jiné naše doklady už v ruce nemá, nejsme ochotni to skousnout a nakonec odjíždíme „jen“ s pokutou 10E za všechny čtyři. Dobrý je, že při pozdějším přezkoumání fotek a videa jsem zjistil, že jsme při sjezdu na vyhlídku žádnou plnou čáru nepřejeli, protože tam prostě žádná nebyla. Důkaz přikládám.

                Ještě před polednem procházíme centrem Mostaru. Ulovil nás klučina, naháněč turistů, s výhodným parkováním na privátním hlídaném parkovišti. Dělá to na hlavu 3E, cenu akceptujeme. Motohadry jdou do kufrů a my v lehčím turistickém oblečení jdeme obdivovat centrum a známý most. Tady to ale opravdu stálo to za návštěvu. Jednoznačně doporučuji. Uličky ve staré čtvrti mají své kouzlo. Atmosféra fajn, jen trochu ubrat turistů. Napříč Mostarem se táhne zřetelně viditelná linie minaretů. Vliv islámu je zde patrný, ačkoliv ženy v burkách mezi turisty nenajdete. Při odjezdu z centra Mostaru trochu bloudíme díky navigaci a dáváme si okružní jízdu Mostarem. Obzvláště jedna pumpa se nám moc líbila, protože jsme jí míjeli celkem 5 x.

                Z Mostaru jedeme na Bagladaj. Vyvěrá zde řeka ze skal, zdejší restaurace jsou přímo na úrovni hladiny. I tady jsou naháněči turistů a tak parkujeme nejblíž, jak se dá, a to za cenu 1E za moto a hlavu. Dáváme oběd v příjemném chladivém prostředí, prakticky s nohama ve vodě, a pak pokračujeme směr Trebinje. Je to trochu větší město, a tak zde určitě bude větší šance sehnat nějaké ubytko. A taky že jo. Na pumpě se připojujeme na wi-fi a přes booking nacházíme ubytování. Nejenom za mě to určitě bylo to nejlepší, co jsme za celý náš trip měli. Vilka v klidné části města, za 30E/4 lidi a stroje pěkně za plotem, nějakých 500 m od centra. Kompletní zařízení, dostatek soukromí pro každého, příjemní majitelé se kterými se dá domluvit anglicky, v ceně dokonce i welcome drink. Odpoledne po zabydlení jdeme nasát místní atmosféru do centra zvaného Stary Grad. Cestou si dáme burek a pak ho jdeme zapít místním pivem. Centrum je plné restaurací a kaváren. Prostředí příjemné, počasí nám přeje, je něco málo přes 20 stupňů, probíhá MS ve fotbale, takže místy jsou velkoploché TV, k tomu hraje jakási hudba, lehce pod mrakem a my si tuto atmosféru užíváme. Relax, pohoda, nádhera.

Z Bosny dále na jih. Poprvé v Albánii.

Den 4. stav 57449 km, Trebinje (BiH) – Durrës (AL), 57746 km, najeto 297 km

                Ráno drobně prší, vše je mokré, alespoň, že teplota je akorát na cestování. Sjíždíme wi-fi kvůli předpovědi počasí, a po chvíli domlouvání se rozhodujeme jet po pobřežní magistrále a vynechat Lovčen. U pobřeží je přeci jen jiné klima než ve vnitrozemí. Po mokru jedeme naštěstí jen nějakých 15 km, potom lehký déšť ustává. Bez problémů přejíždíme hranici BiH a MN. Počasí je zase čím dál tím lepší. Shazujeme teplé prádlo a jdeme do letního. Cestou je místy sfině klouzavá bílý asfalt, který mne v jedné zatáčce téměř pošle k zemi. Naštěstí vlastní zadek, který mě předjel, opět předhoním, a situaci ustojím. Sjíždíme z hor až ke Kotoru a s ohledem na velmi hustý provoz, kde se naše čtveřice velmi snadno trhá díky tomu, že se na úzkých silnicích moc předjíždět nedá, volíme cestu trajektem. Přijíždíme, akorát když trajekt přirazil. Za 5 minut plujeme a za dalších 10 jsme na druhé straně Boky Kotorske. Díky uzavřené cestě na Lovčen jsme byli sice ochuzeni o nezapomenutelné výhledy na tento záliv, ale určitě nás čekají další, a navíc, zase o jeden důvod víc, podívat se opět někdy v budoucnu na Balkán znovu :-)

                I tady na druhé straně zálivu je provoz stále velmi hustý, a počasí současně stále teplejší. Někde okolo Budvy hledáme restauraci, kde bychom utišili neodbytný hlad. Teplota ukazuje 27 stupňů. Nacházíme restauraci s neuvěřitelnou vyhlídkou na Jadran. Usedáme k jedinému volnému stolu. Po zhruba 10 minutách přijde číšník, kterého do té doby nebylo nikde vidět, a nese nám pití, které jsme si ještě ani neobjednali. Kdepak, tentokráte se nejednalo o welcome drink, ale o pití, které si patrně objednal někdo před námi, kdo se toho nedočkal. Číšník i s pitím mizí, aniž by od nás vzal objednávku, a pak po něm není další čtvrt hodinu ani vidu ani slechu. Zcela chápeme, proč hosté před námi restauraci opustili, a činíme totéž. Nevím… možná, že v tuto chvíli už číšník zase běhá po place :-).

                Protože nám bylo líto trávit část života čekáním na obsluhu, odjíždíme jinam. Někteří z nás jen tak v kraťasech, tzv. „na Řeka“, což sice není zrovna motorkářské oblečení (kraťasy, triko a trepky), ale odpovídá to podnebí. Tento úbor pak s přestávkami způsobenými deštěm často využíváme minimálně dobře po dalších tisíc kilometrů. Příhodnou restauraci nacházíme po chvilce v obci Bečiči, což je takové předměstí Budvy. Otevřená teráska, obsluha svižná, naše stroje máme na dosah ruky, hned za zády. Naplníme bříška a hned je zase na tom světě o trošku krásněji. Po pár km stavíme na vyhlídce na ostrov Sveti Stefan, na pláž ani na ostrov ovšem nemáme v plánu jet. Kvůli turistům je problém udělat si tady dokonce i slušnou fotku. Taháme za hefty a pokračujeme po státovce SH47. Po několika km nás cesta táhne od pobřeží směrem do hor. Zničehonic asfalt končí a pak už následuje pouze štěrk, místy více či méně uválcovaný. Sygic tuto cestu zná už kompletně hotovou. Jestli ho náhodou nevytvářeli inženýři ze země, kdy zítra znamená již včera (nebo předevčírem?) Každopádně všichni tuto lehčí offroad vložku ustojíme v klidu, někdo s podkovou, někdo naopak s docela velkým rohlíkem. Dotčení vědí :-)

  Po návratu na asfalt, který vypadá, že ještě ani pořádně nevystydnul, nás pár km nádherných zatáček přivádí k hranici MN/AL. Řadíme se na konec fronty, po chvilce ale předjíždíme nedlouhou kolonu a pak jsme nakonec bez jakékoliv kontroly v Albánii. Jen ta albánská celnička, která nás nechala projet, mohla být alespoň krapet příjemnější. Připadal jsem si jak Jetmir v Anglii (ale o tom až o pár stránek dále).

                Asfalt i cesty jsou v překvapivě dobrém stavu, řidiči už tolik ne. Tajemství páčky vlevo pod volantem ještě převážná většina obyvatel tohoto národa, vlastně abych jim nekřivdil, národa českého taky, zatím neobjevila (nebo ho prostě někdy ani nemá), a dvojitá plná čára je znamení, že se dá předjíždět i zde. Upřímně jsem rád, že nikoho z nás nikde nikdo nikdy v Albánii nesrazil. I když zas až taková divočina to, s výjimkou Tirany, nebyla. Zjišťujeme, že problém je v Albánii i s akceptací platebních karet. Minimálně kvůli tankování je potřeba mít s sebou dostatek hotovosti. Platit eury není úplně problém, berou je prakticky všude, a kurs přepočítávají podle toho, co je stanoveno (asi) jejich centrální bankou. Nicméně všude používají stejný, takže v tomhle směru je to bez obav. Dnes máme podle bookingu naplánované ubytko v Dürresi. Navigace ho nachází během chvilky. Nejedná se o nějakou hitparádu, ale je tu postel, sprcha, wi-fi a moto za plotem. Syn majitele mluví anglicky, a tak zvládáme díky našemu tlumočníkovi Mírovi i domluvu. S výměnou peněz to tady ale není úplně nejjednodušší. Nakonec se daří vyměnit nějakou hotovost v místní prodejně mobilních telefonů. Kurz je stejný, jaký je používán i na pumpách.

                Hladoví se jdeme podívat do místních uliček. Jen co vytáhneme paty ze dvora, hned vedle v ulici se na nás směje rozpálený gril a na něm nějaké maso. Jehněčí si ale objednal někdo jiný před námi a už bohužel došlo. Dáváme si tedy kuřecí, které pohotově zamluvil Tony. 2 kuřátka zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Místní pivo se taky dá pít, a probíhající MS ve fotbale je mezinárodní zábavou a velkoplošné TV jedou v každé nálevně. Tady si jen člověk musí dát trošku pozor, komu fandí. Tady Chorvatům. Ve sparťanském kotli asi taky nebudete řvát Banik pyčo! Nicméně nás fotbal až tak nezajímá. Po večeři jdeme mrknout do centra města. Jaké příjemné překvapení. Hlavní třída plná světel, lidí, života. Takové albánské Las Vegas. Mrkneme k moři na pláž a pak rajzujeme po hlavní třídě. Sem tam se potloukají místní děti a žebrají o peníze. My nakonec sedneme na kafe a něco sladkého. Turisti jsou zde nepochybně hlavním zdrojem příjmů. Zjišťujeme, že spousta z nich je z PL. Ostatně Poláků je plno v celé Albánii a taky s nimi budeme mít co do činění. Ubytko v Dürresi nás vyšlo na 25 E/4 osoby a mota.

Chčije, kam se podíváš.

Den 5. stav 57746 km Dürres (AL) – Ksamil (AL) 58021 km, najeto 275 km

                Podle předpovědi má ráno pršet, a taky že ano. Odjíždíme až po 9. hodině poté, co nám domácí spouští hotspot (díky nefungující wi-fi), a my ověřujeme předpověď počasí. Ta hlásí, že cesta podél pobřeží umožní únik před letos poměrně hodně vlhkým Balkánem. Cestou podél pobřeží by to mohlo jít i bez deště. Navlékáme nepromoky, nicméně ty jdou po necelých 10 km zpět do kufrů. Vesele taháme dál po suchu a ve městě Vlöre nás navigace směřuje od pobřeží do hor. Rádi následujeme, protože od moře se žene déšť. Celý obzor je vyplněn dešťovými mraky, jejichž konec je v nedohlednu a slunečné počasí skutečně nevěstí. Valíme až pod hory s dešťovou frontou v zádech. Kolem poledního míjíme velkou moderní pumpu těsně před úpatím hor. Přejedeme ji jen asi o 3 km, před námi stoupá albánské hornaté vnitrozemí, kde se také stahují mraky a na nás dopadají první kapky. Otáčíme zpět a vracíme se na pumpu. Začíná pršet, pak chcát a pak chčije až do večera. Dáváme v klidu něco lehkého k jídlu (800 gr mísu masa), a čekáme, že se to přežene. Prdlajs. Déšť je stále vydatnější. Po poměrně dlouhém obědu i kávě čekujeme wi-fi, a zjišťujeme, že tady zkejsneme buď (nejméně) do 10 hodin do večera, nebo se pokusíme v nepromocích projet. Aktuální situace hlásí déšť prakticky po celém Balkáně, od nás minimálně na 200 km na všechny strany to je stejné. Zabukujeme si ubytko v Ksamilu na jihu Albánie, natahujeme nepromoky a s odhodláním vyrážíme do deště. Místy neprší, ale skutečně chčije, a to celkem vydatně, takže pořádně nejde ani vidět na cestu. V jedné delší pravotočivé dokonce Tony najíždí do vrstvy vody na cestě, a aby neztratil adhezi a nepoložil to, nezbyde mu než přejet do protisměru. Naštěstí jedeme nějakých 50-60 km/hod, podobně jako auta v protisměru. Cesta je široká, takže když řidič auta v protisměru vidí, že Tony jede přes půlku, v naprostém klidu stíhá zpomalit a nechává mu dost místa. Nevím jak kluky, ale Tonyho a mě to vystrašilo určitě.

                Jediný Míra, který nepodcenil domácí přípravu a pořídil si i návleky na boty, má nohy v suchu. Ostatní máme po několika hodinách jízdy v dešti v botách i rukavicích „trošku“ vody. Na první dobrou nemůžeme zabukované ubytko v Ksamilu najít, a zajíždíme o několik ulic mimo. Zastavíme před domem, kde stojí motorka. Vylézá kolega motorkář z PL a radí, kudy máme jet. Po chvilce hledání to nakonec za pomoci telefonátu jednoho místního obyvatele nacházíme. Reklama na ubytko (ostatně jako veškerá reklama na úplně všechno) samozřejmě lhala. Nic extra, malá kuča, kde pořádně ani neteče teplá voda. Naštěstí už neprší, a vzhledem k naší únavě a tomu, že jsme promočení, bereme. Cena 60E/4 lidi a mota za 2 dny odpovídá poskytnuté kvalitě. Po jakéstakés sprše vyrážíme na večeři. Počasí se umoudřuje, je to na kraťasy a místo deště vykukuje podvečerní slunce. Večeříme přímo nad pláží. Nálada se trochu zvedá. Spácháme nějaký nákup proviantu, ať nám večer příjemněji ubíhá. Standa si na ráno plánuje udělat vejce, a tak si přikoupí i pánev. Jen nepočítal s výkonným chlazením ledničky, a proto ráno nemůže rozklepnout vejce. Prostě komplet zmrzlo :-) Za současného umírněného požívání alkoholických nápojů průběžně sledujeme předpověď počasí na zítra. Zase déšť. No nic, nechme to nyní být, devátá rozhodne. A taky že jo.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.12
Známkováno: 24x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist