Okruh Balkánem, aneb pokousán liškou v Durmitoru

Úvod

Od mého prvního, a zároveň poledního cestopisu, uplynulo již bezmála deset let a deseti tisíce úžasných kilometrů na strojích jedné stopy.                                                                                                            Stále si říkám, Martine, napiš další, není čas, není chuť, prostě samá výmluva. Jestli to právě čtete, tak jsem se konečně překonal, hurááá, hurá na Balkán.                                                                                Je konec července, právě jsem se vrátil z Mostaru, jenom tak na skok, tam a zpět tři dny, jenom já, motorka a hlava plná myšlenek, pozitivních myšlenek po nedávno a zdárně ukončené léčbě chemoterapií. Posledního července máme (s vědomím, že srpen je nejhorší možný měsíc na cestování) odjíždět s ženou někde na Balkán, jenže chceš-li toho nahoře rozesmát, svěř mu své plány! Nevím jak u vás, ale u mě to funguje téměř stoprocentně.                                                                       Kocour onemocněl a dokud nebude fit, žena odmítá odjet, atmosféra houstne, schyluje se k bouřce, bouřka přichází, vybaluju motorku, nikam nejedeme.                                                                                             Prvního srpna syn s rodinou odjíždí na dovolenou do Itálie, druhého ráno jsou na místě, v Rimini, před check-in takže procházka po pláži, ztráta klíčů od auta…

…. Ženo, má milá, povezu Honzovi do Itálie klíče od auta, jedeš se mnou?

1.den, pátek  2.8.2024

Orlová, odjezd v 16h, nemám rád dálnice, nenávidím je, vyhýbám se dálnicím jako čert kříží, a to i autem, no tentokrát dělám výjimku, v Bohumíně na ní najíždím, nad námi se honí mraky, někde kousek za Ostravou začíná pršet, zajíždím na pumpu, přestává pršet, začíná chcát, jdeme na kafíčko, během chvíle je pumpa v obležení motorkářů, kecáme. Nasazujeme  nepromoky a v mrholení vyjíždíme, v Přerově, díky olověné obloze, otáčím jiným směrem, jenže po chvíli si nás déšť stejně najde, pokračujeme v dešti, naštěstí neprší dlouho a ten den už pršet nezačne. Chtěl jsem spát někde nadivoko, díky hrozícímu dešti měním plán. V Šatově znám kemp, startuje tam koloběžkový (ne elektro žďorbo skutrový) přejezd republiky, přespíme tam v chatce.

Orlová- Šatov, ujeto 288 km

2. den, sobota  3.8.2024

Vstáváme brzy, chceme dojet do Rimini, ať už konečně mají věci z auta, v pět ráno vyjíždíme. Do navigace zadávám pouze pár bodů průjezdu, vydávám se navigaci všanc, ale určuji hraniční přechod do Itálie - Nassfeld pass (1552 m).

Krásné místo, samá zatáčka, krásné jako celé Alpy. Nahoře u jezera krátký odpočinek, vařím čaj, přijíždí rodinka v Trazitu, prohodíme pár slov o kráse Alp a cestování. Před odjezdem se dozvídám, že už nemusíme spěchat, auto mají otevřené přes asistenční službu, ale nikoliv zamčené, hlavně že mají přístup k věcem. V těchto končinách jsem už byl nesčetněkrát, vlastně i Lenka tady byla několikrát, jedeme na zmrzlinu

a Kebab na „naše“ místo, k přespání vybírám Camping Ai Pioppi, už jsme tu kdysi přespávali. Mám postavit stan? Zbytečnost. Spíme pod širákem.

Šatov – Gemona del Friuli, ujeto 590 km

 3. den, neděle   4.8.2024

A protože jsme věděli, co za hnus do Rimini na nás čeká, tak opět odjezd brzy ráno, ať alespoň trochu eliminujeme jízdu v kolonách. Do Benátek celkem v pohodě, potom už víceméně ve “středním pruhu vyhrazeném pro motorkáře“, do hotelu přijíždíme tak nějak na oběd. Vlastně ani nic nenamítám na zajištěné ubytování v hotelu, jsem rád. Jsem rád, že trávíme den a večer s vnoučky, príma kluci to jsou. Koupáni v moři, odpolední procházka, oběd nám zpříjemňuje nějaký duhový LGBT průvod. Večer ještě pojížďka čtyřkolkou na vlastní pohon, kluci se točí na řetízkáči, všechno tady žije, i my zažíváme úžasný společný den i večer.

Gemona del Fruili - Rimini, ujeto 366 km

4. den, pondělí    5.8.2024

Den začíná chutnou, a bohatou,  hotelovou snídaní formou bufetu. V noci jsem si hrál s myšlenkou, že ten nezáživný úsek cesty, který na nás dnes čeká, proletíme zase brzy ráno, ale prodloužení rodinné idylky zvítězilo a to je moc dobře.                                                                                                                         Takže odjíždíme kolem desáté, opět z velké částí "středním pruhem pro motorkáře". Na oběd opět zajíždíme do Resiuty na Kebab i zmrzlinu do Gelateria alle Alpi. Po odpočinku a naplnění žaludků už čeká balkánské dobrodružství, konečně. Do Slovinska jedeme přes Passo Predil, u jezera stejného názvu jsme trávili několik dnů některé z předchozích dovolenek, jestli tudy pojedete, doporučuji prozkoumat volně přístupnou a chátrající pevnost, taktéž Predil, nacházející se těsně před hranicí se Slovinskem. Také stojí za to vyjet na Mangart, my to vynechali, byli jsme tam několikrát, úzká panoramatická cesta, mýto pár €uro (do pěti), asi v polovině cesty je zákaz vjezdů (tehdy byl, byl tam pokaždé), tady platí pořekadlo „kdo se bojí, sere v síni“, aneb hurá vzhůru. Nahoře bude problém zaparkovat, úžasné výhledy. My se jeli ubytovat do jednoho z nesčetných kempů v Triglavském národním parku, bohužel ukázalo se, že v srpnu to je nadlidský úkol, v jediném z nich nebyla volná kapacita. Naivně jsem se domníval, že přespíme v malém kempu směrem na průsmyk Vršič, kemp zrušen, vyrostly tam chatky, obsazené byly všechny.

Tak jsem alespoň na Vršič (1611 m/m) vyjel, nahoře kafíčko a kdyby to nebylo ve Slovinsku, tak bych neměl strach z pokuty a vyspali bychom se tam. Dolů už sjíždíme za soumraku a beznadějné hledání volného kempu pokračuje, nic, nikde nic volného. Vzpomněl jsem na kemp Vodenca, kde jsem spal při některé z předchozích cest (byli jme tu se švagrem), malá historka, doplněna fotkami asi neuškodí. Byli jsme už na několika společných "expedicích", vždycky bral stan Vláďa, tož jsem navrh, že tentokrát beru stán já, domluveno, provedeno. Poprvé stan stavíme právě tady (červen 2021, kemp Vodenca), a zjišťujeme, že to sice stan pro dva je, ale ne pro dva hetero muže :-)  ve stanu spí věci, my pod hvězdami před stanem.

Ale zpět k hledání ubytování, věděl jsem, že večer tam je recepce zevřená, naštěstí se nic nezměnilo. Takže kemp byl sice taktéž plný, ale vyhlídli jsme si místečko před recepci, rozbalili jsme tam tábor, do růžova se vypali a ráno vypadli před otevřením. Bylo to naše poslední trápení s přespáním, vlastně ještě jedno následovalo, v Bulharsku, o tom až později.

Rimini – Bovec, ujeto 480 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE