raceczech_spain



Na Peloponés na motorce, pak autem a nakonec na motorce

Z Plzně na Peloponés po dálnicích, zpět po silnicích bývalé Jugoslávie, ve dvou na Honda CBR 1100XX Blackbird, ubytování hotel, penzion.

Kapitoly článku

Nákup motorky

Roky letí, bude mi 55 a mojí přítelkyni 51, já motorkář, co za komunistů jezdil každý rok Rumunsko, Bulharsko a měl v té době kromě povinné Jawy 350 také Hondu CB 900 F Bol d Or (tenkrát stála 90 tisíc, za to byl barák na vesnici), prostě blázen do motorek, ale pak už nic, až před pěti lety chvíli Suzuki GSX 1400, přítelkyně pak motorkou zcela nedotčená, jsme pořídili Hondu CBR 1100XX Blackbird. Nechtěli jsme něco úplně nového, protože už také nejme noví, ale chtěli jsme silnou, spolehlivou motorku a já následníka mé původní Hondy Bol d Or, což byla řada SC01 a Blackbird je pak SC35 a současně jsme chtěli, aby motorka byla v perfektním stavu. Jel jsem pro ni do Schalksmuhle a koupil u poctivého obchodníka krásného Blackbirda z r. 2005 za 5000 EUR, najeto 16 tisíc, originál stav, jen zvýšená řidítka GILLES za 600 EUR namontovány. V Čechách jsme pak dokoupili kufry, turistické plexi, voltmetr, ukazatel zařazeného rychlostního stupně a začal jsem s ní jezdit krátké vzdálenosti, většinou Plzeň- Bílina. Přítelkyně pak jela se mnou jen jednou Plzeň - Berchtesgaden na Orlí hnízdo (neviděli, přijeli o 10 minut pozdě). To bylo vše a v plánu bylo jet na Peloponés, kde jsme zakoupili dovolenou s plnou penzí na týden bez dopravy.

Zkouška autem

Přišel den D, motorka připravená a já přinesl kufry GIVI Keyless a Topcase, ale přítelkyně toho přinesla víc, tolik věcí pohromadě jsem dlouho neviděl. Byly to věci, které jsou „nezbytně nutné vzít sebou“. Po křiku přítelkyně jsem to vzdal, motorku zavřel do boudy a věci nanosil do  Audi A6 se vzduchovým pérováním (nepíšu samoúčelně). Přítelkyně byla navýsost spokojená, nicméně mi utěšovala, že ji to „mrzí“, ale příště, že to určitě vyjde. Ani netušila jakou má pravdu a jak brzo se to stane. Přijal jsem toto divadýlko, slibem nezarmoutíš a smířen s osudem, ale s dobrou náladou jsme pomalu vyrazili z Plzně směr Peloponés, protože na cestu jsme měli týden. Jeli jsme přes Železnou Rudu a mimo dálnic v DE a AT v klidu směr Villach s plánem přespat první noc v Julských Alpách ve Slovinsku. Člověk míní, ale život mění, ve Villachu, kousek od přechodu Wurzen Pass do Slovinska, se rozsvítila kontrolka vzduchového pérování a levé přední kolo Audiny se schovalo v blatníku. Dojeli jsme rychlostí chůze před servis Audi, kde mi však bylo sděleno, že diagnostika až příští den odpoledne a další den pak na dodání potřebných dílů, takže, když by šlo vše v pořádku mohli bysme mít za tři dny auto opravené, ale také možná ne. O případné ceně opravy ani nemluvím. Přítelkyně je na rozdíl ode mne opatrná a má všelijaké pojistky, takže nakonec jsme ve Villachu na pojistku zdarma přespali v hotelu, strávili celý další den na parkovišti a pochůzkami po městě a o půlnoci přijel z Čech odtah s náhradním vozidlem. Audi jsme naložili, a protože náhradní vůz mohl být zapůjčen pouze 10 dnů, šupajdili jsme rychle v noci do Plzně. Druhý den vrátili náhradní vůz, vzali motorku, nabalili – přítelkyně tentokrát již nekřičela, vědoma si situace, že poslední možný bus odjel včera, cesta letadlem je možná pouze za balík do Athén a pak tři přestupy busem a stále zbývalo cca nevyřešených 30 km k hotelu.  

Naostro na Blackbirdu

Z Plzně jsme tedy vyjížděli ve středu odpoledne a nástup do hotelu byl v sobotu do 14 hodin. Opět jsme jeli přes Železnou Rudu, ale tentokrát, vědomi si časové tísně, nejrychlejší možnou cestou na Peloponés, tedy dálnice, dálnice a zase dálnice. U Passova najíždíme na dálnici a jedeme směr Wels, Liezen, Graz. Volíme ustálenou cestovní rychlost mezi 150 až 170 km/hod a děláme časté krátké přestávky. Cestou jen 2 postřehy - v Rakousku na parkovišti se dáváme do řeči se starším rakouským párem, pán vyzvídá kam máme namířeno, protože také býval motorkář, když říkáme, že nach Griechenland projevuje neskrývané nadšení a asi by jel hned nejraději s námi, jeho žena ho však krotí, tak ho nadšení přechází a poslušně nastupuje do svého auta, dalším postřehem je velký hic a rachot v rakouských tunelech, který jsem si nikdy předtím při jízdě autem neuvědomil, teplota na budíku stoupá téměř ke 100 stupňům. Večer přijíždíme do slovinského Mariboru, na hledání ubytování airbnb apod. není čas, bereme první hotel za 80 EUR se snídaní, přítelkyně je spokojená, není to žádná mladá holka a nemohu ji nutit zalézt do stanu, vlastně je dobrá, že ten první den zvládla a vůbec nekřičí. Po příjemné, bohaté snídani usedáme na moto a sjíždíme na dálnici směr Chorvatsko. Opět volíme velmi rychlý přesun, vědomi si možných pokut, ale nic jiného nám nezbývá a díky chorvatské dálnici, kterou beze zbytku využíváme, uleháme tentýž den v Dubrovníku. Oproti sezóně je dálnice s malým provozem, na parkovištích obsluha v restauracích funguje, lidí minimum, takže pohoda. Jen to Chorvatsko, které máme tak rádi, se nám z té dálnice nezdá tak hezké, jak ho známe jinak. Motorka šlape jako hodinky, byla to dobrá koupě a já se k ní chovám rovněž slušně, sice jedeme rychle, ale nehoním ji do rychlých rozjezdů a prudkých brždění, vlastně po celou dobu cesty nepřeleze otáčkoměr cca 6500 ot/min, takže její výkon využívám tak cca z jedné třetiny.  Před příjezdem do Dubrovníku pouze přejíždíme přes dvě celnice krátké území Bosny a Hercegoviny, které má u mořského pobřeží s největším tamním městem Neum, všímáme si, že ceny jsou mírně nižší než v Chorvatsku. V Dubrovníku po příjezdu ke známému mostu nad mořem nás odchytává místní provozovatel penzionu, takže ubytování je vyřešeno za 30 EUR.  Pouze krátká procházka kolem moře a nákup v jedné večerce, hodujeme na terase před penzionem. Brzo ráno vyrážíme z Dubrovníku a jedeme podél moře směr Černá Hora, cestovní rychlost rázem padá z udávaných cca 170 na 50 km/hod a je to sakra znát. Při vjezdu do Černé Hory si uvědomujeme, že se něco změnilo, až doposud by člověk neznalý vyspělosti jednotlivých zemí, by krom slabšího provozu na Chorvatské dálnici oproti předchozím zemím nepostřehl žádný velký rozdíl, ale teď je to jiné. Cesty jsou horší, všude jsou policisti, stále se měří rychlost, i když není co měřit, jelikož provoz se pohybuje rychlostí šneka, rychlost se dále snižuje tak na 40 km/hod, je vidět plno nápisů v ruštině a také plno Rusů a plno nabízených novostaveb bytů k prodeji v ceně tak milion až dva. Těšíme se na Boku Kotorskou, celou ji objíždíme, jako přístav C.K. Rakouska - Uherska to bylo hodně chráněné, vysokým pohořím ze všech stran, přítelkyni se to líbí, zastavujeme v Kotoru a chvilku to obcházíme.

Opět zjišťuji, že je to tu jiné, plno policistů, jen tak posedávají po lavičkách, krmí se, kouří a pokřikují na sebe – fakt zvláštní. Pokračujeme dál šnečím tempem, na konci Černé Hory vidím na mapě, že mohu ušetřit plno kilometrů, když to místo kolem moře vezmu zkratkou přes kopce k Albánským hranicím. Sjíždím tedy na žlutou silnici a rázem je vše jinak, horší asfalt, horší domy a téměř po celou dobu je po straně silnice smetiště. Musím dávat pozor, člověk neví co je za zatáčkou a jakákoliv nehoda zde, by byla zcela fatální. Zatáčky jsou víc než prudké a povrch silnice sem tam s velkou dírou. Konečně před Albánskými hranicemi najíždíme na původní silnici a stavíme na naši oblíbenou kávu u čerpačky. Jde k nám paní cca ve věku mojí přítelkyně a stále nechápe, jak sem mohla moje přítelkyně dojet z Čech na motorce, je to Slovenka co si vzala před 15 lety Albánce (lidé mají zajímavé osudy), varuje nás před serpentinami a odjíždí. Přijíždíme plni očekávání na albánské hranice, je to celnice, kterou by zbourali i komunisti v minulém režimu, je horko, fakt horko, před námi tak cca 30 aut, zastavuji za posledním. V tom, ale vyletí z několika aut ruce a mávají, abychom je předjeli, je to milé, velmi milé. Kontrola je rychlá a bez jakýchkoliv problémů. Jen chtějí vidět zelenou kartu. Kousek za celnicí zastavujeme, v Albánii jsme oba dva prvně a vypadá to tu, přesně tak, jak jsme si představovali a jak to všichni znají z obrázků. Jedeme stále pomalu a to už od Černé Hory, jestli to takhle půjde dál, nestačíme nástup na hotel. Cesta, která následuje, tuto domněnku jen potvrzuje, k motorce jsem šetrný, rozhodně ji nechci zničit v nějaké díře, a tady jich je hodně a hlavně je všude frézováno, jde to takhle asi 50 km.

Ale pak se situace mění, silnice je široká, bez děr a frézování a mohu rázem jet rychlostí kolem 130 km/hod, někdy i víc, tak toho využíváme, provoz je takový střední, takže s ohledem k velkému výkonu Blackbirda se nechá hbitě předjíždět a cesta ubíhá. Jedeme smér Drač, doprava houstne, sem tam jsou vidět relikty staré doby, oslí povoz, divný lidi, přebíhání rychlostních silnic, ale nějakou romantiku dávných čas zde již nenajdete. V jízdě na motorce nebo obecně i autem jsme narazili v Albánii na dvě nepříjemnosti. První, co člověka překvapí, že na dálnici nebo snad rychlostní komunikaci jsou semafory a toho prvního jsem si málem nevšiml, prostě jedete cca 130 - 150 a najednou bác ho, červená – strašný systém (s touto podivností jsme se pak setkali ještě jednou na severu Řecka) a druhou nepříjemností je pak promaštěný asfalt ve městech vzhledem k technickému stavu tamního vozového parku, takže s motorkou v albánských městech s velkým provozem se musí fakt opatrně. Za Dračem jedem zřejmě po dálnici, to už jedeme kolem 150 km/hod a stavíme pro benzin a na kávu. Bohužel nikde nejsou ceny a obsluha nás pořádně očeše jak na benzinu, tak na kávě, musíme si příště dávat pozor, navíc za eura nám vracejí leky, které jsou v podstatě bezcenné, jak za chvíli chápeme. No nic, cesta je výborná, tak kilometry ubíhají a míříme na Gjirokastér, kde podruhé v Albánii tankujeme, nádrž Blackbirda má 24 litrů a při naší obsazenosti vydrží vždy tak na 300 km, ale teď jsme již chytřejší.

Čerpadlář mi chce strkat pistoli do nádrže, ale zastavuji ho a sjednáváme cenu za litr, už nechceme kupovat nejdražší benzín v Evropě. Dohoda je uzavřena a nádrž naplněna. Cestou absolvujeme dvě objížďky, přítelkyně nechápe co to je, také se divím, je to taková terénní vložka, ale Blackbird rozhodně není tereňák, jedu tedy krokem a nástrahy zvládneme bez úhony. Nejsou tady nikde parkoviště, tak stavíme porůznu, většinou vidíme odpadky, holé kopce, krávy a lidi, které si vydělávají na živobytí tvrdou prací, myslím, že v Čechách to mohlo takhle vypadat, tak za Rakouska – Uherska, fakt těžký život pro místní. Cesta je super, čekali jsme hrozné cesty, jak se všude píše. Ale my už přijíždíme kilometr před Řecké hranice, kde se ubytováváme za 30 EUR v takovém penzionu u cesty. Vede to mladý klučina, který je fakt snaživý a napravuje reputaci Albánců, kteří nás obrali na benzině. Chlubí se tím, co uvařil, dáváme tedy bohatou večeři a dáváme mu 20 EUR, rozhodně si je zasloužil. Ochutnávám místní pivo, je výborné, rozhodně nejlepší za cestu. Zatím jsme měli vždy štěstí a ubytování jsme vždy našli na poslední chvíli, nemůžeme to objednávat dopředu, protože musíme jet, co to dá, a nevíme, kde ten den skončíme. Máme balkon a vidíme, že k domu jde pes, který se hrabe ve všudypřítomných odpadcích, je nám ho líto, taky máme psa, a tak mu chceme dát výborný špek, co ještě máme z Dubrovníku, jenže když na něj zavolám, upaluje pryč, seč mu síly stačí, asi to psi v Albánii nemají lehké. Jak později zjistíme, stačilo by mu popojít pár kilometrů do Řecka a měl by se jako král, nikde jinde jsem neviděl, že by se psi a kočky měli tak dobře jako v Řecku. Ráno brzo vstáváme a popojíždíme kilometr na hranice s Řeckem.

Jsou to jiné hranice, než jsme doposud zažili, spíše připomínají vojenskou základnu než hraniční přechod, všude ostnaté dráty, betonové zátarasy a ostraha. Řadíme se do fronty cca 10 výhradně albánských aut směřujících do Řecka, fronta se vůbec nehýbe, auta jsou ze strany Řeků podrobována důkladné prohlídce, když v tom k nám přijde usměvavá řecká celnice, vyndavá nás z řady, přeje nám hezký pobyt v Řecku a posílá nás ze střeženého prostoru do řeckého vnitrozemí. Projíždíme zcela opuštěnou krajinou s listnatými lesy, jediní lidi, které za dlouhé kilometry potkáváme, jsou lovci. Dále projíždíme několik menších vesniček v nic moc stavu a o stavu místních fabriček, jestli to tak lze nazvat, ani nemluvě. Oproti Albánii to tady rozhodně není lepší, až později čtu na internetu, že jsme projížděli nejméně zalidněnou a nejchudší částí Řecka. Po cca 200 km putování tímto opuštěným krajem najíždíme z ničeho nic na dálnici a vše je jinak. Předtím jsme v Řecku nikdy nebyli a tak nás tato dálnice víc než překvapuje. Úplně špičková dálnice se zcela minimálním provozem a tak to je kromě úseku před Athénami, kde provoz zhoustl, všude v Řecku na dálnicích, ale to teď ještě nevíme. Němci nebo Rakušani si o takových dálnicích mohou nechat jenom zdát, je vidět, že EU má peněz ještě dost. Ten provoz je fakt minimální, kdo tam nebyl, nedokáže si představit, když zastavíme na parkovišti, tak než sníme svačinu, projedou za 15 min třeba jen 2 auta, fakt neuvěřitelné. Jedeme rychlostí kolem 180, je to radost, jen benziny tu nějak chybí, vlastně nebyla ještě ani jedna.

Taktéž jsme za celou dobu neviděli na horizontu jedinou vesnici nebo město, později čteme, že Řeků je zhruba tolik jako nás, ale z toho přes 5 miliónů žije v aglomeraci Athén, zbytek při pobřeží a proto vnitrozemí vypadá, tak jak vypadá, pro divokou zvěř jistě ráj. Jsme nuceni tankovat, sjíždíme z dálnice a rázem zjišťujeme, že běžná silniční síť je v dezolátu a nebýt dálnic, bylo by Řecko v podstatě neprůjezdné. Zastavujeme ve vesničce, kde se zastavil čas, tankujeme a dáváme kávu. Sedí tady víc lidí a evidentně nikdo nikam nechvátá a s prací si neláme hlavu. Opět najíždíme na dálnici a již se blížíme ke Korintskému zálivu a již z dálky vidíme jeden z divů světa, zavěšený most přes tento záliv. Je to druhý největší most svého druhu na světě, prvenství drží most přes moře u ruského Vladivostoku. Přejedeme most a jsme konečně na Peloponésu. Rázem je vše civilizovanější, žije zde plno lidí a mají hezké domy. Jedeme řadou tunelů po okraji moře, je to hezké. Předjíždí nás místní motorkář, přestože jedeme rychlostí kolem 170, vlastně první za celou cestu, nechám ho předjet, ale v následném dálničním stoupání si to neodpustím a ukáži tomu Řekovi, že je jen málo motorek, které předjedou Blackbird a necháváme ho daleko ve zpětných zrcátkách. Máme pěknou mapu Peloponésu a tak si troufáme sjet z dálnice a vydat se nejkratší cestou k hotelu, který je v městečku Drepano, byť tušíme, s jakými cestami budeme mít dočinění. Vše se odehrává podle našeho předpokladu, navíc na asfaltu je místy písek, takže fakt pomalu. Je to tu trochu jiné než v řeckém vnitrozemí, více vesniček, vinohradů, takové veselejší. Přítelkyně je spokojená, protože se již vidí v hotelu a to v co nedoufala, že dokáže, se stává skutkem a v 13:15 hod,  se ubytováváme v hotelu, přímá linka Plzeň – Drepano dorazila bez zpoždění.

 

Cesta do Plzně

Týden uběhl, výlety na lodi a busem do Athén byly, ale motorka odpočívala. Jediná zajímavost, která mne překvapila, že v řeckých městečkách žije plno psů a koček, které mají zdarma jídlo z takových automatů, kde výdejní okénka pro psy a kočky jsou vedle sebe a psi a kočky zde žijí ve svornosti. Vidět se rozvalovat psa nebo kočku na stole restaurace není nic ojedinělého. Je to od Řeků moc hezké, že se takhle chovají. V sobotu balíme a vyrážíme směr Plzeň přes celé Řecko, Makedonii, Kosovo, Srbsko, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, Slovinsko, Rakousko a Německo, ale teď již s minimem dálnic, času je dost. Jedeme přes Korintský průplav, taková strouha ve skále a po dálnici směr Athény. Po chvíli sjíždíme z dálnice a přes vnitrozemí Řecka směřujeme ke klášterům v Meteoře. Vnitrozemí je řídce osídlené, ale je to lepší než ta pustina, co sousedí s Albánií. Nic zajímavého, kláštery znají všichni z fotek a my míříme na hranice s Makedoniií. Cesty se ale začínají více kroutit a je to stále nahoru a dolů a znovu je tu totální pustina, na silnici je čím dál častěji značka „Pozor medvědi“. Bereme to jako legraci a zastavujeme na odpočívadle u říčky, vesnici ani jiné auto jsme už neviděli minimálně hodinu. Vybalíme sýr a chleba a v tom přichází kočka, tak ji dáme najíst, jsme přece v ráji zvířat, co by si o nás pomyslela, když v tom přichází pes, ale velký pes, neurčité rasy, určitě větší než vlčák a rovnou si jde k nám pro svůj příděl, ten mu rádi přenecháváme a s myšlenkou medvěd je už určitě na cestě urychleně balíme a odjíždíme.

Doma na internetu zjišťuji, že minulý rok na severu Řecka zardousili vlci anglickou turistku a celou ji sežrali, fakt je to jiné než u nás. Vyjíždíme na horský hřeben a před námi se otevírá zcela opuštěná krajina, jen holé stráně, křoviska, skály a sem tam lesík, kam oko dohlédne, světélko žádné. V hluboké tmě dojíždíme do města Florína u hranic s Makedonií, za 40 EUR, pěkný hotel se snídaní, dobrá nabídka. Ráno přejíždíme hranice s Makedoniií a rázem je vše horší, jedno na co si vzpomenete. Najíždíme na místní dálnici, která je mizerná a dojíždíme do Skopje. První co člověka napadne je, že ta architektura je nějaká divná, je to taková směs socialistického realismu s pompézností starobylých budov, vše chce působit nabubřele a monumentálně. Z myšlenky, že zde přespíme upouštíme po návštěvě hotelu, kde požadují 80 EUR, jako kdybychom byli v úplně jiné zemi. Přejíždíme hranice do Kosova, platíme 10 EUR za zelenou kartu. První co Vás napadne po pár kilometrech v Kosovu je, že všichni staví, že to je jejich životní náplň, silnice, mosty, domy, fabriky, prostě všechno. Všude je plno prachu a blátíčka a všude jsou odpadky. Rovněž nikde jinde jsme neviděli tolik obchodů s pneu a disky. Jinak naše rychlost v těchto zemích je rychlost hodná tak Jawy 350, víc by to bylo o život. Už je tma, když přejíždíme hranice z Kosova do Srbska, zatím na všech hranicích pohoda, ale tady je to jiné. Vyndávají nás z řady a prohlížejí zavazadla, po prohlídce trvají na tom, že musíme zpět, že nás do Srbska nepustí. Pasy je nezajímají a snad jen moje ruština a naše OP je obměkčují a my můžeme vjet do Srbska.

Doma zjišťuji, že kdo vjede do Kosova, mimo oficiální srbské přechody nemůže být vpuštěn do země, takže, ti celníci byli vlastně ještě fajn. V Srbsku bereme okamžitě ubytování v penzionu za pouhých 20 EUR. Druhý den bude nejhorší z celé výpravy, prší a my stále stoupáme, už je pouhých 6 stupňů, uklidňuji se, že za chvíli jak přejedeme hřeben, začneme klesat a teplota půjde nahoru, ale tady je nějaká náhorní plošina, kterou přejíždíme několik hodin. Asfalt je neskutečně kluzký, musíme pomalu, jedeme 40-kou, jsme mokří, je zima, přítelkyně už jen kouká, nekomunikuje. No nic, musíme odtud pryč, nic tu není, tady bysme zahynuli, po cestičkách přejíždíme do Bosny a Hercegoviny a v městě Višegrád za 30 EUR bereme penzion a rozmrzáme. Ráno popojíždíme pouze kousek cca 150 km do Sarajeva hezkou cestou plnou tunelů podél přehrady a celý den máme na jeho prohlídku. Určitě stojí za vidění, navštěvujeme místo atentátu, staré město, výlet lanovkou, výstup na TV věž, nějaké nákupy, cukrárny, večeře, to se přítelkyni líbí a úplně září, na včerejší kalvárii dočista zapomněla.

Přespáváme ve starém městě za obvyklých 30 EUR v hostelu a ráno vyjíždíme směr Chorvatsko. Před hranicemi utrácíme na obědě poslední zbytky místní měny a usedáme na motorku, když v tom si všimnu, že levá část řídítek je uvolněná a vypadla speciální matka. Přichází k nám dva chlapi, co byli také v restauraci skouknout motorku a říkáme jim náš problém. Ochotně se nás ujímají a odvážejí do místní opravny, kde nám závadu opraví, nic nechtějí, dáváme aspoň 10 EUR, děkujeme, jsme jim zavázáni. Pak již není o čem psát, s jedním přespáním ve Slovinsku dorážíme následující den do Plzně. Celou cestu jsme měli štěstí, cestou tam jsme jeli hodně rychle a žádná pokuta, ale dvě vesnice nedaleko Klatov mi je naměřeno 68 a houká za mnou Superb. Zastavuji a sympatické policistce vypravuji, že mi to nebude věřit, ale že právě jedeme z Peloponésu a musím vyzvednout auto, než mi zavřou servis. Je fajn, dostávám 100 Kč a frčíme pro auto.

 

Pocity a plány

Přítelkyně takhle nikdy nikde nebyla, je zvyklá jen letadlem, být čistá, nažehlená právnička, prostě hogo fogo, ale udělala mi radost tím, že řekla, že to byl zážitek a že nikdy v životě neviděla tolik věcí a takový syrový život, jaký skutečně v těch zemí je, jak tam lidé opravdu žijí. Neměli jsme v přilbách komunikátory, takže konstatovala, že si takhle ještě nazapřemýšlela. Příští léto plánujeme jet na Gibraltar, už se těšíme. Pokud máte zdraví, motorku a trochu peněz, určitě někam jeďte, stojí to za to a nikdo neví, jestli to půjde i příští rok, roky letí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (23x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist