Balkán 2009 (Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Černá Hora, Albánie, Řecko)

Den první (odjezd ze Zlína, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko)

Je to tady, konečně nastal tak dlouho očekávaný den odjezdu. Před námi je 15 dní, věřím, že báječné dovolené. Máme v plánu projet a navštívit Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Republiku Srbskou, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Albánii a jako konečný cíl řeckou Lefkádu. Motocykl BMW 1200 GS Adventure je plně připravený na dalekou cestu a já s manželkou Lenkou naposledy rekapitulujeme věci, které považujme za nezbytné vzít sebou. První pokus vše narvat do tří hliníkových kufrů skončil neúspěchem a tak jsme museli společnými ústupky udělat drsné restrikce především v oblečení. Vzdal jsem se svého sbaleného saka, motýlku, lakýrek za ústupek vyhození dvou lodiček a večerních šatů z kufrů (samozřejmě žertuji). Nicméně pravdou zůstává, že ve dvou na jedné motorce jsme se museli poněkud uskromnit co se týče našeho cestovního vybavení a oblečení nevyjímaje. Ještě než sedáme na motocykl, klepu do navigace přibližnou trasu a Lenka absolvuje pár telefonátů s rodinou a přáteli. Po svém nám každý přeje šťastnou cestu a hlavně návrat. Ještě si naposledy vyslechneme, jistě jak jinak než dobře míněné rady a kázání, že jsme šílenci a dobrodruzi, protože jedeme sami na jedné motorce atd., atd. Loučíme se s dětmi, děláme první fotku, jak jsme nabalení a sedáme na mašinu. Vyjíždíme, máváme našemu rodnému Zlínu. Během slabé hodinky překračujeme hranice se Slovenskem a po okrskách mimo dálnice, si užíváme celkem poklidnou jízdu. V hlavách se nám honí vzrušené myšlenky, směsice radosti a příjemného očekávání nadcházejících dnů. První přestávku děláme v obci Matúškovo, dobře to tady známe a interně říkáme „Fazolová polévka od Slovenského Maďara“. 

 Je to moc pěkný penzion s restaurací s názvem Toldi. Jednoduše prvotřídní domácí kuchyně. Obsluhuje většinou majitel restaurace a je velmi milý. Bez přehánění jsem osobně přesvědčen, že ona zmiňovaná polévka je nejlepší fazolovka na světě, má drahá jistě promine, taky ji občas vaří. Po vydatném a skvělém jídle naskakujeme na koně a za burácení boxera míříme k maďarským hranicím. Loučíme se s bratry slováky (maďarské slováky nevyjímaje) a v Komárně přejíždíme přes Dunaj do ciziny - Maďarska. Heslo naší cesty zní, žádné dálnice. Přes Maďary je to i zbytečné, dlouhé táhlé a rovné úseky silnic s pár kruháčem a nějakým tím městečkem nebo vesnicí. Uvědomuji si, že už jsem daleko za strašákem našeho bodového systému a začínám z pohodové jízdy přecházet do režimu velmi rychlého přesunu. Lenka mě jen občas dloubne nebo přes intercom lehce napomene a umravní moji zběsilou jízdu, ale jinak jde vše jak má. I přes relativně vysokou cestovní rychlost se nám zdá, že se to hodně táhne, ale přes Maďarsko jsme už jeli mnohokrát, takže nic překvapujícího se nekoná. Přes uherské stepi jsme přeletěli jak nejrychleji to šlo a už podáváme pasy Chorvatskému celníkovi. Projíždíme první balkánskou zemí a za postupného stmívání začínáme hledat nějaké přespání. Držím slovo dané své drahé polovičce a do navigace BMW ZUMO 550 zadávám vyhledávání POI v sekci „Hotely“. Vyhledávání dopadlo jednoznačně, hotel v městě Kutina. Finanční limit dle našeho cestovatelského rozpočtu splňujeme bez problémů a za 413 Kuna je dvoulůžkáč se snídaní a prý hlídaným parkovištěm náš. Po malé večeři a pár deckách vína můžeme klidně spát. Skóre ujetých kilometrů za první den cca 650 km ze Zlína.

Den druhý (Bosna a Hercegovina a zase Chorvatsko):

Brzy ráno vstáváme, chystáme se na hotelovou snídani. Mé první kroky vedou ale k motorce. Zjišťuji, že je vše v pořádku, jen slečna recepční mě s úsměvem upozorňuje, že motocykl bez zjevné příčiny v noci několikrát houkal. Pomyslel jsem si, že alarm připnutý na přední kolo bude asi v nějaké poruše a později se to bohužel potvrdilo. Snídáme samé zdravé věci poněkud z donucení, protože v nabídce nic jiného bohužel není. Až tedy spořádáme několikátý celozrnný rohlíček s bio marmeládou a nějaký ten chlebíček s nízkotučným sýrem, přijde bachratý rozesmátý kuchař a zeptá se mě, jestli třeba nechci udělat něco pořádného - třeba hemenex nebo klobásku. Mám dojem, že padnu pod stůl, utřu si slinu a smutně odvětím, že už jsem po snídani. Hop do sedla a zpět na silnici! Republika Srbská (nikoliv Srbsko), jenž byla před námi, je lidově řečeno v jakémsi holportu s Bosnou a Hercegovinou a nám není neznámá. I tudy jsme už několikrát projížděli na cestě k Chorvatskému pobřeží, takže přesně víme, co nás čeká… Táhlá rovina, samá dědina a na každém rohu místní policisté s radarem na trojnožce, to je to méně příjemné. To více příjemné jsou všude vonící pečínky na rožních před restauracemi kolem cest. Ještě teď máme tu vůni a chuť v dobré paměti. Přetrpíme nástrahy radarů a vonících pečínek a ve směru na město Banja Luka pokračujeme dál. Po projetí zmiňovaného města se začne velice rychle měnit ráz krajiny z rovin na kopce pomalu přecházející v hory a azbuku na cedulích začne střídat zase latinka. Cesta kolem řeky Vrbas je opravdovým motorkářským zážitkem. Pokud má člověk trošku štěstí a netrefí zrovna dopravní špičku, tak si to tam opravdu užije jako někde v Alpách. Na enduru opravdu neřeším nějakou tu nerovnost nebo jamku a soustředím se na rychle, ale plynule řezané zatáčky, zatímco Lenka ze zadního sedla obdivuje nádheru okolní krajiny a pálí za jízdy jednu fotku za druhou.  Cestu už dobře znám, ale jen ze zvyku mám v navigaci Jajce, krásné poutní místo s bohatou historií. „011-014.jpg Užíváme si téhle nádherné země a záměrně prodlužujeme cestu směrem na Mostar. 
Stavíme na oběd a dáváme si skvělou jehněčí pečínku. Platíme doslova pár šupů. Oficiální platidlo je sice Bosenská marka, ale není problém platit i čímkoliv jiným, většinou berou všechny platidla od svých sousedů. Všudy přítomné poničené domy z války už dávno nevnímáme. Bosna a Hercegovina nás už před lety okouzlila a motorkářský zážitek to u nás asi navždy umocnil. Těžko říct, jestli tou překrásnou krajinou nebo třeba i lidmi a prvotřídní kuchyní, ale pro nás je to země, kam se budeme vždy rádi vracet. Tankuji ještě do plna levný benzín a kola GS už se točí směrem k Dubrovníku. Je to tady, jsme opět v Chorvatsku, smutně se otáčíme. Nic proti Chorvatsku, milujeme moře a celé jadranské pobřeží, ostatně jako asi každý Čech, takže rychle pookřejeme a už se těšíme k Jadranu. Pozdě odpoledne přijíždíme do Dubrovníku. Okamžitě se nám podařilo sehnat vhodné ubytování, 460 Kun za oba a se snídaní nám přišlo na Dubrovník více než rozumné. Recepční v hotelu Sumratin, nám dokonce nabídl, že můžeme parkovat přímo vedle hlavního vchodu pod recepcí, takže pokažený alarm jsem mohl s klidem hodit do kufru. Na koupání v moři už bylo pozdě, ale dlouhá večerní procházka po Dubrovníku a pobřežní kolonádě, samozřejmě spojená s návštěvou zdejších stylových hospůdek, nám vše bohatě vynahradila. Skóre cesty za druhý den cca 500 km, tedy celkem 1150 km najetých od domova. 

Den třetí (Černá Hora a příjezd do Albánie)

Hospůdky v Dubrovníku jsou vážně pohostinné, takže jsme se vstáváním tentokrát nijak nespěchali, ono to vlastně ani nešlo. Nicméně ještě před polednem jsme byli znovu v sedle a s velkou energií a dobrou náladou uháněli kolem pobřeží vstříc novým zážitkům. A když novým, tak doslova, jelikož do Černé Hory nás nikdy dříve osud nezavál, stejně jako do Albánie nebo Řecka. Do Černé Hory jsme z Dubrovníku dorazili zanedlouho a to i přes malé komplikace, kdy jsme se ještě s motorkou chtěli pomotat kolem Dubrovníku a stala se nám díky naší navigaci zajímavá věc. Navigace Zumo 550 nás naprosto sebejistě a neochvějně zavedlo na malou enduro projížďku, dál od pobřeží na nějaké militarizované území nikoho a všech. Asi 3x během hodinky jsme překročili hranici Chorvatska a BiH a zase zpět. Ani ne celníci, ale opalující se vojáci se samopalama z nás byli úplně na prášky, že se musí ustrojit, zvedat závoru a pořád nás lustrovat a někam telefonovat, evidentně téměř bojová akce v jejich navyklé znuděné letargii. Domluva hrozná, jelikož tam asi člověka, natož pak cizince moc nepotkávají. Pak jsme po těch vyprahlých kozích stezkách dojeli až někde, kde už starší soudruh voják pamatující ze školy Josipa Broze Tita, závoru nezvedl a snažil se nám konečně vysvětlit, že jsme v nějaké zakázané zóně a že tam sice motorkáři z Československa často zabloudí (dovede je tam mapa Garmina, moje poznámka), ale že se musíme každopádně vrátit zpět a dál pokračovat do Černé Hory přes jedinou možnou oficiální turistickou cestu a to je kolem pobřeží. Každopádně ta hodinová projížďka v té zakázané zóně byla motorkářsky naprosto úžasná a i lehce dobrodružná.
Po překročení hranic Chorvatska a Černé Hory jsme zaznamenali na první pohled snad jedinou změnu proti Chorvatsku, a sice že platidlo tu už nebylo Kuna ale Euro. To jsme samozřejmě věděli předem, ale nevěděli jsme, že i ceny mají v pravdě evropské. Od místních jsme se brzy dozvěděli, že z Moskvy mají každodenní přímou linku do Černé Hory bohatí ruští podnikatelé, kteří postupně celé Montenegro skupují, stejně jako u nás např. Karlovy Vary. Potěš pánbůh pro černohorce, pomysleli jsme si, ale opak je pravdou, kolem pobřeží, kde jsme se trošku zdrželi je jiný svět, ceny brutálně nasazené a místní z toho samozřejmě profitují i s Rusy. Každopádně jsme měli štěstí a narazili na naprosto špičkovou soukromou pláž s nevídaným komfortem (www.almara-beach.com) a světe div se, zdarma. 
Abych to upřesnil, jelikož samozřejmě nic není zdarma. Při otázce kolik to stojí si tu na pár hodin odpočinout, se nám dostala odpověď v brilantní češtině. Dnes nic a zítra se uvidí. Bývalá srbská studentka hotelové školy v Praze se nás tam ujala jen za nevyřčený příslib, že si to tam stejně odjíme a odpijeme. Protože máme dobré vychování, tak se taky stalo. Po koupání, odpočinku a s plnými, nadmíru spokojenými žaludky jsme vyrazili do země pro nás nejtajuplnější a nejkontroverznější z této cesty - do tolik, v dobrém i zlém, bájné Albánie. Ta pohádková pláž s česko-srbským managementem nás natolik okouzlila, že jsme poněkud ztratili pojem o čase a dostali se do značného časového skluzu. Proti plánu šla navíc cesta přes jinak malou Černou Horu, kolem Skadarského jezera poměrně pomalu, jelikož nás brzdilo časté brždění a zastavování kvůli focení. Původně jsme plánovali přespat někde těsně před Albánskou hranicí a přes hranici přejet nejlépe hned ráno, ale jak jsme tak jeli a jeli, žádný slušný (ani neslušný) hotel jsme nepotkali. Základní mapy v naší navigaci jsou na Balkánu opravdu základní a například o POI nemůže být v některých případech vůbec řeč. V poikách v Černé Hoře, těsně před Albánskou hranicí, mi to házelo nejbližší ubytování někde v Itálii přes moře a to jsem tam vážně nedal hledat řetězec hotelů typu Hilton. Nebylo zbytí, museli jsme dát malou rodinnou radu s cílem rozhodnout se co dál. Já i moje polovička jsme byli dobře odpočatí, takže jsme se rychle shodli, že i za cenu dálkového nočního přejezdu jedeme dál. Už vidíme Albánskou část Skadarského jezera, díváme se do dálky, kde před námi již leží Albánie. Ve zpětném zrcátku vidím na prašné silnici rychle se přibližující a burácející mrak prachu, lehce zpomaluji a zajíždím víc ke krajnici, kolem se přežene a předjíždí nás náklaďák asi vojáků nebo jiných uniformovaných mužů. ačíná se pozvolna stmívat a my stojíme na hranici. Teď se ukazuje, že co se píše o zemi mercedesů bude asi pravda. Před námi nový Mercedes, za námi 30 let starý meďour. Žádná jiná vozidla a žádná fronta, ale nic se neděje. Abych zahnal své skryté obavy, jak bude cesta probíhat dál a co nás čeká, neustále vtipkuji s manželkou a dávám se do řeči s velkým Albáncem, co vylezl za námi z toho přestárlého mercedesu. Celkem sympaticky vyhlížející pán s nehraným upřímným úsměvem obhlíží motocykl a tak strašnou němčinou jako je ta moje, nás ujišťuje, asi znalý zdejších poměrů, že se zrovna střídají směny na hranici a že za pár minut už určitě pojedeme. V jeho autě sedí ještě tři mladí kluci, dle zjevu asi synové. Vylezou a něco si říkají, ale nerozumíme jim ani slovo. Albánština je nepodobná jakémukoliv nám známému jazyku. Zkracujeme si s Lenkou čekání a povídáme si o Albánii. Hodně jsme o zemi, která je před námi četli, ale náš zprostředkovaný názor byl dost nejednoznačný, jelikož lidé mají tendenci dost přehánět o poměrech destinací, které nejsou zrovna turisticky profláknuté. Osobně jsem se mnohokrát přesvědčil, že pokud jde o ne úplně standardní cestování, věci jsou ve skutečnosti mnohem lepší, nežli se všeobecně povídá. Už před mnoha lety jsme cestovali autem nebo na mašině do Turecka, Bulharska a Rumunska, tam, kde se dnes nejen létá letadlem, ale i jezdí úplně běžně autem i na motorce a nikomu to nepřijde.
A je to tady, Mercedes před námi nastartoval a už to jde ráz na ráz. V mžiku jsme na řadě my. Dávám do ruky celníkovi naše pasy, na vyžádání ještě ukazuji techničák a zelenou kartu, dostáváme razítko do pasu a celník už kyne rukou, že máme jet a zároveň přeje příjemný pobyt. Tohle se nám zdálo až podezřele snadné, ale každopádně jsme mile překvapeni. Trošku nervózně startuji motorku a vyrážíme směr první větší město Shkodër, kde doufáme, že najdeme první ubytování. Už po pár kilometrech si za jízdy přes intercom oba pochvalujeme, jak je skvělé, že cestujeme na tak dobrém motocyklu. Přednosti excelentního podvozku a ABS oceňuji nejen při projíždění všech jam a výmolů na rozmlácené cestě, ale také při prudkém brzdění a vyhýbání se po vozovce volně se pohybujícím prasatům a dalšímu domácímu zvířectvu. Trošku nám to připomíná Rumunsko před pár lety. Každopádně ten starý meďour za námi nás při focení jednoho čuníka na cestě předjíždí a i přes hlasitý zvuk poněkud orientální hudby linoucí se z jeho Mercedesu slyšíme i hlasitý smích. Asi jsem vypadal, že se toho prasete přes celou cestu bojím. Nicméně německý polovrak to vzal přes kus roztřískané krajnice a prase v obrovské rychlosti elegantně objel. V tomhle momentu z nás obou vše spadlo a celou cestu přes Albánii jsme se už jen smáli a vše brali s velkým nadhledem a pochopením. Míjíme pár vesniček za letmého zájmu místních a do protisměru zdravíme jiné tři motorkáře na endurech. Bohužel musíme konstatovat, že obraz všude přítomných doutnajících skládek a štiplavého zápachu kolem cest je pravdivý, ale naštěstí jen částečně a to převážně do již zmiňovaného města Shkodër. 
Ne že by jinde byl pořádek, ale zdálo se nám, že to není horší než jinde na Balkáně. Všude jsou také staré vojenské bunkry, popisované v článcích, to se také potvrzuje. Už je téměř tma a my jsme v onom městě a nestačíme se divit. Je pozdě večer, pořádně to tady zapáchá, město se nám zdá hnusné, ale světě div se, všude na ulicích je naprosto narváno, všichni lidé nastrojení a upravení, chodí sem a tam jako na nějaké lázeňské kolonádě. Panové bílé košile a kravaty, dámy šaty a boty na podpatcích, holčičky velké mašle a všichni pojídají cukrovou vatu nebo něco jiného. Pravda, móda jakou pamatujeme ještě u nás za socialismu. Ale ten rozpor čistých a upravených lidí a těch strašných špinavých ulic nás naprosto ohromil. Uvědomuji si, že je neděle, ale také, že jsme v zemi, kde je oficiálně převážně muslimské náboženství. Nic tomu ale nenasvědčuje. Ani mnohem později jsme na žádné ošátkované nenarazili, takže Islám tu prozrazují jen minarety kolem cest a občas nějaká mešita. Na konci města se na nás zase usmálo štěstí. Krásná nová benzinová pumpa se slibně vyhlížejícím hotelem. Na parkovišti samý lepší bourák, jak jinak než převážně z německého koncernu Mercedes. A uprostřed starý rozradostněný pán s kolem, který tvrdí nějakým mezinárodním jazykem, že bude hlídat motorku až do rána, že se máme jít klidně ubytovat. Za srandovních 50 Eur budeme spát v nejluxusnějším hotelu ve městě. Slovo nejluxusnější nás bude provázet celou Albánií, ale v téhle chvíli to ještě nevíme. Ubytování bylo opravdu velmi dobré a výtečně tam i vařili, o prvotřídním vinném lístku ani nemluvě. Tady jsme začali vnímat, že co je italské, je v Albánii oblíbené. Nabízeli především produkty italského původu. Vše platíme v hotovosti v eurech, jelikož zatím nemáme místní měnu (LEK). Platební karty tady neberou, protože prý mají pokažený přístroj a až mnohem později zjišťujeme, že karty neberou v celé Albánii nikde, jelikož obchodníci zatím nemají s žádnou z bank uzavřenou smlouvu. Ovšem už mají všude světácky označeny prodejny, restaurace, pumpy a hotely nálepkami Eurocard, Mastercard atd. Dívám se ještě z okna, a když u mašiny a svého bicyklu sedí a hlídá pán, spokojeně jako miminka jdeme spát a těšíme se na probuzení v tolik očekávané Albánii. Skóre cesty za třetí den cca. 450 Km a celkem 1600 Km najetých od domova.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE