Zázrak na Grossu.

Prostě se o ten zážitek musím podělit. Když se totiž člověk dostane ve správnou chvíli na správné místo, tak je to takový malý zázrak. A my jsme to štěstí měli.

Kapitoly článku

Měla to být původně výprava nás tří kamarádů do italských Dolomit. Naplánovali jsme si termín na brzké jaro. Bohužel se dva dny před odjezdem všechno změnilo.

Vlčák si naštípnul klíční kost a byl to právě on, kdo měl na tuto výpravu přidělené velení. 

Aldovi se bez Vlčáka moc nechtělo a tak to vypadalo, že je našemu 5-ti dennímu výletu konec.

Nevěděl jsem co dělat a tak jsem šel na pivo. Dal jsem tři a najednou jsem měl jasno. Zavolal jsem Aldovi a oznámil mu, že já určitě pojedu aspoň na pár dní, jestli chce jet se mnou – směr Gross.

A on jel. A myslím, že nelitoval.

Já už  jsem byl na  Grossu  několikrát, také v Dolomitech a francouzských Alpách  i v Julských  Alpách a vždycky to byla veliká krása. Ale tentokrát to bylo něco úplně jiného.

Chtěl jsem to zažít intenzivně a tak jsem jel na svém milovaném Raceru Moto Guzzi.  Alda jel na Hondě 1300 VTX. „Stylová výprava žádá hlavně dodržení stylu motocyklu“, a tak nemůžu mít žádné zavazadlo. Beru tedy jen batůžek, Alda má dvě brašny, jak se na cruisera sluší, a tak máme pantofle a mikinu navíc. A flašku kořalky samozřejmě.

Vyjeli jsme z Prahy ráno. Pod „Cukrákem“ dali klobásu k snídani a odpoledne jsme dorazili pod Gross. 

A pak to začlo.

 

Kroužíme nahoru a mráz přibývá a také sníh. Je ale nádherná a jasná obloha, a tak jsou silnice suché. 

Je všední den a asi proto tu není ani živáčka. Celé odpoledne projíždíme vrcholky Grossu sem a tam. Nikde žádná auta, ani autobusy. Zastavit se dá kdekoli a taky to děláme často. Kocháme se nádhernou zimní krajinou a obrovskými závějemi sněhu podél čistě vymetené silnice. Mráz nám vůbec nevadí.

 

Jezdíme si tam nahoře až do západu slunce a jsme rozhodnuti nahoře i přespat. Vybíráme si penzion před výjezdem na vyhlídku Franz Josef Höhe. Jsme tady jediní hosté a obsluhující je hezká Češka. Dáváme si večeři, několik piv a samozřejmě kořalku s obsluhujícím personálem.   

Nádherný den.

Ráno posnídáme a zase ta krása venku. Mrzne. Východ slunce na Grossu.

Ještě jednou a pak ještě jednou projíždíme nádherné zatáčky lemované sněhovými závějemi, které před  chvílí upravily sněhové pluhy. A zas tu nikdo není, žádná auta, prostě nikdo.

 Alda vyndavá z brašny dalekohled a tak si některá vzdálená zajímavá místa prohlížíme ještě lépe. Kousek za tunelem je otevřená hospoda. Trochu se ohřejeme čajem s krásnou vyhlídkou na hory.

Opravdu jsem nikdy nic  krásnějšího na motorce nezažil. A je to ještě mnohonásobně umocněné typem motocyklů, na kterých si tu jezdíme.

Tak a dost, bohužel.  Kolem poledne zahajujeme přesun do Hallstattu.  

Z Grossu odjíždíme přes Heiligenblut a cestu volíme kolem jezera Millstätter See, kde je už pěkně teplo a tak si tu chvíli odpočinem a dáme kafe „ U pyramidy“.

Dál jedeme přes Nockalmstrasse a Söllkpass a Dachstein a další klikaté silničky a co jich v Rakousku je!  Je to všechno nádherné a krásné, ale v hlavě je pořád ten zážitek na Grossu a ten to dnes všechno tak trochu degraduje.

Sehnali jsme ubytko přímo u centra Hallstattu. Je to úžasné město na břehu jezera. Jsme tu úplně mimo sezonu a tak je tu opravdu velmi málo lidí. Večer jsme našli  na malém náměstíčku krásnou hospodu, dali pár piv a opět donekonečna probírali  ty dnešní  jedinečné zážitky.

Ráno snídaně u příjemných majitelů malého penzionku a pak už jen dojet domů.

Děkujeme ti Vlčáku, že sis narazil tu klíční kost. Fakt díky. Tohle by v Dolomitech určitě nebylo.  Škoda  jen, že jsi nemohl  být s námi.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (47x):


TOPlist