Víkendový Grossglockner 2021

Ani člověk nemusí být motorkář, aby ho uchvátily Alpy a když už motorkář je, je ten prožitek ještě umocněnější. Je to rok, co si můj kamarád Aleš pořídil motorku a hodně rychle pochopil, že svoboda a volnost je v jedné stopě. Párkrát jsme spolu vyjeli po okolí, ale pořád tomu něco chybělo. No jasně. Už to mám. Ani jsem netušil, že mnou vyslovená věta: „Jestli jsi nebyl na Grossglockneru, tak nejsi motorkář.“ bude mít dopad v podobě srpnového víkendu stráveného v Alpách.

Kapitoly článku

Návrat do minulosti.

Na Grossglockneru jsem na motorce už byl, tehdy jsem nedojel až do konce, protože začalo cestou nahoru sněžit, tak jsem to radši otočil. Tehdy jsem jel s kamarádem Jirkou, který byl jako můj spolujezdec. Dodnes mu dlužím vyznamenání před nastoupenou jednotkou za to, že seděl na malém chopperáckém sedátku bez opěrky s otevřenou přilbou bez motorkářského oblečení a k tomu dva dny v dešti. A to ještě snášel celou noc ve stanu moje chrápání. Dodnes na to vzpomínáme v dobrém a zasmějeme se tomu. Bylo to dobrodrůžo. Možná dnes, po sedmnácti letech od téhle vyjížďky jsem zpohodlněl. V mých očích zůstane Jirka ale navždy hrdinou, že to vydržel a dodnes jsme kamarádi. Tehdy jsme byli spíš jak Mokrý banditi.

Takže zpět na start letošního výletu.

S Alešem jsme dokoupili vše potřebné, on nepromoky, já náhradní lanka a protože jsem zmrzlouš, tak i zateplený nákrčník a termovložky do rukavic. Moje manželka mi vždycky říká, že jsem jak krůtí kuře. Krutí kuře je totiž strašně choulostivé, když např. zmokne, tak umře. I v noci jsem pod peřinou jak larva, ale nikdy ráno nevstává motýl. Nevím, co dělám špatně.

Den 1.

Jsme domluvení, že v 8 hodin ráno vyrážíme od nás z domu ze Sedlešovic u Znojma. Ještě před odjezdem laboruju s držákem na kameru, protože se mi, jak naschvál, při stopadesáté páté rutinní montáži zrovna ulomil. Takže improvizuju, vrtám, piluju, šroubuju a voilá, držák drží a kamera na něm. Začínám na sebe navlíkat vrstvy oblečení, když najednou slyším blížící se vlak. Blíží se vlak je Aleš na svém Midnight staru. Zatímco já mám brašny, on má megabrašny, do kterých by naložil svého retrívra i s boudou, já beru ještě věci v oranžovém reflexním pytli a šrákuju ho na motorku. Jak se později ukázalo, je to fajn opěrka na dlouhých cestách. Takže co? Takže vyrážíme. Polibek na rozloučenou své milované manželce a ujištění, ať se o mě nebojí, protože to dá rozum, že když by se mi něco stalo, tak dám přece vědět, z čehož vyplývá, že když se nic nestane, tak se přece nebudu zbytečně ozývat. Aleš ještě potřebuje dotankovat, takže frčíme na benzinu, kde Aleš tankuje do každého volného místečka v nádrži, kam to jen jde, mám pocit, že si dal i něco do kapes.

Bereme to přes hraniční přechod Hnanice směr Krems an der Donau. Jsme tam za chvíli, cca 1,5 hodiny pohodovou jízdou. Odtamtud jedeme po levém břehu Dunaje (jestli je břeh levý nebo pravý, o tom rozhoduje odkud kam řeka teče, takže v našem směru to byl břeh pravý, ale správně po námořnicku je to břeh levý) až do Melku, kde přejíždíme přes most přes Dunaj. Dále jedeme přes Geigenberg okreskami, které nemají chybu, Bogenhof po silnici č. 29 až do obce Scheibbs.

Užíváme si rakouský venkov. A tím myslím všechny pachy a vůně. Teda spíš pachy, protože jsem měl pocit, že pořád cítím hnůj, až jsem začal pochybovat o sobě. O Alešovi ne, ten jel za mnou. Však těch krav bylo kolem požehnaně. Nikde ale pořád žádná fialová, možná až v Tyrolsku je mají, no někde tu čokoládu přece vyrábí, ne? Jedeme krásným letním dnem téměř bez mráčku, krásnou přírodou, na nádherném asfaltu, o kterém se nám ani nezdá, na kterém se dá klopit v zatáčkách bez obav, že tam šprýmaři od Správy a údržby silnic nechali neuklizený štěrk jako je tomu každoročně v zatáčkách v Podhradí nad Dyjí běžně v letních měsících, když už se o případné námraze nedá ani mluvit.

Bereme to směr Gaming po silnici č. 25 až do Mooslandlu, tam točíme na jih přes Wandau a míříme na Hochleiten č. silnice 146, která vede přes Národní park Gesäuse. Tam už jsou opravdu skaliska, dravá řeka, prostě krásná příroda. Přece jen jsou ta panorámata ale hezčí při průjezdu z druhé strany, tedy ze západu na východ. Dále jedeme směr Liezen a pak pořád po silnici č. 320 až do Radstadtu. Tady už nám cesta začíná být opravdu dlouhá. Nohy opíráme lýtkama o stupačky, leháme si dopředu, dozadu, zkoušíme různé akrobacie, kroutíme se jak žížaly, trojitý odpichnutý rittberger, nic nepomáhá, až nakonec zastavujeme a s pocitem zdřevěnělých zadků si na benzině dáváme hustě chlapácký latéčko a čokoládu. Jak zastavíme, tak začínám pociťovat horký letní den. Však víme. Termoprádlo, vložky do rukavic, nákrčník… Takže než začnu mít pocit, že je opravdu léto, vyrážíme radši dál.

Proplétáme se dál, až najedeme na silnici č. 311, po které dorazíme do Taxenbachu na Shellku, kde v přesvědčení, že jde o poslední benzínku po cestě, tankujeme do plna, takže tentokrát si pro jistotu do kapes dávám i já. Za chvíli sjíždíme u Bruck an der Grossglocknerstrasse a točíme znovu na jih po silnici č. 107. V dálce už začínají být vidět hory ve velikosti, která skoro nahání hrůzu.

Přijíždíme do Fusch an der Grossglocknerstrasse, mimochodem benzínka je i tady. Odtud je to na začátek Grossglockner Hochalpenstraase už kousíček. Tady ale pro dnešek končíme a ubytováváme se v Hotelu Post (postfusch.at), kde jsme si domluvili ubytko přes Booking. Celý personál hotelu jsou Poláci. Takže kdo nevládne němčinou, či angličtinou, může mluvit česky, oni rozumí velice dobře, stejně tak našinec rozumí jim. Však jsme všici Slované, kurňa. Jsme tu na dvě noci, ráno bohaté snídaně, pokoje čisté, postele pohodlné, cena za noc pro jednoho byla cca 45 EUR, motorky jsme měli u hotelu zaparkované tak, že z ulice nebyly ani vidět. Dali jsme véču a dvě pivka. Jak v hotelu, tak i v restauracích mají jakési covidové QR kódy, které si načtete a např. přes WhatsApp odešlete informaci, kolik vás do restaurace přišlo. Přijde odpověď, že vás vítají a při odchodu kliknete na odkaz „Verlassen“ (odchod), to vám zase napíší, že se s vámi loučí. Jinak na recepci chtějí potvrzení, že jste očkovaní nebo potvrzení o absolvování negativního testu. Já jsem očkovaný, takže stačilo v aplikaci Tečka ukázat certifikát, Aleš měl potvrzení o testu. Šli jsme spát s přáním, ať je zítra hezky, protože co se týče počasí, jsou hory nevyzpytatelné. Ujeto 400km.

Den 2.

Jsem vzhůru asi v sedm hodin. Aleš ještě spí. Zahájím den tradičním kralováním na trůnu, kde dostávám zpravidla ty nejlepší nápady. Dnes mě nic jiného, než zdolat vysokohorskou silnici, nenapadlo. Aleš už se taky budí, takže pomalu vyrazíme na snídani. Už to vidím, jak budu zase narvanej jak taška, ale co mám dělat, když je tam tolik dobrot? Ještě kouknu z okna a mrknu, jak dnes bude. Dívám se ven a nevěřím svým očím. Vidím ocelovou oblohu. Říkám si, že to není možný, však předpověď z norského serveru yr.no mě ještě nikdy nezklamala. No jasně, říkám si, už jsou jak ti naši. Když nebude svítit slunko, bude pršet, když nebude pršet, bude foukat vítr a když nevyjde ani jedno, tak budou padat h…, který rozmetá tornádo široko daleko. Tak se zklamaně smiřuju s tím, že dnes to bude na nepromok a zatáčky budu projíždět se sevřenýma půlkama, když v tom mi Aleš, co byl blíž k oknu říká: „Tam je krásně, ani mráček.“ Chvíli si říkám, že toho nevypil víc než já, takže wtf?! Přijdu blíž k oknu a zjistím, že jsem se díval do stěny hory, resp. skály a ne na nebe. Jo, holt chlapovi z nížiny nedojde hned napoprvé, že když otevře oči, nevidí na kostel v Konicích, ale kouká na dva tisíce metrů vysokou skálu. Takže fakt jo. Obloha jak vymetená, slunce se opíralo o vrcholky okolních hor, takže rychle na snídani nafutrovat, ať můžeme vyrazit.

Přijíždíme k mýtné bráně a už tady podle front před ní je patrné, že dnes bude o tuhle silnici velký zájem. Platíme vjezd 23,50 EUR. Normální cena je 27,50 EUR pro motorku, ale dostali jsme na recepci v našem hotelu slevovou knížku, ve které je mj. kupón na 4 EUR slevu při vjezdu na právě tuto vysokohorskou silnici. No super. Každá kačka (euro) se počítá. Dostávám do ruky prospekt, lístek a nálepku. Držím v ruce nálepku s vyobrazeným motorkářem. Zmocňuje se mě zvláštní pocit. Šimrání u žaludku a cítím se dojatý. Jo, jsem zase tady. Po takové době sedím na motorce, se kterou jsem tu byl před sedmnácti lety a dnes, právě dnes snad dorazím až na konec téhle cesty. Jsem tu jen já, Aleš, který ještě netuší, jaká nádhera ho tu čeká, tahle silnice obklopená horami a naše motorky, které nás bez problémů vezou všude, kam chceme dojet.

Schováme si všechno do tašek a já vybízím Aleše, který jel včera celý den pořád jen za mnou, ať vyrazí první a vychutná si ten pocit, který doteď neznal. S každou další zatáčkou nabíráme víc a víc odvahy naše motorky víc naklopit, až vidím, že od Alešových ploten občas ulítne nějaká ta jiskra. I já cítím od stupaček škrtání. Jsme oba na chopperech, které, jak známo, se klopit moc nedají. No, takhle. Když jsme se dívali na gumy, měli jsme sjetou celou plochu pneu tak, že od kraje byla vzdálenost ani ne na šířku palce. Někdy jsem měl pocit, že když nemůžeme brousit kolínka, tak že brousíme skoro uši. Na stráních se pásly krávy, zase žádná fialová, ovce, všude rostlo luční alpské kvítí. Cestou je spousta zajímavých míst, prodejen suvenýrů, vyhlídek atd. Za zmínku stojí určitě třetí stanoviště Haus Alpine Naturschau. Za prvé je dobré se tu zastavit a trošku vydýchat, protože sem se dostanete dost rychle a řidší vzduch je znát a za další je tady krásně znázorněno, jak vypadá život v horách a pod sněhem, jak tu žijí různé druhy živočichů, co tu roste atd.

Odtud se přesouváme na Edelweissspitze, nejvyšší bod cesty, který je v nadmořské výšce 2571m.n.m. Odtud je výhled, který se musí zažít, popisovat ho nemá smysl. Takových míst je tu ale víc. Za zmínku stojí i to, že jsme byli svědky toho, že v této nadmořské výšce některé motorky a to podotýkám i značky, u kterých bych to nečekal a záměrně nezmiňuji, abych nerozvířil nežádoucí debatu, měly problémy se startováním. No nakonec to nakopli, ale hodně museli točit a hodně se museli modlit. Míjíme cestou Fuscher Lacke, což je jezero, které je tak ledové, že by se Rose nestačila s Jackem ani rozloučit, než by se potopil jak děravej špunt. Projíždíme tunelem Hochtor, který je na pomezí Salzburska a Korutan. Cestou vidíme vodopády, přehrady a spoustu krásy kolem nás. Pořád je jasno bez mráčku. Najíždíme na malý kruhový objezd a bereme první výjezd. Odtud už Výšina císaře Františka Josefa (Kaiser Franz Josefs Höhe) není daleko. Taky jedeme kolem parkoviště, kde odchytávají automobilisty, kteří čekají na odstavném parkovišti jak na naší D1, až se nahoře uvolní místo a budou moct vyjet dál. No, mohli by jít i pěšky, ale radši tam sedí jak pecky klidně i několik hodin, než by se hnuli. Jejich volba.

A najednou je to tady. Před námi se otevírá vyhlídka na ledovec Pasterze, který dostává díky klimatickým změnám rok co rok pořádně zabrat a zmenšuje se tak rychle, že lanovka na něj, kterou tu vybudovali, končí několik set metrů pod jeho spodním okrajem. I přesto se díváme na vrcholky zasněžených hor, kde leží sníh, který nikdy netaje. Napadá mě myšlenka, jak dlouho tam vlastně už leží? Pamatuje nejspíš i Hannibala, jak se tu hnal se stádem slonů. Je to opravdu zážitek. Díváme se do dálky a přemýšlíme nad tím, jak jsme nicotní a malí v prostoru a čase. Jdeme se podívat výš, kde máme štěstí a vidíme několik opravdových živých svišťů ve volné přírodě. Zrovna se cpou mrkví, co jim dává nějaké dítě.

Z tohoto místa je možné vidět i kamzíky a kozorožce, na ty jsme ale štěstí neměli. Dáváme si v místní restauraci jídlo. Ceny stejné jak všude jinde v Rakousku, akorát že tady koukáte z okna na ledovec a obrovské hory kolem. No, není to konický kostel, ale i tak dobrý. Pak ještě splnit misi a navštívit místní shop se suvenýry, nakoupit dárečky pro rodinu, opatrně narvat do tašek a kopnout do vrtule na cestu do základního tábora. Vlastně ještě ne. Z kruhového objezdu se nevracíme, ale ještě to točíme na Heiligenblut, vesničku, kde je hezký kostel, který jsem si prostě musel vyfotit. Nejsem věřící, jsem zaplať pán bůh ateista, ale kostely se mi líbí kvůli svojí architektuře a navíc k němu vede cca 10km cesta plná zatáček, která vede, samozřejmě, i nazpátek. Takže fotka kostela a teď už frčíme fakt zpátky.

Nakonec smrad z brzdových destiček aut, co jedou před námi, nás donutí zastavit a nadechnout se čistého alpského vzduchu a to je právě ta chvíle, kdy vznikla asi nejpovedenější fotka z celého výletu, na které jsou vidět naše šťastné ksichty a za námi monumentální Alpy. Aleš pro to, aby ji získal, sice kličkuje mezi projíždějícími auty jak zajíc při honu, ale stojí to za to. Vracíme se zpět na hotel. Dáváme zase véču, pivka a jdeme spát. Ujeto 125km.

Den 3.

Ráno vstáváme, až se vzbudíme. Žádný spěch. Dáváme snídani a balíme. Platíme na recepci, na WhatsAppu klikám na „Verlassen“ a jdeme k mašinám. Zatímco Alešovy všechny věci polknou jeho dva obří kufry, já mám tašky narvané k prasknutí, že se bojím, že se mi kožené popruhy roztrhnou a ještě kšíruju cestovní pytel k opěrce. No, ale dnes už to není ažuro. Začíná pršet. Sice jen tak jemně, ale 400km v dešti, no, už jsem to zažil. Vyrážíme bez nepromoků. Jeden německý motorkář mi s úsměvem říká: „gute fahrt“ Že by nějaká provokace? Však počkej, taky nevypadáš, že pojedeš dnes autem. Nakonec si říkám, že to myslel určitě dobře a bezelstně. Však jsme pořád jedna velká motorkářská rodina, zdravíme se, aniž bychom se znali jménem. Při osmdesátikilometrové jízdě už i jemný deštík vypadá jako pořádnej slejvák, tak si říkám, že do toho nepromoku přece jen asi vlezu. V dálce vidím, že se rozjasňuje, tak si říkám, že ještě počkám, až ucítím chladno na kolenou a vedle sebe poskakovat zvesela tučňáky, tak jdu do toho a najednou přestalo pršet. Super. Cestou jsme krásně oschli a domů dojeli zasucha. Jeli jsme zpátky téměř tou samou trasou.

Když jsme se po chlapácku s Alešem pár metrů před našimi domovy rozloučili letmým dotykem malíčků našich rukou, bylo mi jasné a viděl jsem to i jemu v očích, že tohle byla naše první společná cesta, za kterou budou následovat další a další. Do našich vzpomínek nás vrací fotky a video, co z naší třídenní cesty k našim nejbližším sousedům máme https://youtu.be/tsUSE0eKVWY. Jsme doma týden a už teď se mi v hlavě rodí nápady na naše další motorkářské dobrodružství. Ujeto 400km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (18x):
Motokatalog.cz


TOPlist