Semmering

Tento výlet jsem plánoval snad více jak 30 let. Nejprve proto, že byla hranice zavřená. Pak do toho stále něco lezlo. Teď už mé železniční období je dávno za mnou, ale touha mi zůstala. Dalším polínkem k uskutečnění cesty je budování nového železničního tunelu, který tuto historickou technickou památku odstaví z běžného provozu. Optimální doba k návštěvě měla být tak o 14 dní dříve, ale z rodinných důvodů to prostě nešlo. Docela dlouho dopředu přes Booking.com jsem zamluvil hotel na tři noci, od 16. do 19. října. Hned na začátku mě ale naštvali, protože na poslední chvíli tam přiletěl "Zuschlag" 35 € za úklid. Pak jsem sledoval počasí a nevypadalo to dobře. Odhlásil jsem se z hotelu, dokud byl ještě čas. 16 a 17. října totiž mělo lít jako z konve. Nakonec, necelý týden před termínem, jsem zjistil, že pěkné počasí by mělo být od 18. do 21. října. Přehodil jsem dovolenou, na poslední chvíli opět zarezervoval jiný hotel (tentokrát již bez možnosti od objednávky odstoupit) a jelo se. Vyrazil jsem už v pátek 17. října, ovšem napřed do práce. Předpověď počasí se samozřejmě tentokrát nemýlila a celý pátek lilo. Napakovaná Mařenka stála v dešti před naším "ústavem" a vzbuzovala nemalé gaudium přítomných spolupracovníků. Na četné štiplavé otázky jsem s bohorovným klidem odpovídal, že do odpoledne se vyčasí. Nevyčasilo! Asi ve 3 hodiny odpoledne jsem s nemalou publicitou a jemným, ale vytrvalým deštíkem v zádech zahájil cestu.  Pečlivě naplánovaný itinerář - Říčany - Mukařov - Ondřejov - Divišov - Vlašim - Pacov -Deštná - Jindřichův Hradec - Nová Bystřice byl naťukán do navigace. 154 km, to se v pohodě zvládne! Ta silnice na Kutnou Horu je příšerně ucpaná vždy. Obce Uhříněves a Říčany jsou průjezdné snad jen ve dvě hodiny ráno, ale nejsem si tím úplně jistý.  Odbočka doprava na kruhovém objezdu v Mukařově pro mě znamenala úlevu. V Ondřejově mi odbočka vlevo připomněla, že je tu hvězdárna založená roku 1905 Josefem Janem Fričem. Při té příležitosti mi vytanula vzpomínka, že tenkrát jednou z podmínek při hledání místa pro novou hvězdárnu bylo, že nesmí být od Prahy dále, než jeden den jízdy na koni. Snad proto, že jsem chtěl dojet podstatně dál, začalo zrovna tady moje soužení. OBJÍŽĎKA! Musel jsem sjet z pěkné na mapě tlusté žluté silnice a plácat se mohutně díratými miniokreskami po všech možných horech a dolech. Když jsem se nedobrovolně ocitl v Sázavě nad Sázavou, bylo mi jasné, že zajížďka je velká. S velkou námahou jsem se dokodrcal do Vlašimi. Ale co to? Za Vlašimí opět zákaz vjezdu a OBJÍŽĎKA! Jel jsem jak v té pohádce „rovnou za nosem“ a za tím, co mi navigace ukázala. Navigace, také už úplně zpitomělá, mě táhla cestami, které nejsem schopen ani zpětně zrekonstruovat. To snad ani nebyla silnice, ale jen mírně upravená polní cesta vedoucí promočenou krajinou.  Jisté je, že asi deset km od Jindřichova Hradce se už snesla tma. Až v ten moment mi došlo, že okresky byla blbost a že v dešti jsem to měl vzít z Prahy pěkně po dálnici a po hlavní na České Budějovice, a to i když je pátek. U benzínové pumpy v Jindřichově Hradci jsem se zvetil a zahřál. Dvakrát káva z automatu a kuřetem obložený sendvič k večeři. Nebylo kam spěchat, protože tma už bude až do rána. Pak jsem pokračoval po tmě rychlostí cca 45km/h do Nové Bystřice. Nebyl důvod ke stížnostem, vždyť jiní už mají v této rychlosti omezovač, ale rozhled teda nebyl žádnej! V Nové Bystřici bylo mé objednané ubytování. Pronajatá místnost v rodinném domku. Protože domácí mi otevřeli dveře od garáže, nesměle jsem se zeptal, zda bych si nemohl nechat motorku v garáži. „Ale jó, proč né?“ vyzvala mě domácí paní. Jak jsem toho už měl dost, a byla tma, nakopnul jsem mašinu a vlít do garáže. Byl to takovej ten typ – velkej sešup dolů, a pak vrata. Až v garáži při velmi intenzivním brzdění jsem zjistil, že garáž je plná harampádí a jiných potřebných věcí, a že jsem tam zapasovanej tak akorát a nafest, sotva jsem z Mařenky slezl. Pro Pána, jak já se tady otočím a jak se dostanu nahoru? To budu řešit až ráno! A šel jsem spát. V noci se mi zdálo o Mařence uvězněné v garáži.

Ráno jsem se vzbudil a bylo tak nějak mlžno. Teda žádný spěch. Povinná ranní hygiena, obléci, zabalit a jít za Mařenkou. Ta vypadala! Zablácená od shora až dolů a odpředu až dozadu. Za denního světla to v garáži vypadalo hůře než včera. Dokonce tu byla ještě rozebraná nábytková stěna, na kterou jsem ve svých snech zapomněl. Odklidil jsem pár věcí u dveří, aby šlo otevřít oboje dveře garáže. Naštěstí se otevíraly ven, a aby to bylo možné, byla před nimi malá, rovná plošinka. Snažil jsem se Mařenku vytočit a na tom malém plácku pokud možno otočit, ale nepodařilo se to. Nakonec to dopadlo tak, že ochotná paní domácí mi držela Mařenku za řídítka a já jsem zezadu za nosič poponášel zadní kolo do strany. Pak jsem na Mařenku nasedl, nahodil ji a pokusil se vyjet nahoru. Nebyla to úplně brnkačka, protože výjezd byl celkem strmý a tráva ještě mokrá. Po nějakém tom klouznutí jsme byli nahoře a já teprve teď pocítil, že den opravdu začíná. Rozloučil jsem se s příjemnou paní domácí, nabalil Mařenku a vyrazil do nejbližšího obchodu s potravinami – ještě za český. Tady mi překvapila nemožnost použít platební kartu. Zkrátka rozmazlenej Pražák. Pak už hop a skok a bylo Rakousko. Rovná silnice, žádný díry, na tachometru 110 km/h (ve skutečnosti asi stovka, protože Mařenka tak 10% proměřuje). Cesta utíkala a za chvíli se objevilo okresní město Horn. Zajel jsem do centra, podíval se na to pozlátko, které máme doma už taky, odpočinul si na lavičce a na sluníčku, které konečně vylezlo, a spřádal další plány. Po poradě s mapou a navigací jsem stanovil trasu Langelois, Krems, Sankt Pölten a Wilhelsmsburg.  A tak se také stalo. Ve Wilhelmsburgu najednou na mě přišla únava a já sotva udržel otevřené oči. Vyhledal jsem trochu stranou pár vzrostlých stromů s lavičkou na sluníčku. Zaparkoval Mařenku, lehl si, tak jak jsem byl nabalený na motorku, na lavičku a asi tak na tři čtvrtě hodiny usnul. Ohromně mi to pomohlo a já mohl pokračovat dále. Na Kleinzeller-landesstrasse, jsem pocítil motorkářský ráj. Nádherná úzká a téměř prázdná silnička se vinula hlubokým údolím s barevnými stromy a už zcela probuzené odpolední sluníčko vydatně hřálo a vytvářelo neopakovatelné barevné světelné efekty, jak na listnatých stromech, tak na peřejkách říčky, která se tu zprava, tu zleva točila kolem. Píšu-li téměř, pak to znamená, že se občas objevila motorka. V protisměru, nebo mě předjela. Utěšoval jsem se tím, že oni tu cestu už znají. Já nikdy nevěděl, zda ta zatáčka, která támhle mizí za skálou má 60, nebo 120 stupňů. Pěkně v klídku!  Na rozcestí Kalte Kuchl byla hospoda. A jaká hospoda! Plná motorek a motorkářů, kteří si vyjeli užít slunné sobotní odpoledne. Nešlo odolat. Zastavil jsem a objednal si takovou tu rakouskou polévku: Dobrý silný hovězí vývar s velkým krupicovým nokem uprostřed. Parádně to zahřálo. Mařenka tam byla jednoznačně nejmenší, nejšpinavější a z největší dálky. Také mě zaujalo, že většinou tu byli již starší šedovlasí a důstojně vyhlížející pánové, místy i dámy. NO - hochu, ještě není na motorku tak pozdě! Motorky tu byly nejen všech možných typů, ale i věků. Další cesta na již nedaleký Semmering byla jednoznačně pohádka. Hleděl jsem tam a onde a onam a až pohled na rafičku od nádrže mi odhalil, že situace s benzínem je alarmující! Byla vypnuta navigace na Semmering a zapnuta k vyhledávání benzínové pumpy. Vybral jsem jednu svým směrem a spíše větší řetězec, abych v sobotu k večeru nedorazil k zavřené pumpě. Navigace začala počítat a pak mi zavedla na nádherné malé silničky nahoru, dolů, samá zatáčka a pumpa nikde. S benzínem v nádrži bych byl opravdu šťasten, ale takhle…..už jsem se pumpy nemohl dočkat. Kde já tady v tomhle terénu budu tlačit Mařenku? Trvalo to docela dlouhou dobu a stále nic. Pak se objevila větší silnice a situace začala vypadat slibně. Avšak jen do té doby, kdy navigace, celkem nekompromisně, mi ukázala odbočku na dálnici. Prý už jen 1,2km! Dálniční známku jsem samozřejmě neměl a ani si jí pro tentokrát koupit nehodlal. Když to risknu, kdo ví, kde mě ta dálnice zase vykopne? Po nějakém tom dumání padlo rozhodnutí, že všechno ostatní je lepší, než motorku tlačit, nebo volat asistenční službu. Skutečně, po kilometru benzínová pumpa jako hrom a měla nejdražší benzín v celém Rakousku. Naštěstí to byl takový ten typ co má výjezdy na oba směry dálnice. Po natankování do plné jsem odečtem zjistil, že v nádrži bylo ještě necelé tři deci benzínu. Kilometr po dálnici zpátky byl dílem okamžiku. Semmering byl za rohem, ale už se začínalo šeřit. Vyhledat požadovaný hotel nebylo těžké. Recepční v hotelu se usmál nad mou němčinou, a že prý se mnou může mluvit česky. Pak na mě spustil obstojnou ruštinou. Jak jsem uslyšel pomalou a jednoduchou ruštinu, dávno zapomenutá a dlouhá léta nepoužitá slovíčka mi tak nějak jaksi vyplavala a ubytování proběhlo bez problémů. Dobře jsem se při tom pobavil.

Po probuzení se do mlhavého rána jsem v pro mě luxusním hotelu provedl ranní hygienu včetně horké a studené sprchy. Kdy zažiju takový servis pod stanem,… a vyrazil na hotelovou snídani. Jídelna byla vybavena velkými okny orientovanými na báječný výhled do údolí a na hory. Na konci snídaně začínalo být jasné, že se chystá nádherný den. Padlo tedy rozhodnutí, že dnes se nepůjde do vlaku, ale bude se jezdit a obhlížet okolí. Pojížděl jsem po místních cestách a cestičkách více méně náhodně, ale systematicky, takže jsem je projel snad všechny. Hochstrasse, Semmeringstrasse, Kalte-rinnestrasse,  Adlitzgrabenstrasse, Klammerstrasse a tak dále. Jedná se o malé silničky – vyasfaltované cestičky tak na šířku osobního auta. Mají stoupání a klesání, až se jednomu točí hlava a i malý skútr má co dělat, aby se vůbec vytočil. Nevím, jsou-li to cesty pro velkého „čopra“. Výhledy – nezapomenutelné. Mezi největší zážitky patřila návštěva hradu Klamm. Ten se hrdě vznáší ze tří stan na vysokánském skalisku. Z té čtvrté strany jsem přijel na Mařence. Tu jsem odstavil v podhradí u kostela. Jednalo se o nejstarší farnost v oblasti Semmeringu poprvé historicky doloženou roku 1146. Nejstarší prostřední loď byla původně postavena v románském slohu. Pak následovala gotická přestavba a roku 1689 další přístavba. Vydal jsem se do zbývajícího kopce již pěšky. Hrad byl bohužel nepřístupný, protože tu právě probíhala stavební oprava financovaná krajskou správou. Postřehl jsem však malou, asi zakázanou, pěšinku podél rozpadajících se hradeb a ocitl se na skalnatém ostrohu vedle hradu. Z jedné strany výhled na hrad jako na dlani, z druhé strany dechberoucí pohled do kraje. Vrátil jsem se ke kostelu, odpočíval na lavičce a jedl chléb s paštikou. Najednou vidím cyklistu, jak vyšlapává to šílené stoupání a je očividně v posledním tažení. Už neměl sílu urvat to rovně, a tak si na úzké cestě pomáhal kličkováním zprava doleva a zpět a lezl nahoru jako šnek. Duch však vítězil nad hmotou. Postupně se vydrápal až nahoru. Seskočil z drahého horského kola v odhadované krámské ceně 60 tisíc Kč a ukázal se již nemladý pán s bříškem - totálně propocený, ani nepopadal dech. Čekal jsem, že si přisedne, dá se do řeči a odpočine si, ale tu najednou přišustila vypěstěná a udržená manželka s dodávkovým mercedesem. Sundali přední kolo, vrazili kolo do mercedesa, manželka zas usedla za volant, vesele a přátelsky mi pokynuli, a byli pryč.  Manažer si v neděli zacvičil.  Pak jsem dojel do městečka Payerbach a přes průsmyk Preiner Gscheid pod pohořím Raxalpen do Mürzzuschlagu. Odtud zas pěknou malou silničkou přes průsmyk Pfaffen Sattel zpět do vesničky Steinhaus am Semmering a do hotelu v Semmeringu.

Pondělí jsem se rozhodl věnovat hlavnímu bodu výletu, a to místní železnici. Je to opravdu technický unikát. Jedná se o nejstarší adhezní horskou dráhu normálního rozchodu na světě a je dodnes v běžném provozu. Z Gloggnitzu do Mürzzuschlagu měří 42 kilometrů a je součástí tzv. Jižní dráhy z Vídně na Jadran. Hlavním stavitelem byl Carl von Ghega. V letech 1848 až 1854 se na stavbě železnice podílelo až dvacet tisíc dělníků. Ztráty na životech dělníků byly i na tehdejší dobu opravdu velké. Největší stoupání dosahuje 28 promile. Více než polovina dráhy je ve stoupání či klesání mezi 20 a 25 promile. Nejmenší oblouky mají poloměr pouhých 190 metrů. Na trati se nachází 14 tunelů, 16 viaduktů a přes sto menších mostů. Celková délka tunelů je 4,5 kilometru. Nejdelší vrcholový Semmeringtunnel měří    1 512 metrů. Nejkratší Krauseltunnel má pouhých 13,5 metru. Délka trati vedená po mostech a viaduktech je 1,6 kilometru. Nejdelší z nich je Schwarzaviadukt v městečku Payerbach a měří 276 metrů. První problém byl najít nádraží Semmering. Bydlel jsem v hotelu poblíž lyžařské sjezdovky na vrcholku průsmyku a trať se nachází o dost níže, protože největší tunel trati vede právě pod průsmykem. Nešlo nepostřehnout, že hotely u sjezdovek ještě prosperují, ale staré obrovské, výpravné, lázeňské domy u trati již působí omšelým dojmem. Na jinak liduprázdném nádraží byla propagační a informační kancelář k výstavbě a provozu Semmeringbahn. Tam vládla velice milá, laskavá a trpělivá paní. Po kratším rozhovoru jsem však zjistil, že není železniční fanda, o fotografování nic neví, vyhlídkovou turistickou trasu podél trati si osobně nikdy neprošla, kolik stojí jízdenka - neví, a tak se její využitelnost omezuje jen na rozdávání propagačních materiálů.  Jediné, co mi ukázala, byl pomník hlavního stavitele trati, který se nachází přímo na nádraží.   Odrazil jsem tedy s Mařenkou do železniční stanice Payerbach. Působilo stejně liduprázdně. Zde jsem Mařenku zaparkoval, zamknul a zakryl. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval v místních vyvěšených jízdních řádech a v automatu na koupi jízdenek. Je jasné, že jsem si jízdu takovou tratí nemohl nechat ujít, a to ani za cenu 15 €. Na třetí nástupiště se přisunula jednotka elektrické soupravy. „Ukončete nástup, dveře se zavírají“ a jede se do stanice Mürzzuschlag a zpět. Nebudu motorkáře unavovat popisem: „jak jel vlak,“ …“ale stálo to za to!“ Pak jsem se s Mařenkou vydal hledat vyhlídku zvanou: „20-Schilling-Blick “ To proto, že pohled z této vyhlídky je nejlepší a byl dlouhá léta zobrazen na dvacetišilinkových bankovkách. Zde jsem setrval dlouhou dobu. Zaprvé jsem kvůli fotografiím čekal, až sluníčko vyleze zpoza mraku, a za druhé jsem tam byl sám, a tak si užíval ten celkový pohled na provoz „modelové železnice“ v reálu. Až tady prostoupí člověka nelíčený obdiv vůči osobě hlavního stavitele trati. Ta prostorová představivost! Ten nápad byl geniální! Mě by nikdy nenapadlo, že tudy může vést trať! A dílo je tak mistrovské, že pohledem z vlaku vše vypadá celkem přirozeně! Také jsem si uvědomil, že vidím naše staré dobré mocnářství v jiném světle, než se u nás líčívá ve vlastenecky zaměřených hodinách dějepisu. Přesto jsem zůstal „pravým“ Čechem a pod viaduktem Kalte-Rinne jsem si v duchu doby obrozenecké s chutí zavolal: „Jak ti je, Rakousko?“ Ozvěna spolehlivě vrátí:„..Ouzko, ..ouzko, ..ouzko.“ Den plný dojmů jsem zakončil vídeňským řízkem v hotelové restauraci.

Ve tři hodiny ráno mě probudilo bubnování deště na plechovou střechu hotelu. „No to teda bude cesta zpátky“ řekl jsem, přitáhl si peřinu pod bradu a otočil se na druhý bok. Poslední snídaně se odehrála u vyhlídkového okna v mlžném mraku. Recepční při placení mi přátelsky poradil, jeďte na tý motorce rychle domů, dokud je čas! Měl pravdu. Vždyť průsmyk Semmering se nachází v nadmořské výšce 985 metrů n/m. Vyrazil jsem v půl desáté, nepršelo, ale stále mlha a silnice taková podzimně posmrkaná. Zabalil jsem foťák do ruksaku, nebudu se už zdržovat fotografováním, vynechal jsem romantické silničky, uchýlil se k silnicím větším a jel zpátky, jak to šlo. Během dne však slunko mlhu ještě prorazilo a silnice byla suchá. Bylo chladněji, a občas zavál nepříjemný náraz větru. Cesta však ubíhala ráz na ráz. Před druhou hodinou jsem byl v Jindřichově Hradci a o šesté doma. Při zprávách v televizi hlásili varování před velkými nárazy větru a prvním sněhem na horách. Bylo to celkem na doraz, ale bylo to fajn!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE