První moto dovolená. Alpy a svišť na Glockneru

Úvod

Jelikož jsem loni pořídil ke kývačcce také něco na delší cestování (Honda NC700X), tak padlo rozhodnutí, zajet si splnit motorkářskou povinnost a navštívit Grossglockner. Vzhledem k tomu, že Batůžek měl z první cesty do Alp na větší motorce celkem vítr (já tedy také), tak jsme dovolenou pojali jako primárně klasickou chodící a poznávací. Díky tomu byl jediný ryze motorkářský zážitek právě Glockner, který jsme si nechali až na předposlední den. Také díky předpovědi počasí. Když už je ten čistý moto výlet jen jeden, tak ať nám ho nezkazí nějaká přeháňka.

1. Den

První den šlo čistě o přesun do místa našeho týdenního pobytu – Maisshofen kousek od Zellského jezera. Z Prahy je to nějakých 470km, z toho polovina po dálnici, takže celkem nuda. Po příjezdu na místo jsme se ubytovali v Apartmánu, nakoupili nějaké zásoby a vyrobili rychlou večeři. Majitelka nás ještě upozornila, že v Zell am See je večer nějaká sláva a že si to určitě nemáme nechat ujít. Podle mapy to bylo kousek, tak jsme šli ještě na procházku. Musím říct, že po celodenním přesunu na Motorce těch 6 kilometrů celkem bolelo a to jsme pak ještě museli jít zpátky. Na nějaké trsání opravdu nebyla ani myšlenka. Nicméně když už jsme to chtěli zabalit a vydat se zpět, tak se nad jezero bez varování přiburácel letecký akrobat se speciálem RedBull a vystřihnul tam několik neskutečných kousků jen pár metrů nad hlavami přihlížejících. Znalci letecké akrobacie by asi tolik ohromeni nebyli, ale pro mě to byl teda úžasný zážitek a hned ta vycházka začala dávat větší smysl.

2. Den

Druhý den nás čekal výlet na nedalekou soustavu vodních nádrží s hydroelektrárnou nad Kaprunem. Nejprve mě trochu vyděsil příjezd k několikapatrovému parkovišti uprostřed lesa, které vypadalo jako nějaký betonový bunkr z dob studené války, ale po vyjetí na střechu (jedenácté podlaží) už byl dojem výrazně příjemnější.  Pokud byste sem náhodou chtěli zajet, tak se vyplatí parkovat co nejvýše. Ušetříte si dost schodů. Ta výška se opravdu nezdá ;-). K horní nádrži pak vozí turisty autobus. Většina cesty vede bludištěm tunelů. Kolik kilometrů jich tam je, netuším, ale kopat bych je nechtěl. Autobus nás vyložil hned u hráze horní přehrady a „wow“ efekt stál za to. Je to neskutečná stavba a s těmi masívy okolo si člověk připadá úplně nicotný. Prochodili jsme tam celý den, posvačili na ledovci a odpoledne plní zážitků jsme vyrazili zpět.

3. Den

Třetí den nevěštila předpověď počasí nic dobrého, tak jsme se rozhodli si prohřát kosti v nedalekých termálních lázních Gastein. Jedním slovem paráda. Plavat v horké průzračné vodě, poslouchat klapot deště a sledovat zasněžené vrcholky hor v okolí, prostě nemá chybu. Člověk se nemůže pořád jenom někam honit. Zůstali jsme až do večera a když se po setmění ještě bazény a atrakce rozsvítili, tak to nemělo chybu. Ani se nám nechtělo zpět. A to i díky tomu, že jsme ráno cestou do lázní pokřtili motorku. Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo zakufrovat (což se chlapům přeci nestává) a při otáčení v prudkém kopci jsem dostal syndrom krátké nohy. Navíc se mi při tom, jak jsme se krásně rozplácli uprostřed silnice, asi nějak přeladil komunikátor a začal jsem přijímat nějakou strašně sprostou stanici. Jen mi bylo divné, že v Rakousku vysílají česky…

4. Den

Čtvrtý den jsme dali místní klasiku. Krimmelské vodopády. Pro motorkáře je hned u hlavní silnice malé parkoviště zdarma, včetně skříněk na helmu (vratná záloha 1 EUR za klíček). Škoda, že tohle se u nás moc nevidí. Samotné vodopády stojí za návštěvu. Vyšlápli jsme si poctivě až nahoru a cestou nasekali tolik fotek, že se mi málem nafouknula karta ve fotoaparátu :-). Po návratu k motorce, jsme si ještě zajeli na průsmyk Gerlos, který je hned naproti. Zatáčky až k mýtné bráně naladili, ale samotný průsmyk už tak super nebyl. Možná to bylo dáno zážitkem z vodopádů, které se přebíjejí opravdu těžko.

5. Den

Konečně je to tady a vyrážíme na Grossglockner. Počasí je ideální. Občas nějaký mráček sice prolétne, ale výhledy budou stát za to. Popisovat tady Hochalpenstrasse asi nemá význam, tak jen vzkaz pro ty, co tam ještě nebyli. Skočte na Motorku a hned tam vyrazte. Nádherný asfalt, parádní zatáčky, skvělé výhledy a zážitek na celý život.

Nejvyšší bod na Edelweißspitze byl při výjezdu do prvního sedla schovaný v mraku, takže jsme ho při prvním průjezdu odložili a vydali se dál na druhou stranu k parkovišti pod Glocknerem. Samozřejmě pro motorkáře je připravený plac hned před parkovací budovou s výhledem na nejvyšší horu Rakouska jako na dlani. Prohlédli jsme si chatu Franze Josefa, dali motorkářské pivo bez piva (značka Münchner Hell zněla prostě neodolatelně ;-)) a cestou zpět k motorce u cedule upozorňující na pasoucí se sviště jsme sklonili hlavy a opravdu tam jeden pobíhal.  Jak to narafičili, netuším, ale celkem nás to pobavilo. Cestou zpět se mraky roztrhali už úplně a tak jsem si vyjel i na tu  Edelweißspitze. Batůžek zůstal dole poté, co viděl ty pekelně utažené vracečky, které vedly vzhůru a navíc po kostkách (zřejmě ještě následek křtu motorky u lázní). Udělal jsem pár fotek a pak už jsme frčeli zpět k „domovu“.

6. Den

Na poslední den v Rakousku jsme neměli do poslední chvíle žádný plán, ale nakonec jsme vyrazili k největším ledovcovým jeskyním na světě, Eisriesenwelt kousek pod Salzburkem. Byl to takový momentální nápad, ale ve finále jeden z největších zážitků z dovolené. K jeskyním se musí kousek dojít a dojet lanovkou od příjezdové cesty (parkování pro motorkáře zdarma kousek od kasy už ani nezmiňuji). Poslední úsek se jde vytesanou cestičkou přímo ve skále. Jak tenkrát ten vchod objevili, mi není dodnes jasné. Před vstupem do jeskyně každý druhý návštěvník vyfasuje originální hornickou lucernu na petrolej (divím se, že se nikdo v těch „šusťákovkách“ nepodpálil). Nikde v jeskyních není jiné světlo, než z těchto svítilen a proužku hořlavého kovu, který občas zapaluje průvodce v nejexponovanějších místech. Bohužel se uvnitř nemůže fotit, ale na druhou stranu, z fotek na vás ta atmosféra nemá šanci dýchnout. Tohle se prostě musí vidět na vlastní oči.

7. Den

Návrat už byl klasický přesun stejnou cestou (Na Salzburk, Linec, České Budějovice a Prahu). Odjíždělo se smutně, ale zase jsme měli plno zážitků. Někdo by mohl namítnou, že takováto dovolená na Motorce nemá smysl a dá se absolvovat stejně dobře autem. Já si to nemyslím, a i když nám motorka hlavně sloužila pro přesuny mezi místními „atrakcemi“, tak jsme si to užili a už kvůli tomu Glockneru to za ten nižší komfort stálo. Navíc i ty přesuny, jsou prostě v Alpách na dvou kolech daleko zábavnější.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE