Padesátka v Alpách
Text: Martin.Eden | Zveřejněno: 18.10.2010 | Zobrazeno: 17 995x
Po kontrole v Praze v IKEM-u, kde bylo vše OK, opět vyrážím. A zase sám. Do Alp. Chtěl jsem vidět ty evropské velehory. Alespoň část. Měl jsem na to ale jen jeden den. 80 Euro v peněžence a další na platebních kartách. Na benzín a tak.
Kapitoly článku
Nemohl jsem spát. Nikdo nebyl doma. V deset večer jsem se dodíval na film. V jednu ráno vstal z postele, osprchoval a zabalil si věci. Udělal jsem si silnou kávu a v půl druhé vyrazil.
Byla tma, s cestováním v noci jsem neměl moc zkušeností. Jel jsem asi třicítkou. Bál jsem se, že mi do cesty skočí třeba srnka. To by na skútříka stačilo. A na mě taky.
Velešín. Benzínka. Několik řidičů mířících na dovolenou se věnovalo svým miláčkům, i těm čtyřnohým. Paní u pokladny se zajímala velmi živě o to, kam to ten cvok, tedy já míří tak brzy ráno. Na stroji, co nejede rychleji než 45 km za hodinu, z kopce. Omezovač byl ještě součástí malého motocyklu. Ten mi vyndali na druhé prohlídce, po příjezdu z tohoto výletu.
Projel jsem hranice a za chvíli už jsem "uháněl" prvním větším městem. Freistadt. Opilí mladíci na mě mávali a smáli se.
"No jasně," říkám si. "Jo, jedu do Lince."
Před odbočkou na dálnici zahýbám vlevo, na Pregarten. Konečně nacházím silnici na Mauthausen. Jsou čtyři ráno. Začíná se rozednívat, začínám vnímat krajinu.
V Ennsu vybírám dalších 60 Euro z bankomatu a zastavuji se na benzínce. Euroatlas je tak "podrobný," že nevím, kde vlastně jsem. Chci si koupit autoatlas Rakouska. 17 Euro? Ne, to nedám. Kupuju si Snickers a kolu. Inzulín? Zapomínám, že mám cukrovku.Procházím se po chodníku, první lidé míří do práce. Rakouský Postbus nabírá cestující a míří na Linec. Pomyslel jsem si, že jsem měl naplánovanou cestu do Pasova.
V šest hodin vjíždím do města Steyr. "Tak brzo?," pomyslel jsem si. Jsem asi 125 km od startu cesty. Zabloudil jsem za tunelem u obchodního centra, Všude zavřeno. Dívám se do atlasu znovu. Pak na slepo vyrážím. A trefa. Na další benzínce tankuji, dávám si kávu, a s nějakými Italy lámaně komolíme němčinu. Malá rakouská slečna pomalu ukusuje z bagety.
"Mutti? Kann ich zu draussen?" zeptala se.
Moc německy neumím, ale vyznělo to asi tak, "maminko, můžu jít ven?" Italové cosi vyprávěli o cestě z Neapole do Říma. Asi.
"Sechs Euro, zwanzig," vybafla na mě čerpadlářka.
Za benzín a kávu. Venku dojídám zbytek Snickersu z Ennsu.
Fotografuji si už vzdálené Kalten Alpen a vjíždím do krásného městečka s názvem Klaus. Nádherná přehrada, tak čistá voda a v pozadí hory. Projíždí vlak a nad silnicí klášter. "Sem se jednou pojedu vykoupat," prohlásil jsem a zamířil na další etapu své cesty. Liezen.
V osm hodin ráno projíždím město Liezen. Odbočil jsem podle atlasu. Jo, na opačnou stranu. A pět kilometrů mířím na Leoben. Špatně. Salzburg je opačně.
U Stainachu opravují silnici. Objíždím kolonu a slyším za sebou jen troubení. "Co je, stejně mě za chvíli předjedete." snažím se usmát na jakousi německou řidičku. Marně, zamračila se na mě.
Gróbming. Zastavuji na parkovišti. Důchodkyně sedí na mužském WC. Přijíždí další autobus. Rakouští slušně vychovaní chlapci čůrají v polích. Jiní zvracejí a další hází láhev od piva na silnici. Policie odjíždí. Pryč. Mávají mi a volají se smíchem "Gute Reise." V dálce vidím vrchol Dachsteinu.
Schladming, odbočuji na úzkou silnici plnou zatáček. Rammsau am Dachstein. Jsem v cíli. Je před polednem. Je horko, jsem strašně unavený. Pár fotografií, a volám dcerkám že přes Salzburg si do Prachatic už netroufám. Cesta by ale byla stejně dlouhá jako se vracet po stejné do Ledenic. Nechtěl jsem bloudit, Vracel jsem se opět přes Liezen, Steyr a Mauthausen zpět. Opět těch 256 km. Domů jsem dorazil ale až ve 23 hodin. Měl jsem mnoho přestávek. Únava byla znát.
-----
Padl jsem do postele. Ale viděl jsem Alpy. V září, už bez omezovače, s rychlostí 70 km/hod. Sice mi moře letos zase nevyjde, ale zítra vyrážím na Orlík. Už se těším.
Byla tma, s cestováním v noci jsem neměl moc zkušeností. Jel jsem asi třicítkou. Bál jsem se, že mi do cesty skočí třeba srnka. To by na skútříka stačilo. A na mě taky.
Projel jsem hranice a za chvíli už jsem "uháněl" prvním větším městem. Freistadt. Opilí mladíci na mě mávali a smáli se.
"No jasně," říkám si. "Jo, jedu do Lince."
Před odbočkou na dálnici zahýbám vlevo, na Pregarten. Konečně nacházím silnici na Mauthausen. Jsou čtyři ráno. Začíná se rozednívat, začínám vnímat krajinu.
V Ennsu vybírám dalších 60 Euro z bankomatu a zastavuji se na benzínce. Euroatlas je tak "podrobný," že nevím, kde vlastně jsem. Chci si koupit autoatlas Rakouska. 17 Euro? Ne, to nedám. Kupuju si Snickers a kolu. Inzulín? Zapomínám, že mám cukrovku.Procházím se po chodníku, první lidé míří do práce. Rakouský Postbus nabírá cestující a míří na Linec. Pomyslel jsem si, že jsem měl naplánovanou cestu do Pasova.
V šest hodin vjíždím do města Steyr. "Tak brzo?," pomyslel jsem si. Jsem asi 125 km od startu cesty. Zabloudil jsem za tunelem u obchodního centra, Všude zavřeno. Dívám se do atlasu znovu. Pak na slepo vyrážím. A trefa. Na další benzínce tankuji, dávám si kávu, a s nějakými Italy lámaně komolíme němčinu. Malá rakouská slečna pomalu ukusuje z bagety.
"Mutti? Kann ich zu draussen?" zeptala se.
"Sechs Euro, zwanzig," vybafla na mě čerpadlářka.
Za benzín a kávu. Venku dojídám zbytek Snickersu z Ennsu.
Fotografuji si už vzdálené Kalten Alpen a vjíždím do krásného městečka s názvem Klaus. Nádherná přehrada, tak čistá voda a v pozadí hory. Projíždí vlak a nad silnicí klášter. "Sem se jednou pojedu vykoupat," prohlásil jsem a zamířil na další etapu své cesty. Liezen.
V osm hodin ráno projíždím město Liezen. Odbočil jsem podle atlasu. Jo, na opačnou stranu. A pět kilometrů mířím na Leoben. Špatně. Salzburg je opačně.
U Stainachu opravují silnici. Objíždím kolonu a slyším za sebou jen troubení. "Co je, stejně mě za chvíli předjedete." snažím se usmát na jakousi německou řidičku. Marně, zamračila se na mě.
Schladming, odbočuji na úzkou silnici plnou zatáček. Rammsau am Dachstein. Jsem v cíli. Je před polednem. Je horko, jsem strašně unavený. Pár fotografií, a volám dcerkám že přes Salzburg si do Prachatic už netroufám. Cesta by ale byla stejně dlouhá jako se vracet po stejné do Ledenic. Nechtěl jsem bloudit, Vracel jsem se opět přes Liezen, Steyr a Mauthausen zpět. Opět těch 256 km. Domů jsem dorazil ale až ve 23 hodin. Měl jsem mnoho přestávek. Únava byla znát.
-----
Padl jsem do postele. Ale viděl jsem Alpy. V září, už bez omezovače, s rychlostí 70 km/hod. Sice mi moře letos zase nevyjde, ale zítra vyrážím na Orlík. Už se těším.
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz