Kukuřicí s Bavoráky do Alp

Proč zase Grossglockner? Je to stejné, jako když si koupíte motoristický časopis v české trafice, všude bude nějaký ten test Škodovky nebo něco o ní. V Čechách jezdí mraky škodovek, jasně, na Grossglockner jezdí spousta českých motorkářů. Takže ano, zase Grossglockner. Můžete ho buď milovat nebo nenávidět, Škodovku nebo Grossglockner. Spousta názorů, pochval a kritik.

Už jsem tam jednou byl, před….osmi lety, odhadem, ale letos….kamarád Franta si znovu po dvaceti letech koupil motorku, slovo dalo slovo a hle, pojedeme na delší výlet někam, kde bude krásně a budeme na to vzpomínat. Povedlo se. Takže jsme oslovili Booking, Google a křišťálovou kouli              s počasím a naplánovali 4 dny super zážitků. Ujistili manželky a děti, že budeme opatrní a ve zdraví se vrátíme. Takže se pevně držte a vyrážíme. No, zas tak pevně nemusíte, jsme přeci jen kochací  se jezdci na Versysu a půllitrovém CBF od pana Hondy, žádní Bavoráci na BMW (ale o tom také až později)

1.den

Protože je Franta z obce u Mariánských Lázní, jejíž název jde špatně vyslovit a já kousek od Plzně, dali jsme si v deset hodin čtvrtečního dopoledne sraz na pumpě nedaleko Domažlic. Čekalo nás nějakých 330 km do místa našeho ubytování v rakouském Leogangu. Jako vždy desátá neklapla, ale v půl jedenácté byly naše stroje dotankované, interkomy spárované a mohlo se vyrazit. Mimochodem, byla to moje první cesta s interkomem a můžu říct, že cestování ve dvou a více lidech to posune o tři úrovně výš. Už bez něj nevyrážíme J Cesta přes Folmavu a dále Německem po silnici B20 není moc záživná, rovina, klid a kukuřice.  Jo, to je ta kukuřice z názvu cestopisu. Jestli u nás nadáváte na řepku všude kolem, tak v Německu je všude kukuřice. Proč? Asi to je jedno, nicméně mnohem lepší vůně  (tedy žádná) oproti řepce.  Aspoň máme cestou čas na povídání co kdy jak proč, dlouho jsme se s Frantou neviděli.  A říkejte si, co chcete, ale prostě v Německu je ta tráva zelenější, asfalt černější a hladší, domečky hranatější. Mám to tam rád, i když to pivo není pivovější.

První zastávka v Mekáči u Landau, pro mne již tradiční zastávka, tak akorát od Plzně na odpočinek a studenou colu nebo hamburger. Srovnáme kosti, klouby a svaly (nejsme zvyklí jezdit tak daleko a dlouho od domovského komína) a pokračujeme dál. Kukuřice nekončí, interkom neustále v permanenci a za nějakou hodinku přibrzdíme v Burghausenu na vyhlídce na taaaakhle dlouhý hrad střežící hranici mezi Německem a Rakouskem nad řekou Salzach. Něco málo přes 1000 metrů na délku mu někdo naměřil, úchvatné, ale návštěvou ho poctíme jindy.

Další dvě kostičky na mém zaručeně přesném palivoměru mi ubyly a tak je nejvyšší čas poohlédnout se po místu k natankování. Někde jsem četl, že v Rakousku je levnější benzín než v Německu, takže v Laufenu si zajíždíme asi 500 metrů, překračujeme státní hranici do Rakouska přes nádherný most nad Salzachem (fotku jsme bohužel nestihli) a u rakouské Shellky v Oberndorfu tankujeme plnou. V-Power v přepočtu o pár haléřů levnější než v západních Čechách. To potěší, i když zároveň je to smutné. Zchladíme se jedním plechovkovým Radlerem (začíná být docela vedro), vracíme se zpět po mostě na původní trasu a svištíme dál směr Bad Reichenhall po B20. Kukuřice končí a začíná trochu zajímavější část cesty. Z Bad Reichenhall je malá objížďka, v našem směru ale bez kolon, cesta se začíná klikatit, takže se začínáme konečně na sedačkách trochu hýbat. Kousek za Loferem ucítíme ve vzduchu vůni dvoutaktního motoru.  Že by nějaký Trabant? Dojíždíme partu slovenských bratří na fichtlech.  Vypadají ztuhle, asi mají už kus cesty za sebou. Při  vzájemném pozdravu jim ale úsměv nechybí.  Předjíždíme je (tolik práce to nedá), trochu z kopce a do kopce, v Saalfeldenu správně odbočujeme na kruháči a něco málo po sedmnácté hodině nás vítá Leogang.

Náš pension (Energiepension Schwaiger) nácházíme snadno (aby ne, když je u hlavní silnice), parkujeme na dvoře současně s jeho majitelem. Bodrý Rakušák Hans nás vřele přivítá, ukáže pokoj, místo pro snídani a zase mizí.  Kufry dolů, rychlá sprcha a hurá hledat něco k večeři.  Po několika stech metrech chůze objevujeme restauraci Dorfalm.  Místa je dost, obsluha rychlá a příjemná (milou blondýnku si pracovně pojmenováváme jako Ute). Hefeweizen není špatný a steak taky potěšil. Je jasné, kam další dva večery půjdeme na jídlo. V penzionu dáváme šláftruňk z místního minibaru (meruňkovice domácí rakouské výroby pana majitele) a s dobrým pocitem a příslibem dalšího super dne rychle usínáme.

2.den

Budík zvoní v 7:15. Proooooč?  Říká se, že na Grossglockner je lepší vyrazit dřív, než tam budou mraky lidí. Tak tedy jo, jenže snídaně je tak skvělá (všechno domácí, bio, natur a já nevím co všechno), že si v klidu naplníme bříška a vyrážíme něco po deváté. Za půl hodiny dorážíme do Zell am See a tankujeme zase plnou (ale jen za nějakých 9 kaček, teda eur) K mýtnici ve Ferleitenu je to už jen kousek, se zkracující se vzdáleností kupodivu hustota motorkářů ani jiných cestovatelů nehoustne. Milé překvapení nebo předzvěst toho, že bude bouřka a liják? První varianta byla správná. Žádná bouře se za celý den nekonala. Vytahujeme necelých třicet éček za jednodenní „skipas“, samolepku, mapu a ještě cosi reklamního, vše ukládáme do kufru a nabíráme směr (jediný možný) vzhůru zatáčkám, skvělým výhledům a krásné přírodě.  Páteční dopoledne a moc nás tady není. Fakt. Cestou k Edelweissspitze potkáme dva autobusy, pár aut, motorek dva páry, něco málo cyklistů a jednoho draka na jednokolce. Takže jsme si mohli jet podle sebe, pomalu, rychle, zastavit kdekoliv na focení, žádné pomalé kolony nebo nebezpečné předjíždění.  Nechci tady rozdmýchávat debaty o tom, zda to za ty prachy stojí, zda to není moc komerční a kýčovité, ale za mne a Frantu…joo, je to super. Kdy se jen tak podíváte do výšky 2500 metrů nad mořem, ucítíte horský vzduch, kocháte se pohledem na zasněžené kopce, které máte na dosah vaší motorkářské rukavice? K tomu parádní svezení kdy pravá vracečka střídá levou.

Na Edelweissspitze děláme delší pauzu, pořizujeme pár panoramatických fotek a konečně potkáváme nějaké podobně mluvící krajany. Moc jsme jich opravdu nepotkali. Energie ze snídaně pomalu dochází, a tak se rozhodujeme sjet do Heiligenblutu na něco dobrého.  Parkujeme v centru, usedáme na terásku restaurace a brzo již před námi stojí Radler a vydatná polévka.  Vracíme se zpět na Hochalpenstrasse a odbočujeme k Franz-Josefs-Höhe. Připravuji Frantu na to, že až mezi mraky motorek zaparkujeme, můžeme si prohlédnout víc strojů než na Motosalonu v Brně. Jenže ono ne, na parkovišti napočítáme sotva třicet kousků.

A teď malá vsuvka nebo odbočka. Proč Kukuřicí s Bavorákem do Alp? Jestli je u nás 8 z 10 aut Octávka (jo, taky jednu mám), tak na cestách po Rakousku a Německu je 7 z 10 motorek Bavorák. Trochu čísel, +-,  z 20ti motorek je tam 14 Bavoráků (2/3 GS a 1/3 XR) 3 Multistrady, 2 KTM a 1 něco jiného. Buď jsou ta BMW tak dobrá, nebo jsou patrioti nebo dostávají dotace na podporu německého průmyslu. Nebo fakt nevím. Každopádně pro nás zklamání. Mimochodem, za  4 dny jsme potkali dva Versyse 650 a … tipněte si, kolik CBF500?

Jinak na Franz-Josefs-Höhe si uvědomíte, jak jsme malincí oproti přírodě. Pohled na největší rakouský ledovec Pasterze a samotný Grossglockner stojí za to. Malé mínus – nepotkali jsme jediného sviště. Všude upozornění, ať se chováte tiše a že jsou tam a támhle, na každém rohu sviští suvenýr a sviští mast, ale živý exemplář ne a ne potkat. Vlastně ano, něco před námi přes cestu přeběhlo, ale jestli to byl svišť nebo myš či ježek jsme s jistotou nedokázali určit. Cestou zpět jsme ještě u Hochtor prozkoumali sněhovou frézu starší než my dva dohromady (teda skoro, myslím, že byla z roku 1956), natočili efektní výjezd z tunelu a pádili vzhůru dolů k Zell am See.  Cestou dolů jsme potkali naše staré známe fichtlaře ze Slovenska (jo, až nahoru chtěli a věřím, že se jim to povedlo), neměli jsme ale nějak chuť brzdit a pokecat. Takže pozdrav a tradáá do Leogangu. A co následovalo asi nemusím připomínat…..pivo, maso,schnaps.

3.den

Poučeni z předchozího dne jsme se snídaní nepospíchali a řádně posilněni jsme v deset startovali naše dvouválce. Tentokrát byl cílem kraj neopomenutý Adolfem za druhé světové války. Berchtesgaden a jeho okolní Alpy. První vycházková zastávka bude u Königssee. Před Bad Reichenhallem a v něm samotném nás chce zdržet dlouhá kolona, ale pro motorky žádný problém. I když s bočními kufry to občas bylo o fous. Na parkoviště přímo u Königssee dorážíme v jedenáct, moc motorek tady není, takže volné skřínky na bundy a přilby jsme stihli. Jen najít dvě eura na parkování byl problém. Ano, i tady musíte platit za parkovné pro motorky.  K jezeru to byla příjemná procházka kolem spousty obchůdků se suvenýry, ale fakt jsme si žádný bavorský kroj, solnou lampu nebo dres Bayernu Mnichov nekoupili. Raději jsme nějakou tu eurovou minci utratili na terase na břehu jezera za pivo. Ještě nebyl čas oběda, tak se místo našlo snadno, ale všude kolem se již hemžili turisté ze země vycházejícího slunce. Naštěstí zatím jen fotili a hledali správnou loď k odjezdu ke kostelu Svatého Bartoloměje. Nám se zrovna nechtělo, bylo fakt vedro a půl hodiny lodí tam a půl zpět se nám nezdálo jako dobrý nápad. Ale z vlastní zkušenosti vím, že tenhle výlet a procházka kolem kostela stojí za to.

Balíme kufry, startujeme (právě včas, protože v sobotu je tady fakt narváno, parkoviště již plné motorek aut i autobusů) a orientační smysl nás vede k Rossfeld Panorama Strasse. Z ní je pak i odbočka k Adolfovu letnímu sídlu Kehlsteinhaus (k němu se ale dostanete jen párhodinovou pěší túrou a nebo přeplněným autobusem, takže se tam stavíme na kafe jindy). Kousek za Berchtesgadenem , v Unterau ostrá pravá z hlavní silnice na silnici 319, která se klikatí vzhůru.  Skvělý povrch, žádný provoz, zatáčky se střídají, heeeeej, to je paráda, takže otočka zpět k hlavní a dáváme si to ještě jednou. Ani bysme nemuseli až nahoru a vystačili bychom si tady. Nicméně pokračujeme dál, na mýtnici dáváme 5 euro a ….jak byla naše nejčastější hláška….za dva plnej to z každé vracečky osolíme dál. No osolíme, když nás po zadním předjel nějakej letec na KTM, řekli jsme si, že naše stroje a pud sebezáchovy mají ještě rezervy. To víte, zodpovědní tátové od rodin.  Kvalitní silnice, výhledy, atmosféra hodně připomíná Grossglockner Hochalpenstrasse, jen se pohybujeme o 1000 výškových metrů níže (nejvyšší bod silnice tu dosáhne na značku 1500 metrů, ale i tak je to nejvýše položená silnice v Německu), délka je zhruba 15 km a mýto 4 x levnější. Ale nechci srovnávat, obě silnice mají něco do sebe a rádi si projedeme obě dvě klidně ještě párkrát.  Hlad se opět hlásí o slovo, takže levý blinkr směr Ahornkaser, příjemnou horskou restauraci ke které dojedete 200m po šotolinové cestě uprostřed pastvin. Cestu nám kříží kráva jako kráva, fakt velké zvíře. Zacinká zvonem a odchází se pást o kousek dál. Parkujeme v řadě motorek, tolik jich nebylo ani na Franz-Josefs-Höhe. Zajímavé. Ale brzo byla záhada objasněna, v restauraci měli sraz motorkáři z ADAC klubu. Nebo z BMW klubu? Jooo, zase samý Bavorák. I když hned zkraje stál dvakrát Niken od Yamahy, takže bylo co na zkoumání.  Kluci z ADAC zabrali salonek, ale na terase pod slunečníkem se docela dalo vydržet, aspoň nám Bratwurst se zelím a bramborovým salátem a Leberkäse nestydnul tak rychle.  Posilněni vyrážíme dál, nějaká ta fotka z cesty nemůže chybět, pohled směrem do Rakouska a na druhou stranu do Německa je kouzelný.

Cesta dolů se tváří skvěle, takže dole otočka a zase za dva plnej nahoru. Dokázali bysme tady jezdit až do večera, ale chtěli jsme ještě stihnout jeden objekt našeho zájmu. Pevnost (hrad) Hohenwerfen.  Sjiždíme dolů do Hallein a podél dálnice A10 míříme na místo určení.  Nakonec si výlet k hradu rozmyslíme, objíždíme ho z obou stran, fotíme a shodujeme se, že se sem někdy na prohlídku vrátíme. 

Teplota vzduchu dál stoupá, je něco přes třicet stupňů.  Koupání v jezeře nebude na škodu. Míříme po  silnici 311 kolem St.Johann im Pongau (super název, něco jako Svatý Jan Pod Skalou, kam na to ti předkové chodili) do Zell am See. Pláže a kempy jsou nacpané, místo na odložení motorek ale nacházíme snadno.  Vybíráme flek na veřejné pláži mezi spoustou cizinců z Arábie, malý striptýz z motorkářského do plavek a honem do vody. Po příjemném osvěžení a zjištění, že je nejvyšší čas vyrazit na večeři, striptýz číslo dvě a nabíráme kurz Leogang, kam za půl hodiny brzdíme.

U večeře začínáme hodnotit a vstřebávat zážitky a smiřujeme se s tím, že ráno balíme svoje švestky a jedeme domů. Ale tak…i cesta je cíl a cesta domů…všude dobře, doma nejlíp (nebo tak nějak se to říká).

4.den

Ráno nás přivítá opět super snídaně. Jenže po ní nás z krás předchozích dnů probere začínající liják. Sakra, mohlo to ještě půl dne vydržet. Ale co, nejsme z cukru a aspoň konečně vyzkouším ty nepromoky za pár korun z Lidlu, které mi ve skříni ležely pár let nepoužité a ještě v originálním obalu. Rychlé rozloučení s Hansem (fakt to tam měl super a pokud vyrazíme do těchto končin příště, s volbou ubytování nebudeme váhat) Cesta ubíhá mnohem rychleji než sem, sice prší, ale jede se plynule a nepromoky fungují. Před Burghausenem přestává pršet, takže konečně stavíme na pumpě, sušíme se, sekaná v housce potěší a jede se dál. Další zastávka je v našem výchozím bodě na OMV v Draženově u Domažlic. S Frantou se poplácáme po zádech, jak to byl skvělý výlet, že příští rok bude opáčko a míříme domů.  Kolem třetí každý z nás zvoní doma u dveří, šťastné shledání, pusa od manželky a dětí a pocit, že to byl skvělý čas nás bude hřát ještě dlouho.

Shrnutí

Děkuji, že jste dočetli až sem.  Nemělo to být hodnocení nebo srovnání co je dobré a co ne. Jen jsem popsal naše čtyřdenní putování. Bylo krásné. Je jedno kam jedete, důležité je, abyste si to užili. Nedejte na cizí názory, mohou vám udělat zkreslený obrázek. Samozřejmě se jimi můžete inspirovat, ale jaké si to uděláte, takové to máte. A je lhostejné, zda jedete kukuřicí na Grossglockner, je pátek nebo sobota, prší nebo svítí sluníčko, jedete na fichtlu nebo Bavoráku.  Za mne a Frantu mohu říct, že to bylo super, Versys a CBF si to užily stejně jako my a rádi se sem ještě někdy vrátíme.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE