Kroužení po Alpách

Letos řešíme asi to, co většina. Cestování s Covidem nám zhatilo pár plánů. Skoro všechno je jinak. Jarně letní, čistě pánská vyjížďka do Itálie se nekoná, takže zbývá něco málo kolem komína a možná naše pravidelná motodovolená s manželkou. Do poslední chvíle to také jisté není. Ale nakonec se rozhodujeme, že přeci jen do Alp pojedeme a pojmeme to s ohledy na všechna rizika probíhající pandemie.

Kapitoly článku

Tři dny před odjezdem projíždím Booking a hledám plně vybavený apartmán, kam si zalezeme, nebudeme se s nikým potkávat a budeme jezdit jen po kopečkách. Moc tam toho už není, ale nakonec nacházím v městečku Prutz, téměř u Italských hranic, přesně to, co potřebujeme.

Na podzim šel do světa náš léty osvědčený Stromík 650 a v garáži přistál litrový Versys. Tak se těším, jak nám to pojede. Nastává však malý problém s kufry. Jsou designově hezké, ale nic se do nich pořádně nevejde a je to pěkná hrachovina. Vzhledem k tomu, že máme plně vybavený apartmán, tak toho naštěstí nepotřebujeme tolik, ale při tlaku na kufr při jeho zavírání mě trochu bolí u srdce. Radši to pojistím gumicuky. Asi budeme muset cestovat už jen se zlatou platební kartou :-)

Ani nevím, zda to bude cestopis, protože, jak někteří poznamenávají, když není porucha a neopravuje se, nemá cenu sem ani psát. Ale třeba si někdo rád přečte nějaké tipy a my se zase budeme mít kam podívat, až zapomeneme, kde jsme byli.

Neděle 9.8.2020

Z Prahy vyrážíme hned ráno po dálnici směr na Mnichov. Sice je to nuda, ale užívám si, jak to jede. 150 -160 km/h je pohodlná cestovní rychlost. To neznám. Za chvilku jsme v Rozvadově, kde doplníme nádrž a kofein. U Mnichova se vyjasňuje a pokud se nejede rychleji, začínáme se hezky potit. Mnichov projedem vnitřním okruhem tunelem a volíme klasickou trasu na Garmisch. Nechápu, kde udělali soudruzi z Japonska chybu, ale při nájezdu 230 km máme stále plnou nádrž. Ovšem každých dalších 20-30 km ubyde jedna čárečka a najednou mám obavy, abychom vůbec dojeli k nejbližší benzínce. V Garmischi tedy šplouchnu do nádrže za 10€ a pokračujeme na Fernpass, kde je na vyhlídce dost husto. Ale výhled a fotku s Zugspitze si nemůžeme nechat ujít. Okukuji na parkovišti nového stromka 1050XT. Je to hezké retro, ale už mně to přijde hodně víc do terénu než na silnice.

Z Fernpassu žel jedeme v koloně až do údolí k Innu do Imstu. Policisté zde řeší dopravní nehodu s motorkou, naštěstí nic vážného. To je škoda, protože silnice je to moc hezká, plná hezkých zatáček. Ale hustý provoz se dal čekat. Protože nebudeme jezdit v Rakousku po dálnici a kupovat dálniční známku, pokračujeme směrem na Pitztall. Tady někde míjím odbočku a vesele si to frčíme dál. Protože máme dost času, ubytování jsme domluvili až od 18. hodiny, rozhodneme se ještě pro odpočinkovou zastávku u řeky v údolí, kde si na chvilku dáchneme na louce. Až tady zjišťuji, že už jsme dávno měli odbočit a jedeme špatně. Vracíme se do Wenns, kde chybu napravíme a odbočujeme na Kauns. Silnice L17 a L63 z Wenns do Kauns je super - samá zatáčka, nulový provoz. Za křižovatkou na Kauns je potom visutá vyhlídka, kde je naprosto parádní výhled na celé údolí kolem Innu. Odtud již koukáme na místo, kde budeme bydlet. Na druhý pokus se trefujeme do správné ulice a můžeme se ubytovat. Ubytování super, přesně to, co potřebujeme. A jako bonus toaleťák Hello Kitty! Paráda:-) S paní domácí pokročilejšího věku se domlouváme rukama, nohama. Většinu pochopíme a ještě dostáváme lahvičku nějakého podomácku vyprodukovaného alkoholu. Jen zjišťuji, že doma zůstal kabel k nabíjení iphonu, tak zítra ještě ráno budu shánět kabel - program je tedy jasný :-(

Najeto 569 km

 

Pondělí 10.8.2020

Městečko Prutz je super startovacím bodem pro několik zajímavých okruhů. Začneme Timelsjochem a vezmeme to přes Itálii. 

Ráno ještě skočíme nakoupit. Žel jsme si nevzali roušky, tak se musíme vrátit a cestu si zopakovat. Tady je mají evidentně do společných prostor předepsané a ukázalo se, že dobře udělali. Naštěstí to máme pěšky jen cca 5 minut. Vybaveni svačinkou můžeme vyrazit. Dotankovat a ještě sehnat ten kabel. V městečku hned za benzinkou si žena všímá, že je elektroobchod. Jdu dovnitř, nikde nikdo, ale na stojanu kabely na iphony - růžový, zelený, s cinkrlátky, bez cinkrlátek, stříbrný atd. - cena 25€. Uff. To za kus drátu nedám! Ale to už přichází prodavačka a nabízí obyčejný bílý jen za 10€. To se po tom prvním šoku zdá jako přijatelná cena a tak můžeme vyrazit.

Nejdříve nás čeká Reichapass u stejnojmenného jezera. Nejedná se o typický pass, kam je potřeba zdolat desítky vraceček a vystoupat desítky nadmořských metrů. Je to ta známá přehrada ze které kouká kostelní věž. Kolem celé přehrady jsou cyklostezky a je tady opravdu živo. Historie tohoto místa připomíná trochu dobu jako u nás za totáče. Prostě místní měli smůlu a přes veškeré protesty zatopili 163 domů a mnoho hektarů jejich půdy, která je živila. Je to velmi populární místo a je neuvěřitelné, kolik selfie tady lidé dělají se svými motorkami, kabriolety, plyšáky atd.. Každý potřebuje to nejlepší místo s věží v pozadí a je proto schopen zablokovat i chodník pro cyklisty a chodce. No comment.

Tato silnice má tu nevýhodu, že je na ní vždycky plno. Ale opět si užívám výkonu nové moto. Když je prostor, stačí vrknout plynem a už nás nikdo nezdržuje. Do Merana je to daleko, je teploučko, tak se v poledne zastavujeme alespoň na italskou kávu v kavárně, kde jsme téměř sami. Pomalu se blížíme k odbočce na Timmelsjoch, po italsku passo Rombo. Najíždíme do prvních zatáček a najednou mě přehobluje maník na Harley, taky s batůžkem. To, co předvádí, nechápu. V každé zatáčce brousí plotny a jede neuvěřitelně. No, je třeba se ještě hodně učit. Vyjížďka nahoru je zážitek. Krásné zatáčky, krásné výhledy, několik zastávek s komentářem o historii, přírodě, pašerácích atd. Počasí je super. Nahoře už jen projet dlouhým mokrým tunelem a jsme na vrcholu. Na to, že jsme uprostřed prázdnin, tak lidí je tady opravdu poskrovnu, což je dobře.

Sjíždíme rakouskou stranou, která rozhodně není tak zajímavá, ale hlavně je tady mýtnice. Platíme 15€ a pokračujeme přes Solden až do údolí k řece Innu. Tato silnice je ve srovnání s tím, co jsme před chvíli projeli celkem velká nuda. V údolí se napojíme zase na lokální silnici, kterou jsme včera přijeli a užíváme si opět krásně zakroucené silnice do našeho ubytování. Žena ukuchtí večeři a večer si dáme trochu toho darovaného likéru z borovice, která nám paní domácí nechala na přivítanou. Zajímavé.

Najeto: 258 km

 

Úterý 11.8.2020

Na dnes jsem naplánoval okruh přes Silvrettu. Lokální silnice do Landecku se opravuje a tak musíme přes dálniční tunel. Ten měří bez 45 metrů celých 7 km, takže se ráno hezky nadýcháme čerstvého alpského vzduchu. Pojedeme po lokálních silnicích na západ, abychom Silvrettu jeli ze západní strany, která je o hodně zajímavější. A zatáčky do kopce jsou vždycky mnohem záživnější. Jedeme přes Albergpass, kde uděláme povinné foto a pokračujeme kolem řeky Rosanna až před Bludenz, kde je odbočka na silnici vedoucí k Silvrettě.

Jsme tady víceméně sami. Silnice tady jsou moc hezké, ale všude omezení na 80 km/h a nebo méně a poměrně dost policistů měřící rychlost. Takovou koncentraci jsem v Rakousku ještě nezažil. Stejná omezení jsou na silnici k Silvrettě a tato silnice není vůbec zajímavá, ale jiná tam prostě nevede. Prostě už jdou po nás. U mýtné brány zchudneme o 13,5€ a můžeme se vrhnout do serpentýn vedoucích kolem spodní přehrady k té horní, která leží ve výšce 2030 m n.m. Tady je poměrně živo. Není divu, hezké počasí, přehrada, krásné hory a startovací místo mnoha turistických tras. Vyběhneme ke kapličce, kde jsou připomenutí ti, kteří za nacistů položili životy při budování tohoto vodního díla. Mají to opravdu promyšlené a když člověk pročítá detaily, je to opravdu impozantní.

Když se dostatečně pokocháme, pokračujeme ještě pár desítek metrů k nejvyššímu bodu silnice ve výšce 2037 m - Bielerhöhe Pass. To jsem nikdy neslyšel, ani na motorkářích nečetl. Z tohoto místa pojedeme dnes už jen z kopce dolů. Projíždíme Galtür a díky koronaviru populární Ischgl a před Landeckem se napojíme na silnici, kterou jsme ráno začínali. Musíme po objížďce a zase tunelem, do kterého se napoprvé netrefím. Nejsem sám a první sjezd na dálnici hledá více zmatených řidičů. Tak si dáme ještě jedno kolečko, abychom se trefili a potom už jen kolem Innu dojíždíme domů. 

Najeto: 212 km

 

Středa 12.8.2020

V plánu je toho dnes hodně a je na co se těšit. Podél Innu vyrážíme do Švýcarska a pokračujeme po silnici 26 až k městečku Zernez. Tuto silnici jsme jeli již před dvěma lety opačným směrem, ale nějak mě nenadchla. Dnes si ji naprosto užívám a můžu doporučit. Tady opouštíme Inn a přes místní pass se přehoupneme do dalšího údolí, kde odbočujeme tunelem k Lago di Livigno. Tunel funguje na semafory a je to málo osvětlená vlhká díra na jedno auto. Naprosto rovná silnice do dálky s jednou zatáčkou. Spíš si připadám jako v hornickém muzeu. Tunel nás vyplivne u jezera přímo na hráz přehrady, kde je mýtnice a za průjezd platíme 12€. Když si spočítám, že to provozují od roku 1965, kdy ho postavili a kolik turistů tam projede hlavně v zimě na lyžování, tak bych ho chtěl vlastnit. Ale kutat určitě ne :-). A jsme v Itálii. Kromě jiného se to pozná také podle množství cyklistů. U jezera si zastavíme na pokochání a svačinku a pozorujeme, jak různé týmy na kolech jezdí sem a tam jako zběsilí.

 

Na konci jezera se před námi otevírá rozlehlé údolí s lyžařským střediskem. Ohromná placka obklopená horami. Paráda. Je poznat, že je to tady turisticky zajímavé, protože lidí je tady jako máků. My hned odbočujeme na Passo dell'Eira (2210 m), kde se musíme zastavit a podívat se na to hezky z ptačí perspektivy. Potom se přes další divoké údolí přehoupneme na Foscagno Pass (2291 m) a začínáme sjíždět k Bormiu. U jezírka a kapličky kousek pod passem se musíme opět zastavit. Nádherný pohled do údolí i výhled na další kopce kam směřujeme - na vyhlášené passo Stelvio. Před Bormiem odbočíme na passo a začínáme stoupat až na vrchol ve výšce 2758 m. Tady to žije jako vždycky. Po Covidu ani vidu ani slechu. Kavárny mají narváno, u stánku s typickými klobáskami se zelím jsou fronty bez rozestupů, lidé se motají všude. Ale ty výhledy se neomrzí. I když jsme tady už byli, člověku to nedá, aby si zase neudělal pár fotek.

Vracíme se kousek stejnou cestou a odbočujeme do Švýcarska a přes Umbrail pass sjíždíme až do údolí, kde odbočujeme směr na Itálii a napojujeme se na hlavní silnici vedoucí z Merana na Reschenpass. Tady nás zastihne déšť a zvažujeme, zda půjdeme do nepromoků, jako většina motorkářů kolem. Riskneme to, protože naším směrem se to zdá být lepší. Za chvilku přestává a protože je poměrně teplo, tak už ani nevíme, že jsme zmokli. Rechenpass mineme a za půl hodinky už zastavujeme u našeho ubytování. Po večeři vyrážíme ještě na procházku našeho městečka. Plot z cyklistických kol u jednoho z domů je opravdu unikátní. 

Najeto: 242 Km

 

Čtvrtek 13.8.2020

V Rakousku jsme byli již hodněkrát, ale nikdy ne v centru Innsbrucku a tak jsme si řekli, že by se to hodilo, když je všude málo lidí a projdeme si ho hezky v klidu, jako Prahu bez turistů. Cesta do Innsbrucku není pro motorkáře ničím zajímavá. Celou dobu se jede údolím Innu a silnice je to opravdu nudná. Večer jsem nastudoval mapy a vytipovávám oblast, kde nechat moto bez placení na parkovišti. Realita je po příjezdu samozřejmně zcela jiná, ale nakonec najdeme celkem vhodné místo kousek od centra. To co se děje ve městě nechápeme. Tady je turistů jak …, hlavní náměstí se opravuje, nikdo žádnou roušku, restaurace narvané. Tak tady dlouho nebudeme. Prolítneme centrum, shlédneme Dóm svatého Jakuba, dům se zlatou střechou, Marktplatz na nábřeží a utíkáme pryč. Tak toto jsme nečekali.

 

Zpátky, abychom nejeli nudu, to bereme přes Kuhtai. A je to paráda. Super silnice (L13 a L237), super příroda, nikde nikdo. Přímo v Kuhtai si sedneme na kávu a vychutnáváme rozhledy na okolní hory. Odtud sjíždíme po krásně zakroucené silnici do Oetzu a pokračujeme k domovu po nám již známých silnicích. To je asi jediná nevýhoda ubytování na jednom místě, že se člověk stále vrací nebo vyráží po stejných silnicích a někdy jsou to i delší úseky. Ale zase nemusí tahat kufry a může frčet na lehko.

Najeto: 184 km

 

Pátek 14.8.2020

Předpověď není dobrá a žel ani výhled z okna. Chtěli jsme dát silnici na ledovec Kaunertal, kterou máme za barákem a která vede až do výšky 2750 metrů. Na internetu sleduji online kameru z horního parkoviště a žel se to vůbec nelepší. Platit za to, abychom potom viděli mlhu, se nám opravdu nechce. Naproti našemu ubytování jsou známá lyžařská střediska Serfaus, Fis a Laudis a vede k nim hezky zakroucená silnice. Kromě toho na hrad Laudegg Castle v Laudis koukáme z okna celý náš pobyt. Takže je rozhodnuto. Sotva vyrazíme začínají padat kapky deště. Naštěstí neprší moc a tak v mírném dešti vylezeme k hradu, uděláme fotku údolí a projedeme další lyžařská střediska. Zbytek dne trávíme nicneděláním. To se o dovolené může :-). A to je zase výhoda ubytování na jednom místě. Když je ošklivě, nikam se nemusíme přesouvat.

Najeto: 25 km

 

Sobota 15.8.2020

Frčíme domů. Stejnou cestou, jakou jsme přijeli. Nejprve na Fernpass. A i z této strany je silnice parádní. Před hranicemi s Německem natankujeme plnou. Jako obvykle si fotím tachometr a stojan, abych zjistil, kolik mně to baští. Pro motorkáře taková blbá úchylka. Majiteli pumpy se to dosti nelíbí a podrobuje mě výslechu, co se mně nezdá na jeho stojanech, že je fotím. To, že jsem si to vyfotil, abych si spočítal spotřebu, protože lísteček vždycky někde ztratím, evidentně nechápe. A když už jsme u té spotřeby, tak za náš výlet to dělalo 5,6 při jízdě po dálnici a 4,6 při kochacích jízdách po kopečkách. Na tento parník milé překvapení. Přes Garmisch a Mnichov to po dálnici valíme domů. Frčí to moc hezky a tak už před třetí hodinou parkujeme doma. 

Najeto: 548 km

 

Závěrem

Vyšlo to báječně. Ujeli jsme velkým vedrům v Praze a v horách bylo příjemně. Až na jeden den super počasí. Nepromoky nerozbaleny :-) Okruhy z jednoho místa se také osvědčily a to hlavně díky ubytování, které se ukázalo jako velmi dobré startovací místo. Díky tomu jsme projeli hodně známých zajímavých míst. Přibývá silně míst s omezením rychlosti a třeba cesta na Silvrettu, kromě samotné Silvretty, je opravdu celkem nuda. Podobně Timmelsjoch - ten stačí jet jen z italské strany nahoru a dolu a je to zadarmo :-). Motorka jela báječně a krizová situace také naštěstí žádná a tak návrat ve zdraví je to nej.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (18x):


TOPlist