Grossglockner aneb Jawy vs.Čezety

Všechno to začalo na jaře 2016, když jsme začali jezdit s Pepou o víkendech na projížďky, na těch naších veteránech. Nejprve to bylo jenom, jak se říká, kolem komína a postupem času se z toho staly okruhy kolem 100 km. A pořád jsme uvažovali o něčem větším, a z toho vyšla myšlenka. Pepa navrhnul Rakousko a hned vysokohorskou cestu pod Glossgloknerem. Už tam byl, cestu znal a prý pohoda. Tak jsme začali plánovat a vymýšlet různé strategie a cesty. Nechtěli jsme to podcenit, přece jenom máme jet na starších motorkách. Dokonce jsme měli zajištěné i doprovodné vozidlo, takže i místo na zavazadla, nářadí a náhradní díly. Z toho ale sešlo a cesta se musela odložit. Nevzdali jsme to. Pořád to v nás leželo a po Novém roce 2017 jsme začali znovu plánovat. Zvažovali jsme různé termíny a nakonec jsme došli na datum 9.9.2017 – 13.9.2017.

V květnu jsme zabukovali hotel v Rakousku a posléze i penzion na české straně. A nebylo cesty zpátky. Tedy obrazně řečeno, protože pořád to šlo stornovat do půlky srpna. Čím více jsme se o té naši cestě bavili, tím víc jsme budili zájem i našich kolegů v práci, až jsme získali dalšího člena Toma. Při rezervaci dalšího pokoji v Rakousku jsme zjistili, že cena jednolůžkového pokoje je dražší než dvoulůžák. A tak jsme začali hledat čtvrtého do týmu. Stejného blázna jako jsme byli my. Pepu napadl jeho kamarád Dan. A to byla, jak se říká, trefa do černého. Nejspíš se ptáte proč, ale to poznáte později. Takže vše bylo naplánované, připravené, jenom aby počasí přálo.

Ještě abych vysvětlil proč Jawa vs. ČZ :

Já (Lukáš) – Jawa 350/638 rv. 1991 (po celkové GO motoru)

Dan – Jawa 250/559 rv. 1966 panelka (po celkové GO motoru – den před odjezdem 7. výbrus)

Pepa – ČZ 175/477 rv. 1972 (motor po 1. výbrusu)

Tom – ČZ 175/477

Za zmínku stojí i obsáhlé množství nářadí a náhradních dílů, co jsme sebou vezli, pochopíte proč. např:

2x duše 3,15x18 a 3,50x18

Gola sady a ráčny (různé velikosti)

Montpáky na kola

Sady klíčů a šroubováků

10 cm ocelové pravítko (sehrálo důležitou roli)

Opravné sady na lanka a náhradní lanka (snad na všechno)

Pudlo s vazelínou

12V kompresor (originál AUDI)

Eska pásky

2x těsnění pod hlavu na ČZ

Dva pístní kroužky na ČZ

Den 1.

Jelikož jsme všichni z okolí Frýdku-Místku, domluvili jsme si sraz v 8:00 na benzince v Pstruží. Poctivě jsme všichni natankovali do plna a udělali společnou fotečku. Ten den bylo krásně slunečno, ale vítr nám nepřál, a to mělo celý den pršet. Místy jsme jeli i v náklonu, jak to silně foukalo. Na první den nás čekal pořádný kus cesty a tak jsme se snažili jet s rozumem, ale s co nejkratšími pauzami. Ale co osud nechtěl, první závada byla tady a to cca po 18 km v obci Bordovice. Tom si stěžoval, že mu netáhne motorka a tak začala první oprava. S Danem zjistil, že má ucpaný sací otvor na víčku nádrže  a tím mu vzniká podtlak v nádrži a neteče palivo.

Po krátké opravě jsme jeli dál a Tom, po zbytek cesty, musel občas otevřít za jízdy víčko, aby motorka jela. Takže razíme. Nečekaně však přišla další závada, tentokrát to bylo na delší zamyšlení. Pepovi se na jeho ČZ pokazil spojkový koš a upadla kulisa na poloautomat. Nálada neupadá a Dan s Pepou okamžitě začínají jednat. My ostatní lehce asistujeme a dokumentujeme situaci. Po rozebrání a složení spojkového koše a upravení poloautomatu jsme mohli vyrazit dále. Dan si v tu chvíli vzpomněl, že jeho kamarád Ondra Fux otvírá nový motoservis na Jawy a ČZ v Hulíně.

Neváhá a okamžitě mu volá, jestli se můžeme zastavit a probrat situaci kolem Pepové motorky. Je to kousek a tak jedeme. Během chvilky na mě kluci volají, že se mi třepe pravý výfuk. Rychlá kontrola a zjišťuji, že se mi vibracemi ztratil šroubek od zadního tlumiče výfuku. Když jsme dorazili k Ondrovi, čekalo nás vřelé uvítání. Opravili jsme poloautomat na ČZ, nafasovali šroubky a Birell do ruky. Když už jsme se tak dlouho zdrželi, tak jsme dali rovnou oběd a vyrážíme. Bylo něco kolem poledne, takže kus cesty před námi. Kupodivu šlo všechno hladce, jenom čas nám chyběl. Najednou pozoruji, jak se Dan začíná naklánět na obě strany. Jakoby se něco dělo. Pozoruji, jak jeho motorka, co je továrna na mraky (mazal 1:20), pomalu vynechává. Byl to jenom zanesený karburátor, taková banalita, co se časem projevila snad u každého. Nabírali jsme zpoždění, a proto volíme rychlou trasu po dálnici. Nejhorších 20 km za celý den, obchvat Brna. Připadalo mi, že nemáme šanci nikomu ujet. Kamiony byly jak neřízené střely, co tvořily vlny kolem nás. Plyn byl skoro naplno, jak jsme chtěli opustit co nejrychleji dálnici. Sjíždíme na EXITu 182 směr Jindřichův Hradec a České Budějovice. Dále byla cesta klidná a tak kolem 19:00 přijíždíme do Rožmberka nad Vltavou, kde jsme měli zajištěno ubytování v Hájence kousek od Zámku. Rychle jsme se ubytovali a hurá na večeři a pivo!!! První den byl skoro u konce a my měli necelých 400 km za sebou.

Den 2.

Po probuzení a ranní hygieně jsme nasedli na motorky a vyrazili k nejbližšímu otevřenému obchodu. Byla neděle a většina obchodů byla zavřena, až na jeden obchod, kde jsme nakoupili poslední české potraviny, včetně RUMU na večer. Posnídali jsme a hurá k hranicím s Rakouskem. Abychom to neměli zrovna jednoduché, začalo nám pršet. Zrovna, když jsem potřeboval kontrolovat navigaci na tabletu. Potřebovali jsme se vyhnout všem dálnicím, protože jak je známo, rakouské dálnice jsou placené i pro motorky. Čím více jsme se blížili k městu Linz, narůstala nervozita. Hlavně tedy u mě. Není divu, bylo opravdu velké. Samozřejmě jsme v něm lehce zabloudili, protože neustále pršelo a navigace, co byla v tankvaku, se pořád mlžila. Když jsme se vymotali z města, kopírovali jsme kousek cesty kolem Dunaje až do Eferdingu. Teda spíš před něj. Těsně před městem Pepovi zhasnul motor a musel dotlačit motorku na jedno takové malinké místo vedle cesty. Takže nejprve kontrola karburátoru, potom zapalovaní VAPE, svíčka a pořád nic. Chodili jsme kolem toho a pořád uvažovali co a jak. Zkoušíme to nastartovat, ale komprese byla nějaká divná a nějak to syčelo než obvykle. Vypadalo to jako konec jeho cesty a možná i náš, ale Dan se do toho zase s chutí pustil a prý za zkoušku nic nedáme, když máme vše na opravu. Takže nádrž dolů, klakson, sundat hlavu a najednou vidíme, kde je problém. Segerka (pojistka pístního čepu, která tam byla nejspíš jiná) proletěla celým válcem, tam a zpět. Nejen, že ho celý podřela, ale poškodila i pístní kroužky a ty se připekly. Ještě, že je Pepa koupil před cestou, bohužel jenom dva. A tady přichází využití ocelového pravítka, co jsem náhodou přibalil. Využili jsme pravítko k vyndání zapečených kroužků. Další problém nastal v tom, že nikdo z nás neměl ani kousek brousicího papíru. Měli jsme jenom pilníky, ale to by bylo moc hrubé. Takže jsme vyslali Toma do nedalekého marketu. Smůla však byla, že v Rakousku mají v neděli zavřeno. Nakonec Tom sehnal brusný papír u nějakého dědy po cestě k nám. No výbrus jak nový a vše do sebe zapadlo jak má. Pak už jen nové těsnění pod hlavu, které se nám však při montáži pohnulo a následně zničilo. Ovšem ani to nás nezastavilo, měli jsme ještě jedno.

A tak jsme pádili dál, ovšem teď už mazal více i Pepa. Takže za námi kupa dýmu a Rakušané si jenom přidržovali nosy. Snad na dlouho klidná cesta. I pršet přestalo. Když jsme dorazili k jezeru Attersee, museli jsme dát malou pauzu a pokochat se nádhernou scenérii a průzračnou vodou. Kolem nás projížděli na kolech čeští důchodci, co tam byli na dovolené. A shodou okolnosti to byli mechanici, co skládali ty naše ČZ-ky. Jeden z nich dokonce neodmítl ani společnou fotku. A opět vyrážíme. Tentokrát krásná příroda a kolem dokola nic. Jenom my a nádherná cesta. Míjíme i krásné a dlouhé tunely, až dorazíme k odbočce a konečně pomyslná rovinka do vesničky Fusch, kde máme zajištěné ubytování v hotelu Post Fusch. Dorazili jsme zde opět v podvečer kolem 18:00. Ubytovat, povečeřet, zhodnotit den a spát. Pro zajímavost, ten den byla hora pro motorky a kola uzavřena.

Den 3.

Ráno jsme šli s Pepou na prohlídku okolí. Bylo neuvěřitelné sledovat tu čistotu a krásu místních hor. Všude v kopcích krávy. Průzračná voda z hor tekla proudem upravenými toky až do vesnice.  Kluci ještě spali a pro dnešek byl v plánu výjezd na horu a bezpečný sjezd dolu. Takže nebylo kde spěchat. Vrátili jsme se na hotel a požádali na recepci o ověření stavu průjezdnosti hory. Byla tam zelená. Takže snídaně a pomalu se chystáme. Pro jistotu jsme sbalili všechno nářadí. Jelikož nahoře byla pěkná zima, asi kolem 2⁰C, navlekl jsem na sebe snad všechny věci, co jsem sebou vezl. Venku bylo vidět, že nahoře v horách bude asi pěkná mlha. No, nasedáme na motorky a všímám si, že Tom má prázdné zadní kolo. Takže rychlá akce. Za ty dva dny jsme už byli celkem sehraní a na nic jsme nečekali. Celá akce za pár minut a duše se lepila až odpoledne, jelikož jsme měli náhradní. Velká pomoc byl i kompresor, co jsem měl půjčený. Celkem nás pobavilo, jak jsme si dělali srandu, že máme každý den problém a to zhruba prvních 80 km. Tentokrát jsme ani nevyjeli a začalo malinko pršet. Dorazili jsme k mýtné bráně, zaplatili poplatek 22,50€ a to díky slevě z hotelu, která byla 3€. Ještě fotečky a můžeme vyjet. V tu chvíli jsme vyrazili s Tomem a jeli a jeli. Projížděli jsme zatáčkami a kochali se úžasným výhledem, který u nás jen tak nenajdete. Ta volnost, adrenalin a rohlík od ucha k uchu, to stálo za tu námahu sem dojet. Fotili jsme, co se dalo. Potkávali jsme nejen motorkáře, ale i hodně testovacích aut různých automobilek. Počasí nahoře se měnilo fakt rychle a to i viditelnost. Nahoře na rozcestí jsme se domluvili, že nemá cenu v tomhle počasí pokračovat až na vyhlídku Franze Jozefa. Vyjeli jsme tedy jenom na nejvyšší dostupný vrchol, 2km od rozcestí, a to do výšky 2571 m. Viditelnost skoro žádná a cesta vedla po dlažebních kostkách, které byly namrzlé. Masakr. Nadával jsem, jací jsme blázni. Nahoře samozřejmě foto a úžasný pocit. Když přišlo na cestu dolů, tak už to taková sranda nebyla. V první zatáčce jsem zjistil, že mi zadní brzda nebrzdí a navíc se blokuje. Paráda. Brzdím jenom přední a motorem, navíc na ledu. Jestli to přežiju, tak se večer asi opiju. Kluci se ztratili, mlha houstla a já cítil, jak se přehřívá přední brzda. Snažím se chladit na každém větším odpočívadle. Pro tentokrát jsem i rád, že začalo zase pršet a nevadilo mi, že i víc. Když jsem dojel dolů, věděl jsem, že už přežiju všechno.

Dali jsme kafe a koupili nějaké suvenýry. Když se brzdy vychladily, vyrazili jsme zpět. Chtěli jsme se ještě zajet podívat na jezero do vesničky Zell am see, ale nějak jsme ho nemohli najít. Takže jsme jenom nakoupili jídlo, pití (nejhnusnější pivo co jsme pili, ale bohužel si nepamatujeme název, abychom mohli varovat) a jeli zpět na hotel. Ještě venku nám obsluha baru donesla pivo a my s Danem jsme se pustili do opravy mojí brzdy. Takže došlo i na mojí Jawu. Zjistili jsme, že tam bylo obložení s přední brzdy, které je kratší a proto se protáčel brzdový klíč. Dan mi nabídl, že si vyměníme brzdy, mojí zadní (špatnou) za jeho přední.

Pro zajímavost, po našem návratu na hotel byla cesta uzavřena ještě asi tři dny. Večer jsme poseděli na terase s tím pivem, rumem a plánovali co další den.

Den 4.

Ráno, když jsme viděli, jak prší a podle počasí mělo pršet dlouho, nemělo cenu čekat a vyrážíme. Na benzince jsme se domluvili, že pojedeme jinou cestou. Na Znojmo a tam přespíme. Přece jenom, poslední den jsme nechtěli jet zase tu dlouhou cestu z Rožmberka nad Vltavou. A tak zase jedem. Pomalu už nevíme, jak sedět a nějak to neubývá. Prší, čím dál tím víc. Už skoro ani nevidím na navigaci.  No nic, stáčím to na první benzinku. Dali jsme teplé kafe, nějakou sváču a čekali, až přestane pršet. Asi po půl hodince se počasí malinko umoudřilo a my mohli vyjet. Všichni nastartovali, jenom Pepa ne. Takže zase jdeme na to. Prolezli jsme, co se dalo a nakonec zjistili, že s největší pravděpodobnosti zůstal kousek té nešťastné segerky někde u kliky. Až se dostal do ložiska a to byl konec. Co teď? Oprava by to byla náročná a na tomto místě snad i nereálná.

Pro tyto případy měl Pepa domluveného kamaráda s dodávkou, co v případě nutnosti odveze kohokoliv z nás do ČR. Fotečka na rozloučenou a pádíme. Pak přišly moc pěkné cesty, samé zatáčky, které kopírovaly řeku. Bylo se na co koukat. V jedné vesnici mě docela prohnala i jedná pomatená labuť. Celkem dlouho jsme to hnali a v nádrži pomalu docházel benzín. Dali jsme pauzu a doplnili palivo. I sluníčko na nás vykouklo, takže jsme nechali na chvíli vyvětrat i věci. A je to tu zase. Když jsme chtěli vyjet, Tom si všiml, že má prázdné přední kolo.

To nás zase pobavilo, ale opět profi práce a jedeme dál. Když jsme se dostali k Dunaji, chybělo nám už jenom asi 70km do Znojma. Můžu vám teda říct, tohle bylo hodně dlouhých 70km. Vedlo nás to skrz samé malé vesničky, pole a kolem lesů. Do toho se začalo stmívat a my ještě nebyli ani v Česku, no děs. Asi kolem osmé večer jsme projeli hranici do ČR a začali hledat ubytování. Ve Znojmu jsem neměl strach, že bychom nenašli nocleh. Byl tu penzion vedle penzionu a tak jsme hledali a zvonili barák od baráku. Našli jsme, paní měla sice jenom pokoj pro dva, ale donesla nám matraci i pro třetího a dala menší slevu. Takže jsme zaplatili 1000,- za tři osoby, dali teplou sprchu a hurá na večeři.

Den 5.

Ráno nás probudilo sluníčko. Sbalili jsme věci, ale nastal problém a to u mě, protože jsem nemohl najít klíč od zapalování (později jsem ho našel doma v malé brašničce na řídítkách). Naštěstí Tom měl náhradní a tak už nic nebránilo zajet k nedaleké benzince na snídani. Chybělo nám už jenom 237 km do F-M, ale v podstatě už nás nemohlo nic rozhodit. Kdyby se cokoliv stalo, tak už pro nás přijede kdokoliv s vozíkem. Kolem poledne přijíždíme na Frýdecké náměstí, plní nadšení a dojmů. Nechali jsme se společně vyfotit a rozprchli se každý ke svému domovu. A to je KONEC naší cesty.

Závěrem chci jenom říct, plánovaní cesty jsme nepodcenili (snad jen 2x jsme špatně odbočili), ale na ty motorky jsme se mohli více zaměřit. Z toho všeho, co jsme sebou vezli, se opravdu použilo vše, jenom lanka jsme nemuseli měnit. I ten odtah, co byl zajištěn, se hodil. Tak jsme si pak říkali, jak by to dopadlo, kdybychom nevezli nic. Kdo ví. Výlet to byl skvělý. Užili jsme si hodně srandy a deště. Bylo se na co koukat a díky tempu, které jsme se snažili dodržovat, jsme i hodně viděli . No nic, příště na Japoncích.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE