DOLOMITY TOUR 5.-12.7. 2008

SOBOTA Cíl : St. Sebastian Ujeto : 436 km

Vstáváme kolem půl sedmé. Je třeba se pořádně nasnídat a zkontrolovat zda jsme nic nezapomněli. Je před osmou a přivážím před dům čičinu (můj Triumph Tiger 955i), abych ji mohl nabalit. Sraz s Bendou máme v devět ráno právě u nás před domem. Když dojíždí, máme už čičinu pomalu nabalenou. Vypadáme sice dost nabaleni, ale Benda nevypadá o nic líp. Jen ty tesco tašky jsou víc do očí bijící. Půjčujeme mu proto válec od Refi, aby to měl přece jenom líp sbalené.
Je tři čtvrtě na deset a my se konečně vydáváme na cestu. Jelikož počasí nevypadá nijak vábně, bereme to přímou čarou na Olmik a dál po dálnici na Brno a Znojmo.
Ještě před hranicemi se stavujeme v Lechovicích na oběd. Pak ještě dotankovat do plného a hurá přes čáru :o)
První kilometry v Rakousku jsou docela nudné. Krajina jako u nás, holt kopečky jsou dál. Jedeme po silnici č. 303 směr Hollabrunn a Stockerau. Zde se napojujeme na S5 směr Tulln. Nad hlavami se začíná zatahovat a v dálce je dokonce vidět, že prší. Věříme však, že to bude v pohodě. A taky že je. Maximálně jedeme po mokrých cestách. Další cesta vede po silnici č. 19 respektivě č. 1 až do města St. Pölten. Zde se mi daří nějak špatně zahnout. Ocitáme se tedy mimo plánovanou trasu a je třeba se zorientovat, kudy dál. Naštěstí se nám to daří a přes obec Pyhra, kde mírně bloudíme, se dostáváme na silnici č. 20, která nás vede až do Mariazell. Zde je cíl dnešní etapy. Při hledání kempu sjíždíme k jezeru Erlaufsee, kde nacházíme kýžený kemp. Stavíme stan a dovybalujeme potřebné věci. Když se vracíme od motorek, přijíždí do kempu další motorka. K našemu údivu je to náš kamarád Jájon. On sám je také překvapen, ale nejvíc je překvapená jeho přítelkyně Martina. Holt naše reakce byla poněkud…. :o)
Jájon dává stan k nám. Když je zabydlen i on, jde se k jezeru. My tvrdí muži jsme si vzaly plavky odhodlaní se v jezeře vykoupat. Jenže při bližším průzkumu jsme zjistili, že voda je poněkud studená. Ale když už máme ty plavky.. co už. Takže hybaj do vody.
Vše dobře dopadlo. Ledovou vodu jsme přežili, na skluzavce poblbli, je třeba se vrátit do kempu a zrobit nějakou tu večeři. U nás s Lenkou tuto situaci zachraňují řízky z domova. Jednoduché a výživné :o) . Po večeři jdem ještě hrát karty a domlouvat zítřejší trasu. Spojujeme se totiž s Jájonem a další čtyři dny prožijeme spolu. Spát jdeme kolem půl jedenácté

NEDĚLE Cíl : Drobolach Ujeto : 299 km

Vstáváme docela brzo a to kolem půl sedmé. Na to že máme dovolenou… Vaříme si s Lenkou ranní kafíčko a dojídáme ještě řízky, která nám zbyly. Přece se to nevyhodí, že :o) . Pomalu se balíme a tak z kempu odjíždíme po zaplacení 15 € za noc až v deset. Dnešním cílem je Villach – kousek od Italských hranic. Jájon má na motorce navigaci, což nám – obzvláště mi – usnadňuje cestování. Přece jenom, nemusí se člověk pořád koukat do mapy, zda jede správně, že. Bereme to po silnici č. 148 přes národní park Gesäuse směr na Admont. Zde je vlastně náš první kontakt se skálama. Je to opravdu nádherný pokoukání. Zakroucená silnice lemovaná skálou. V Admontnu odbočujeme doleva a jedeme dál na Villach takovou menší zkratkou, která nás vede krásnýma zatáčkama. Zde si taky na odpočívadle dáváme pauzu spojenou se svačinkou.
Pomalu nám s Bendou dochází benzín a je teda třeba najít čerpačku. To se nám daří ve městě Trieben. Je zde totiž velká benzinka firmy BP. Tuto reklamu dělám schválně, jelikož po natankování na této benzině nám přestaly jet mašiny. Né úplně, jen to prostě začalo do kopců nějak blbě táhnout. Bendovi dokonce motor při tahu „kuckal“ . Holt zřejmě slušný oddíl. Ale co už, museli jsme to přetrpět, tedy přesněji – vyjezdit.
Pokračujeme po silnici č. 114 a posléze č. 95 na Murau a Predlitz. Za touto vesničkou nás čeká výjezd do našeho prvního sedla Turracherhöhe. Jsem ve výšce 1763 m.n.m., tudíž výše, než bychom mohli být u nás doma.
Je kolem čtvrté odpolední a je třeba dojet do Villachu a najít ubytování. První zastávku máme u jezera Ossiacher See, ale místní kemp se nám nelíbí jak vzhledově, tak ani cenou. Proto jedeme dál do obce Drobolach, kde jsem z netu věděl a jednom levném kempu. Kemp Marhof jsme našli relativně v pohodě, jen nás poněkud překvapil přístup majitele. Ceny které uváděl na netu nebyly až tak pravdivé. Ve skutečnosti se lišily zhruba o 5 €. Jenže hledejte kolem páté levnější kemp v rekreační oblasti blízko Itálie. Takže nám nezbylo než zaplatit 19 €a jít se ubytovat. Vše naštěstí spravil místní bazén, který jsme na chvíli obsadili a poté i teplá sprcha. Ta opravdu bodla. 
Po večeři nám počasí dalo malý dáreček v podobě jemné bouřky spojené s vichrem. Byl to takový vichr z hor. Nebýt ve stanu, tak by mi ho asi unesl. To jak sem musel přidržovat tyče od stanu, aby mi je vítr nezlomil, zde nebudu ani popisovat, protože mnoho z vás si to dokáže živě představit :o)
Když bouřka přestala, vylezli jsme opět ze stanu a hledali nějakou společnou zábavu. Tu nám obstaral stolní fotbálek – dobré vybavení kempu. Tady bych zmínil šikovnost Lenky, která v tomto sportu opravdu vyniká :o) Jediný kdo ji dokázal porazit byl Jájon a to ještě vždy jen těsně :o) . Do spacáků uléháme až kolem jedenácté. Přece jenom ten fotbálek zabral trochu více času.

PONDĚLÍ Cíl : Aurenzo di Cadore Ujeto : 177 km

Vstáváme opět brzo. Počasí není nijak příznivé. Každou chvíli vypadá, že bude pršet. To nás vede k tomu, že snídáme rychleji a na naše poměry velice časně odjíždíme z kempu. Již o půl deváté :o) . Dnes chceme dorazit do Aurenza di Cadore, kde je kemp, o kterém vím od Dereka. Naštěstí Jájon o něm ví také a tak nás do něj dovede. Ještě než opustíme město Villach, navštěvujeme místní prodejnu Louis a všichni zde něco nakupují. Je fakt, že já zde utratil pouhé 1 € za podložku pod bočák, ale Benda nakupuje nemoky a bágl na sedlo a Jájon tam toho má taky za pár eček :o) Z jednoho obchodu jsme se přemístili do obchodu dalšího, neméně podstatného. Je to obchod s jídlem. Je třeba dokoupit pečivo a nějaké to ovoce. Když procházíme kolem pekárny, všichni podléháme libé vůni čerstvě upečených loupáků. Jelikož jsme motorky nechali před Louisem, vracíme se tam a využíváme místní lavičky a dáváme sváču. Ty čerstvé loupáky nemají chybu…
Je však pomalu čas vyrazit na cestu. Přece jenom nás dneska čeká ještě nějaký ten kilometr cesty. Jákobova navigace nás bezpečně protahuje městem a vede nás k italským hranicím.
Když sjíždíme do Lorenzaga di Cadore chytá nás déšť. Jdeme všichni do nemoků a děláme dobře. Protože to co nás čeká následujících 20 km je opravdu síla. Viditelnost na pár metrů a do toho strašná průtrž. Ale jelikož jsme všichni v nemocích, jede se nám relativně dobře. Vlastně když vemu, v jakém jedeme lijáku, je to „paráda“.
Po projetí tou šílenou průtrží mračen se dáváme po silnici č. SS355 a v jedné horské vesničce děláme pauzu. Rozhodujeme se, že si zajdeme na oběd. Jsme v Itálii, a tak zvažujeme pizzu. Jaké je však naše překvapení, když nám oznámí, že pizzu – v pizza baru – nemají. Dáváme si teda těstoviny pomodoro – teda já, Lenka a Jájon, Marťa si dává klasické boloňské a Benda si dává fungi. Nejlíp jsou na tom právě Benda s Marťou, páč maj relativně slušné porce. My ostatní jedlíci dostáváme sice stejně velké talíře, ale na nich miniaturní porce. No ale co už. Jednou jsme si to objednali, tak to musíme sezobnout a držet hubu :o)
Počasí je nejisté, a tak raději zůstáváme v nemocích. Po asi hodině jízdy, když projíždíme přes Aurenzo di Cadore, odbočuje Jájon do jednoho kempu se slovy :„Jsme zde.“ Kemp je to útulný, téměř liduprázdný. A hlavně, ta cena. 17 € za dvě osoby a stan, paráda. Stavíme rychle stany, jelikož to vypadá, že bude každou chvíli pršet. Toto se sice vyplňuje ale až po delší době. Mezitím využívám možnosti teplé sprchy.
Počasí je relativně klidné, jdeme tedy na obhlídku blízkého okolí. Hned za kempem je koryto řeky s krásným výhledem na okolní hory. Toho využíváme s Bendou a jdeme si sem nafotit motorky. Mezitím však dostávám hlad a proto jdeme dělat něco k večeři. Dnes to jistí trenčianské párky.
Večeře snědena, ale večer je dlouhý. Jdeme se tedy projít – celá parta. Jdeme podél řeky až na začátek centra. Zde se nachází bobová dráha – obdobná je i u nás v Jablunkově a Odrách. Jen tady píšou, že sjezd trvá 15 minut :o) takže to musí být docela dlouhé. Zpátky to bereme přes město. A děláme dobře, protože narážíme na příjemnou hospůdku kde zakotvujeme. Dáváme si vínko a když koukáme na cenu pizzy, dáváme i dva testovací kousky. A děláme dobře. Víno je dobré a pizza výborná. Sedíme skoro do zavíračky. Pak už jsme ale jediní hosté, tak se zvedáme a mizíme do kempu spát. Ještě že zítra nikam nejedeme :o)

ÚTERÝ Cíl : Aurenzo di Cadore Ujeto : 0 km

Jelikož dnes nikam nejedeme – děláme si odpočinkový den – vstáváme až ve čtvrt na devět. Venku mezi mraky prokukuje slunce. Vypadá to na relativně pěkný den. Jak se však mýlím. Během snídaně se začíná zatahovat a i sem tam mrholí. Proto odkládáme výšlap do kopců až na odpoledne, jelikož doufáme, že se počasí umoudří. Po snídani jdeme do kemp-baru na kávičku, abychom domluvili dnešní program a taky naplánovali další cestu. Teda spíš využívám Jájonovy navigace pro upřesnění některých faktů :o)
Je kolem půl jedenácté a venku skoro neprší. Jdeme tedy nakoupit nějaké potraviny do blízkého obchůdku. Nákup se však mírně zvrhává a nakupujeme pouze víno, chipsy a nějaké ty sladkosti :o) . Venku opět neprší, proto se snažíme co nejdříve dostat zpátky do kempu.
Je nutno uvařit oběd, protože přes poledne pizzu nikde neseženete. Nevím proč, ale je to tak. Jenže nějaká ta místnost na vaření či posezení tady není a zase začíná mrholit. Takže co teď. Naštěstí je zde prádelna a před ní je takové malé zastřešené místečko. A to si zabíráme pro sebe. Po kempu sbíráme židle, abychom měli na čem sedět. Rozbalujeme nádobíčko a za chvíli se už kuchtí. Když v tom si holky všímají, že v prádelně je nějaká paní a pere :o) „Pouštíme“ ji ven a ona nám za to popřála dobrou chuť. Zajímaví lidi ti Italové :o)
A k obídku patří samozřejmě dobře vychlazené víno. Jen jsme ho koupili nějak málo, jelikož litr a půl v 5 lidech je slabota.
Během oběda se pořádně rozpršelo, takže po obědě děláme klasickou italskou siestu. Probouzím se něco kolem třetí. Venku už neprší, ale zataženo je pořád. Ale vzadu na obzoru je už vidět i modrá obloha. Pomalu se probouzí i ostatní a jdeme teda kouknout do centra a k Lagu St. Caterina. Je zde docela rušno, kupujeme nějaké ty upomínkové předměty a pak hybaj dolů k jezeru, nafotit nějaké ty fotečky do alba. Voda má nádhernou barvu, celkově je to tady takové útulné a příjemné.
Začíná se připozdívat, je tedy čas odejít. Po cestě navštěvujeme ještě market a kupujeme zase nějaké to vínko a pár drobností. Večeři dneska neřešíme, zajdeme si totiž do naší oblíbené hospůdky na pizzu :o)
V kempu otvíráme vínko a během chvilky není. Čím to asi bude :o) No a po víně je hlad, takže hurá do restaurace. Výčepní nás vítá jako již staré známé. Okamžitě nam nese jídelní lístek a ptá se, jaké víno chceme. Tentokrát si pizzu dáváme každý svou, abychom náhodou neměli málo. Jsou opravdu vynikající a k tomu vínko. Co víc si přát :o)
Sedíme opět až do jedenácté, kdy se pomalu vytratíme z hospůdky a mizíme spát.

STŘEDA Cíl : Prato allo Stelvio Ujeto : 280 km

Jelikož dneska opouštíme Aurenzo, vstáváme v klasických sedm ráno. Obvyklá ranní kávička a k tomu nějaká ta snídaně, potom sbalit věci a stan a vzhůru na cesty. Dnes se loučíme s Jájonem, jelikož ten se vrací do Slovinska, kde má scuka s Dekerem. Vyrážíme tedy s Bendou sami směr Stelvio. Měl by to být nejvyšší bod naší dovolené.
Z Aurenza odjíždíme přes passo Tre Croci do Cortiny di Ampezzo po silnici č. SS 48. V Cortině nás čeká malé překvapení. Jede se tu totiž cyklistický závod a proto je zde vytvořena objížďka a později i uzavírka. Musíme se tedy proplést ucpaným městem a pak asi hodinu počkat, než cestu opět otevřou. Takže hodinové čekání na slunku.. děsnej pařák. Jenže co dělat, že.
Z centra Cortiny se škrábeme do prvního většího sedla – passo Falzarego. Cestou nahoru se chytám dvou anglánů na bawcích a tak si cestu docela užívám. Vím totiž, jak je zatáčka přede mnou utažená :o)
První sedlo a první nálepka na moto. Jsme ve výšce 2105 m.n.m. Děláme pár fotek a mizíme v dál. Je přece jen před náma ještě štreka. Z Falzarega se cesta klikatí a vede nás na další passo – passo Pordoi. Na toto sedlo vede nějakých 35 vraceček… asi při 23. jsem toho měl už plné zuby :o). Toto sedlo je vyšší a pro zbytek cesty se stane i nejvyšším bodem cesty. Jsme ve výšce 2239 m.n.m. Opět další zastávka, další nálepka a další fotky. Člověk nevím, kam se dřív koukat, jestli na skály či cestu.
Pomalu nám v nádrži chybí benzín a tak pomalu sjíždíme do nejbližší italské vesničky Ortisei natankovat. Pošahaní taliáni a jejich siesta. U benzinky nikdo, jen automat. Naštěstí je jeho ovládání jednoduché a tak něco málo tankujem. Zbytek nádrže dotankujeme asi o dva kilometry níže na benzině s obsluhou. V údolí je děsný pařák. Ty sedla maj něco do sebe. Po silnici SS12 dojíždíme až do Vipitena. Tam však nějak přehlížím odbočku na Merano. Proto zastavujeme u místní policejní hlídky a ptáme se na cestu. Sice moc neumí anglicky,ale nakonec se nám daří od nich vyzvědět jak dál. Odkazují nás na směr přes passo Giovo. A taky že to funguje. Odbočku na Merano nenalézáme, ale na passo Giovo jo. Divné značení… Passo Giovo je jedno z těch nižších a ne tolik frekventovaných sedel. To ale nic nemění na tom, že je z něj krásný výhled. A ty zatáčky. Prostě motorkářský ráj :o)
Pokračujeme dál po silnici č. SS44 až do Merana. Zde opět mírně bloudíme. Jsme i dost utahaní z toho horka, které je vážně dost nepříjemné. Ptáme se tedy místního na cestu a ten nás opět odkazuje na směr passo Stelvio. A opět je to kvalitně značeno. Takže zbytek cesty probíhá bez sebemenších problémů. Teda až na to horko.
Přijíždíme do Prata allo Stelvio a hledáme kemp. Bereme první, který je na ráně. Je to sicer docela velký a plný kemp, ale hledejte večer něco. Sice ta cena, 27 € není zrovna lidová, ale nedá se nic dělat. Dostáváme krásný štěrkový plácek. Fakt paráda. Zkuste mezi ty šutry zapíchnou kolíky od stanu. Naštěstí to nevypadá že by chtělo pršet, takže to moc vypínat nemusím.
Součástí kempu je i bazén, takže ho využíváme. V tom horku přichází vhod. Když posléze zjišťujem, že je zde i tobogán, není co řešit. Na následující půlhodinu ho s Lenkou a Bendou zabíráme pro sebe :o) jezdíme tak urputně, až sem si na tobogánu propálil plavky.
No vody už máme dost, jdem se usušit a udělat nějaký ten žvanec. Pak ještě chvíli děláme debatní kroužek a kolem desáté uléháme do spacáků.

ČTVRTEK Cíl : Krimml Ujeto : 257 km

Budíme se do krásně slunečného rána. Vše probíhá klasicky bez vážnějších komplikací a v deset už odjíždíme z kempu směr na rakouské hranice. Zhruba kolem jedenácté přejíždíme přes passo Brennero, kde je i hranice mezi Itálií a Rakouskem. Jen co přejedem hranici, jede se nějak líp. Provoz je plynulejší a dá se pořád valit kilem. Což v taliánsku moc nešlo.
Valíme po silnici č. 188 směr Landech, kde zastavujeme u Sparu a jdem nakoupit jídlo a čokoládu, která tu je levná. Jen v tom horku jaksi moc nedrží tvar :o) . Pokračujeme dál po silnici č. 171 do Innsbrucku. Asi 5 km před ním však zastavujeme a děláme krátkou pauzu na jídlo. Benda toho využívá k výměně žárovky v předním světle, protože mu odešla.
V Innsbrucku je třeba taky natankovat, páč hladový oko začíná pomalu, ale jistě poblikávat. Po silnici č. 171 pokračujeme až do vesničky Strass im Zillertal, kde odbočujeme doprava na silnici č. 169, která nás vede až do Zell am Ziller. Zde odbočujeme doleva a po silnici č. 165 dojíždíme k dnešnímu cíli – Krimmelským vodopádům. Cestou ještě projíždíme mýtnicí, kde platíme 4 € za průjezd po Gerloss Strasse. Po chvíli už stojíme na parkovišti u Krimmelských vodopádů. Jsou zde odkládací skříňky pro motorkáře. Vhodíte 1 € a dostanete klíček, po vrácení klíčku se vám vrátí i prachy. Tenhle nápad se mi hodně líbí :o) . Takže se převlíkáme z motohadrů a k vodopádům jdeme nalehko. Vstup na vodopády stojí další 2 € na osobu. Ale stojí to za to. Co jsem četl, tak to je to největší vodopád ve střední Evropě. Jdeme nejprve ke spodní části – to je tam, kde voda dopadá na zem :o) Ten hukot je šílený. Chceme se ale podívat i nad vodopád a proto vyrážíme do toho šíleného kopce. Asi sem zlenivěl či co. Vůbec se mi nechce do toho kopce šlapat. A jelikož nejsem línej sám, jdeme jen do půlky vodopádu :o) . A naší línost svádíme na to, že je pomalu čas jít hledat kemp.
Vracíme se k motorkám a vše je tak jak jsme to nechali. No není to paráda? Oblíkáme se zpět do motohadrů, ale naštěstí jen na chvíli. Kemp totiž nalézáme asi 5 km od vodopádů. Je jich tu na výběr hned několik. Dnes vybírá Benda :o) Kemp je to útulný, jen má dvě vady, které ale nejsou jen v tomto kempu – závan jak z kravína a všude kupa otravných much. Holt daň za zemědělskou oblast. Ale ten jeden den to přežijem. Večeře je klasická – instantní nudle, tentokráte však od kolegů rakušáků. Benda vaří společně s mouchami, které mu pomáhají. Holt si kdysi jednu ochočil a od té doby je s nima zadobře. Dělí se s nima i o jídlo… :o) Pomalu si začínáme i zvykat i na zdejší odér. A ve stanu to naštěstí není cítit vůbec :o)

PÁTEK Cíl : St. Sebastian Ujeto : 376 km

Ještě ve čtvrtek jsme se domluvili, že v pátek pojedeme na noc zpátky k Mariazellu. Je to totiž kousek od českých hranic, kemp máme vyzkoušený a k tomu je tam to jezero, kde jsme se chtěli okoupat.
Ráno vstáváme opět v sedm a jelikož nám od rána svítí na stany slunce, jsou hodně brzo suché a můžeme tedy vyjet lehce po deváté ranní. Držíme se silnice č. 165, která nás dovádí do Mittersillu a zde pokračujeme po silnici č. 168 na Zell am See. No a pak dál a dál až do obce Werfen, nad kterou se tyčí majestátný hrad Hohenwerfen. A jelikož je Lenka milovnicí hradů a zámků, jedeme se tam juknout. Za řekněme lidové vstupné 11 € jedeme na hrad lanovkou či výtahem nebo jak to nazvat. Werfen má jednu pro nás výhodu. Je zde totiž překlad do češtiny. Takže i my, co neumíme německy ani slovo, se něco dovíme. Místo tlumočníka však dostanete do ruky telefon kde si navolíte danou část kde jste a pak jen posloucháte. Naše průvodkyně vykládá velice záživně a procítěně. Teda mi to aspoň tak přijde, i když ji nerozumím ani slovo :o) Hrad je pěkný, berou nás i na zvonici ze které je parádní výhled do okolí. 
Po asi hodině prohlídka končí a my se vracíme lanovkou opět k motorkám. Je lehce po jedné odpolední a před náma je ještě kupa kilometrů a tak je třeba trošku zabrat. Koukám do mapy a vybírám snad nejkratší trasu na Mariazell. Po průjezdu mezi kopci se napojujeme na silnici č. 320 směr Liezen. Toto však nebylo příliš dobré řešení. Je děsný dusno a horko a cesta skoro vůbec neubíhá, jelikož jsme na hlavním tahu, který je mírně ucpaném kamionama. Do toho všeho se všude kolem nás začíná zatahovat a v dálce lítají i blesky. Naštěstí neprší.
Za Liezenem jsme už však zpátky na okrsce č. 146 a bereme směr Admont a národní park Gesäuse. Ještě před Admontnem tankujeme a mne překvapuje krásná spotřeba 4,8 l/ 100 km.
V Admontnu pro změnu nějak přehlížím odbočku na Gesäuse park a jedu do hor. Cesta je mi povědomá. Proto zastavuji na krajnici a řeším to s Bendou, ten si však není také jistý. Když ale míjíme odpočívadlo, na kterém jsme svačili v neděli, máme oba jasno. Jedeme blbě. Vracíme se tedy zpět do Admontnu, kde nalézám správnou cestu. Taková malá zajížďka. Jen 20 kilometrů :o)
Jelikož jsme si Gesäuse park užili při cestě do Itálie, bereme to teď poněkud ostřeji a víc si užíváme jízdu – teda hlavně zatáčky :o) No a posledních 40 km před Mariazell jsou ze všeho asi nejlepší. Už jsem si na Čičinu v zatáčkách docela zvykl a tak tomu docela dávám. Benda stíhá v pohodě. Přece jenom jede sám a na své kondici toho má natočeného daleko víc než já na čičině. Zatáčky jsou krásně plynulé, žádné zrady, sem tam vrabečka. No prostě paráda. Když už ale škrtám v zatáčkách botama, jemně ubírám na plynu. A dělám dobře. Protože podle slov Bendy, měl jsem boční kufry při náklonu tak 3 cm od země. Prej jen čekal, kdy s nima zadřu :o) .
V Mariazell je mokro, my naštěstí žádný déšť nepotkali. Do „našeho“ kempu dojíždíme něco před šestou. Od naší poslední návštěvy zde značně přibylo stanů. Ale my se pořád ještě vlezem. Rychle stavíme stan, pak převlíknout do plavek a hurá k jezeru. Jen je škoda, že je slunce schované za mraky, není tak tolik teplo, jak bychom si přáli.
Voda je snad studenější než minule. Zdržím se jen několik temp a mizím na břeh. Ták, rychle usušit, zpátky do kempu se převléct, a pak… A pak honem do hospůdky na nějaký ten dlabenec a k tomu točené pivko. Tohle vše nám poskytuje bufet na pláži. Celý večer a vlastně i dovolenou zakončujeme ještě velkým zmrzlinovým pohárem. Velký a dobrý.

SOBOTA Cíl : Ostrava Ujeto : 422 km 

Poslední den v zahraničí. Vstáváme opět v sedm ráno. Dneska ani nesušíme stany, protože to nemá cenu. Večer už je usušíme doma. Dneska nás už nic velkého nečeká. Bude to jen přejezd domů. Takže jedeme v podstatě stejnou cestou jakou jsme přijeli. I když, nevím čím to, ale některé místa vynecháváme a některé vidím prvně. Nevím čím to… Tentokráte ani nejedeme přes Pyhru, jelikož značení na St. Pölten je velice dobré. Ze St. Pöltnu na Tulln po silici č. 1 a pak po silnici č. 19 na Hollannbrun a pak po č. 303 až k českým hranicím. Zde nabírám naposled.
Je dvanáct a je třeba se najíst. Volíme opět restauraci v Lechovicích. Už ji máme vyzkoušenou. A poměr kvalita a cena je pro nás dobrý. Jen máme poněkud smůlu. Než nás obslouží, čekáme skoro půl hoďky a než nám donesou jídlo, uteče další půl hodina. Holt, maj tu dneska frmol. Ale čekání se vyplatilo, oběd byl opravdu dobrý.
A po obědě nás čekala nejhorší část dne. Přesun od Znojma do Olmiku po dálnici. Tuto část opravdu nesnáším. Nahodili jsme ustálené tempo, já si ustlal na tankvaku a tuto polohu jsem držel až do Olmiku. Ještě že je ten tankvak tak vysoko, že se na něm dá pohodlně ležet :o) Ale nechybělo moc a usl bych na něm :o)
Konečně Olomouc. Opouštíme dálnici a bereme to přes Libavou do Bílovce do motobaru k Hance. Tam končíme hodně našich cest a dovolených, tak proč to pro tentokrát vynechat. Dáváme birella na spravení chuti a pak už hurá domů. Převlíknout, usušit, vyprat a schovat motorku do garáže :o)

ZÁVĚR

Najeli jsme celkem nějakých 2250 km, nejvyšší bod byl ve výšce 2240 m.n.m a opět jsme viděli kus světa. Pro příště už víme, kam se podívat a kde si to projezdit a třeba kam se už snad ani vracet nechceme. Zase o zkušenost víc.
Ale musím uznat, že ty Alpy a Dolomity maj něco do sebe :o)