sumoto_duben



Alpy solotrip 6/2021

Sólo výlet na rakouský kopce, kýbl zatáček, hezkého počasí a zpět přes Šumavu domů...

Kapitoly článku

Neděle 20. 6. 2022

Tradiční mototrip Alpy – Dolomity a pak doprava, byl naplánován na datum 18-26.6.2022. Čili na týden. Standardně jezdíme ve třech, ale cosi se pokazilo a byli jsme jen dva. Pak se zase cosi pokazilo a zbyli jsme si já. Kdyby se pokazilo ještě něco, nejel by už vůbec nikdo. Sic jsem si odložil plánovaný odjezd o dva dny, které jsem s manželkou (bez dětí, jupí) pověnoval vinařskému festivalu v Táboře, kde jsem se zodpovědně nainpregnoval vínem, ale hned po návratu jsem poňuňal svou již připravenou Ducati Multistradu Pikes Peak, zbalil trencle, fusky, placatku, golu, momentový klíč, náhradní kliku, píst, kolo, motor, defibrilátor a hurá do sedla. Vzhledem k tomu, že jsem jel sólo, věděl jsem, že týden to nedám, jsem bačkůrka. Trasa zatím plánována na nějaký rakouský kopec přes jezero Traunsee, poté pár zatáček dle knihy Petra Fryče HORY a ZATÁČKY a směr na nikdy neokoukaný Grossglockner.

Vyjížděl jsem z Jivna (venkov kousek u ČB). Za Přední Výtoní jsem přejel čáru a užíval si hezký asfalt a parádní rakouský klikatice. Nutno říci, že dálnice je EeEe a těm jsem se samozřejmě vyhnul.

V jedné pravé utahovačce mi roztomile ulítlo zadní kolo, až mi problikla trakce a já si naložil první várku do kalhot. Nebuď baba, hecoval jsem se, jedeme dál...

V tom se na mě pověsili dva motardi a na nich jakési děti. Chlapcům mohlo být tak 15 let, tričko, šortky, bačkůrky... Kdyby si nevzali helmu, už by opravdu dostali od mamky flákanec, jak by řekl poslanec.

„Tak pojďte hoši, ukážu vám, jak se jezdí u nás na jihu Čech“ (opráším své zkušenosti nabyté v mládí z tříletého závodění na okruzích...ano, ohřál jsem si teď polívčičku), přepnul jsem Multošku na režim sport, Multice zaburácela, ztuhla, já podřadil a začal jsem dramaticky tahat.

No a když mě ten první chlapec vobložil v zatáčce venkem a u toho tahal žabky po zemi, tak jsem se zase rychle uklidnil, dal si tam zpátky režim „senior šnek“ a dělal jsem, že tam vůbec nejsem.

Je čas si přiznat, že jsem už pupík a tady na místních dravcích, co to tu tady mají najeté, si masírovat ego nemůžu.

Některé pasáže jsem si vysloveně užíval, jiné, hlavně průjezdy zástavbou, jsem si vysloveně neužíval. Zejména hlavně proto, že bylo šílený vedro... odhaduji, že takové vedro je v místech, kde bydlí čert. Fuj tajbl.

Rád bych popsal trasu blíže, ale ty rakouské názvy obcí a přilehlého venkova jsou na zlámání huby/prstů... zejména pro někoho jako jsem já, kdo je jazykově vybavený maximálně tak doma v ložnici. Někdy.... občas... no...nic, dál.

Okolo 17. hod jsem dorazil na jezero Traunsee (Gmunden). Zhasl jsem motor a pak se samovolně sesunul z motorky. Vysloveně jsem z ní vytekl. Asi jsem se kvůli tomu supermegahyper vedru v těch hadrech rozpustil. Po vychladnutí jsem pinknul na bookingu ubytko na druhý straně jezera, objel rybník, a zapíchnul to do příjemného penzionu ve městečku Ebensee am Traunsee.

Sprcha, pivko ve městě, něco k véče, koma.

Pondělí 21. 6. 2022

Budíček jsem měl nastavený na 7. hod ranní, ale abych náhodou něco nezameškal, tak jsem už od 5 hod čuměl do zdi. Mají tam moc hezký zdi. Nemohl jsem se dočkat vyhlášené alpské snídaně a trpělivě jsem šukal po světnici čekaje na 8. hod, kdy se otevřou dveře restaurace. Houska, salám, dříve narozená okoralá bábovka z jednoty. Penzion nebyl drahý, ano, jsem šetřílek, dobře mi tak...

Vyrážím přes Bad Ischl, Strobl, Abtenau směr Grossglockner. Ta první pasáž byla dle již zmíněné knihy HORY a ZATÁČKY a povození až na pár nutných přejezdů skvělé. Krásné zatáčky, okolní přírodní scéna a hromada důchodců z NDR na GS1200. Chvílema kochací jízda, chvílema jsem si

zatahal se zadkem mimo sedačku. Hubu roztaženou od ucha k uchu, prostě paráda!

Rozkvetlé louky plných kraviček, koziček, oveček, květin a čmeláčků...(...co to melu...)

Upaluji si to ve svižném tempu, přede mnou levý vracák, takový ten roztomilej vracák, kde vidíte svůj vlastní kufr a hlavu máte otočenou jako želva ninja, když se chcete koukat na výjezd. Koukám, nějaký bordel na silnici. Ostře brzdím a vidím, že je to kraví hovínko. Celý kýbl kravských hovínek. Celá zatáčka kompletně pokrytá kravskými hovínky. Asfalt nebyl téměř vidět. Nechápu, jak to alpský bača dokázal... ale bylo to určitě motorkářům na truc. Marně jsem hledal na motorce režim enduroshit. Kdybych teď s tím jebnul o zem, zcela jistě bych se trefil ksichtem do jednoho z nich. Nejebnul, prokousal jsem se a upaluju na Grossglockner. Není třeba více popisovat, většina motorkářů tento kopec notoricky zná.

Poplatek 27 éček, vyjíždím a hnedle jedle přede mnou nabušenej Mercedes CLS AMG s velkou spoustou výfuků... Asi jsme oba pochopili, že si spolu sjedeme... Počasí skvělé, sucho, guma lepila, za merglem moc pěkné svezení. Zcela jistě tam nebyl poprvé a očividně mu byla spotřeba té nestvůry u prdele. Kdo by to s tímhle autem taky řešil, že jo...?

Před vrcholem jsem ještě musel zastavit a na jednom krásném výhledu udělat pár fotek, samozřejmě selfí, jak jinak, aby mi vůbec žena má věřila, že jsem jel na mototrip a né někam za courama :-)

Zpět do sedla a pokračuji dále. Ještě mi zbývá cca 20 km do konce, když jsem dojel Poláka na BMW GS1250, co jel ve dvou. Zmerčil mě v zrcátku a asi pravděpodobně to bylo stejný vyhecovaný jelito jako já, tak začal tahat. Nutno říci, že Polák jel ve dvou, měl motorku ověšenou kuframa, jako kdyby jel na furt a očividně mu to bylo úplně jedno. Jel jako hustou kudlu. V tom jeho spolujezdkyně vytáhla za jízdy z kapsy mobil, vyřídila pár telefonátů, mailů, udělala pár fotek a v zatáčce si ještě střihla tetris... úlet :-). Kousek před koncem strasse Polák odbočil, mávli jsme na sebe jako poděkování za hezké svezení, a jeli jsme si každý po svém.

Dojel jsem do cílové stanice Grossglockner. Už jsem tu párkrát byl, ale pokaždé je ten pohled fascinující. Kafe, fotky, WC, kafe, WC, WC a co teď? Mototrip jsem měl pojatý hodně svobodně, takže od teď jsem neměl plán... Když nemám plán A, mám plán B. Když nemám ani plán B, jsem nervózní. Byl jsem nervózní. V první řadě na pumpu, MTS byla vyschlá... žere jako debil. Sjel jsem dolů z kopce na nejbližší pumpu, natankoval a zadal do navigace Zell Am See mimo hlavní tahy. Tzn., opět zpět přes Grossglockner... Ale proč ne, dyť je to fajn svezení... tedy pokud nepotkáte německého důchodce s baretem na hlavě v Porsche, co fakt nejede kudlu.

Po cestě přes kopec jsem se ještě svezl za policistou na policejní Ducati MTS 1200. Nechtěl jsem ho předjíždět, protože jsem posránek, ale i kdybych chtěl, tak bych ho stejně nepředjel, protože to na tom fakt uměl a rychlostní limity tak nějak neřešil...

Cesta na Zell Am See byla taky moc fajn... asfalt, zatáčky, moc pěkné. Po cestě ještě pozdní oběd nebo brzká večeře, nevím, ale dobrý. Ani jsem se nezmínil, že krom tradičně zasněženého Grossglockneru bylo v údolí zase šílený horko, na kopci šílená zima a bramborák je moc bramborovej a kyselo moc kyselý a budu si remcat a budu!

Zell Am See, booking, ubytko v centru, plavky, batoh a šup do jezera vyhnat vlka.

Úterý 22.6.2022

Po o level lepší snídaní (jsem rozmachanej, vím to) než předešlý den jsem skočil do sedla, nacpal do navigace ranč Vogelsang na Šumavě což vůbec není v Alpách a letěl jsem za kámošem na pivo. Byť jsem měl po chvíli Alpy již v zádech, rakouské okresky jsou taky fajn svezení. Pod Linzem jsem to stáhl na hraniční přejezd Přední Zvonková. Kolem potoku Dunaj, krásný zatáčky, nízký provoz, hezký asfalt... pochrochtáníčko. Ale aby to nebylo zas tak růžový, bylo horko... velký horko. Asi moc i ve stínu. Musel jsem chvíli ochladit ksicht, tak jsem si z čirého nerozumu otevřel hledí a v tom rána jak z děla do pravé tváře. To nemohla být moucha, to musel být pták, chvíli jsem měl i podezření na mládě pterodaktyla. Ale protože jsem tvrďák tvrďáků, tak jsem plakal jenom chvilku.

Přejel jsem u Lipna čáru a přes Volary a Kvildu jsem jel směr Kašperské Hory. Sice to nebyly Alpy, ale i tak se tady dá slušně pojezdit... nicméně bylo po bouřce a cesty byly plné dosychajících potůčků a štěrku. Přišel jsem na to s druhou vydatnou dávkou na kalhoty.

Odpoledne jsem dorazil na ranč Vogelsang, kde jsem vohubičkoval kamaráda Martina a ten mě za odměnu vožral u večerního ohně s buřtem a pivem. Martin a jeho přítelkyně s rodinou mají na ranči mnoho zvířectva, o kterých jsme se ve škole snad ani neučili. O jednom z nich, které připomínalo křížence nemocného netopejra s hubeným psem a kapkou čerstvě narozené krysy tvrdili, že je to pes... to zvíře mělo ambice se neustále se mnou mazlit a když jsem jevil známky, že už se s tím nechci mazlit, začalo mi to vyhrožovat kousnutím a následně nedobrovolným pářením.

Středa 23.6.2021

Brzy ráno se loučím s Martinem a jeho rodinou, usedám na motorku a vyrážím domů...

Byla zima, pršelo, venku se setmělo, bratříčku zavírej vrátka. Cože?

Ze Šumavy jsem byl relativně rychle doma a byť jsem původně plánoval výlet na více dní, přesto to bylo úžasné, vyčištěná hlava, nové zážitky a další zkušenosti... Ale co je nejvíc? Když vás po návratu domů obejmou dcerky s manželkou. To je nejvíc.

R.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (21x):


TOPlist