Expedice Faro 2014

Pátek - 1. den

Tak jsme se dočkali, je tu pátek, mašina nastrojená z předchozího večera vším potřebným. Zbývá jen ranní káva, okouknout oblohu jak asi bude a můžeme vyrazit. Osmá rozhodla a volným tempem vyrážíme k přechodu Všeruby a dále na Cham. Dnešním cílem se má stát italské městečko Bormio, kde bychom měli strávit noc v kempu pod stanem. Na palubě panuje celkem pohodová nálada, Jituška se dokola vyptává kudy vlastně jedeme. A hle - pomalu tu bude Garmisch - Partenkirchen.
Malá pauza neuškodí a tak sjíždím na konci města k benzínce, kde nás čeká stolek se slunečníkem. Sotva zastavím, dává se do poměrně hustého deště. Inu hory, počasí nepředvídatelné, proto po obědě z domácích zásob hurá do nemoků a jede se směr Fernpass. Škoda toho počasí - mohl tu být pěkný výhled. Ale co se dá dělat , tankujeme benál do trumpety a valíme dál. 



Sjíždíme do údolí,  počasí se umoudřilo a my po chvilce stojíme, balíme nemoky a užíváme krásných přírodních scenérií a též neméně kvalitních silnic. Jedu a baví mě to - super jízda. Sem tam zastávka na foto, o místa pro focení není nouze, takže si to náramně užíváme. Toto nasazení nám vydrží až do italského městečka Spondigna a odtud to teprve začne být adrenalin. Passo Stelvio před námi. Po krátké pauzičce tedy nasedáme plni očekávání. Jituška v pohotovosti se svým foťáčkem, řadím za jedna a dáváme se do pohybu. Ačkoliv jsem slyšel spoustu informací z vyprávění a sem tam přečetl i nějaký ten cestopis, živému prožitku se to nemůže vyrovnat. Při tomhle výstupu jsem občas cítil pod bundou  bušení srdce při pomyšlení, že mám pod sebou stroj těžký hodně přes 300 kg, navíc plně naložený a vzadu za mnou se mi vrtí moje polovička s foťákem, aby zvěčnila ty božské pohledy. Pravda - občas jsem ji do interkomu musel napomenout, poněvadž ostré nájezdy do vraceček opravdu vyžadovaly klid na palubě. Prostě úžasnej zážitek a samozřejmě respekt.

Ovšem odměna za to, nádherné pohledy ze sedla jak motorky, tak samotného Stelvia.

Moje drahá nafotila obrázky, které stály za to a tak po sklidnění na vrcholu, vrhli jsme se dolů směr Bormio. Opět neméně krásná cesta, i když řekl bych lehčí sestup.

V 18 hodin se ocitáme v kempu Cima Piazzi při městečku Bormio. Stavíme stan, krmíme se a vzpomínáme na první cestovní den.

Ujeto 529 km.

Sobota - 2. den

Poněkud chladnější probuzení, ale za to pohled na vrcholky osvětlené ranním rozbřeskem potěší na duši. Dnešní cíl je jasný. Chtěli bychom se dostat do jižní Franice - Provence. Uvidíme. Káva, hygiena, balení - je 9 a my odjíždíme. Sbohem Bormio, pálíme vstříc novému dobrodružství. Dnešní den bych nazval jako tranzitní, protože nemáme příliš zajímavostí v plánu. Co se týče italského provozu na silnicích, tak vzhledem k hustotě provozu bych řekl asi tolik: V obci jedou všichni 70, mimo obec 50-60, trochu zvláštní. V celkem dusném počasí se blížíme pomalu k dálnici a ženem si to směr Miláno a dál Torino. Projíždíme nekonečně dlouhé Miláno s řadou omezených rychlostí, než vyjedeme za město a frrr na dálnici. Spouštím tempomat a kilometry jen ubíhají. Počasí oblačné, ale přijatelně teplé. To však nevydrží věčně a tak když sjížíme za Torinem a vydáváme se na francouzský Briancon, cítíme značné ochlazení. Ale tím, že opět projíždíme překrásnými zatáčkami v horách, to ani nevnímáme. Prostě nádhera až k vrcholu, kde trochu silněji sprchne a jak si tak pomalu klesáme k Brianconu, stahují se mraky a vypadá to na vytrvalý déšť. Stavíme tedy v Carrefouru a jdem prohlídnout regály. Snad se zatím počasí umoudří. Kdepak, ani po dvou hodinách nepřišlo zlepšení a my opět do nemoků pod přístřeškem obchoďáku současně se třemi Němci. Ještě tankujeme a rozjíždíme se dál na jih. Hory, hory a všude mlha a déšť. Ať to skončí, už nechci hory! Čerti se žení a nás to provází necelých 100 km až k městu Gap. Věřil jsem, že se počasí umoudří, ale takový zlom bych nečekal. Jako mávnutím proutku tu byla modrá obloha a sluníčko nás příjemně prohřívá. 
A konečně i francouzská dálnice. Projíždíme mýtnicí, zrychlujeme na 140, aktivuji tempomat a razím směr Aix en Provence. Je 19:30, hlad je silnější než my. Stavíme tedy na jednom z odpočívadel. Tohle je paráda - stromy, trávník, lavičky - to je servis. Frantíci to mají zkrátka vymakané, sice dražší, ale vše promyšlené pro pohodu na cestách a my si relaxujem a tlačíme večeři stále z domácích zásob. Notně posilněni domlouváme, že pojedeme dokud síly budou stačit.
                                               

Svižným dálničním tempem pokračujem až do pozdních nočních hodin, cca do 0:30. Jsme asi 50 km od města Perpignan a dnes si dáme spánek pod širákem na odpočívadle v klidu stromů.




Ujeto 888 km.

Neděle - 3. den

Něco před osmou procitám. Horší bude vzbudit navigátorku, ta má vždycky hlubší spánek. Dnes je na pořadu dne Andorra a kotvit bychom potom měli ve španělském měste Lleida. Po ranní kávě a lehké snídani rozjíždíme dvoukolový parník, abychom po 50 km sjeli z dálnice a pokračovali dále na Andorru. Dnes už si na počasí nemůžeme stěžovat. Je překrásně a teplo tak akorát na cestu do Andorry z francouzské strany. Volným tempem a kocháním všude kolem pozorujeme spoustu krásných pohledů na okolní krajinu. A to už nás vítá kolona aut mířící k celnici a dál do střediska Pas de la Casa. Tankujeme levnější benál a pokračujeme směrem na Andorra la Vella mimo tunel, abychom si užili nádherných vyhlídek a super zatáček.

Tohle si přece nenecháme ujít! Proto také nad Pasem stavíme a dlouze se kocháme překrásnými pohledy na kopce, sjezdovky a také na vlnící se silnici a projíždějící motorkáře.

No není to super?
Protože v hlavním městě Andorra la Vella jsme již před léty byli autem, jdeme pouze doplnit zásoby jídla a pití do místního supermarketu a pokochat se množstvím chlastu všemožných značek a různých litráží. Na chvilku lituji, že tu nejsem autem, abych alespoň něco dovezl pro své kamarády. No nic, hold se bude zase doma pít co Božkov dá.

Přejíždíme do Španělska. Tepla přibývá a okolo 18. hodiny už hledáme zabukovaný hotel, abychom se notně splaveni osprchovali a vyrazili na zasloužené točené. Vždyť nás zítra čeká poměrně náročný den.

Ujeto 370 km.

Pondělí - 4. den

Dnes jsme si přivstali. V 6 ráno musíme jet směr Madrid a dále přes kraj dona Quichota na Cordobu. Vyrážíme ještě za tmy, na silnicích panuje takový klid, že to až zaráží. Provoz stoupá až kolem 8. hodiny. Španělské několikaproudé silnice jsou velice komfortní a široké. Jízdní pruhy a výborný asfalt vše jen potvrzuje. S našimi cestami se to nedá srovnat a s německými by těžce soupeřily. Tady se motorka snad ani nezhoupne, jak je povrch kvalitní a to mají ještě dálnice, které není potřeba použít, protože tyhle cesty jsou supr i s povolenou rychlostí 120. 
Máme poledne, míjím Madrid a ženu to dál na Cordobu. Krajina pustá, jen červené hory, spousty větrných elektráren a pořád dokola do kopce a z kopce. Teplota 31°C, zatím dobrý. Sjíždím na městečko Consuegra a z dáli vidím proslulé Quichotské mlýny. To už ale máme 36°C a ve městě panuje odpolední siesta místního obyvatelstva. Oba máme žízeň jako prase. Moje věčně užvaněná Jituš díky této žízni začíná bručet. Zachraňují nás Vietnamci - ty už jsou fakt všude! Ale zaplať pánbůh za ně a za jejich obchůdek. Dáváme vychlazené nealko a pomalu se blížíme mezi mlýny. Bože to je rovina pod námi. Neuvěřitelné! Čumíme jak péra z gauče, hodíme pár fotek u mlýnů a hurá do boje.

Zbývá 300 km do Cordoby. Posledních 100 km v teplotě 41°C jsem téměř uvařil mojí občas hodnou manželku i přes to, že dodržovala poměrně slušný pitný režím. Chudinka...
Sotva došla do hotelového pokoje, chladila se sprchou a poté bezvládně ležela. Asi jí fakt nebylo dobře a já o ní pocítil mírný strach. Naštěstí vše dobře dopadlo a v klimatizovaném pokoji se brzy přivedla k životu.

Ujeto 886 km.

Úterý a středa - 5. a 6. den

Dnes se oba těšíme, zbývá nám cca 200 km, kde poblíž Malagy budeme dva dny lenošit u moře se vším, co k tomu patří. 
Po ránu si v klidu dopřáváme procházku Cordobou. Je to zážitek. Překrásné historické město rozhodně stojí za to navštívit. A taky je potřeba si ujasnit, kudy vyjet ven z tohoto historického centra, do kterého jsem včera vjížděl pěší zónou, kde byl zákaz, ale vedro dělalo své a tak jsem prostě k hotelu najel mezi stoly různých restaurací a dokonce i kolem policejní stanice. Zaplať pánbůh, že mě nechytili. No nic, i mistr tesař se někdy utne. Nemám pravdu?


Máme sbaleno a s pomocí navigace vyjíždíme z centra, abychom za dvě hodiny mohli býti u moře. A jak řekli, tak taky udělali! Vitá nás Malaga a následně přímořské městečko Torremolinos a náš opět předem zabukovaný hotýlek u moře.
Nebudu popisovat, jak jsme si odpočinuli, dobře se najedli a měli spolu krásné dva večery. Ale za zmínku by stálo, že v Andalusii je překrásně a daleko levněji, než na Costa Bravě. Vřele doporučuji, je to trošku dál, ale za ten zážitek to stojí.




Ujeto 179 km.

Čtvrtek - 7. den

Dva koupací, relaxační a romantické dny jsou ty tam a konečně nás čeká cíl našeho snažení Faro - pojem opravdovým motorkářům dobře znám.
Vše sbaleno, lehce oblečeni nasedáme, abychom nabrali směr Sevilla. Je poměrně teplo, 36° a všude kolem olivová pole. To jsou lány, kam nejde ani dohlídnout. Taková je prostě Andalusie. Do Sevilly celkem nuda. S Jituš kecáme přes interkom, Triumph si na tempomat vrčí tu svou a je nám vedro. Ale za Sevillou se situace mění a na silnici se objevují stále častěji nabalení motorkáři a všichni co nás míjí, nebo my je, zdraví. Krásný, krásný, krásný. Benzíny též okupované motorkáři a všichni míří kam jinam než do Fara. Nejkrásnější to bylo na benzíně těsně u hranic s Portugalskem. Fronty ke stojanům a mezi všemi panuje skvělá nálada. Tohle se musí zažít. Vyjíždíme od pumpy, zastavuje nás dodávka a v němčině nám sděluje, že prý nás vyvede, ať nemusíme platit dálnici. Dobří to lidé a nám zbývá 60 km do cíle.
Faro je tu, bereme směr letiště a hle jsme na místě. Kupujeme vstupenku, dostáváme tašku s tričkem, stravenkami, upomínkovými předměty, kondomy a ještě náramek na ruku a můžem vjet do areálu. V klidu stavíme stan a jdeme užívat velké čtyřdenní show.



Ujeto 400 km.

Pátek - 8. den

Za rachotu tvrdého bigbítu usínáš, za rachotu tvrdého bigbítu vstáváš. Všude je plno lidí a motorek, občerstvovací stanice jedou NONSTOP a nejdůležitější slovní spojení se pro nás stalo "Grande Cervesa" (velké pivo). Protože jsme odkojeni českým pivem, neumíme pít malá piva, jako většina Španělů a ostatních návštěvníků. V tomhle jsme prostě jiní a hlavně dobří. 
Dnes jdeme k moři, dospat noc a trochu se zrelaxovat. Čeká nás opět dlouhý večer.

Sobota - 9. den

Je tu další ráno po krátké noci. Včerejší vystoupení všech účinkujících nemělo chybu, úžasný zvuk a světla - prostě supr atmosféra. Dnes se těšíme na koncert British Lion se Stevem Harrisem coby basákem kapely Iron Maiden. Ale to bude až večer...
Dopoledne se ještě jedeme podívat na Sagres - západní pobřeží Portugalska. Máme to cca 150 km a byla by škoda tohle místo nevidět. Je pod mrakem, docela chladno a pomalu přijíždíme na místo. No je to nádhera. Nelituju ani chvíli, že jsem nedřímal ve stanu.

Kocháme se výhledem na oceán z vysokých útesů a nemůžem se nasytit. Čas je neúprosný, měli bychom vyrazit zpět na poslední večer, který bude jistě tím nejlepším.

Ujeto 300 km.

Neděle - 10. den

Nemýlil jsem se - sobotní večer byl tím nejlepším. Nemá cenu o tom dlouze psát, to se prostě musí zažít. Jedním slovem nádhera.

No nic, je tu ráno - Jituško vstávej, balíme a valíme! V plánu je Gibraltar. Dáváme snídani, co nám dali za stravenku, balíme a na výjezdu z areálu nám ještě z dodávky organizátoři házejí vychlazený energiťák. Už se loučíme s bezvadnými čtyřmi dny. Protože zároveň probíhá vyjížďka, kousek jedeme v koloně, lidé na chodnících mávají a kolona se pomalu stáčí do centra. My však míříme k hranicím. Tak ještě poslední ochutnávka Portugalska - rozhlížíme se kolem sebe a volně projíždíme městy, které si žijí svým životem. Dnes je to opět výhradně o jízdě, abychom se co nejdříve dostali na další zabukované ubytování ve městě La Linea těsně u Gibraltaru. A tak zatím co se řítíme typicky španělskou krajinou, moje věčně upovídaná manželka sem tam ztichne a už cítím, jak mi helmou ťuká do zad. Přepadá ji spánek a jen ve větších náklonech mírně procitá. Tohle svědčí jen a jen o tom, že opravdu pohodlně sedí a nic jí nechybí.
Doba pokročila, minuli jsme města Dos Hermanas a Los Barrios a jsme na místě. La Linea nás vítá úzkými uličkami. A hle náš hotýlek je na světě. Rychlé ubytování, osvěžení formou sprchy a večeře z nakoupených zásob cestou. Je 19 hodin a jedem se tedy podívat na britské území Gibraltar. Projedeme přísnou celnicí a legitimujeme se. Máme to štěstí, že při vjezdu zrovna vzlétá letadlo využívající silnice jako ranvej a tak čekáme, až se zvedne závora. A to už nás vítá dominantní skála, ulice plné aut a tak valíme kamsi, kde najdeme cestu k vrcholu útesu.

Zadařilo se až na podruhé, poněvadž poprvé jsme pouze obkroužili horu dokola, pokochali se drzými opicemi a ostře si vyměnili názory právě z důvodu opičí podívané. Moje milá totiž ty drzé opičky krmila nedbaje, že stojíme kdesi uprostřed provozu a já spěchajíc mimo tuto zónu jsem jí poněkud rozčílil. Ženskou pokaždé nepochopíš a teď právě nastal ten okamžik. Ale to už stoupáme úzkými asfaltovými pěšinami kamsi k vrcholu a pořizujeme obrázky úchvatných pohledů na moře a do dáli. Pozorujeme letištní plochu, stadion, no prostě z ptačí perspektivy máme perfektní přehled o celém území.

Plni dojmů se vracíme unaveni na pokoj, abychom nabrali síly a ráno se vydali zas o kousek dál. 

Ujeto 449 km.

Ponděli a úterý - 11. a 12. den

I přes to, že jsem měl poměrně podrobný plán cesty, rozhodli jsme se, že ještě než se vypravíme do horského střediska Sierra Nevada poblíž Granady, vrátíme se cca 40 km k jihu, abychom navštívili město Tarifa - nejjižněji položené a podívali se na 16 km vzdálenou Afriku. Jakmile je tedy Trophynka nastrojená, vyrážíme na jih, kde se kocháme výhledem na Afriku. Byla by škoda toto nevidět, když už jsme tady.

Vše vyfoceno a pokračujem dál směr Granada, kde se nachází zimní středisko Sierra Nevada. Výjezd z Granady nahoru se opět stává pastvou pro oči a vlnící se zatáčkovitá cesta je jakoby byla stavěná pro supermotorkaření. Nádherná příroda a k naší radosti nahoře klesá teplota s 36 na 26° - to je ale chládek. Středisko zeje prázdnotou, pár cyklistů a jinak nikde nikdo. Hotely tiše čekají na své zimní zákazníky a my sedáme před marketem s pivem v ruce a sledujeme scenérie, jaké až tak často nevidíme.

Ještě chvilka relaxu v parku a máme tu 18:30. Rozjíždíme se tedy směrem k Lorca, Murcia, Elche. Je dost hodin a tak po výjezdu z Granady dáváme večeři z tankvaku - přesněji bagetu s paštikou a shodujeme se, že teď pojedeme co to půjde, abychom trošku pokročili. Nakonec vše vypadá tak, že ještě ve 22:30 se cítíme svěží a že tedy původně plánovaný spánek v kempu poblíž města Murcia odkládáme a pádíme, dokud to půjde. Dnes vím, že to nebyla příliš dobrá volba, ale v tu chvíli nás hnala představa, že druhý den nás opět čeká dvoudenní relaxace u moře v letovisku Tossa de Mar. Naše putování tedy pokračovalo do druhé hodiny ranní, načež jsme se ocitli ve Valencii na benzíně.

Po krátké poradě padlo rozhodnutí, že si zdřímneme asi do 6 a pak ujedeme zbývajících cca 400 km. Uleháme tedy k spánku, když asi po hodince a půl přijelo auto s nějakými podivnými existencemi a moje Jitunta cítila jakýsi neklid. No nic, nebudem se pouštět do větších akcí a ve 4 ráno sedáme a vyrážíme směr Barcelona. Sotva vyjedu z osvícených ulic dál po dálnici, moje drahá usíná za mými zády a já jen občas cítil, jak se vychyluje její tělo z osy motorky. Stačilo se dotknout jejího stehna a vrátila se do původní polohy. Řekl jsem si, že hodinu pojedu a pak zastavím. Moje vitalita též klesala strmým tempem a proto jsem se jal provádět všelijaké drobné cviky během jízdy. Nejvíce mi pomáhalo, když jsem všelijak špulil obličej a různě boulil oči. No natočit mě, byla by to asi podívaná. Ale to už sjíždím na parkoviště, zastavuji a budím svou milou. Sotva slezla, lehla na břicho na trávník a měla půlnoc. To samé já, takovou únavu jsem necítil již dlouho. Kolem jen hučely chladící agregáty návěsů přijíždějících kamionů. Po hodině se probírám, cítím se poměrně dobře a pomalu budím mojí Jitku a ta vzápětí souhlasí, že jedem dál. Byla rozespalá a já věděl, že na ní musím dát pozor, než se kompletně probere. Na to po chvilce usedáme, vyjíždíme, abychom opět po hodině zase zastavili. Ale to už je po sedmé hodině ranní. Pijeme kávu, jíme pečivo a pozorujeme cvrkot na parkovišti. Nespěcháme, hlavně v klidu. Na osmou se vydáváme na zbytek cesty posledních cca 120 km. Po 20 minutách jízdy na mě ale padá taková krize, že jakobych ztrácel vědomí a kontrolu sám nad sebou. Vidím malé parkoviště, ihned odbočuji, stavím mezi kamiony, svlékám rukavice, helmu, je mi vše jedno a sesouvám se na lavičce poblíž. Asi po 30 minutách procitám, rozhlížím se kolem a opodál leží moje spolucestovatelka, klíče od motorky v ruce a dřímá. Jak je vidět, postarala se o vše potřebné. Po chvilce usedáme a dojíždíme. Vypadá to, že jsem se probral definitivně. V dobré pohodě se blížíme k našemu cíli Tossa de Mar a k hotelu.
Příjemná starší paní nám dává klíče a po chvilce, jen co jsem vylezl ze sprchy, již ležím na posteli a usínám. Je 11 hodin dopoledne a my máme za sebou předlouhou cestu, kterou už nikdy takto nepodniknu, neboť to bylo opravdu na doraz a hlavně velmi nebezpečný počin. Vše je za námi a v 16 hodin už jsme spolu na pláži a nastává dvoudenní pauza a zase krásná rekreace.

Ujeto 1367 km.

Středa - 13. den

Koupání, lenošení, popíjení, romantika - netřeba popisovat.

Čtvrtek - 14. den

Dva dny na pobřeží Costa Bravy nám velice prospěly a náš čas se pomalu krátí. V jedenáct hodin jsme na odjezdu k domovu. Do francouzského Perpignanu jedeme mimo dálnici a na hranicích stavíme v obrovských supermarketech typu našich FREE SHOPŮ, abychom něco přivezli domů pro příbuzenstvo a taky aby si moje milá udělala radost a pořídila si nějaký ten hadřík za přijatelné ceny. Dál už potom pádíme po dálnici. Chceme se ještě stavit v Millau, obhlídnout obrovský dálniční most, co rozhodně stojí za to vidět a pak jedeme dál na Lyon. 

Lyonem projíždím kolem 23. hodiny, podél řeky vše krásně svítí a lidé posedávají v zahrádkách restaurací - závidím jim, ale jedeme dál, abychom kolem 0:30 přenocovali na jedno z parkovišť.

Ujeto 767 km.

Pátek - 15. den

Dosti chladné ráno - pomalu se rozednívá. Popojedem asi 50 km a dopřáváme si vydatnou snídani. Žertujeme a je nám skvěle. Parádní mezičas a já se těším, že v 19 hodin budeme doma. Jenomže osud to za nás vymyslel jinak...
Po ujetí dalších asi 50 km vidíme obrovskou kolonu aut. Jedu tedy středem vozovky a náhle před námi tři kamiony zapasované v sobě, všude kolem popadané bavoráky, co jeden z nich vezl a z ohniska stoupá dým. Šílený pohled. Do této chvíle jsem nevěřil německému seriálu Kobra 11, ale teď mi zatrnulo - je to jako z filmu. 

Nikdo z lidí si netroufl do ohniska vyrazit a po dalších 10 minutách už dojíždí první záchranáři. Vyprošťování zraněných a odstraňování vraků trvalo téměř 2,5 hodiny. Tohle není hezký pohled - běhá z toho mráz po zádech. 
Nicméně je po všem a průjezd je volný. Rozjíždíme se, abychom po 5 minutách zjistili, že nám displej ukazuje únik tlaku v zadní pneu. Co teď? Rychle pryč z dálnice. Sjíždím na nejbližším sjezdu a to už jsem téměř bez tlaku. Chvíli přemýšlím a nakonec nezbývá nic jiného, než zavolat asistenční službu mé pojišťovny, oznámit polohu, aby zařídila vše potřebné. Do hodinky mi volají zpátky, že pro mě posílají odtahovku z blízkého Belfortu a ta nás odveze do servisu, kde nám gumu, kterou už asi nemělo cenu lepit, vymění.

Po dalších dvou hodinách přijíždí odtahovka a hurá do servisu. Místní chlapci mi okamžitě odváží motorku do dílny, a během třiceti minut nově obutá stojí na dvoře. Tímto musím poděkovat jak pojišťovně Allianz, tak chlapcům z prodejny z Belfortu za perfektní reakci a následnou opravu.
Je 17:30, přede mnou posledních 600 km. No nic, jedem. Německé dálnice nacpané k prasknutí, až k Norimberku. Nedá se jet, jak bychom chtěli, ale navzdory všemu se ocitáme v 1:30 před domem. Jsme unaveni, ale stejně musím říci následující (dovolím si použít slova frontmena kapely Komunál Luboše Suchánka): "Tyto dva týdny stálo za to žít!" 
SUPER VÝLET!

Ujeto 909 km.

ZÁVĚREM:

Počítal jsem s tím, že občas musíme trochu lépe přespat, a tak jsem během zimy zabukoval pár těch levnějších hotelů na booking.com. Čím dříve zabukuješ, tím lepší cena.

O francouzských dálnicích již bylo mnoho napsáno i jinými cestovateli. To jsou zřejmě nejlépe zařízené cesty se vším, co k tomu patří, i když musíš dobře zaplatit.

Španělsko má silnice též úžasné a navíc nepotřebuješ dálnice - ušetříš. Jejich hlavní tahy jsou o 200% lepší než naše nově otevírané dálnice. Máme se zřejmě stále co učit.

V Portugalsku jsem jel pouze málo a výhradně po okresních silnicích. Kvalita asi jako u nás. Tam to nebylo nic zlého, ale ani ničím nevynikaly.

 Rozhodně jsem nabyl dojmu ,že se tam chci ještě někdy vrátit a zase si to pořádně vychutnat.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE