S Boženkou na tripu: Polsko, jak ho zatím neznáme

Tuto pasáž jsem si půjčil (a upravil) z úžasné knihy Josefa Kocourka „Žena“. Ač se v příběhu jedná o nenaplněnou lásku, kde řeka ztělesňuje symbol svobody a příjde mi jako vhodný ekvivalent naší touze cestovat, kdy se, stejně jako Anna a Tomek u řeky, cítíme svobodní.

Dlouho jsem přemýšlel, jak tento cestopis uchopit. Nápad na tuto cestu totiž nevzešel z našich myslí, ale přišel od Taze, našeho kamaráda, se kterým jsme už něco procestovali. Tudíž to vlastně je jen můj pohled na cestu, která byla vyjímečná, už svým podtextem, proto se tentokrát k cestopisu postavím trochu jinak, než jsem zvyklý. Omezím popis a pokusím se zařadit více fotek od všech účastníků zájezdu.

Vzhledem ke kritické logistické chybě začíná naše cesta v pátek na fesťáku Holba rock fest na grilu. Pátek a sobota plná chlastu a výborné muziky je vykoupena opožděným startem. Tazi vyráží už v pátek a jsme domluveni, že se setkáme v neděli někde před Wroclawí. Z těchto dnů můžu pouze přiložit fotky od Taze a psát začnu až od nedělního rána.

Den 1

Onoho nedělního rána nasedáme na naše stroje a vyrážíme na setkání se Zbynďou a Verčou, kteří s námi pojedou první část výletu. Setkáváme se v Jakubčovicích u Marimoto (dodatečně děkuji za expresní dodání oleje na výměnu) a po hladkém asfatu zajíždíme do Kozlova. Tady je teprve oficiální start dovolené. A proč zrovna zde? První část motodovolené bude totiž absolutně a až esenciálně spjata s řekou. S řekou, která zde pramení, která teče naším městečkem, u které žijeme celý život, ve které se od mala koupeme a která byla svědkem našich lásek, smutků a kamarádství. Je to řeka, která touto cestou pro nás získala naprosto nový význam a zčeřená hladina ubíhající vstříct svému osudu ve slaných vodách Baltu otevřela nový pohled.  Odra.

Ale zpět k tomu šedému hadu silnice, odnášející stopy černé pryže za horizonty všedních dní. Cestu jsme zvolili co nejblíže vodního toku, ale stále po zpevněných silnicích.  Místy vozovka připomínala spíše cyklotrasu a tak se stalo, že po několika hodinách jízdy jsme byli stále dvacet minut od domova. Ale to už se dostáváme do Staré Bělé, kde volíme oběd v místními doporučené restauraci U Matěje. Doporučuji tvarůžky v bramboráku. Výborná obsluha a megaporce. Půlku jídla balíme do alobalu na večeři. To už bohužel zjišťujeme, že pokračovat v Taziho šlépějích nebude úplně možné a to zejména z časových důvodů. Máme totiž před sebou cca 200 kilometrů a dnes jsme omezeni časem. Chceme se sejít s Tazem v Kotowicích a to nejlépe ještě dnes. Najíždíme na státovku, v Chalupkách čepujeme (benzín: Odry 47,- Chalupki 35,- něco je někde špatně) a relativně svižnou jízdou zdoláváme první polské rovinky. Jelikož je Polsko zemně kupujícím zaslíbená, nevezeme žádné zásoby. Obchody jsou na každém rohu. Proviant budeme kupovat cestou. Tato hypotéza se nám potvrzuje v Kotowicích, kde je v neděli do osmi otevřen malý obchůdek, s velkým výběrem piv. Jak už je v Polsku zvykem. Konečně se setkáváme s Tazem, vybíráme místo k bivaku a jelikož je ještě relativně brzo, vyrážíme do Wroclawi do auto- moto muzea. Cesta ucpaným předměstím, v odpoledním vedru, je celkem průda, ale vše je vykoupeno nádherným muzeem, s množstvím zajímavých kousků. Poté už jen návrat, dokoupení proviantu a budování stanového tábora na břehu řeky. Už zde, takový kousek od Odry nám tak dobře známé, je charakter řeky propastně jiný. Dno je písčité, tudíž žádné oslizlé řasy a voda je příjemně teplá. Sem tam zdravíme proplouvající loď a za blahosklonného hovoru se loučíme s tímto dnem, který byl předzvěstí zážitků příštích.

Den 2

Vstáváme do krásného dne a zjišťujeme, že Tazi měl návštěvu. Nějaké zvířátko se rozhodlo prozkoumat jeho kufr a ukrást gimbal (heblo na natáčení videí). Naštěstí polystyrénová krabice a taky poměrně slušná hmotnost zapříčinily, že jsme jej našli jen pár metrů od stanu. Otisky malinkých zoubků naznačovaly něco malého, ale herdek odvážného. Před výjezdem dáváme ještě ranní koupel v řece a příjemně osvěženi vyrážíme dál. V těchto místech jedeme bohužel trochu vzdáleni řece, ale každý už začíná cítit to pouto, které nás k tomuto vodnímu živlu přitahuje. Dorážíme na Waly Slazskie, což je největší vodní elektrárna na řece Odře. Tady už se silničky linou a klikatí polským venkovem a přes různorodou kvalitu povrchu si to maximálně užíváme. Následuje návštěva největšího cisterciánského kláštera Lubiaź, který jen obcházíme. Dorazili jsme sice na začátek prohlídky, ale časová náročnost a hlad některých účastníků zájezdu nás nutí zvednout kotvy a pokračovat. A to už dorážíme k předem vybranému úseku Ścinawa – Wilkóv, kde se s Tazem odpojujeme od ostatních a dáváme si cca 60 km offroadu (skalní prominou) přímo podél toku řeky. Po opětovném radostném shledání okukujeme nejstarší zvedací most na Odře v městečku Nowa Sól. Také zkoušíme přívoz, ale je tak málo vody, že prám sedí na dně a obsluha supluje ochranku. Přesouváme se k dalšímu přívozu, kde nacházíme luxusní místečko k bivaku. Před tím ovšem dokupujeme proviant (standardní cena Martini Asti 150,- zatímco u nás v akci 200,-) a už si jen, v duchu předešlého večera, užíváme koupání a večerní pohodu.

Den 3

První zastávka nového dne je Kostrzyn nad Odrou a prohlídka zcela zničeného starého města. Odtud pokračujeme na nejvýchodnější bod Polska. Kousek jedeme také Helmutovem (Německem) kde se fakt bojím, hlavně když to Tazi rube městem devadesátkou. Myslím, že u Helmuta je za to trest smrti udušením výfukovými plyny. Naštěstí, ani po několika měsících, nedorazil lísteček s oznámením o podrobení se vykonání rozsudku, tak snad to bude dobrý. Ale to už nás chytá mírný deštík, tak pro pohodu jdeme do nepromoků. Neplánovaně se zastavujeme u památníku Cedynie, kde poláci odrazili německá vojska. Přišlo mi toto místo hodně silné. Když člověk vidí tolik hrobů pohromadě. Tolik zmařených lidských životů a to všechno jen proto, že si někteří světoví lídři potřebovali poměřit pindíky. A teď, jak toto píšu, se do mě vlévá vztek, když člověk vidí, jak se vše opakuje a jak si prostě nedají říct. Nejsou zlí američani, ani zlí rusové nebo němci, to jenom ti, co vládnou a mají tu moc, rozdělují lidi a vymýšlí si důvody, proč hrát tuto odpornou hru na vládnutí. No, pryč od politiky. Opouštíme toto smutné, ale silné místo, sundáváme nepromoky a už to máme jen kousek na nejvýchodnější bod Polska, který se nachází rovněž v tomto okrese Cedynia. Ve stejnojmenném městě dokupujeme proviant na večer a doráží poslední účastník zájezdu Ozef. To co my jedeme tři dny, on zvládl za čtyři hodiny na své R1. Společně už dorážíme do kempu Bielinek, který jsme vybrali za dnešní nocležiště. Kemp je poměrně nový, majitelé jsou motorkáři a pro nejhorší případy mají zásobu piva na prodej. Obsazujeme altán, kde po západu slunce dopíjíme poslední piva a za šumění větru v korunách stromů usínáme.

Den 4

Poslední den našeho putování podél toku fascinující řeky je více méně přesunový. Do Štětína to je už jen kousek, ale to neznamená, že bude méně zážitků. Dorazili jsme na nábřeží přesně v daný čas, abychom našli parkovací místo, pojedli v malé jídelně a stihli se nalodit na loď Queen Odra, která nám suchozemcům zprostředkovala malé nahlédnutí na zámořskou plavbu. Majestátní zaoceánské nákladní lodě takto zblízka jsou opravdu monstrózní. Po tomto zážitku musíme ještě dokončit naši misi. U pramene Odry jsme stáli a poslední dny žili spjati s touto řekou, tak musíme dorazit k oficiálnímu ústí, kde se rozloučíme s vodami vtékajícími do Štětínského zálivu. Poslední kilometr je po polní cestě kde trpí zejména Ozef na své R1 a ještě více Zbynďa na svém karavanu Deauvile. Navíc se spolujezdcem. Oba to naštěstí bez ztráty kytičky zvládli a tak můžeme stanout bok po boku,  a se slzou v oku se rozloučit s naší milovanou Odrou.

No, tak jednoduché to není. Ono sice Odra končí svou pouť ve Štětínském zálivu, kterýžto by měl být součástí Baltu, ale vlastně Balt to není. Proto musíme objet Štětínský záliv do městečka Swinoujscie, kde se vody zálivu setkávají s vodami Baltu pomocí říčky Świna. Proč se tak jmenuje a proč toto nebylo přiřčené Odře, nikdo neví. Každopádně stojíme na dlouhém molu a loučíme se s Odrou podruhé a tentokráte definitivně.

Jak už to tak bývá, konec je vlastně jen nový začátek a k definitivnímu konci dnešního dne se musíme přesunout do kempu, kde proběhne rozlučka se Zbynďou a Verčou, kteří nás zítra opustí, jelikož jim nemá kdo pohlídat děti. Hele na rovinu, co to bylo za kemp, si už nevzpomenu. Byl na břehu Baltu, za relativně slušné peníze, ale něco tak narvaného člověk nevidí každý den. Najít místa pro stany byl heroický výkon, avšak nakonec se zdařilo. Tak už jen koupání v ledovém Baltu a rozlučkový večer.

Den 5

Ráno se kousek vracíme na procházku kolem moře s pěknou vyhlídkou, děláme poslední foto s celou partou a nastává čas se rozloučit. Zbyňa s Verčou míří na hájwej, aby byli nejpozději zítra doma. My máme k dispozici ještě pár dní, tak pokračujeme v naší krasojízdě. A jelikož jsme všichni spjati s Odrami, náš další cíl je vesnička Odry v Polsku. No, podle map jsme věděli, že tam nic moc není, nebo spíš nic. Nevadí, jedeme. Tento den by se dal nazvat také transportní. Nekonečné roviny, rychlost taky nikdo moc neřeší, tak to celkem uběhlo. Máme zjištěné, že se u Oder nachází staré Gótské pohřebiště, tak alespoň máme kde spát. Po příjezdu do Oder děláme alespoň malou prohlídku návsí a jdem bivakovat. U areálu pohřebiště jsou lavičky a stoly, parkoviště a pěkné místo pro stany. Taky záchody tam mají. Již se soumrakem procházíme nezamčený areál a připadá mi to místo takové zajímavé. Ale to sem asi nepatří. Na parkovišti kempují s bydlíkem mlaďoši z Krakowa, tak děláme družbu. Za hluboké noci uléháme ke spánku chráněni duchy Gótských válečníků.

Den 6

Ráno ještě jednou jedeme do Oder, s myšlenkou navštívit místní muzeum. Samozřejmě bylo zavřeno. Naposledy se projdeme po Odrách, vyfotíme se u cedule a nastává další loučení. Ozef nás musí opustit, protože nemá dost volna. Ve chvíli, kdy v dáli dozní jekot vytočeného čtyřválcového dvacetiventilu, usedáme na naše ocelové oře a vyrážíme směr Krynica Morska a poslední obydlenou část této kosy, Piaski.  Cestou dáváme pauzu u hradu Malborg. Na prohlídku však nejdeme. Nejkratší trasa trvá tři hodiny a tolik času nemáme. Nejkratší cestou dojíždíme na pobřeží, kde vládne katastrofání provoz. Ještě že jedeme na motorkách. Nejčastěji po prostředku cesty předjíždíme desítky a desítky aut. Začínám být unavený, naštěstí provoz slábne a my jsme brzo v Piaskach. Nacházíme kemp a jdem se zabivakovat. No, kemp, jako levný to bylo, to jo, ale nic horšího jsem ještě nezažil. To už spaní na břehu Odry mělo větší kulturu než toto. Ale co už. Rozděláme stany a jedem hledat něco k snědku. Pokračujeme na motorkách až na konec cesty, kde je rekreační středisko jak ze sedmdesátek. Má to sice svoje kouzlo, ale jídlo je jen na objednávku, tak dáváme jedno točené a jedem zpátky. Dále to už nejde, neboť je tam jen hranice s Kaliningradskou oblastí. Odstavujeme motorky v kempu a jdeme se projít a hlavně sehnat něco k jídlu a pití. Nakonec nakoupíme proviant a děláme si piknik na pláži, kde písek vydává srandovní zvuk. Poté, co si Boženka odběhla vyndat čočky, zjišťuje, že se kemp hemží divočáky. Fotíme to, točíme to a nakonec utíkáme do stanů, protože takové množství komárů je další věc, co jsem ještě nezažil. Už je nám jasné, proč je kemp prázdný.

Den 7

Ráno dáváme snídani v malé pekárně naproti kempu a odháníme teď již dotěrné divočáky. Dneska jedem jenom na otočku do Gdaňsku. Toto město velmi mile překvapilo, ale chtělo by to více času. Snad někdy příště. Návrat se line opět v duchu zběsilého předjíždění, jinak bychom tam byli snad ještě dnes.

Den 8

Ráno se horší počasí, tak rychle balíme. Máme v plánu dorazit k jezeru Vyštičio v Litvě. Silnice v pohraničí Kaliningradské oblasti je luxusní. Perfektní asfalt, zatáčky a sem tam taky kopeček. Bohužel se dává do deště. A prší a prší. Jedeme už skoro celý den a pořád prší. Chlad se začíná vkrádat pod vrstvy oblečení a začíná to být otrava. Najednou začínám cítit mokro v botě. Jak je to sa...a možné? Vždyť mám návleky? Koukám po botě, nic nevidím, kouknu před sebe a k...a. Jezdíme sice cik cak, pro případ krizového brzdění, ale Tazi se rozhoduje sjet na benzínku na pauzu. Boženka se řadí za něj a to vše ve chvíli, kdy nekoukám před sebe, ale na botu. Stihl jsem to strhnout, abych nenabral Boženku, ale stejně zachytávám řídítkem, což mě posílá nemilosrdně k zemi. Naštěstí můj stroj i já, jsme  z toho tvrdýho gangu, takže to odnáší „jen“ nepromok a můj kotník. Za hustého lijáku rozhodujeme o ukončení dnešního dne bydlením v suchu, se sprchou. Nacházíme přes booking bydlení pár kilometrů od nás. Rychle bookujem a jedem se sušit. Teplá sprcha dělá všem dobře a navíc máme k dispozici kuchyni, takže hromada domácí stravy taky dodává energii. Kotník sice bolí, ale jinak to vypadá, že je vše cajk. Zbytek dne trávíme flákáním kecáním a odpočinkem.

Den 9

Ráno jdeme s Boženkou do města koupit stahovací obinadlo a nějaké mazání na nohu. Kotník začíná chytat barvu. Jo, a dořešit peníze, protože nemáme jak zaplatit za nocleh. Obojí se daří zařídit během cca hodiny. Po návratu na penzion už jen balíme a ještě jednou kontrolujeme můj stroj. Vše je v pořádku, neprší, tak můžeme vyrazit. Kotník sice bolí jak čert, ale noha mě unese a brzdit budu jen přední, což není problém. První zastávka je na trojmezí Polsko, Litva a Ruská federace (Kaliningradská oblast). Děláme fotky a pokračujeme na Litvu. Rozhodli jsme se, že vezmeme Taze na horu křížů. To si tak valíte po rovině kilem a v tom najednou skončí asfalt. Bez upozornění, bez značky a samozřejmě to není dopředu vidět. V kile najet do jemného písku a prachu znamená jít hned do stupaček a modlit se aby to nebylo moc hluboké. Nebylo. Rychlost snížena, bobky z nohavic vyklepány. I přesto si užíváme krajinu která je trochu fádní a hodně agrární. Sice neprší, ale je chladno, tak rozhodujeme vzít ještě jeden nocleh v suchu. Bookujeme apartmán v Šiauliai. Prý samostatný apartmán, dva pokoje, kuchyň a sociálka. Ha ha, 2+1 ve starém oprýskaném paneláku. Ale byteček pěkný, útulný a hlavně, s kuchyní. Opět rozhodujeme o domácí stravě. Nedaleko je Lídl, tak není o proviant nouze. Navíc,  dokupujeme zlatý Argus speciál v pintách. Ale předtím ještě jedeme na tu Horu křížů, ať můžeme ráno stočit kola našich strojů zpět na jih. Večerní pohodu mi narušuje, ale jen lehce, bolavý kotník. Naštěstí se to nezhoršuje, takže pohoda.

Den 10

Za včerejšího večera jsme se dohodli, že když už jsme byli na nejzápadnějším bodě Polska, nemůžeme vynechat ten nejvýchodnější. Navíc je cestou Hora křížů v Polsku a trojmezí Polsko, Bělorusko a Ukrajina. To už zní jako plán. Po celkem rychlých cestách míříme zpět do Polska. Kousek před hranicemi si uvědomuji, že jsme neměli Zepelinai, místní speciaitu. No spíše místní národní jídlo. Objíždíme pár měst, ale nikde nemají. Zachraňuje nás až restaurace na benzínce. Po té, co jsme si pochutnali na místní dobrotě, pokračujeme do Polska na Horu křížů. Místo taky silné, ale ne tak jak v Litvě. Tady dnes končíme. Výborné místo na stany, a s přístřeškem, rozhoduje o dnešním bivaku. Navíc se už stejně začíná šeřit. Tak dobrou.

Den 11

Ráno vyrážíme relativně brzo. Začíná se hodně oteplovat a konečně jedeme přívozem. Hledáme slibované trojmezí a Tazi nás vede hloub do lesa. Prej cyklostezka :D. Z trojmezí je to už kousek k nejvýchodnějšímu bodu Polska a odtud se už vlastně vracíme domů. Najíždíme na nejbližší hájwej a začínáme ukrajovat kilometry nesoucí nás k domovu. K večeru sjíždíme z dálnice a nacházíme ubytování v klidném lese.

Den 12

Ráno nacházíme po celém lese asi metrové pavučiny. Ještě že nejsme arachnofobici. Ale teď už je to opravdu jen dálniční přesun domů. Odpoledne parkujeme doma a dáváme dojezdové pivo.

Celkem krásných 3768 kilometrů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE