Jarní rozjezd

Jarní rozjezd

  Je tu opět duben, rok se sešel s rokem a já se vydávám na první letošní motocestu, tentokrát však o čtrnáct dní později než vloni. Využívám příznivé předpovědi počasí a vyrážím ve středu patnáctého dubna na dvoudenní výlet s cílem Dolního Slezska a především Swidnice v Polsku a zpět přes naše Krkonoše.

Středa

  Počasí mi přeje, sluníčko se pomalu probouzí a tak vyrážím dobře navlečen, tentokrát rychlou trasou z Prahy po D11.  Na pcxce je úsek od Prahy pěkná drkotačka.  Za  Chlumcem  sjedu na starou hradeckou, objedu město a hurá směr Náchod. Již vícekrát jsem si všiml hnědé šipky k památce Šrámkův statek. Na poslední chvíli jsem to stočil a uháněl dál dle hnědých značek. Nekonečná cesta mě dovedla zpět až na okraj Hradce do obce Piletice. Statek krásný, leč nepřístupný. Otevírá jen od května přes léto, jako hospůdka na cyklotrase.  Po krátké obhlídce jsem vyrazil směr Jaroměř a dále na Náchod. Projel jsem Josefovem. Pevnost s podzemím stojí za zhlédnutí, byl jsem tam již dříve. Samotné město je však nadále hrůza pohledět.

  Za Náchodem jsem zahnul na Broumov, zastavil se na obhlídku rodného domu Aloise Jiráska v Hronově, dal si tankování u pumpy v Polici nad Metují, kde jsem minul muzeum stavebnice Merkur. A pak již směr na Meziměstí a do Polska.        

Do místa první zastávky Walbrzychu jsem zvolil původní, bohužel děsně rozbitou silnici. Krásné zatáčky, ale děs a hrůza. U centra tohoto průmyslového města mezi kopečky nechávám pcxku na parkovišti a jdu oběhnout náměstí a přilehlé uličky. V infocentru dostávám od milých pracovnic propagační materiály v češtině a tolik potřebnou mapu  okolí. Mým hlavním cílem je nakouknutí k zámku Ksiaž, ležícím asi dvanáct kilometrů za centrem. Značení nebylo nic moc, ale odbočky jsem se nakonec dočkal. Zámek Ksiaz patří k největším v Evropě. Je vystavěn na skalnatém ostrohu na místě bývalého hradu. Jeho historie je tajemná i v souvislosti se zabráním nacisty v období druhé světové. U příjezdové cesty je i ohromný hřebčinec a poblíž velká palmerie. Na pcxce jsem zajel přes zákaz až k zámku. Proběhl jsem předzámčí, udělal pár fotek. Na prohlídku zámku a okolí to chce alespoň půl dne, to jsem dnes nechtěl obětovat.

  Do historické Swidnice, města odkud pocházela i jedna z manželek Karla IV. to byl jen kousek cesty. Celá aglomerace je zde pěkně přeplněná a tak byl provoz hustý. Ve Swidnici jsem dle citu zajel do centra až k zákazu vjezdu na centrální náměstí- Rynek. Obešel jsem krásné náměstí, navštívil infocentrum, vyměnil pár zlotých na předpokládané ubytování a vydal jsem se ke katedrále. Nádherná stavba.

 Hlavním cílem mé cesty byl ale Kostel Míru, stavba ze sedmnáctého století. Po třicetileté válce dostali evangelíci šanci mít své duchovní místo. Mohli si za hradbami zbudovat kostel jen ze dřeva a hlíny za dobu kratší než jeden rok, u kterého se předpokládalo, že nepřežije deset let. Evangelíci však překvapili a postavili kostel za deset měsíců, stojící dodnes a i když zvenčí vypadá obyčejně, vnitřní konstrukce a výzdoba jsou světové. Nechce se věřit, že dokáže pojmout až 7500 věřících. Viděl jsem hodně dřevěných kostelíků, ale tohle mi vyrazilo dech. Kostel je největší dřevěnou církevní památkou v Evropě a právem je zařazen mezi památky seznamu Unesco. Před kostelem se dá dobře zaparkovat. Vstupné bylo pár zlotých.

  Říkal jsem si, ubytuji se někde cestou, ve městě spát nebudu a ať mám zítra již klidnější den. Ale ouha. Cestu jsem si naplánoval přes okraj Walbrzychu na Kamenou Horu a dále do podkrkonošského městečka Kowary.  Nic moc jsem cestou neviděl, nejzajímavější byla jen pučící příroda. Nevěřil jsem tomu, že cestou nebyl ani jeden motorest, hotel , penzion. I hotel v Kowarech byl zrušený. Alespoň jsem se pokochal pohledem na Sněžku  od sousedů, zeptal se skupiny policistů ve zbroji se psy, kteří přijeli dozorovat fotbalové utkání, kudy k nám přes Pomezní Boudy. Asi je to tam na fotbale masakr, když jsem viděl ty vybavené poldy. Celkem rád jsem opouštěl polské silnice i prostředí příhraničí.

  Blížila se sedmá a je duben, tak jsem již toužil po dobré večeři a sprše. Cesta na Pomezní Boudy byla suprová, bohužel však silně znečištěna zimním posypem, který mě přece jen brzdil v rozletu. Ani na Polské, ani na České straně Pomezních bud jsem nenašel otevřeno jedno ubytovací zařízení. Bylo po zimní sezoně a tak jsem měl smůlu. Nahoře pěkně fičelo, sluníčko začalo od Sněžky zapadat a tak jsem uháněl do údolí k civilizaci. V údolích byla již pěkná zima a tak jsem dal za vděk prvnímu ubytování na  které jsem narazil. Měl jsem za sebou 345 kilometrů. V  Temném Dole jsem zabrzdil u penzionu, kde jsem dostal postel, i když k večeři byl jen guláš. Pcxku jsem ukryl za vyštaficírované metry paliva. Ale popořadě: teplá sprcha, grog a pak až guláš s trutnovským Krakonošem. Měl jsem toho dost a tak jsem zalezl před desátou a vydržel pod peřinou do osmi.

Čtvrtek

  Snídaně, sbalit se a dál v zatím pěkném počasí po Krkonoších. Hezky přes Jánské Lázně, přes Vrchlabí do Vítkovic a nahoru na Horní Mísečky. Cesta z Dolních na Horní je opravdu nářez. Není divu po zimě. Samá díra, slepenina, no spíše na endura. Nahoře jsem okoukl pomalu tající sníh, dal kafe ve společnosti dvou němců na cestovním bávu a vyrazil přes Aldrov do Rokytnice. Tam jsem si vyjel k chatě Světlanka, kde jsem jednou byl na prima motosrazu . Z Krkonoš mi zbývalo již jen nahlédnout do Harrachova, kde se to již začalo mračit .

  Na horách přece jen ještě doznívala zima, a tak jsem se po poledni vydal směr k do movu. Ještě jsem zabočil k přehradě Souš, která byla celá pokrytá ledem a cesta na Smědavu uzavřena závorou a s dvaceticentimetrovou vrstvou sněhu. Škoda, že mi došla baterka a nemohl jsem fotit. Vlastní nabíječku jsem nechal doma, v Temném dole neměli, a tak jsem čekal, až na někoho narazím u kafe, aby mi  vypomohl.  Musel jsem to otočit a sjet dolů zákazem na Desnou . No, říkal jsem si, nebudu se zase vracet a udělal jsem dobře. Na trase nic, jen u konce omezení se rýpalo pár lidiček na okraji silnice a v pankejtu.

   V Železném Brodě jsem uhnul vlevo dle hnědého značení do části Trávníky. Krásné roubenky, pohodová podívaná. A hurá do Splzova do motorestu na oběd. Milá servírka mně dala nabíjet telefon a já mohl dobře poobědvat za lidovku cenu. Počasí bylo již přijemné, projel jsem Malou Skálou a zamířil k Turnovu. Před Turnovem jsem odbočil k Jizeře a zastavil u další zajímavosti, u Dlaskova statku v Dolánkách. Hezké místo, ve všední den skoro prázdné bez turistů. Blížila se pátá a tak jsem po protažení u Jizery vyjel na závěrečnou etapu směr Praha. Využil jsem rychlostní komunikace a v pohodě zakončil první letošní motocestu po dnešních 225 kilometrech.

Závěr.

   Vše proběhlo v pohodě, dubnové počasí mně přálo, užil jsem si hezké úseky, i když jsem překonal i pár kilometrů po nepěkných silnicích, převážně v Polsku. V Krkonoších pak nepřijemný zimní posyp, i když s tím se musí pár dní po zimě počítat. Pcxka šlapala bez problémů , spotřeba stále dobrá , za dva dny jsem ujel 570 kilometrů.. Tak příště zase o kousek dál.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE