Isle of Man - slavné Tourist Trophy

Než začnete číst, tak chci jen upozornit, že to je cestopis prosté děvy, která vyjela na motorce za svým snem. Nejela nikde 340 km/hod, nebrousila kolínko a nevypila 17 piv každý večer – jasně, chápu, pro někoho nuda, ale taková už jsem. Dost brblání….jdeme na to!

Ostrov Man je nevelký kus pevniny, který leží v moři v polovině cesty mezi Liverpoolem a Belfastem. Kdyby nebylo závodů TT, těžko by Man byl tak významným ostrovem. Kdyby nebylo Manu, nevzniklo by TT. Co znamenají pro sportovce olympijské hry, tím je pro motocyklového jezdce Tourist Trophy na Manu. Představovat Tourist Trophy na těchto stránkách, je asi něco jako učit Jardu Jágra bruslit. Takže to shrnu: Je nejstarší, na nejdelším okruhu, je nejnebezpečnější, je nejšílenější, je nejkultovnější, je nejkrásnější….prostě je NEJ. Proto k němu neustále tolik lidí (a já mezi nimi) vzhlíží.

Moje touha, jednou v životě se podívat na ostrov Man a to ještě v termínu slavné Tourist Trophy se datuje do let, kdy na Kladně byla ještě rašelina a polomáčené oplatky nechutnaly jako piliny. V té době jsem viděla video ze závodů a ihned bylo jasno, že tohle je TOP.

Ale sny jsou sny a realizace takové cesty věc druhá. Věděla jsem, že pokud na Man někdy pojedu, musím si tam sebou vzít motorku (přeci nebudu chodit pěšky na ostrově, kde je neomezená rychlost :-) Před dvěma lety (LP 2014) jsem začala pomalu, ale jistě, hledat vše potřebné a jak se vůbec na ostrov za rozumných finančních podmínek dostat. Volba padla na převoz motorek v dodávce, čímž se rozloží náklady a spaní bude také vyřešeno. Věděla jsem, že pokud se chci dostat na ostrov v termínu, který si sama vyberu, musím vše řešit opravdu rok dopředu. První den závodů se objednávají lístky na trajekt na rok příští. To znamená babounět  u počítače a snažit se stihnout lístek zarezervovat. Ještě měsíc před rezervací jsem hledala spolujezdce, ovšem marně. „O.K., jedu sama, dobře Vám tak!“  První den prodeje jsem opravdu půl dne seděla u počítače a snažila se koupit lístek. Nakonec se podařilo, ale termín o den posunutý. „O.K., dobře mi tak!“  Během podzimu začala přeměna motorky na cestovní stroj, což se s úspěchem podařilo. Motorka dostala vybavení na daleké cesty a byl z toho skoro BronzWing: boční kufry, vyhřívané rukojeti, zásuvky na dobíjení, pod sicnou futrál na šminky (plný nářadí).

V prosinci se ozval kamarád Jarek, že když teda jinak nedám a podařilo by se mi koupit lístek, tak by se mnou i jel. „O.K., dobře mu tak!“ Únorový doprodej lístků na trajekt nám byl nakloněn a to i pro mě znamenalo velkou úlevu. Jarek je velký cestovatel, takže odpadla starost s navigací, s mapami i s organizací přesunu. Po úspěšné byrokracii přišla první porada kudy tudy vede cesta do Bavorova. Cíl byl jasný: Nejrychleji na ostrov Man. Na nic jiného nebude čas. Jarek přišel s úžasným nápadem, využít služeb rakouských drah a cestu Vídeň - Düesseldorf (a následně i zpět) si zkrátit vlakem. Jednalo se o cestu po dálnici cca 1000km a za cenu, za které vlaky jezdí, nebylo co řešit. (Ano, kamenujte mne, nejsem pravá drsná motorkářka, která si vezme navíc 7 dní dovolené, aby se s naloženou motorkou kochala po všech okrskách Evropy a Afganistánu, nebo jela 1000 km rovně po dálnici – navíc v dešti).
Během podzimu jsem ještě na Manu zamluvila místo v kempu (8 Liber/noc) a bylo skoro hotovo. Ještě vyměnit penízky za Libry a čekat. Zkoušet shánět v naší republice Manskou Libru je nesmyslné – navíc zbytečné. Ve většině obchodech se dá platit kartou, nebo Librou Anglickou a vrátí Vám ve stejné měně….nebo Manské. Jak si přejete.

Takže: Počasí, trajekty, motovlak, peníze, kemp, Jarek – vše objednáno.

31.5.

A je to tu, roky čekání se mění ve skutečnost a nastává den D. Odjezd byl naplánován na odpolední hodiny. První den nás čekal pouze přesun na nádraží. Vyškov - Vídeň, cca 170 km. Nevýhodou je, že nádraží je v samém centru, takže průjezd Vídní je hodně zdlouhavý. Nicméně nádraží se našlo. Organizace, servis a zajištění moto-vlaků na místě je dokonalost sama. Velké díky! Během 5 minut motorky naložené, perfektně uchycené. Jen jsou vagóny  hodně nízké, ale po prvním odření helmy si člověk hned uvědomí, že musí při nájezdu ležet na nádrži :-).

Měli jsme kupé sami pro sebe, a protože celou noc pršelo, byli jsme vděční za tuto vlakovolbu.

1.6.

Ráno v Německu přesně na čas. Nastává zábavná část jízdy a hurá do nepromoků, ale co, jedeme přeci do Anglie a tam nás nic lepšího nečeká. Německo prší, Holandsko prší a v Belgii opravdu hodně prší (nepromoky už dávno plní svou úlohu jen na půl – nepustí vodu ven), ale musíme stíhat večer trajekt Dunkerque - Dover, tak se jede. Trajekt stíháme s přehledem. Jedou naše dvě motorky a dalších 100 kamionů. Organizace dokonalá, nikde se nečeká a motorky nám opět bezpečně poutají. Po vylodění  zavrhujeme jakýkoliv kemp a okamžitě hledáme hotel v okolí, ať můžeme usušit vše co jde. To se daří celkem rychle a za 37 liber za oba bydlíme ve Folkestounu v teple a suchu.

(Ve městě Folkestone stojí za návštěvu památník války o Velkou Británii „The Battle of Britain Memorial Trust“. Památník je položen na vrcholu bílých útesů a nabízí nádherný výhled přes kanál La Manche do Francie.)

2.6.

Ráno nám už neprší, ale pro změnu fouká, ale to tak, že opravdu fouká. Vyrážíme přes celou Anglii cca 500km do Hesyhamu, kde přespíme v kempu, kousek od přístavu. Večer už sluní svítíčko, které nás nakonec po celou dobu pobytu neopustí. Jsem to psala, že počasí je objednáno a to je první krok k povedené dovolené.

3.6.

Ráno v 11:45 hod odplouváme trajektem na ostrov. Dostavit se musíme dvě hodiny předem, ale to co nás čeká v přístavu…už je to tady a mánie s názvem IOM TT začíná. Stovky motorek, vše většinou místní pánové v letech, kteří to berou jako standardní trávení dovolené. Nádherný pohled. Manannan s velkým triskelionem je nachystán. Naložení trvá opravdu dlouho, na trajektu je využitý každý centimetr místa, ale odplouváme na čas. Cesta trvá necelé tři hodiny. Tři necelé, přesto však nekonečné hodiny. Stojíme s Jarkem na palubě a vyhlížíme – střih – klapka – akce:

Otevírají se ocelová vrata Manannanu, v jehož útrobách vříská asi 600 motorek, a tady nastává něco….něco… něco co se vlastně nedá popsat. Já a můj Triumph a Jarda se svou Jawou ( a dalších 598 motorek)  vyjíždíme z trajektu na půdu ostrova Man, na ostrov, který je pro motorkáře to, co pro atleta…ano vííííím, to už jsem vlastně psala. Euforie, jedinečnost, genius loci….potřebuji se uklidnit…dýchej Reňouchu….uf, tak tohle se mnou mává. JSEM TADY!!!!... a je to dokonalé….jdeme dál.

Ostrov nás vítá (prý nezvykle) slunečným počasím. Cesty jsou zde úzké a všichni jedou po špatné straně silnice. Nebýt Adolfa, tak jezdíme stejně. Jízda vlevo je ze začátku opravdu problém, začínám mít pocit, že nejhorší smrt bude z leknutí. Každé auto mě přece chce zabít :-) Blbé je, když člověk najíždí z vedlejší, nikde nikdo, zařadí se, a hned jede v protisměru. Zvykám si a jsem vděčná za jejich ohleduplnost a celkový naturel.  
 

Já ale musím ostrov jako takový pojmout dvěma různými pohledy. Pro člověka, který žije motocyklovým sportem, je to dokonalé místo, Mekka, Olymp, Compstela, atd. Celý Man má dohromady cca 1000 km všech silnic, cest a uliček a na těch 14 dní tam dorazí přes 14 000 motorek. Ano, taková hustota stojů všech značek, stavů a stáří tam je.

Na druhou stranu je ostrov úžasný ve všech ostatních ohledech a trávit tam čas mimo závody musí mít také svoje kouzlo. Tisíce ovcí, tuleni, žraloci, sakrální stavby, Keltská opida, jedinečné výhledy, zapomenuté pláže s vraky, útesy s majáky a do toho úžasná pohoda obyvatel připomínající spíše jižní oblasti. Obyvatelé Manu jsou úžasní lidé. Přátelští, upřímní, tolerantní a velmi otevření. Žádná stopa po anglickém chladu. Vyjádřením jejich víry je i znak ostrova – tři obrněné nohy, spojené v růžici. Tento znak znamená: kamkoli budeš vržen, vždy dopadneš alespoň na jednu nohu, nepodlehneš……

Na to, o jak malé místo se jedná, nabízí neskutečně míst k poznání.

První naše cesta na ostrově vede na Fairy Bridge – musím něco obětovat skřítkům. Hned vedle je Murayho muzeum, tj. plný dům motorek. Opravdu, co člověk během těchto pár dní uvidí za úžasné stroje, to nemůže za celý život potkat na cestách. V podstatě každý má doma nějaký ten poklad. Padesát let staré stroje a pořád jako nové.

Poté přejíždíme do kempu v Peelu a jdeme se ubytovat, postavit zázemí a hurá na tréninky. Už při prvních jízdách nám padá brada, neuvěřitelné jak si to tam jezdci dávají.

V podstatě tréninky i závody jsou celou dobu podle plánu. Počasí je dokonalé. První týden jsou tréninky vždy kolem poledne a večer. Druhý týden je závodní. Všude je vstup zadarmo, platí se maximálně v některých místech parkovné, ve výši dvou liber a na nějaká vyhlášená místa. Zbytek je dobrovolný. 

4.6.

Hned první den projíždíme celý okruh a hledáme nejlepší divácká místa. Ten pocit, kdy jedete po slavné trati, všude kolem už sedí diváci a Vy máte možnost být součástí toho všeho. Zastavujeme na Creg-ny-Baa, na nejslavnější zatáčce trati a sledujeme. Poté přejíždíme do prostoru startu a cíle. Všude je volný vstup, mezi jezdce, do paddocku. Nikde žádné primadony, všude usměvaví lidé, kteří s Vámi rádi prohodí pár slov. …“Aaaa…čekoslovakia, Frenki Častný, džava and now Indi!“  Tohle není paddock MotoGP.

5.6.

Následující volný den využíváme k prvnímu poznávání ostrova. Cíl naší cesty je Kirk Michael, kde je museum motorek – bohužel zavřené, Pokračujeme tedy do Jurby, kde je letiště u kterého je malý okruh, museum Jurby transport ale hlavně úžasný bazar, ve kterém koupíte úplně vše, na co si jen člověk vzpomene. Máme štěstí, zrovna je na letišti přehlídka sportovních vozů, tak o zážitky není nouze. Přejíždíme na Point of Ayre, nejsevernější část ostrova. Pozorujeme tuleně, a potkáváme zde lidi ze Slovenska, co na Manu už nějaký ten pátek žijí. Jsme pozváni na přátelskou návštěvu a večer strávíme ve velice milé společnosti. Poté přejíždíme do Ramsey a odtud zpět na horský úsek TT.

 

6.6.

Další den vyrážíme sledovat závody na slavný most Ballaugh bridge. Na tato vyhlášená místa je opravdu lepší vyrazit s větším předstihem. Odpoledne se opět přesouváme na sledování závodů do hor. Při průjezdu okruhu je další povinností zastavit v horském úseku na Bungalow, kde má sochu Joye Dunlop.

7.6.

Vyrážíme pro změnu na jižní stranu ostrova. Městečko Port Erin, poté město Castletown…….Letos se závodů účastnili opět dva naši jezdci. A to Kamil Holán a Michal Dokoupil. Měli jsem to štěstí, že přes kamaráda se mi podařilo spojit s týmem Kamila Holána, u kterých jsme strávili jeden moc příjemný večer.

8.6.

Sledujeme závody kousek před cílem, kde je jedna z nejpomalejších zatáček na trati a kupodivu se v tomto místě dá i nějaká ta fotka udělat, aniž by člověk měl na obrázku rozmazanou šmouhu. Opět jdeme projít depo a nasát závodní atmosféru a také utratit pár drobných za trička, mikiny, trička, mikiny a spoustu potřebných věcí .

9.6.

Ve čtvrtek zkoušíme opět museum v Kirk Michael a dnes nám přeje štěstí. Je otevřeno a opět stodola plná historie…poté přemluvím Jarka k návštěvě místní zoo Wildlife park. Za vstupné 9 liber, se asi jednalo o nejhorší zážitek na ostrově, i když pevně věřím, že uvedená zvířata v tom pralese jistě někde žila. Poté přejíždíme do hor a tentokrát volíme cestu směrem na Sulby. Po cestě navštívíme přehradu v horách a užíváme si perfektní cesty.

10.6.

Poslední den závodů volíme na sledování místo opět v horách a to na místě zvaném Gooseneck. Bohužel tento den byla nad částí okruhu velká mlha a z hlediska bezpečnosti (jezdci mohou vyjet, ale nevzlétne medicopter) se závod o tři hodiny posunul. Pozor!!! Na 7 minut začíná pršet. Ale to na atraktivitě nic nezměnilo a divácká atmosféra byla dokonalá.

11.6.

Předposlední den na ostrově trávíme tím, že projíždíme to NEJ co ostrov nabízí. Opět jedeme do Jurby do místního vetešnictví (potřebuji přeci manský deštník jako ta správná umbrella girl). Přejezd do hor do přírodní rezervace West Baldwin Reservoir, která leží 10 km severně od Douglasu. Navštěvujeme i útulek pro staré koně, který je opravdu rájem na zemi.

K závodům ještě pár slov. To co vidíte v televizi, na videu je úžasná podívaná, ale to co se ve Vás děje při prvním projetí okruhu, když na vlastní oči vidíte to okolí, cítíte nerovnosti asfaltu, tak po tom si člověk mnohem víc uvědomí ten respekt ke všem jezdcům, kteří se kdy na tenhle závodní okruh postavili.

Návrat domů

12.6.

Poslední den na Manu se ještě snažíme změnit odjezd trajektu. Protože Jarek jede v 15.hod a já o půlnoci. Ale bohužel jsou nekompromisní, loď je plně obsazená a tak se musíme rozdělit. Padne volba na to, že já ještě zůstanu na Manu, kde to znám a Jarek odpluje do Liverpoolu, kde se nad ránem potkáme. Já si ještě užívám poslední okamžiky na Manu návštěvou těch nejkouzelnějších míst a dávám poslední kolo po slavné Mountain Course. Při balení stanu začíná pršet. Druhý déšť za celou dobu pobytu. Večer už jsem nachystaná v přístavu, a těžko se loučím s tímto nádherným místem. Naložení motorek a vše kolem je opět zdlouhavá procedura, ale odjezd na minutu přesně.

13.6.

Nad ránem připlouváme do Liverpoolu. Shledání proběhlo hladce a honem rychle odjíždíme, než začne houstnout provoz. Při zpáteční cestě máme v plánu navštívit Národní muzeum motocyklů v Birminghamu. Kousek od cíle se ale začíná projevovat má únava, kdy jsem byla 36 hodin bez spánku a na dálnici se ztrácím. Zastavím na prvním možném místě a v jemné panice doprovázené nadávkami kalibru studenta deváté třídy „placaté školy“ hledám polohu. Naštěstí jsem byla cca 15km od muzea a pomocí telefonu nalézám cíl určení i zoufalého Jarka. Promiň Jarine J

 

Pak přejezd 400km do Foolkestonu, opět celý den jízda v dešti a pro mě nejhorší zážitek z cesty. Usínala jsem za řídítky a opravdu se o sebe začínala bát. Každých 50 km jsem musela zastavovat. Opět bereme hotel (33 liber noc). 

14.6.

Ráno přejíždíme do Doveru k trajektu, kde jsme zas a znova jediné dvě motorky. Ve vteřině naloženo a hurá, zase blíž k domovu. Cesta stejná jako při cestě tam. Francie, Belgie nás opět přivítala deštěm. Holandsko, Něměcko už jsou milosrdné – tam jenom mží. Opět zamluvený motovlak, zabíráme kupé a spíme až do Vídně.

15.6.  

„Prší, prší jen se leje“ nás neopustí až k domovu. Doma jsme po obědě, motorku parkuji do garáže a už jen vstřebávat prožité okamžiky.

Závěrem snad jen použít slova Franty Šťastného: „ Pramen věčné touhy je na ostrově Man a nikdy se nezbavím vidiny, jenž dala mému závodění nový smysl, jenž přehlušila i touhu po titulu mistra světa. Dnes vím, že je něco mnohem cennějšího. Jednou, jen jednou vyhrát Tourist Trophy!“

Tato cesta mě zasáhla víc, než jsem věřila a doufala, a vím, že na Man se musím ještě někdy vrátit…

To turisticky nej z Ellen Vannin:

Douglas – hlavní město, zde žije nejvíc obyvatel, je tu krásná promenáda, kde se konají všechny hlavní doprovodné akce k závodům. Jezdí tu koněspřežná železnice a je tu největší koncentrace obchodů, stánků a zábavy. Také zde vystoupíte z trajektu, pokud Vaše cesta na ostrov povede přes moře.

Laxey – vesnice na východním pobřeží ostrova. Odsud odjíždí horská tramvaj Snaefell Mountain Railway která spojuje bývalou důlní osadu Laxey s nejvyšším bodem ostrova horou Snaefell, jejíž vrchol je 621 metrů nad mořem. Ale především je tu největší vodní kolo na světě „Lady Isabella“

Peel – přístavní městečko, třetí největší na ostrově. Má hrad, katedrálu i krásné pláže.

Jurby – místo kde se nachází staré letiště, malý závodní okruh, věznice, Motor muzeum a hlavně úžasné vetešnictví.

Port of Ayre – nejsevernější část ostrova, krásný maják a opět jedinečná příroda. Ramsey – zde se koná také spoustu doprovodných akcí k závodům. Je tu nádherné 600metrů dlouhé molo přes sto let staré - The Queen's Pier.

Castletown – letiště, hrad a je tu další okruh pro závody Southern 100.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE