Vespa v Norsku

8 dní v červenci 2019; jižní Norsko

Kapitoly článku

Omlouvám se za to, že jsem v jedné situaci použil ne zcela zdvořilé vyjádření, ale cituji ho zde přesně tak, jak to v dané chvíli zaznělo. Prosím redaktory serveru motorkáři.cz, aby tuto pasáž nemazali a pokud jí opravdu nesmažou, tak jim za to děkuji.

Každý správný motorkářský cestopiss má obsahovat slovo jawa. Tak to bysme měli a můžeme se dostat k jádru věci.

Jak jsem už kdysi psal, nejsem motorkář, ale turista na motocyklu. Od loňského roku dokonce na skútru. Počkej, Ty pojedeš do Norska na vespě? Ses posral? … no, neposral, ale může se stát ..

Ano, je to jenom skútr, ale je to dvěstapadesátka, takže kromě německé dálnice by to mělo jít, ne?

Balím se jako turista: nářadí žádné, stan, spacák, pekarimatku, cestovní espresso, nějaký tatranky, hadry na převlečení a superspeciální goretexové nepromoky, co jsem dostal kdysi od rybářů na Uralu.

Na středový nosič kanystr s 5 litrama benzínu (pumpy v Norsku občas chybí a o německý dálnici ani nemluvím) a na záda kytaru. Malou cestovní cordobu, vypadá jak větší ukulele (see pics).

Jedu po trochu netypický trase na sever Jutského poloostrova, do Dánska do města Hirsthals, tam jezdí trajekty různě do Norska, něco chytnu. Ze začátku cesty se snažím vyhýbat dálnicím, takže už v Krušných horách zjišťuji, že je mi zima na nohy – asi jsem si měl vzít jiné boty než ty kecky z lídlu .. Taky spacák na kanystru na středovým tunelu překáží, takže ho převazuji na topík – za sebe na sedlo ho nedám, protože každých 160 -200 km tankuji a musím otevírat sedlo ..navíc by se mi tam stejně nevešel, na zádech mám tu kytaru ..

den 1

Cesta po germanistánu ubíhá dobře, ale dálnice jsou fakt náročný, je silný vítr a za kamiony jsou turbulence jak prase. Celkem chápu, že když startuje kriplkára typu 737/320 po jumbu, tak že ho to může i sundat .. já jedu tak 110-120, víc se bojím a motorce se moc nechce. Za Magdeburkem už toho mám plný glases a jedu po státovkách – v podstatě skoro stejně rychle, ale daleko příjemněji. Nedaleko musí být Wolfsburg, potkávám spoustu kamionů naložených těmi jejich passaty. Na ja, volkswagen!!

 

Už je šest odpoledne a jsem celkem utahanej, mám za sebou 600km, ale ještě objíždím Hamburger, abych ráno byl už na sever od něj a nemusel se potloukat ranními zácpami. Průjezd doky a přes obrovský most přes kanál (Labe?) je super!!

Nakonec najeto přes 700km, průměrná rychlost za den asi 75km/hodina. V gaststätte „Zur alter post“ pracují jenom indové (nic proti nim), ale na lístku pak mají jenom burger, schnitzel mit pomes und kari a nějaký další indoevropský hnusoblitky. Za to, že jsem jeden zvládl, dostávám na účet podniku „výborné“ ouzo. Nevím jak vy, ale já ty tekutý hašlerky nenávidím. Nenápadně jsem to vylil ke kytce, která je na tom s láskou k řeckému národnímu nápoji očividně úplně stejně jako já - ráno u snídaně má velmi smutně svěšené listy.

den 2

Kromě smutné kytky jsem smutný i já, neb slovy klasika chčije a chčije. Beru ty ruské nepromoky a kupodivu, přes 200 km a vydržely!! Vot ťéchnika!  V Dánsku svítí sluníčko, pohoda jazz. Asi vypadám dost jako exot-ychtyl, z aut, co mě předjíždějí, si mě občas fotí – většinou takové ty blonďaté neštíhlé gjenty (holky) – Dánsko je fakt asi Skandinávie. Než se napáskuju na trajekt, ještě se chvíli válím na pláži, po které se legálně smí jezdit! Zkusmo se i zahrabu, jde to lehce. Vyhrabat snad ještě lehčeji, prostě vespu kousek poodnesu.

Na trajektu pak ani neotevřou tax free (já vůl si nekoupil pivo, to budu muset pít ty norský chcanky!!), jenom je slyšet, jak se tam tříští sklo. Kapitán nahlásil vlny 3.5 metru a personál místo prodeje suvenýrů rozdává blicí pytlíky. Zadáčo :-D. Půlka lodi bleje. Já mám kliku, jsem v pohodě.

V Kristiansandu, kam jsme nakonec s trochou zpoždění dopluli, na nic nečekám a hurá do prvního kempu. Malý, rodinný, s recepční asi tak s Filipipin bych si tipnul. Za 100 norků tam smím zůstat, ukecal jsem k tomu i pivo.

den 3

Ráno bohužel nemrholí, ale regulérně prší. Do toho asi miliarda muchniček (midges?), štípou jak krávy. Prohrávám nerovný boj, vše balím mokré na jednu hromadu a prchám. Ksicht mám oštípanej a opuchlej, drbu se ještě hodinu tím, že si vrtím helmou na hlavě.

Bohužel se dost rozpršelo, vlastně je to docela lijavec a dle radaru takhle bude pršet až do Odda – to je 300km daleko. Čekat, až to přejde, nemá smysl, dle předpovědi bude pršet další týden.

(chlapečku, kdy tady v Bergenu neprší? – já nevím, mě je teprve 13)

 

Počasí se opravdu nevyvíjí dobře, už neleje, ale fakt chčije. Mám za sebou prvních 50km, od promáčených rukavic vlhnou rukávy a vlhkost se postupně natahuje k loktům a ramenům. Do toho začíná protékat zipem bundy na prsou, takže i tam jsem za chvíli mokrý. Projíždím pohořím Haukelifjell, to je asi 1100 metrů nad mořem a jsou 3-4°C. Prostě zima jak v ruským filmu. Do těch kecek z lídlu si beru druhý ponožky, ale efekt je to pouze krátkodobý, za 10 km je mi zase mokro a zima. Takže na to mrdám (tohle projde zveřejněním?) (*vyjímečně ano, pozn. korektora) , stavím v prvním sportu, co vidím a kupuju tam originál rybářský holinky značky Viking (:-D nekecám), beru suchý fusekle a najednou je vše jako v ráji .. na pumpě jsem taky koupil pogumovaný rukavice, co mají vevnitř beránka-takovou tu chlupatici bílou. Prostě luxus!!  Zbylých 200km do Odda stále chčije a chčije, ale jde to vydržet. V místech, kde jsou tunely, jezdím horem přes sedla, ale nic není vidět, jsou všude mraky.

 

Je půl šestý, celkem bych se ubytoval (dnes to bude chatka, jednoznačně!), ale radar ukazuje, že za Odda v Hardangerviddě (další vysoké pohoří, Odda je naopak u fjordu) svítí sluníčko. Neodolávám, užívám si zákruty podél fjordu, tunely s vytesanými kruhovými objezdy, perfektní vracečky a za chvíli jsem zase 1200 metrů vysoko, slunce, sníh, voda, hory, prostě nádhera. Je pozdě, beru nocleh. Vyběhnu ještě na kopec za chalupou, dám si večeři (masové koule z losa) v hospodě a s nějakýma Francouzema zůstáváme u piva a kytary asi do jedenácti. Život je krásný!!

den 4

Jeden z nejkrásnějších dnů cesty. Dobře jsem se vyspal, hadry usušené ze sušárny, k snídani káva, krevety, sušené losí maso a nasládlý sýr. Skvělý start! Užívám si Hardangerviddu, vyhřívám se na slunci a pomalu mířím na severovýchod, do Beitostolen. Někde za Gol dojíždím cyklistický závod. Za posledním cyklistou jedeme asi 20 km strašně pomalu, ale je mi to jedno, hory jsou krásné.

 

Za Beitostolen začíná Jotunheimen – Domov obrů – nejvyšší norské pohoří. To je motorkářský orgasmus. Znám tam nějaké vedlejší cesty, takže neváhám a trávím asi 200km na šotolinách, není nic lepšího. Nikde nikdo, občas ovec, prostě nirvana (smells like teen…:-D). Válím se na březích jezer, užívám si kafe a fidorky, nemá to chybu. Někde jsem tam ztratil spacák. Ale nevracím se, nedá se nic dělat, je to daň.

 

Jak je tak hezky, tak jsem se trochu zapomněl, vůbec mi nezbyl čas na Glittertind, Bess a Gjende, ale je mi to u zadku (chtěl jsem to napsat jinak, ale chci ukázat redakci, že umím mluvit i slušně), byl to krásný den. Akorát jsem přijel na ubytování (které jsem si zamluvil vprostřed těch šotolin), stihl hospodu než zavřela, sedíme s personálem, pivko, kytara, klídek. Tak má vypadat motorkářský výlet!

den 5

Ráno vítr. Silný, nepříjemný vítr. Sluníčko vydrželo sotva dvě hodiny. Vyjíždím opět po šotolinách, v posledním úseku (asi 50km opravdu bez lidí, chaty, boudy, prostě jenom cesta a najednou šikmo zprava zezadu mě předběhl a střihl před motorkou přes cestu - LOS. Blokuju obě brzdy, abs cvaká jak šílený, losí kopyto se mihne necelý metr od plexištítu. Stojím, bez pádu a bez srážky, srdce buší v každé buňce. „Chcípni ty zkurvená losí píčo“ řvu na toho debila a pomalu se uklidňuji. Los už je pryč, ale asi by na to nereagoval, protože měl parohy a tudíž to byl kluk. Navíc mi dochází, že vlastně běžel zprava, měl jsem ho pustit. Teprve teď si uvědomuji, že celou dobu držím klakson. Pouštím klakson a pomalu odjíždím – ale večer to bude chtít o pivo víc.

 

Za chvíli vjíždím do národního parku Rondane, je to super místo, ale s motorkou se dostanete jen na takové krajní záchytné parkoviště, dál pouze po svých. Na to dlabu, a pokračuji dále na sever, do posledních velkých hor, které chci vidět – do Dovrefjellu. Bohužel se rozpršelo, na všechno padly mraky, v horách zima. Velká zima. Poučen zimou v Haukelifjell nic neriskuji a stavím v jedné hospodě při cestě na polívku. Jsem v Hjerkinn, nejsevernějším bodě své plánované cesty (z hlediska Norska stále velmi na jihu). Na Snohettu není vidět, je celá v mracích. Kašlu na to, jedu malými cestami severovýchodně od Rondane a mířím ke švédským hranicím (ty jsou asi 300?km daleko). Prší a je zima, ale cestu si užívám – borové lesy, kde na zemi neroste borůvčí, ale žlutozelený lišejník. Super! Všude jezera, bažiny, mokřady, různí ptáci. Navigace mi dává instrukce typu „za 48km doprava“. Řidičsky báječné, spousta zatáček, slušný asfalt. Jedu tak 90-100, je to pohodička. Večer za to trochu ještě zatáhnu a dojedu do Rena, vesnice asi 200km severně od Oslo, směrem na Roros.

Večer na baru kecám s klukem, co je z Eritrea a tady teď žije (a obsluhuje). Boba Marley hrát odmítám, nemám dredy.

den 6.

Poklidný pohodový přejezd venkovským Norskem a Švédskem, svítí sluníčko, je teplo, hluboké lesy, občas farmy, všechny krásně červeně natřené, kvetoucí lupina, řeky, rybáři, hezký. Vyhýbám se dálnicím a větším městům a večer mi dochází, že ale taky tady nikde není žádný ubytování. (spacák je ztracenej; mohl bych to ukecat někde na farmě, ale nemám švédský peníze, na farmě karty neberou) Takže mi nezbývá, než ještě dojet k moři, tam něco bude. Bylo. Spousta kempů, plnejch bydlíkářů. Takový ty organizovaný kempy, kde jsou všichni ohleduplní, zdraví se a usmívají se, jak jsou bio eko fairtrade a wild. Divný. Ale v jednom tom kempu jsem se chytil, střechu nad hlavu měli. Jsem utahanej, bylo to skoro 600 kilometrů! Dávám si večeři a beru na pláž pivko, kytaru a doutník Romeo y Julietta, co mi přivezl kamarád z Kuby. Krásný západ slunce, je z toho super večer. Sedím na duně s nějakýma Norama z Mo i Rany. Někdy v těchto dnech umřel Joao Gilberto, tak hrajeme bossa novu. Poklidný pohoda večer, zažene nás až o půlnoci zima.

den 7

Už fakt jedu domů. Ještě se zdržím u moře v jedný rezervaci, duny, zkroucený stromy, moře a partička kluků a holek, co jezději na kite surfech, taky dobrý místo a příjemný lidi, nesvázaný a nezblbnutý konzumem. A pak hurá do Malmo a přes ten krásný most do Kokodaně. Svítí sluníčko, je trošku bríza, průliv je plný plachetnic.  Když se začíná most sklánět k dánské straně, z letiště startuje emirates A380. Krásný zážitek.

Do Gedser jedu po okreskách, které jsou ale i v Dánsku celkem rychlé a bohužel tedy velmi rovné . Zatáčky tak po 5 kilometrech. V Gedser pak spím u lidí, co nejdřív vypadají jako že jsou studení psí čumáci, ale nakonec je z toho večírek, kytara, sousedi, basa piva vychlastaná… s ohledem na cenu piva jsem možná propil víc, než kolik platil za ubytování :-D :-D  

den 8

Brzo ráno vstávat, stihnout v sedm ferrynu do Rostock a pak už jenom 600km německý dálnice. Nuda nuda šeď šeď

Shrnutí:

náročný, ale SUPER bomba
příště jedině v gumovkách a gumovejch rukavicích
kdo mi poradil mít s sebou rezervní kanystr?  ani jednou jsem ho nepotřeboval, zabírá místo a odřel mi motorku
německá dálnice není radost, ale jinak Norsko i na vespě 300gts úplně v pohodě
vysouvací plexi twin faco: když je hnusně, chtěl bych větší, když je hezky, nechtěl bych se koukat na svět skrz mrtvý mouchy, takže asi nechám tohle, je to rozumný kompromis
nádrž pod sedlem je na prd, protože na sedlo spolujezdce vlastně nic nedáte, jelikož ho každých 180 km otvíráte
8 dní/cca 4200 kilometrů
náklady: já fakt nevím. benzín v Norsku je 15-17NOK/litr. Utratil jsem za bydlení, to jde určitě pořídit lépe (klidně i zadarmo, stan v podstatě kdekoliv v přírodě je legální), ale zase jsem se vždy v teple a suchu! vyspal

Určitě pojedu ještě jednou 😊 doufám 😊

Pokud chcete někdo na pivo a pokecat o tom, jsem pro

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (31x):
Motokatalog.cz


TOPlist