raceczech_spain



Přes fjordy na Nordkapp

Po projetí většiny zajímavých míst Alp a Dolomit jsem chtěl dovolenou pojmout víc cestovatelsky, než jen brousit stupačky na klikatých silničkách jižně od našich hranic. Skandinávie mě lákala odjakživa, takže směr “sever” byl pro letošek jasnou volbou. V zimě rozhazuju sítě, zda se někdo přidá. Osvědčení parťáci rovnou hlásí absenci, pár dalších lidí to odpíská v průběhu. “Co v Norsku? Je to daleko, pořád prší, nic tam není a řádí tam šílený Barnevernet, ještě si nás tam nechají na převýchovu.” Co se dá dělat, tak pojedu sám. Bude to alespoň nová zkušenost a vzhledem k mým navigačním schopnostem i trochu dobrodružství. Přes direcferrys kupuji lístek na trajekt na 28. července večer.

Kapitoly článku

Den 1: Veliš - Rostock - Trelleborg

Z postele se mi vůbec nechce, včerejší plánování a balení se protáhlo do jedné hodiny ranní. Takže než se vydám na cestu, je půl hodiny před polednem. Google mapy tvrdí, že rychlou cestou přes Prahu a po teplické dálnici jsem v Rostocku za 6 a půl hodiny. Zželelo se mi ale fungl nových Dunlopek, nechci na nich mít plošky hned od začátku cesty. Narychlo vymýšlím, že na dálnici se připojím až v Drážďanech. Proto v Mladé Boleslavi uhýbám na sever a kolem Bezdězu a Doks dojíždím do České Lípy. Nová a pěkně klikatá silnice mezi Svorem a Rumburkem mě baví. Po projetí bývalé hranice jsem rázem v německém Löbau. Tady mě trochu mate uzavřená silnice na Bautzen. Zastavuju a pojídám první řízek. Rázem se orientuju a nabírám směr Drážďany. Projíždím si jejich historické centrum.

Času ale není nazbyt a německé okresky zase tak zábavné nejsou, takže beru dálnici. Nastavuju pravé zápěstí na 150 km/h a svištím nach Berlin. Jsem tam hned, odpolední špička mě zdrží asi o 15 minut. Po vyjetí z města navigace hlásí 196 km bez jediné odbočky téměř do cíle. Nudné hltání kilometrů končí spolu s uzavřenou dálnicí a následnou objížďkou asi 150 kilometrů od Rostocku. Alespoň zpestření, říkám si. Jen nechápu německé značení objížděk. Spíš mi přijde, že nikde žádné značení není. To je ta proslulá německá preciznost? Mapa ani GPS moc nepomáhají, nevadí, budu improvizovat. Zapojuji se do kolony obytňáků a karavanů, které jsem před malou chvíli předjížděl. Mají švédské SPZ a většina z nich jsou Volva. "To je jasný, jedou domů do Švédska." Jedeme cestou necestou asi 15 kilometrů, když najednou silnice končí a my přijíždíme k závoře nějakého kempu. To vážně jezdí Švédi na dovolenou do kempu do Německa? Super. Trochu si zanadávám, ale nezbývá nic jiného, než se otočit a rychle najít správnou cestu. Musím najít nejbližší nájezd na dálnici a doufat, že taky nebude v rekonstrukci, jako ty předchozí, které jsme potkali.

To se mi nakonec daří, sláva. Takže pořádně zatahat, zbývá 140 km. O hodinu později už sjíždím k terminálu trajektů. Fronta asi 20 minut. Chlapík, který vypadá jako Boris Becker v letech jeho největší slávy, mi otevírá závoru, já se připojuju do grupy motorek a jdeme se nalodit. Mám trochu palčivý pocit, že tady už není cesty zpět a já fakt jedu sám do Skandinávie. Motorku si chce přikurtovat lodní personál sám (asi nechtějí mít domino), takže já beru pár věcí a jdu si najít nějaké místo na přespání. V ideálním případě se proberu zítra v 5.45 ve Švédsku. Najeto 720 km.

Den 2: Trelleborg - Oslo

V 5 hodin všechny budí hlášení, že za hodinu budeme přistávat. Takže se musím trochu probrat a počkat na pokyn, že můžeme jít k motorkám. Motorkářů je nás asi patnáct, v podpalubí parkuje pár velkých GS a nějaké chopery. Pokyn přichází, jdeme na to. XJ stojí, zavazadla jsou na něm taky, všechno OK. Po vyjetí z trajektu mě Švédsko vítá hezkým východem Slunce a už méně hezkými 13°C.

Musím tankovat, takže absolvuju svoji první zkušenost s benzínkami ve Švédsku. I když jsem o tom v cestopisech četl alespoň 100x, stejně se stojanem bojuju, což nevydrží pozorovat obsluha benzínky a jde mi pomoct. Vše se nakonec zadaří a já můžu pokračovat. Jedu podle trasy nadatlované do GPS a zjišťuju, že mě čeká 330 km po dálnici až do Trelleborgu. Nejsem z toho nadšený, včera bylo dálnic víc než dost. Ale žádná rozumná trasa, která by mě moc nezbrzdila mi nejde vymyslet. Takže jedem. Maximální rychlost na švédských dálnicích je 110 km/h a historek o nekompromisní švédské policii jsem slyšel dost, takže limit důsledně držím. I ostatní řidiči jedou stejnou nebo nižší rychlostí. Když už někdo předjíždí, jede jen o fous rychleji, takže předjížděcí manévry jsou neskutečně dlouhé. Ale tady stejně nikdo moc nepředjíždí, jezdí se v takových vláčcích. Pro Čecha dost neobvyklé. Přibližně po hodině jízdy se mi na okamžik zavřely oči. Naštěstí jsem ale sebou včas škubnul a všechno dobře dopadlo. Asi těch pár hodin spánku na zemi v motoobleční nebylo tak výživných, jak jsem si myslel. Co nejrychleji se chci dostat na nejbližší odpočívadlo a trochu si odpočinout. Na čistém a perfektně upraveném odpočívadle usedám a následně i ulehám na lavičku. Usínám hned, budí mě asi po dvaceti minutách moje vlastní chrápání. Pro vedle sedící rodinu s dvěma dětmi jsem byl určitě zážitek. Ale už se cítím odpočatě a plný síly, rozhoduju se opustit dálnici a trochu si užít švédské okresky. Beru první sjezd z dálnice který najdu. Ten se nachází asi 60 km za Göteborgem u městečka Ljungskile. Napojuji se na silnici E45, která by měla vézt požadovaným směrem a současně i hezkou krajinou, mmj. kolem největšího jezera Švédska a třetího největšího v jezera Evropy - Vänern.

Příroda je všude sice moc hezká, ale jinak nic až tak zajímavého nepotkávám. Navíc maximálka 70 km/h mimo obec, kterou ještě pořád dodržuji, na motozážitku také nepřidává. Dojíždím až do městečka Säffle, kde se přepojuji na E18. Ta mě má dovést téměř až do Osla. Trochu mě překvapí, když z ničeho nic dojedu k hraničnímu přechodu. Nějak mi nedocvaklo, že když chci dneska dojet do Osla, musím také vjet do Norska :-). Přejezd hranic je ale bez problémů, před i za nimi probíhá rekonstrukce silnice, takže v koloně aut úspěšně vjíždím do Norského království. Pokračuji po E18 až do Osla. V Oslu mám vytipovaný kemp Ekeberg. Kemp nacházím s GPS bez problémů, platím 330 NOK + 15 NOK za kartičku do sprchy. Holt 3. nejdražší město světa si žádá svoje.

V části pro motorky, která je v kopci (asi aby se motorkářům co nejlépe parkovalo), stavím stan vedle historického BMW. Začíná pršet, takže kvapím. Už ze stanu vařím exklusivní Dobrý kotlík a sleduji, jak se přiřítí Němka ve středních letech na VN 600 spolu s dcerkou na nějaké číně. Ptají se, zda můžou naproti mě. "Ja, natürlich". Začíná pršet fakt hodně, takže balím svoji polní kuchyň a zapínám stan. Ležím, píšu deník a najednou kapka do čela. A další. A další a další. A sakra. Koukám, dvěma místy mi kape do stanu. Nic lepšího než to, že dám pod ta místa ešus asi nevymyslím. Něco nakape, ale déšť přechází a já jdu do provést hygienu. Po návratu se opět rozprší, do stanu kape i z druhé strany od nohou. Karma mě doběhla, protože o kvalitě stanu, který mám navíc už pár let „vypůjčený“ , jsem měl pochybnosti už dříve. Na uklidnění aplikuju slivovici a usínám ani nevím jak. Dnes najeto 656 km, celkově 1376 km.

Den 3: Oslo - Bergen

Ráno je lépe, mezi mraky prosvítá Slunce. I nálada v kempu je očividně lepší. Majitel sousedního BMW, dredař s roztahovákem v uchu, je sympaťák. Když vidí, že balím, jde ke mně na “zdvořilostní” pokec. Klasika - odkud jsi, kam jedeš, jak to jde. Říkám, že přes fjordy až na Nordkapp. Načež mamka od vedle zahlásí, že se tam určitě potkáme, akorát ony jedou vnitrozemím. Dredař jede taky na sever, ale ne tak vysoko, chce jet vnitrozemím někam ke Trondheimu. Popřejeme si všichni vzájemně hodně štěstí a jdu na věc. Chci navštívit centrum města a zimní středisko Holmenkollen. 

Oslo mě uchvátilo. Nachází se v údolí mezi horami a je neskutečně svěží a čisté. Snad každé desáté auto je elektromobil, nejvíce je zastoupená Tesla Model S. I to svědčí o místní životní úrovni. V motooblečení se mi ale nechce moc chodit, takže si pouze projíždím centrum a přilehlé okolí a pomalu vyjíždím nahoru na Holmenkollen. Ten procházím, fotím a pokračuju dál. Jedu po E16, která vede až do Bergenu. Bergen má být nejkrásnějším městem celé cesty a dneska tam chci strávit noc. Silnice je super, z kopce do kopce, pravá střídá levou a já si za slunečného počasí užívám perfektní jízdu perfektní krajinou.

Čím severněji jsem, tím se mění i okolní krajina a já začínám stoupat do hor. Když míjím jezero Vangsmjøse, je už celkem zima navíc už není takové azuro, jako bylo při výjezdu z Osla. Aby toho nebylo málo, tak i benzínu nemám tolik, abych byl při vjezdu do horského úseku, kde obvykle benzínky nebývají, úplně klidný. Naštěstí Norové jsou i na toto připraveni, takže asi po třiceti kilometrech strachu a 318 kilometrech od posledního tankování (v ČR tankuju na 240) nacházím malou samoobslužnou benzínku. A když se mi do nádrže vejde pouze 12,5 litru, uvědomuju si, jak úsporně tady jezdím. Jsem moc rád, že jsem dotankoval, protože zanedlouho mě čekal Lærdalský tunel. Se svými bezmála pětadvaceti kilometry se jedná o nejdelší silniční tunel světa. Dokonce obsahuje dvě barevně osvětlená odpočívadla, aby řidiči udrželi při průjezdu pozornost. 

Při výjezdu z tunelu ale přichází studená sprcha, leje jako z konve. Co se dá dělat, nezbývá než nasadit nepromok a doufat, že za zbývajících 180 km se počasí nějak vylepší. Cestou ještě potkávám svůj první fjord, jméno si nepamatuju. Ale celkem mě překvapilo, že tady mezi horami z ničeho nic potkávám loď velkou jako panelák. 

Počasí se bohužel nezlepšilo, spíš naopak. Do deštivého Bergenu přijíždím ve 22h. Až při příjezdu do města si uvědomuju, kolik je vlastně hodin a že je stále ještě světlo. Ve městě panuje čilý ruch, jako by byly tři odpoledne. Já toho mám ale fakt dost a musím najít nějaké přespání. I když jsem měl v GPS nastavenou adresu kempu, jsem uprostřed města pod mostem. Trochu na mě padá depka. Hodil by se hostel, ať nemusím stavět stan v dešti. GPS POI bod má jeden hostel asi 10 km odsud. Camp-hostel nabízí buď pokoj za 800 NOK nebo rozbalit stan na 190 NOK. Déšť trochu polevil, tak beru stan. Než se ale dostanu ke svému plácku, déšť zase zesiluje. Stavím stan, do kterého co nevidět začíná pršet. Kašlu na to, dneska je mi to už všechno jedno. Usínám a doufám, že zítra bude lépe. Mám v plánu projít Bergen. Najeto 672 km, celkově 2048 km.

Den 4: Bergen - Førde

Déšť mě budí v 7, spím dál. V 8, to samé. V 9, stále stejné. V 10.15 už nemůžu spát, ale stále prší. Mám mokrý spacák, karimatku i věci ve stanu. Je mi zima a hlavou se mi honí černé myšlenky, jestli by mi nebylo lépe za třetinový rozpočet někde na pláži v Chorvatsku. "Ale kuš!" Chce to začít myslet trochu pozitivně a konstruktivně. Aktivuju si mobilní data, abych zjistil situaci. Podle radaru má déšť trochu polevit mezi 13.30 a 14. Když subjektivně prší trochu méně, konečně vyjíždím. Severně od Bergenu by mělo být lépe. Ale nedá mi to, vezmu to přes centrum, které je opravdu krásné. Trochu prší, ale dá se to. Všude jsou davy turistů, hlavně z Asie. Dvě postarší dámy si se mnou dávají selfie, asi mě v mokrém motooblečení a s helmou na hlavě považují za nějakého místního baviče nebo pomatence :-). Autogram na Iphone ale nechtějí, já mám také prohlédnuto a nafoceno, takže pokračuju po E39 co možná nejrychleji na sever pryč od deště. Že mi propršel Bergen beru jako velkou kaňku na celé cestě. Roadbook je ale nabitý a nemůžu si dovolit čekat několik dní, až se počasí umoudří. Holt se sem budu muset ještě někdy vrátit. 

Cestou z města mě opět chytá takový špláchanec, že to nedávám ani v nepromoku a parkuju v autobusové zastávce. Mám toho fakt dost. Koukám do mapy, přemýšlím. Dneska chci ubytování v suchu a teple, kde usuším věci a dám se trochu do pohody. Startuju internet. Ve Førde, asi 4 hodiny cesty, je ubytko s postelí, topením, neomezenou teplou vodou a internetem za 400 NOK. Rezervuju přes booking.com. Když vezmu v potaz, že můžu mít buď za 200 NOK kemp s bazénem ve stanu nebo za 400 NOK vlastní pokoj s topením, tak pro dnešek není o čem. Nasazuji všechny nepromoky a jedu. Jedu stále po E36. Cestu netřeba popisovat - déšť, zima, mlha a nic moc k vidění. Zpestření nastává až ve městečku Brunovellen, kde z ničeho nic končí silnici a já absolvuju svůj první trajekt mezi fjordy. Zrovna na něj najíždějí auta. Naloďuju se také a platím 61 NOK. Během jízdy na trajektu se déšť trochu ustálí, po vylodění na chvíli  i prosvitne Slunce. 

Jenže cestou k ubytování opět začíná pršet, takže se volba hostelu ukazuje jako správná. Z hostelu se vyklube nějaký internát (Førde Vandrerhjem), který v létě slouží jako turistická ubytovna. Jak se později ukázalo, tato praxe funguje v celém Norsku. Na vrátnici vysvětluju co jsem zač, dostávám klíče a hurá se ubytovat. Žádný Hilton to není, ale pokojík je útulný a hlavně je tu topení. Roztahuju všechny mokré věci, večeřím šišku lovečáku, dávám hlooouhou sprchu a jdu se povalovat do postele. Paráda. Najeto slabých 175 km, celkově 2223 km.

Den 5: Førde - Molde

Probouzím se do teplého a suchého pokoje - jak málo stačí k radosti. Po vyjetí z města krajina vypadá, jako bych jel nějakým národním parkem, i když v mapách nic takového není. Silnice je hezká, provoz minimální, já už tak striktně předpisy nedodržuju, takže si cestu celkem užívám. 

 

Držím se stále na E39, jedu přes Bruland, Langhaugane, Vassenden a kolem jezera Jølstravatnet až do městečka Skei. Pokračuju stále na sever až do Utviku. Projíždím přes oblast Møre og Romsdal, která je poseta horskými hřebeny a fjordy. Je tu celkem nevlídno a pusto, ale má to tu svoji atmosféru a hlavně neprší. Přes silnice E15 a E258 se opět napojuji na E63, která mě dovede až do Geirangeru. Ani jsem nevěděl, že Geiranger bývá označován jako nejkrásnější fjord na světě. Ale hezčí jsem už za celou cestu nepotkal, takže je to asi tak.

Turistů je tady jako vos na bonbónu, to úplně nemusím, takže se zbytečně nezdržuju a pokračuju po skvělé E63 až do Eiksdalu, kde se opět naloďuju na trajekt. A pomalu se blížím k dalšímu zajímavému místu mojí cesty - Trollstigen. Dělám povinnou fotku u cedule a pomalu začínám padat dolů. Žádný "rácing" se nekoná, spíš se kochám a fotím. Stále pokračuju po E63. Bohužel ale přichází nevyhnutelné a já vjíždím do deště, který jsem před sebou už delší dobu sledoval.

Co teď? Je 19h a prší tak, že i ptáci chodí pěšky. Chtělo by vymyslet, jak a kde dneska budu spát. Nechci stavět stan v dešti, protože by pak následující den nestál za nic. Zapínám internet, servery hlásí, že během čtyř hodin naprší 20mm. Není co řešit, zapínám aplikace a hledám. Hostel v Molde za 450 NOK. Je to dost, ale vzhledem k okolnostem beru. Nastavuju GPS kurz přímo rovně do hostelu. Z Afarnes do Solsnes jedu trajektem. Při vylodění už neprší a já přemýšlím, zda to nejsou vyhozené peníze. Rezervace je ale nevratná, chtě nechtě jedu. Hostel se opět nachází v areálu nějaké školy (Molde Folkehøgskole). Slečna na recepci se omlouvá, že mnou objednaný pokoj bez sociálního zařízení už nemají a že mi místo toho musí dát pokoj s WC a sprchou, za stejnou cenu. No co se dá dělat, nějak to přežiju :-). Sprcha, Dobrý kotlík a šup do postele. Venku se začínají ženit všichni čerti, já se cpu v posteli mexickými těstovinami a říkám si, že se přeci jen ta investice do hostelu vyplatila. Najeto 339 km, celkově 2562 km.

Den 6: Molde - ???

Prší i ráno, i když předpověď tvrdila opak. Ještě z postele sahám pro mobil - předpověď změněna, hodně bude pršet až do 10h, pak by mělo být lépe. No nic, posunu budík o hodinu. V osm už ale stejně nemůžu spát, jdu na snídani, která byla v ceně. Dneska bych se chtěl dostat co nejblíže k Lofotám, ideálně až na ně.

Prší intenzivně až do půl dvanácté, pak už méně, takže nasedám na motorku a jedu co to jde, třeba těm mrakům ujedu. A daří se. Hltání kilometrů se ale nekoná, protože zanedlouho na mne čeká další z povinností na toulkách po Norsku - Atlantic Ocean Road. Už z dálky je vidět charakteristický zakřivený most. Původně jsem chtěl průjezd celé silnice nahrát, ale já pitomec někde ztratil RAM držák na uchycení foťáku k řídítkům. Za to bych se nakopal... Ale nedám se a zkusím průjezd nahrát alespoň tak, že foťák strčím za slídu tankvaku a budu ho přidržovat rukou. Výsledek není nic moc, škoda.

 

Atlantic highway vede téměř až do Kristiansundu. V něm natankuju, trochu se porozhlédnu. Ale je půl třetí a já potřebuju nahnat kilometry. Podle roadbooku jsem měl dneska dojet až do Bodø, ze kterého pluje trajekt na Lofoty. Ale GPS ukazuje 899 kilometrů do cíle. To jsem byl doma při plánování hrdina :-). Nic naplat, pojedu co mi síly dovolí a uvidíme. Jedu po E39 na Trondheim a dále po E6 co možná nejvíc na sever. Neprší, a tak chci předchozí válení v posteli kompenzovat spaním “na divočáka“, což se mi i hodí, protože se nebudu brzdit hledáním kempů. Jsem někde na E6, pořádně nevím kde, ale je 23h a já stavím stan za keřem na benzínce. Pravidlo kempovat alespoň 150 m od nejbližšího stavení splňuju a navíc ráno brzy vypadnu, takže nikoho pohoršovat nebudu. Najeto 441 km, celkově 2973 km.

Den 7: ??? - Bodø - Moskenes

Výhodou spánku u hlavní silnice je brzký budíček v podobě projíždějící zemědělské techniky. Takže rychlá snídaně i balení, v půl osmé startuju motorku a pokračuju v přesunu do Bodø. Včera byla tato "přesouvací“ silnice celkem nezáživná, ale dneska tomu je naopak. Jedu přes oblast Snåsa a opět to tady vypadá jako v nějakém národním parku.  Pokračuju stále po E6, kolem jezera Snåsavatnet až do Mosjøenu. Dále přes národní park Saltfjellet – Svartisen. V něm potkávám svého jediného losa za celou cestu. Asi 100 metrů přede mnou mi přeběhne přes silnici. Je obrovskej. Leknutím brzdím co to jde a pomalu se blížím k místu, kde zmizel do lesa. Bohužel už je pryč. Najednou si uvědomuju, že tady na severu se silniční pravidla už moc nedodržují a i já jsem se tomu přizpůsobil, mimo obce držím cestovních 110 km/h. Trefit losa, tak je ze mě mastnej flek. Trochu zpomaluji a jedu obezřetněji.

Cestou potkávám budovu Arctic Circle Centre, ale působí na mě pouze jako vábnička na turisty, takže ji jen omrknu z venku a jedu dál. Pokračuju čarokrásnou krajinou a najednou jsem v Bodø. Jedu k terminálu zjistit co a jak. Trajekt na Lofoty pluje až v 0.30, teď je 19h. Město moc zajímavé není, naopak terminál je zajímavý vytápěnou čekárnou, což je po dni v sedle moc fajn. Potkávám sympatický starší pár z Moravy. Jsou v důchodu, tak vzali auto a vydali se na trip po Norsku - palec nahoru. Čekám, lehce po půlnoci začíná prodejce lístků procházet frontu. Prodává mi lístek za 319 NOK a posílá mě s motorkou dopředu. Po nalodění zabírám místo na sedačce a rychle usínám. Najeto 628 km, celkově 3601 km.

 

Den 8: Moskenes - ???

Ve 4 ráno přistáváme v Moskenes. Cítím se, jako by mě někdo zmlátil, navíc je hrozná zima. Takže nasedám na motorku a jedu najít nějaké místo na postavení stanu. Cesta od přístavu je poseta stany, snad nějaký plac najdu. Po chvilce bloudění nacházím škvárové fotbalové hřiště v legendární vesničce Å. Stavím stan vedle branky a ulehám. Budím se asi v 8 a mám divný pocit. "Co to je? To je teplo!" Vykouknu ven ze stanu a tam azuro. Pecka! Snídám, balím, jedu. Tak nějak instinktivně jsem jel právě do Å, protože je to nejzápadnější místo souostroví a tak si ho budu moct projet opravdu celé. Průjezd Lofot není třeba popisovat – je tady krásně, pomalu si bublám od západu na východ, občas si odbočím na nějakou vedlejší silnici, občas si nějaké místo obkroužím. Je nádherně, jedu padesátkou s otevřeným hledím a rozepnutou bundou. Tohle jsem potřeboval.

Lofoty opouštím kolem 15h, dneska to do Alty nestihnu. Ale vůbec nevadí, zážitek rozhodně stál za to. Takže se alespoň snažím dojet co nejblíže k Altě, abych byl schopen zítra dojet na Nordkapp a vrátit se někam trochu jižněji, protože očekávám, že tam "na konci Evropy" bude dost nevlídno. Jízdu končím kolem 22h někde na E6. Stan stavím na louce za balíky slámy. Super flek, absolutně nejsem vidět od silnici, ale poprvé potkávám legendárně-otravný norský hmyz. Stan stavím v helmě, než hmyzáci přijdou na to, že i do helmy se dá dostat. To už mě vážně žhaví do běla, beru deodorant a do roje posílám dávku Dove Men Care. Zlověstně zabzučí a odlétají. Rychle musím dostavět stan, než se vrátí. Úspěšný den zakončuju pár hlty slivovice. Dneska to bylo super a zítra by měl nastat vrchol cesty. Najeto 571 km, celkově 4172 km.

Den 9: ??? - Alta - Nordkapp - Alta

Dnešní plán je jasný - dojet na Nordkapp a stihnout se vrátit někam do civilizace. Jedu co to dá, abych byl co nejdříve v Altě, kde jsem původně chtěl spát. I když vyjíždím už v 7 ráno, 200 km do Alty mi zabere 4 hodiny. Cestou je mlha, za kterou by se nemusel stydět ani vodník Kebule, k tomu několik uzavírek a omezení při práci na silnici. Prostě žádný med. Ale do Alty jsem dorazil, zbývá se správně nasměrovat na Nordkapp a valit co to jde. První kilometry za Altou jsou celkem nudné. Pak se ale vyčasí a do toho i silnice je najednou zábavná. Celkem rychlá se zatáčkovitými úseky. Pravidlo, že čím jste v Norsku severněji, tím rychleji se jezdí, je zde naplněno bezezbytku. Na dlouhých rychlých úsecích se s tím tady nikdo nepáře, takže i já si dovolím zatahat vysoko nad povolenou hranici. Jedu bez zastávek a rychlostní průměr se mi daří držet ke 120 km/h. Nic, na co bych byl pyšný, za tohle je zde pokuta vyšší než cena mého XJ, ale včera nabrané manko tím postupně mažu. Jen mě trochu znervózňují vyskytující se sobi, musím mít oči na šťopkách. Ale všechna setkání dopadají dobře. 

Rychlým cestovním tempem se blížím k Nordkappu a spolu s tím přichází i zhoršení počasí. U mýtnice už je mlha, zima a nevlídno. Když platím 260 NOK za vstup, vzpomenu si, jak někteří lidé polemizovali nad tím, jestli vůbec na toto místo (myšleno za mýtnici) jet. Argumentovali tím, že je to jenom předražená vábnička na turisty. A něco na tom určitě je, nehledě na to, že geografický sever Evropy leží trochu jinde - od silnice se tam jde déle než hodinu pěšky. Na druhou stranu, když už jsem dojel až sem, nedokážu si návštěvu upřít. 

Projíždím mýtnici a parkuju motorku na parkovišti před halou. Původně jsem myslel, že s motorkou zajedu až ke glóbu a vše pořádně zdokumentuju. Ale dopravní prostředky mají ke glóbu zákaz, který očividně všichni dodržují, tak nechci být za ignoranta a dělám to samé. Procházím halou a jdu se podívat ke glóbu. Mraky lidí, všichni k němu neustále chodí či na něj dokonce lezou, že se nedá pořádně ani vyfotit. Tohle mě nebaví a utvrzuju se v názoru, že být tady není až takový zážitek. Možná by to bylo lepší, kdyby vyšlo počasí. Ale viditelnost je jen pár desítek metrů. V příhodný moment se nechávám vyfotit od holčiny z Polska a pryč odsud.

Ještě chci ale pořešit ubytování, dokud jsem v teple v hale. Po včerejším divočáku mám stan navlhlý, takže by se opět hodila pevná střecha nad hlavou. A shodou náhod je mi zrovna dneska třicet a dojel jsem téměř na nejsevernější cíp Evropy, takže si postel zasloužím. Už z domova jsem měl vytypované jedno bydlo přes AirBnb. Žhavím net a hledám. Vše je dost drahé, nejlevnější je opravdu ten mnou dříve vytypovaný dům. S paní An-Magritt, starší psycholožkou z Alty, se přes sms domlouvám, že do 20h k ní dorazím. Tomu také přizpůsobuji cestovní tempo, které je opět dost ilegální. Ale trasu mám projetou, nafoceno taky, takže není důvod se zdržovat. GPS mě dovádí až před dům, kde na mě už An-Magritt čeká. Prohodíme pár slov na uvítanou, ale mám toho dneska už celkem dost, což paní rychle poznává, takže se odebírám do "svojí“ části domu, která se skládá ze sociálního zařízení, kuchyňky a pokoje. Ve sprše trávím asi deset minut, přesto se ale v posteli klepu zimou. Dneska to bylo náročné, ale Nordkapp jsem zdolal. Najeto 804 km, celkově 4976 km.

Den 10: Alta - Pite Havsbad

Vyspal jsem se skvěle, dneska bych chtěl dojet co nejjižněji bez nějakých větších zastávek. Domluva s An-Magritt byla, že ráno odjedu, jak budu potřebovat. Snídám, balím a chci jít dát věci na motorku. Beru za kliku a ouha, je zamčeno. Nechci jí brouzdat po domě, takže nejprve píšu sms, ať přijde. Čekám 10 minut. Nic. Volám na mobil. Nic. Volám nahlas, jestli je někdo v domě. Nic. Několikrát jí volám neúspěšně na mobil. Celé to zabere asi ¾ hodiny, snad si mě nechce nechat :-). Až asi na 5. pokus mi zvedá telefon. Říkám ji, že už chci jet tak ať mi kouká otevřít. Moc nechápe, ale říká, že za 5 minut je tam. Přijíždí a až poté jí dochází, že zamknula a nedala mi klíče od domu. Jsem na ní trochu naštvanej, stálo mě to zbytečnou hodinu. Ale co se dá dělat, loučíme se přátelským pozdravem a podáním ruky.

Vyjíždím, je skoro 11h. Silnice 93 vede z Alty na jih přes asi padesátikilometrový úsek ve Finsku až na finsko - švédskou hranici ve městečku Palojoensuu. Krajina kolem této silnice je dost opuštěná a ponurá, nikde ani živáčka jen občas nějaký neudržovaný dům. V téhle pustině to na žádné měření nevypadá, krajina na kochání taky není, takže si na široké a rovné silnici dovoluju jet hodně přes povolený stokilometrový limit. Jen přihlížející sobíci na krajnicích mě čas od času připomenou, že jedu sám opuštěnou krajinou a že bych se neměl pouštět do větších akcí. Finsko jsem doslova prolétnul a je tu opět Švédsko. Při vjezdu do Skandinávie mě Švédsko zase tolik neoslnilo, ale tady na severu je to jiné – jedu jedním ohromným lesem, který krásně voní. Sice tu nejsou žádné výhledy, ale nikde ani živáčka, dělá se celkem teplo a jízda je moc fajn. Pokračuju v přesunu co nejvíce na jih po silnici E45 u městečka Svappavaara beru E10. Je už docela teplo, neprší, takže nocuju v lese někde u Pite Havsbad. Stmívá se o dost dřív než včera. Najeto 820 km, celkově 5796 km.

Den 11: Pite Havsbad - Vikarbyn

Probuzení v lese je super. Je teplo, svítí slunce a les krásně voní a hučí. Asi nejhezčí probuzení z celé cesty. Dneska se chci co nejvíce přiblížit k Bastnäsu (zapamatujte si, jak je toto slovo napsáno). Je tam známé pohřebiště aut a současně poslední zajímavá věc, kterou chci navštívit. Chci se co nejvíce držet u Botnického zálivu a poté uhnout na západ. Držím se na E4 a kopíruji pobřeží, bohužel silnice nevede přímo po pobřeží, ale stále ji lemuje nekonečný les. I tak se ale najdou fajn místa na zastavení. U Sundsvallu přichází očekávané uhnutí na západ po E14 na Östersund, kam ale nedojedu, protože odbočím na E45. Pokračuju přes Sveg a Moru. 

Pomalu se začíná stmívat, opět o dost dřív než včera. Jsem asi 180 km od Bastnäsu a z dnešního přesunu mě už docela bolí záda. Dneska chci kemp, vezmu první, který najdu. Ten se nachází na začátku městečka Vikarbyn. Kemp má anglický trávník a působí neskutečně slušně. Jsou tu slavnostně oblečení lidé, dáma na vrátnici je neuvěřitelně distingovaná. Snad to není nějaká sekta, která čeká, až jim přijede nějaký obětní beránek. To by mi ještě chybělo. Ubytování za 70 NOK včetně sprchy. Pořád mi něco nehraje. Po rozhlédnutí mi dojde, že se nejspíš jedná o nějaký křesťanský kemp a v kapli, která je v kempu také, se právě chystá nějaká akce. No nic. Stavím stan, vařím večeři a jdu do sprchy, která se nachází v suterénu kaple. Nahoře právě hraje Jaro od Vivaldiho a já si k tomu užívám horkou sprchu (Doplnění: Až při příjezdu domů zjišťuju, že se opravdu jedná o křesťanský kemp, který provozuje norská neziskovka. Více info zde: http://www.vikarbygarden.se).

Ležím ve stanu, poslouchám koncert, který se celkem rozléhá, a plánuju zítřek. Chtěl bych stihnout noční trajekt do Německa tak, abych se vyspal na lodi a plynule dojel až domů. Teoreticky by se to dalo stihnout. Koukám do navigace, jak se přesně dostanu do Bastnäsu. Je to divné, z mapových podkladů to jako pohřebiště aut nevypadá, navíc Sygic má propojení s Wikipedií a když uložené místo rozkliknu, tak se píše něco o železné rudě. Nedává mi to smysl. Hledám na googlu. No to snad ne! Já jedu k jinému Bastnäsu! Nemám jet do Bastnäs, ale do Båstnäs! A Båstnäs je od Bastnäs 320 km. Tohle nevymyslíš! Sprostě nekleju jen kvůli tomu, že jsem v křesťanském kempu :-). Krizový plán vymýšlím takový, že budu pospíchat do Trelleborgu přes Båstnäs, když se s tím nebudu moc mazat, měl bych stihnout trajekt, který odplouvá ve 22h. Navigace počítá 910 km. Jdu spát, ať jsem zítra svěží. Koncert končí a lidi už taky odcházejí nebo zalézají do karavanů. Najeto 890 km, celkově 6686 km.

Den 12: Vikarbyn - Trelleborg - Rostock

Budík na šestou, hygiena a odjezd. Nastavuji GPS na nejrychlejší cestu do Båstnäsu. Krajina je stále stejná (pořád jedu nekonečným lesem po docela slušné silnici), takže se nebrzdím žádným focením ani zbytečnými zastávkami a jedu co mi slušné vychování dovolí. Výsledkem toho je, že za tři hodiny už začínám hledat, jak se na pohřebiště aut dostanu. Z hlavní silnice se totiž odbočuje přímo do lesa po nějaké úzké cestě. Ta se poté ještě zužuje a poté se z rozbité asfaltky stává regulérní štěrková cesta. Když jedu už delší dobu, začínám propadat panice, jestli jedu vůbec dobře. Prostě jedu lesem sítí lesních cestiček neznámo kam. Ale není se koho zeptat, tak jedu dál. Nezbývá než důvěřovat mapovým podkladům Sygicu. Už se mi to chce otočit, cesta je fakt špatná, koleduju si o díru v pneumatice. Když už jsem rozhodnutý otočit se na nejbližším rozcestí, najednou vidím ceduli. Yes! Popojedu pár stovek metrů a jsem konečně na místě. Místo je to určitě zajímavé, možná trochu morbidní. Ale má neoddiskutovatelné kouzlo. Procházím se asi půl hodiny, fotím. 

Času není nazbyt, takže na GPS nastavuji nejrychlejší cestu do Trelleborgu. Instinktivně se chci vrátit někam na hlavní silnici a pokračovat dál. Navigace mě ale táhne víc a víc do lesa, což se mi nelíbí. Za to, že Sygic našel tohle místo, si zaslouží absolutorium, na druhou stranu nechci jet lesem víc než je to nezbytně nutné. Takže jedu napůl podle navigace a napůl podle sebe, což ve výsledku znamená zpoždění asi 30 minut. Když kolem jednoho místa jedu už podruhé, rezignuju a jedu jen podle GPS. Ta mě vede neskutečnými cestičkami, míjím i ceduli, že jsem v Norsku. Neřeším, jedu. Když se konečně dostanu z lesa zpět na silnici a asi po 30 kilometrech jdu tankovat, chci se zbavit přebytečné hotovosti. Dávám obsluze peníze, ta se na chvíli se zasekne a s úsměvem mi je vrací, že jsem v Norsku a že ji musím dát norské peníze. Až doma na google mapách zjišťuju, že kvůli jezerům Store Le, Lelång a Västra Silenjsem jsem se musel vrátit trochu severněji a objet je všechny ze západu přes Norsko. Dávám pauzu na zorientování se a pokračuju dál. Poté už je to jen pár desítek kilometrů na rychlou E6, která vede přes Göteborg do Trelleborgu. Padesát kilometrů před Trelleborgem, když už je jasné, že trajekt stihnu, kupuju přes internet lístek, abych náhodou nezmeškal nějakou deadlinu na jeho zakoupení. Vše probíhá v pořádku a já jsem ve 21h po deseti dnech opět na terminálu v Trelleborgu. Super pocit. Zítra mě čeká pouze nudný tranzitní den.

V podpalubí pomáhám jednomu chlapíkovi s kurtováním jeho Kawi EN500. Chlapík děkuje a já jdu na palubu zabrat nějaké fajn místo. Zabírám sedačku u okna, zanedlouho přichází i onen chlapík a ptá se, jestli může vedle mě. Říkám proč ne, ale nejsem z něj úplně nadšený. Je jedna velká kérka a trochu vypadá, že je z nějakého gangu. Po chvilce se ale dáváme se do řeči. Jmenuje se Filip a není z gangu, ale z Rumunska. Nakonec se z něho vyklube docela sympaťák se zajímavým životním příběhem – před patnácti lety se přes internet přihlásil do výběrového řízení na tatéra ve Švédsku. Práci získal a odstěhoval se do Malmö, kde pak otevřel vlastní tetovací salon. Letos koupil Kawu a je na tripu za příbuznými do Rumunska. Kecáme o životě ve Švédsku, ale mám toho za dnešek dost, takže mu po nějaké době přeju dobrou noc, otáčím se ke stěně a usínám. Najeto 932 km, celkově 7618 km.

Den 13: Rostock - Veliš

Moc jsem se nevyspal, oproti plavbě do Švédska se mi na zemi v nespalo tak dobře. Budíček v 5, trochu se probrat a pomalu ke strojům. S Filipem se loučíme a přejeme si šťastnou cestu. Když vidím, v jakém stavu je jeho VN, bude ho potřebovat. V Rostocku se mě chvilku drží, po pár křižovatkách se mi ale ztrácí ze zrcátek. Tak snad dojel, i když v listopadu se na jeho facebooku „Tattoo House - Filip Tattoo Artist“ objevil inzerát, že VN prodává. Najíždím na dálnici na Berlín, což znamená 250 km nudy. Dálniční nudu si zpestřuju alespoň tím, že poté uhnu na Chotěbuz, Žitavu a Liberec. Na hranicích mě chytá neskutečný slejvák. Navlékaní nepromoků mám za celou dovolenou plné zuby, takže si říkám, že to dojedu. Za chvíli jsem durch, ale vidina domova mě táhne vpřed.

V Kněžnicích, asi deset kilometrů od domova, při stání na železničním přejezdu zjišťuju, že mám nějaký rozhašený volnoběh, který se drží na 5000 ot./min. Plynové lanko zaseknuté není a při startu si motorka střelí do výfuku. Tohle se stát za polárním kruhem, mohlo to být ještě větší dobrodružství. Teď ale závadu neřeším, domů už nějak dojedu. V půl třetí odpoledne slavnostně vjíždím do našich vrat. Najeto 582 km, celkově 8200 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (33x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist