Polární kruh se synem v dobách covidových

Na Nord Cap nebo zkrátka na sever jsme chtěli jet už delší dobu, hlavním důvodem je, že já ani synek nemáme rádi horko a na motorku se vejdou jen dva, takže manželce zima nebude, protože s námi nepojede 😊 Malý okruh přes Dánsko a jižní část Švédska a Norska jsme si zkusili už před dvěma lety, když bylo Vaškovi 10, takže už jsme věděli do čeho spolu jdeme, kolik asi můžeme ujet, co nás bude bavit (přece jenom dítě ve 12ti má jiné zájmy než táta v 45ti 😊).

Protože jsem odpůrce jakéhokoliv plánování, vytyčené byly jen základní cíle. Situace s Covidem stejně neumožňuje nijak moc plánovat, resp. by to pak člověka zbytečně mrzelo, že si něco vysnil a pak ho tam někdo třeba nepustil..

Přípravě jsem věnoval zhruba stejně času a energie, jako plánování a omezil se jen na nákup konzerv a podobných potřeb, kontrolu dva roky nerozbaleného stanu atd. Trochu mě po delší době pozlobila motorka, protože začala nějak prapodivně zlobit světla ve stylu svítí/nesví a neví se proč. Nakonec to vyřešil „můj“ servis U Matese v Luštěnicích, který mi udržuje V Stroma při životě posledních asi 130.000km. Bylo to prý nějaké relátko a konektor nebo tak něco.. úplně poslední příprava pak byl pak Antigen test v předvečer odjezdu a hurá jedeme. Zabalení se povedlo skoro na 100 %, jen jsem musel použít plastový topcase místo mého „cestovatelského“ hliníkáče, protože plasťák je prostě větší a líp se na něj uchytává BigHusky taška.

 

První den byl tranzitní (stejně jako dalších asi 10 dnů 😊) - frčeli jsme po dálnici do již tradičního kempu u Baltu asi 16 km západně od Warnemunde. Cestou se nic zásadního neudálo, jen na okruhu u Drážďan opět hořelo auto (asi tradice, před dvěma lety tam totiž hořelo taky). Tentokrát šlo o kamion a naštěstí né o bouračku, řidič už byl venku a vše o.k. Stihli jsme naštěstí projet ještě před zásahem hasičů, kteří následně dálnici zcela uzavřeli. Pak bylo ještě zapotřebí vydržet celkem asi 100 km dopravních opatření alá D1..zkrátka test duševní zralosti a fyzické výdrže posádky 😊. Počasí ideální, takže jsme kolem páté zakempovali. Němci mají rádi příkazy a omezení, takže antigen test zde pro ubytování platí pouze 24 hodin a roušky se nosí i do sprch, ale jinak pohodička. Večerní koupání, jídlo a odpočinek a samozřejmě nezbytná rezervace trajeku do Dánska. 

 

Původně jsem se chtěl Dánsku vyhnout, protože na aktuální Covid mapě svítilo červeně a nevěděl jsem jak moc budou Švédové na čáře důslední, tranzit by sice pouštět měli, ale kdo  ví…chtěl jsem tedy trajekt přímo do Švédska, ale žádný se nám časově nehodil, takže jsme nakonec koupili „starý dobrý“ Rostoc-Gedser. Při rezervaci jsem ještě ladil drobnost, že nejde udělat jen z jednoho telefonu, ale musí být dva, protože jak aplikace, tak webovky directferries.com se po potvrzení platby na stejném zařízení nedokážou vrátit zpět na dokončení rezervace…dnešní děti mají naštěstí telefon vždy po ruce, takže jsme to zvládli.

Druhý den hurá do moře, pak zajištění dalšího antigen testu (kvůli trajektu)-tady se ukázalo, že Německo už není jako dřív, tam kde měli mít otevřeno, měli zavřeno a tam kde nemělo být nic bylo testovací místo – našinec si ale vždy nějak poradí a za dvě hodinky jsme měli nové glejty v kapsách. Konečně byl čas na kulturu ve Warnemunde = procházka po městě, kebab v kebabárně, maják na molu atd. Je to zkrátka hezký místo. Večer v kempu opět hurá do moře a příprava na ranní balení, pak zase hurá do moře (co by člověk pro ty děti neudělal..) a šup do spacáků.

 

 

Třetí den. Budíček 6:00, protože v 9:15 „to jede“. Balení, snídaně a protože nebyl čas, nemusel jsem už ani do moře. V přístavu na „čekačce“ bylo oproti jiným letům docela prázdno, přece jenom se asi míň cestuje. Byly tu jen němci, Dánové a pár Švédů. Češi, Poláci, Rakušáci..nic..no, aspoň budou na severu volnější silnice. Loď jela na minutu přesně a nemuseli jsme ani kurtovat, resp. jen tak na oko, protože počasí bylo pro mořeplavbu ideání. Dánsko jsme měli v plánu „prohučet“ po dálnici  a přes most u Malmo se dostat do „zelené“ země. Kontrola v Dánsku po připlutí byla hodně laxní, žádné testy nikdo nechtěl. Kontrola do Švédska nebyla vůbec žádná..takže to bychom měli 😊. Jih Švédska známe z minula, tak jsme zvolili variantu „hurá na sever“ a večer jsme zakempovali u Vänersborgu v megakempu u megajezera Vänern. Moc hezký místo, čistá voda, jen na záchody to bylo asi 2minuty jízdy na motorce 😊. Večer jsme si zahráli minigolf a tradičně se šli vyřachtat do „rybníka“. Na kempové pláži jsme byli, krom přírodních krás, svědky jakéhosi policejního šetření se skupinkou mladých neoriginálních švédů, kde se do sporu postupně přidávali i matky dotčených mladistvých…ono jich tady v tom kempu bylo celkově docela dost…no..jako německo už není jako dřív, se Švédskem to taky nevypadá do budoucna dobře..ale pryč s předsudky, motorku ani stan nám nikdo neukradl, takže jsme ráno mohli vyrazit vstříc dalším dobrodružtvím. Jo málem bych zapomněl – příjemné zjištění v Dánsku ani Švédsku se roušky (krom nikábu) nenosí a nikdo po vás žádný test nechce.

 

Čtvrtý den ráno jsme se definitivně rozhodli vzdát Nordcap, protože jsme měli přece jen dost málo času (celkem 13 dnů). Ve hře byla varianta „kopečkařit“ v jižní a střední části Švédska a Norska, nebo se hecnout alespoň na Polární kruh. Naštěstí je dítě aspoň trochu po mně, takže vyhrála varianta Polární kruh. Pokračovali jsme lesnato jezernatou krajinou s občasnými kopečky po silnici E45.

 

Cesta ubíhala parádně, ideální počasí s beránky a teplotou kolem 20ti stupňů. Provoz minimální, povrch parádní. Jeli jsme pořád kolem 110-125 (GPS) a bylo to fajn. Oběd na pumpě, nějaký burgr nebo tak něco, občas odpočinek. Kolem krásný lesy, lesy…zase lesy..hele jezero a za ním les…😊 V podvečer jsme přistáli v maličkatým jakobycampu, spíše plocha u jezera s asi pěti bydlíkama. Kousek od městečka Rätan. Opět klasika..stan, koupání, jídlo, procházka, koupání (tady už to bylo vážně studený!). Mezi zajímavosti Švédska je krom výše zmíněných lesů a jezer potřeba zmínit ještě zálibu místních ve starých „Amerikách“. V životě jsem neviděl tolik „korábů“ v různém stavu (všechny na ofiko švédských značkách). Nádhera. Potkávali jsme jich tolik, že jsem nakonec ani jeden nevyfotil 😊 Dítě se zatím celkem drželo a díky interkomu ani nenudilo  - jen já jsem se nuceně dozvěděl snad vše o počítačových hrách které zrovna frčí, že jsme minuli losa a plakát se slevou v McDonaldu 😊 a zkrátka takové ty věci, kterých si všimne spolujezdec a řidič ne. Protože jsme určitě nevyčerpali všechna diskuzní témata, mohli jsme si naplánovat na další den – pátý – zase takový řekněme, tranzitní, den.

 

Pátý den jsme neúnavně drželi E45 a až za městečkem Sorsele jsme odbočili na zkratku do Arjeplogu. Trochu se ochladilo a začalo být sychravo, v Arjeplogu to tak nějak nevypadalo na žádnou hitparádu, tak jsme ještě popojeli do malého kempíku s hostelem ve vesničce Jäkkvik (směrem k Norské hranici). Cesta byla fajn, ale nebudu sem kopírovat texty ze čtvrtého dne…lesy, lesy…hele jezero.. Kemp byl oproti předchozím dominantou baťůžkářů, protože se kolem tyčily předhraniční kopce – moc hezký místo a všude kolem značený trekový cesty.

 

Jenom nevim, jak to dělají baťůžkáři s hmyzem..ale asi jsou zvyklí, nebo mají nějaký smradlavý mazání. Obvzlášť večer to tam docela žralo (i když mám kliku, že komáři jdou na synka a na mě skoro vůbec 😊). Obecně k severským kempům – vždy velmi čisté, k dispozici je všude vybavená kuchyňka atd – vážně pěkný. Večer jsem byl maličko nervozní z dalšího dne – přechod do Norska. Neměli jsme žádné aktuální testy a já měl do 14ti denní poočkovací lhůty ještě 4 dny. Krom toho jsme se nacházeli v jediné oranžové části Švédska…no, uvidíme, nějak to dopadne.. Ptal jsem se kempaře jak to vidí a on říkal něco ve smyslu „nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko“ a že to bude závislé na jaké celníky narazíme.

 

Šestý den. Ranní klasika (bez koupání…už bych tam stejně nevlez) a jedem k čáře. Cestou jsme ještě potkali dva losy (nevýherní)..jeden s parohama, druhý bez, žrali něco těsně u silnice – vážně jsou to velký zvířata. Když jsem k nim pomalu přijel, tak se na nás koukali tak divně, že jsem místo foťáku držel řídítka, kdyby jim ruplo mezi parohama..takže fotku nemám..ale byly jinak moc fajn. Kolem se začaly zvedat docela velký kopce, nebo teda hory abych někoho neurazil. Bylo studeno, ale hezky. Taky jsme někde přejeli vysněný polární kruh, ale protože Švédům je to na rozdíl od Norů úplně fuk, není nikde žádná cedule – jen jsme projeli kolem kempu, který se jmenoval polární kruh. S vaškem jsme si do přileb třikrát zakřičeli „polární kruh je dobit“ a jeli jsme dál – oslavíme to v Norsku pěkně turisticky, tam je to hotová matějská. Na cestě ke hranici jsme na 70km nepotkali jediný auto…to mi přišlo nesympatické, že by vážně nepouštšli?..přijíždíme ke kontrolnímu stanovišti, doprava (v tuto chvíli jenom my) je stažena na parkoviště a už k nám jde hlídka (norská, švédové tu vůbec nejsou). No co vám budu povídat, tak krásný policajtky, blonďatý sluníčka, menší než já, uniformy jim padnou…nevim proč s sebou tahají toho vousatýho chlapa..no ale k věci. Výslech začal přesně dle očekávání, odkud jedem, kde jsme spali, kde tankovali, máme-li nějaký doklad o posledním noclehu atd…ono totiž kdo přespí v oranžové zóně nesmí do Norska..Z mých celkem asi 200 anglických slov jsem tedy vytvořil příběh s názorným ukazováním v mapě kde jsem naprosto jednoznačně zapíchl prst do ještě zelené zóny…smůla že jsem to přehnal, protože slečna (ta hezčí ale protivnější) nelenila a vygooglila si že je to 7 hodin jízdy…bylo právě 11 dopoledne. Vytáhl jsem tedy ze svého slovníku další trumfy s tím, že po Švédsku jezdím poněkud rychleji, neboť tam prostě nikdo není a že jsme kvůli zimě a komárům vyjížděli už v 6:00. Spíme na divoko, takže potvrzenky nemám, tankuju na kartu(mají všude tankovací automaty) takže potvrzenky taky nemám (neberu si je kvůli ekologii.. 😊). Vše jsem završil předložením očkovacího certifikátu. No a bylo to…hurá do Norska. Holky se usmívaly (ta hezčí a protivnější trochu míň), vousáč byl v pohodě…už jsem si říkal, že bych se s nima mohl vyfotit, když je tak dobrá nálada..jenomže zrovna přijel na čáru snad jedinej němec co zrovna ve Švédsku byl a jako na potvoru jsme se potkali v minulém kempu…no..přilba na hlavu, rukavice si oblíkneme potom…frrrr. Jak to dopadlo s Němcem netuším, ale protože za náma nic nehoukalo, tak spal zřejmě taky nejmín 7 hodin jízdy odsud 😊. V Norsku jsem se úplně uklidnil až po napojení na hlavní silnici E06, kde je šílený provoz. Zastavili jsme u potoka, dali si tatranku a odpočívali. Provoz je tu vážně pekelný..v podstatě kolona a všichni jedou 70. Jeli jsme směr Mo-i-rana = opět polární kruh, tentokrát se vším co k tomu patří, prostě velká šaráda. Ale bylo to k něčemu dobré – na parkovišti se vedle naší motorky objevila krásná zelená Kawa s CZ značkou. Po chvíli přišel nějaký čahoun – Kuba se jmenoval (tímto tě Kubo zdravím a moc děkuju). Kluk co dělá v Oslo řidiče kamionu a byl se zrovna projet „kousek“ na sever. Hezky jsme si popovídali a hlavně jsme dostali fůru rad kam je dobrý se podívat, zkrátka kudy jet, aby to nebyl jen hukot po E06.

 

Ještě jsme si také zarezervovali motel v MoiRaně, protože starší i mladší část zájezdu už chtěla postel. Dělali jsme doteď celkem dost kilometry, tak si ji zasloužíme. Odpoledne jsem měl v plánu zaskočit na ledovec Svartisen, ale když jsme dojeli k jezeru, našli jsme nápis, že loď momentálně nejezdí…bylo asi 14 hodin a 20km už bychom pěšky nedali..no, ledovec zkouknem jindy ,třeba v Chile, tam jsou stejně větší. Zajeli jsme aspoň na nedalekou jeskyni GrolingGota, nebo tak nějak…je to celkem pěkný a drahý (jako všechno v Norsku), je tam fajn podzemní řeka. V pozdním odpoledni jsme dojeli do motelu, taky moc fajn, vše čisté a zdarma ovoce, zelenina, juice, káva, čaj….prostě dobrý. Večer jsme sjeli na prohlídku města, je to spíš vesnice, ale starý baráčky jsou „malebný“. Ve městě bylo dost mrtvo, zkoukli jsme rozestavěné skokanské můstky a jeli spát. Ještě info – v Norsku se také nikde roušky nenosí-zkrátka tady covid není.

 

 

Sedmý den. Ráno mlha hustá tak, že by se dala krájet…takže jsme vyjeli až kolem půl jedenácté. Né že by se mlha rozpustila, ale už jsme snědli vše co snídaně nabízela, vykonali potřebu, tak na co čekat. Ještě jsem krátce popovídal s Italem co přijel večer na novém litrovém VStromu..já mu pochválil nový stroj, on mě velký nájezd kilometrů, pac a pusu a jeli jsme. Pokračovali jsme dle Kubovy rady na silnici č.17, což je pobřežní silnice. Naprostá paráda.

 

Hory, fjordy, trajekty..všechno…počasí jak z katalogu, ráno ještě doplněné o mlhy nad fjordy a jízdu nad nimi…prostě odměna za „lesy, lesy..lesy…“. Po silnici 17 se nedá jet tak svižně, za prvé by to byla škoda a za druhé je na trase směrem k Trondheimu celkem dost trajektů, které člověka zbrzdí. My jich ten den dali 5 a na jeden jsme čekali hodinu, protože nám o 1 minutu ujel. Jinak nám štěstí přálo a dvakrát jsme přijeli k trajektu na minutu přesně. Výhodou trajektů (některé jsou dlouhé i přes půl hodinky) je nucená pauza=odpočinek a není od věci si dát třeba pizzu nebo něco na zub. Drahý to je, ale přežít se to dá, dám si pak doma o dvě piva míň a je to.

 

K večeru jsme sjeli ze 17ky směrem k hlavní E06, abychom u velkého jezera Snasevatnet zakempovali. Bylo krásné počasí, takže jsme hned vlítli do jezera. Vedle nás byla skupinka norských motorkářů, takže jsme se opět dozvěděli něco, kudy bychom mohli dál pokračovat. V Norsku jsem byl už po páté, ale je pravda, že při mé povaze hltače kilometrů a kulturního barbara znám spíše ty lesy, lesy a lesy a neznám moc různých přírodních či kulturních zajímavostí. Zajímavé bylo, že parta se skládala ze dvou rodičů, nějakého kamaráda a 16ti leté dcery, který frčela na své 250ce. Mají tam nějak líp vymyšlené řidičákování na motorku než máme my...ale je fakt, že u nás se jezdí dost jinak. Zbylý večer probehl normálně. Já plánoval další cestu do doporučeného města Alesundu a synáček mastil něco na mobilu..ach ty děti..vůbec si neváží té přírody a okolí!..ale jinak jsou to zlatíčka!

 

„Osmý den, je nudný, já to vím“..zpívá Olympi...ráno to tak i vypadalo -  poposkakovali jsme po E06 za Trondheim..strašný provoz a ta jejich 70ka (meziměsto mají 80ku, ale co kdyby..raději 70 a nepředjíždět ani traktor..). Oproti dřívější době doplnili Norové na silnice fůru středových svodidel, takže se moc často předjíždět nedá. Jel jsem jak jsem zvyklý , takže z pohledu Norů asi „na prasáka“, ale stejně bylo tempo žalosté. Trondheim jsme vynechali a frčeli po E39 na Alesund. Cesta E39 je pohodová, svižná a zábavná, hezký kopce, občas nějaký trajekt nebo most, ostrůvky atd. Počasí bylo takové víc norské...mraky, občas jako že bude pršet, ale vždycky dobrý. Alespoň to občas vypadalo drsně! :) Ubytování jsem  zvolil v motelu. Za prvé se odpoledne počasí začalo více zhoršovat a za druhé jsem chtěl jít do města hezky oblečen! :) Motel byl 11km od Alesundu..akorát že vzdušnou čarou, překážel tam nějaký fjord. Bylo to necelých 50km po silnici, ale to je pro nás hračka. V hotelu to bylo zajímavé, protože neměl recepci, na vstupních dveřích bylo napsáno něco norsky a bylo tam telefonní číslo. Naštěstí vycházel nějaký kluk, takže jsem nakoupil informaci že jde o on-line recepci, že mám zavolat na to číslo a dál že uvidím. No..v angličtině strašně rád telefonuju (jsem totiž jazykově germanorusofil) tak hlavně se toho nebát. A pohoda, chlápek na druhém konci drátu (sakra, mobil nemá dráty..jsem už starej..) zkontroloval moje jméno a na dálku mi otevřel jedny z dvířek na kastlíku co byl na stěně- juuu, v kastlíku jsou klíče :) docela dobrá věc. Dokonce jsme nafasovali vozíčkářský pokoj, který byl nejblíže, měl vlastní kuchňku a wc se sprchou asi 25m2. Sice bylo zdarma jenom kafe, ale jinak moc fajn. Najedli jsme se, dali si sprchu, navoněli se, vzali vycházkové oblečení, naskočili na Stroma a frčeli do města. Cestou chtělo pršet, ale nepropuklo to, naštěstí. Do Alesundu jsme projeli krásným tunelem pod fjordem, je tam zatáčka o 270 stupňů a pak padák dolu a hned nahoru..na tunel fakt „hustý“ jak řekl Vašek. Město nám doporučil Kuba a opět se trefil. Konečně pořádné město s kamene, je na třech ostrovech, má krásnou vyhlídku na skále. Vážně stojí za to sem zajet. Bylo tu fůra hospůdek a zkrátka to celé působí hezky útulně. Je tu i jakýsi zámek (no..spíš větší barák), kam vedou uličky stejné jako v San Franciscu..krásně strmé, na moto jsme si je dali 2x. Po asi 2,5 hodinách jsme měli pocit, že bychom mohli jet domů, tak jsme to udělali. Opět nám chtělo pršet, ale byla to jen hrozba.

 

 

Devátý den. Popojeli jsme po E136 na východ k silnici č. 63, dnes nás čekala norská klasika, Trolí cesta, Geiranger a Dalssniba a pak co stihneme. Chtěl jsem dojet někam k Laerdalskému tunelu, který jsem ještě nikdy nejel.  Celý úsek toho dne byl parádní, je to prostě klasika, která nezklame.

 

Samozřejmě dost turistů a oproti jiným částem Norska už i Němci, Holanďané atd. Letos je opravdu jiný rok, nikdy jsem v Norsku neviděl tolik norských turistů s bydlíkama! Počasí bylo do oběda super, pak se zatáhlo a chodily bouřkopřeháňky. Naštstí vždy krátké, takže stačilo normální oblečení bez nutnosti gumídků. Kolem páté jsem zamluvil motel hned ve městečku Laerdal vedle tunelu, časově to vycházelo perfektně. Ona nabídka motelů v Norsku v cenové relaci max do 2500 kč není moc velká, resp je takřka nulová, obvzláště, když sháníte rezervaci 2-3 hodiny před příjezdem..ale pojďme dál. Asi po půl hodině, cestou na menším trajektu jsem si všiml, že jsem zamluvil sice správný motel, ale o měsíc později...aha..proto měli volno a byl levný! :) no uvidíme, je u toho i camping, tak se nějak protlučeme a duševně se omladíme spaním ve stanu.

 

Smůla že zrovna začalo lít jako z konve. Za další půlhoďku jsme byli na místě a hurááá...mají ještě pár pokojů, které nebyly v online nabídce. Byli jsme oba rádi - neradi stavíme stan v dešti a zase jsme dnes celkem „kopli do vrtule“ a byli jsme unavení. Teda já jo...dítě využilo možnosti řádit s ostatními dětmi na šlapacích autíčkách, takže zatímco tatínek servisoval motorku, pral, vařil a zkrátka dřel, synek se zdokonaloval v angličtině s nějakým norským chlapečkem a další 1,5 hodiny mastili na závodní dráze...no aspoň jsem měl vlastně na chvíli klid :)

Večer pak stadard, obchůzka po kempu s hodnocením typů jednotlivých bydlíků či jejich vybavení a šup do postele.

 

Desátý den

Vymyté ráno po dešti, hurá do tunelu. Je to zkrátka technická zajímavost. 24,5km dlouhý obousměrný tunel. Jsou v něm asi 4 „odpočívadla“ s jiným nasvětlením. Je to zajímavý i když..je to zkrátka jenom díra v zemi..:) Za tunelem jsme odbočili na jih na silnici č. 50. Je tam asi milion tunýlků, různě do zatáček a do kopce – moc hezké- doporučuji. Z tunelové části se vyjede na náhorní planinu, kde vám začne pršet a už nepřestane – taky doporučuji! Nasadil jsem gumídka (pro díte ho nemám, ale mladý lidi by měli vydržet víc než starý, ne?) a jeli jsme. S mrakama co se válí nad zemí, doprovázených parádním větrem je norsko strašně úžasná země, konečně drsný sever tak, jak má být. Naštěstí nám přestalo pršet přesně na 30 minut kolem oběda, takže jsme se i dobře najedli. Ešus nám umyl déšť, tak co víc bychom mohli přát. Z 50ky jsme poskočili na silnici č. 40 a utíkaly z drsné země na jih.

 

Pod Oslem jsme podjeli moře tunelem a zakotvili jsme v motelu u dálnice někde za městem Drobak. Po sedmi  hodinách v dešti jsem variantu camping zavrhl úplně jasně. Večer jsme se došli americky přežrat do nedalekého Burgerkingu a krásně jsme pak usnuli v měkkých peřinkách.

 

Jedenáctý den..nojo, už se to blíží, musíme domů, do Prahy, do Podolí...fuj..žádný Podolí, Libeň je nejkrásnější!. Vyjířdíme po dešti, mokro ale už neprší. Tranzit po dálnici, neustále ustupující mraky, ale naštěstí fučí takový vítr, že nám stíhají utést někam pryč na východ. Vlastně jedeme celý den těsně po dešti. Z dálnice jsme sjeli jen na hranici, protože jsem chtěl jet přes starý most ze kterého je vidět nový dálniční..když jsem tu byl naposled, tak tam dálniční ještě nebyl :). Zajiímavostí v současné době může být (krom nápisu v půlce mostu Swerige / Norge), že zatímco na dálnici jsme viděli frontu aut aměrem do Norska kvůli kontrolám, tak na staré cestě nebyla kontrola vůbec žádná, ani hraniční budka, zkrátka nic...nějak to tu kluci odflákli! Ten den jsme měli ještě zajímavosti dvě, za prvé jsem ztratil klíče od bytu, když jsem si vyndaval cosi potřebného z jedné cyklotaštičky co mám na padáku a nezavřel jsem jí – naštěstí se podařilo zaúkolovat on-line druhou část rodiny, takže klíče se hned daly vyrábět..jak jsem mohl přežít mládí bez mobilu!. Za druhé – potkali jsem před „mekáčem“ romský pár ze slovenska. Žijí ve Švédsku už asi deset let, tak jsme si povídali jak to tam teď je s prací a tak celkově. No a nejhorší je tam prý za poslední 3-4 roky jednoznačně obrovský nárůst „nepříjemností“ souvisejících s neoriginálními švédy. Večerní centra měst, různé skupinky atd...no..asi to tam jde vážně z kopce a za pár generací bude těch blonďatých hlaviček jako šafránu...ale fuj, zase ty černé myšlenky! My jedem dál na trajekt Helsinborg-Helsingor..nikdy nevím který město je napravo a který nalevo..stejný to mám na Labi s Boleslaví a Brandýsem. Trajekt nám jede hned. Je krásné pozdní odpoledne a fouká neskutečný vichr.

 

Loď se houpe a nám pomalu končí výlet. Ale ještě ne, ještě frčíme až do večera do kempu u Gedseru,abychom to druhý den měli blízko na trajekt. Moc hezký maličký kempík hned u moře, samozřejmě se koupeme, večeříme, dítě si zase někde našlo a půjčilo šlapací autíčko..takže jsme oba spokojení. Tady se mi udála ještě jedna příhoda, nebo spíše trochu ostuda, ale doma se tomu smějeme. Nafukoval jsem zrovna karimatku, když šel kolem nějaký Němec ze sousedního karavanu. Důležitý je fakt, že jsem měl strašný hlad. Pán byl fajn, takže když viděl jak funím do karimatky, poulím oči, popadám dech...nabídl mi elektrickou pumpu..jenomže jak jsem měl myšlenky na jídlo, nevím proč, myslel jsem že mi nabízí vařič...no tak jsem mu odpověděl, že moc děkuju, ale že mám vlastní propanbutan. No zkrátka typická ukázka, proč ve světě vznikají války...drobná nedorozumění. Tady válka naštěstí nebyla, protože jsem jen vypadal jako magor..no anebo teď Němec někde v garáži zkoumá, jestli karimatka nafouknutá propanbutanem prohnaným přes plíce, není o něco pohodlnější než karimatka nafouknutá obyčejným dánským vzduchem..:)

 

Den 12 – rutinní zabalení stanu, snidaně a šup k trajektu. Mimochodem, zas taková zajímavost..přestože jsme prokazatelně snědli asi 12 konzerv, šišku salámu, fůru čínských polívek a kdoví co ještě jsem si vezl...kufry byly pořád stejně plné..děje se vám to taky?

Zpět k trajektu. Vše jako po másle, zas jen dvě motorky, jinak tím že je víkend jede fůra obyčejných aut..a hele dokonce konečně i češi s bydlíkem. Motorku trochu líp kurtujeme,protože opravdu dost fouká a my suchozemci nevíme co to s mořem může udělat. Trajekt je narvaný, všude fůra lidí, tak trávíme většinu času na palubě-výhoda motorkářského oblečení – ostatní mrznou, my si užíváme.

 

Za dvě hodinky jsme v Roztocku, kontrola opět žádná (přestože je Dánsko stále oranžové a místy červené). Jedem hned do centra Warnemunde, kde necháváme Vaška otestovat (já už mám 14 dnů po druhé dávce) a jedeme zakempovat do „našeho“ kempu – chceme si ještě užít poslední den, je krásné počasí i když se něco od západu žene. Po zabydlení, jídle a mořské koupeli (nojo, zase do vody..) jedeme do města na tradiční kebab, trochu se courneme a dítě mě přemluví na jízdu rychločlunem. Máme štěstí, zrovna shání lidi aby naplnili všch 12 míst. Protože jsme drzí, usedáme do první řady, když to stojí takový balík (50EUR za oba), tak ať jsme aspoň nejvíc mokří! :) Člun má 700Ps, což by mohlo pro 12 lidí stačit...fííí...luxuxsní zážitek, docela se divím, že nechali dítě sedět vpředu...protože pořád fučí, vlny jsou opravdu dost slušné, takže lety ve vzduchu jsou celkem časté. Pilot nebo kapitán...si to zřejmě taky užívá...na chvíli zajedeme za molo, kde může dát plný výkon...jj..to se mi líbí. Po adrenalinu jdeme ještě k majáku – je na molu a udál se zde úsměvný příběh, který jsme pojmenovali Norský chlapeček. Na konci mola se tříštily vlny a občas „to tam“ pěkně spláchli. Vašek a ještě jeden kluk samozřejmě zkoušeli jak mohou být drzí, taky jsem chtěl, ale styděl jsem se. No a pak moře asi na minutu zklidnilo když zrovna přišel až na kraj asi pětiletý chlapeček s tatínkem (zjevně suchozemci)..první velký šplouch je vzal jen po kolena...tatínek nečekal a utekl..ale zapomněl na chlapečka (jestli byli z norska, tak myslím, že bude mít Barnevernet o přírůstek navíc)..no a přišla druhá dávka...myslím, že rodině prohlídka města rázem zkončila, chlapeček ani neplakal, nebo byl tak mokrej, že to nebylo vidět..ale ta sprcha byla fantastická :)

 

Večer v kempu začalo pršet, takže jsem připravil věci na „zabalení stanu zevnitř“ a šli jsme spát.

 

Třináctý den. Vstáváme na pohodu kolem deváté, dřív to kvůli dešti nemělo cenu. Jíme, balime mokrý stan, jdeme se pro jistotu vykoupat do moře (!) a jedééém. Dálnice....dálnice, dálnice...už to vypadalo že bude úplná nuda, ale kousek za Brlínem mi aspoň naprasklo spojkové lanko, takže jsem měl až do Prahy poloautomat. Stromek je naštěstí držák, tak těch pár cvaknutí v převodovce určitě neublíží!

 

Závěr/pocity/zhodnocení:

 

Jako vždy jsem to trošku přehnal s kilometrama, ale s tím se nedá nic dělat, až zvolním, znamená to že jsem starej. Na cestě jsme měli štěstí na počasí, lidi a zvířata (jedna srnka to měla těsně-a my teda vlastně taky) – bez štěstí to zkrátka nejde. Krajina a příroda na severu opět nezklamala, jsem rád, že nám ukázala odvrácenou i usměvavou tvář. Volba severu byla i přes obavy/komplikace ohledně Covidu správná – prostě člověk má jet tam kam chce a ono to vždycky nějak dopadne.

Pro syna to muselo být občas moc dlouhé, bylo to cítit v prvních dnech, později jsme se líp ztmelili, doplňovali se a vše bylo fajn. Jsem rád, že sám zvolil Polární kruh=nepohodlí a dálku, před pohodičkou na malém placu. Zážitků máme tak akorát a Nordcap neuteče :)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE