Norsko na motorce 2021 + VIDEO (Preikestolen, Geiranger, Trollstigen, Atlantic Ocean Road)

Do Norska jsme se chtěli podívat dlouho, ale to rozhodnutí vyrazit nakonec padlo ze dne na den. Když se na covidové mapě objevila zelená, bylo to buď teď, nebo nikdy. 
Na naplánování trasy, nákupy kempingového a dalšího vybavení a balení jsme měli zhruba týden. Počítali jsme s trajektem z Dánska do Kristiansandu, ale na poslední chvíli jsme museli (kvůli covidu) cestovat přes Švédsko.
Prvních pár dní nebylo počasí nic moc, takže to bylo na motorce docela náročné, ale když svítilo, tak to byla pecka. Jet autem má rozhodně spoustu výhod, ale ze sedla motorky je to naprosto jiný zážitek. Rozhodně je to země, kam se chceme vrátit a to nejen kvůli úžasné přírodě a výborným burgrům, které dělají na každé pumpě. 
Vyzkoušeli jsme si spaní ve stanu i v chatce, jeli jsme po silnici i šotolině, za slunce i v dešti, jedli jsme adventure menu i místní speciality. 
Podařilo se nám ztratit náhradní klíč od motorky a zahodit gopro, to jsme nakonec našli, má šrámy, ale funguje. Bylo to náročné a zároveň skvělé dobrodružství.

VIDEO Z CESTY

MAPA TRASY

BONUSOVÉ VIDEO - Ochutnávka SURSTRÖMMING

CESTOPIS

1. den (26.7. - pondělí) | Praha - Rostock
Dopoledne chceme už jen doladit poslední drobnosti, ale zjištujeme, že váha zadního bagu je větší, než by měla být, a tak vyrážíme koupit ještě jeden bágl, abychom nemuseli doma nechat jídlo. Uděláme si testy, naložíme motorku a v 15:00 konečně vyrážíme. Odpoledne máme na přejezd, takže to šviháme po dálnici směr Drážďany, Berlín až do Rostocku. Rovnou si vyzkoušíme cestu ve větru a v dešti a otestujeme tak nepromokavost zavazadel. Za tmy dorazíme do Rostocku a rovnou to vezmeme přes přístav, ať to dáme ráno na jistotu.
Na ubytovaní dorazíme až ve 23:00, výsledek testu jsme poslali po cestě mailem a na oplátku jsme dostali kód od hlavních dveří i pokoje, takže se s nikým ani nepotkáme. Bohužel nemůžeme dát motorku do garáže, protože na hotelu už nikdo z personálu není, takže všechno sundat a ráno zase naložit. B&B Hotel Rostock-Hafen je fajn, ubytování je jednoduché a hezké a do přístavu to máme jen 15 minut. Do postele se dostaneme asi ve 2 ráno, takže nás čekají hezké 3 hodiny spánku.

 

2. den (27.7. - úterý) | Trelleborg - Malmö - Halden
Budíček v 5:00, asi hodinu nám trvá, než všechno pobalíme. V přístavu jsme za chvíli, ale je tam šílená fronta. Trochu znejistíme, kde se vlastně máme checknout, ale nakonec se nalodíme v pohodě na trajekt Stenaline. Máme zabookované místo a protože se kvůli covidu musí udržovat rozestupy, máme pro sebe vlastně 4 sedačky a to je fajn. Plavba je klidná, připomíná cestu vlakem, akorát bez toho klasického tudum tudum. Je tady i restaurace a obchůdek a protože jim ráno nefunguje terminál, máme první kafe gratis.
Ve 13:30 dorazíme do přístavu v Trelleborgu, absolvujeme hraniční kontrolu a rovnou pokračujeme směr Malmö. Projedeme centrum a zamíříme k mostu přes Øresund, který spojuje Malmö s Kodaní. Po tom, co jsme viděli seriál Bron, máme chuť si ho projet tam a zpátky, ale vzhledem k tomu, že Dánsko je na covidové mapě oranžové, tak nechceme riskovat nějaké komplikace.
Před sebou máme přesun přes celé Švédsko až na hranice. Není to moc záživná cesta, i když o zpestření se nám postará gopro, které někdo (já, Lenka) omylem zahodí na dálnici. Nakonec ho najdeme a i když má šrámy, tak funguje, uff. Nakonec asi v půl 11 večer dorazíme na hranice s Norskem. Máme antigenní i PCR test, ale přesto nás posílají celníci někam k lesíku, kde absolvujeme výslech a další test. S napětím očekáváme výsledek a naštěstí je všechno o.k. a můžeme pokračovat dál. Zkoušíme hledat kemp s chatkou, ale prý je všechno obsazené, ale možná se nás chtějí jen zbavit. Nakonec zakotvíme v hotelu Clarion v Haldenu. Je za randál, ale o půlnoci už si nemůžeme moc vybírat. 

 

3. den (28.7. - středa) | Oslo 
Ráno si dáme naprosto luxusní snídani a vyrážíme směr Oslo. Slunce střídá déšť a při pauze na pumpě YX si koupíme termohrneček, do kterého si pak na dalších benzínách téhle značky můžeme zdarma uvařit kafe, klidně i dvě. Což se při norských cenách rozhodně vyplatí a ještě máme hezký suvenýr.
V Oslu nás chytne totální průtrž, voda se valí silnicí, kanály vůbec nestíhají, takže jedeme pomalu souvislý brod a ještě dostáváme sprchu od aut okolo. Někdo (já, Lenka) vytahuje GoPro, aby tu parádu natočil a přitom mu vypadne náhradní klíč od motorky. Bohužel na to přijde až za Oslem a to už je klíč nenávratně pryč. 
Pokračujeme přes Kristiandsand, kde jsme původně chtěli v Norsku začínat po trajektu z Dánska, ale covid nám do toho hodil vidle. Jedeme dál kolem moře a pomalu hledáme, kde složit hlavu. 
Nakonec objevíme nedaleko Lindesnes kemp Solstrand Camping, je to tam fajn, sice už nemají volnou chatku, ale aspoň máme příležitost poprvé vybalit náš fungl novej stan (Hannah Covert 3 WS). Kupodivu to jde celkem rychle, největší mordor je asi nafukování karimatek. Vyzkoušíme i další naše nové kempovací vybavení jako JetBoil a skládací nádobí. K večeři je adventure menu a polívka (Vitana vaří za vás). V kempu jsou super sociálky, takže si dáme ještě horkou sprchu a kolem půlnoci jdeme spát. V noci začne pršet, dokonce se dočteme o výstrahách, ale přežijeme ve zdraví.

 

4. den (29.7. - čtvrtek) | Lindesnes - Trollpikken - Jaeren - Preikestolen
Asi nejhorší na stanování je to balení, které zabere plno času, navíc, když je stan potřeba vysušit nebo aspoň utřít. Takže si sice dáme budíček v 6, ale reálně vyrážíme až v 9 hodin. Trochu nás zdrží ranní přeháňka, ale dál nemá cenu ztrácet čas, protože na slunce to nevypadá. Jedeme k majáku Lindesnes, který je nejjižnější maják v Norsku. Uděláme si tady krátkou zastávku jen na pár fotek, je tady docela dost lidí a černý mraky nás taky trochu popohánějí. Už od prvních přeháněk si fasujem na každý pumpě ty igelitový rukavice jako tunning k těm goretexovejm.
Pokračujeme směrem na Egersund a asi v polovině cesty už se konečně začíná počasí zlepšovat a i nálada je výrazně lepší. Před Egersundem odbočujeme na Trollpikken (Trolí penis). Je to skalní útvar mezi místy Kjervall a Veshovda, jedná se o skálu vyčnívající z útesu do výšky téměř 12 metrů připomínající vztyčený penis. V roce 2017 skálu někdo navrtal a poničil, ale byla založená sbírka a teď už se zas tyčí v celé své kráse.
Od parkoviště se musí jít pěšky zhruba 2 km. Je konečně krásně, takže to zkoušíme. Vyrážíme v motohadrech, což není úplně nejlepší nápad, zvlášť boty nejsou na turistiku optimální, ale procházka je to hezká.
Další bod na trase je městečko Ogna, kde začíná jedna z krásných norských scenic routes. Vede oblastí Jaeren z Ogny podél pobřeží do Bore. Po ní se dostaneme až ke Stavangeru. Původně chceme někde v okolí zůstat na noc, ale když se nám na bookingu ukáže, že je volno v Hiker´s campu pod Kazatelnou, tak plán přehodnotíme a jedeme rovnou tam. Nejkratší cesta je podmořským tunelem Ryfylke, který je 14,4 km dlouhý a je v současné době nejdelším a nejhlubším podmořským silničním tunelem na světě.
Hiker´s camp nabízí ubytování v hotelu i v hnízdech. Hnízdo nám přišlo zajímavější a rozhodně bylo. Bohužel se nedá zaparkovat před ním, takže musíme všechno pěkně odtahat zhruba 150 m z kopce a ve finále je v něm skoro míň místa než ve stanu, ale dá se tady zatopit. Než se ubytujeme je asi deset, i když je světlo, jako by bylo třeba osm. Dneska vaří Travellunch, na závěr si dáme ještě drink. Vodku jsme si vzali s sebou, džus pořídli na pumpě a po náročném dni jdeme asi o půlnoci spát. 

 

5. den (30.7. - pátek) | Preikestolen
Budíček máme až v 6:30, v rámci rozcvičky si vyběhneme kopeček k hotelu, kde nás čeká epesní snídaně. Je v podstatě jednoduchá, ale všechno chutná výborně. Místní borůvková marmeláda je naprosto luxusní. Zážitek ze snídaně nám trochu kazí docela hustá mlha. Chystáme se na výstup na Preikestolen (Kazatelnu), ze které má být nádherný výhled na celý fjord. Doufáme, že než se tam dohrabeme mlha zmizí (spoiler - doufáme marně). 
Sbalíme si svačinu a v 9 vyrážíme. Kemp je hned na začátku cesty, takže se už nemusíme nikam přesouvat a rovnou se zařadíme mezi další turisty. Preikestolen je skalní plošina, která se tyčí 600 m nad hladinou Lysefjordu. Trasa tam i zpět je dlouhá 8 km s převýšením 350 m. Podle průvodce není náročná, což je asi pravda, když nás přebíhají senioři s hůlkama, ale šplhání se po velkých mokrých kamenech úplná pohoda taky není. Kdyby bylo krásně, tak je to asi taky o něčem jiném. Ve vlhku a mlze, kdy v některých úsecích není vidět dál než pár metrů, je to docela výzva. Ještě pořád doufáme, že se nahoře toho výhledu přece jen dočkáme. Bohužel. Je to jedno z nejnavštěvovanějších míst Norska, takže o turisty není nouze, ale vidět není pomalu ani ta Kazatelna. Takže si sníme svačinu a otáčíme to zpátky do kempu. Odpoledne nás sice napadne, že kdyby se náhodou udělalo hezky, dáme si to ještě jednou, ale hezky se neudělá a jsme rádi, že už nikam nemusíme.

 

6. den (31.7. - sobota) | Sauda -  Langfossen - Låtefossen - Vøringsfossen
Podle předpovědi má být polojasno, takže vstáváme v 6:00, ať můžeme co nejdřív vyrazit na další cestu. Po hodině jízdy zastavujeme v městečku Hjelmeland, kde poprvé vyzkoušíme místní trajekt. Je to jednodušší, než jsme čekali. Prostě dojedeme na konec silnice a pokračujeme rovnou na palubu. Jsme asi poslední, takže zaparkujeme tam, kde nám obsluha ukáže a než se rozkoukáme, trajekt vyplouvá. Když chceme zaplatit, tak nám jen pán z posádky ukáže na ceduli, kde je uvedeno, že nám účet přijde domů a tím to končí (je leden a pořád nic nepřišlo).
Hned se pozná, kdo je místní a kdo turista. Turista se jde podívat k boku lodi, kochá se výhledem, přemýšlí, jak dlouho asi bude plavba trvat. Místní sedí v autě a čte si zprávy na mobilu.
Přejezd je to krátký a hned pokračujeme dál na Saudu. Je to paráda, samé krásné výhledy, takže fotíme, točíme, vypustíme drona...
A taky řešíme, co dál, v plánu byl výlet na výhlídku Trolltunga, ale to by znamenalo další dvě noci na jednom místě, protože ten výstup je na celý den a asi žádná sranda. Nakonec to přehodnotíme. Jsme na motovýletě a chceme toho co nejvíc stihnout, takže turistiku odložíme na příští návštěvu Norska. Další zastávkou jsou tedy vodopády Langfossen a Låtefossen. Jsou hned u silnice, což je pro motorkáře prostě značka ideál. Pokračujeme přes Oddu, kolem Hardangerfjordu, kde je nádherně, teplo, všude kolem ovocné sady a na každých pár metrech míjíme stánek, kde se dá ovoce i koupit. U Kinsarviku si dáme pozdní oběd na pumpě. Je až překvapující jak dobrý burgry v Norsku dělají, fakt luxus. Za celou dobu jsme nenarazili na jediný Mekáč a ani se tomu nedivíme.
Sice už je půl 7 večer a nabízelo by se začít hledat ubytování, ale byla by škoda nevyužít hezkýho počasí, takže pokračujeme ještě na vodopád Vøringsfossen. Jedeme rovnou k hotelu Fossli. Cesta nahoru je plná serpentin a velká část vede tunelem, takže chvílemi člověk netuší, kde je. U hotelu je velké parkoviště a jen o pár kroků dál krásná vyhlídka na celý vodopád a přilehlé údolí. Když už máme fotky ze všech úhlů, tak se musíme rozhodnout, kde strávíme noc. Jedeme obhlídnout několik kempů, co jsme minuli cestou, ale nejvíc se nám líbí místo, kde je jen pár červených chatiček a několik stanů. Naštěstí mají volno, takže neváháme. Večer ještě posedíme u řeky, podíváme se, co jsme přes den nafotili a spát jdeme tradičně kolem půlnoci.

 

 

 

7. den (1.8. - neděle) | Aurlandsfjord - Bøyabreen
Spalo se krásně. V teple u šumějíící řeky, ani se nám nechce vstávat, ale není čas ztrácet čas, takže v 6 vstávačka. Je 10°C a mlha, ještě že nemusíme sušit a balit stan. Dáme si snídani, naložíme motorku a chystáme se vyrazit. Majiteli chatky se ale nezdá náš úklid dostatečný, takže nám hbitě při svých 180 kg přinese ještě kýbl s vodou... Takže v plný polní ještě vytřít a pak už opravdu vyrážíme směr Kaupanger. Je pod mrakem, ale neprší a to je hlavní. Asi po dvou hodinách jízdy, kdy nás silnice navádí do dalšího tunelu, kterými je Norsko doslova prošpikované, si řekneme, že stačilo. Na navigaci vidíme nějakou cestu okolo, navíc plnou zatáček, tak to zkusíme a vyplatí se.
Jedem kolem Aurlandsfjordu, kde je několik krásných vyhlídek. U té nejprofláklejší Stegastein jen přizastavíme, je tam narváno, takže pokračujeme dál a napojíme se na parádní panoramatickou silnici, která vede přes pohoří Aurlandsfjellet až do Laerdalu. Nejvyšší bod je ve výšce 1306 m n.m., takže i v srpnu je tady poměrně frišno, ale krajina kolem je úžasná. Jak později zjistíme, odbočili jsme před tunelem, který vede pod touhle horskou silnicí. Měří 24,5 km a je aktuálně nejdelší na světě.
Za Laerdalem se nalodíme na trajekt, je to jen krátký přejezd, takže už jako největší mazáci zůstáváme sedět na mašině. Přestávku si uděláme až v Kaupangeru, kde je jednak jeden z krásných roubených kostelů a taky si dáme k obědu burgra na benzíně, což už se za těch pár dní stalo takovou hezkou tradicí.
Náš ambiciozní plán na tenhle den je dorazit na modrý ledovec, takže po krátké pauze znovu sedáme na motorku. Velkou výhodou tohhle typu cestování je ten rozhled. Z auta toho člověk vlastně moc nevidí. Takže jedeme, kocháme se a nečekaně narazíme na jednu část modrého ledovce - Bøyabreen. 
Uděláme pár fotek a krátké video a pokračujeme dál přes Utvik s úžasnou vyhlídkou na Innviksfjord, až do Oldenu. Asi v polovině cesty vidíme, jak na protějším kopci hoří les. Nejsme jediní, kdo zastavují u silnice. Sledovat vrtulník, jak nabírá vodu z fjordu a letí nad plameny, je docela zážitek. Rozhodně respekt k pilotům.
Do Oldenu dorazíme asi v 7 večer a je jasné, že výšlap k ledovci už nedáme, ale aspoň se ještě podíváme, co nás další den čeká. Silnici kolem jezera Oldevatnet, které se rozkládá na ploše 7,9 kilometrů čtverečních a má délku asi 12 kilometrů, si dáme několikrát, protože zároveň hledáme místo na spaní. Ideální plácek pro wild camping nenajdeme a nejsympatičtější ze všech kempů nám přijde Oldevatn Camping, takže zamíříme tam. Chatky už nejsou, což není v 9 večer až takové překvapení, ale místo pro stan máme v první řadě, hned vedle nějakých Čechů s karavanem. K jídlu je vepřo, knedlo, zelo made by Adventure menu a večerka o půlnoci.

 

 

 

8. den  (2.8. - pondělí) | Briksdalbreen - Strynefjellsvegen - Dalsnibba - Geirangerfjord
Předpověď slibuje slunečný den, v 6 hodin se hrabeme ze stanu, tentokrát byla docela zima, takže o vyspání se do růžova nemůže být moc řeč. Nezdržujeme se snídaní, protože do oběda, kdy musíme opustit kemp, toho chceme dost stihnout. 
V civilu sedáme na motorku a jedeme kolem jezera k jednomu ze splazů ledovce Jostedalsbreen, což je největší ledovec kontinentální Evropy. Viděli jsme už Bøyabreen a Briksdalbreen leží na jeho severní straně a je jedním z nejnavštěvovanějších. Jsme tady první. Necháme motorku na parkovišti u obchodu se suvenýry a vyrážíme. Trasa měří asi 2 kilometry, je to pohodová vycházka. Je možné se svézt i autíčkem, ale ty jsou k dispozici až od 9, takže šlapeme po svých. Svítí sluníčko, nikde nikdo a příroda okolo je fakt nádherná. Dojdeme k jezírku, odkud je ledovec krásně vidět, ale blíž se k němu, bohužel, dojít nedá, tak si ho aspoň vyfotíme dronem. Na zpáteční cestě už potkáváme další turisty, takže jsme rádi, že jsme vyrazili zavčas. Po sportovním výkonu si v kavárně u parkoviště dáme kafe a na doporučení ochutnáme místní speciální lívance. Nakoupíme i nějaké suvenýry, protože jich tady mají neuvěřitelný výběr.
Máme to tak tak, abychom stihli všechno sbalit do 12. Mít víc času, určitě by stálo za to tady strávit pár dní a třeba se projet na kánoi po jezeře.
Z kempu vyrážíme přes Stryn a Hjelle na scenic route Gamle Strynefjellsvegen. Je to památkově chráněná silnice, která byla postavena na konci 19. století a ty výhledy jsou naprosto dechberoucí. Na wild camping by to tady bylo ideální, ale asi bychom zmrzli.
Na konci této silnice se napojíme na hlavní vedoucí ke Geirangerfjordu, docela fouká a teplo taky vypadá jinak, ale je to paráda, nevíme kam koukat dřív. Zastavovat na focení by se dalo každou chvíli. Míříme k fjordu, ale ještě si odbočíme na vyhlídku Dalsnibba, která se nachází ve výšce 1500 m n.m. Výhled na fjord i silnici plnou serpentin, která k němu vede, je výjimečný. Rychle fotíme, protože tady by to chtělo pořádnou zimní výbavu. Telefon ukazuje 6°C, ale pocitově je spíš mínus.
Pořádně si užijeme poslední dnešní úsek, sjedeme do městečka Geiranger a začínáme řešit, kde strávíme dnešní noc. Žádné ubytko nemáme naplánované předem. Nikdy nevíme, kam dojedeme, jaký bude počasí a kolik kilometrů zvládneme. Vzhledem k tomu, že je v Norsku povolená rychlost mezi 60-80 km/h, tak jsou ty přesuny pomalejší, než jsme čekali, ale i cesta je cíl.
Geiranger je malé městečko, je tady jeden velký kemp a pak pár menších, ale na stavění stanu se dneska necítíme. Když už to vypadá, že nám nic jiného nezbyde, objevíme mimo hlavní tah chatky přímo u fjordu. Moc si od toho neslibujeme, ale nakonec nás čeká velké překvapení. Je tam volno, vlastně jsme tam skoro sami a i když je majitel hodně zvláštní, domluvíme se. Chvíli uvažujeme, že si ještě vyrazíme do města na jídlo, ale když se zabydlíme, tak už je skoro 9, takže sprcha, večeře (tentokrát adventure kuře) a o půlnoci zapínáme spacáky.
Těžko říct, proč to nikdy nestihneme dřív, ale prostě jezdíme dokud to jde a pak teprve řešíme zbytek. Z postele vidíme v noci na svítící městečko a je nám fajn.

 

 

 

9. den (3.8. - úterý) | Trollstigen - Atlantic ocean road
Dneska jsme si přispali, vstáváme až v 6:30. Dáme si snídani na lavičce před chatkou, pak naložíme motorku a uklidíme chatku. Čekáme, jestli si to majitel přijde zkontrolovat, ale ten se před náma schovává, takže hodíme klíče do schránky a vyrážíme.
Přejedeme na druhou stranu fjordu, uděláme si ještě fotky z vyhlídky, přece jen je právem Geirangerfjord na seznamu Unesco a pokračujeme do Eidsdalu na trajekt a dál rovnou na Trollstigen. Cesta nám trvá zhruba dvě hodiny. Trollstigen (Trolí stezka nebo Cesta Trollů) je úsek silnice 63, který tvoří 11 serpentin v závěru údolí Isterdalen. Cesta stoupá po svahu až do výšky 800 metrů.
Z parkoviště na vrcholu se dá pohodlně dojít na vyhlídkovou plošinu, ze které je vidět nejen klikatící se silnice, ale taky vodopád Stigfossen. Nejdřív si sjedeme dolů k řece, tam si dáme pauzu na osvěžení a sběr borůvek a pak to vezmeme znovu nahoru. Je tady poměrně hodně aut, takže si tu samotnou jízdu člověk úplně nevychutná, ale i tak je to zážitek. Dojdeme si i na vyhlídku, dáme si zmrzlinu a pak už nás čeká přesun na nejvzdálenější bod naší výpravy - Atlantic ocean road.
Jedeme směrem na Åfarnes, tam nás čeká dnes ještě jeden trajekt a při západu slunce přijíždíme k cíli naší cesty. Zhruba 8,2 km dlouhá silnice Atlantic Ocean Road spojuje několik ostrovů s pevninou. Kromě toho, že plní tuto důležitou úlohu, je projížďka po ní nezapomenutelným zážitkem, dáme si ji tedy hned několikrát. To, že nám to takhle krásně vyšlo i s počasím, je prostě boží.
Když vidíme, kolik lidí se tady na různých místech rozhodlo strávit noc, chceme to zkusit taky. Rozhlížíme se, kde by bylo vhodné místečko pro náš stan a nakonec si všimneme, že u jedné cesty je zaparkované auto, před ním jsou vyskládané kameny a cedule s nápisem private.
Vtip je v tom, že značka auta je česká. Šance, že by nějakej budějičák vlastnil plácek na AOR, je asi hodně mizivá, takže zaparkujeme hned za ním a postavíme si stan na vedlejším kopečku. Zabydlíme se, hygienu vyřešíme na toaletách u veřejnýho parkoviště a to, že nejdeme spát před půlnocí, je asi jasné. 

 

 

 

 

10. den (4.8. - středa) | Breheimen
Ráno se seznámíme se sousedem z Budějic. Vypráví nám, že si tady postavili s manželkou na pár dní stan a když jedou na výlet, tak na cestu naskládají kameny a před ně nastraží ceduli private, aby jim tam nikdo neparkoval. Ještě že jsme se nenechali odradit!
Pobalíme, uděláme si pár dalších fotek téhle krásné silnice a ač neradi, otáčíme motorku směrem k domovu. Bereme to přes Ålesund, který nakonec jen projedeme a po zralé úvaze a krátkém boji s navigací to znova stočíme na Geiranger. Silnice, která jím prochází, je prostě paráda. Pokračujeme dál k národnímu parku Breheimen. Je teprve kolem 6, takže na nás dost brzo, ale uvědomíme si, že máme asi poslední příležitost si postavit stan přímo u řeky, kde budeme úplně sami. Chvíli zkoumáme možnosti a nakonec najdeme perfektní místo na wild camping. Postavíme stan, nasbíráme dřevo na oheň, u toho zároveň zjistíme, že jsme v oblasti opravdu velkých mravenišť, ale to už nás neodradí. Po vzoru dobrodruha Beara Gryllse rozděláme oheň, ti otužilejší se vykoupou v ledové řece, uvaříme si večeři a užíváme si pohodu a klid.

 

11. den (5.8. - čtvrtek) | Lom
Místo na spaní jsme si našli parádní, ale ráno je tady zima jak v ruským filmu. 3°C to fakt žádná hitparáda není, takže si uvaříme něco teplýho do žaludku a pomalu balíme. Čekáme, jestli nám trochu oschne stan, ale nakonec ho otřeme ručníkem a zabalíme. Přece jen na to nemáme celý den.
Cestu máme naplánovanou přes městečko Lom, kde je krásný roubený kostel z 12. století. Mají tady k dispozici i česky psaného průvodce, takže si památku projdeme a pak už frčíme rovnou na Oslo.
Po cestě konečně vidíme losa nebo možná soba. Bohužel jen část, která se veze na vleku, ale aspoň něco.
V Oslu musíme ještě ošéfovat PCR test, tím nakonec strávíme docela dost času a i když je hlavní město Norska krásné, ještě si kousek popojedeme blíž k hranicím a noc strávíme v hotelu Storebaug Gjestegard.

 

12. den (6.8. - pátek) | Malmö
Dnes nás čeká dlouhý přejezdový den, šviháme to na Malmö. První velké překvapení je, že na hranicích se Švédskem není nikdo. V protisměru do Norska je fronta jak na banány a můžeme si jen gratulovat, že jsme hranice tam překračovali v noci, protože stát několik hodin na slunci na rozpálené silnici v plný výbavě by byla asi libovka.
Ještě nám zbývá splnit poslední quest téhle cesty a to sehnat Surströmming - speciální švédskou delikatesu, která se vyrábí zkvašením rybího masa a vyznačuje se mimořádně intenzivním zápachem. Je to boj, ale nakonec jednu plechovku seženem. Nemají ale menší balení než skoro kilovku. Od té chvíle jedeme maximalně opatrně a vyhýbáme se všem nerovnostem, aby nám tahle smrdutá bomba v batůžku na zádech neexplodovala. Možná kdyby na trajektu věděli co vezeme, tak bychom museli domů doplavat.
Každopádně když přijedeme do Malmö a ubytujeme se na hotelu, je asi 7 hodin. Po náročném dni by bylo na místě sebou plácnout na postel, ale na druhou stranu je škoda nevyužít hezkého večera. Vyrážíme tedy do víru velkoměsta. Kousek od hotelu si půjčíme koloběžky a do půl 11 na nich křižujeme centrum. Je to tady na ně krásně připravený, žádný kočičí hlavy, mají tu speciální pruhy i zvlášť semafory. Je to sranda a stihneme víc, než jsme čekali. Dáme si i večeři v restauraci, takže krásné zakončení naší skandinávské dovolené.

 

13. den (7.8. - sobota)
Ráno je krušné, budík zvoní ve 4.50. Musíme se sbalit a přepravit do Trelleborgu. Naštěstí v sobotu není skoro žádný provoz, takže přijedeme do přístavu s rezervou a jako první se naloďujeme na trajekt. Přikurtujeme motorku a protože už víme co a jak, dáme si věci na rezervované sedačky a jdeme rovnou na snídani. Pak se uvelebíme na svých místech a většinu plavby prospíme. Kolem 1 hodiny přistaneme v Rostocku a vyrážíme na poslední část naší cesty.
Počítali jsme s tím, že ještě někde přespíme, ale nakonec jedeme tahem až do Prahy, cesta po dálnici je únavná a dlouhá, ale představa, že si ušetříme další balení a večer budeme spát ve vlastní posteli nás vyhecuje. Takže ještě v sobotu večer dorazíme unavení, ale jinak v pořádku domů.
 

VIDEO Z CESTY

Norsko na motorce 2021
Odebírat kanál CryptoRider

TRASA

Záznam trasy Relive
Interaktivní mapa

SOCIÁLNÍ SÍTĚ

Youtube - https://www.youtube.com/c/CryptoRider
Instagram - https://www.instagram.com/CryptoRider_CZ/
Facebook - https://www.facebook.com/CryptoRiderCZ

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE