Norkapp 2016, jen já a moje TDM900.

Přípravy

Dlouho jsem přemýšlel, zda také napíšu nějaké povídání o mé cestě na sever. Vzhledem k tomu, že jsem na tuto dovolenou čerpal informace převážně z cestopisů na motorkářích.cz, rozhodl jsem se nakonec, že se také podělím. Třeba budu někoho inspirovat nebo alespoň přispěju třeba nějakou radou.

Po předchozích dovolených ve Švýcarsku, Rumunsku a Černé Hoře jsem přemýšlel, kterým směrem se letos vydat. Logicky mně napadal sever. Po přečtení několika cestopisů na motorkářích jsem měl jasno. Chci zkusit Nordkapp. Při pohledu do mapy Evropy mně překvapilo ale i lákalo, jak moc je to vlastně daleko. Chci zkusit, zda tuto metu dám. Začal jsem tedy zjišťovat informace. Na fóru jsem našel téma Nordkapp 2016 a napsal jsem dotaz, zda by někdo také nejel? Ozvali se 3 lidi, ale bohužel ani s jedním jsme nesladili termín. Zkoušel jsem také oslovit své kamarády motorkáře, ale také bez úspěchu. Pojedu tedy sám! Na cestu jsem měl maximálně 14 dnů + sobotu a neděli. Po přečtení různých doporučení jsem si určil termín odjezdu 1.7.2016 ráno. Začínají přípravy. Ke svému 40 litrovému vaku jsem přikoupil ještě dalš dva, 25 litrové. Zakoupil kvalitní dvoudílný nepromok a vypůjčil druhé, teplé rukavice. Zakoupil mapy Bobaltských států, Finska, Norska a Švédska. Doma jsem pak zjistil, že mapy Norska a Švédska jsou s vyjímkou titulní stránky identické. Proto jsem ještě šel mapu Švédska vrátit. Trochu problém jsem měl s navigací. Můj starodávný TomTom XL, kterého používám na motorku má pouze 1GB paměť. Měl jsem k dispozici mapové poklady centrální Evropy až do Estonska a další mapové poklady severní Evropy, od Finska nahoru, Švédsko, Norsko. Tzn.že v průběhu cesty bude potřeba přeinstalovat navigaci. Protože jsem si naplánovat objet Baltské moře zprava doleva, přeinstalaci map jsem plánoval během cesty trajektem z Tallinu do Helsinek.

Co se týká motorky, tak jsem ji před cestou nově obul do Metzeler Z6, vyměnil olej a svíčky, zkontroloval destičky, koupil novou baterku. Pro jistotu sjednal kromě připojištění i asistenční službu.

Před cestou jsem si pročítal všechny cestopisy, které se týkaly Norkappu a zaznamenával si GPS souřadnice míst, které jsem chtěl navštívit. V podstatě šlo 4 hlavní body: 1.město Kunda v Estonsku a zápis do "Kundího denníku", 2.Severní polární kruh u Joulumaantie-Rovaniemi ve Finsku, 3.Nordkapp v Norsku a 4.vrakoviště v Bastnas, ve Švédsku. Jinak byla trasa plánována stylem "cesta je cíl". 

1.den

Noc před cestou samozřejmě špatně spím. Vstávám okolo 5:30 a jdu naložit bagáž na motorku. Celkem bez problému. Okolo 7:00 vyrážím z Prahy. Do navigace zadávám rovnou první průjezdní cíl: Hora křížů v Šiauliai v Litvě. Jedu ve 35°C horku přes Mladou Boleslav a Liberec. Ve Frýdlantu stavím u Lidlu, kde kupuji snídani. Slečna, která tam doplňuje zboží mně poprosí, zda jí ze shora z palety nepodám asi 4 kartony půllitrových vod. Ochotně pomůžu. Před Lidlem posnídám mé oblíbené croassanty a jogurtový nápoj a pokračuju do Polska. Ještě se fotím u cedule Polsko, protože bych se chtěl vyfotit u všech cedulí států, kterými pojedu :-) V  Polsku jedu po dálnicích přes Ilowa na Poznaň, kde platím 2x mýto. To mně trochu překvapilo. Během jízdy po dálnici, když se šinu v zácpách, mně napadne, že jsem se vlastně vůbec nepodíval, kudy že mi TomTom naplánoval trasu. Aby mě náhodou nechtěl provézt Ruskem. Nebyl jsem si moc jistý, jak by to bylo s průjezdem. Stavím na dálnici na odpočívadle u Krzyżowniki a koukám na trasu. Měl jsem pravdu. Rusko bylo v plánu. Připisuju tedy průjezdní bod město Suwalki. Pokračuju dál na Turzno a Brodnica. Okolo 20 hodiny začínám hledat kemp na spaní. Nacházím okolo 21 hodiny kemp u města Szczytno. Slečna recepční ochotná, za noc chce 8 euro. Platím 10 eurem a ona se s úsměvem, zda chci vrátit? To víš že chci, cesta daleká přede mnou. Povečeřím bagetu, co jsem měl na svačinu od manželky a jdu spát. První noc ve stanu po 2 letech. Stále vedro. Zase spím nic moc. Určitě si ale zvyknu. První den najeto 787km.

2.den

V sobotu ráno vstávám okolo 5:30. Během hodiny mám vypitou ranní kávu a jsem sbalen na další cestu. Mažu řetěz a vyrážím. Ráno se jede příjemně, ještě není vedro. Pokračuji tedy směrem na Suwalki a do Litvy. V obci Piecky si v odraze auta přede mnou všímám, že mi nesvítí světlo. Říkám si: "toto začíná brzy". Zapínám tedy dálkové a pokračuju dál s tím, že to budu řešit až při tankování. Dojiždím k pumpě v Mikolajki, všude spousta aut s čísly a také spousta policajtů. Vypadá to, že zde probíhají nějaké závody. Tankuju, platím kartou, odtlačím motorku do stínu a jdu hledat, jak se leze k žárovce. K mé radosti to jde až překvapivě snadno a za 5 minut již držím v ruce prasklou žárovku. Vydávám se s ní opět do obchodu a za 27 zlotých kupuji novou H7. (Náhradní jsem samozřejmě neměl). Závada tedy odstraněna v rámci minut a já pokračuji do Suwałki. Je takové horko, že sundavám alespoň rukavice a jedu bez nich. U města Gizicko koukám, že se mi zničehonic sama vypíná navigace. Mám podezření na napájecí konektor, kterému otřesy na motorce asi nedělají dobře. Navigace mně neomylně vede až k městu Goldap, kde asi 200 metrů před hranicí do Ruska odbočuju na poslední odbočce doprava. Docela napínavý. Dorazím do města Suwalki k Lidlu, kde kupuju opět croassanty, jogurťák a vodu na cestu. Sedám na obrubník, snídám a nožem opravuji vypadávající konektor. Po asi 15 minutách to vypadá, že operace se zdařila a konektor v navigaci drží, možná až moc. Dojím, nasedám a jedu. Následuje opět fotka u cedule Litva. Jedu skrz město Stateta, kde tankuju, dále Kaunas až přijíždím do Šiauliai. Opět tankuju a dávám si v tom vedru borůvkovýho rozteklýho nanuka (pěkně hnusnýho), dál pokračuju k Hoře křížů. Stále panuje příšerné vedro, za chvíli jsem v cíli. Parkuju, beru foťák a kameru a jdu si toto místo prohlédnout. Je tu celkem rušno, všude spousty lidí. Křížů je tu neskutečně hodně a snad všechny druhy a velikosti. Chci udělat fotku se všema křížema, ale jsem bez šance, aby se mi vešli do jednoho záběru. Udělám tedy několik fotek a už jdu zase k motorce. Zjišťuju první ztrátu a to podložku pod stojánek. Rychle pryč. V tom vedru potřebuju alespoň aby mně chladil vítr při jízdě. Zadávám další bod cesty a to město Kunda, respektive souřadnice místa s "Kundím deníkem" a vyrážím. Pokračuju na Přes Lotyšsko na Rigu, ale protože už je zase okolo 19:00 hod., odbočuju do kempu u Lielvārde. Platím 8 euro a pán mi nese prkýnko pod stojan. Postavím stan a běžím do sprchy. Zjišťuju, že nemám jeden ručník. Asi jsem ho zapomněl sušit na plotě v minulém kempu. Jdu do sprchy. Ve sprše přicházím o futrál na mýdlo, protože mi zapadne za stěnu sprchy a už nejde vyndat, tak tam rovnou nechávám i mýdlo. A dost! Musím si začít dávat pozor na svoje věci nebo za chvíli ztratím snad i motorku :-)  Po sprše večeřím konzervu šunkového kolena a jdu spát. Dnes najeto  695km.

3.den

Ráno opět vstávám v 5:30, balím a v 6:30 mažu řetěz a vyrážím. Je zataženo a již chladněji. Asi po hodině jízdy mi začíná být zima, zastavuji u krajnice, že se zapnu. V tu chvíli u mě zabrzdí kluk na BMW, jestli je všechno OK?. Docela koukám. Pokynu že vše OK a jedu dál. Ve městě Paikuse u Pärnu, uprostřed silnice policajt a policajtka. Každý v jednom směru. Zapínám kameru na přilbě. V mém směru stojí mladá, hezká policistka, v ruce nějakou věc a že prý mám do toho fouknout. Na potřetí se nám to daří a já bez ztráty květinky pokračuju dál do Paide.  Začíná pršet, poprvé oblékám nový nepromok. Ve městě Paide zastavuju u Paide Maksimarketu, kupuju jídlo a hlavě srchový gel a ručník. Naproti natankuju a uháním dál. Déšť zesiluje a 10km před městem Kunda začíná takové průtrž, že mám strach o navigaci, zastavuji u autobusové zastávky, sundavám navigaci a schovávám jí do kufru. Mezitím je 12V zásuvka na řidíktách již do půlky naplněna vodou. Rychle z kufru toaleťák, vysušit a zavřít zásuvku. Leje jako z konve dokonce chvílema i vodorovně přímo na mně, není se kam schovat. Nakonec stojím v autobusové zastávce a držím nad hlavou u stropu promočené rukavice. Čekám asi 20 minut, než ta nejhorší průtrž přestane a pokračuju do města Kunda. Navigace se začíná chovat nestandardně, vypíná se nebo sama přepíná. Dojíždím k místu s "Kundím deníkem" a už z dálky vidím obytné auto a českou SPZ a rodinku. Paní drží v ruce sešit a něco ostatním předčítá. Zastavuji a hulákám: "to jsem nevěděl, že tu bude takovej nával". Rodinka je překvapená a smějí se. Jsem rád, že deník nemusím v tomhle dešti hledat. Zapíšu se, povinná fotka u cedule, prohodíme pár slov, a já pokračuji v cestě. Nebe zase více tmavne. Zadávám do navigace souřadnice trajektu v Tallinu a vyrážím. Jedu po dálnici u pumpy v Jõelähtme tankuju a dávám horkou kávu. Promoklej jsem úplně všude. Dává se se mnou do řeči místní Estonec. Dokonce mi nabízí, další kávu. Slušně odmítám a pokračuju. Nevím, jak to bude v Tallinu s lístkama na trajekt, tak tam chci být co možná nejdříve. Přijíždím to Tallinu okolo 16 hodiny. Zastavuji u Fina na GS a ptám, jestli mi může pomoci s nákupem lístku? Ochotně jde zjistit co a jak. Za chvíli se vrací s tím, že musím do budovy terminálu do 2.patra k přepážce pro odbavení. A že máme dost času, že loď vyplouvá až za 2 hodiny. Vydávám se tedy do budovy a zírám. Je to tu jako na letišti, milión přepážek, hemží se to tu spousty turisty s kufry i bez, v cedulích se absolutně neorientuju. Jdu tedy zoufale k jedné přepážce a říkám, že potřebuji do Helsinek. Slečna chce pas a SPZ motorky. Vše zadává do počítače, na dnes již volné místo není, jedině na zítra 7:30 hod., platím za osobu 42 euro a za motorku 32 euro. Zdá se mi to drahé, určitě by to šlo i za méně, ale hledat promočenej v Tallinu jinou přepravní společnost? Ani náhodou! Jsem rád, že to mám za sebou. Co teď? Musím tu přespat. Pro tento případ jsem připraven a mám poznamenány souřadnice kempu 20 km od Tallinu. Vyrážím tam. Kemp nacházím celkem snadno, platím 8 euro a jdu stavět stan. Poté rozvěsím mokré věci ve společné kuchyňce a sprše. Je tu zdarma WIFI, tak skypuju domů. Ohřívám k večeři segedínský guláš. Opět začíná pršet, dostávám nápad a stěhuju stan pod strom. Jdu spát, abych ráno stihl trajekt. Dnes najeto 532km.

4.den

Ráno jak jinak než déšť. Balím vše a vyrážím na trajekt. Tallin je úplně prázdný, nikde nikdo. Dojíždím k terminálu, předjíždím všechna čekající auta. Jdu k okénku, kde dostávám palubní lístek. Projíždím bránou a tam už mi ukazují, že si mám stoupnout dopředu a počkat. Jdu se schovat pod nějaký přístřešek. Člověk, který organizuje vjezd do trajektu mi ukazuje že mám ještě 10 minut. OK, stojím pod stříškou a pozoruju to monstrum na vodě. Za chvíli už sedím na motorce a vjíždím do toho obra. Zvláštní pocit. Tam už stojí další člověk, který mně naviguje. Parkuju, on mi kurtuje motorku. Za mnou přijíždí další motorkář na GS. Svlékám nepromok a koukám kam všichni jdou. Jdu za nimi k výtahům a zírám, že to má 9 pater. Jdu pěšky, protože nevím, do kterého patra jet. Vlezu do restaurace, je tu plno. Většina sedaček je obsazena spícími pasažéry. Další spí na zemi, schodech a všude, kde se dá. Z restaurace se jde na venkovní palubu, odkud se dá jít ještě o 2 parta výše. Jdu se tedy projít po lodi a nechápu, co tu všechno je. Restaurace, obchody, herna, bussines salónky, pokoje, atd. Připadám si jako v nákupním centru. Udělám pár fotek a jdu najít místo, kde se usadím. Nakonec se vejdu na sedačku vedle spícího kluka. Vytahuju netebook a začínám s instalací mapových podkladů. Vše se najednou trochu otřese a vyjíždíme. Po 30 minutách mám doinstalováno a vypadá to, že vše klaplo. Jen mně trochu znervózňují mokré mapy pod LCD navigace. Dávám si presso za 3,5 eura. Na záchodě se snažím pod fukarem na ruce vysušit navigaci, ale bez úspěchu. Vracím se na místo a koukám z okna. Překvapuje mně, jak rychle to jede. Po cca 2 hodinách jsme v Helsinkách. Stále prší. Jdu s ostatními do podpalubí k motorce, oblékám nepromok, sedám na motorku a čekám, až se otevřou vrata. Najednou to tak cukne, že mám co dělat abych motorku udržel. Vrata se otevírají a lodník koordinuje výjezd. Vjíždím do Helsinek a hledám nějaké zastřešené místo, kde bych zastavil, namazal řetěz a rozhodl se co dál. Nacházím nějaké zastřešené parkoviště. Stavím a zadávám do navigace další cíl: Muzeum zvonů u Pyhäjärvi. Vyrážím po dálnici, stále leje. Už to nemá cenu řešit. Do 20 min jsem úplně promoklej. Snažím se jet trochu rychleji, aby vítr ty přívaly vody trochu kompenzoval. Je ale špatně vidět. U města Heinola sjíždím k pumpě, kde na sjezdu objíždím dodávku, ze které se valí bílý kouř. Po chvíli, když tankuju, už jsou vidět cca 2 metrový plameny. A když jednu okolo zpět, tak už tam jsou hasiči a perou do ní pěnu. Pokračuji v tom lijáku, nic jiného mi nezbývá. Jedu přes Räihänsaari, u pumpy v Räihä tankuju a na záchodě převlékám promočené trenky a dávám vložky do hadrů, protože se celkem ochladilo. Kupuju k jídlu něco jako pirohy. Přestává pršet, hned se jede o poznání lépe. Často jedu ve stupačkách, abych trochu prosušil kalhoty. V odrazu autobusu přede mnou si zase všímám, že mi nesvítí levé přídavné světlo, proto je vypínám a svítím už pouze hlavním. Když už tam mám tu novou žárovku :-) Přijíždím k Muzeu zvonů u Pyhäjärvi. Je to takovej plácek u křižovatky. Zastavuji a jdu si to prohlédnout. Zvony jsou opravdu velké. Zaujala mě telefonní budka ve zvonu, dobrej nápad. Zdržím se asi 20 minut a jedu dál. Blíží se večer, ale pouze podle hodin. Stále je světlo. Přemýšlím, zda budu pokračovat nebo hledat bydlení. Dostávám bezva nápad, sušit rukavice navlečené na zrcátkách. Potřebuju zase tankovat, jednu pumpu minu při předjíždění kamiónu. Jsem ve střehu, u příští už musím zastavit. Najednou záblesk, vidím, že jsem projel kolem radaru. No snad nic nepřijde. Konečně u Oulu další pumpa, zastavuji a koukám, že je to automat. Ani se o nic nepokouším a rovnou žádám řidiče co dotankoval své auto, jestli mi může pomoct?  "Sure" odpovídá. Vše mi vysvětluje, i když rozumím asi čtvrtině, úspěšně natankujeme asi za 20 euro. Je to mladý Fin a vypráví mi, že v Praze chvíli učil a že zná nějakou holčinu. Říkal i jméno, ale to jsem zapomněl. Poděkoval jsem, rozloučil se a pokračoval dál. Mé dilema, zda pokračovat či bydlet rozhoduje cedule CAMP u silnice. Odbočuji a přijíždím do kempu v Iin Hamina. Platím 14 euro, je tu i WIFI, velká společná kuchyně s jídelnou a spousta komárů. Postavím rychle stan, zaskypuju domů, dám sprchu, rozvěsím oblečení na sušení v jídelně, povečeřím pirohy od pumpy. Začíná znovu pršet a já jsem rád, že jsem se rozhodl dnes nepokračovat. Dnes ujeto 670km.

5.den

Celou noc prší, přestává už k ránu. Vstávám okolo 7 hod. Neprší, ale je zima. Oblékám si i nepromok, je v něm tepleji a nebe stále hrozí. Jedu přes Simo, někde okolo Rautiosaari začíná svítit sluníčko a otepluje. Zanedlouho přijíždím k dalšímu bodu mé cesty, Severní polární kruh v Rovaniemi-Napapiiri. Stavím, sundavám nepromok i vložky a jdu si to tu prohlédnout. Dělám fotky na čáře, která značí Severní polární kruh. Jinak je to těžká komerční šaškárka, všude milión turistů, hudba z ampliónů, restaurace apod. Na rozcestníku je šipka Nordkapp 680 km. To už mi přijde celkem dosažitelný. Asi po půlhodině pokračuji naproti k Shellce, natankovat a poslat fotku na Facebook. Pán u stojanu mi nabízí, že mi natankuje. Slušně odmítám a tankuji si sám. Uvnitř platím a zkouším odeslat fotku. Nedaří se, WIFI je nějaká divná. Jedu tedy dál v Sodankylä zastavuji u Lidlu, kupuju jídlo vodu a energeťáky. Rovnou tu na prkovišti i pojím. Přichází nějakej místní bezdomovec a chce si povídat. Umí pouze finsky, tak moc nepoklábosíme. Chválí mojí motorku a český hokej. Nakonec mi něco dává, ale netuším co to je. Vypadá to jako něco, co bylo původně k jídlu ale neumím to identifikovat. Říkám že nic nechci, ale on mi to strčí za bundu. Nechci se dál dohadovat, tak poděkuju a odjíždím. Po cestě to raději vyhodím. Cestou jedu kolem spousty jezer, někde u Vuotso přijíždím ke stojící koloně, kterou rovnou předjíždím k chlapovi v reflexní vestě a stopkou v ruce. Zastavuji a čekám. Pozoruji, jak o kousek dál vytahují kamión s návěsem z příkopu. Jen podotýkám na naprosté přehledné rovince. Po cca 15 minutách můžeme pokračovat. Někde u Tankavaara vidím v příkopu u silnice svého prvního živého soba, brzdím a zapínám kameru. Sob se leká asi mých laďáků, vyběhne na silnici a běží chvíli se mnou.  Asi po hodině překračuju hranici do Norska. Koukám, že na Nordkapp je to necelých 300Km a dojezdový čas dle navigace okolo 22:30 hod.  Nebe vypadá rozumně a láká mně myšlenka na šanci vidět slavné Půlnoční slunce. Rozhoduji se, že tam dnes dojedu. Po chvíli zastavuji na odpočívadle a WC, které když otevřu, tak si dojdu radši vedle. Udělám pár fotek moc pěkného jezera a když uklízím foťák do topcase, nacházím pod motorkou propisku. Vida první suvenýr. Ve městě Karasjok musím k pumpě, samozřejmě automat. Alespoň uměl anglicky. Vkládám kartu, PIN, kartu vrací a benzín teče. Super. Natankuju, hodím do sebe energeťák a jedu dál na sever.  Jede se celkem dobře až dorazím k uzavírce u rozkopané silnice. To uznamená že stojíme u značky a čekáme na auto údržby, které pendluje rozkopaným úsekem tam a zpět a vodí auta jako kachna kachňata. Při projíždění stavbou na blátě málem pokládám a jen taktak to ustojím. Asi po dalších 100km se nebe zase zatáhne a začíná pršet. Zastavuji za odpočívadle s WC, a v kabince oblékám oba nepromoky. Jedu v dešti dál a za 20min už stejně sedím jako v lavoru. Za chvíli přijíždím k tunelu, všímám si cedule Nordkapptunnelen 212 muh. Tak toto je ten tunel, o kterém jsem četl v cestopisech. Tunel, který klesá 212 metrů pod dno moře. Vjíždím dovnitř, zvláštní pocit. Připadám si, jako když jedu do dolu. Má to skutečně tvar rohlíku, 3,5km dolů a 3,5 km nahorů. Vyjedu ven a po dalších 5km dojíždím k tunelu Honningsvagtunnelen, před kterým je zátaras a něco norsky. Čeká tu nějaké auto, tak se ptám, co se děje? Říkají, že se v tunelu zasekl nějaký kamión. Rezignovaně se rozhlížím, jestli se můžu někde schovat před deštěm. Všímám si telefonní budky, lezu dovnitř a sedám si na zem. Za chvíli z tunelu vyjíždí auto "kachna s kachňatama". Vybíhám z budky a mávám na něj, ať na mně počká. Chápe a čeká. Projíždíme tunelem, ale žádnej kamión nevidím. Pokračuji dál, k dešti se přidává mlha a silný vítr. Pod Norkappem ve městě Honningsvag vidím Shelku, raději zastavuji a tankuju. Nevím, ve mně nahoře čeká. Pokračuju nahoru na Nordkapp, mlha i vítr zesiluje. Viditelnost možná 2m, vítr se mnou lomcuje. Jedu v koloně za obytnýma autama, která jedou okolo 20km/h. Nadávám celou cestu, předjet je není kde. Potřeboval bych jet o trochu rychleji, abych při těchto podmínkách udržel rovnováhu. Za extrémní mlhy, větru, a deště dojíždíme ve 22:30 hod. k bráně Nordkappu. Platím kartou 260 NOK a vjíždím do neznáma. Nikde není nic vidět, všude jenom bílo, je okolo půlnoci. Stavím na parkovišti a vidím pár siluet motorek a vedle stany. Musím taky postavit stan, abych vydržel do rána. Sundavám stan z motorky, rozbaluji ho a okamžitě mi ho bere vítr. Zdárné postavení stanu se zdá jako nemožné. Zjišťuju že na kamenitém parkovišti nejdou zapíchnout kolíky do země. Zoufale tedy vlezu do stanu i s přilbou na hlavě, kterou jsem celou dobu nesundal kvůli větru, a snažím se stan udržet vlastním tělem. Když mně takto stan potřetí zabalí, uznávám, že tudy cesta nevede. Vylézám, sbalím stan a s jedním kolíkem v ruce se vydávám do bílé tmy hledat místo, kam půjde kolík zapíchnout. Po 10 minutách se do daří. Běžím pro stan a na podruhé jej úspěšně stavím. Vítr s ním sice lomcuje do všech stran, ale vypadá to že kolíky drží. Lezu dovnitř a dokonce i na chvíli usínám. Dnes ujeto 920km.

6.den

Ráno mně probouzí zvláštní světlo, vystrčím hlavu ze stanu a koukám, že za mlhou se snaží prodrat sluníčko. Rychle vylézám a začínám balit stan. Ten mi však opět uletí. Přichází Fin z nedalekého obytňáku a pomáhá mi stan složit. Ve dvou se nám to daří. Pomalu zjišťuju, kde jsem vlastně spal. Vydávám se prozkoumat, zda je cesta na útes průjezdná pro motorku. Zdá se že ano. Vracím se tedy pro motorku a pomalu jedu až k železné zeměkouli. Parkuju a dělám fotku, pro kterou jsem si sem přijel. Mám radost, že vyšlo sluníčko, protože ještě v noci to s fotkou vypadalo beznadějně. Je tu plno turistů a všichni se fotí. Před kovovou zeměkoulí se chvílemi vytváří fronta na focení. Přichází ke mě další motorkář, myslím že Fin a ptá se, jestli sem motorky můžou? Odpovídám že nevím, ale že tu fotku prostě chci. Kývne a běží na parkoviště pro svojí motorku, na které se tu za chvíli objevuje. Udělám si ještě společnou fotku s ním a odvážím motorku na parkoviště. Jdu si projít budovu Norkdkaappu. Má 3 podzemní patra. Je tu restaurace, obchod se suvenýry, kino, různé interaktivní expozice apod. Nakonec jdu do obchodu se suvenýry a vybírám co koupit. Mají tu snad všechno a o to těžší je něco smysluplnýho vybrat. Po asi 45 minutách mám v košíku vše a začíná mi být nesnesitelné vedro. Platím kartou a vyrážím k motorce. Musím přerovnat bagáž, abych měl kam dát suvenýry. Ještě mi chybí video, jak přijíždím k zeměkouli na útesu. Zapínám tedy kameru a pomalu jedu na útes. Tam už ale jsou nějací asi zaměstnanci a říkají že tam motorky nesmí. Nevadí, video už mám. Okolo 12:00 odjíždím z Nordkappu směr rozcestník Gildetun. Po 300 metrech už zase stojím, protože na levé straně vedle silnice se prochází asi 10 sobů, rychle foťák a udělat pár fotek. Potom pokračuju kolem jezer. Oproti včerejšku je jízda mnohem příjemnější. Fouká silný vítr, ale svítí sluníčko. Sjíždím dolů do města Honningsvag a u Shellky chci odeslat fotku z Nordkappu na Facebook a dát si kávu. Platím kartou, ale slečna u kasy říká, že karta nefunguje. Platím tedy kávu eurama a přes WIFI odesílám fotku o dobití Nordkappu. Dopiju kávu a pokračuju přes Olderfjord do Alty. Po cestě si pomalu připravuju scénáře, pokud by karta opravdu nefungovala. Všude kolem pozoruju spousty cyklistů a přemýšlím odkud a kam asi jedou. Přemýšlím až do dalšího tankování u automatu v Altě. Karta funguje, sláva, další problém zažehnán. Koukám, že na některých autech mají speciální držáky na kapotě a střeše na dlouhé rybářské pruty. Nikdy jsem to neviděl. Tady se asi skutečně hodně rybaří. Potřebuju po včerejšku trochu orazit a také hygienu. Hledám kemp, ale když dalších 50 km nenacházím nic, beru mobil s navigací a zadávám hledat kempy. Nachází Altafjorden Camping 10 km ve směru jízdy. Super. Za chvíli už stojím v recepci a ptám se na místo a zda můžu platit eurama? Pán na recepci žertuje, že mohu platit eurama, zlatem i motorkou. Není problém, platím 10 euro a jdu stavět stan. Do kempu přijíždí autobus německých seniorů a mladá němka na ověšeném kole, která si staví stan kousek vedle mě. V kempu je WIFI a velká společná jídelna. Opět zaskypuju domů a protože začíná pršet, přesouvám se do jídelny, kde dobíjím notebook, foťák a do navigace zadávám souřadnice dalších cílů. Sedím v rohu jídelny a pozoruju německý zájezd jak společně večeří lososa s bramborem z alobalu a hlasitě diskutují. Okolo 22:00 jdu spát. Dnes najeto 297km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE