moto-care



Nordkapp, 8579km na R1

Budou to už dva roky ale připadne mi, že jsem se vrátil včera... Nordkapp se prostě umí dostat člověku pod kůži :)

Kapitoly článku

   Je to již téměř rok, co jsem si splnil sen a podnikl pro mě zatím největší výpravu na moto v životě. S myšlenkou navštívit Nordkapp jsem si pohrával už dva roky před samotnou cestou, ale znáte to, v zimě to nadhodíte před klukama, každej zapálenej, každej 100% jede a jak se pomalu blíží termín, nadšení opadá stejně jako jezdci a když poslední naděje u kámoše co by rád jel ale z nějakých důvodů to nakonec odpíská vyhasne, zjišťuju, že z Nordkappu letos nic nebude. Vyrážím tedy alespoň s pohodovou partou z inzerce na Motorkářích na Orlí hnízdo a Grossglockner a v duchu přemýšlím, že za rok ten Nordkapp dám, i kdybych měl jet sólo.

Na jaře už na kámoše rezignuju a dávám inzerát rovnou na Motorkáře, předchozí parta z inzerce byla skvělá tak třeba budu mít zase kliku. Ozvou se dva řízci, jeden to v průběhu odpíská skrze dovolenou a druhý Josef na 100% valí se mnou. Sláva, alespoň jeden. Odjezd jsme naplánovali na pátek 17.6. V průběhu po X telefonech, jsme si ujasnili cestu, výbavu, v řeči si vyměnili zkušenosti a chlapík celkem sježděnej se zdál pro tuhle cestu jako výhra v loterii. Vše se zdálo být perfektní až do samotného dne odjezdu. Zpětně si říkám, že ode mě docela naivita, jelikož to bych nebyl já, když by se něco nevysralo a tohle byl teda extra výser. Borec – no borec- spíš vocas, byl z Prahy a tak jsme si v pondělí domluvili sraz v pátek v 10.00h v Náchodě na hranicích. Já se opravdu hodně těšil a nic jsem nechtěl podcenit, takže i když vocas hlásal, že má moto navigaci, pro jistotu jsem zainvestoval, na R1 natáhnul kabely, udělal držák a koupil za deset klacků Tom Toma.

Beru to jako investici do budoucna, na moto jezdím ofiko od 15. a i když jsem s mapou vždycky dojel, tohle už je větší sousto. U mě všechno nakoupený, divožka přezutá, snad mám vše co budu potřebovat. V úterý sleduju počasí a vypadá to na kosočtverec, zvedám telefon a volám vocasoj, to byl poslední telefon co mi zvednul… chtěl jsem s ním probrat situaci ne moc ideálního počasí, a už v rozhovoru jsem cítil že chlapec dostává boby. Ve středu jsem se mu už nedovolal. Hovad jeden, alespoň mohl mít gule, aby se z toho nějak omluvil… jebal to, naprostá ignorace.

Od středy pro mě začalo dvoudenní delirium, byl jsem kompletně přichystaný. Doma, v práci s tím počítali, bylo to v éteru mezi kamarády… Důležitý je, že se těším, takže i přes pochybnosti tisíce km se rozhoduju, že jedu sám. Rodiče a přítelku jsem nechal při původní verzi, nechci je stresovat, že jedu v jednom. Ve čtvrtek večer koukám do noci do map, abych si naplánoval tak nějak trasu, kterou si vzal na starost původně vocas z Prahy. Věděl jsem, že to chci objet přes Polsko, Litvu, Lotyško, Estonsko, Finsko, Norsko, Švédsko, Dánsko a Německem domů, chci najít v Estonsku Kundí deník http://pobalti.wz.cz/kunda.htm , dojet na Finský polární kruh v Rovaniemi, pokračovat na Nordkapp, pár dní dát v Lofotech, Trolí stezku a přes mosty ve Švédsku domů – takový hlavní body trasy. Tohle byl můj hrubý plán, pochopitelně jsem si zaplatil Roaming na net v mobilu a počítal jsem s tím, že každý večer ve stanu si doladím program a zastávky podle toho, kde se budu vyskytovat. Taky jsem si koupil do telefonu navigaci Sygic, pro případ, že by mě klekl Tom Tom.

Ve čtvrtek znásilním Tesco, koupím co se dá a u pokladny zírajíc do vozíku přemýšlím, kam to všechno narvu. Je tady den D. Od rána to vypadá na Makču Pikču, jelikož venku prší a bude pršet celý den. Nabalený baťohy jsou opravdu těžký až začínám mít pochybnosti…rozloučím se doma a jedu k našim, kde mám mašinu abych jí naložil. Celkem mám tři baťohy a tankvak. Když je přikurtuju na sebe a sednu na mašinu, pociťuju gravitaci a hned mi je jasný že zhruba polovina konzerv a většina ze 14. piv (na každý den jedno) jde ven. Po zredukování zásob na dva bágly cítím, že takhle by to mohlo klapnout, skáču do nepromoku, s mávající levačkou rodičům startuju mašinu a nic. Mě snad jebne, po 7. letech, v tuhle chvíli mě poprvé zradí motorka.

Když jsem po zimě motorku startoval, bylo slyšet, že je línější baterka, nic nebudu podceňovat, koupím novou což se stalo týden před odjezdem. Borec v krámě mi povídá, je přednabitá, nemusíš jí dobíjet. Pravda je, že v den odjezdu jsem nastavoval navigaci, měl zaplej klíček a tak si říkám, že sem tím tu přednabitou baterku udělal. Táta tahá kabely z auta, že to přes ně nastartujeme ale i s kabely, startér točí na půl dechu. V nepromokách a kožených hadrech ze mě začíná lejt… do toho táta povídá, ukliď to, nikam nejezdi, je něco s dobíjením…

Zkuste si tuhle situaci představit… říká se tomu jackpot. Já na to, že to není možný, odstrojuju naloženou motorku a po 15. minutách na nabíječce na ní vyrážím ke známýmu elektrikáři aby mně to omrknul. Mám štěstí, chystá se na oběd, ale ještě mně to proměří a altík dává, diagnoźa: máš vybitou baterku. Přijedu s úsměvem k rodičům, začnu kurtovat bagáž a do toho táta, hele, už je dvanáct, neměli jste sraz v deset? Normálně nelžu ale suše odpovím, Pražák nestíhá…dál se raději na nic neptal. 

Skáču podruhý do nepromoku,  napakovaná motorka chytá, nastává čas loučení, venku chčije a já z vyřazených zásob co se nevešly do báglu beru plechovku Fanty na žížu, kopnu ji do sebe, otvírám dveře k popelnici abych vyhodil plechovku a když zavírám dveře, zachytím klikou o zip nepromoku a celej ho vytrhnu. Do pí..!!! Táta do toho, a seš doma, pojedeš zítra.  Povídám, mám šití a stejně mám na nádrži tankvak na kterým ležím, takže mě do toho pršet nebude.  Každopádně další zdržení, tátoj už to je jasný, že jedu sám ale jsem pevnej a i přes spousty řečí jedu.

   Přijedu v dešti do Náchoda k hranicím a říkám si, zavolám ještě přítelce, že už jsem na cestě a když sklapuju policajta na motorce, chytnu návlekem od nepromoku za tem výstupek co je na policajtovi a rozervu si nožní návlek nepromoku. Kur..!!! Ještě že mám šití… Z Náchoda to valím na Warszawu a v půli cesty, v přeháňkách, cca po 250km zastavím  na odpočívadle, že si dám nějakou tyčinku. Sundávám nepromokavý obal z tankvaku co jsem si na tuhle cestu nechal spešl ušít, a už mi jedna padá do ruky… Mě jebne! Jak jsem se po něm cestou válel a byl napěchovanej, vytrhla se látka od zipu. Ještě že mám šití… Cestou na Warszawu se mi nedaří sehnat žádný ubytování, buď je plno a nebo zavřeno, takže dojíždím do Warszawi a v centru beru první hotel. Téměř celou cestu pršelo, takže po cca 500km, jsem byl rád že jsem něco sehnal i když nocleh stál přes 1000KČ bez snídaně. Na pokoji začínám sušit, vytahuju vařič a po očku pozoruju teplotní-požární senzor nad hlavou, a hlavně šiju…

   Ráno neprší, nakurtuju mašinu, spousty hodin v kuse jsem na ní ujel, takže baterka bude dobitá si říkám a ono govno, ani ťuk. Trošku mě začíná lepit, to nebude baterkou,  hodím tam dvojku a jak na třiapůle… motor chytne na otočku, to bylo po prvé za 7. let, co jsem měl potřebu roztláčet R1. Dojedu na pumpu, cca 20km, říkám si, je ohřátá, to půjde, natankuju, startuju a nic. Říkám si, to je konec Nordkappu ve Warszawě. Do toho přijde vedle od stojanu nějakej Polák, obhlíží motorku s rukou na bradě, tak mu povídám, mám problém, nevíte o nějakém místním servisu? A on na to, nevjém, musíš šukat… , v tý situaci mě to přišlo neuvěřitelný, naštěstí  to z dalších zvědavců sledoval pumpař, a ten mě dal typ cca 10km zpět do města na servis, co má otevřeno i v neděli. Děkuju mu na stotisíckrát  a mažu dle jeho instrukcí zpět do Warszawi. Motoshop jsem našel bez větších problémů a už při příjezdu mě vítá majitel. Teda musím říct, fakt borec, okamžitě po popsání problému full servis -) měřák -) motorka dobíjí a verdikt?  Máš špatnou baterku. Borec mě prodá se slevou za sympatii novou baterku, motorka okamžitě chytá a mě padá stresor ze srdce. Když by jste někdy náhodou měli ve Warszawě problém, tak  tady vám helfnou: http://www.motoszklarnia.pl  Starou baterku beru  do báglu, přeci jenom, je ani ne 14.dní stará a stála téměř 2000KČ.

   Vyrážím z Warszawi  směr Litvu, mám co dohánět skrze zdržení s moto, do toho začíná pršet a přátelé, věřte nebo ne , dal jsem si poprvé přes 1200km v kuse bez větších přestávek. Chčije, chčije, chčije, Projedu Litvu, kde mě překvapily často se vyskytující zabudovaný radary, kterých jsem si většinou všimnul, když mě už musely mít změřenýho, každopádně k dnešku nic naštěstí do Čech nedorazilo.  Lotyško už dávám v noční hodinu, zastavuju v centru Rigi, nádhera, noční Riga, tisíce světel, lidí, impozantní podívaná, teda až na ty cesty, centrum města = tankodrom.  Vyjíždím dál, směr Estonsko, cíl Kunda a Kundí deník. Prší, ubytování po cestě žádný až před hranicema s Estonskem narážím na hotel. Jen co tam v ranních hodinách zavrním s motorkou, už se ke mně žene recepční, ale když mně řekne 70Eur, slušně odmítám. Byl jsem hodně unavenej, ale za ty prachy, za pár hodin spánku, jedu raději směr Kunda. Vjíždím do Estonska, po pár km. najíždím na silnici první třídy v opravě, to jsem ještě neviděl, žádný asfalt, samá díra plná vody a všude bláto. Kličkuju na dvojku několik km. mezi dírama a většinou každý protijedoucí auto mě nahodí, že kolikrát nevidím přes stékající hnědou vodu na plexiku… už abych byl zas na normální cestě… 

   Je 7. Ráno a prší, jsem hotovej,  přijíždím do Kundy a hledám hotel, když ho najdu tak na dveřích je napsáno: přestavba, zavřeno. To je pech… jedu na pumpu, sympatická důchodkyně mě ujišťuje, že v Kundě jiný hotel není  tak si dám kafe, mrknu na mapy v mobilu a mažu ho rovnou k místu, kde je schovaný Kundí deník, abych udělal foto a napsal do deníku pár řádků.

   Do navigace nastavuji Tallinn a z  posledních sil vyrážím cca 120km, bohužel opět v totál dešti. Povzbuzení a trocha energie přichází, když vidím poprvé od Warszawi partu motorkářů jedoucí v lijáku jako já. Přijedu do Tallinnu a říkám si, město jako sviňa, hotelů tam bude tři prdele, a tak jedu a jedu až jsem najednou v centru… Tahám mobila a přes internet bukuju nejlevnější bydlení v centru Tallinnu v hotelu Munkenhof za 20Euro/noc, nádhera, po tý vodácký výpravě, splněný sen. Ráno jsem  jako brk, z večera mám buklej trajekt do Helsinek, vyrážím směr přístav. Recepčnímu ještě ukazuju lístek na trajekt, který byl v Estonštině a ten mi povídá, že musím do přístavu terminál A. Přijedu tam a borec mi povídá, vy jste ale na Déčku… uff, ještě že mám hodinu rezervu… zas taková sranda to není, vyjet z přístavu a najet ve městě opět na správný směr… 

 Konečně se naloďuju,  jsem v řadě první, personál mě naviguje do trajektu a parkuju jako první v řadě na druhém konci trajektu. Chlapík mě přikurtuje mašinu a já mažu k prvnímu výtahu na palubě. Poprvé azuro na plno, usedám venku do pololehátka, usínám… budí mě klakson trajektu, vidím jak se lidi pomalu hrnou k výtahům tak vyskočím a mažu k výtahu taky, jsem zblblej a nastupuju do špatnýho. Vystupuju na druhé straně než co mám motorku, mezi kamionama není šance prolízt, takže zase do výtahu a nahoru. Na podruhý to klapne i když to chvíli trvalo, bohužel  celá část trajektu je už vyloděná, krom mé řady, kde za mojí mašinou stálo hafo kamionů a chlapík co tam dělal  obsluhu se mohl zbláznit, když mě konečně viděl jak se sunu k motorce. Helsinky hezký, ale cíle jsou jinde, takže čára směr pomyslný polární kruh v Rovaniemi. Cestou potkávám Poláka na Harley a Lotyše na Hondě, dáme se do řeči a zjistíme, že máme každý z nás stejný cíl, Nordkapp. Hned je veseleji po třech dnech samoty.  První noc ve Finsku rozbalujeme stany u nějakého jezera, místo jako z pohádky, jediný co  kazilo tuhle atmosféru byly všudypřítomný ,miliony žíznivých komáru imunních na můj repelent. 

   Povídáme o všem možným, popíjíme co kdo vytáhnul a užíváme si pro mě první večer venku bez deště. Bohužel ráno vypadá počasí na kosočtverec, stejně jako předpověď na zbytek dne. S Lotyšem vklouzáváme do nepromoku, jelikož je jasný, že dle oblohy vody spadne víc než dost. Polák už čeká na Harykoj v mikině, kožený vestě a plátěných kapsáčích. Když mě vidí v nepromoku, směje se a začne mě říkat kosmonaut. Povídám mu, ty nemáš nepromok? Ne, na co, jsem otužilý. Nevěděl jsem, jestli si dělá prdel, říkám si, to je ale řízek, každopádně to byl jen začátek… V jíždíme do total pekla, chcanec jako sprcha puštěná na plno,  Polák po nějakým km v dešti odbočuje na odpočívadlo a schovává se pod nějakou pergolu s lavičkama. Je durch a povídá, že budeme muset najít večer nějaký kemp s chatkou, abychom se usušili. Opravdu, nepromok neměl… 

   Přijíždíme do Rovaniemi – domov Santa Klause a fotíme se u pomyslné čáry vyznačující polární kruh, celkem hezké místo, v zimě to tam musí být kouzelné.  Ve městě se procházejí sobi a všude je přítomná vánoční atmosféra, přesto že je červen.  Jediný nešvar jsou zas ti otravní komáři. 

   Pokračujeme směr Nordkapp a já zjišťuji, že se mě uklepal kabel od zásuvky navigace.  Naštěstí akorát narážíme na kemp, kde mají volnou chatku, kterou bereme všema deseti. Noc je přímo tragická, i přes únavu těžko usínám, jelikož chatka je plná komárů, sice jsme vymlátili, co se dalo, ale s každým otevřením dveří jich padesát vlítlo dovnitř. Ráno jsme všichni opíchaný a když se rozhlídnu, všude vidím desítky nacucaných komárů, jsem zralej na infuzi, už se vidím na motorce a pryč odtud, furt mě bzučí kolem hlavy...být tam do večera tak se snad zblázním.  Jezero u kempu je fakt nádherný, ale sem na dovolenou k vodě? Ani náhodou. Ptám se recepčního jak to dělají, že si tam chodí do půl těla a nejdou na ně, odpovídá, že to je jinou stravou… U snídaně si všimnu co má Polák za spacák, malýho buřta o velikosti šišky salámu,  s údivem na něj koukám a vybavuji si, že když jsem v obdobným spacáku spal v létě na chalupě, teplo mě v noci nebylo, natož někde ve stanu u Nordkappu. To jsem na kluka zvědavej, ještě že si vezu péřák.  Koukám z okna chatky a pár metrů od ní se pasou sobi, krásný to zvíře, téměř na dosah ruky. 

 

   Vyrážíme na Nordkapp, cestou jsou přeháňky, v prvním městečku vidím elektro servis a nechávám si přiletovat kabel od zástrčky navigace. Týpek na konci kabelu udělá bambuli jak když by pájku držel poprvé v ruce, za pět minut práce mě zkásne o 20euro a můžeme z vesela pokračovat. Cca 110km před Nordkappem začíná extrémně foukat, jedeme nakloněný jak na okruhu. Při výjezdu z tunelu se vítr opřel do Poláka až si škrtnul o svodidla, pod kterýma  byl volný pád z útesu do moře, chybělo málo a byl tam! Jak to jde tak stavíme, Polák je rozklepanej a potřebuje to rozdýchat, to jsem ještě neviděl, aby takhle vítr posunul motorku s chlapem.  Cca 30km před Nordkappem vidíme pod cestou čerstvě  převrácený karavan, totálně rozmlácenej, jak se koulel dolů ze stráně, všude rozházený věci, musel se utrhnout ze závěsu auta, když ho převrátil vítr… když to vidím mám z toho větru opravdu respekt. 

   Pořád fučí s občasným deštěm, naštěstí to kompenzuje překrásná krajina.

   O půl třetí ráno, přijíždíme na Nordkapp. Za polárním kruhem je 24h světlo, takže člověk tak nějak ten čas nevnímá. Na tuhle hodinu jsme se snažili dojet plánovaně, jelikož je na Nordkappu v tento čas zavřeno, člověk nemusí nic platit a hlavně všichni spí, což se také potvrdilo. Nikde nebylo ani živáčka. Na to člověk může v provozní době zapomenout, jelikož to tam je většinou jak na Václaváku. S motorkama přijiždíme až ke globusu, kde spontálně slavíme hlavní cíl výpravy. Byla to nádhera, ten pocit mám stále v sobě, zapaluji si doutník a vychutnávám si chvilky euforie. Do toho se nám pootevřely mraky, takže to máme i s výhledem na moře. Super.

   Asi po hodince u globusu se raději s motorkama začneme stahovat na parkoviště, než nás někdo zblikne. Na parkovišti vaříme ranní kávu a domlouváme se, že tuhle noc strávíme v chatce s čímž všichni souhlasíme, jelikož jsme vyfoukaný, Polák mokrej, a teploměr ukazuje pouhých 7.stupňů. Daří se nám najít kemp, recepce je zavřená ale na nástěnce visí klíčky od chatek tak jednu vybíráme a stále plní jedinečných pocitů začínáme vybalovat zásoby a pěkně se nalejeme. 

   Večer plný srandy, jelikož Lotyš neumí Anglicky a já zas Rusky, oba dva se však domluvíme s Polákem takže ten nám dělal tlumočníka. Tachometr na R1 ukazuje Jaroměř – Nordkapp 3550km.  ,,Ráno,, přijde recepční, zaplatíme jí 100euro za přespání a začínáme balit. Sice není žádný teplo ale hlavní je, že tady nejsou žádní komáři a parádně jsem se vyspal. Vyrážíme směr Narvik, vyjíždíme cca v 20.00h jelikož jsme do 18.00 spali. Cestou opět prší, přemýšlím o tom, že nebylo ještě dne bez deště a modlím se, aby se mi neporouchala z tý vody motorka, jelikož  už dostala od vody tak zabrat, že to je jak když bych spíš jel na člunu vodácký výpravy. Každopádně motorka jede jak víno, jen si začínám všímat, že když mám puštěný světla a navigaci, nestačí se dobíjet baterka a líněji to startuje.  Jezdím tedy bez světel a když je dobitá navigace tak je zas zapnu. Je to divný, ale tady nic nevyřeším,  hlavně že jedu.  Máme před sebou 700km. Cestou koukám, že Polákovi nějak klesá spztka.  Zjistíme, že se mu uklepal  vybracema nosič, zatížený báglama a je jasný, že musíme najít někoho se svářečkou. Nejtěžší batoh mu bere na svou cestovní CBRku Lotyš a vydáváme se hledat pomoc. Máme štěstí, narazíme na chlapíka, co má v garáži svářečku,  ale neumí s ní svářet. Naštěstí my ano. Při opravě si Polák ještě všimnul, že má uklepanou jednu packu od krytu hnacího řemene, tak jí heftnem taky a můžeme pokračovat. Jet sám tak je v řiti, jelikož by mu ten nosič kompletně upadnul  a neměl by dát kam věci. 250km před Narvikem dáváme další pauzu a Lotyš jde zkusit na třpytku ryby, ze tří náhozů tahá dvě malý zubatý potvory, příjemný zpestření pauzy.

    Přijíždíme k Narviku a začínáme opět shánět bydlení, jelikož má celou noc pršet, bohužel je všude plno, tak se rozhodujeme jet ve směru na Lofoty a máme štěstí, Polák domlouvá velkou chatku s kuchyní za pouhých 20Euro za osobu.

   Cestou pochopitelně fotíme památky, památníky, krajinu a zajíždíme tam, kde je pro nás něco k vidění. Máme nájezd 846km a zaslouženě odpadám do regálu. Musím zmínit, že z Nordkappu do Narviku je úchvatná příroda, opravdu jedinečná podívaná. V jednom z fjordů vidíme ze silnice dokonce řádit delfíny. Ráno vyrážíme směr Lofoty, kde se chci osobně alespoň dva až tři dny zdržet. Rozhodli jsme, že v té chatce pár nocí zůstaneme, jelikož je od Lofot vzdálená pouhých 90km. Kluky moc Lofoty nezajímají, jedou se mnou asi 160km a pak to otáčejí, že jim to stačí. Já chci dojet až na konec do vesnice A, což mám ještě cca 70km. 

   Lofoty jsou překrásný, plno fjordů, pláží s bílým pískem, křišťálově čistá voda, cestou míjím spousty sušiček s rybíma hlavama, prostě stále je na co koukat, prostě jedinečná podívaná. 

   Když přijedu zpět na chatku, Polák mně říká, že se mu cestou zpět rozsvítil na Harikoj error a něco v něm bzučí. Usoudíme, že ho necháme vychladnout  a uvidíme ráno. V noci opět sprchlo, jsem rád, že jsem si vzal na motorku plachtu a mám jí krytou alespoň přes noc, což Polák bohužel neměl.  Další den zas mažu do Lofot, mrknout tam, kde jsem ještě nebyl s tím, že odpoledne vyrazíme dál. Dotahuju opět řetěz, který byl  vytahanej jak kšanda, motorka je zasraná jak z motokrosu  ale drží, což se rozhodně nedalo říct o Harikoj. Po návratu mě Polák říká, že se mu cestou z jeho výletu ustřihnul jeden ze dvou šroubů, co drží stupačku s řadící pákou a u druhýho šroubu, jak to bylo povolený, než přijel, se vymačkal závit. Koukáme na to jak do ledničky a každýmu je jasný, že tohle už není sranda. Co se dá dělat, jdeme za domácím, který nám ochotně zapůjčí vercajk. Zalomený šroub se daří odvrtat. Naštěstí byl z materiálu řady bláto, neuvěřitelný, jak jsou ty dnešní  Harici odfušovaný.  Upravíme nový provizorní šroub a zdá se že je vyhráno, když ho však Lotyš dotahuje, zabere trošku víc a zalomí ho znovu v závitu, říkám, to snad není možný. A jedeme znova, naštěstí se daří opět šroub odvrtat a na podruhý se dotahuje s citem. Několik hodin v řiti a  můžeme vyrazit. Velice pohostinná domácí nám udělá před odjezdem kávu a palačinky a když nastane čas loučení Polák nenastartuje Harleje. Říkám si, to je neuvěřitelný. Roztlačíme ho a Harik chytne, je ale jasný, že se něco děje, jelikož mu na budíku svítí všechny kontrolky. Doufáme, že se do motorky dostala pouze voda a až se ohřeje, cestou vyschne -) trošku naivní, ale naděje umírá poslední. Po cca 100km zajíždíme na pumpu a Harik opět nestartuje, je jasný že nedobíjí.  Na to, že je dneska nejhezčí počasí, téměř ani mráček a teplo i bez nepromoku, který mám na sobě jinak i když neprší , jelikož v kožených hadrech mi je zima, nám náladu nekazí počasí ale Polákův Harik. Navigace hlásí do Trondheimu  přes 1000km. Začínám mít obavy, abych stihnul vše, co chci vidět, jelikož skrze Harleje je samé zdržování a má dovolená je limitovaná nástupem do práce, kde musím být na 100%. Do toho mi Polák řekne, že se mu nelíbí při jízdě  zvuk motoru. Harik opět nestartuje. Seženu chlapíka se startovacíma  kabelama, po zhruba 5. minutách dobíjení motor naskočí. Vyrážíme a zajíždíme cestou opět do  Narviku  navštívit památník obětem nacismu.

   Pokračujeme směr Trondheim, nádhernou cestou podél pobřeží, se spoustou serpentýn, počasí nám přeje a po delší cestě mi není ani zima.  Za Skarbergetem se naloďujeme na trajekt za 66. Norků, o které Vás zkásne chlapík ještě před vjezdem na trajekt.  

   Musím říct, že jsem sebou měl pro jistotu krom eur něco přes 200Norských korun a za celou cestu jsem nepotřeboval ani jednu. Všude se dá platit kartou, včetně čerpacích stanic na kterých mnohdy bez karty nenatankujete. Já mám Master Card a naprosto bez problému mě ji to spolklo všude. Bohužel Lotyš takové štěstí neměl a na několika čerpačkách mu to jeho kartu odmítlo vzít. Být tam sám, tak by nenatankoval... Po vylodění opět Harik nechytne, stav se zhoršuje, když ho roztlačíme, tak při nízkých otáčkách začíná chcípat, blikaj všechny kontrolky, nejde tachometr. Lotyš  objeví za přístavem kus lana a Harika roztlačí, chytne ale pouze při vyšších otáčkách. 

   Pokračujeme v cestě. Ve městě Fauske na kruháči Harik zas chcípne a nedaří se ho nastartovat. Projíždějící taxikář nám doporučí servis, bohužel jsou zhruba tři hodiny ráno a servis otvírá až v 7.30h. Dotlačíme ho na laně k servisu a uleháme pod širákem u parkoviště, než  otevře. Ráno to vypadá na dýl, než ho vezmou a tak se s klukama loučím, jelikož jsem limitovaný dovolenou, což kluci ne a je jim v celku jedno, jak dlouho budou pryč. Jsem rád, že s Polákem zůstal Lotyš, jelikož nebýt jeho, určitě bych ho tam nenechal a pomohl mu dostat se alespoň do Švédska, kde mu platí pojistka a odkud mu zařídí odtah do Polska nebo servis. Bohužel naše asistenční služby se na Norsko údajně nevztahují a musíte se na to spešl připojistit, což jsem ani já nevěděl, ale naštěstí jsem to ani nepotřeboval. Po rozloučení s klukama mažu směr Trondheim, kam to mám cca 700km, jedu sám, tak mašině docela nakládám. Pokuty v Norsku jsou mega drahý ale už vím, že policajti co jsem potkal stojí pouze na úsecích se sníženou rychlostí a nebo ve městech, kde se předpisy vyplatí dodržovat. Jinak jsem ho všude pálil dle cest  150-170km/h. Cestou můžeš potkat vestavěný radary, ale když sleduješ značky, tak na ně je upozorněno.  

   Začíná se zatahovat a za nedlouho vjíždím do pekla typu liják a silný vítr. Kilometry v tomhle nečasu moc neubývaj a koukat není taky vcelku na co, na prd je, že jen tak pršet nepřestane. Zastavuju na pumpě a kupuji si obyčejnou bagetu a plechovku koly za 250KČ, jelikož se mě nechce tahat jídlo z mokrýho báglu. Pokračuju dál v cestě, prší a do toho jsem dojel kamion, který se mi nedaří  v samých zatáčkách dlouho předjet, mrtě fouká a když konečně přijde příležitost tak ho spálím, ale při zařazení před kamion se do mě opře vítr takovou silou, že mě odsune za jízdy do protisměru, kde se ocitám v nezpevněné hraně mezi silnicí a příkopem a říkám si, to nedopadne dobře… . Naštěstí mě vítr pustil a zastavuju mimo silnici v příkopě. Kamioňák zastaví taky. Vykulenej jak hovado mu říkám, že je vše oukej a další půl hodiny rozdýchávám situaci, která mě málem stála hodně draho.

   Pokračuju v cestě a začínám registrovat nějaký divný zvuk od motoru, zastavím a zjistím, že je totálně suchej a zasranej řetěz, stříknu ho a zvuky jsou pryč. Od těď mažu při každém druhém tankování což je cca najetých 550km. Spím ve stanu a pokračuji směr Oslo, baví mě  jet v noci za světla, když je nulový provoz, když kopíruješ řeku, řežeš serpentýnky na parádní cestě, nespočet udolí, tunelů, fjordů, radost poslouchat koncert Akropoviče.

   S různými poznávacími zastávkami dojíždím k městu Dombas a jelikož přede mnou je černo, rozhodnu se zaparkovat na odpočívadle, kde už stálo několik karavanů. Jen co shodím věci z motorky začne pršet, hrůza, stavět stan za deště, ležím a poslouchám jak voda buší do stanu a přemýšlím o trase. Bohužel díky spoustě zdržení skrze Poláka, nestihnu Trolí stezku. Nedá se nic dělat,  ale v duchu vím, že v Norsku nejsem naposledy, takže se s tím smiřuji líp. Usínám s nadějí, že ráno nebude pršet…  Dopoledne se vzbudím a cítím vlhko na nohách, tragédie, ani se mně nechce vylézt ze spacáku, jelikož stále prší, ale nic jiného nezbývá, musím jet dál. Není nic lepšího než lézt po ránu za deště do vlhkých hadrů, mokrýho nepromoku, balit prodojenej stan…všechno se na mě lepí, byl jsem jak prase… konečně vyjíždím směr Oslo. Po tomhle ránu vím, že další noc ve stanu je nereálná, jelikož stan je kaput, snad něco na noc seženu. Odpoledne strávím v Oslu a jeho okolí, za Oslem směr Švédské Malmö narazím na kemp, kde beru chatku, poslední noc v Norsku. Následující den pokračuji  do Malmö. Cestou jedu podél moře a stavím u jezer. Už mě docela začíná tlačit čas, jelikož mě zbývají dva dny do 1. července, kdy mi končí dovolená a tak to z Malmö vezmu rovnou na Slagelse.  Zaplatím za mosty a sleduji, co člověk dokáže postavit. Bezesporu se jedná o nejdelší most, přes který jsem v životě jel.

   Jen co vjedu do Dánska, na obzoru totální tma, nepromok mě cestou uschnul, takže zatnu zuby a vjedu do toho. Chcanec přes celý Dánsko, několik hodin jízdy v dešti, nemám chuť ani nikam zajíždět krom benzinek, kde potřebuju natankovat. V Německu se naštěstí vyčasilo, zajíždím na odpočívadlo a pár hodin se prospím. Z Hamburku na Berlín ho pálím co to jde v závislosti na bagáži a jak je člověk z tý dálnice otupělý ani jsem si nevšimnul, že už jedu 25km na rezervu. Okamžitě ubírám ze 170 na 90 a doufám že během následujících 15km bude pumpa. Bohužel nebyla a mě poprvé došel benzin. Naštěstí jsem si celou cestu vezl pod síťkou dvoulitrovku s benzinem pro případ nouze, nenapadlo mě však, že ho budu potřebovat v Německu, kde jsou pumpy každou chvilku. Pomalu se stmívá a já se blížím k Berlínu, kde jsem kolem 23.00h, mám trochu času a tak se rozhoduju, že si dám noční centrum Berlína. Neuvěřitelně rozlehlý město, kde to o půlnoci žije jako jinde v poledne. Jelikož jsem celkem v pohodě a nechce se mi ani spát a hlavně neprší, beru to z Berlína na Prahu a jsem rozhodnut, že si hotel najdu až v Čechách. Cesta utíká dobře. Bohužel v ranní hodinu se mi v Čechách nedaří najít hotel, co by mě ubytoval, žhavím tedy internet a asi na desátý telefon, mě recepční řekne, že jsou nonstop a mají volno. Jedinej háček byl v tom, že hotel se nacházel v Litoměřicích. Co se dá dělat, mám toho plný kecky ale než stavět stan, tak raději vlítnu do těch Litoměřic. Vyplatilo se, recepční mě dá parádní pokoj, na recepci kupuji několik Plzní a vítězně se odpotácím do pokoje, abych ty plechovky s chutí ztrestal. Ulehám po 14. dnech do voňavých peřin a spím až do oběda. Odpoledne vyjíždím směr Jaroměř, poslední cesta téhle výpravy, navigace ukazuje necelých 200km, zdá se to být po těch dálkách na dosah. Vítězně přijíždím domů, parkuju motorku o které nechci min. týden vědět.

   Celkem jsem najel 8579km během 14. dní a i když jsem jedno místo v Norsku nestihnul, je to pro mě výzva tuhle nádhernou zemi opět navštívit. A jak dopadnul Polák? Poslal mě sms , že mu odešel regulátor, že oprava by byla drahá, tak si koupil nabíječku a musí baterku cestou dobíjet, aby dojel. No hlavně že ve zdraví. A moje dobíjení?  Tu špatnou - novou baterku co jsem vezl celou cestu sebou jsem odnesl na reklamaci a R1 odvezl do Yamahy  v Hradci Králové, aby mě to proměřili. Mechanik oddělá víko u alternátoru a už na mě volá ať se jdu podívat -) v alternátoru vidím vypálenej jeden článek a mechanik mně říka, že nejspíš bude v hajzlu i regulátor napětí. Ptám se ho jak je to možný a on na to, že s největší pravděpodobností to udělala baterka. Když mně řekne cenu za nový altík a regulátor, cca 25000 slušně odmítám, jelikož na netu jsem sehnal originály z bouračky za 5000, což by stálo převinutí toho vypálenýho. No a co ta reklamovaná baterka? Po 14. dnech přišlo vyjádření, že byla bohužel vadná a jeden článek byl ve zkratu a prodejce mně vrací peníze. Povídám mu, že skrz tu baterku mně vznikla podstatně jiná škoda… ale nechal jsem to být, jelikož na soudní znalce apod. nemám nervy ani čas, takže to beru jako ponaučení pro příště. Když baterku do moto, tak od renomovanýho výrobce.

   Závěrem bych dodal, že nejsem typ jezdce, co má všechno detailně naplánovaný a drží se pevného programu, rovněž nemusím zastavovat u každého hradu, města... Raději  zajedu k vodě nebo na nějaký kopec a pozoruji okolí. Rád improvizuji dle aktuální situace, místa a času. Moje motto zní: no stres a paniku, úsměv na tváři a dojet vždy ve zdraví, což také přeji všem motorkářům na jejich cestách. Tak zas za rok v sedle -) Mějte se fajn. Zdraví -) Čenda, Jaroměř.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 71x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist