Léto s Varanem, dějství první: Na drsném severu

Výpravu samotnou provázela už od příprav smůla. Pojišťovna se rozhodla držet mého stále neopraveného Buella jako rukojmí nekonečným zkoumáním škody na motoru (ta nejmenovaná zločinecká organizace by si zasloužila leda naKoopat do...), pročež jsem na cestu pořídil Varadero, vybavil jej Famsa brašnami od italských přátel a motorka ověšena navíc kufry a kanystry získala nejen větší zavazadlový prostor, než běžný hatchback, ale zejména pravou cestovatelskou image. Od drobného Buellu poněkud změna. Jako společník se na prvních pár kilometrů přihlásil již zkušený severský cestovatel Tomáš s Kawou Z 1000.

Snad aby naše cesta k moři nebyla tak zoufale nudná, neustále se střídalo horko s deštěm a našemu mizernému mezičasu do odplutí lodě nepřidaly ani tajné závody dánských karavanistů. Jinak si nedovedu vysvětlit jejich nekonečné kolony, táhnoucí se zběsilou osmdesátkou zásadně v levém dálničním pruhu. Následná plavba katamaranem do Kristiansandu byla sama o sobě zážitkem. Možná jsem měl slečně u check-in budky kývnout na nabídku sea sickness pills.

Okouníme na přístavní hrázi, necháváme se ovívat svěžím větrem a radujeme se z cákajících vln, tříštěných o kameny.
„A nebude to na lodi houpat?“ Znejistěl jako první Tomáš.
„To se nehne, dyť to je trajekt jako kráva...“ Řka, hleděl jsem do dáli na moře. Což nebylo moc platné, protože do dáli můj zrak příliš nesahá.
Ve společnosti dalších motorkářů jsme se nakonec nalodili a vypluli z přístavu na širé moře. Neznalým námořnictví nutno osvětlit, že na širém moři jsou vlny zpravidla daleko děsivější, než to roztomilé cákání na přístavní hráz.

Tomáš tedy hned z kraje nasadil svěže zelenou barvu a cestu přes moře proležel v podivné pozici na podlaze. Povídám si s Thomasem, který je u moře doma, a nechávám se dokola ujišťovat, že náš super rychlý katamaran je super bezpečný a super stabilní, načež na okna druhé paluby šplouchne další vlna, loď se propadne o pár metrů a v bistru za námi to řinčí jako když sto nešikovných číšníků najednou upustí vaší snídani. Do toho opakovaně hlásí kapitán lodi, že všechno je v pořádku, jen to budeme muset vzít proti vlnám, delší cestou...

Je úterý a teoreticky léto. Těžko se tomu věří, když už pár hodin stoupáme přímo na sever, do hor, kde se ke vší zimně a dešti sem tam povaluje sněhová závěj. Poprvé začínám pochybovat o smyslu cestování na motorce. Jak luxusní by teď bylo auto, se střechou, s topením a stěrači! Naladil bych optimistickou píseň z prosluněných pláží a vůbec by mi nevadilo, že objíždíme zavřené tunely po krkolomné stezce, přitesané na bok hory. Viditelnost v mracích a dešti se snížila na řetízek červených světel, vlnících se neurčitě do dáli, jako zapomenuté, nedbale pohozené vánoční osvětlení. Začíná se hlásit únava ze špatného spaní v lesích u jezera a neminout další zatáčku, ohraničenou jen několika vztyčenými kameny, je čím dál větší práce. Snažím si to tu představit se sluníčkem a dvaceti stupni. Motorka by najednou měla úplně jiný smysl a zatáčky by se v rychlosti stávaly možná ještě nebezpečnějšími...
Nakonec slunce přece jen vykouklo, malý zázrak nad velkými horami. Vodopády Latefossen, byly tentokrát spíš zklamáním, ale aspoň jsme smluvili k užívání kus promáčené louky na noc nedaleko. U stejného farmáře, kterému jsme tu loni drze zakempili bez povolení.

Středa. O Bergenu se říká, že je to město deště. Prší tu skoro pořád, dokonce tu sledují rekordy jako  84 deštivých dnů v kuse za sebou. Parádní nápad, vydat se sem po včerejší depresi. Cestou na západ nedůvěřivě zírám na modré nebe, kdy už asi přijde nějaká ta další sprcha. Ale zatím to byly jen fascinující vodopády, které nás cestou zkrápěly a ve slunečném dni vytvářely násobné duhy těsně před tím, než skončily v průzračně čisté vodě fjordu. Jestliže je všechno tohle dílem tajícího ledu a sněhu, musí tam někde nahoře být kilometry ledovce. Z fyziky jsem vždycky uměl jenom fungování motoru, tak nedokážu odhadnout, kolik metrů krychlových vody tu asi padá, představte si to jako Vltavu, která se dere přes kamení někde nad Lipnem. Jen čistou tak, že jí můžete bez obav pít.

 

Z kamenitého břehu měl nahozeno zbloudilý rybář a spíš než že by čekal úlovek, jenom zamyšleně hleděl do hladiny fjordu. Zrcadlilo se v ní všechno to drsné z přírody neživé, svěže zelené lesy a barevné nátěry lodních garáží či domků, romanticky zasazených do krajiny na druhém břehu. Úplně jsem při rozjímání nad tím vším zapomněl, že v Bergenu má pršet. A zapomněl to asi i Bergen. Nečekané slunce vytáhlo do ulic mraky lidí, hromadně se přesunujících po kdovíjakých památkách. Majitelé jachet významně proplouvali sem a tam podél přístaviště ve staré čtvrti s legendární scenérií barevných domků a zdálo se, že to je jejich jediný smysl zdejšího bytí. Stejně jako motorkáři, kteří ve večerním slunku vyřadili svoje naleštěné a notně upravené customy zvlášť ostentativně do zákazu parkování vedle tržiště a spontánně utvářeli diskusní kroužky kolem.

Postavili jsme svoje zablácené a bagáží nevzhledně přeložené stroje mezi ně a po očku sledovali, zda nám někdo z místního gangu přijde rozbít hubu. Místo toho nás jménem severských motorkářů jeden z přihlížejících oficiálně uvítal v Norsku a podáním našich usmolených rukou stvrdil přátelství, nabyté v pěti minutách rozhovoru. Možná je to jeden z důvodů, proč má smysl motorkaření. Jedna z mála jasně daných komunit bez hranic, která vás nenechá, cítit se někde úplně ztracený.

Seděl jsem v centru turistického dění a vzpomínal na knihu o fotkách s příběhem od Davida duChemina. On by tu asi strávil pár dní, poznal spoustu lidí, schválně se ztratil v zapadlých uličkách a nafotil spoustu portrétů, vystihujících atmosféru místa. Tak to aspoň píše ve svých knihách. Mě zbývalo jen jedno pozdní odpoledne a ani jsem nechtěl nijak zvlášť naštvat nevrle se tvářící majitele přezdobených jachet nějakým blízkým portrétováním. A jak jen vystihnout Bergen někde v postranní uličce, na to jsem asi málo umělec. Udělal jsem tedy jediný snímek, který dokonale vystihoval můj dojem z místa. Jakoby ledabyle projíždějící jachta na pozadí kulisy starých domků, jejichž jediným smyslem je být magnetem na nadšeného turistu.

 

Toho večera jsme si uvědomili, jak pozdě tu zapadá slunce a teprve kolem dvanácté se vydali hledat místo na kempení někam za město.

Čtvrtek. Občas lituji, že jsem s sebou vzal Tomáše. Třeba když je konečně hezky, ale my trávíme hodiny startováním - zase - vybité motorky přes kabely. Nebo když musím jet pro kanystr benzínu, protože kontrolka zřejmě není dostatečná informace. A když si kontinuálně stěžuje, že je moc zima, vedro, sucho, mokro, zkrátka jakkoli. Frekventovanou silnicí se nakonec po půldenním odjíždění (neboli: je tu moc aut a jede se moc pomalu) blížíme slunečnímu fjordu.

Cestu údolím obklopují pusté, skalnaté hory, tu se sesuvem kamení, tu s ledovcem a za další zatáčkou se svěže zelenými lesy a osmi vodopády. Frekvence vodopádů je obecně v Norsku něco nepopsatelného, nepsal bych totiž o ničem jiném. Jednou jsem hladově zastavil na odpočívadle a u pojídání zásob se rozhlédl po okolních horách. Vodopádů bylo z jediného místa vidět jedenáct.

Samostatným fenoménem severu jsou určitě tunely. Toho dne jsme projeli pár děr ve skále kolem deseti kilometrů. A poslední z nich spořádala asi hodně dynamitu - představte si pětadvacet kilometrů dlouhou jeskyni, studenou, tmavou a vlhkou. A jste tu najednou sami a bojíte se přeřadit, aby se čirou náhodou nestalo třeba něco s převodovkou. Jen někde před sebou vidíte světýlko kamaráda, za nějž jsem byl najednou strašně rád.

Za Laerdalským tunelem se určitě dejte doprava, po historické cestě, kolem řeky. Dovede vás malebnými sceneriemi severských samot a vesniček až ke starodávnému Borgundskému dřevěnému kostelu. Nenápadně jsme okouněli za zdmi přilehlého hřbitova a buď jsme vypadali a voněli už tak zuboženě, nebo měl hlídač u vchodu jen dobrou náladu, ale kostel jsme nakonec těsně před zavíračkou proběhli bez vstupného. A za ušetřené korunky konečně civilizovaně zakempili společně s novým polským kamarádem motorkářem v prázdném tábořišti. Na stvrzení přátelství opět stačila tři slova a lahvinka importované zkapalněné hrušky. Kempem se pak dlouho do noci linuly dva východoevropské jazyky, kterým v zemi trolů obě strany dokonale rozuměly.

Pátek. Hruškovicový kamarád Sylwek z Polska byl hned sbalený a vyrazil na svém ověšeném Transalpu na trolí a atlantickou cestu. Ještě že na nás nečekal, při hodinovém skládání věcí bychom zřejmě naučili Polsko spoustu českých nadávek.

Další hodina balení, slavnostní odjezd, stavení na fotku a pád obou motorek přes zabořené stojany. Takové bylo naše ráno. Varadero se jenom líně přehouplo na kufr a kanystr vody, zato Zed přišel o páčku spojky. S improvizovanou Hondí protézou a sluncem nad hlavami točíme po hodinách telefonování a zjišťování další kilometry zpátky na západní pobřeží, vstříc jedinému existujícímu motoservisu ve Forde. 

Sobota. V noci jsme si užili další severskou zimu. Jestli je můj spacák do mínus pěti, měli ho rozhodně ušít o moc větší, abych se do něj nasoukal i ve dvou bundách. Ale noc u jezera kousek před Forde měla své kouzlo, hlavně tím, že za třicet korun na člověka bylo všechno sprchování all inclusive. O pár kilometrů výš mi to nikdo nechtěl věřit. "Kde? To muselo být někde dole v lesích!" Krom šťastného zakoupení nové páčky stála sobota za propocenou fusekli. I když ty nanotechnologické se stříbrem, co jsem pořídil na dlouhé cesty, ani teď moc nesmrdí. Pršelo cestou kolem dalšího fjordu, lilo během plaveb na trajektech a drobounké kapky ďobaly do tváře otevřenou helmou až do Alesundu. Tedy do naší zázračné chatičky nedaleko. Nelze slovy vypovědět, jaký luxus je po propršeném dni mít střechu, stěny, okna a topení. Topení! Vařič a postele už byly jen příjemnými bonusy. Teprve na cestě si člověk uvědomí skutečné hodnoty.  Maslow to věděl, nejdůležitější je přežít. 

Neděle. Bída. Deštivý přesun do Alesundu, blbá deštivá vyhlídka Aksla, děsně drahé kafe a koláč ve vrcholové restauraci, dvě hodiny na WiFi, konec příběhu. Z čirého zoufalství jsme tedy ještě zkusili projít kus města, ale nakonec jsme stejně skončili u McDonalda nad předpovědí počasí v mobilu a mapami. Psalo se tam, že není kam uniknout.

Pondělí. Neprší! Radostí fotím slunečný přepal mezi rozpouštějícími se mraky. Slunce! Tomáš přesto vzdává a jede na Bergen, nalodit se na expres do Dánska. Chci se pokusit o nový snímek z vyhlídky Aksla, ale opět se zatahuje a moje nejhlubší beznaděj a deprese přichází znova. Má smysl tu zůstávat? Měla vůbec smysl tahle cesta? Kde jsou všechny zážitky, které jsem viděl v živých představách, kde jsou lofotští rybáři, kam zmizeli severští sobi? To všechno se pomalu nasáklo dešťovou vodou a smíšené s tělíčky mrtvých much pomalu stékalo po hledí helmy z dohledu, do zapomnění...

"Ahoj, co tady děláš?" Ozvalo se z okénka u benzínky, kde jsem zastavil kvůli dalšímu zírání do mapy. A tak jsem se seznámil s Vierkou z Bardějova, jejím manželem Borrem a synovcem Martinem. Vierka vyprávěla o socialistech, co vedou zemi a odírají obyvatele obřími daněmi, spoříce obrovské zásoby majetku, aniž by někam smysluplně investovali. Na to, jaká byla kosa, byla jenom v krátkém tričku. Po pěti letech tady už je zvyklá. i přesto tvrdí, že letošní léto je extrémně studené a deštivé. Nakonec jsem dostal najíst a za parťáka manžela motorkáře, který o své dovolené neměl s kým na motorkách vyrazit. A tak jsme s Borrem vyrazili podél ostrovů nad městem, objevili stařičký maják, malá lodní přístaviště a nafotili spoustu detailů severského venkova. Borre zkušeně sledoval mračna a vždy včas zavelel k odjezdu za další horu, kde bylo zas z ničeho nic hezky. Takové je Norsko.

Svěřil jsem se Borremu se svou investicí do zcela nové rybářské výpravy, pořízené za účelem bratření se s lofotskými rybáři. I s tím háčkem, že dodnes nevím, co s tím (nejen háčkem). Načež Borre souhlasil, že mě naučí rybařit. Ovšem další příchozí mračno zanedlouho narušilo mé již precizně vybroušené nahazování do dáli, takže do deníku jsem si finálně mohl zapsat – jediný rybář, který kdy v Norsku nechytil vůbec nic. Raději jsme jeli k Borremu domů na rybu ulovenou v supermarketu.

 

Z ranní deprese jsem se najednou po parádní projížďce ocitl v krásném bytě kousek od Alesundského přístavu, odkud právě odplouvala s velkou slávou Queen Mary 2. Sledoval jsem tu slávu z balkonu a povečeřel neskutečně výbornou rybu podle Borreho. Ještě jsem směnil pivo za hrušku ve skle a všechno bylo zase najednou dokonale v rovnováze. Na cestách, s novými přáteli a spoustou společných témat k diskusi s krajany a motorkářem.

Úterý. O předpovědi počasí mi Norové vždycky řekli jenom tolik, že nemá smysl jí sledovat. Chceš vidět ten fjord? Prostě to musíš zkusit. Tady nikdy nevíš. Toho rána Borre předpověděl slunce a horko. Pro nory je to prý nad sedmnáct stupňů. S zkušenou skepsí jsem vyrazil za Borrem na Geiranger fjord - údajně ten nejhezčí v Norsku. V překladu to znamená, že jsou tu neustále mraky lidí, kotví zde obří lodě s výletníky a lodní společnost se má moc dobře, když provozuje na kratičké trase v neustálém koloběhu hned tři trajekty. Jinudy to sem nejde. Vyjeli jsme až nad konec fjordu, leželi na skále a já se snažil zapamatovat si tu scenérii městečka, moře, lodí, skal a vodopádů na věky.

Vrátili jsme se trajektem a pokračovali údolím nad Trolí stěnou. Jel jsem tu cestu s otevřeným hledím a s posvátnou rozvážností tak pomalu, že by mě předjela i kolona karavanů. Ale takhle večer tu ani žádné nebyly. Borre mi mizel v dáli a já se nestačil rozhlížet po okolních horách, vodopádech a čerstvě natřených domcích kolem. Takhle má vypadat Skandinávie, vystřižená z katalogu cestovky! Stavěli jsme na peřejích mezi skalami, u starých chatiček, pili vodu přímo z řeky nad Trolím žebříkem, vyhlíželi na světově známých serpentinách a pod obří Trolí stěnou, odkud blázni skáčou zakázaný a velmi nebezpečný base jumping. Všechno to oproti propršeným dnům bylo jako ve snu...

U každého takového místa Borre zastavil, chvíli koukal a aniž by spustil oči z dálav pravil jen: "To je něco, viď..." A já nevěděl, co na to ještě chytrého říct. A tak jsme jen stáli a mlčky koukali na ty dech beroucí scenérie. Nakonec Borre povídá: „Bydlím tu léta, ale na tohle bych se mohl koukat pořád. Nikdy mě to neomrzí“. A já mu to všechno věřil. Než jsme se rozloučili, telefonicky jsem musel potvrdit Vierce, že se o mě Borre dobře staral. Severský biker to měl ještě kolem sta kilometrů do západu slunce, což znamenalo, že bude zase rychle kosa. Tedy minimálně pro našince.

 

 

Středa. V nejhorším létě od sedmapadesátého to vypadalo na další pěkný den. Zabalil jsem své krámy v pětihvězdičkovém kempu - který ovšem disponoval stejnou trávou, jako ten bez hvězdiček za tři čtvrtiny ceny - a znovu vystoupil na trolí žebřík pro fotku v lepším světle. Nahoře se válela zkondenzovaná vodní pára a vyhlídky chtiví turisté neváhali podstoupit trek z parkoviště na vyhlídkovou plošinu, aby ji uviděli pěkně zevnitř. Raději jsem tedy věnoval pár hodin poflakování na větrem bičovaných horách a focení té nejvíc norsky vypadající horské chatičky, než se mračna začala trhat.

Tady teď vysedávám nad Trolím žebříkem, kolem tří tisíc kilometrů od domova a zírám na mrak nade mnou a vyčkávám, až se uráčí zmizet. Vidím to v paměti, jako živé. Někdy je lepší jen dlouho vysedávat, než cvaknout obrázek a zmizet. Ve skutečnosti už jsem o nějakých čtyři tisíce kilometrů dál na jihu a spisuji svoje paměti. Pořád ale platí, že mám spoustu času na cokoli. Nemám cíle, plán ani místo, kam musím večer dojet. I odsud si cestopis třeba jednou přečtete.

Když vidím všechny ty uspěchané návštěvníky, co si v japonském stylu přijedou jen udělat špatnou fotku fascinujícího místa a za pět minut ženou na nějaké další, vždycky se mi vybaví slova mého kamaráda. Byli jsme zrovna večer v Mostaru, slunce dávno zapadalo a já se zoufale a zbytečně snažil udělat dobrý snímek s řekou a osvětleným mostem. Ladil jsem stativ pořád na další kameny dál a dál do vody a zíral do hledáčku, jestli už je to ono. Stejně nebylo. Honza tehdy přišel, chvíli mě pozoroval a říká: „Už to vypni a taky chvíli užívej ten genius loci.“ A tak jsme tam seděli, koukali a vnímali. A zatímco fotka toho dobrá nebyla, obraz který jsem si toho večera stačil zapamatovat je pořád dokonalý. Vzpomenu si na to pokaždé, když dorazím na nějaké to fascinující místo. Zkuste to taky, až se zase někam přiřítíte s prstem na spoušti. Nejdřív ze všeho chvíli posedět a jenom vnímat genius loci.

Z vyhlídky nad Trolím žebříkem mám pár špatných fotek. Ale kdybych tu scénu uměl popsat jako velikáni světové literatury, představili byste si něco naprosto úžasného. Něco, co možná mají i v Alpách, řeklo by se. Výhled na kilometry dlouhé údolí mezi horami, kde svěže zelená barva stromů a trávy přechází v šeď a čerň hrubé skály, jakoby někdo vypustil obří kotlík polévky a zelenina, co ještě před chvílí plavala na hladině, teď jen ulpěla na jeho stěnách. A nad šedí holé skály, skrz bílý pásek mizejícího mraku, ční vrcholky se sněhovými čapkami. Do údolí strmě klesá ve zběsilých zákrutách zohýbaná silnice, po které se jezdí výhradně rychlostí procesní, protože vodopád, který se přes tohle všechno dere středem úplně odshora, je třeba obdivovat ze všech úhlů. Ledová voda proudí pod mostem a lehce zkrápí i silnici. Čistě proto, aby bylo jasno, že i když je zrovna slunečno, pořád jste na drsném severu.

Motivován tou vší nádherou, namířil jsem si to ještě o něco severněji, na Atlantickou cestu. Turisticky vyhlídková silnice se táhne pár kilometrů po ostrovech a mostech až do Kristiansundu a toho odpoledne tu bylo úplně mrtvo. Turistu jsem nepotkal žádného, jen místní stařík před obchodem ve městě Bud mi cosi významně vypravoval v Norštině, ačkoli můj nechápavý výraz musel být dostatečným argumentem už po prvních třech minutách monologu.

Specialitou Norska jsou mimo jiné obrovské hory, vyrůstající prakticky z moře. Jednu takovou jsem objížděl po hraně ostrovů - atlantické cestě. Tvarem vypadala jako tyrolský klobouk a zvláštní silou nad sebou držela mrak tak depresivní, že o něco víc, než klobouk, připomínala spíš sídlo boha hromu. Sem tam jsem zastavil a popoběhl vyfotit rozpadající se skladiště, opuštěný domek či vrak lodi. Neodbytný pocit, že mě kopec a jeho mrak úkosem sleduje, mě však hnal rychle dál, dalšími na pohled opuštěnými vesnicemi a planinami bez stromů, jen zarostlými dlouhou trávou. Zaplatil jsem si ještě dva tunely z a do Kristiansundu, ač jsem tam ani trochu nechtěl. Zpátky kolem kloboukové hory se mi přece jen chtělo ještě o něco méně. Po hraně fjordu jsem tedy k večeru upaloval hledat nějaké to nocování, aspoň kousek do přívětivého vnitrozemí.

Čtvrtek. Po včerejším spisování deníku s hruškou v lahvi, kterou už jistojistě dobrý lid z Lofot neochutná, se krásně spalo. Nabral jsem kurz východ, neb ve vnitrozemí by nemělo být tak vrtkavé počasí. A skutečně, celodenní přejezd k hranicím se Švédskem se náramně povedl. Cestou bylo jarně nádherně a k vidění jen pár typicky norských statků, snad sto vodopádů a žádný los. Zase ani jeden.

Na rovinách východní části norské nudle roste les. Ne lesy, ale souvislý les, kterým když máte jet sto kilometrů víceméně rovně a osmdesát, brzy vám začne lézt jehličí na mozek. A začnete si toho losa na silnici strašně přát. Jakékoli zpestření. A pak si pustíte rádio do helmy, kde chvíli hraje Highway to Hell a pak se i ten jediný signál změní v šum. Zbývá jen šumění motoru a les. Sem tam jsem chytil stanice s klasickými fláky z dob dávno minulých, jak vystřižené z amerických road movies osmdesátých let. A občas se v lesích objevila mýtina s nějakou tou obcí, továrnou, či mostem přes řeku. Podobný pohled na ubíhající krajinu za doprovodu hudby mě vždycky úplně přenese v duchu do nějakého toho filmu. Na konci tohohle nekonečného záběru ze severských lesů, kdy už všichni diváci dávno odešli, jsem zakempil nedaleko hornického městečka Roros.

 

Pátek. Roros bývalo hornické městečko, které vzniklo a ožilo díky těžbě mědi. Jako jedno z mála nikdy nevyhořelo a tak se v prapůvodní podobě, poměrně vzácně zachovalo dodnes. Pár ulic do kopce postavených domků s barevnými nátěry průčelí, okupovaných dnes většinou kavárenským a  byznysem, kostelík, jako symbol města a haldy hlušiny za řekou. Stojí za to navštívit zdejší muzeum hornictví a života v Rorosu v původní budově, kde se zpracovávala vytěžená ruda. Na nádherných modelech si lze perfektně představit, jak všechno dřív fungovalo. A o třináct kilometrů dál na sever se lze dokonce projít v samotném dole s velmi ochotným průvodcem, který udělal prohlídku i pro mou jednočlennou anglicky mluvící skupinu. Investuji po desetikoruně do zaručeně pravých měděných destiček odlitých z Roroské suroviny, mých jediných suvenýrů z cesty.

 

 

Na povrchu mě zastihl déšť, což byl už poslední signál k opuštění severských zemí. Jede se domů. Abych nejel úplně nudnými a frekventovanými tahy na Oslo, vzal jsem to přes národní park Rondane a potkal tu tři české bikery na starých dvěstěpadesátkách, kterak směřují na Nordkapp. Neodrazoval jsem je, bylo jasné, že s jejich nadšením, které hravě vyrovná to téměř žádné vybavení, tam dojedou. Dal jsem jim tedy své poslední zásoby hrušky ve skle a přislíbil zpětné sponzorské dary jejich výpravě.
Toho večera jsem zakempil na parkovišti u cesty. Nebyl jsem tam sám. Ale když jsem věděl, že už jsem na cestě domů, ani jsem těm ostatním všechny ty karavany nezáviděl. Když člověk jede domů, dostane se mu najednou nečekaně psychické síly. Ta vidina konečného řešení všech útrap funguje úžasně.

Sobota. Deštivá cesta do Larviku. Nic moc. Na poslední chvíli sháním poštovní schránku na všechny ty pohledy, co se mnou jezdí už notně kilometrů. V čekací hale přístaviště Color Line lze snadno identifikovat ostatní motorkáře podle jejich mokrých věcí, rozvěšených po zábradlích kolem. Ani na palubě se mi nepodařilo najít místo, které by bylo dostatečně daleko od ostatních. Nepřál jsem nikomu, aby poznal vůni mých zatuchlých bot, ale nešlo to jinak. Večer, tedy kolem deváté, jsem byl zdárně zpátky za mořem. Tedy zpátky před mořem. Slunce zapadalo nezvykle brzy a já neměl kde bydlet. Z ospalého zoufalství jsem nakonec zakempil na odpočívadle za benzínkou, se souhlasem dobrotivého pumpaře. Asi jsem vypadal notně zbědovaně, až se mu mě zželelo.

Neděle. Den si nezaslouží víc, než zkratkovité zápisky: Dálnice, nekonečné úvahy o nekonečnu, životu, vesmíru a vůbec. Německá rádia hrála samé strašné věci. Dělá se šílené vedro. Něco takového nepamatuji...

Po přejezdu do Česka se objevil na obzoru tmavý mrak, ale po zkušenostech ze severu jsem se mu jen vysmál a přidal plyn vstříc té temnotě. Nemůže mě ničím překvapit. A jako by najednou ztratil sílu, ani nekápl a zmizel někam za horou. Ústeckou dálnicí už jsem projížděl v polo lehu na své obří motorce, nohy přehozené přes kanystry s norskou vodou, otevřené hledí a úsměvem přes celou helmu. Najednou mi ty naše širé lány právě pokosených polí připadaly nádherné. Zlatá barva polí ve večerním světle a vůně, které mi v Norsku úplně chyběly...

Informace o redaktorovi

Radek Fiala - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE