reline_unor



Fidlimydli - Jak jsem nejel na Nordkapp

Jak je o mně známo, jezdím sám, ale opět vás vezmu sebou. Tentokrát jsem se vydal opačným směrem než obvykle a i na krutém severu to stojí za to.

Kapitoly článku

Polsko, Německo, Dánsko

Každý rok se odjezd opožďuje přibližně o stejnou dobu, jen se mění měřítko. Před lety to bylo o 1 den, loni o 1 týden a letos o 1měsíc. Takže v den D + 1 měsíc ve 4 ráno nadšeně vyrážím, protože nemůžu dospat. Nadšení graduje ještě na území ČR, neboť přestávají hřát nově namontované gripy a to bych nebyl já, aby zase něco nepřestalo fungovat. Vytahuji měřák a dobíjím jen 13,2V, tak to otáčím domů. Po půl dni proměřování zjistím studený spoj někde ve svazku a vyrážím už naostro směr Polsko. Zapomněl jsem sice míč proti trudomyslnosti na niž zahynula nejedna výprava, ale utěšuji se, že ručník mám a tak je vše v pohodě.

 

Osm km za domem nasazuji nepromok. Obloha je sědá jako baloňák třídní šprtky a až na sever Dánska občas prší. Pak už se najdou i chvíle kdy neprší. Polskem profrčím a poprvé v životě najíždím na Německé dálnice. Po pár km chápu, proč je tu neomezený maximální rychlostní limit. Celá dálnice se skládá s lokálních omezení, která plynule navazují na sebe a vyvinout rychlost nad 120km/hod je legálně v podstatě nemožné. V půlce Německa se dálnice mění v parkoviště, tak kličkuji mezi auty vpřed. Němečtí motorkáři na BMW po německu předpisově stojí ve frontě a jestli jim nespuchřely gumy, stojí tam ještě dnes.

 

Je zajímavé, jak se po přejetí hranice změní krajina. V Dánsku není země tak znásilněná jako v Německu. Dánové mají pečlivě upravené okolí svého domu a mezi vesničkami je divoká příroda. Všude jsou kruhové objezdy uprostřed nichž je kopec a nebo alespoň pořádný kámen. Hojné retardéry jsou tak nízké, že by jste je u nás mezi výmoly ani nezaznamenali. Dánskou specialitou je totální absence benzínek na dálnici a tak musíte pokaždé sjet do nějakého městečka k automatu. Zato kdyby jste si chtěli u dálnice koupit traktor, nebo bagr, máte nesčetně příležitostí.

 

Na severu Dánska přijíždím k první ze zajímavostí a teprve tady začíná zájezd. Jedná se o pískové duny, mezi nimiž je starý maják Rubjerg knude fyr.57.4491, 9.77439 Mezi dunami si připadáte jako v opravdové poušti a když po chvíli chůze vstoupím do opuštěného otevřeného majáku, zaplesá mé srdce technického nadšence. Středem nitra majáku vede nahoru světlovod vyložený zrcadly tvořící obrazce jako kaleidoskop. Nahoře už je jen trojúhelníkové otáčející se zrcadlo. Jsem tu úplně sám, vítr od moře žene písek po zemi a ranní slunce vykresluje každou závěj …. jo, tak tohle já můžu. Na ceduli se pak dozvídám, že ještě nedávno byl skoro celý maják zavátý pískem v duně a parta nadšenců jej zpět vyhrabala.

 

Na trajekt v Hirsthals přijíždím ráno na slepo a shodou okolností má právě za půl hoďky odjezd. Rychle se vžívám do role plavčíka a nějakému Dánovi podávám názorný výklad jak fungují kurty. Netváří se poučeně, tak nevím, jestli nechápe mou jednoduchou angličtinu, nebo složitý mechanismus rohatky. Pak se dávám dohromady se Stefanem na Africe, který pracuje v Airbusu na výrobě satelitů. Tím je téma pro technického nadšence pro následující dvě hodiny plavby dané. Loď se trochu houpe a zásobníky s blicími sáčky jsou všudypřítomné, ale nestihl jsem posnídat, tak jsem v klidu.

 

Lindesnes, Kjeragbolten

Prvních pár desítek km v Norsku jsou pro mne šokem a žíla na čele začíná pulzovat. Že je tu max rychlost 80km/hod jsem věděl, ale že je všude omezení na 60km/hod bylo už nad mé síly. Navíc Norové jedou pro jistotu 70 i v pasážích bez omezení a závratnou osmdesátku si schovávají na solné pláně v Bonneville. Předjíždění je v Norsku zřejmě vysoce neetické a tak se tu jezdí ve vláčcích. Když na hraně psychických sil dorazím k dalšímu majáku v nejjižnějším bodu Norska a uvidím na rozcestníku naápis: Nordkapp 2687km, nepřítomně na něj zírám a rozmýšlím, co je více adekvátní k dané situaci. Zda začít brečet, nebo tu ceduli počůrat. Na to druhé jsem momentálně dobře připraven.

 

Maják Lindesnes 57.98225, 7.04669 je pravý opak předešlého. Parkoviště s autobusy, vše pečlivě natřené a závratné vstupné. Trochu mne uklidňuje, že v ceně je alespoň káva, která bude stát asi polovinu vstupu. Místo je to ale opravdu malebné a pokud nejste přímo majákoví nadšenci, nemusíte ani dovnitř. Nejpůsobivější pohled a nejlepší fotku stejně uděláte z protější skály vlevo mimo areál. Parkuje tu Ital na Transalpu. Jede z Nordkappu celou cestu v dešti, sněhu a kruté zimě. Tohle je jeho první hezký den. Mám se na co těšit.

 

Postupně se mozek překalibruje na místní rychlostní limity a okolní krásná příroda stejně nedovolí někam spěchat. Všechno kolem je krásně zelené jako oči třídní rebelky. Vystoupám na náhorní kamennou planinu s jezery a mezi skalami se kroutí úzká silnička. Pro samou krásu kolem není ani čas na rekreaci. Uprostřed skal stavím stan a i když je to zde legální. připadá mi zvláštní kempovat v takové panenské přírodě. U nás by vás ochranáři na fleku rovnou odpráskli bez varovného výstřelu do vzduchu. Později zjišťuji malý, leč zásadní negativní detail. Celou noc krouží metr od stanu ovce se zvoncem na krku a když se jí snažím zahnat házením kamení, myslí si, že jí něco dávám a to teda ne. Chleba mne tu stojí 120Kč a ona si po žrádle šlape.

 

Ráno je na programu první trek na Kjeragbolten.59.03384, 6.58973 Za deště a větru balím stan, navlékám nepromoky a po chvíli přijíždím na parkoviště. Vítá mne vysmátý parkboy a když chci platit, říká, že pro motorky je to v takovém počasí grátis. Žádný zásadní ušlý zisk ale nemá. Krom pár karavanů jsem tu sám. Trek je zpočátku docela drsný a nastoupat první výškové metry po skalních plotnách s jištěním řetězy dá pořádnou fušku. Cesta tam je na 3hodinky a musíte přelézt pár vrcholů. Kráčím si to v nelidském počasí a najednou potkávám v protisměru lidi, které jsem před chvílí předbíhal. Zjišťuji, že jsem to v mlze v jedné ostré zatáčce poněkud přetočil a nabral zpáteční směr. Protijdoucí jsou Američani a zbytek cesty jdeme spolu.

 

Dorazíme k šutru odvahy a vzájemně se oťukáváme, jestli na něj vlezeme. Každý samozřejmě hrdinsky říkáme, že jasně. Já se přece neshodím před nějakými blbými Amíky a Amíci jsou samozřejmě ve všem na světě nejlepší, tak se nenechají zahanbit Čechem. Ale každý z nás má najednou spoustu jiné práce. Začne rozbalovat svačinu, fotit okolí, pít, měnit oblečení … nikomu se nechce první. Po chvíli dorazí norský pár a nenápadně sondujeme, jestli se chystají na šutr. Nor zcela v souladu s norskou posedlostí o bezpečnost říká, že pro jeden snímek nemá smysl riskovat život. Dochází mi trpělivost, vrazím foťák Amíkovi do ruky a se slovy: „ Bez risku stejně nemá život smysl.“ jdu na to. Protáhnout se za kolmou skálou se zásekem pro jednu botu a naskočit na šutr není žádná sranda. Pod vámi je sto metrů prázdno, do toho fouká vítr a chytit balanc na pár cm čtverečních mokré skály je artistický výkon. Upřímně: Neposral jsem se strachy jen proto, že jsem svěračem zrovna cvakal drát. Amík pořád šteluje foťák a každá vteřina trvá hodinu. Mám to za sebou a teď je řada na nich. Zatímco já jsem tam v blahé nevědomosti hrdě naskočil, oni se tam všemožně plazí po čtyřech. Jsem rád, že jsem šel první.

 

A když se nedejbože podíváte dolů, vidíte tohle: 

 

Zrovna když si cestou zpět říkám, že v tomhle počasí to rozhodně není výšlap pro majitele čivav a outdoorového vybavení od Calvina Claina, míjím kluka v Converskách, štulpnách a kompletním fotbalovém dresu mě neznámého zřejmě světově proslulého fotbalového klubu zeleno bílých barev. Jsem fotbalový analfabet. Poznám jen Slávii a to pouze proto, že mi v dětství chutnaly bonbóny Slavia. Ale v těch saténových trenýrkách musí být fajn. Okamžitě mne napadá, že to musí být Ital a taky že jo. Trumfla jej až o dva dny později Japonka v balerínkách a s deštníkem. Cestou ještě dělám nějaké paní instruktáž v AJ, jak se chodí po skále s řetězy dolů. Její styl sjíždění po zadku je totiž naprosto neestetický. Chvíli rozmýšlím, jestli se pro jízdu po řiti používá sloveso drive, nebo ride a pak říkám: You dont ride down by your ass. You turn back and your ass have to go first. Nadšeně zjišťuje, že se jí při couvání a přidržování řetězu boty zapírají do skály a děkuje jako bych jí pod zpola prošoupanými legínami zachránil poslední krajková tanga.

 

Když dorazím zpět, parkboy je pořád v dobré náladě a já promrzlý, s totálně promočenými hadry se převlékám u něj ve vytopené buňce do motorkářského. Vrstvím dva nepromoky, díky nimž jsem prozatím celou cestu pěkně v suchu. Parkboy se pořád usmívá a všechno komentuje palcem nahoru. Nakonec z něj vypadne, že je Amík, v létě je v Norsku a v zimě prohání Yamahu R1 kolem Miami beach. To vše vysvětluje. Přede mnou je necelých 200km k Preikenstolen, která je na pořadu zítra. Z cesty si pamatuji jen přívaly deště a krásně hřející gripy. Míjím oficiální kemp, kde za těžké peníze kempují lidé v blátě rozrytém od karavanů. Já raději kousek poodjedu a nalézám plácek jemné šotolinky do které voda okamžitě vsakuje a za deště stan stavím v podstatě na suchý podklad. Ráno prší a nebe je opět šedé jako baloňák třídní šprtky. Super.

 

Preikenstolen, Trolltunga

Trek k Preikenstolen 58.98717, 6.18873 je už méně náročný. Mrholí už jen sporadicky a po překonání prvních výškových metrů je to více méně rovinka. Počáteční velké šutry srovnané do schodů dělají problém hlavně Japoncům s krátkýma nožičkama. Za necelé dvě hodinky stojím na Kazatelně nad fjordem a pohled je to opět impozantní. Cestou zpět potkávám včerejší Amíky, tak opět diskutujeme a hodně se smějeme. Chválí mi mou angličtinu a já jim na oplátku chválím jejich skvělou angličtinu, protože na rozdíl od britské jim bez problému rozumím. Potkáváme stále více protijdoucích s úsměvem na tváři, což znamená, že se blížíme k výchozímu parkovišti. Amíky můj postřeh dobře pobavil.

 

Na parkovišti je jen jedna a to moje motorka. Cestou zpět se pořádně rozpršelo a přišel jsem tak o poslední suché civilní kalhoty na chození. V podstatě od domu mi s půldenní vyjímkou celou cestu prší a pokouší se o mne trudomyslnost. Domů! Do ČR! Do Valmezu! Do garáže! Do prdele to je mi ale smutno. Pak ale cestou potkám pár nádherných vodopádů a déšť nevadí.Dnes jsem skoro najezdil víc trajekty, než po vlastních. Jsou tu mezi fjordy poměrně hojné, pendlují tam a zpět, přičemž většinou nečekáte déle než 15 minut. V podvečer nacházím opět suché šotolinkou vysypané místo za opuštěnou garáží. Sotva postavím stan, přijede majitel, který tu podle zarostlého vchodu minimálně půl roku nebyl. Nehraji mrtvého brouka, ale férově za ním jdu, abych se zeptal, jestli tu můžu zůstat. Nakonec je z toho hodinová debata o tom, jak se v Norsku žije a jak se mám na cestě. Sigmund se diví, proč nejdu na hotel, když mi pořád prší.  .... protože si za ty prachy u nás v ČR koupím barák s výhledem na meandry řeky XY.  A taky hlavně proto, že je to proti mým zásadám. Jsem na to ještě mladý.   Sigmund je fajn a tak se mu dostává výsady podepsat se mi na kufr.

 

Ráno vyrážím na poslední a nejtěžší trek na Trolltungu 60.12432, 6.74028 a to ještě netuším, co mne čeká. Poměrně záhy po startu se tvoří kolem mne skupinka dvou norských párů, jeden Američan a jeden Uzbek. Šlapeme to po kotníky v blátě hnědém jako manžestráky třídního alternativce ostrým tempem v dobré náladě po značce pořád nahoru a vzájemně se bavíme. Nejsdílnější je Norka Marie, která studuje v USA křesťanskou školu a tam přímo náboženství. Ten v té čepici je prý její boyfriend a studují tam spolu. Abych ukázal, že jsem duchovně patřičně vzdělán, ptám se, jestli se jmenuje Josef, ale k mému zklamání prý ne. Dostává se mi výkladu,jak jí bůh změnil život a jak je super trávit volný čas ve svých 23 letech  s lidmi umírajícími na rakovinu. Jestli to opravdu tak žere, to si s ní Josef po večerech moc neužije. Když příjde řeč na mé vyznání, přiznávám, že jsem ortodoxní, praktikující ateista.

 

Vystoupali jsme až do pásma věčného sněhu, pod nohama se nám krásně modrají kousky ledovce a zatím, co se mne snaží Marie obrátit na víru, obrací nás všechny protijdoucí pár s tím, že podle GPS už jdeme stejně jako oni dobré 2 hod špatným směrem. Marii ukázal správný směr bůh, mě kluk v zelené čelence. No nic. Alespoň mám dost času připravit se na další úsek cesty a potrénovat s Uzbekem ruštinu. Uzbecká ruština je k té opravdové asi stejně blízko, jako ta moje, tak často plynule přecházíme do angličtiny s ruským přízvukem.  Cestou zpět ukážeme správnou cestu dalším 40 zbloudilým ovečkám a zbití jako psi doklopýtáme k jazyku. V Norsku jsou totiž stezky značeny jen červeným T a pokud se někde větví, máte smůlu. Trasy nemají ani čísla, jak je tomu jinde ve světě, když už neznají různé barvy jako u nás.

 

Stálo to ale za to. Kamenný jazyk ční nad krásný fjord. Když se na chvíli rozestoupí mraky, je to nádherná podívaná a vše je zapomenuto. Lidi tu stojí řadu, aby se mohli vyfotit na jazyku, ale na to já prdím. Mám ostruhy z Kjeragboltenu a tohle není žádná výzva. Mé uznání má jen holka, která na okraj došla po rukách a dav včetně mne nadšeně tleská a píská.   Cesta zpět ubíhá rychleji a ač propozice udávaly trek na 8 – 10 hodin, jsme téměř po 12 hodinách ostré chůze na výchozím bodě. I tady jsem jediný motorkář široko daleko. Přitom takový trek je pro zadek hotový elixír mládí.

 

Nigardsbreen, Polární kruh

Po první noci bez deště se vydávám dále na sever. Míjím  tunel a raději vyjíždím na vyhlídkovou klikatou cestičku Stalheimskleiva 60.83834, 6.68447. Tunelů mám dost a ještě si jich užiju. Nejsou to tunely o pár metrech jako u nás, ale běžně mají 3 -12km a ty, co vedou po dně moře mají 7-8%klesání a hloubku několik stovek metrů. Nejhlubší Eiksundtunel má 287 metrů. Minimálně dvakrát musíte polknout, aby jste dorovnali tlak v uších.  Nechtěl bych, aby se mi tam pokazila motorka. Dál pokračuji na známou vyhlídku Stegastein 60.90798, 7.21286 . O výhled samotný ani tak nejde, už jsem viděl hodně na výšlapech, ale samotná stavba z ohýbaného dřeva je skvost. Místo návratu dolů a průjezdu nejdelším 24km tunelem raději pokračuji dále nahoru. Obloha je blankytně modrá jako šatičky třídní héérečky, slunce pálí a já projíždím náhorní planinou několik desítek kilometrů nádhernou přírodou. Klikatá cesta se tratí někde v dáli a já jsem v ráji.Tohle v tunelu neuvidíte.

 

Mířím na ledovcový splaz Nigardsbreen 61.66857, 7.24273 . Už z dálky je vidět, jak se ledovec valí do údolí. Poslední kousek je placená cesta a od parkoviště musíte asi půl hoďky pěšky. Ledovec je pořád téměř na dosah, ale nepřibližuje se. Jen se zvětšuje. Co z dálky vypadalo jako třímetrový kousek špinavého sněhu, je ve skutečnosti třicetimetrový modrý ledovcový splaz, ze kterého fouká dolů pěkně studený vítr. Vracím se zpět na planiny, uprostřed přírody stavím stan a díky zapadajícímu slunci jsou hory v pozadí rudé jako diktát třídní analfabetky.

 

Dopoledne zastavuji u horské říčky, abych se trochu umyl. Sotva se obnažím, rozkládají si opodál německé důchodkyně piknik. Natočí se směrem ke mně a nestydatě pozorují mé vypracované tělo. Naštěstí si na mne nic nedovolily. Zřejmě je odradil červeně kamuflovaný zadek od sedla a odhadly mne na opačnou orientaci. Vlézt si do čistého oblečení je po těch dnech paráda. Špinavé podle staré cestovatelské finty vyhazuji. Není nad to, nastřádat za ten rok stará trička, proprděné spodky, ponožky se síťkou na patě a pak je cestou zahodit. 

 

 Původně jsem ani nechtěl na vyhlídku Dalsniba 62.04881, 7.27003 , protože je docela solidně placená a krásy je tu kolem plno i zdarma. Ale je tak úžasné počasí, že ty necelé čtyři kila českých nacpu závoře do chřtánu a jedu 5km nahoru.

 

Trolí stezka 62.45775, 7.67257 …...... no, dobrý, ale takových podobných už jsem pár projel. Hlavní zásluha této konkrétní cesty je v tom, že leží na poměrně hlavním tahu.  Mnohem více mne zajímá budova na parkovišti a samotná vyhlídka ze speciální rezavějící oceli Corten a betonu, což je u nás sprosté slovo. Prodej suvenýrů je tu v obchůdcích zahrnutých valem hlíny a zatravněných. Žádný stánkový jarmark jako jinde ve světě. Norská moderní architektura je úžasná. Nejen že skvělě vypadá a vždy nenásilně zapadne do prostředí, ale zpravidla má i funkční vychytávky. Tady ani obyčejná lavička na odpočívadle nemůže vypadat jako obyčejná lavička a kadibudka nemůže vypadat jako klasická kadibudka.Všechny okolo včetně mne výborně pobavila Číňanka s respirátorem na nose. Asi je to na ni moc čistá příroda  a ostrý vysokohorský vzduch. 

 

Atlantská cesta č. 64 63.01276, 7.32582 se vine po ostrůvcích a kolem se rozprostírá moře ve kterém se odráží modrá obloha. Slunce už dělá dlouhé stíny a jelikož je předemnou dlouhá cesta bez zajímavostí, rozhoduji se, že to potáhnu do ůplné tmy někam za Trondheim. To se ovšem ukazuje jako obrovská chyba, neboť za městem jsou uzavírky, já se motám po objížďkách do půlnoci a nemůžu najít místo na spaní.

 

Ráno v 7:00 už jsem zase v sedle a pálím to na polární kruh. Krajina už se změnila v sušší, rovinatější a stromy se zmenšily. Na polárním kruhu šajní slunce jako za mlada a je tu 23 stupňů. Globální oteplování je patrné v Norsku na ulicích v každém druhém městečku. Jindy teplomilné, snědé, invazivní živočišné druhy se hojně rozšířily i za polární kruh. Vidím, že dnes už do Bodo v rozumný čas nedojedu, tak nikam neženu a v koloně před tunelem v opravě debatuji s Norem, který mi ukáže jízdní řád trajektu na Lofoty. Dnes už nic, další zítra ráno v 7 a v 10 hod.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (73x):
Motokatalog.cz


TOPlist