Nepál 2018

Vůně koření, špinavé rifle a vynikající pivo.

Kapitoly článku

Přílet do Nepálu

Samotnou cestu do Nepálu jsem plánoval cca jeden rok předem. Rozhodl jsem se zakoupit letenku co nejdříve, abych ušetřil nějakou tu korunu. Jinak jsem nad tím dál moc nepřemýšlel. Na googlu jsem si naplánoval trasy, před odletem jsem stáhnul offline mapy a hurá za dobrodružstvím. Cesta z Prahy do Káthmándú byla s přestupem v Dubai. První část letu jsem si užíval Airbas A380 (to musíte zažít!), následně jsem přestoupil na Boeing 777 ER (pouze o něco menší než A380) a nad ránem už jsem sledoval z okénka Himaláje. Sestup na přistání trvá dost dlouho a letadlo klesá v krouživém pohybu mezi horama, takže máte o nádherný výhled na Káthmándů a okolí postaráno. Imigrační a koupě víza proběhlo bez problémů, jen si musíte postát ve frontě. Před letištěm stojí moře taxiků a nahaněči se vás snaží dohodit svým známím. Stačí ale popojít pár metrů na silnici z letiště a zastavit si projíždějící taxi (ušetříte si čas a nervy, kdy se taxi z letištního parkoviště snaží vymotat ven a všichni troubí a křičí...)

Káthmándú a půjčení motorky

Cestou z letiště jsem měl první možnost seznámit se s Nepálem a jeho hlavním městem. To co na mapě vidíte jako dálnici je v podstatě normální cesta a normální cesta na mapě je ve skutečnosti něco jako polní cesta, na které jsou položeny betonové panely. Občas bez panelů. Všude kam se člověk podívá jsou auta a motocykly, které víří prach. Pro jízdu městem na motorce je opravdu nezbytná rouška. Zakoupíte ji na každém rohu v balení klidně i po deseti. Moje první ubytování bylo samozřejmě v Thamelu a tam jsem také doufal, že si bez problémů zapůjčím druhý den ráno moto a vyrazím na svůj plánovaný okruh Nepálem. Ubytoval jsem se a vyrazil na prohlídku Thamelu, zakončenou večeří v proslulém Everest Steak Housu. Následující den jsem ráno vyrazil po půjčovnách a k mému velkému překvapení jsem během dopoledne nesehnal Enfielda! Všude motorek habakuk, ale Enfieldy všechny vypůjčené. Beru si taxi a jedeme do okolí Káthmandů po dalších půjčovnách.Když už jsem začínal být zoufalý (jinou motorku jsem nechtěl), tak můj taxikář někam zavolal a zavezl mě zpátky do centra. Světe div se, 150 metrů od mého hotelu měl jeho známý půjčovnu zastrčenou za nějakým krámkem s oblečením a k dispozici měl dva Bullety a jednoho Himalayana. Rychlá domluva, celá platba najednou (v dolarech), předání techničáku a vyrážím. V motorce je trocha benzínu, takže rovnou k pumpě. Můj první kontakt s dopravou v Káthmándů je vcelku na pohodu.Stačí jen jet dopředu, neohlížet se a dávat pozor, abyste někoho nesrazili. To samé dělají ostatní a ono to funguje! Bez pravidel, bez blinkrů, bez značek...a přece žádná nehoda!

Cestování, ubytování

Jak už jsem popsal v předchozí kapitole, jízda v Káthmándů je zážitek sama o sobě, avšak ne kvůli dopravě, nýbrž kvůli prachu. Silnice jsou rozdrolené, na spoustě míst chybí asfalt úplně a písčité podloží je smrt pro vaše dýchací cesty. Náklaďáky a autobusy svými vrtulemy v motorech a také výfuky víří prach. Po hodině jízdy jsem byl špinavý jak po měsíci s bezdomovci  někde pod mostem, brýle jsem si čistil každých dvacet minut. Kdo by chtěl ale rychle z centra ven, směr Pókhara znamená nějakou hodinku a půl a jste venku. Postupně zmizí ten největší provoz a na cestě zůstanou jen autobusy a pár motocyklů. Vzduch má úžasnou vůni koření, neboť silnice je lemována něčím jako motoresty. Všude se vaří venku a na ohni, o elektrice si můžou nechat jenom zdát. Občas jsou vidět i parkoviště s toaletama, jinak samozřejmě jak muži, tak ženy chodí do trávy u silnice. Autobusy jsou přeplněné takovým způsobem, že se sedí i na střeše. Lidé, zvířata, věci..Přední dveře jsou za jízdy vždy otevřené, v nich stojí odvážný cestující, má půl těla venku a říká řidiči, zda může předjíždět. Horskou část Nepálu jsem projel bez obtíží přes Pókharu a Tansen. Většinou jsem dopoledne měl na to, abych se dostal kam potřebuji a odpoledne jsem objevoval a užíval si. Jen krátce zmíním moji cestu na Ráni Mahál. Nevím proč, ale na tohle místo jsem chtěl ze všeho nejvíc. Už doma jsem si pouštěl videa o tomhle opuštěném paláci a těšil jsem se, že ho uvidím na vlastní oči. Dobrá věc se podařila až na druhý pokus, protože k paláci vedou dvě cesty a já si první den vybral bohužel tu, která byla po pár kilometrech zavalená sesuvem skal.Takže návrat zpátky, cesta do hotelu a druhý den ráno z druhé strany. Odměnou za dosažení cíle mi bylo to, že jsem měl štěstí a mohl sledovat poslední rozloučení s mrtvím, zapálení hranice a svržení do řeky.

 

Himáláj, Chitwan park, Lumbiny

Po horské části přišel sjezd do údolí a okruh Nepálem jsem uzavíral jižní silnicí zpět do hlavního města.
Zatímco v horách byla ráno zima, v údolí bylo nesnesitelné horko už od svítání. Z Tansenu jsem sjel do Lumbini, rodiště Budhy. Zde jsem měl první a jediný problém s jídlem. V neděli totiž žádná restaurace neměla otevřeno a pouliční prodejci začínají vařit až ve večerních hodinách. Nakonec jsem si koupil po setmění u stánku nějaké těstovinové taštičky s pálivou omáčkou, v krámku dvě piva a bylo vystaráno. Mimochodem pivo je v Nepálu vynikající, skoro na chlup chuťově podobně českému!
Jen velikost je jiná. Láhve jsou 650ml velké. Dá se koupit na každém rohu a kromě místních piv se zde prodává i Dánský Tuborg. Já si ale zamiloval piva domácí produkce.
Lumbini samo o sobě znamená obrovský park obdélníkového tvaru, který za půl dne nemáte šanci pěšky projít. Uvnitř má každá  národnost, která vyznává Budhismus svůj chrám. Vzal jsem si rikšu za 10 dolarů a projel jsem ty nejkrásnější. 
Následoval přesun do Chitwanského národního parku. Na této cestě je velmi rozšířené zemědělství a máte šanci zde potkat slony, které místní využívají jako dopravní prostředky. Oproti horským oblastem zde lidé také hojně využívají kola.
Trefit odbočku do Chitwanu uprostřed města je bez mapy nemožné, i když víte z Googlu, že je v křižovatce socha nosorožce.Hustý provoz a moře lidí vám znemožní najít tu správnou cestu napoprvé.
Když se ale nakonec trefíte, dojedete po asi kilometru na křižovatku, kde je doleva značený vjezd do parku a doprava areál s mnoha hotely. Už při ubytování vám majitelé hotelů vnucují všechny možné atrakce kam vás dovezou a zase přivezou zpět, samozřejmě se super přirážkou. Pokud jste ale pojízdní, doporučuji si dojet do parku na motocyklu a tam v klidu zaparkovat a zajít do jedné z mnoha kanceláří, kde se můžete domluvit na tom, co chcete v parku vidět.Koupání se slony, pasoucí se nosorožci, někdo měl prý i štěstí a viděl tygry.
Z Chitwanu jsem pokračoval přes horské sedlo, což byl nakonec ten nejnáročnější a zároveň nejkrásnější zážitek z moji cesty. Při odjezdu z hotelu jsem potkal dva amíky (kluk a holka) a ti se mě ptali, zda jedu přes ono sedlo do Káthmándů.
Odpověděl jsem, že ano, že to musím vidět, protože v nejvyšším místě sedla jsou vidět Himaláje a dokonce je zde rozhledna, kde vidíte Mount Everest jako na dlani. Někdy je zde i v létě sníh. Když viděli, že mám Enfielda, tak jen pokývali hlavou a záviděli. Oni měli nějakou Yamahu 250 (nevím co to bylo za model) a v půlce cesty to vzdali a vrátili se zpět. Vysoko v horách jim přestávala pálit svíčka, motka je nechtěla uvézt a cestou přes louky, potoky a kameny hrozilo, že Yamaha nevydrží.
Enfield vydržel!Poctivě ale přiznávám, že jsem několikrát pomýšlel na to, že to vzdám. Mockrát jsem motorem vrazil do nějakého kamene tak silně, že už jsem si říkal, že jsem musel prorazit karter.Neprorazil!Nekonečně dlouho jsem jel z tak prudkého kopce po cestě z jílu stylem, že jsem měl neutrál a zadní kolo neustále ve smyku. Následovaly úseky do kopce, kdy jsem na jedničku hrabal v kamení a motka se mnou couvala (jednou mě tlačil nárazníkem džíp).No, myslím, že už nic takového v životě nezažiju.Zápěstí mě bolela ještě týden po návratu domů. Každopádně na vrcholu opravdu stojí rozhledna, kde sedí u vstupu usměvavý domorodec oblečený ve vojenské uniformě a vybírá 0,5 dolaru vstupné. Byl jsem tam sám ...
Měl jsem štěstí na počasí nad horama (většinou jsou prý v mracích), takže Himaláje jsem měl opravdu jako na dlani. Při prvním zahlédnutí velikánů se mi málem zastavilo srdce a slzy se draly do očí. Hrdý sám na sebe, že jsem to dokázal a pyšný na to, že žiju na Zemi, kde matka příroda stvořila pár nádherných míst k potěšení oka.
Sjezd dolu do údolí bylo opět peklo. Cesta zařezaná do skály (vytvořená odstřelem skály), kdy náklaďáky a možná válcovačky uhutnili tyto kusy kamenů.Jen pro představu, ujet cca 15 km v tomto prostředí vám zabere 4 hod. Lidé si pomáhají vzájemně vytlačit semtam uvízlou motorku, případně to někomu nejede a poprosí jiného člověka o odvoz zpět do města.Ve městě jsem viděl na malé motorce sedět tátu, mámu a tři děti, ale tady si to ani největší borci netroufli a jezdili pouze v jednom.

A oproti městu tady měli všichni helmu!

Odlet

Vrácení motocyklu probíhalo bez problémů, jen jsem nemohl tu zapadlou půjčovnu napoprvé najít (ty krámky v Thamelu vypadají všechny stejně). Nechal jsem si ještě jeden den volna a ten jsem využil do poslední minuty. Pěšky jsem znovu prošel všechny zajímavé stavby a chrámy co byly v dosahu, k obědu jsem si dal pořádný kus masa a po obědě jsem si vzal taxi a dojel na pár vzdálenějších posvátných míst. Večer jsem si domluvil na recepci ranní odvoz na letiště a hurá do hajan. Smluvený odvoz byl před hotelem na čas, jen to nebyl taxikář, ale známý recepčního. Cena byla stejná...10 dolarů. Na letišti byl menší zásek, neboť mi nechtěli odbavit bágl s helmou uvnitř jako palubní zavazadlo. Údajně se to prý nesmí....po menší diskuzi a po mém zvýšeném hlasu se vše nakonec zdárně vyřešilo a mohl jsem odletět po stejné trase jako při příletu. V Dubai při přestupu jsem se nestačil divit. Naše letadlo, které bylo připraveno pojmout nejmíň 300 lidí bylo úplně prázdné a cestovalo nás odhadem 35. To je tak vcelku všechno, co se dá ve zkratce k mojí cestě napsat. Záměrně vynechávám popis cesty den po dni, názvy měst a hotelů atd. Nejsem žádný spisovatel a už tenhle krátký cestopis mě pěkně potrápil. Snad se vám to nějak srozumitelně četlo!

Závěrem bych ještě zmínil, že i přes všechny ty nádherné zážitky a přes všechnu tu krásu přírody nakonec ve mě nejvíc přetrvává pocit, že jsem viděl v této malé a neskutečně chudé zemi žít šťastné lidi. Bez elektriky, bez telefonů, bez televizorů a čestvých zpráv, přesto šťastní a neustále smějící se lidé. My, ve střední a západní Evropě jim můžeme jenom závidět

A na konec přidávám odkazy na zbytek fotek a pár videí z kamery na helmě.

https://www.youtube.com/watch?v=h1w-AR3b_Ak&t=3s

https://www.youtube.com/watch?v=TdSjTYyzYO8&t=707s

https://www.youtube.com/watch?v=sAWdZJd-d0k&t=299s

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (13x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist