Schwarzwald a Vogézy

V obou pohořích je pestrý a hodně zajímavý labyrint perfektních silnic. Zatočené podél řek a potoků, vyhlídkové, rychlé, pomalé, zkrátka pro každého se tady najde hodně kilometrů perfektního svezení. Žádné vysoké průsmyky ani skalní srázy, ale třeba výjezd z jihu na Grand Ballon se dá srovnávat s leckterým alpským průsmykem. Ale nikde v Rakousku ani v Itálii nenajdete tak parádní hřebenové silnice jako tady. Tolik obecně.
Naši cestu bohužel limitoval čas pěti dnů. Dalo by se tam dojet za den po dálnici, ale i cestou tam a zpět přece můžeme něco vidět.
Ve středu ráno vyjíždíme z Pardubic po D11 na Prahu, odtud přes Milín, Lnáře, Horažďovice a Sušice do Železné Rudy. Ráno trochu deště, pak celkem pohoda, na Šumavě zima jak na lodi. V Železné Rudě u benzinové pumpy bývala docela slušná restaurace. Již není. Na dotaz, kde se dá slušně najíst, mi bylo doporučeno jet do Německa. Nakonec jsme zastavili u snad jediné hospody, která nebyla bordelem – v Alžbětíne. Jídlo jakž takž, ale zahuleno.
Opouštíme domovinu. Ujíždíme na Deggendorf a po dálnici na Mnichov. Počasí je parádní a jízda dostává tempo. Za Mnichovem zastavujeme na dotankování nádrží a pokračujeme k Ammersee. Tady už jízda získává i na zajímavosti a v závěru dne si to docela užíváme. Na noc zastavujeme v bavorském Unterthingau. Příjemný Gasthof Adler, za slušnou cenu a s garáží, do které se pohodlně vejde všech šest motorek. Najeto máme lehce nad 600 km, z toho necelou polovinu po dálnicích.

Bodamské jezero a Rýnské vodopády

Ve čtvrtek to bude už mnohem zajímavější. Po snídani nás čeká ještě asi 40 km po rychlých silnicích a dálnicích do Immenstadt im Allgau. Tady už jsme v horách a po horských silnicích si to užíváme až na Lindau Insel, kde je naše druhá zastávka. Krátká procházka v turisty přeplněném historickém centru a na nábřežích nám celkem stačí, a tak se vracíme na parkoviště ke svým strojům, jdeme do sedel a pokračujeme dál s vyhlídkou na Bodamské jezero a vinice do Meersburgu.
Tady se bez čekání naloďujeme na přívoz a plujeme do Kostnice. Plavba je docela příjemným zpestřením a také šetří dost kilometrů. Z Kostnice pokračujeme po švýcarské straně jezera a Rýna k Rýnským vodopádům. Musím se přiznat, že dokud mi jeden kamarád neřekl, že to stojí za vidění, asi by mě nenapadlo tam jet. Stojí to za to a mít víc času, bylo by jistě zajímavé nechat se lodí odvézt až k nim, případně vyjít na některou z vyhlídkových teras vystrčených na dosah padajících mas rýnské vody.
Naše partička se ale potřebuje dostat ještě o pěkných pár kilometrů dál, do vesničky Aitern v jižním Schwarzwaldu. Dalo by se tam dojet podstatně kratší cestou, ale proč, když je tu tolik krásných silnic a jsme tady proto, že je chceme alespoň trochu poznat. Vracíme se do Německa a jedeme skoro čistě k západu až do Lauchringenu. O pár rychlých kilometrů dál stáčíme k severu a najíždíme na L 157. Z ní odbočujeme na K6594. Několik prudkých serpentin ve stoupání a už si užíváme vyhlídkové jízdy po horském hřebenu. V závěru vjíždíme do hustého lesa a dojíždíme k otočnému bodu u Schluchsee. Tady se, vzhledem k poměrně pokročilé době, rozhodujeme, jestli to vezmeme „zkratkou“, anebo po původně zamýšlené delší trase. Rozhodujeme se pro původní a jak se ukazuje, je to správné rozhodnutí. Nejprve jedeme po rychlé silnici č. 500 a v St. Blasien ostře odbočujeme na L 154. Tato krásná, úzká silnice se hodně klikatí poměrně hlubokým údolím podél potoka. Takových je tady mnohem víc, ale tato je svým způsobem mimořádná. Mimořádná jsou na ní „svodidla“. Žádná ocel, beton nebo dřevěné trámy, po kterých se v případě střetu (pokud to není hodně velká rána a nemáte hodně velkou smůlu) jakoby svezete, ale obrovské, ostré balvany tvořící zubatou barieru. Působí to fakt velice přesvědčivě a má to větší psychologický účinek než jakákoliv dopravní značka. Prostě uberete plyn. Střet s balvany by mohl mít dost devastující účinky. Stále zvolna klesáme údolím a u Tiefensteinu odbočujeme ostře doprava na L 153. Občas stoupání, občas klesání, střídavě lesy a otevřená krajina, podél silnice bezpečné, vysekané příkopy, a tak se dá pro změnu za plyn pořádně zatáhnout. Přes Todtmoos za pár minut dojíždíme až do našeho Gasthausu v Aitern. Za celý den to dalo příjemných cca 340 km.

Vogézy

Když už jste ve Schwarzwaldu, byl by fakt hřích nezajet do Vogéz. Na pátek máme tedy v plánu hřebenovku po Vogézách. Projíždíme Schönau i. S., odbočujeme doprava a už jsme na parádní silnici přes hory a doly směrem k Rýnu a do Francie. Je krásné počasí, a tak si to řádně užíváme. Žádný fofr, není kam spěchat. Přejíždíme Rýn a po drobných navigačních problémech, zaviněných mnou špatně nastavenou ZUMO 220, najíždíme na silnici D431, vedoucí na LE GRAND BALLON.
Tuto silnici a vůbec celý přejezd po hřebení Vogéz je docela problém popisovat. To se musí zažít na vlastní oči, ruce a vůbec vše, čím jezdec vnímá jízdu a krajinu. Až do teď jsem žil v přesvědčení, že pro nás, běžné „požírače“ silničních kilometrů v dosažitelných oblastech, je nejlepší ježdění ve Štýrsku, Korutanech, a hlavně v severní Itálii. Přejezd Vogéz a následující průjezdy Schwarzwaldem tento můj názor silně zmodifikovaly a bude nutné sem znova jet.
Po dálnici míjíme Mulhouse a za Cernay najíždíme na parádní silnici, samá serpentýna, až skoro na hřeben vedoucí převážně lesem. Díky tomu si do sytosti užíváme krásné zatáčky, řazení, akcelerování, pilování nájezdů, průjezdů a výjezdů, a vůbec si jízdu jak se patří užíváme.
Při našem ježdění dodržujeme několik zásad. Nepředjíždíme se, nejezdíme v zákrytu, udržujeme takové tempo, aby se nikdo neztratil, ale přijedeme-li pod nějaký parádní kopec, kde se nedá nikam zabloudit a na vrcholu je pauza, jede si každý absolutně podle svého.
Takže se každý soustředíme na svou jízdu a zastavujeme až na parkovišti v sedle pod Le Grand Ballon. Za sebou máme něco přes dvě hodiny jízdy, a to si zaslouží alespoň krátkou občerstvovací zastávku. Po dobré kávě pokračujeme volným tempem dál k severu po hlavním hřebeni Vogéz.
Tady se přímo vnucuje jedna myšlenka. Vogézy jsou poměrně podobné třeba Krkonoším nebo Jeseníkům. Francouzi – a to je vidět prakticky na každém kroku – mají k přírodě výrazně lepší vztah, než máme my u nás. A přitom tady je možné něco, co si u nás absolutně nedovedeme představit. Tedy to, že by perfektně udržovaná a pro všechny (navíc bezplatně) otevřená silnice spojovala například Harrachov a Pomezní Boudy po hřebeni Krkonoš a z hřebene by ještě vedly nádherné silničky do každého údolí. Tedy to, co je jinde zcela běžné, je u nás naprostá utopie.
Takže jedeme dál. Naší další zastávkou je 1362 metrů vysoký vrchol Sommet, odkud je opět nádherný, panoramatický výhled. Tady se dá vyjet až na vrchol. O kousek dál, v průsmyku Schlucht, zastavujeme na oběd, po kterém pokračujeme přes další dvě nepříliš vysoká horská sedla až do Saint Marie aux Mines. Odbočujeme doprava a přes horský hřeben jedeme do snad nejkrásnějšího vinařského města, Riquewihru. Sebelepší fotky nemají šanci vystihnout zdejší atmosféru. Sem se musí jet a strávit tady rozhodně víc času, než máme tentokrát k dispozici.
Navíc se obloha začíná zatahovat, a tak po asi hodinové přestávce raději odjíždíme. Po hrázi zdymadla u Sasbach am Kaisertuhl přejíždíme Rýn, cestu si zkracujeme po dálnici do Freidburgu i. B. a hned za městem najíždíme na horskou silnici vedoucí přes hřeben do Todtnau. Až teprve tady nás dostihl déšť, ale nebylo to zdaleka takové, jak to hrozilo. Více méně pár kapek, a tak se dá pořád parádně jet. Po chvíli ostřejší jízdy už jsme v garáži za naším Gasthausem. Byl to den plný nádherných překvapení a najeto máme opět cca 300 km.

Schwarzwald

Ve čtvrtek jsme sice najeli něco málo kilometrů po schwarzwaldských silnicích, ale cca dvousetkilometrový přejezd skoro celým Schwarzwaldem od jihu k severu nás čeká v sobotu. Vzhledem k pořádné porci kilometrů, která nás čeká, s odjezdem moc neotálíme. Balíme, nakládáme a jdeme na to. Popisovat trasu, kterou jsme jeli směrem na Altensteig, Calw a odtud na Stuttgart, by nemělo snad ani cenu (viz. mapka). Cestou jsem dospěl k přesvědčení, že až sem pojedu příště na víc dnů, nebudu používat navigaci a budu jezdit, kam mě napadne. Zapnu ji teprve až se začne šeřit, zadám „domu“ a pojedu na základnu.
Takže pro utvoření si názoru, jaké to asi je, se podívejte alespoň na toto:

Není zapnut JavaScript. Tento text má být nahrazen přehrávačem.

Stuttgart chceme samozřejmě velkým obloukem objet. Ale znáte to v Německu. V průmyslových aglomeracích většinou nepoznáte, kde jedno město končí a druhé začíná. Takže před Stuttgartem vjíždíme do nějakého hodně dlouhého tunelu, navigace ztrácí signál a je vymalováno. Z tunelu vyjíždíme v pomalu se posouvající koloně aut a jsme uprostřed jakéhosi města. Navigace nás vede do nejhustšího provozu. Takže vybírám klidnější ulice, na navigaci sleduji základní směr a nastupuje intuice. Bez větších problémů se z toho vymotáváme a najíždíme na rychlostní silnici 29, směr východ. Perfektní, rychlá silnice, celkem slabý provoz, obchvaty měst, a tak začínáme docela slušně vylepšovat rychlostní průměr. S jednou kratší zastávkou na odpočívadle a druhou na kávu ve vesnickém Gasthausu dojíždíme do Pappenheimu, kde chceme přespat. Až na asi pět nebo šest kilometrů lehce zanedbané silnice mezi poli jen a jenom perfektní asfalt.

Návrat

V neděli ráno opouštíme Pappenheim a asi 100 km, skoro až do Regensburgu, jedeme krásným údolím řeky Altmühl. Je zajímavé sledovat, jak je podél řeky i na řece živo. Vodáci, cyklisté, všichni využívají volno a krásné letní počasí. Živo je i na plavebním kanálu spojujícím Dunaj s Mohanem. Z Regensburgu pokračujeme na Cham a Furt im Wald. Neustále po parádní silnici vedoucí příjemně kultivovanou krajinou. Ve Folmavě končí příjemné zážitky. Přejíždíme českou hranici a přichází vždy se opakující šok z reality všedních dnů. V Německu nenarazíte na casino, bordel, trpaslíky, stánky s pašovaným šmejdem, ani šlapky potloukající se podél příkopů pod dohledem pasáků povalujících se v autech zaparkovaných opodál. Za celé ty stovky kilometrů nepotkáte díru v silnici ani všudypřítomný plevel, ve kterém se tak dobře daří hmyzu. Všeho toho si hned po přejetí české hranice užíváme mírou vrchovatou. Až k nájezdu na D5 je to normální masakr. Po dálnici na Prahu to celkem jde, pominu-li dvojici Poláků táhnoucích karavany dost často levým pruhem, dokonce i ve stoupání. Pak se nemají dělat kolony a vznikat krizové situace. Z Prahy nás už čeká jenom naprosto fenomenální zážitek, a tím je betonová, děravá roleta zvaná D 11. K tomu opravdu není co dodat. Vůbec nechápu, kde bere ministr dopravy drzost ještě zvyšovat cenu dálničních známek. Naopak. Stát by měl hradit sníženou životnost vozidel odkázaných k jízdě po českých „dálnicích“.

Kdo má obavy z velikosti Alp, vysokých průsmyků, příkrých srázů, úzkých silnic a třeba i hustého provozu, měl by se vypravit do Schwarzwaldu a Vogéz. Vše je tady příjemné a přívětivé. Krásná krajina, perfektní silnice, a pokud se chytí i dobré počasí, bude tady strávená dovolená opravdu příjemným zážitkem.
Za pět dnů jsme najeli asi 2200 km.

Informace o redaktorovi

Petr Fryč - (Odebírat články autora)