S pcxkou do Harzu

Přestože byl  letošní  březen teplý, slunečný a beze sněhu ,  z důvodu nemoci a zaneprázdnění jsem se na dvě kola nedostal.  O to více jsem přivítal předpověď   na  slunečné počasí v prvním dubnovém týdnu. Už jsem byl na pcxku  po zimě nadrženej ,  a tak jsem se rozhodl využít  příznivé předpovědi  a vyrazit na první letošní  tour.
  Prohlédl jsem pcxku, kterou jsem po celou zimu udržoval ve stavu pohotovosti pravidelným projetím, či alespoň proběhnutím motoru vždy jedenkrát za měsíc .   Jarní příprava tak nebyla nijak mimořádná a po kontrole oleje, chladící  kapaliny a nahuštění pneu  jsem mohl vyrazit. Již dlouho jsem přemýšlel o návštěvě  pohoří  Harz a památníku  Kyffhauser, který jsem znal jen z pohledu  z dálnice A 38 a dohledal až na internetu. Naplánoval jsem si v mapě trasu , vyměnil  euráky  a mohl jsem na plánovanou čtyřdenní cestu vyrazit.

1.den

   Je úterní ráno a přes sluneční paprsky se mi do dubnového rána moc nechce. Počkal jsem až na desátou a vybaven teplým spodním prádlem jsem vyrazil  na kousek dé osmičky, Slaný, Karlovy Vary a přes Kraslice do Němec.  První zastávku jsem si naplánoval  u skokanského můstku v Klingenthalu. Vše ohraničeno plotem , a tak mně trochu zklamali.  Po krátké zastávce jsem pokračoval po hezkých zvlněných klikaticích ke městečku Schleiz, kde jsem si to kousek dal po silnici, která je využívána jako silniční závodní okruh. Od roku 1923 se zde pořádají silniční závody, dosud se tu jezdí  i  mistrovství Německa  IDM.  A jak jsem zvyklý, tak dále směrem na Jenu po vedlejškách. Cestou jsem narazil na roztomilý vodní zámek Wolfersdorf , který byl bohužel v rekonstrukci. Snad za rok tu bude stát prohlídka za to. Zastávka v Jeně nebyla moc dlouhá. Prohlédl jsem si náměstí  a vyjel v hustém provozu směr Weimar.   Ve městě Goetheho a Schillera Weimaru  jsem zajel co nejblíže k centru a vydal se na pěší prohlídku.  Hledal jsem Goetheho  dům, ani třetí dotázaná osoba mně však  nedokázala říci kde je, i když, jak jsem později zjistil , jsem stál před ním.  Centrum města je jinak krásně zrestaurované a stojí za prohlídku .Krásné náměstí s radnicí i další domy a ulice.  Blížil se večer, tak jsem pohnul heftem a plesk, přátelé z Weimaru si mě na památku vyfotili za rychlou jízdu. Objížďka na mé trase mě přivedla k hezkému  vesnickému gasthausu, hospůdce s ubytováním. Za pětadvacet euráků jsem měl pokoj s bohatou snídaní , přijemnou  majitelku-vrchní, k večeři jsem si dal za pět pade krásný sekaný biftek s oblohou a dobré pivo  po dvou  padesáti. Předvelikonoční výzdoba byla kouzelná ,  pcxka  ve dvoře, no báseň.  Po večeři jsem si ještě u pivka doupřesnil plán trasy na další den a šel jsem bojovat s ovladači na televizi. Liga mistrů nebyla špatná, ale únava mě brzy přemohla  a telku jsem vypnul až při probuzení v noci.

2.den

   Spal jsem nedaleko  památníku  bývalého koncentračního tábora v Buchenwaldu, a tak jsem si nemohl návštěvu tohoto místa nechat ujít. Vyrazil jsem do ještě nehřejícího slunečního svitu již po osmé. Historie tábora zajímavá, vstup je zdarma, jen jsem si za dvaceťák zakoupil průvodce v češtině. Hrůzy ohromné. Lepší o tom moc nepsat.
Prohlédl jsem si i monumentální památník a vyrazil dále směrem k lázním Bad Frankenhausen.  Uzávěru na cestě jsem zkusil projet a podařilo se.  Neměl jsem odvahu brát to přes rekonstruovaný železniční přejezd, ale stezka pro cyklisty vedená mimo trasu železnice mně posloužila výborně.  Sluníčko opět zářilo, ale teplé prádlo bylo příjemné .  Protáhl jsem se okolo městečka s hradem Sachsenburg a za chvíli dojel do Bad Frankenhausenu.  Malé městečko  s kostelem se šikmou věží, jako následek bombardování.  Nad městem je zajímavé panoramatické museum  u kterého jsem se spokojil pouze s rozhledem do krajiny a návštěvu vynechal.

   Dále už mě čekal hezký stoupák se zatáčkami a retardéry pro motorkáře do pohoří  Kyffhauser.  Cesta byla s pěkným povrchem, ale od jihu mírnější. Televizní věž jsem vynechal a uháněl k prohlídce památníku Kyffhauser  Denkmal. Toto monumentální dílo z červeného pískovce je třetím největším památníkem v Německu. Vzdává hold významným vůdcům  říše, císařům Barbarosovi i pozdějšímu Vilémovi I. Monumentální dílo je více než 8O  metrů vysoké. V areálu je ještě věž bývalého hradu a především nejhlubší hradní studna na světě hluboká 176 metrů. Když jsem se vyšplhal ke kase, kde jsem zanechal 6 euráků ,  nemohl jsem tam bohužel nechat  přilbu s bundou, abych si na prohlídku odlehčil. Bylo vedro, ale i jarní mlhovina, tak byl rozhled do okolí trochu omezen.  Z Kyffhauseru dolů je opět krásně zatáčkovitá silnice s řadou zpomalujících retardérů i upozornění motorkářům. Snažil jsem se si to také trochu užít a tak mně vyšel vstříc přede mnou jedoucí osobák, který mě před jednou ze zatáček pustil vpřed.

     Uháněl jsem dál do centra pohoří Harz okolo jeskyně Heimkehle  u Uftrungenu. Měla by to být nejdelší německá jeskyně. Vzhledem k polední pauze jsem si jen popovídal s místní prodejkyní suvenýrů, která vzpomínala na svatební cestu do Prahy a dobu socialisticky  minulou. Namířeno jsem měl do městečka Stolberg. Překrásné městečko s hrázděnými domy a zámkem na kopci. Krátká zastávka na buřtík za dvě eura a limču a zase o kousek dál.

 Dostal jsem se k silnici 242, která je přijemně zatáčkovitá s nádherným povrchem. Probouzející se jaro s ještě zcela nezalistěnými  stromy  a prosvítajícím sluníčkem, minimální provoz mimo víkend a turistickou sezonu, nemohl jsem si více přát. Dojel jsem k horskému  městečku Braunlage, dále  okolo krásného jezera Oder-Teich , kde se kouzelně zrcadlí  v temné vodě okolí.  Sladkou svačinku jsem si dal v horském dvojměstí Clausthal-Zellerfeld . A pak již dolů do Goslaru, centra Harzu v oblasti bývalé spolkové republiky. Cesta dolů byla prima povrchem i zatáčkami s klesáním. Po celé trase však  byla označena místa, kde došlo v posledních letech ke srážce motoristů se zvěří a nebylo jich málo. Ostražitost byla na místě.Goslar je kouzelný, v perfektním stavu. Prohlédl jsem si centrum, zkusil poptat ubytování, ale cena nabízeného privátu 65 euráků na jednu noc  mě málem dostala do kolen. Vydal jsem se tedy dál a nakonec  skončil náhodně v podhůří Harzu v malém městečku Osterwieck. Zrekonstruovaný hotýlek za městečkem  u lesa s malou oborou byl vzpruhou pro dušl. Připadal jsem si jak na loveckém zámečku nějakého hraběte. Po lehké večeři jsem si popovídal s provozovatelkou i jejím manželem o cestování  i nedostatku hostů  a po desáté zalezl na kutě. Nemilá byla jen zpráva z domova, že musím být v pátek doma ,  a tak si tedy musím cestu o jeden den zkrátit. Škoda, přeškoda. Počasí krásné, no musel jsem se s tím smířit . Usínal jsem s myšlenkami, jak ten zítřejší den zorganizuji. Pcxka za plotem, ale myslím, že tady by mi jí stejně  mohl tak odvézt  jen jelen Smolíčka Pacholíčka, a tak jsem zanedlouho chrupal nevěda o světě.

 3.den

    Bohužel měl být třetí den již posledním s programem i dlouhou cestou domů. U skvělé snídaně, která byla v ceně noclehu za pětatřicet euráků , jsem přehodnotil , co můžu dnes zvládnout a kdy se musím vydat směrem domů, abych dojel jakž takž za světla.

     První zastávkou bylo městečko mého ubytování. Hezký kostel, nádherné hrázděné domy , i když řada z nich ještě před renovací, holt jsem byl na území bývalé demokratické republiky. 

Rychle do centra Harzu, městečka Wernigerode. Zaparkoval jsem v centru, zákaz nezákaz. Vše krásně opraveno, nádherná radnice i hrázděné domy, v infocentru jsem si vyzvedl i jízdní řád železniční dopravy.  Rychle jsem se pak přesunul na nádraží, kde jsem chytil odjezd parního vlaku na nejvyšší horu Harzu, Brocken, vysoký 1141 mnm .Kopec je často v mlze, dnes by byla vyjížďka nádherná, ještě jednou škoda. Každý rok posledního dubna se nahoře koná slavnost čarodějnic, které jsou v různé upomínkové formě  v poloze na koštěti symbolem celého Harzu. Jedna se mi také přilepila na štít mé pcxky. Na nádraží jsem viděl hned několik  parních lokomotiv., odjíždějící vlak také. Je to paráda, v Harzu je více tratí obsluhovaných parními lokomotivami. Škoda, že mně začal scházet ten jeden den. No, snad se svezu příště. Z nádraží jsem si to nasměroval k zámku nad městem.  Zákaz vjezdu jsem nerespektoval a udělal dobře. Zaparkoval jsem před zámkem a prohlédl si vstupní nádvoří i vyhlídku na celé pohoří. Sluníčko mně opět přálo. Od zámku jsem se po zvážení  historickou váhou, která mě vyděsila, neb vážila na půlkila, vydal k nejvyšší hoře celého pohoří. Ve vesničce Schierke má cesta skončila, dále se může již jen vláčkem s párou. To jsem měl nastudováno, leč zmíněný čas scházel.

   V místním infocentru jsem chytil ještě nějaké tipy a vyrazil chladnou horskou  krajinou směrem k místu,  kde se prý konají jedny  z největších srazů německých motorkářů.  Cesta však byla v rekonstrukci ,  a tak jsem se objížďkou dostal k soustavě vodních děl Urania , která zásobují pitnou vodou celou oblast až  k Magdeburku . Několik přehrad, vodní klasické  i přečerpávací elektrárny. Pro odvážné je zde samozřejmě za  poplatek  mimo naučné stezky i jízda na laně do údolí, nic pro mě, už na to nemám zdraví.  Jako další zastávku jsem si naordinoval prohlídku muzea a funkční výroby dřevěného uhlí u silnice 81 .  Zajímavá historie i současná praxe stojí za shlédnutí a nevím, jestli je něco takového možno vidět u nás. Vstupné nestálo ani za řeč, asi 2 euráky.

 Bylo již odpoledne a já musel švihat domů. Poprvé jsem při své cestě volil delší  úsek po dálnici. Tak tedy do Nordhausenu s vlekoucím se průjezdem městem, pak již přetnout A38 a po staré čtyřce k Erfurtu na A4. Silnice dobrá, ale dost kamionů. Bývalou endéer připomínají občasné stánky s klobáskou za asi dvě eura. Erfurt jsem objel delší trasou po dálnici a uháněl po A4 k Chemnitzu. Na poslední pumpě před odbočkou na A72 směr Marienberg jsem dotankoval a začal se obávat deštíku . Bouřka byla na dohled. Přesto jsem vyrazil  a déšť, který mě na dálnici zastihl naštěstí netrval dlouho. Vyšplhal jsem se do Krušných hor a pomalu bylo cítit chlad, nic moc.  Začalo se smrákat  a tak jsem si cestu do Prahy rozdělil již jen jednou zastávkou u pumpy pro benzín a občerstvení kávou z automatu.  Jo český ceny jsou český ceny.  Do Prahy jsem dorazil se zářícím světlometem někdy před dvaadvacátou. Když jsem slezl z pcxky, připadal jsem si jak rytíř v brnění, kterého sundají z koně .Přece jen trochu navlhlý , cestou přes hory v dubnovém chladu a po porci 560 kilometrů. Teplá sprcha se stala mým velkým přítelem.

Závěr:

    Na duben jsem měl fantastické počasí, i když rána a večery byly pořád pěkně chladné. Probouzející se příroda byla nádherná a třeba silnice v hustých lesích listnáčů, které ještě neměly zcela rozvité listí byly  famózní.  Scházel mně ten jeden den, abych zvládl vláček na Brocken a ještě nějaké zajímavosti  a nemusel se tak honit směrem domů.  Pcxka  šlapala dobře a bez problémů.  Spotřeba do 2,5 litrů, jízda po dálnici se dá zvládnout, ale lepší se jí vyhýbat, žádné potěšení mně nepřinesla..  Stravování do nákladů nedávám, leč každý se k němu staví jinak.                                       
 Kyffhauser i oblast pohoří  Harz doporučuji všem, kteří si nejen chtějí hezky zajezdit, ale i něco vidět.
  
 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE