sumoto_duben



Na krásném modrém Dunaji

Už ani nevím, kdo tento valčík složil (Strauss, Haydn, Chopin?). Ale vím, kdo tento výlet napsal. Tři kamarádi na krátké cestě podél kousku Dunaje. Nečekejte Bratislavu, Maďarsko, Rumunsko, ale „jen“ Německo nedaleko od našich hranic.

Kapitoly článku

Jak to všechno začalo? Loni jsme byli s Frantou na GG, letošní plán byl jet znovu, vzít Frantovo bráchu Michala, vidět Krimmelské vodopády a povozit se na zakroucených alpských silničkách. Michal si na staronové motorkářské začátky pořídil malé GS. Ne od Bavoráků, ale 500 od pana Suzukiho. Dovolená v práci zařízená, ubytko booknutý kousek od Zell am See, dva dny do odjezdu. Co tomu ale čert nechtěl, něco nám zhatilo plány. Ne, nebyl to covid, ale počasí. Předpověď se nelepšila a tři dny ze čtyř být v dešti…na to se máme moc rádi. Takže co teď? V Alpách prší, ale déšť se přes ně nedostane. Zkusíme něco v Čechách? Ne, bude tady přeplněno, zkusíme kousek za hranice. Ale kam? Polské Krkonoše? Podél Labe? Nakonec vyhrálo Bavorsko, je to kousek, silnice jsou fajn, klobásy a řízky máme rádi. Někdy jsem tady něco málo četl o muzeu Audi. Jo, proč ne, zajedeme tam, cestou někde pokoukáme, prostě vypadneme za hranice všedních dní. Prstem pícháme do mapy někde poblíž Ingolstadtu, Kehlheim se to jmenuje (historické město na soutoku Altmühlu a Dunaje s 15.000 obyvateli), nějaké ubytko tam bude, hotovo domluveno a zítra ráno vyrazíme.

 

Čtvrtek 23.7.2020

 Sraz tak nějak na půli cesty mezi námi, v Tachově, 10:00. Odjezd se nám podaří lehce po jedenácté. Ne všichni dorazili včas, doplnit benzin a energii taky chvilku zabere. Největší ztrátu ale nabíráme díky párování našich tří čínských interkomů. Daří se po patnácti minutách (sakra, proč to tak trvalo, minule jsme to dali napoprvé). Nabíráme směr hraniční přechod Železná/Eslarn tak nějak po paměti a užíváme si sluníčka a prázdných cest. Čím blíže k hranicím, tím stále menší a užší silničky, chvilkama plné štěrku, propadlých krajnic a všemožných hrbolů (žádná enduro vložka v plánu nebyla). Je vidět, že pohraničí v tomto koutě světa je lehce zanedbané, život tu nebude vůbec lehký. Ale příroda je kouzelná, hluboké lesy, majestátní zřícenina hradu Přimda na obzoru.

Po necelé hodině překračujeme čáru a čáry máry se dějí i na cestě. Fajn asfalt, nikde nikdo, a když už, jede způsobně, nepředjíždí zběsile jen proto, že se před ním kochá na motorkách trojice skoro bloudících Západočechů. V Oberviechtachu saháme po navigaci, ať naše cesta vede co možná nejvíc přímo k dnešnímu cíli – složit hlavu někde v Kehlheimu. Za další hodinu stavíme ve stínu pod klášterem v Reichenbachu. Mrkneme na břeh Regenu, řeka plná ryb (nebylo to poslední „říční“ překvapení), a za 15 minut vyrážíme dál směr Regensburg. Silnice stále prázdné, klikaté, ideální vyjížďka, když nikam nespěcháš a jen tak si jedeš. Za další půlhodinu dorážíme k Dunaji u Regensburgu. V zádech máme Walhallu (památník významných osobností německé kultury, který se inspiroval athénskou architekturou), honosnou stavbu shlížející na Dunaj. Dnes to nedáme, ale další dny sem zkusíme mrknout, shodujeme se v interkomech.

Čeká nás objet Regensburg, žádná sláva to není, i když je tu tří a víceproudá silnice. Občas se rozdělíme na světlech, abychom se na dalších zase spojili, půl hodiny utrpení a je to za námi. Teď už jen pár kilometrů podél pravého břehu Dunaje a budeme na místě. Sjíždíme z hlavní silnice číslo 16 a vítá nás Kehlheim. Hned zkraje Gasthof Sperger, brzdíme a jdeme zkusit, jak to vypadá. Netváří se to zrovna jako vytížený hotel, ale nějaké to auto na dvorku stojí, paní domácí (kuchařka i servírka v jedné osobě) trochu zklamaně povídá, že tři jednolůžáky fakt nemá. Paní, co blázníte, chceme třílůžák, jeden. Znalosti germánského jazyka se hodí. Ukazuje nám pokoj, úplně v pohodě, za 105 Euro na noc pro tři se snídaní nezní špatně. I něco málo k večeři se dá objednat, takže kufry dolů, lehký odpočinek a přemýšlíme, jestli máme větší hlad nebo žízeň. Obojí je velké, takže sedáme zpět na stroje a míříme do centra najít nějakou restauraci. Centrum je velmi malebné, obklopené řekou (vlastně je to takový ostrov, jinak než přes most to nejde, ať přijíždíš z jaké chceš strany) náměstí obklopené ze všech stran historickými branami, procházka by se nám líbila, ale hlad je velký. Přímo na náměstí nás nic nezaujalo, ale v boční ulici nedokážeme odolat restauraci přímo v místním pivovaru Schneider Weisse. U vstupu procedura se zápisem našich údajů (registrace kvůli covidu a případném trasování – nevím, co tam Michal té německé tetě nakecal za jména a adresy J) a brzy na to objednáváme samé německé delikatesy, k tomu kvasnicové pivo nebo dvě. Nemáme se špatně. Pivař úplně nejsem, ale ležáky bychom je mohli učit vařit stejně, jako oni nás pšeničné pivo. Každému ať chutná cokoliv a leje si do chřtánu dle libosti.

Je něco po čtvrté a na pokoj se nám ještě nechce. Zkusíme omrknout nedalekou místní chloubu – klášter Weltenburg. Určitě ho spousta z vás na fotkách někde viděla, jen jste nevěděli, že to je právě tohle místo. Weltenburg se může se pyšnit i titulem „nejstarší klášterní pivovar na světě“. Nechtělo se nám to ověřovat, každopádně rok 1050 byl hodně dávno. Velké parkoviště v tuhle odpolední hodinu již zelo prázdnotou, aspoň nechtěli žádné parkovné, takže sesedáme a říkáme si, že ten kilometr po svých dáme v klidu i přes dost velké horko. Hrajeme si s myšlenkou smočit nohy v řece. Koupal se někdo z vás v Dunaji? My už jo. Ve vodě kupodivu nikdo, na břehu moc taky ne, takže rychlý striptýz a už hodnotíme vodu. Překvapivě hodně čistá a nijak zvlášť studená. Někomu se proud zdá velmi silný (ano, ukažme si na mne), takže tam lezu jen po kolena. Nerad bych, ať mne na podzim vyloví v Černém moři. Franta s Michalem tam vyvádí jak malí kluci. Budiž jim přáno. Děláme pár povinných fotek nádherné stavby, pivo si odpouštíme (přece jen už jsme jedno před chvílí měli) a vydáváme se zpátky k mašinám a míříme asi 10 kilometrů k hotelu. Panímáma nabídne z jídelního lístku nějaký ten řízek, palačinku a pivo. Nepohrdneme. Pivo je sice lahvové, ale kdybychom to nevěděli, nijak zvlášť by nás to nepohoršilo. Takže ještě jedno a jde se spát. Za dnešek to bylo 200 km, pár pěkných vyhlídek, 3 piva a super den. Zítra se uvidí, jestli to Audi muzeum dáme.

 

Pátek 24.7.2020

Noc utekla jako nic a už se těšíme na snídani. Na to, že nás je v celém hotelu sedm, je výběr velký a všeho dost. Přemýšlíme, kudy a kam dnes. Do Ingolstadtu ano, jen ta cesta je taková nezáživná, sice podél Dunaje, ale žádné moc výhledy. Volíme menší zajížďku a zastávku v Abensbergu. Pivovar Kuchlbauer se zajímavou věží a dalšími stavbami od Hundertwassera chceme vidět. Možná ta jeho architektura vypadá trochu přepíčeně (pardon, nemám vhodnější slovo), ale originalita jí nechybí (a když ji chceš vidět, nemusíš nutně do Vídně, kde jsou mraky lidí). Parkujeme u pivovaru na malém plácku před místní školou. Všude spousta lidí nebo spíš studentů a studentek, vypadá to, že jim začínají prázdniny. Všichni si nás prohlížejí a čumí, nevíme proč, nevadí, jsme rádi středem pozornosti. Zkoušíme dveře do pivovaru, ale máme smůlu, jsme tu moc brzo, otvírají až za hodinu. To se nám nechce čekat, takže vstříc čtyřem kruhům. Ještě míjíme zajímavé vozidlo -  tříkolový Volkswagen Polo. Neví někdo o tom, co je to za počin?

 

Hraju si s myšlenkou dát si v Ingolstadtu k obědu Audi párek. Někde jsem četl, že Audi párek je nejprodávanější jídlo v celém Německu. Nakonec samozřejmě Audi párek nebyl, protože jsem četl o párku z Wolfsburgu, který si zaměstnanci Volkswagenu dávají k obědu. No nic, jedeme, za necelou hodinu vyhlížíme v Ingolstadtu Audi Museum (netypická prosklená stavba kruhového půdorysu, to nemůžeme přehlédnout). Poměr aut se čtyřmi kruhy ve znaku se pomalu začíná zvyšovat k 1:1, což nás utvrzuje v tom, že jedeme správným směrem. Parkujeme přímo u vrátnice a jdeme se shánět po vstupenkách. Za parkování nechtěli nic a za vstup kupodivu také ne. Prý že covid. Snad poprvé, kdy je tenhle fenomén k něčemu dobrý. Vstupné by i tak bylo přívětivé, ale ušetřená 2 Eura na osobu se hodí na večer na točené pivo. Na půl piva :-) Samo o sobě není muzeum velké, tři patra ale nabízejí pohled na celou historii automobilky. Je tu k vidění odhadem 50 aut a 25 motorek. Od starých DKW, Auto Unionů, přes závodní rallyové a Le Mans speciály až po moderní auta současné doby i blízké budoucnosti. Dobrou hodinu tu strávíme (i když by se tady dalo být půl dne), každý si tu vybral to svoje (u mě vítězí červené Quattro), ale výměna za motorky neklapla. Schade. Cestou zpátky do Kehlheimu, tentokrát po opačném břehu Dunaje, pořád diskutujeme, kdo z nás má ten náskok díky technice.

Další cíl – Befreiungshalle v Kehlheimu (Hala osvobození, budovaná ve stejné době jako Walhalla, tentokrát jako připomenutí bitvy u Lipska). Parkujeme opět na téměř prázdném parkovišti, motorek je tu všehovšudy šest včetně tří našich. Z dálky stavba vypadá velmi

působivě, jako by sem ani nepatřila, spousta lidí by ji označila jako kýč. Ale když můžou Němci kombinovat bramborovou kaši, zelí, klobásky a řízek dohromady (i když já to mám rád), můžou postavit tuhle příšeru uprostřed Německa. Ať to jako kýč berete nebo ne, výhled z horní terasy je nádherný (4,50 Eura vstupné). Pokud tedy přes oteklé oči, způsobené skoro horským výšlapem, něco vidíte. Schodů nahoru je nepočítaně, motorkářské hadry, vedro, rouška….už se vidíme odměněni studeným pivem. Vnitřek haly nám moc neříká, sochy poukazující na německé bitvy jdou trochu mimo nás. Vnější výzdoba v podobě bezmála šestimetrových soch je už o něco zajímavější, ale jeli jsme sem hlavně kvůli tomu výhledu. Hlad se opět ozývá, takže vstříc Kehlheimu a jeho centru. Cesta dolů vypadá zajímavě, super asfalt, zatáček pár, shodujeme se, že po obědě si to dáme nahoru a ještě pár kilometrů přidáme.

 

Předsevzetí plníme a hned po vydatném obědu míříme za dva plnej stejnou cestou zpět. Sluníčko pořád hřeje, koupel v Dunaji by neškodila. Instinktivně hledáme nějaké vhodné místo. Včera jsme od Weltenburgu přece něco na druhém břehu viděli. Takže máme jasno a něco jako pláž po chvilce nacházíme. Dnes jdu do vody i já, takže hláška: „Já se koupat nemůžu. Tak se budeš dívat, jak se koupu já“, se tentokrát míjí účinkem. Voda je ještě teplejší než včera, proud slabý. Překvapila nás spousta drobných i větších škebliček. Bude to zajímavý suvenýr pro ty, kteří nás čekají doma, škeble z Dunaje, kdo to má :-) Celou dobu sledujeme vedle nás přívoz, který by snad mohl být v provozu. A taky že je. Vidíme nějaké cyklisty, pěší, motorkáře i jedno auto, které zrovna najíždí na přívoz. Kluci dělejte, zpátky jedeme přívozem, to bude zážitek.  Rychle do hadrů a už čekáme na břehu u závory. Maník přijíždí, nastupuje pár cyklistů i necyklistů a nás už vzít nechce, že je pozdě nebo co. Nedáme se odbýt, však místo ještě je. Možná kouzlo osobnosti, ale jsme na palubě. Po počáteční nevraživosti se maník začíná usmívat, inkasuje 1,50 Euro za jednoho a vyrážíme přes Dunaj. Není do dlouhá cesta, 100 metrů, ale pro nás, suchozemce a motorkářské nedobrodruhy, zážitek velký.  Teď už jen bez úhony vyjet na břeh a můžeme se poplácat po zádech. Pohledy mnoha očí z přívozu i ze břehu moc nervozity neuberou, ale zvládáme to. Připadáme si jak na velké expedici někde na Volze na Ukrajině. 

 

Zpáteční cesta je krátká, 10 km, ale zatáčky fakt pěkné, takže si to dáme třikrát nahoru a dolů. Měníme stroje, hodnotíme, debatujeme, každá mašina má něco do sebe, něco lepší něco ne. Vzpomněl jsem si na spoustu diskutujících na mnoha fórech, jak kritizují všechno možné, ale reálnou zkušenost nemají. Rád jsem se vrátil na svého Versyse. Ale svezení na starší Suzině bylo zajímavé. Takové rustikální. Malá, drobná, obratná, trochu víc drnčící, ale když se podržela pod krkem, jela slušně. Nebo ten pocit rychlosti byl jen intenzivnější. Dost o tom, zpátky na cestu. Ta vlastně už ten den nebyla více žádná. Převlek do něčeho civilnějšího a vzhůru pěšky do města na pivo a něco k snědku. Sedíme pod altánem na břehu Dunaje, kolem jezdí výletní lodě, pivo, pohoda. Dnes ujeto 160 km, 300 schodů, 4 piva, 100 metrů přívozem.

 

Sobota 25.7.2020

Druhá a poslední snídaně nebyla o nic méně vydatná než ta první. Před desátou balíme kufry, loučíme se s paní domácí a vyrážíme sice směrem k domovu, ale cestou ještě něco shlédneme. Regensburg vynecháme, možná někdy jindy, ale Walhallu jsme si nechtěli odpustit, takže navigace nastavena lehkou oklikou skrz malé vesničky a pole. Loni jsme byly otráveni cestou do Alp samou kukuřicí, ale tady na nás čekala jiná překvapení. Jahody, květiny k samosběru nebo chřestové záhony nejsou dvakrát obvyklé. Regensburg tentokrát objíždíme z větší dálky, pár zatáček do kopce nad Dunaj a už brzdíme na Parkplatzu.

Opět poloprázdno, jaká úleva, nacházíme automat, kupujeme lístky na dvě hodiny stání a stoupáme po schodech. Trochu zvláštní pohled, když vystoupáme nahoru, vylezeme z lesa a před námi Athénský chrám. Ne, že by byl ošklivý, to vůbec, jen se sem jaksi nehodí. Prohlídku interiéru si odpustíme, nějakou klobásku bychom ale uvítali. Bohužel, stánek žádný. Zavděk bereme posledními sušenkami z domova. Dolů po schodech už se jde lépe, celá vycházka nám zabrala hodinu, takže parkovací lístky předáváme německému kolegovi, který automat nemohl najít. Hodně jsme ho potěšili. 

 

Párujeme dnes naposledy naše interkomy a po čtvrthodině můžeme startovat. Dalším cílem bude Sankt Engelmar, středisko všech možných letních i zimních aktivit uprostřed Bavorského lesa. Cestou různými vesničkami míjíme ukazatel na Nepal-Himalaya-Pavillon. Cože? Nejdřív kus Antiky nad Dunajem a teď Himaláje? To musíme vidět, kruháč objedeme ještě jednou dokola a hurá do Nepálu J. Po pár kilometrech sjíždíme na lesní parkoviště u pavilonu. Sakra, zase otvírají až za hodinu. Čekat nebudeme a svištíme hned dál. Jízda začíná být zajímavější, jak se blíží Bavorský les. Přibývá zatáček, stoupání a rychlých výjezdů. I motorkářů přibylo. Turistů přibylo. Parkoviště u Rodel Parku narvané. Asi to tu Němci mají fakt rádi (i za sebe můžu doporučit, vstup na spoustu atrakcí zdarma, na jedno odpoledne s dětmi super výlet – z Plzně necelé dvě hodiny cesty). Fronty nás odradí od nějakého oběda, a tak se balíme pryč. Přes Predigstuhl (v zimě fajn lyžovačka, cca 1000 m n.m.) sjíždíme o 500 metrů níží k Viechtachu. Cesta po B85 na Cham má být rychlá, ale zbrzdí nás objížďka. Nějak podivně značená, tak trochu bloudíme a díky tomu nás dostihne první déšť. Krátký, ale vydatný. Nepromok obléká jen Michal, my s Frantou se držíme toho, že když ho použijeme, pršet přestane. A přece se nebudeme oblékat na pár minut. Nakonec těch minut je 20, ale dá se to. Vysvitne sluníčko a po pár kilometrech jsme zase celkem v suchu. U Chamu se napojujeme na B20 vedoucí k hranicím na Folmavu. Odtud známá cesta přes OMV v Draženově, rozloučení, bráchové se vydávají směr Mariánské Lázně a já na Plzeň. Kolem třetí jsme všichni v pořádku doma. 220 km

 

Závěrem

Nebyl to dlouhý výlet, za tři dny necelých 600 km, nebyla to z nouze ctnost díky špatnému počasí v Alpách. Byl to fajn třídenní výlet po netradičních místech kousek za hranicemi, o kterých se moc u nás neví. Dovedu si představit zkušenější a dálkovější jezdce, kteří by to zvládli za den nebo dva. Ale my si to neskutečně užili se vším všudy. Jak jsem říkal, výlet za hranice všedních dní. Inspiruje se někdo na příští sezónu?  

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (11x):
Motokatalog.cz


TOPlist