WayAway - Na Bramboře kolem světa, část 3.

Ve chvíli, kdy píšu tento článek, se já František Nykl a moje lepší polovička Kateřina Kadlusová právě nacházíme v srdci Jižní Ameriky, Paraguayi. Jsme již 15 měsíců na cestě kolem světa na naší Bramboře (rozuměj BMW R 1150 GS). Za dobu, co cestujeme, máme na kontě 23 projetých zemí a více jak 70 000 km v sedle našeho železného oře. V předešlých dílech tohoto cestopisu jsme psali o výjezdu z rodné hroudy a přejezdu Evropy, části Ruska, Kazachstánu a části Mongolska. Mongolsko nám ale připravilo další dobrodružství, které si nechceme nechat jen pro sebe. Pojďme se tedy podívat zase o kus dál. Jak naše výprava vlastně pokračovala?

Milé setkání s domorodci někde uprostřed ničeho. Kdyby vás zajímalo, co to schovávají pod oblečením, pak věřte, že jsou to dvoulitrovky piva. 

Ráno je mrazivé a neskutečně tiché. Probouzí nás až východ slunce a vůně pouště. Otevírám ještě ulepené oči a matně si vzpomínám na události minulých dnů. Setkání se dvěma Italy, píchlá guma uprostřed pouště, krádež nejdůležitějšího nářadí a včerejší tahanice přeložené motorky v hlubokém písku, mě nechává trochu na pochybách, co asi přinesou následující dny. Po chvíli to ale vypouštím z hlavy a namísto černých myšlenek si užívám ten pohodový ranní klid. Ticho a pocit svobody, který vám může nabídnout v dostatečné míře právě Mongolsko. V této chudé zemi na ohromné ploše žijí totiž jen asi tři miliony lidí, z čehož dvě třetiny obyvatel žijí v hlavním městě. Zbytek tvoří převážně pastevci. Spíše tedy potkáte stádo jaků, ovcí či koz, nežli člověka. Pro tak málo obyvatel se nevyplatí rozšiřovat města a ani budovat asfaltové silnice. Proto je většina Mongolska tvořená převážně planinami, v kterých jsou sem tam vyjeté koleje od aut.

Zelená tvář severní části Mongolska. 

Krajina v této zemi (nebo alespoň na jejím severu) je neskutečně rozmanitá. Sestává se z planin, které jsou ohraničeny malými horami. Při přejetí každého pasu se před vámi rozprostře úplně jiné údolí. Jedno je kamenité, další je písčité. Jedno je plné řek a potoků, a další tvoří jednu velkou pastvinu pro dobytek. V krajině najdete minimum stromů, domů, drátů a odpadků. Kempovat můžete kdekoliv vás napadne. Je to totiž země všech. Mongolsko tak dodává pocitu absolutní svobody. Pokud se má ale něco podělat, tak prosím, hlavně ne tady, uprostřed ničeho…

Jaci a zasněžené vrcholky v dáli. I takhle vypadá Mongolsko.

Kačka už je taky vzhůru a ukazuje mi svoje ruce. Přikládám k jejím dlaním ty svoje a zjišťujeme, že naše kůže nám prozrazuje lehkou dehydrataci. „Musíme dneska doplnit někde vodu!“ proneseme svoji první větu dne. Otevíráme stan a zjišťujeme, že Sandro, vysloužilý italský voják, už má sbaleno, sedí na motorce a čeká na nás a na Claudia, který má ještě hlubokou noc. Budíme ho tedy, snídáme starý chleba, balíme a pomalu vyrážíme opět hlubokým pískem směrem k Ulaangomu. Prvních 20 km jedeme celé dopoledne. V hlubokém písku se Brambora zabořuje a místy máme co dělat, abychom jí posunuli alespoň o pár metrů vpřed. Za prvním pasem se ale krajina mění a před námi se rozprostřou pastviny. Zvyšujeme tempo, které občas překazí pouze průjezd stádem koz nebo brodění mělkým potokem. 

Další tvář mongolské krajiny. Pustopustá poušť.

I s tak těžkou motorkou bez terénních pneumatik mě tento terén absolutně vyhovuje a dnešní den mě neskutečně baví. Kačka dokonce chvílemi na motorce usíná. Rozložení našich zavazadel tvoří tvar trůnu, který jí nedovoluje z motorky vypadnout. Naše tempo je tak rychlé, že se v brzkém odpoledni dostáváme do cíle dnešního dne. Před Ulaangomem překvapivě najíždíme asfalt, který nás provází až do centra města. Dokupuje zásoby a následně nacházíme krásné místo na kempování hned za městem. V říčce svlažíme svá proschlá těla a pozorujeme nedalekou policejní ožíračku, na kterou se sjeli snad všichni policajti z okolí. Večeříme, klábosíme a usínáme.

Divocí koně, svobodní jako my...

Po raním balícím rituálu nasedáme na motorky a následujeme ukazatele na Murun. Navigaci ani nezapínáme, protože ukazatelů je dostatek a k tomu je doprovází krásný nový asfalt. Užíváme si rychlosti přes 100 km/h a pohodlí rovného povrchu. Je to nezvyk pozorovat Mongolsko v takové rychlosti. Po posledních pár dnech nám to totiž přijde jako scéna ze zrychleného filmu. Na silnici děláme s Italy srandičky a jsme plni blaženého pocitu štěstí. Ten ovšem záhy zmizí.

Asfalt! V současné době ve většině země něco mimořádného. Mongolci ovšem na nových cestách pilně pracují. Za pár let to tu bude k nepoznání.

Před námi se na rovném úseku rozpáleného asfaltu tvoří silná „fata morgana“. Ukazuju to Kačce a mlčky ten jev pozorujeme. V momentě ale zbystřím. Tento optický klam začíná kazit podezřelá hrouda čehosi. Čím víc se přibližujeme, tím je větší. Nakonec zastavujeme u ohromného kamenitého valu, který dává tušit, co se za ním nachází. Konečně pro jistotu zapínáme navigaci a zjišťujeme, že celou dobu jedeme úplně jinam. Ztratili jsme se. Zadáváme do telefonu novou trasu a podle ní zjišťujeme, že nás čekají docela zajímavé offroadové úseky. Sandro s Claudiem při vzpomínce na tlačení Brambory v hlubokém písku blednou. Všichni se modlíme, aby cesta byla, pokud možno, v co nejlepším stavu. Objíždíme val a za ním se line silnice v rekonstrukci. Nejhorší terén, který může cestovatele potkat. Silná vrstva stavebními stroji neudusaného štěrku byla uježděna až ohromnými koly všudypřítomných přeložených ruských Kamazů. Cestu tak tvoří krásně pravidelná prvotřídní roleta. Mezi jednotlivé „vlnky“ krásně pasuje celé kolo, vysoké jsou asi 20 cm, tak akorát na zdvih našich tlumičů. Tento devastující terén bohužel zasahuje po celé šířce cesty, kterou jinudy nelze objet, protože její okolí tvoří hluboký písek, kde bychom leda spálili spojku. Nezbývá nám než doufat v zázrak a vydat se vpřed. 

Zkouším si určit tempo, které bude pro jízdu a technický stav Brambory nejbezpečnější. Bohužel se mi ho nedaří najít. Pomalé tempo na takové roletě vyžaduje jet rychlostí chůze, a to je uprostřed pouště vzhledem k našim zásobám vody nepřípustné. Rychlé tempo není dostatečně rychlé na to, aby tlumiče občas nešly na dorazy. „Na takové roletě bych musel jet snad 150 km/h, aby kola plula jen po vrcholcích jednotlivých vln“ říkám si. Střídám tak často tempo. Jízdu doprovází neskutečný koncert vibrujících dílů motorky. Musím stavět už jenom kvůli mravenčení v rukách a projevujícímu se tenisovému loktu. Čekám jen, kdy něco odpadne buď ze mě nebo z motorky.

Provizorní oprava vyteklého tlumiče.

Po několika desítkách kilometrů zpozoruji stále větší rázy do řídítek. Po ohledání stavu Brambory zjišťuji, že se povolila matka držící čep teleleveru. Její závit se normálně lepí lepidlem a pro její povolení je třeba horkovzdušné pistole. V našem případě stačilo jen jet chvíli Mongolskem. Provizorně ji utahuji sikovkama a pokračujeme. Po dalších několika kilometrech se pro změnu začínají projevovat rázy do podsedlového rámu. Zamrazí mě, protože už tuším, co asi odešlo. Kombinace horka, 120 km špatné cesty a neodborného nastavení odrovnala zadní tlumič. Celá zadní část motorky je umaštěná od horkého tlumičového oleje. Když to uvidí Sandro, italsky zakleje. Nadává asi 10 minut v kuse a hází okolo sebe kameny. Já jen nevěřícně sedím u Brambory a nezmůžu se už ani na jedno sprosté slovo. Sedím a nevím co mám dělat. Při pohledu na okolní pustinu mi mozek prostě vypnul. Probere mě až nadávající Kačka, která v tomhle směru rychle dohání Sandra. „Co budeme dělat? To je v pr… Ani nemáme vodu. Prober se konečně!!“ klátí se mnou. Přijde mi to, jako by mi dala napít hopsinkové šťávy. Zvedám se a zatřesu Sandrem, který je stále ještě plně v procesu nadávání, s tím, že jdeme řešit nastalý problém. Bereme starou duši a cpeme jí mezi pružinu vyteklého tlumiče. Kvůli chybějící expanzi tlumiče gumicukama stahuji kardan k podsedlovému rámu, abych alespoň minimálně eliminoval rázy při odskoku kola. Kačka sedá za Claudia na jeho Tenerku a rychle opouštíme tuto pustinu. No rychle… spíš to je jenom náš plán, protože naše tempo se od této chvíle tak zpomalilo, že by nás předešel i chodec nebo důchodec.

Upgrade provizorní opravy vyteklého tlumiče.

Mongolsko mi tak ukázalo svoji druhou tvář, tu, kterou jsem doufal, že nikdy neuvidím. Krásy pustiny se tak rázem změnili v prokletí. Ano, proklel jsem tuto zemi několikrát, ale jenom v mém nekontrolovatelném vzteku. Přesto se sem chci jednou vrátit a klidně na té samé motorce…

Mnohé z dětí tu do školy nechodí. Namísto toho se věnují pastevectví.

Po šílené roletě se šouráme šnečím tempem dalších několik desítek kilometrů. Nekonečná to vzdálenost, když horečně sledujete odpočítávající se kilometry v navigaci do změny směru. Potom ale po sjetí z tohoto pekla na klasickou polňačku, nastává pocit opojné blaženosti. Rázů do rámu ubývá a tempo se zvyšuje na úctyhodných 30 km/h. Zjišťuji, že abych ulevil motorce, musím stát ve stupačkách. V této poloze tak trávím několik dalších dní s vědomím, že musím ujet dalších skoro 1000 km offroadem, než se dostaneme na asfalt. Díky odskakujícímu zadnímu kolu, je přejezd jakékoliv nerovnosti neskutečně náročný. Pneumatika totiž nemá dokonalý kontakt s povrchem. Další dny se tak stávají utrpení jak pro mne, tak i pro Kačku, která pociťuje středověk na chabém sedle Yamahy Tenere. Každé ráno je těžší a těžší vůbec vstát. Zato večer padáme do stanů jako mrtvoly. Mé necvičené tělo my jasně dává najevo, že stání ve stupačkách 150 km za den, mým stehnům moc nelahodí. S Kačkou si tak po několika dnech tohoto očistce přiznáváme, že si pomalu saháme na dno. Navíc nás trápí fakt, že jsme našim italským spolucestovatelům asi zkazili pěknou dovolenou. Mrzí nás to, ale bohužel s tím nic nenaděláme. 

Čas od času poušť vystřídají zelené palouky plné jarního kvítí.

A tak společně brodíme řeky a potoky, projíždíme pole s hlubokým pískem, přejíždíme po velkých kamenech vyschlých koryt řek nebo po skalnaté cestě. Dělíme se spolu o vodu i o jídlo. Obdivujeme to, že Italové celou cestu z Itálie až sem s sebou vezou zásoby sýru parmiggiano, kterým si dochutí každé jídlo dne. Spolu se často zamýšlíme nad představou dobrého piva, krásných žen a postele (to když se Kačka vzdálí). Když konečně najíždíme na asfalt ve městě Murun, Sandro a Claudio nás opouští s tím, že chtějí ještě ten den dojet do Ulaanbaataru. Vyměňujeme si vzájemně kontakty s tím, že to rozhodně nebylo naposledy, co jsme se viděli. Po rozloučení nacházíme hotel s internetem a jdeme řešit náš tlumičový problém. 

Na motorce nebo na koni tu jezdí prakticky každý. Divili byste se, co všechno na těchto malých strojích uvezou. 

Po několika emailech zjišťujeme, že nám v Mongolsku vadný díl nikdo neopraví a že zaslání čehokoliv do této země, je téměř nemožné. Jediná možnost je poslat nové tlumiče do Ruska. Objednáváme tedy tlumiče nové a přesouváme se během několika dnů do ruského městečka Kjachta, kde už jen netrpělivě vyhlížíme ruského pošťáka. Překvapivě po 10-ti dnech od objednání tlumiče v pořádku dorážejí na korespondenční adresu a my jásáme. Hned je nasazuji na Bramboru, balíme se a vyrážíme směrem k nejhlubšímu jezeru světa Bajkalu. Naši ruští přátelé, kteří nás hostili v Kjachtě se rozhodují, že nám budou dělat doprovod a po cestě ve městě Ulan-Ude navštíví své příbuzné. 

V Kjachtě při čekání na nové tlumiče dopřáváme Bramboře základní servis. 

Cestou do města, které je známé především pro největší bystu Lenina na světě, stavíme v ohromném budhistickém komplexu. Naši přátelé nám vypráví příběh o mnichovy, který se nechal ve stavu hluboké meditace pohřbít zaživa s tím, aby jej za několik desítek let opět vykopali. Zajímavé na tom je fakt, že ačkoliv jeho tělo budí jen minimální známky rozkladu, lze mu údajně stále nahmatat pulz. Vědci si s tím prý lámou hlavu, jak je to možné. Právě tento mnich je zde v jednom z chrámů vystaven veřejnosti jenom jednou do roka. A my jsme se jako náhodou zrovna do tohoto termínu trefili a měli jsme možnost si tento unikát prohlédnout. Je to poněkud zvláštní, dalo by se říci až bizardní, jak se ta spousta lidí modlí k mumii. Ovšem jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. 

Ivolginskij dacan (rusky Иволгинский дацан) - centrum buddhismu v Rusku.

Plni nových zážitků a konečně náležitě vyrelaxovaní z návštěvy tradiční ruské báni si procházíme centrum města Ulan-Ude. Dokupujeme šrouby, které jsme z vibrující motorky poztráceli v Mongolsku a další den pokračujeme dále na sever. U Bajkalu máme domluvené spaní u jedné paní. Kačka mi až na poslední okamžik oznamuje, čím se naše hostitelka živí. Trošku se zděsím. Učitelka. Já na ně mám totiž odjakživa smůlu. S našimi ruskými přáteli nakonec přijíždíme krásnou krajinou k ohromné vodní ploše Bajkalu, kde se v nedaleké škole máme s paní učitelkou setkat. V areálu zanedbané školní budovy běhá asi 30 rozdivočených dětí a my mezi nimi hledáme naši hostitelku. Po chvíli k nám utíká žena středního věku s úsměvem jako namalovaným. „Ahoj, chcete-li abych vás hostila, tak mám jednu podmínku. Budete si s dětmi chvíli hrát, a přitom musíte mluvit pouze anglicky!“ pronese, načež se otočí a někam odejde. Naši ruští přátelé, kteří nás doprovázeli až sem usedají na lavičku a čekají, až se paní učitelka vrátí. Jenomže ta se celé dvě hodiny neukáže. Máme s Kačkou silný problém ruské rozjívené děti uhlídat. Oni vůbec nechtějí mluvit anglicky, místo toho se pošťuchují, křičí na sebe sprostá slova a občas nějaký někam zmizí. Tento cirkus přeruší až poslední zvonění dne, kdy se učitelka k naší úlevě zase objeví. Těšíme se na večeři, sprchu a postel, kde si po dvouhodinovém chaosu s třiceti dětmi na krku, konečně odpočineme. Naše hostitelka nám ale s úsměvem na rtech oznámí, že nás vlastně nakonec hostit nemůže. Odůvodňuje to tím, že momentálně má měsíční půst, kdy vůbec nic nejí. Kdybychom si totiž uvařili nebo něco před ní jedli, tak by se neudržela a svůj rituál by musela přerušit. Nemůže nás tedy hostit. Jako by to nevěděla před naším příchodem. Po práci se ještě nechá od našich přátel odvézt autem domů, aby ušetřila za autobus. Tomu říkám vypočítavost.

"Lenin žil, Lenin žije, Lenin bude žít!"

Nakonec nacházíme ubytování v dětském anglickém táboře kousek za vesnicí a s našimi přáteli z Kjachty se loučíme. Výměnou za pár hodin strávených s dětmi, kdy jim vyprávíme o České Republice a o naší cestě, dostáváme ubytování na dvě noci takřka 5 minut chůze od břehů Bajkalu. Ve volném čase se vydáváme na výlet podél jezera, navštěvujeme lázeňskou vesnici Gorjačinsk a užíváme si sladkého nic nedělání. Před námi je další část drsné Sibiře a ruský dálný východ. Musíme ještě vyřešit transport motorky z Ruska do USA. Tohle všechno vám přineseme v dalším čísle našeho cestopisu.

Bajkal - nejstarší a nejhlubší jezero světa. Je tak velké, že člověk při pohledu na něj zaváhá, zda náhodou nestojí na břehu moře.

Naše aktuální zážitky a postřehy z cest můžete sledovat na našich oficiálních stránkách www.wayaway.cz nebo na Facebooku www.facebook.com/wayawaycz

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE