Expedice Monako 2004
Text: Jarda Ducháček | Zveřejněno: 30.9.2004 | Zobrazeno: 13 863x
Trasa: Chomutov-Bodamské jezero-Monza-Atibes-St-Tropez-Monaco-Benátky-Chomutov
V neděli 20. června 2004 jsme se sešli v Chomutově a společně vyrazili vstříc našemu zatím nejdelšímu a nejvzdálenějšímu motorkářskému zážitku, který jsme nazvali
Na půlce cesty přišel náš největší nepřítel - déšť. No a protože někteří nebyli úplně připraveni, čekalo nás ještě několik zdržení strávených podle situace buď pod dálničními podjezdy nebo na přilehlých benzínkách. Nakonec se počasí umoudřilo a nás čekal příjemný, i když chladný večer v okolí bodamského jezera, který jsme vyplnili sháněním nejlevnějšího kempu, což se nám nakonec podařilo po 50 km v městečku Fishbach asi za 6 Eur/os. Ráno nás opět přivítalo slunce a tak po nezbytné hygieně a balení jsme se pohledem na Alpy rozloučili s německým územím a vyrazili směr Miláno, které bylo naším dalším cílem. Po zjištění cen švýcarských dálnic (40 Eur/moto, celoroční známka-jiná není) jsme nerozhodně zvolili cestu přes švýcarské Alpy, ale už první kilometry alpských zatáček nás přesvědčily, že rozhodnutí bylo správné. Překročili jsme nejvyšší bod cesty 2480m n. m. a pak už jsme s krátkou zastávkou v St.Moritz sjížděli všudypřítomnými zatáčkami na italské území. Po menší pauze pod alpskými velikány jsme ve večerních hodinách dorazili do kempu u autodromu v Monze, kde jsme strávili další noc za 10 Eur/osobu. Ráno jsme ještě okoukli vstup do areálu a pak už hurá k moři. Zbývá nám ještě 400 km, ale protože nám připadá, že dálnic a poplatků už bylo dost, rozhodli jsme se, že u města Alessandria odbočíme znovu do hor, tentokrát přes francouzský národní park Mercantour, plný horských stoupání a zatáček, a přes něj už přímo směr francouzké pobřeží. Počasí se na nás znovu trochu zamračilo, ale vidina teplého písku byla silnější. Údolím horské říčky jsme sjeli na chvíli ještě jednou na italské území, ale pak už jen pár kilometrů dálnice a tunelů a dorazili jsme do města Villenevue-Loubet, kde jsme měli vyhlédnuté levné ubytování (10 Eur os/noc) v systému hotelů F1. To bohužel díky nízké kapacitě hotelu nevyšlo a protože už byla tma, tak jsme vzali zavděk ještě levnějším (7 Eur/os/noc) v malém soukromém kempu a nakonec z něj udělali základní tábor pro naše výlety. Ráno se sice písek nekonal, ale ani oblázky nejsou k zahození, hlavně když už je teplo. A především to kouzelné moře….. První den jsme okoukli okolí, ale hned další ráno vyrazili po francouzském pobřeží do slavného města četníků-St.Tropez. Našli jsme vše tak, jak to filmaři před lety opustili, jen pan Funés chyběl. Proběhli jsme město, zhodnotili památky a protože teplo bylo velmi důkladné, vyrazili jsme zpět k moři.
Další den byl mimořádný, proto bylo třeba se na něj řádně připravit. Čekalo nás totiž konečně Monako se svým okruhem v Monte Carlu, které nás v žádném případě nezklamalo. Prošli jsme celou trať Velké ceny F1 kolem slavného casina a tunelem se vrátili zpět do přístavu, kde jsme ještě pořídili pár fotografií a protože se blížila tma, vyrazili jme zpět do kempu s malou noční zastávkou v Nice. Noční "závody" skůtrů a motorek všech kubatur mezi auty po tříproudé hlavní třídě v Nice pro nás byly neuvěřitelnou a až nepochopitelnou podívanou, stejně jako ohleduplnost a tolerance řidičů aut, se kterou se u nás opravdu nesetkáte. Někteří členové naší výpravy se nechali tak strhnout, že jim také trochu ubyl vzorek na zadních pneu po startech na semaforech a destičky při prudkém brždění na další červené, ale co by člověk neobětoval pro notnou dávku adrenalinu!
Zbylé dva dny jsme strávili lenošením na plážích ve festivalovém městě Cannes a protože nám zážitků z jedné země bylo málo, rozhodli jsme se pro 650 km dlouhý přejezd napříč celou Itálií do českého turistického centra v okolí Benátek, se známými letovisky jako Bibione a Caorle, které jsme zvolili jako další tábory. Camp Santa Margerita v Caorle byl dobrý, ale oproti francouzskému relativně drahý (11 Eur/os/noc). Rozesmál nás ale správce, který když zahlédl v kempu obrovského psa, na něj ukázal a úsměvnou češtinou s italským přízvukem pronesl: " Á, gulášek !" A bylo jasné že jsme doma.
V noci z pondělí na úterý se nám vrátil náš kamarád déšť, ale ráno už bylo zase nádherné. V úterý večer se naše cesty rozdělili a Roman a Pavlem s vidinou 950 nočních kilometrů vyrazili zpět do Čech, kde teplota v noci nedosáhla ani na 10 stupňů pana Celsia.. Druhá část výpravy si přes den našla luxusní penzionek přímo v centru Caorle za 15 EUR na osobu, neboť se jim zdálo že válení se po tvrdé zemi ve stanu už bylo dost. Druhý den jsme vyrazili do Benátek. Společně s hordou zoufalých turistů, kteří bloudí podle ukazatelů, které ukazují každou chvíli něco jiného, jsme se i my vydali hledat pověstné náměstí Svatého Marka, ale ani nám se ho po čtyřhodinovém maratonu spojeném s obdivováním památek, kanálů a gondol nepodařilo najít.
Po návratu k naši miláčkům na parkoviště nás čekalo velmi nepříjemné uvítání. Na dvou ze tří motorek byla zastrčena pokuta za špatné parkování. Obnos činil 33,60 Eur! Kupodivu Véna a jeho boloňská milenka nic. To asi tím, že podporuje italské hospodářství. Tak jsme pokuty po vzoru filmových hrdinů zahodili a teď jen čekáme na tu správnou obálku s modrým pruhem. Nebo že by zákaz vjezdu do EU? No, snad to nebude tak horké.
Při zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v Bibione a s delegátkou české CK si domluvili ubytování na další dny. Druhý den ráno, po příjezdu do Bibione, nastal největší technický problém cesty - Ducati ne a ne "chcípnout". Po marných pokusech s vytažením klíčku ze zapalování, chcípáním přes rychlost a jiných šílenostech se u Dana v ruce konečně objevilo nářadí a bleskově problém vyřešil odpojením baterie. Úsměvné, ale pro Vénu zdrcující, protože se speklo startovací relé.
Naštěstí byl ve 12km vzdálené městě St. Michele servis Ducati a tam si za 87 Eur s problémem ochotně poradili. Večer jsme byli delegátkou pozváni do "české" hospůdky na TV přenos fotbalového zápasu ČR versus Řecko. A protože tento zápas přinesl těžké fotbalové zklamání, musela nás z něj dostat místní diskotéka TOP TEN. Slečny, slečny a zase slečny - prostě pravý motorkářův ráj a tak nám ani nebylo líto finančních rezerv, které na ten večer samozřejmě padly. Následující ráno a vlastně celý den jsme strávili po náročném večeru na sice písečné pláži, která se ale nedá nazvat nijak jinak než "slepičárna". Neskutečné množství lidí, podle toho vypadající čistota moře, až se nám zastesklo po krásné oblázkové pláži a čisté vodě na Azurovém pobřeží. Na druhou stranu ale zase nemusíte mít mindrák, že nemáte Porsche či Ferrari, protože o takové hračky v Bibione opravdu nezavadíte, kdežto na francouzském pobřeží jsou zdomácnělé asi jako v zemích českých zlatá Škodovka. Po páteční večerní děsivé bouřce jsme se rohodli pro návrat domů. V sobotu ráno nás sice uvítala modrá obloha bez mráčku, tak se nám najednou domů zase nechtělo, ale protože jsme měli ubytování jen do soboty a objevit v sobotu po nájezdu tisíců sluncechtivých turistů ubytování je zhola nemožné, byl odjezd definitivní. Při opouštění Bibione jsme byli strašně, ale opravdu strašně rádi, že jsme motorkáři. Naproti nám stála asi 30km dlouhá zácpa aut, karavanů a autobusů. V našem směru byla tlačenice sice o dost menší a většinou jen před křižovatkami, ale i tak nás těšilo, jak můžeme s relativním klidem kličkovat mezi upocenými autaři. Cesta domů byla díky systému dálnic i přes velkou vzdálenost pohodlná, počasí ideální, protože v rakouských Alpách teplota dosahovala na krásných 20 stupňů a scenérie horských masivů a štítů naprosto úžasné a hlavně úplně odlišné od Alp švýcarských, takže bylo pořád co obdivovat. Na rakouském parkovišti jsme byli ještě zkontrolováni dálniční policií, jestli máme místní dálniční známku. Měli jsme, ale hned vedle nás ji řidič automobilu neměl a odměna byla stanovena bez mrknutí oka na pokutu 140Eur. No někdy se šetření nevyplácí a o tom my něco víme. Ještě si nás tam vyfotil zájezd Japonců, jak jsme se polosvlečení z kombinéz rozvalovali na lavičkách a tak nás napadlo, že v Japonsku asi nemají motorkáře. Dojezd do Čech byl opravdu nádherný. Po přejezdu hranic v Dolním Dvořišti jsme hned poznali že jsme doma. Nejprve nás uvítala "armáda sociálních pracovnic" a houfy trpaslíků, pak silnice podobné polním cestám, no a z Českých Budějovic do Písku náš už velký kamarád déšť, ale zato v Lounech výbuchy lahví šampaňského, včetně sprchování všech a všeho. No řekněte, jak lépe zakončit Expedici Monako 2004? Celkem jsme na našem putování urazili přes 3800 kilometrů, utratili každý asi 8000,- Kč za benzín a dalších 1800,- Kč za dálniční poplatky, ale ten zážitek se nedá opravdu ničím nahradit. No a co dál? Na podzim nás čekají maďarské lázně a příští rok váháme mezi Sicílií a Gibraltarem. Ale jak říká Dan "všechno je to kousek a hlavně jsem tam ještě taky nebyl".
EXPEDICE MONAKO 2004
.Na půlce cesty přišel náš největší nepřítel - déšť. No a protože někteří nebyli úplně připraveni, čekalo nás ještě několik zdržení strávených podle situace buď pod dálničními podjezdy nebo na přilehlých benzínkách. Nakonec se počasí umoudřilo a nás čekal příjemný, i když chladný večer v okolí bodamského jezera, který jsme vyplnili sháněním nejlevnějšího kempu, což se nám nakonec podařilo po 50 km v městečku Fishbach asi za 6 Eur/os. Ráno nás opět přivítalo slunce a tak po nezbytné hygieně a balení jsme se pohledem na Alpy rozloučili s německým územím a vyrazili směr Miláno, které bylo naším dalším cílem. Po zjištění cen švýcarských dálnic (40 Eur/moto, celoroční známka-jiná není) jsme nerozhodně zvolili cestu přes švýcarské Alpy, ale už první kilometry alpských zatáček nás přesvědčily, že rozhodnutí bylo správné. Překročili jsme nejvyšší bod cesty 2480m n. m. a pak už jsme s krátkou zastávkou v St.Moritz sjížděli všudypřítomnými zatáčkami na italské území. Po menší pauze pod alpskými velikány jsme ve večerních hodinách dorazili do kempu u autodromu v Monze, kde jsme strávili další noc za 10 Eur/osobu. Ráno jsme ještě okoukli vstup do areálu a pak už hurá k moři. Zbývá nám ještě 400 km, ale protože nám připadá, že dálnic a poplatků už bylo dost, rozhodli jsme se, že u města Alessandria odbočíme znovu do hor, tentokrát přes francouzský národní park Mercantour, plný horských stoupání a zatáček, a přes něj už přímo směr francouzké pobřeží. Počasí se na nás znovu trochu zamračilo, ale vidina teplého písku byla silnější. Údolím horské říčky jsme sjeli na chvíli ještě jednou na italské území, ale pak už jen pár kilometrů dálnice a tunelů a dorazili jsme do města Villenevue-Loubet, kde jsme měli vyhlédnuté levné ubytování (10 Eur os/noc) v systému hotelů F1. To bohužel díky nízké kapacitě hotelu nevyšlo a protože už byla tma, tak jsme vzali zavděk ještě levnějším (7 Eur/os/noc) v malém soukromém kempu a nakonec z něj udělali základní tábor pro naše výlety. Ráno se sice písek nekonal, ale ani oblázky nejsou k zahození, hlavně když už je teplo. A především to kouzelné moře….. První den jsme okoukli okolí, ale hned další ráno vyrazili po francouzském pobřeží do slavného města četníků-St.Tropez. Našli jsme vše tak, jak to filmaři před lety opustili, jen pan Funés chyběl. Proběhli jsme město, zhodnotili památky a protože teplo bylo velmi důkladné, vyrazili jsme zpět k moři.
Zbylé dva dny jsme strávili lenošením na plážích ve festivalovém městě Cannes a protože nám zážitků z jedné země bylo málo, rozhodli jsme se pro 650 km dlouhý přejezd napříč celou Itálií do českého turistického centra v okolí Benátek, se známými letovisky jako Bibione a Caorle, které jsme zvolili jako další tábory. Camp Santa Margerita v Caorle byl dobrý, ale oproti francouzskému relativně drahý (11 Eur/os/noc). Rozesmál nás ale správce, který když zahlédl v kempu obrovského psa, na něj ukázal a úsměvnou češtinou s italským přízvukem pronesl: " Á, gulášek !" A bylo jasné že jsme doma.
V noci z pondělí na úterý se nám vrátil náš kamarád déšť, ale ráno už bylo zase nádherné. V úterý večer se naše cesty rozdělili a Roman a Pavlem s vidinou 950 nočních kilometrů vyrazili zpět do Čech, kde teplota v noci nedosáhla ani na 10 stupňů pana Celsia.. Druhá část výpravy si přes den našla luxusní penzionek přímo v centru Caorle za 15 EUR na osobu, neboť se jim zdálo že válení se po tvrdé zemi ve stanu už bylo dost. Druhý den jsme vyrazili do Benátek. Společně s hordou zoufalých turistů, kteří bloudí podle ukazatelů, které ukazují každou chvíli něco jiného, jsme se i my vydali hledat pověstné náměstí Svatého Marka, ale ani nám se ho po čtyřhodinovém maratonu spojeném s obdivováním památek, kanálů a gondol nepodařilo najít.
Po návratu k naši miláčkům na parkoviště nás čekalo velmi nepříjemné uvítání. Na dvou ze tří motorek byla zastrčena pokuta za špatné parkování. Obnos činil 33,60 Eur! Kupodivu Véna a jeho boloňská milenka nic. To asi tím, že podporuje italské hospodářství. Tak jsme pokuty po vzoru filmových hrdinů zahodili a teď jen čekáme na tu správnou obálku s modrým pruhem. Nebo že by zákaz vjezdu do EU? No, snad to nebude tak horké.
Při zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v Bibione a s delegátkou české CK si domluvili ubytování na další dny. Druhý den ráno, po příjezdu do Bibione, nastal největší technický problém cesty - Ducati ne a ne "chcípnout". Po marných pokusech s vytažením klíčku ze zapalování, chcípáním přes rychlost a jiných šílenostech se u Dana v ruce konečně objevilo nářadí a bleskově problém vyřešil odpojením baterie. Úsměvné, ale pro Vénu zdrcující, protože se speklo startovací relé.
Naštěstí byl ve 12km vzdálené městě St. Michele servis Ducati a tam si za 87 Eur s problémem ochotně poradili. Večer jsme byli delegátkou pozváni do "české" hospůdky na TV přenos fotbalového zápasu ČR versus Řecko. A protože tento zápas přinesl těžké fotbalové zklamání, musela nás z něj dostat místní diskotéka TOP TEN. Slečny, slečny a zase slečny - prostě pravý motorkářův ráj a tak nám ani nebylo líto finančních rezerv, které na ten večer samozřejmě padly. Následující ráno a vlastně celý den jsme strávili po náročném večeru na sice písečné pláži, která se ale nedá nazvat nijak jinak než "slepičárna". Neskutečné množství lidí, podle toho vypadající čistota moře, až se nám zastesklo po krásné oblázkové pláži a čisté vodě na Azurovém pobřeží. Na druhou stranu ale zase nemusíte mít mindrák, že nemáte Porsche či Ferrari, protože o takové hračky v Bibione opravdu nezavadíte, kdežto na francouzském pobřeží jsou zdomácnělé asi jako v zemích českých zlatá Škodovka. Po páteční večerní děsivé bouřce jsme se rohodli pro návrat domů. V sobotu ráno nás sice uvítala modrá obloha bez mráčku, tak se nám najednou domů zase nechtělo, ale protože jsme měli ubytování jen do soboty a objevit v sobotu po nájezdu tisíců sluncechtivých turistů ubytování je zhola nemožné, byl odjezd definitivní. Při opouštění Bibione jsme byli strašně, ale opravdu strašně rádi, že jsme motorkáři. Naproti nám stála asi 30km dlouhá zácpa aut, karavanů a autobusů. V našem směru byla tlačenice sice o dost menší a většinou jen před křižovatkami, ale i tak nás těšilo, jak můžeme s relativním klidem kličkovat mezi upocenými autaři. Cesta domů byla díky systému dálnic i přes velkou vzdálenost pohodlná, počasí ideální, protože v rakouských Alpách teplota dosahovala na krásných 20 stupňů a scenérie horských masivů a štítů naprosto úžasné a hlavně úplně odlišné od Alp švýcarských, takže bylo pořád co obdivovat. Na rakouském parkovišti jsme byli ještě zkontrolováni dálniční policií, jestli máme místní dálniční známku. Měli jsme, ale hned vedle nás ji řidič automobilu neměl a odměna byla stanovena bez mrknutí oka na pokutu 140Eur. No někdy se šetření nevyplácí a o tom my něco víme. Ještě si nás tam vyfotil zájezd Japonců, jak jsme se polosvlečení z kombinéz rozvalovali na lavičkách a tak nás napadlo, že v Japonsku asi nemají motorkáře. Dojezd do Čech byl opravdu nádherný. Po přejezdu hranic v Dolním Dvořišti jsme hned poznali že jsme doma. Nejprve nás uvítala "armáda sociálních pracovnic" a houfy trpaslíků, pak silnice podobné polním cestám, no a z Českých Budějovic do Písku náš už velký kamarád déšť, ale zato v Lounech výbuchy lahví šampaňského, včetně sprchování všech a všeho. No řekněte, jak lépe zakončit Expedici Monako 2004? Celkem jsme na našem putování urazili přes 3800 kilometrů, utratili každý asi 8000,- Kč za benzín a dalších 1800,- Kč za dálniční poplatky, ale ten zážitek se nedá opravdu ničím nahradit. No a co dál? Na podzim nás čekají maďarské lázně a příští rok váháme mezi Sicílií a Gibraltarem. Ale jak říká Dan "všechno je to kousek a hlavně jsem tam ještě taky nebyl".
Informace o redaktorovi
Jak se Vám líbil tento článek?