moto-care



Vandr Saharou 3.0

aneb první půlku výpravy si užíváme, tu druhou se z toho snažíme vysekat.

Kapitoly článku

„Slyšel jsem, že na severu je všechno zelený, je to pravda?“

„Jó, je.“, odpovídám a pro sebe dodávám: „Sorry chlape, celej svět je zelenej, až na pár míst jako tahle prokletá poušť. Je mi to líto, přišel jsi na svět na blbým místě.“

Muhamad se narodil ve vedlejší vesnici, 300 km odsud. Sem odešel kvůli práci v kempu.

Dodnes nevím, co jsem udělal dobře a on špatně, že já jsem tady a on tam. Prostě nám osud takhle rozdal karty.

Vandr Saharou 3.0

 

Mě tu plave PETka...

Budím se ve 4 ráno. Prší. Prší jako prase. Klepu se ve spacáku a ani nechci myslet na to, že musíme během několika hodin urazit dalších 400km směrem Janov a chytit trajekt. Nemám rád déšť. Při 4 stupních ve stanu, někde uprostřed Alp, v oblečení na výlet pouští při teplotách kolem padesátky, se vyloženě trápíme. Na víc hadrů nemáme místo, jede se na lehko.

„Ty vole, já mám vodu ve stanu!“, ozve se zděšeně  Virgil.

„ Klid, to je zkondenzovaná voda z toho jak dejcháš...“, snažím se Virgila uklidnit.

„Ale mě tu plave PETka!“

Zase jsem to podělal! Chudák Virgil se nechal inspirovat mým ultralehkým stanem a já mu zapoměl říci, že je třeba ho dodatečně naimpregnovat.

Po několika hodinách cesty v dešti se mraky prodere slunce. Okamžitě stavíme, dálnice-nedálnice, vybalujeme naše krámy a sušíme vše od ponožek až po spacáky na svodidlech. Včera jsme se zdrželi 5 hodin v zácpách, hned za barákem auto předemnou nabralo káně a já spapal všechno co zněj vystříklo otevřeným hledím přilby a teď konečně taková klika! Když po dvou hodinách sušení sbalíme a jedeme dál, začnou padat kroupy. Jsme na kost. Jak zmrzlí, tak mokří. Až vystoupíme po dvou dnech na lodi v Africe, budeme plesniví.

 

Jednu pájku prosím...

„Ó, tady by se dala udělat pěkná polední pauza“, říkám si, když míjíme v těhle krajích né zrovna časté, seskupení stromů. V ten moment mě z plaubní desky zdraví oranžová kontrolka. Oranžová kontrolka - zlá kontrolka motormanagementu. Už jsme se viděli ve španělských horách, když mi vypadlo dobíjení. Na roztlačování naložené Tenerky, sám uprostřed lesů, nikdy nezapomenu. Házím blinkr k těm stromům, dokud to ještě jede.

Když vysvětluji Virgilovi co je důvodem mého odpočinku, je nenadšen. Hóódně nenadšen! „Nó, super, tak máme po dovolený, a to hned první den v Africe, díky!“, držkuje, zatímco vaří něco z pytlíku. Když se nedaří, jídlo vždycky pomůže. Vybaluji nářadí a jdu najisto. Bingo, je to konektor regulátoru napětí, a tentokrát poctivě. Dva kontakty konektoru jsou na uhel a třetí je úplně pryč. Bomba! Skoro 500 km přez Evropu v dešti ho pěkně naplnilo vodou, pak ještě dva dny zrál v garáži trajektu...a je to. Kontakty se částečně rozložili na atomy a motorka nevyrábí elektriku.

 

S klidem angličana vytahuji z kufru dva kurty, svazuji je dohromady a hledám, kam je uchytit. „To si děláš prdel!“, volá Virgil, když vidí, jak přivazuji mojí mašinu kurtem za jeho nosič bagáže. „Sorry Virgile, nedělám. Musíš mě odtáhnout do nějaký vesnice. Ještě nevím jak, ale zítra jedem dál.“ Moje slova ho neuklidnila.

"Problémy řeším, až když nastanou."
Vaccel

O pár minut později se dáváme do pohybu. Takový odtah naložené motorky po cestě, která asfalt z větší části nikdy neviděla, je krutopřísnej zážitek. Vřele doporučuji! Po několika kilometrech, když mám pocit, že už to máme zmáknutý, se ze zatáčky vynoří náklaďák s nákladem slámy až do oblak a několika černými pasažéry na vrcholu toho vrávorajícího kolosu. A jede si to v protisměru! Oba hamstneme na brzdy, průvěs tažného lana se nebezpečně zvětšuje, můj přední drapák žere to lano a navíjí mě blíž a blíž k Virgilovo mašině. Pak se přední kolo blokuje. Dneska není můj den. Přistávám asi milimetr od Virgilova zadního kola. V trenkách mi navlhlo a to je škoda, protože v rámci úspory váhy máme jenom troje. Řekli jsme, že si je budem měnit každou neděli a kdo to nevydrží je měkáč.

Po dvanácti kilometrech přijiždíme do vesnice, kde jsme ještě dnes ráno jako dva světoborci mávali dětem. Pořád jsou tady. Sedí ve stínu u silnice a smějou se nám, spratkové

V místním OBI, garáži s plechovými vraty mají všechno: Hrnec, hadici, dráty do betonu, dvojlinku, žárovky a 11-ku klíč. „Salam aleikum, jednu pájku prosím.“ Plán zní: Vyškrabat poslední zbytky kontaktů regulátoru, naletovat na ně nějaké dráty a propojit s motorkou. Pan prodavač kulí oči. Pán Bůh ví, jak se řekne arabsky pájka. Ještě to zkouším s LePájka, aby to jako znělo francouzsky, ale nepomáhá to. Nabídnuté svářecí elektrody odmítáme a jedeme dál. Tu 11-ku klíč jsem pro jistotu koupil, člověk nikdy neví...

 

V další osadě se kolem nás seběhne hlouček chalpíků z místní kavárny. Nejdříve chtějí odvézt mojí milovanou Tenerku do města na tříkolce, která vypadá jako svařenina motorky se zadkem pickupu, ale záhy jim dochází, že je o dvě čísla větší, něž jsou zvyklí. Ujímá se mě chlapík, kterému nerozumím ani těch pár výrazu co jsem se arabsky stačil naučit. Dělá s mým regulátorem v ruce posunky, co mi připomínají pájení. Toho beru- to je můj technik. Půjčuje mi jeho hustej motopickup, skáče na korbu a už ho mastíme k němu domů. Jeho peklostroj má mechanické vůle i na místech o kterých jsem si myslel že to nejde. Po tom, co jsem to skoro zakotvil v plotu jednoho z domů, přebírá řizení. TA VĚC NEBRZDÍ! Proč taky, je to přece vozidlo a to má vozit. Kdyby to mělo brzdit, jmenovalo by se to brzdidlo.

Doma vytahuje ze šuplíku pájku, je to borec! Oholené přívodní dráty zastrkuje do zásuvky a zatím co čekáme až se pájka nahřeje, ukazuje mi jeho Playstationa. Ani po půl hodině pořád nejsme schopni roztavit cín. Ale protože nouze je matkou vynalézavosti, dohříváme pájku nad plynovým vařičem z jeho kuchyně. Kvalita letovaného spoje je tak mizerná, že už to snad horší být nemůže. Pro jistotu to ještě zaléváme vteřinovým lepidlem.

 

Celou dobu se dorozumíváme rukama a nohama. Doslova. Můj zachránce je hluchoněmý.

Při zpětné montáži do motorky zjišťujeme, že jsem zapoměli prostrčit kabel postranní kapotáží. Další demontáž už tenhle konektor nepřežije. Se slovy: „Zavři oči, já to zařídím“, tasí Virgil jeho nůž a vyřezává díru do kapoty, kterou prostrkuje regulátor i s kabelem. Po pár minutách mašina běží. Tak tohle jestli klekne na jihu v poušti, tak tam můžu motorku nechat rovnou stát...

                                                  

Marihuana fields

Druhý den klikatých cestiček Atlasu stavíme uprostřed ničeho. Sjíždíme z vytlučené asfaltky a hledáme místo, na kterém by jsem poobědvali. Parkujeme ty dvě kladiva na čarodejnice a začínáme vařit. Heslo téhle tůry je „Kuře na paprice z pytlíku“.

Tuhle chybu už neuděláme. Jídlo z pytlíku je sice lehké a i chutná, nedá ale tolik potřebnou energii. Jídlo je poslední věc, kterou musíme ještě vyladit.

S kotlíkem a lžící v ruce usedáme do kopřivového pole. Po prvním soustu nám oběma zůstanou huby dokořán. Sedíme uprostřed marihuanového pole. Všude kolem, kam oko dohlédne, jenom tráva. A dalších 80km žádná změna. Kopce, skály a mariánka. Mám bobky že přijede sedlák a zabije nás. Rychle pakujeme a táhneme dál směrem na jih. Problémy tohoto druhu rozhodně nepotřebujeme.

První dunu přeskočit, do druhý to naprat...

Hned za městem se zvedají kopce písku. Neodoláme ani minutu. To je to, co nás sem táhne, osm dní na cestě.

Vylézám na jednu z dun a tasím GoPro kamerku. Virgil chce hustej záběr ve skoku. Otáčí se na pískovém poli a roztáčí dvojku mým směrem. Buhužel pod špatným úhlem. Bere jí skoro čelně a místo toho aby na ní vyjel, jí v podstatě frézuje vejpůl. Zůstávám čumět když kolem proletí oblakem písku. Je to husťák. Řítí se na další, ještě příkřejší dunu skrytou za tou první na plnej kotel. Jak se za chvíli dozvím, tohle nebylo součástí jeho plánu. Zapichuje přední kolo až po osu do písku a předvádí ukázkový policejní kotoul přez řídítka, beroucí s sebou větrný štítek.

 

 

Už víme, proč má Tenere plexi přichycené plastovými šrouby. Když vystoupíte přez řídítka, ustřihnou se plastové šrouby s plexi a přední část motocyklu zůstane nepoškozená. Jsou to hlavy mazaný, ti Japonci.

Tahle story se nedá odvyprávět, tahle story se musí vidět. Máte jí v tomhle videjku:

 

Tenhle moment je zlomovým okamžikem našeho tripu. Najednou se ukazuje, jak propastný rozdíl panuje v našem vztahu k motorkám. Virgil pořídil na tenhle trip zánovní stroj, neškrábnutou mašinu, co nikdy neviděla prašnou cestu. Takovou ještě neodpaněnou terénní motorku a právě jí odpaňuje. A to bolí. Ani né tak jí, jako jeho.

Já se sem doklepal na svém pouštním čertovi, otlučeném ze všech stran. Mám ho rád, a bylo by i super, kdyby to zase dal až domů. Kdyby tu ale zdechnul, asi bych to i pochopil. Neměl to se mnou nikdy lehký.

U místního automechanika vybíráme z hromady šroubů, vrutů, matek a podložek vše co potřebujeme na opravu parakotoulem utrženého plexi. Makáč se chlubí, že je schopen sehnat i gumy a řetězy. Ukládáme si jeho GPS koordináty pro strýčka příhodu.

Pod dalším stromem dáme pauzu

„Pod dalším stromem si dáme pauzu“, snažím se vtipkovat a motivovat Virgila. Už dávno se nesměje. Se svým optimismen ho seru. Má toho dost a chce domů.

Po 40 kilometrech nacházíme strom. Virgil se žene kupředu a parkuje v jeho stínu. „Na tvým místě bych se tam tak nehnal, tyhle stromy mají pekně dlouhý tr...“. „Ty vole, já jsem píchnul přední kolo!“, zakřičí Virgil, než stihnu dokončit větu. Z předního kola koukají dva trny, dlouhé a ostré, že by snad propíchly i olejovou vanu. „To jsem zvědavej, co s tím uděláš“, koukne Virgil mým směrem. Jeho Yamaha stojí uprostřed bodláků jak v minovém poli. Jsem kliďas, ale když přestanu mluvit, jsem hodně nasranej. Taková zbytečná chyba. Tady uprostřed pouště při teplotách těsně pod značkou 50°C. Píchlé kolo se mi tu fakt lepit nechce. V nejhorším počkáme na noc. Po jídle, u kterého nepromluvím ani slovo, měříme tlak v pneumatice. Máme kliku, nějak to těsní. Virgil uřezává čouhající část trnů a my opatně vyrážíme směrem k další vesnici. Tam určitě bude pneuservis.

 

Po 90km přijíždíme do městečka v další oáze. Nacházíme něco, co by moho znamenat francouzsky „Pneuservis“. Chlapík nám sice pomoci nemůže, nasedá ale na jeho moped a my ho následujeme.

„Jestli tam nebudou mít zouvačku, tak jedu jinam. Nechci, aby mi odřeli ráfky“, poznamenává naprosto vážně můj parťák. Jsem na samém konci Maroka, potřebujeme pomoc a paňáček si bude vybírat. „A musí mít taky na sobě monterky Yamaha?“ Jsem vzteky bez sebe.

 

Zastavujeme před autodílnou v ulici jako z filmu „Černý jestřáb sestřelen“. Tak tady nás buď okradou, nebo zabijou a nebo oboje. A zouvačku ani montérky Yamaha nemají. Pan machanik vytahuje montpáky, že by s nima jeden utloukl meděda. To co předvedl, to nebyla oprava duše, to byl konzert. Takhle rychlou opravu jsem ještě neviděl. Je to PAN MECHANIK! Za několik málo minut jedeme dál.

Vesnice, o které ani Google neslyšel

Uháníme si to podél vyschlého pouštního koryta pískem zavátou „cestou“. S tím „uháníme“ jsem to, jako vždycky, přehnal. Dvojku, plnej plyn a kolena od sebe. Mašina si cestu najde, jenom jí nechat a neprat se s tím. Nejhorší jsou vyjeté koleje. Vyjeté, ztvrdlé a zaváté pískem. Nejsou vidět. Když vjedete vlevo nebo vpravo, propadnete se do brázdy, která si vás vede jako šíny tramvajový vagón a nepustí vás ven. Zkoušíte to pořád a pořád až se to povede, nebo si ustelete. Prostředek cesty, značně vyboulený a přesto ukrytý našim zrakům, tak jako poprsí mé spolužačky Renaty z deváté třídy, není o moc lepší. Když na něj vjedete, sklouznete na levou nebo pravou stranu. Pokud se vám povede udržet se ve středu, ztvrdlá krusta pod pískem se po pár metrech propadne a uvězní obě kola

  Ten chlápek v kavárně říkal, jet 7km a pak sjet z cesty doprava do pouště. To musí být tahle. Jsme na samé hranici s Alžírskem. Chvíli mi trvá přesvědčit Virgila, že se tady přece nemůže nic stát. Moc četl na Internetu.

"Hrdinů jsou plný hřbitovy."
Virgil

Jasně že jedem. Terén je "easy" a my po pár minutách stavíme na pití. V těchle extrémech se nedá spolehnout na žízeň. Lidské smysly jsou tu v koncích a člověk musí na pití stále myslet. Spotřeba: ca 7 litrů vody na hlavu na den. Když nasazuji helmu, upoutává mě její "nový  design". Barva na přilbě horkem změkla a začala stékat dolů. A aby to nebylo málo, nalepil se do ní všudepřítomný písek. Až zapadne slunce a všechno to vytvrdne, budu mít na palici hustej designovej kousek. Třeba se mi tím povede prosadit novou módní "Demolition style" vlnu a konečně zastavit ten světovej retrotrend. Vytahuji z kapsy teploměr. Ručička narazila na konec stupnice se značkou 50°C, ohnula dorazový plíšek a zastavila se někde u 53ky. "Tak to je hustý. Nechápu, že ty mašiny pořád jedou."

 Miluji tyhle pískové planiny. Jsou celkem nezáludné. Dá se přez ně v driftu svištět stovkou a nebo si pohodovku vychutnávat houpání podvozku v dírách. Kam oko dohlédne: NIC. Tohle se nedá popsat. Nádhera pro oko i pro duši. Tohle je moje kompenzace za všechny ty měsíce šedivých kanceláří, grafů a tabulek, impotentních meetingů a intrik kolegů. Miluji poušť.

Po asi deseti kilometrech přijíždíme do pánve sevřené z jedné strany horami, z druhé vysokým dunovištěm. Ty černé tečky na horizontu se stále zvětšují, až konečně dostanou zřetelné rysy, Jsou to olejové sudy. Tvoří jakýsi plot, hraniční kolíky, nebo možná orientační body, které příští písečná bouře jen tak nepohřbí. A uprostřed berberská osada. Nezakreslená v žádných mapách. "Hi, my name is Hamid!", vychází nám naproti ze jedné z chatrčí krytých koberci před sluncem a zve nás na haš a na čaj. Haš odmítáme ale čaj nemůžeme odříct. Sedíme u něj doma a krafeme o poušti, životě, čaji, elektronických cigaretách a velbloudech až do večera.  Pro tenhle den se vyplatilo sem jet...

Další den otáčíme a jedeme podél pobřeží směrem na sever. Nechceme, ale musíme. Loď nečeká. Jsme sice pořád na cestě, v našich hlavách ale výprava končí. Turistické oblasti jsou jako vždy zklamání. Vše zařízeno podle přání turistů, restaurace, suvenýry, jízdy na velbloudech, Snickers, MilkyWay.

Po 450 kilometrech v dešti na evropských dálnicích zastavuji v garáži a vypínám motor. Zůstávám sedět a v uších mi stále zní bublání jednoválce, doplněné vrzáním řetězu, pokoušejícího se znovu a znovu trefit na ožvýkané ozubení rozety, vrnění sešmajdaných drapáků a fičení větru. Z chladiče stříká na betonovou podlahu tenounký čůrek chladící kapaliny. Zase to vyšlo, jsem zpátky doma! Tentokrát s dírou v chladiči a vyhořelou elektrikou. Tak tomu se říká: Mít z prdele kliku!

 "Dobrý den, potřeboval bych něco na štípance.", usmívám se na mladou lékárnici a ukazuji jí dvě boule na předloktí. "Nějak se to pořád nechce hojit.", dodávám. "Pane bože, to vůbec nevypadá dobře! Jak už to máte dlouho?", děsí se a dělá krok vzad do bezpečí prodejního pultu. "Noo..., před dvěma lety mě něco štíplo v poušti,při mé druhé cestě na Sahaře.", leze ze mě jako z chlupaté deky. Kouká na mě, jako kdybych nebyl normální a nejradši by mi zavolala sanitku. Povede se mi jí ukecat, ale musím slíbit, že pokud její mastička nepomůže, půjdu k doktoru. Pěkný babě bych slíbil všechno. Pomohla.

Dva týdny po návratu píše Virgil. Každý den po práci lítá po lesích a trénuje. Motorku už stačil odřít ze všech stran, přestal leštit a začal si jí užívat v tom, k čemu je dělaná. Trénuje na náš další Vandr Saharou...

Počítám s tebou chlape!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 63x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist