sumoto_listopad



Maroko - poprvé v Africe a poprvé na enduru

Na konci října jsme strčili naše motorky do garáže, resp. manžel do servisu a já do garáže, a vzápětí si posteskli nad tím, že do jara je ještě příliš daleko. Za týden – pěkně u telky večer manžel jakoby nic nadhodí: „A co kdybychom vyrazili na motorky někam, kde je teplo – třeba do Maroka?“ A tak jsem se poprvé v životě ocitla v Africe a poprvé na enduru.

Kapitoly článku

Přestože ho znám dlouho a měla mě varovat jeho zdánlivá bezstarostnost v hlase, hupsnula jsem mu na to. No vždyť je to na jihu, je tam poušť, tam by mohlo být teplo, dá se tam doletět… Kouknu na motorkáře, na  facebook – aha, tady někdo jezdí v lednu, jé ty fotky jsou hezký, idylka, sluníčko, cesty občas nic moc, ale kde je vůle, je i cesta.

Notebook na kolena a píšu zprávu motorkáři, který do Maroka evidentně jezdí a zná to.

Lákáme kamarády z WhatsApp skupiny – chytá se jen jeden z nich, zbytek si myslí, že jsme se zbláznili, jen výjimky litují, že nemohou jet s námi.

Na konci listopadu už máme letenky (cena je prakticky za hubičku – 3500,- Kč včetně odbaveného zavazadla), rezervaci ubytování první a poslední noc v Marrakéši a v půjčovně zamluvená tři lehká endura. Začínám plánovat. Je to dobře vymyšlené – cesta naporcovaná na přijatelně dlouhé úseky, aby byl čas i na odpočinek a na fotky. Pro případ, že se zhorší počasí, mám trasu B.

14 dní před odletem to vypadá, že s naším příletem do Maroka přiletí i studená fronta a zdrží se tam společně s námi. Ufff. Prý se mám na předpovědi vykašlat, ale ono to vypadá, že s ohledem na několikadenní mrazy a snížek v pohoří Vysokého Atlasu, kudy musíme přejet, abychom se dostali k dunám Erg Chebbi, nebude fungovat ani plán B.

Týden a kousek předem začínám pracovat na plánu C  - nejedeme přes Tizi n´Tichka do Warzazátu, neprojedem soutěsku Dadés, kde bude pod, anebo jen lehce nad nulou, ale dáme se na východ k pobřeží Atlantiku. Tam Norové ukazují sluníčko a 16 stupňů. To by bylo, aby nebylo… Druhý den ráno je ze sluníčka mráček a pár kapek.

Tak teda jo… plán C, nebo už D? Jedeme na západ a pro jistotu hned na jih a pojedeme, kam nás navigace dovede. A propos – motorky! Týden před odletem v pondělí ráno koukám na mobil a mám nepřijatý hovor z marocké půjčovny  - volali kolem půl jedenácté v noci! A panika sílí – co se mohlo stát? Někdo jim mašiny roztřískal a nemají nám co půjčit? Na hovor v angličtině si netroufám, píšu sms, cože se to jako děje – bez reakce. Píšu na WhatsApp – nic. Píšu e-mail – nic.

To už nevydrží ani dcera a povídá: „Mami, tak si uděláte dovolenou jen tak, ne?“ To by šlo, ale nesměli bychom do plánu zatáhnout někoho jiného. Odpovědnost zralého věku je fakt hrozně svazující.

Nakonec přichází e-mail s potvrzením data, času a místa předání motorek. OK – 48 hodin prodlení při komunikaci žádná míra. Jiný kraj, jiný mrav. Ani si nechci představovat, jak by to vypadalo, kdyby se nám po cestě s těmi motorkami něco stalo – o tom ale později J.

 

Den před odletem – manželovi vypadává plomba ze zubu, který začíná bolet. Zubní pohotovost v Českých Budějovicích už má zavřeno, takže je jasné, že musíme vyrazit tak, abychom stihli pohotovost v Praze a ještě letadlo do Marrakéše.

 

Zub je opravený, letadlo odlétá včas (i s námi) – jen s vahou kufrů jsme na hraně. Kromě motobot, páteřáku, helmy, rukavic, nepromoku, rolovacího vaku na motorku, popruhů a základního nářadí se tam toho opravdu moc nevejde.

Jsem domluvená s majitelem riadu, ve kterém budeme ubytováni, že pro nás pošle na letiště auto. Je to moje první zkušenost s Afrikou, a tak jsem nervózní, jak to klapne. A klobouk dolů – leckterý Čech či obyvatel jižní Evropy by se tady mohl učit, co je to dochvilnost. Auto na letišti je, měním 600 EUR na marocké dirhamy a vyrážíme. Při průjezdu městem jsem trochu v šoku z chaosu a z provozu, který vypadá, že nemá žádná pravidla. A mně vrtá v hlavě, jestli tady na půjčené motorce, kterou neznám, projedu aspoň první kruháč. Ubytování máme 15 minut pěšky od mediny – je tu mumraj, ale riad je na konci úzké tiché uličky, která je trochu tajemná, ale kde o chaosu ve městě nemáme ani tušení. Pan domácí je velmi milý, a tak si dáváme večeři a domlouváme se, že si u něj necháme týden kufry, a domlouváme si taxi do půjčovny na pondělní ráno. Předpověď hlásí déšť, což nás netěší, ale když vidíme nadšení místních, že konečně spadne nějaká kapka, přejeme jim to a připravujeme nepromoky.

 

20.1. Marrakéš – As Sawíra

Všechno klape – taxi přijelo včas a v 9.30 přebíráme 3 Hondy 250 XR Tornado. Na mě je to koza vysokánská, ale v porovnání s mým Tracerem lehoučká jako pírko. Upevňujeme vaky na sedla, montujeme vlastní držák na mobil, protože endurka něco jako navigaci nemají, a necháváme majiteli půjčovny jako depozit 500 EUR za motorku (jestli má vůbec takovou hodnotu, nemá smysl řešit – jsme natěšení jako malé děti). Půjčovné nás vyjde na 300 EUR za jednu motorku.

Je po dešti a my vyrážíme z Marakéše do pobřežního města Essaouira – na seznámení s „novým“ strojem i provozem tak akorát dlouhá cesta, i když z hlediska techniky jízdy hooodně nezáživná. Prakticky rovná, jako když střihne. Zpestření nastává jen při průjezdu obcemi, kde je najednou mumraj a člověk musí kličkovat jako zajíc mezi chodci, mopedy, auty, oslíky a náklaďáky.

Pokud nevykoukne ven sluníčko, je celkem zima, a tak asi po hodině stavíme u benzinky a ve vedlejším kiosku si dáváme marocký vydatně slazený mátový čaj. Projíždíme krajem argánií, kde se čas od času vyskytne nějaká manufaktura na výrobu arganového oleje, anebo také strom obsypaný kozami, které si pochutnávají na jeho listech. Jakmile si takové scény všimne manžel, zuřivě brzdí a kamarád vzadu brblá, že by se kvůli kozám nerad zabil. Ještě jsme ani pořádně nezastavili a už se k nám blíží pasáčci a podávají nám roztomilá kůzlata, se kterými se necháváme fotit – no co, jsme na zážitkové dovolené. Necháváme jim pár drobných a jedeme dál.

Krátce před dnešním cílem je vyhlídka na město, kde přesedám na velblouda …. Zlaté endurko – i když nasednutí a sesednutí je poměrně náročná gymnastická disciplína, oproti velbloudovi je to pohoda.

Ubytování vybírá kamarád v evropském standardu pěkně na břehu moře. Dojeli jsme včas, a tak máme prostor i na procházku po krásném městě a na pár fotek. Jen pivo se tu shání docela těžko a je neuvěřitelně drahé (ostatně tak jako všude jinde – zatímco za pizzu dáváme 50 MAD, pivo nás vyjde kolem 60 MAD).

 

21.1. As Sawíra – Imouzzer Ida Ou Tanane - Agadir

Na doporučení majitele půjčovny cestou na jih odbočujeme do Imouzzer Ida Ou Tanane. A tady už endurka dostávají smysl – sice je to stále asfalt, i když pochybné kvality, ale občas člověk zajede i do šotoliny, projíždí štěrkem a nemusí mít takový strach, že mu to ustřelí. Chlapi zajíždí do terénu a blbnou jako malí kluci. A vykouklo i sluníčko!

Míříme dál do kopců a zase se ochlazuje, a tak si oblékáme to, co jsme před dvěma hodinami svlekli. Za několik desítek kilometrů potkáváme slovy DVĚ auta – super! Jen mně nějak nechce startovat motorka – dostávám rady, co všechno jsem udělala a dělat neměla, nebo neudělala a udělat měla. Nakonec manžel usuzuje, že rukama to nebude, ale motorka chytla, a tak pokračujeme. V Imouzzer sjíždíme po serpentinách dolů ke kaskádám, kde prý už dva roky netekla voda, protože pořádně neprší. Parkujeme, absolvujeme procházku s místním průvodcem, fotíme jezírko, kupujeme suvenýr, dáváme oběd – tažín pro 3 osoby a chceme odjet směrem k Agadiru.

Jenže té mojí potvoře se zase nechce. A tak se ji chlapi pokouší roztlačit – nic, zkouší nevím co všechno – nic. Na pomoc spěchají místní berberové, společně s mými parťáky rozebírají, co se dá, volají místního mechanika, ale ani to nepomáhá. A do toho prší. Nakonec jeden z místních chlapů, který mi opakovaně říká: „We are Berbers, we are not bandits!“ volá do půjčovny a důrazně arabsky vysvětluje, co nás potkalo. Z tónu jeho hlasu jde až strach. Dohoda je jasná – motorku máme nechat u berberů včetně dokladů s tím, že do hotelu v Agadiru nám doručí jinou. Tak překládám svůj vak ke kamarádovi, sedám za manžela a strmými serpentinami nahoru se škrábeme od kaskád do Imouzzer, kde se snažíme najít benzinku, protože do Agadiru už bychom asi nedojeli. V obci dostáváme tip na mechanika, který má schody domu plné pětilitrových pet lahví s benzinem. Do každé z motorek nalijeme 5 litrů a při placení se divíme, že cena je jen o málo vyšší než u řádné benzinky.

K pobřeží už přijíždíme za soumraku. Mám blbou náladu z toho, že jsem si tenhle nádherný úsek neodřídila sama. Paradise Valley bylo fakt úžasné. Do půjčovny posílám sms se jménem hotelu, pro jistotu ještě volám a dostávám ubezpečení, že zítra ráno kolem 9. hodiny budu mít motorku na hotelu.

Jsem tak unavená, že je mi pořád zima. Na noc lezu do spacáku a děkuji za doporučení si ho na cestu přibalit, protože 8 stupňů v noci není na nás zhýčkané dámy žádný komfort.

22.1. Agadir – Mirleft – Legzira Beach - Tiznit

Probouzíme se do nádherného rána a vypadá to na krásný slunečný den. Dáváme vydatnou snídani a před devátou jdu dámě na recepci sdělit, že mi tam někdo z půjčovny přiveze motorku.Ona k mému překvapení odpovídá, že motorka už je na parkovišti pod dozorem ostrahy, a předává mi obálku s doklady a klíčem. V úžasu jdu na parkoviště a tam stojí MOJE koza vysoká – opravená, startující. Následuje ohromná úleva, protože dovolená na motorce může pokračovat.

 

Dlužno říci, že jsme všichni měli stejnou motorku, ale každá měla svoje vlastní vrtochy, které jsme se naučili respektovat – na mojí nešel zařadit neutrál, takže  jsem ve městech musela mít na křižovatce stále vymáčknutou spojku. Když jsem zastavila, vypnula jsem klíčkem zapalování, opět otočila klíčkem do polohy ON a neutrál šel zařadit. Teprve potom jsem ji dala na stojan. Bez neutrálu by nešla nastartovat. Manželova zase startovala klidně i na jedničku s vyklopeným bočním stojanem a kamarád musel neutrál zařadit ještě před zastavením a vypnutím motoru, protože jinak už by ho nenašel a stroj nenastartoval. No – trochu adrenalin, ale dovezly nás tam, kam jsme potřebovali a prožili jsme díky nim úžasnou dovolenou.

Naše cesta míří na jih od Agadiru přes zemědělskou oblast a  obec Mirleft na pláž Legzira, známou ohromnými oblouky vykousanými oceánem do červených skal pobřeží. Tady bychom pro změnu užili naše vlastní mašiny – silnice se krásně mírně vlní a je na ní bezvadný asfalt. Cesta podél pobřeží je zážitek – Atlantik se s burácením rozbíjí o pobřeží a vzduch je prosycen slaným aerosolem – všude kolem nás je vlhké kouřmo, a tudíž je také všechno, včetně štítků přileb, foťáku a kamery pokryto mikroskopickou vrstvičkou soli.

 

Po sjezdu k pláži dostáváme nabídku zaplatit 20 dirhamů za motorku a dojet až úplně dolů na pláž a zaparkovat si u restaurace na břehu. Tomu se nedá odolat. Času máme dost, krásně svítí sluníčko, a tak usedáme a čekáme na oběd – tažín a grilovanou rybu. Na břehu si místní čutají s míčem, který jim občas odskočí až do vln moře, do toho si hrají se psy, na obzoru na padáku poletují milovníci adrenalinu, v písku projede někdo na čtyřkolce, turistka z Evropy využívá nabídku a nechává se odvézt na velbloudovi k červené skalní bráně. To my si tam dojdeme pěšky – nezdá se to, ale je to kousek cesty, který ale rozhodně stojí za to  absolvovat. Tak tomu říkám ráj na zemi.  Moji parťáci se ptají, jestli mohou s motorkami vjet až úplně k moři. Prý proč ne, a tak už projíždí pískem a pózují mi s oceánem za zády.  Od staršího páru turistů se jim ale dostává opovržlivého pohledu, a tak balíme  a vyjíždíme strmý kopec a míříme zpátky, abychom se dostali cíle tohoto dne – městečka Tiznit.  Cesta už se opět pěkně kroutí v kopcích, a tak si to (jak jinak) užíváme.

V Tiznitu se nám ale nedaří najít ubytování, které jsme si vytipovali na bookingu, protože offline navigace prostě neumí hledat podle jména hotelu (ale ještě že ji máme, protože bychom Marokem bloudili ještě dnes, anebo bychom utratili jmění za data). Bloudíme stále v kruhu, zajíždíme do bran mediny, proplétáme se křivolakými uličkami a tápeme. Staví nás policejní hlídka na motorce, aby nás upozornili, že jsme v protisměru. Omlouváme se prosíme o radu, kde ubytování hledat. Netuší, a tak pátráme dál. Na kraji mediny mi před kolo skáče jeden ze tří malých kluků s evidentním cílem mě zastavit a donutit se vyplatit. Vzpomínám na autoškolu a předvedu bravurní vyhýbací manévr. Kousek dál je riad, který jsme hledali, ale shodneme se, že v tomto prostředí se necítíme dobře. Tipujeme jiný hotel, kde můžeme motorky nechat  v suterénním parkovišti. Vzhledem k tomu, že je leden, nenarážíme nikde na problém sehnat volné pokoje. Navíc jsou všude vstřícní a nechávají nám stroje zaparkovat na místech hlídaných ostrahou.

Další zajímavou zkušeností  jsou policejní kontroly – potkáváme jich (na hlavních tazích) poměrně hodně, ale ani jednou se nám nestalo, že by si nás policisté jako cizince vytipovali jako oběti, na kterých si něco najdou a pěkně je očešou. Naopak jen mávnou rukou a pouští nás dál, usmějí se, pokývnou hlavou, mávnou na pozdrav… To že jsme cizinci je nepřehlédnutelné – naše výstroj a jasně žluté nepromoky nikdo z místních prostě nemá.

Stejně pozitivně jako reagovali policisté, reagovali i lidé ve městech, kterými jsme se po večerech procházeli – v motorkářských bundách nebylo pochyb o tom, z jakého úhlu chceme Maroko poznávat, a tak nás často zdraví a ptají se, jestli se chystáme vyrazit na motorce na Saharu. No, letos to nestihneme, ale možná za rok?

 

23.1. Tiznit – Tafraoute – Ait Mansour – Tafraoute - Tizourgane

 

Ráno se tak jako každý den vydáváme kolem desáté na cestu – míříme do srdce Antiatlasu do městečka Tafraoute. V noci opět pršelo, a tak projíždíme i blátem a loužemi, a s úsměvem od ucha k uchu a krví prosycenou endorfiny i adrenalinem projíždíme jednu zatáčku za druhou (a že některé jsou opravdu po čertech utažené!).

V horách je už zase strašná zima – až mi skoro zalezlo za nehty.  Blahořečím vynálezci nepromoku, který  bezvadně funguje i jako neprofuk, a tak je mi aspoň na tělo celkem teplo.

Na Maroku je zajímavé, že co 50 kilometrů je krajina v něčem jiná – země/písek a kamení mají trochu jinou barvu, konzistenci, někde je to sušší až vyprahlé, za kopcem už ale roste aspoň něco málo zeleného, o kus dál jsou opuncie, v oázách palmy, kolem cest se pasou stáda koz a ovcí, babičky a dědečkové se přepravují na oslících, které pohánějí rytmickým pohupováním nohama.

 

Okolí Tafraoute se úplně jiné než jiná místa – je plné obrovských oblých červených fotogenických balvanů. Hořce lituji, že mi v bagáži nezůstalo místo na zrcadlovku – to by byly fotky!

Městečko je ospalé, prázdné a my na hlavní třídě stavíme u restaurace, kde si dáváme nejlevnější jídlo celé dovolené – tříchodové menu v hodnotě 90 dirhamů. Taky je to jedno ze dvou míst, kde si moc nepomůžeme s angličtinou, a tak z hlavy doluji základy francouzštiny, což majitel restaurace s povděkem kvituje.

Jsem tak nacpaná dobrotami, že se sotva vyškrábu na motorku. Před sebou máme ale Ait Mansour a údolí Ameln, o kterém jsme se dočetli samou chválu, a tak vyrážíme dál a jak jinak: zatáčka střídá zatáčku. Jen to sluníčko nám schází.

 

Chvíli pochybuji o tom, že jedeme správně, protože nikde nejsou slibované palmy ani skalní úvary jako v Jižní Dakotě, ale ukazuje se, že to chtělo jenom trochu víc trpělivosti. Zatímco skalní útvary jsou WOW, samotná oáza Ait Mansour je v porovnání s Paradise Valley zklamáním – palmy jsou zaprášené, unavené, značná část z nich je spálená od ohně, ve kterém tu někdo z místních pálil odpadky. Koryto, kudy asi čas od času teče voda, je plné odpadků a špíny.

Otáčíme se a přes Tafraoute jedeme na nocleh – tentokrát padla volba na kasbu ze 13. století jménem Tizourgane – bezkonkurenčně nejstudenější místo, na kterém jsme se cestou vyskytli. Motorkami vyjíždíme až pod kamennou pevnost a váháme, jestli jsme tu dobře. Vysíláme kamaráda, nejmladšího z výpravy, aby obhlédl pokoje – prý dobrý a je v nich teplo. Bohužel ten pocit tepla byl dán jen tím, že vykouklo sluníčko a on musel vyšlapat pár desítek schodů  nahoru. Nakládáme batožinu na vrátek, kterým ji hostitel vytáhne nahoru a jdeme se ubytovat. Teplo vypadá opravdu jinak. Plynový ohřívač na pokoji především páchne, ale o teplu se vůbec mluvit nedá. V koupelničce je sprcha, ale z kohoutku teče jen hodně málo vlažná voda. Vůbec si neumím představit, že bych se v takové morně vysvlekla. Dneska hygienu omezím na čištění zubů. V restauraci si dáváme večeři, která nás aspoň trochu zahřeje, něco málo tepla vydají i titěrná kamínka. I když není moc hodin, jsme unavení ze zimy, a tak odcházíme do pokojů. Z báglu vytahuji trumf v podobě fénu  a spacák i tři vlněné deky připravené na posteli zahřívám teplým vzduchem. Stejně tak si ohřívám ponožky, legíny, triko, mikinu a druhý den ráno motorkářské oblečení. Ještě že zásuvky jsou tu všude stejné jako u nás doma, takže nemáme problém přes noc nabít foťák, mobily a powerbanku. Třebaže to byla nejchladnější noc, kdy nad ránem byl pouze jeden stupeň nad nulou, spalo se nám v absolutní tmě a tichu úplně nejlépe ze všech nocí, které jsme v Maroku strávili.

 

24.1. Tizourgane - Agadir

Ráno jsme se na parkovišti potkali s promrzlým holandským párem, popřáli si šťastnou cestu a vyrazili směrem do Agadiru rozhodnutí užít si moře. Před námi bylo jen něco málo přes 100 km, a tak si dopřáváme drobnou offroadovou zajížďku ke dvěma pevnostem a manžel jako bonus blbnutí v kopcovitém terénu. Během chvilky cvičení na motorce jsem úplně zpocená, ale bylo to bez ztráty kytičky – super! Jen do větších akcí ještě nemám odvahu se pouštět.

V Agadiru nás vítá letní počasí – sluníčko praží a my jsme během chviličky téměř vaření ve vlastní šťávě. Na hotelu si vynucuji aspoň hodinovou pauzu, abych ze sebe zase udělala člověka, kluci jsou rychlejší, a tak volný čas využívají ke koupeli v hotelovém bazénu.

 

Jen tak nelehko v teniskách vyrážíme na motorce na pobřeží najít restauraci, kde si dopřáváme pozdní oběd a sluníme se. Večer vyrážíme pěšky po pláži snad 3 kilometry směrem k centru, cestou míjíme partičky, co si na pláži čutají s míčem, hrozně si to užívají a vůbec neřeší, že jednomu hráči ještě ani pořádně nezačaly růst vousy, zatímco další je vitální pán vysokého věku. Přes sklenici zlatavého moku pozorujeme slunce zapadající do vod oceánu a je nám dobře a taky trochu smutno, že dovolená je prakticky u konce.

25.1. Agadir - Marrakéš

Počasí zase udělalo kotrmelec – předpověď hlásí přeháňky, a tak s odjezdem do Marrakéše nechvátáme. Zavrhujeme riskovat cestu přes Taroudant a průsmyk Tizi n´Test a volíme trasu po N8, která nám má zabrat něco málo přes 4 hodiny. Ve skutečnosti je to o něco delší, protože je chladno, prší, a tak se příležitostně zastavujeme na čaj a poté u benzinky na obligátní tažín.

Marrakéš nás přivítá dopravní zácpou, ale kupodivu se nám daří držet skupinu a navzájem se nepoztrácet. Krátce po čtvrté odpoledne dorážíme do garáží půjčovny. Sesedáme, balíme a já se slzou v oku plácám svoje endurko po nádrži jako hrdý vítěz dostihu svého plnokrevníka po pleci: „Hodná holka, zvládly jsme to.“

26.1.

 

V neděli ráno se s námi Maroko loučí dlouhatánským voláním muezzina. Dopoledne věnujeme nákupu dárků a kolem půlnoci jsme zpátky doma v jižních Čechách.

Byla to báječná zážitková dovolená a taky trochu exotická – zejména tím, že se nám podařilo trefit se do jediného týdne, který byl tak studený, že se o něm v televizi mluvilo i v Čechách. Aspoň máme důvod se vrátit a třeba nám to napodruhé vyjde a projedeme až k těm pověstným písečným dunám.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (19x):


TOPlist