Maroko 2016

Do Fara zkratkou přes Maroko, ale hlavně rychle.

Kapitoly článku

       Marocco 2016

Jedeme ve stejném složení jako Turecko, jen Dylen vyměnil 3kolku za dvojkolovou obludu.

 Samozřejmě, že v den odjezdu prší. A prší střídavě celou Francii. Kousek za Millau nacházíme kemp za 7 eur za osobu, stan a moto zdarma. Maličké sprchy s teplou vodou, turecký záchody + jeden evropský bez toaleťáku. Ráno ač se tomu sám divím, všichni čekají na mě. A jak jsem z toho celý nervózní zavírám kufr tak, že mi zámek zůstává v ruce. Tady místo stříbrné pásky pospouží gumicuk.

Ve Španělsku jedeme do kempu v Gavina Camping a Resort (cena 12,50 eur, wifi placená, moře a bazény zdarma, pivo a limo 1,50 eur) potkáváme luxusní šlapalíny- kdyby obal prodával jsou stále vyprodaný. Na recepci v kempu zkoušíme uhádat cenu s docela pěknou recepční, ale asi holka neměla vkus, že jsme se jí nelíbili nebo byla na baby, každopádně nebylo nic. Při cestě na tábořište jsem si všimnul malého stánku s občerstvením a v něm taká pěkná

 

baba, že jsem málem spadnul z motorky, když mi zámávala. Takže nejdříve zkusit teplé moře pak na chvilku do bazénu s vířivkou a hned za Lailou se zdokonalovat ve španělštině. Sama se nabídla, tak jí říkám, že s ní se budu učit i maďarsky. Další den cestou do Estepony vidíme stánek s lístkama na trajekt do Afriky. Parkujem pod stříškou a Pavel dělá chybu, že si bere s sebou mě. Vzhledem k tomu že nám slibuje alespoň půl dne volna, pandž nás i v tom pařáku honí jak nadmutý kozy. Domlouvám s prodavačem lístek až na přesdalší den. To se Pavlovi vůbec nelíbí. V životě jsem jej neviděl tak (tady se nedá použít slovo rozlobenýho) nasranýho, naskakují mu i žíly na hlavě a kdyby mohl, jsem mrtev.

Stejně si to nakonec udělá dle svého.

V půl šestý přijíždíme do Estepony, nádherný město. Já mám kameru samozřejmě opět vybitou, takže ty užasný barevný domečky lemující cestu dolů, mám akorát uložený v paměti. ( Až letos v Rumunsku jsem zjistil že ta náhradní baterie do kamery se musí nabíjet zvlášť- proto ta vydrž jen 4 hodiny) akorát k moři je to poněkud daleko. Kdyby Pavel neznal zkratku stokou… Moře špinavější a studenější než včera. Ale kemp luxus. Campig Pargue Tropical. Úžasný bazén (lepší než moře) klid a čisto, wifi, teplá voda. Cena za 4 lidi 3 stany a 3 moto 46,10 eur.

Dnes najeto 506 km.

Na Gibraltar přijíždíme ve špičce a až na jednoho kokota, který mě odmítal pustit a řval na mě něco ve španělštině, já na oplátku na něj nikdy nevymyšlené nadávky v češtině. Nakonec jsem ho předjel zprava a ještě mu ukázal jaká je jednička. Původní plán jet nejdříve na maják, a pak až na skálu, Pavel za jízdy změnil, bohužel se zapomněl o tom nějak zmínit. Na skálu již lanovkou nejedu. Jednou mi to stačilo a tak čekám na ně dole na parkovišti. Přečkal jsem bouřku schovanej pod přístřeškem wc. Pak jedem na maják (když  jsem tam byl před pěti lety bylo to vše pouzavírané. Ted již nové chodníky, vše krásně poupravované.    

Při čekání na trajekt  jsme schování pod střechou kvůli bouřce pozorujem slečnu v růžových botičkách s růžovou kabelkou a s psíkem v náručí. Co jí pán bůh ubral asi na mozku to jí přidal na kráse. Byla to fakt kočka.

 

 

Po nalodění na trajekt, zjišťujeme že  je tu nemožnost jít na palubu. Tak fotíme přes ty špinavá okna Gibraltar, nákladní lodě a vůbec se chováme jako správný suchozemci a stále pozorujem tu naší bárbínu. Po chvíli někdo něco zažblekotá v lodním rozhlase nejdřív po Maroccku a pak po francouzku. Bohužel se netrefili ani do jednoho jazyka, který ovládáme. Tak děláme, že se nás to netýká a začínáme panikařit, až když fronty kolem úředníků jsou tak dlouhé, že nemá smysl vstávat. Asi po dalších 10 minutách se tam objeví další úředník, ale nemá razítko, což se nám zdá velmi podezřelé a máme jej za podvodníka.  Poté co  se fronta od prvních úředníku přesouvá k tomuto, začínáme panikařit po druhé, bo se blížíme ke břehům Marokka. Berem pasy a jdem za těma, co maj razítko a dva noťasy. Dostáváme tři papíry (bílý, zelený a žlutý) a policejní číslo do pasu a na všechny papíry. Vyplňujeme jméno, adresu, jméno matky za svobodna , otce, spz motorky a evidenční čísla …..Pak nás posílají za tím bez razítka, který to už pomalu balí, koukne do našich papírů něco tam škrtne pak nám propiskou rozsype čaj a hybaj z lodě, chátro. No popravdě, čekal jsem to horší. Výjezd z lodě bez pádu a mažeme to k hranicím. Odchytává nás tam taký mladý poďobaný klučina. Prej jestli máme razítko z tej budky dole. No samo že NE.  Chcem se tam vrátit na moto, ale to nám není umožněno a tak jdem zpátky asi 200 metrů do budky, kde chrápe pikolík. Mrkne na papír rozsype čaj a ok. Mezitím přijíždí Bárbí. Psíka na klíně, kozy skoro venku. Hned tam má 6 slintajících celníků, hýřících vtipem a neodolatelným šarmem – zkrátka, baba odjíždí o cca 20 minut dřív než my a bez kontroly. Chytnu toho našeho jébáčka, jak jsme mu začali falmiliérně říkat, s tím, že pokud nás okamžitě nepustí vyďoubu mu ty beďary osobně a že pospícháme do Marakéše. Tady se mlaďas chytnul. Začal se rozplývat že je to úžasné město, že tam bydlí, dal razítko do pasu Dylenovi a odešel. Utíkám za ním s tím, že tam jedem všichni a on mě jen tak klidným posuňkem ruky naznačí klid je čas… Jebák nás tam nechá dalších 10 minut, než nám dá milostivě razítka a s úsměvem nám popřeje šťastnou cestu. Policajti odstraňují zábrany a zdraví nás. Hned za hranicí nám tlupa mladých nabízí karty do telefonů, ale když jim řeknu, že jsem na dovolené a že nechci ani volat ani net, dají pokoj. O dalších pět minut je rozežene policie se sapikama. Čekáním na Pavla si s Dylenem krátíme hovorem se směnárníkem a po příjezdu Pavla se rozhodnem vybrat z bankomatu prachy. Já jak starej blbec si nechávám od tej kancelářskej krysy poradit, nejen že mi to nedá žádné prachy, ale ještě si to odečte 700 Kč za transakci (to se dovídám o 5 dnů déle po kontrole částky na kontě). Takže jsem všem pro smích, že jsem dojel tak daleko abych zjistil, že jsem bez koruny. Dávám všanc tedy poslední 50 eček a v hlavě se mi honí myšlenky kam se ty prachy poděly.

Z Marokka jsme nadšeni, maročani z nás asi taky, pandž kde zastavíme, fotí se u Dylenovy motorky.

 

První kemp- berem útokem obchod s potravinami. Kupuji dva chleby, a když mi to chce zabalit říkám ji, že je to zbytečné bo mám taký hlad že to hned sežeru asi mi rozuměla, se usmála a podala mi je. Chleby vynikající. Tenhle kemp byl jedinej bez bazénu, ale wifi normálně fungovala. Pavla ještě varoval nějaký vagabund před vodou, v žádném případě nepít. Já pro jistotu ani nemyji nádobí. Záchody jak turecké tak i evropské s pošlapanými prkénky.

Míříme do Fesu. Nádherné město. Bohužel, jak jsem ze všeho nadšen natáčím na kameru vše, protože v tu chvíli je to to nejhezčí a je nutné to natočit, a to i přes to, že vím, že to pak budu muset mazat. A pak, když je to opravdu hezké, nemám již (respektive) mám již vybitou baterii, což byl mimo jiné i případ přijezdu do Fesu. Druhej problém, co mám, že to dálkové ovládání na ruce ke kameře mačkám jak výherní automat, jen s tím rozdílem, že až doma zjistím výsledek. Ikdyž se mi to povede vypnout/zapnout, ještě je tu možnost broučka sebevraha, který si zcela neomylně vybere střed objektivu. (to pak můžete třeba celou hodinu smazat- Smazat soubor? ANO! Opravdu? Ano! Delete. Nejsem blbej vím co dělam. Mazání souboru. Na kartě nejsou žádné složky. Do prdele….

Takže zpět. Pavel nás jako vůdce vede neomylně k nejstarším barvírnám. Ihned po zaparkování se nás ujíma člověk, který je ochoten nás provést po části této „fabriky“. Cena 25 euro. Ani boha, zní od Pavla dost nekompromisně. Nakonec to usmlouváme na 15 eček a vyrážíme. V motorkářským, ve stínu cca 35 stupňů. Honí nás tam po barvírně jak za trest. Naštěstí umí anglicky stejně jak já, takže ho docela

stíhám a co ne, to si při překladu kamarádům vymýšlím. V jeho sektoru, kterému šéfuje, pracuje 250 lidí a zároveň tam i bydlí. A když jsem viděl, jak ten člověk, co barví tu kůži, skončí práci, zuje si holinky a do té špinavé a smradlavé vody si vleze, aby se umyl… Na smrad jsme si celkem rychle zvykli, na co ne bylo to, že jsme za naším průvodcem museli běhat. Samozřejmě, že nás prohnal všemi krámky co tam v těch úzkej uličkách byly, pandž má provizi z každého prodeje. Na druhou stranu musím říci, že když jsme jim řekli, že tam jsme na motorkách a máme před sebou ještě 3 neděle cesty, nikdo nám nic nenutil a naopak se ptali kam jedem, jak se nám tam líbí, a že to chápou a ať si z toho nic neděláme (že nic nekupujem) a popřáli nám šťastnou cestu. Vystoupali jsme až na střechu odkud pozorujeme vcelku výchovný proces. U brány se tlačí několik dětí, kteří se chtějí dostat nenápadně dovnitř, ale jak jsou malý a blboučký, dělaj u toho takový rámus, že si jich všimne jeden dělnas. Nejdřív na ně zařve a když to nepomůže, vezme do ruky šutr, který by zabil medvěda, a mrskne to po nich. Nic. Dětátka se rozletí jak vrabci a za chvíli opět zkouší štěstí. To už má dělnas v ruce větev a honí je po ulici větví. Ten náš průvodce na to tak kouká. Pak zapíská na prsty, ať je pustí dovnitř. Dětátka chtěla pouze využít rezervoáry vody jako bazén.

Exkurse končí a my s Lenkou se dohodnem, že mu dáme těch euro 16, protože se nám fakt věnoval. Pavel je proti. O pár minut později se ukázalo, že měl pravdu. Jednou dohodnutá cena se musí dodržet. Dávám mu tedy 16 eček. On si vezme těch 15 a ať dám prachy těm klukům co nám hlídali motorky. Jdu za nima. Ne, Alach nám to nedovolí, my to děláme pro něho… Pak si mě bere stranou náš průvodce a přísahám bůh, že i když mluvil arabsky rozuměl jsem mu každé slovo jak kdyby mluvil česky. VY co nevíte co s penězma, když můžete jezdit na motorkách takové dálky, jste lakomý. Tady ti kluci nemaj co jíst, hlídají vám motorky v tom vedru a vy je urážíte 1 eurem …pokračoval dlouho. Povídám mu, že kdyby se lépe učili mohli bejt v klimatizovaném kanclu a nemuseli by tady hulit hašiš a hlídat motorky. Nakonec jsme jim nesli eura 3, a to už si vzali alách nealach. Mezitím příváží průvodcův kamarád dvě japonky. První vypadla z auta hned jak otevřela dveře a začal lapat po vzduchu, jak ryba na suchu. Druhé se narovnalo jedno oko a po té co jí řekli, kolik musí zaplatit drožkaři, i to druhé. Pak vytáhly voňavé spreje nastříkaly si je na kapesníky a dali na obličej. Povídám mu, tady máte zlatej důl, tak zlatej, že to zlato leze na povrch samo. Jak jsem si všim japonky nesmlouvaj o ceně. Co jim řeknete, zaplatěj. Odjíždíme, průvodce si se mnou dává ještě hi five tak, že mě málem sundá z motorky. Jedem do Camping International De Fes. Platíme 280 dirhamů za všechny. Večer vypínaj vodu, což je docela průser s našima záchodama. Wifi je na bráně. Bazén otevřen do 22 hod. Nesmí se tam nosit telefon kvuli focení, ale jak jsme později zjistili ty mladý (kluci, holky tam nebyly) si dělali selfíčka zcela normálně. Největší prču jsme měli ze dvou. Udělali ztěží tři kliky a pak si fotili svaly. No ani se jim skoro nedivím, většina ženskejch tam chodí v pytli. A choď s  babou, když nevíš jak vypadá (jak říkal Dylen kupuj zajíce v pytli….). Večer jedem na večeři a vybrat nějaké peníze do města. První bankovat nefunkční, další vedle hospy. Stavíme motorky na zákazu zastavení, vybíráme peníze a sedáme na terasu. Majitel se nás hned ujíma a je trochu zmaten naší objednávkou, a tak to nosí na několikrát a ješte blbě. Ptáme se ho, jestli si nemůžem dát motorky blíž k nám. Není problém. Bere stoly a dá nám je 30 metrů od jeho terasy k našim motorkám. Dáváme mu takové dýžko, že může na půl roku zavřít hospu a odjet na dovolenou. Po cestě do kempu se zastavujem ještě na nějakem tržišti. Platíme parkovné 5 dirhamu a jdem dovnitř – malá matějská, jen tam chyběli rákosníci a cigáni v maringotkách. Kupuji si tam ten jejich hábit a Dylen kalhoty (přisrávačky) a díky tomu máme lepší cenu. Večer trávíme u vrátnice na wifi. Dylen dáva fotky na fc, aby všichni věděli, že jsme v pořádku. V době kdy jsme tam byli my, byl v kempu krom nás jen jeden karavan z Francie.

 

Najeto 310 km. 

Ráno 9. 7. startujeme s plánem přespat na Sahaře. Čeká nás 482 km na sluníčku…………………

Jedeme cestou necestou, když v tom vidím v zrcátku něco černého. Otočím se a vidím ve vzduchu můj kufr s kuchyní. Naštěstí jel za mnou jen Dylen. Z motorky me spadlo už lecos, ale aby mi spadl zamčený kufr, to se mi ještě nestalo. Hold vše je jednou poprvý. Naštěstí se nic nestalo. Mám takovou zásadu, vše opraví stříbrná páska a co neopraví stříbrná páska, opraví to více stříbrné pásky. Takže oprava byla za vydatné pomoci Dylena provedena a mohlo se jet dále. 

Posledních cca 200 km od Sahary si nás odchytává chlapík v Patrolu a že má kemp a že nás tam doprovodí. Pavel se zpočátku dost brání, bo měl vybranej jinej kemp o něco dál, ale nakonec že tedy jo. Chlapík to valí před námi, že mu sotva stačíme. Na pumpě nám kupuje kolu a za chvilku zas svištíme po úplně rovný silnici, kde s odkrytým hledím nelze jet, to je jak kdyby jste měli před tlamou puštenej horkej fén, občas se na silnici vyskytne navátej písek – idyla a zas rovina rovina rovina. V jednom městě zastavuji, že si dám kameru, než se tak stane jsou všichni pryč, jedu nazdař bůh s tím, že je snad buď dojedu nebo někde potkám. Stalo a bylo to jak z nějaké komedie. Smažím si to nějakou uličkou, přede mnou brána a silnice a najednou hle, přejedou po ní mí kamarádi, tedy úplně někde jinde, než jsem čekal. Za chvilku jsem je dohnal a už jsem se jich až do kempu nepustil.

Jsme v Merzouga v campingu desert-hotel (což se vcelku dobře pamatuje). Slezeme z motorek a chcem domluvit cenu. Ne ne, nejdříve si to tu  prohledněte, pak se domluvíme. Zouvám boty a okamžitě mi naskakují mezi prsty puchýře- za chvíli je nevnímám. Beru motorku a parkuju ji pod první palmou a pak s velkou úctou vstupuju na saharský písek, je kurva horký, jak plotýnka na vaření. Nabírám jej do dlaní a nevěřím že jsem tu. Převlíkám se do jejich hábitu a jdu do salonku s ostatníma (jak jsme původně mysleli) smlouvat cenu. Majitel nás pohostil oříšky a berber whisky ( čaj)- ten jsme si ještě 2x přidali, bo byl zadarmo a nám hrozně chutnal. A začalo to. Vzal papír tužku a napsal cenu kterou škrtne a pod to napsal cenu o něco nižší. S tím, že je to cena pro nás. Dle mého, kdybychom vstali, že je to moc, určitě sleví, ale byli jsme po celým tom dnu tak vyřízený, že jsme se o nic už ani nepokoušeli. Cena Ok, ale chcem večeři a snídani, v ceně to bylo jediný na co jsme se zmohly. Domluveno. Pak začal, že můžeme přespat na poušti, že nás tam doveze jeho kamarád na velbloudech. To jsme odmítli jednak cena byla dost nad naše rozpočty ( vzhledem k tomu že jsme byli v půlce našeho výletu) a jednak proto, že tady byl bazén a už jsme si chtěli fakt odpočinout. Cena 1005 dirh. za 4 lidi 3 motorky a večeři.

Koupeme se v bazénu, konečně jsme zchladili těla na přijatelnou teplotu. K večeři tadžin a meloun, pak kola a za další hodinu, že nás odveze ke kámošovi do obchodu, kde by se nám mohlo líbit- mířil tím na naše vesty. OK . Nakládá nás do auta a frčíme do asi 10 km vzdáleného domu. První co nám nabízí jsou koberce (to že jsme na motorkách, vyřešil elegantně, že není problém nám to poslat na dobírku), lustry a všelijaké objemné lampy, meče- zaručená výroba Berberů. Pavlovi byl  vybrán podobný oblek, co jsem měl já. Prodejce ho do něj oblékl vychválil jej do nebes a že mu dá k tomu zdarma Berbeskou šálu. Pak když řekl cenu ( 2000 dirh), Lenka to z něj  strhala tak rychle, že nestačil ani mrknout  a začalo peklo. Lence vyrostly rohy a ten čurbes, co mu tam udělala, si bude asi pamatovat do konce svého života. Nikdo se neodvážil ani pípnout. Nakonec tam zavolala mě, chytla mě pod krkem a hulákala, že já to mám za 180 dh. Jediné na co se zmohl bylo, že já mám konfekci, kdežto tady to dělali Berbeři… Nakonec, aby si jí udobřil, Lence prodal za pár šlupek triko. Tím jsme ale asi naštvali hostitele, který pochopil, že z nás fakt nic nekouká. Odvezl nás zpátky a už jen dozoroval. Wifi zde je ale pouze v domě, ve kterém se nedalo kvůli pařáku vydržet. A tak jsem dostal nápad, vydat se na duny, bos a potmě.

Říká se, že na Sahaře je tma jak v pytli, tak proč to nevyzkoušet. Písek stále ještě teplý. Vylezl jsem na „dunu“ (menší vyvýšenina navátého písku), zahrabal si nohy do písku, což mi dělalo dobře na kolena, a seděl a nic krom hvězdiček neviděl a říkal jsem si: tak o tom jsme se učili ve škole a teď jsem tady a na motorce a stále jsem tomu nemohl uvěřit, ten jemný písek mi protékal mezi prsty a hřál, hvězdičky svítili a v tu chvíli byli zapomenuty všechny útrapy cesty, všechno to dohadování… Asi po půl hodině mě napadlo si jen tak bliknout baterkou. Vedle mě sedělo něco průsvitného s několika tykadélky a s obrovskýma klepetama a vsadím se, že to mělo určitě ukrytý nějaký bodák. No jenže se to leklo světla víc, než já jeho a začalo to utíkat. Já nejdříve za ním, ale zmizelo to v písku, tak jsem raději šel k bazénu. Tam se mě majitel, jen tak asi pro kontrolu, zeptal, zda-li jsem nebyl takhle na boso v písku…“byl“ Chytl se za hlavu a jestli prej mi nevadí že mě mohlo něco štípnout nebo uštknout. Popisovat mu předešlou zkušenost asi nemělo cenu.

Ráno se po zabalení věcí fotíme na dunách při vycházejícím slunku, já si trošku zahrabu motorku, jejíž vytažení musím draze platit u místního cetkaře, a pak už jen čekáme na snídani. Zapomeňte, že jsme se dočkali. Musíme vyjet dřív než slunko začne pálit vostrýma.  A zas rovina, písek, občas velbloudi. Musíme natankovat, tak u první pumpy zastavujeme. Pumpaři chrápou vedle stojanů pod dekama. Jeden vytáhne ruku jako že tady nepochodíme bo je moc brzo. Jedeme tedy na další. Tady pumpaři chrápou vedle domečku a hned jak nás slyší vyskakují a nic není problém. Dokonce účtenku dostaneme, ale vyplnit si jí musíme sami. Pavel to na to, jak to má naložený a že jede ve dvouch, to dost řeže. Na jedné objížďce, kdy s motorkou vjede do díry a následně asi metr poskočí, se ozve neklamný zvuk, že se něco stalo. Nejdříve Pavla uklidňuji, že to bylo z mé kuchyňky, ale když pak kontrolujeme jeho motorku, je na ní něco divného. Pavel to začíná odstrojovat a než to vše sundá, přijíždí Toyota s mladým klukem a prej jestli máme problém. Pak jede před Pavlem do servisu, kde mu rám zavaří. Čekáme na něj pod stromy, když v tom si Dylen všimne, že kousek od nás je pumpa. Nakládáme Pavlovi věci a jedem tam s tím, že to Pavlovi bude trvat určitě 2 hod. Ještě jsme nebyli ani v půlce cesty k pumpě a Pavel už přijížděl vysmátej jak sluníčko. Dáváme kolu a sestavujem motorku, chvilku jsme na wifi u kafe a pak zas na trasu.

U Alnifto berem zkratkou na Tarhzoute směrem k Aït- Aïssa Oubrahim. Po cestě na jedné pumpě vidíme motorky, jak jinak než s českou spz. Jedou podobnou trasu, ale obráceně. Dáváme si oběd pak s Moravákama pokecáme (tímto je srdečně zdravím). Ptáme se na průsmyky Todra a Dades. První ano druhej je zaflákanej lidma. Dobrá, je rozhodnuto (původní plán byl přejet Todru a zkratkou se dostat do Dadesu a pod ním zakempovat). Project Todru, vrátit se a pod Dadesem zakempovat. Ještě na pumpě pod Todrou nám to všem Pavel opakuje: vyjet nahoru, otočit a zpátky. Tak jedem. Vzhledem k tomu že se z Pavla díky novému fotoaparátu stal mladý nadšený fotograf, všude staví vytahuje foťák, šteluje foťák a vše pro jistotu fotí několikrát a z několika úhlů. Dylen je zas jak Japonec, za jízdy vytáhne telefon a fotí aniž by zastavil. Já nemám ani extra foťák ani telefon. Takže aspoň zastavím, když něco fotím. A stává se to, co se dalo očekávat. Dylen zmizel v dálce, Pavel se ještě neobjevil ani na začátku průsmyku. Průsmyky Todra a Dades jsou vyhledávanou turistickou atrakci, ale i místními, kteří v korytě stanují, táboří, koupou sebe, děti myjí auta, zkrátka žijí. Je tam stín, příjemně a voda, víc ty lidi nepotřebují. Je fakt, že je to naprosto úchvatný  Sundávám helmu, bundu, na hlavu si dám šátek abych nechcíp vedrem a pomalu jedu v před, s tím, že mě Pavel jistě dojede. První stín a já čekám, když ani po půl hod nikdo nepřijíždí, jedu dál. Dojíždím Dylena skoro nahoře a vcelku se mi ulevilo, bo to vypadalo, že jedu úplně někam špatně. Další půl hod. čekáme a Pavel stále nikde. Jedem úplně nahoru. Vrtá mi hlavou čím se ti lidé živí, nic krom horka a kamenů tam nebylo. A přitom domů tam bylo jak máku. Nahoře to otáčíme a přichází Dylenovi sms, že si Pavel s Lenkou dole máčej nohy, abychom je nehledali. Vařila se nám moč vzteky, oboum. V půlce cesty  je potkáváme,  jak jedou proti nám …. 

 

    

       

 

 

 

 

 

 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (13x):
Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist