Na Jawách po jezerech Evropy

1.den: 

Startujeme 1. července v 17 hodin z úpické “Kréty“ a vedoucím zájezdu se stává Tonda. Ten nás neomylně vede směrem na Jaroměř, Borohrádek, Choceň, Vysoké Mýto, Litomyšl a první zastávka je v Moravské Třebové na pumpě. Vlastně jedna už byla předtím, ale to jen Míza šteloval spojku, protože mu v plné náloži začala trošku klouzat. Z Moravské Třebové míříme na Městečko Trnávka a jak říká Tonda: “cestou sta přejezdů“ přes Konice do Přemyslovic, Kostelce na Hané a do Plumlova.
Náš dnešní cíl je místní kemp Žralok, který je hned na břehu rybníka pod zámkem. Vítá nás veselý pan recepční, ubytováváme se v chatce a Tonda si hned u recepce nechává natočit pivo.Já a Mízovi se jedeme zabydlet a povečeřet řízečky s okurčičkou. Poté se střídáme s Tondou u stánku, teďka se jede zabydlet on a my popíjíme Bernarda 10°, 11° i 12°. Dáša si objednává smaženého žraloka metamorfovaného do pstruha a nebyl špatný. Poměrně dlouho povídáme s panem recepčním a po uzavření stánku končíme na terase naší chatičky, popíjíme rum, kozlíka od Jany a rušíme spánkuchtivé sousedy. Kolem půlnoci jdeme spát a těšíme se na zítřejší porci česko- slovenských kilometrů. Ujeto: 170 km

2. den:

První se jako vždycky budí Míza s Janou a už v půl 7 si vaří kávu na terásce. Zbytek se budí kolem 7 a slunko venku slibuje nádherný den. Snídáme, debatujeme a nad mapou dumáme, kudy se nejlépe dostaneme na Slovensko tak, abychom nejeli po dálnici, protože to není pro naše krasavice to pravé ořechové. Ne že by to Jawičky nezvládly, ale ten pocit z jízdy není nic moc a máme celý den na cca 200 kilometrů.
Po sbalení věcí vracíme klíč od chaty a pan recepční mám pořizuje jedno památeční foto. Na doporučení navštěvujeme plumlovský zámek a je to vážně zajímavá stavba.
Původně měl mít stejnou podobu jakou Bratislavský hrad, tzn. půdorys čtverce, ale mladý hrabě, který na pověření svého otce měl nad stavbou dohlížet, radši odjel a z celého projektu, který si vytvořil sám hrabě starší, bylo postaveno pouze jedno křídlo. Tím je vlastně tento zámek unikátní. Velice zajímavé jsou také sloupy- jónské, dórské i korintské, umístěné z vnitřní strany nádvoří. Díky nim působí stavba poměrně impozantně. Na nádvoří probíhaly přípravy na blížící se “Keltskou noc“, takže tam bylo postavené pódium a nějaké stánky. Kolem 9 je už vedro k padnutí, tak radši nasedáme do sedel a jedeme směr Prostějov a Němčice nad Hanou. Tam je bohužel objížďka a já ani nevím kudy nás vedla, protože záhy byla další a tak se kodrcáme po hodně rozbitých hanáckých silničkách. Kolem jedenácté projíždíme Kyjovem a hlad začíná být nepříjemným spolucestovatelem. Zastavujeme v Milotocích, kde je mimo jiné velmi pěkně opravený zámek, ale menu místní restauračky se nám nepozdávalo, tak pokračujeme do Hodonína. Stavíme u restaurace Morava, ze které se nakonec vyklubala pivnice a tak obědváme v poměrně luxusním podniku kousek vedle.Jídlo ale bylo dobré a ceny poměrně přijatelné, takže houby zle. Z Hodonína je to na Slovensko, coby kamenem dohodil, bohužel cedule na nasměrování žádná. Trošku bloudíme po městě, ale nakonec se v pořádku dostáváme na hraniční přechod a jedeme skrz Holíč a Senicu na Smolenický zámok. Ovšem než se na zámek dostáváme, projíždíme skrz Jablonicu. Hned za obcí se silnice krásně klikatí lesem a cesta je úžasná. Všiml jsem si cedule “pozor kolony“ a nějak mi nešlo do hlavy, jak by se tady mohla nějaká vytvořit. Za druhou zatáčkou ovšem měním názor a nádherné zatáčky v lese se mění na závod v jízdě pomalosti. Transport kombajnů prostě člověk nemůže předpokládat. V Trstině odbočujeme doprava a Smolenický zámok začíná být jako na dlani. Pod zámkem není žádné parkoviště, tak necháváme motorky na volném plácku u hřbitova a jdeme nahoru. Tonda to po několika metrech vzdává, protože vedro je opravdu ubíjející. Zámek má v rukou Slovenská akademie věd a stará se o něj opravdu skvostně. Děláme pár fotek, ale na prohlídku nejdeme - i když poté, co jsem viděl slečnu provádějící, se mi vracet na parkoviště opravdu nechtělo. Do Sence to už není moc daleko, ale cesta se zdá nekonečná, protože je v každé vesnici až do Pezinoku rozkopaná silnice se semafory a je strašné horko. Těším se na vodu v Slnečném jazeře. V Senci nejprve zastavujeme u jižního kempu, kde zjišťujeme chatičky. Ty jsou ale brutálně drahé a tak jedeme do severního kempu, který je pouze pro stany a kde je prý spousta hospůdek. Najít místo pro dva stany není problém a tak si už za malou chvíli užíváme volnosti od propocených motorkářských oblečků. Nejsme ani pořádně zabydlení, když za námi doráží náš autový doprovod- Jirka a Zuzka Hofici. Večeříme na karimatkách před stanem, popíjíme zásoby kořaličky a “pivo České vesnice“, tedy Velkopopovický kozlík, kterého jsme si z místní hospody v točené podobě dopřávali za éčko do sytosti.
Původní nápad, že se utáboříme a pojedeme ještě navštívit Bratislavu, byl z důvodů opravdu strašného horka zamítnut a tak se jdeme raději vykoupat. Voda není z našeho tábořiště vůbec vidět, tak se já, Míza, Dáša a taťulda (Hofik) vydáváme hledat nějaký koupací plácek. Musíme projít hustou zástavbou penzionů a hospod, ale nakonec Míza krásně trefil na pláž, kde se pár místních rádoby plavčíků snaží trumfovat v krkání- dobytkové... Koupačka je ale úžasná a voda krásně modrá, takže nám dobrý pocit nemůže zkazit pár slovenských nevychovanců. Večer se jdeme projít po místní promenádě, okukujeme suvenýry a místní hospůdky. Míza s taťuldou se jdou ještě za tmy vykoupat a my ostatní se kocháme světly, která se krásně odráží v hladině Slnečného jazera. Cestou ke stanům ještě navštěvujeme jedno kulturní zařízení, kde si dáváme Zlatého Bažanta a někdo točenou kofolu. Dnešní vedro nás hodně zmohlo, tak jdeme spát, abychom měli dostatek sil na zítřejší dosažení Balatonu. Ujeto 202 km.

3. den:

Od rána strašně praží slunko a tak nám ani včasné vstávání nezajistilo zabalení za příjemných podmínek. Snídáme, balíme, potíme se jako vrata od chlíva a kolem půl deváté odjíždíme. Na recepci platíme kempovné a na každého to vyšlo 7,66 Eu/os. Ode dneška dělám vedoucího výpravy já a jsem ze začátku jako vždy mírně nervózní. Přes Šamorín dojíždíme do Gabčíkova a tady chceme navštívit hráz “Vodného diela Gabčíkovo“. Platíme 2 eura parkovné za motorky a auto a pak se kocháme hrozně hnědou vodou, která je důsledkem nedávných povodní. U přehrady je velké množství klád a jiných naplavenin, mezi kterými si libují různí živočichové, např. kachny s mláďátky, Zlatý Bažant v plechovce, atd. Stoupáme také na “řídící věž“ hráze, která má vyhlídkový ochoz. Obloha je s lehkým oparem, takže slunce tolik nepere, ale dusno je řádné.
Ve vesnici Sap ještě tankujeme a do Maďarska přejíždíme v obci Medveďov. Když přejíždíme Dunaj jsou krásně vidět lužní lesy, které zachraňují místní krajinu před potopami. Nedávné povodně tady o sobě také daly hodně vědět. V Maďarsku si nejprve nemohu zvyknout na místní značení silnic, ale nakonec zjišťuji, že je velice promyšlené. Projíždíme městem Györ a míříme do městečka Pannonhalma. V Györu se trošku trháme kvůli semaforům a nakonec najíždíme na jinou silnici než potřebujeme - nezvyklé značení. My potřebujeme na silnici č. 82, která nás dovede až k Balatonu, ale stále nás to hází na č. 81. Nakonec v městečku Pér odbočujeme doprava a už z dálky vidíme město Pannonhalma. Nad tímto malým městem se tyčí Benediktinské opatství sv. Martina, které je památkovou zónou Unesco. Nejprve se jdeme podívat na kapli postavenou nedaleko opatství k výročí 1000 let založení Maďarského státu z r. 1896, kterou zdobí krásné nástěnné malby. Pak míříme k opatství. Dovnitř nejdeme, ale s Dášou obcházíme celý areál a děláme pár fotek. Na svahu pod opatstvím je arboretum a krásná bronzová plastika kláštera se vzdálenostmi různých evropských měst. Je kolem jedenácté hodiny a začíná se hlásit hlad. Debatujeme, zda se stavit někde v restauraci, ale nakonec volíme formu ohřátého oběda z konzervy.Jedeme stále po č. 82 a u města Bakonyszentkirály začíná krásná silnice a super serpentiny. V dálce jsem si mezi stromy všiml velice pěkného hradu. Na jednom odpočívadle fotíme sebe i hrad Czesnek a kousek níže ve stínu vaříme obě.
Zatímco se nám vaří pochutiny, všímám si mnoha českých kamionů, kteří na nás troubí a mávají. Nešlo mi do hlavy, jak poznají že jsme Češi a pak mi to při pohledu na Mízovu Jawičku došlo- vždyť má na kufru naši vlajku, která v lehkém větru krásně vlaje. Po gáblíku pokračujeme a náš cíl, tedy Balaton se pomalu přibližuje. Když přijíždíme do města Veszprém, míjíme hodně těsně velký bouřkový mrak. Zajíždím na benzínku a chvilku čekáme než to přejde. Mezi řečí se domlouváme, že se zastavíme někde na vykoupání a pak najdeme kemp. Projíždíme městem Balatonfüred a tady na křižovatce nás zdraví maďarský motorkář na krásné Jawě 350/634 - člověku hned srdce zaplesá. Silnice č. 71 vede po celém severním pobřeží Balatonu, na kterém je spousta kempů. Odbočuji na poloostrov Tihany a koukám na malý plácek u vody, kde by se nechalo krásně ochladit. Mezi rákosím je molo, ale kolem plot, takže z koupání bude prd. Tonda se trošku rozčiluje, že se zase budeme svlékat a pak oblékat a že do města Tihany s Janou nejdou. Pokračujeme tedy po 71 a asi po deseti kilometrech vidím ceduli na kemp s dodatkem- CZ, SK. Kousek dále zastavuji, oznamuji to zbytku skupiny a vracíme se. Kemp v městečku Balatonakaly vypadá velice pěkně, na recepci mají propagační materiály v češtině a dokonce nám paní recepční spočítala ubytování ve forintech, eurech i v korunách. Na každého vychází noc na 7 euro, takže neváháme a na další cestu nás nikdo nedostane. Když přijíždíme do kempu, tak nešlo přehlédnout spoustu krásných Škodovek. Paní recepční nám oznamuje, že je zde každoroční sraz maďarských majitelů těchto českých vozů. Pro stany si vybíráme krásný plácek s jemnou travičkou ve stínu stromů a než rozbalíme stany jdeme se koupat. Voda má skvělou teplotu a je lehce mléčná zčeřeným jemným pískem.Jediným problémem byly kameny na dně, o které si Jana s Dášou trochu rozřízly chodidla. Po koupeli stavíme stany, lehce večeříme a popíjíme kávu a rum. Protože podle plánku, který jsme dostali na recepci, je hlavní pláž na druhé straně kempu, bereme si plavky a jdeme za kulturou. Na hlavní pláži není žádný písek, ale pouze schůdky do vody a tak jdeme a jdeme a jdeme a voda je pořád tak maximálně po prsa. To je pro Balaton charakteristické. Protože nemáme žádné forinty, jdu se zeptat do stánku, zda vezmou eura. Nadšení nebyli, takže po koupeli odcházíme do restaurace mimo kemp, kde eura berou bez problémů, ale vrací na ně forinty. Objednáváme si pivo a jídelní lístek. V jednom turistickém průvodci Míza vyčetl, že v Maďarsku mají strašně hnusné pivo, proto mě lákalo ho ochutnat. Donesli nám pivo Soproni, které chutnalo velice dobře a řekl bych, že mnohem lépe, než u nás tolik komerční Gambrinus. Z místních typických jídel si s Mízou objednáváme perkelt, což je pravý Maďarský guláš, Dáša si dává lečo a zbytek strávníků takové normální středoevropské pochutiny. Perkelt byl vynikající, přirovnal bych to k masu z lorny a lečo bylo taky hodně speciální.
Tondu bolí zub, tak si dává malinovou pálinku (Maďarská specialitka) a to je hodně silné pití. Mírně poveselení se už za tmy vracíme do kempu a Dáša si sedá na sluncem vyhřátou silnici. Asi deset metrů dál se v klubíčku na silnici vyhřívá flegmatický had, nerozházelo ho ani focení, Je krásný teplý večer, kolo měsíce se odráží v hladině vodní, my sedíme u stanů, povídáme a popíjíme rum a moravskou hrušku. V noci mě budí velký vítr a když jdu na záchod, důkladněji přikrývám motorky. Ujeto 208 km.

4. den:

Mezi prvními se kolem 6 hodiny ranní budí Dáša s Janou a dlouho povídají před stanem. V 7 jsme již vzhůru všici a tak snídáme, balíme a nakonec fotíme naše krasavice s Balatone. Z kempu odjíždíme v půl deváté a naše dnešní cesta vede po severním pobřeží Balatonu do města Badascony. Cestou míjíme v městě Révülöp (asi, nejsem si úplně jistý) krásnou rozhlednu. Musel z ní být úchvatný pohled na Balaton. Bohužel žádnou odbočku k “Millenium kilátó“ (kilátó- maďarsky rozhledna) nenacházíme, tak pokračujeme dále. Ještě v městečku Abrahámhegy vím o jedné rozhledně, ale nechce se mi zastavovat a poslouchat, že zase stojíme, když je takové horko, tak radši jedu dále. Nad městem Badascony se tyčí obrovský kopec připomínající stolovou horu.Je to zbytek po prehistorické sopečné činnosti a když uvážíte, že je kolem hodně rovin, je pohled na tento kopec úchvatný. Když projíždíme městem Keszthely, lehce se ztrácíme a tak nakonec míříme k místnímu Penny marketu, kde nakupujeme pochutiny. Sortimentem se příliš nelišil od toho českého penáče. Ještě tankujeme a vyrážíme k dnešnímu prvnímu cíli. Tím je přírodní rezervace Kányavár na deltě řeky Zaly, kousek od města Sarmellék.Je tu krásný dřevěný most ústící na ostrůvek s malou rozhledničkou a spousty poučných cedulí, co zde roste a žij. Je vedro k padnutí a to lehce kazí náladu. Rozhodujeme se vydat na polední koupání k Balatonu a do Rakouska vyrazit kolem 4. odpolední. Vracíme se do Sarmelléku a odbočujeme doprava na silnici č. 76. Když přejíždíme hráz Balatonu (odtud vytéká řeka Zala), všímám si cedule na koupání. Odbočuji, ale zbytek kolony se mi brzy v zrcátku ztrácí. Vracím se tedy a Míza mi vysvětluje, že je to nuda pláž. Trošku to nechápu, ale jedeme dál po 76. Cestou míjíme restauraci postavenou ve stylu Gaudího- super stavba. Protože nás silnice odklání stále více na jih od jezera, zastavuji v prvním městě a vracím se zpět na odbočku k nuda pláži se slovy, že tam musí být i nějaká normální koupací pláž. Zastavuji v městečku Balatonberény a parkuji přímo pod stromy asi 50 metrů od vchodu na normální pláž, žádnou nuda jsem cestou nepotkal. Vstup se platí, tak vyměňujeme eura za forinty a hurá do vody. Ta je krásně teplá, ale hloubka nic moc - po půl kilometru je mi stále po pupí. Lovíme mušle, relaxujeme a nabíráme síly na asi 120 km dlouhou cestu k Neziderskému jezeru. Po kávě, klobáse a jiném občerstvení nasedáme do sedel a přes města Keszthely, Sümeg a Hegyköszég dojíždíme do Lövö. Už nevím, u jakého města míjíme architektonicky úchvatnou rozhlednu Berzseny kilátó a nemůžu zapomenout na hrad Sümeg, který je už z dálky viditelný, jak se tyčí nad městem na kamenném ostrohu - asi také vyhaslá sopka. V Lövö zahýbáme doprava a odtud nás značení neomylně dovádí na Maďarsko - Rakouské hranice do města Pamhagen. Rakouské silnice netřeba popisovat, je to luxus. Přes Frauen- kirchen dojíždíme do města Podersdorf am See a hledáme kemp. Ptáme se na benzínce nějakých motorkářů na cestu a navzájem si hodnotíme stroje. Kemp je na břehu Neziderského jezera a zařízení je bezkonkurenční. Holt rakušáci jsou na všechno pünktlich. Cena je 11 eu/os., což je na místní poměry docela slušné. Stavíme stan vedle slovenských priatělou a všude se vznáší hejna komárů. Večeříme, jdeme se koupat a voda je krásná. Po koupeli a zkulturnění navštěvujeme místí kolonádu a sedáme do příjemné hospůdky na rohu. Když se dohadujeme, jak si kdo co objedná, ptá se nás číšník, zda může hovorit po slovensky a my říkáme hej. Pivo velice dobré, cena už trošku horší, ale jsme na dovolené, ne? Komáři štípou, co to dá, tak nám v rámci restauračních služeb přináší repelent- fakt paráda. V jedenáct zavírají, tak se jdeme ještě vykoupat, popíjíme poslední zásoby rumu a hruškovice a kocháme se nádherným měsícem nad jezerem. Když uléháme, tak se prý z pánského stanu ozývá bujarý smích- nějak o tom nevím, asi jsem hned usnul. Ujeto 284 km.

5. den:

Ráno vstáváme kolem 8. hodiny a domlouváme se, že dopoledne zůstaneme ještě v Podersdorfu a po obědě vyrazíme směr ČR. Po snídani se jdeme koupat a voda je perfektní. Všude se prohánějí surfaři s padákem a já se nestačím divit, protože to jsou všechno postarší pánové, zřejmě rakouští důchodci, ale hodně vitální důchodci. Procházíme se po pláži a vybíráme krásně barevné kamínky. Chceme navštívit místní přístav, ale nakonec až k němu nejdeme. Velkou atrakcí se pro nás stávají klády zatlučené do dna jezera, tvořící jakýsi vlnolam. S Mízou se po něm procházíme, ale oříšek je se otočit a dojít zpět - dobrý adrenali. Zatímco se u stanů pije dopolední káva, sepisuji si čísla silnic a cestu do Pasohlávek. Kolem oběda odjíždíme směr Neusiedel am See, Brück an der Leitha a Dunaj přejíždíme přes super most kousek od Bad Deutschaltenburg. V malém městečku Rohrau míjíme rodný domek hudebního skladatele Josepha Haydna. Rakouské silnice jsou obligátně perfektní a i značení silnic bylo až na jeden malý zádrhel v pohodě. My pokračujeme směr Marcheg a kolem 15 hodiny vjíždíme do dešťového mráčku. Začíná zlehka pršet, tak zastavuji na pěkném místě, kde je kousek od silnice postavená dřevěná pergola s lavicí a stolem, tak čekáme až přestane pršet, popíjíme kávu a upřesňujeme si cest. Asi po půl hodince už neprší, tak balíme vaření, natahujeme kalhoty od nepromoku a návleky na boty. Po pěti kilometrech není po dešti ani památky a my zase jedeme horkým letním dnem přes Zistersdorf a Poysdorf na hranice do Mikulova. Míza nás upozorňuje, že v Poysdorfu na jedné křižovatce je pěkná socha dvou rakouských skřítků nesoucích velký hrozen vín. Hranice překračujeme v pořádku a první zastavení v ČR je na tankování hned za čárou. Nakupujeme v nedaleké Bille, Tonda se po několika dnech zase ujímá vedení skupiny a jedeme si pro pár lahví vína do Velkých Pavlovic k Fůkalovým (viz. cestopis: Mototoulky Jižní Moravou). Cesta z Mikulova přes Milovice je stále zavřená, tak míříme směr Břeclav, Bulhary, míjíme hráz Novomlýnské přehrady a kolem nám známého JZD přijíždíme do Velkých Pavlovic. U Fůkalů kupujeme každý několik lahví vínka, nakládáme je do auta a odjíždíme na rozhlednu Slunečná, která se tyčí na kopci kousek od Pavlovic mezi vinicemi. Viditelnost je ucházející a je tu docela dost lidí. Co mě nemile překvapilo, byl fakt, že rozhledna je otevřená od 8.5 2009 a po dvou měsících používání je od lidí dost poničená. Myslím, že by se někteří návštěvníci měli zamyslet nad svým chováním, když jsou pod vlivem dobrých místních vín… Vracíme se do Pavlovic, na hlavní odbočujeme doprava směr Hustopeče a pak přes Strachotín, Dolní a Horní Věstonice přijíždíme do kempu Merkur, hned vedle silnice v Pasohlávkách. Místo pro dva stany, tři motorky a auto není problémem, tak rozbalujeme ležení a jdeme se vykoupat. Voda byla na první pohled nehezká, ale na ten druhý skvělá. Studená sprcha nakonec byla ideální tečkou po parném dni v sedle motocyklu. Na večeři a pivo jdeme do jedné z místních hospůdek a následně děláme exkurzi po celém areálu kempu. Protože jsme všechny naše kořalkové zásoby vypili včera za svitu měsíce na břehu Neziderského jezera, dáváme si jednoho panáčka a dobré černohorské pivo u báru a poté se ubíráme ke spánku. Ujeto: 211 km.

6. den:

Dnešní den je bohužel poslední a tak ho bereme spíše jako přesouvací etapu skrz naší republiku do Podkrkonoší. Vstáváme kolem půl osmé a po snídani je na plánu poslední jezerní koupe. Než před desátou odjíždíme, jde si ještě Dáša vyfotit ceduli vyvěšenou u hospody, na níž je vyobrazeno několik lahví rumu Božkov s textem: “vždycky tady kotvila pravá Česká flotila“. Podobných cedulí jsme na našich tuzemských cestách viděli již mnoho . Dáša se Zuzkou se domluvily, že koupí nějaké meruňky domů. Hned, když vyjedeme z kempu, stojí tam dva páni s přepravkou plnou meruněk. Bohužel mají jen tu jednu, tak pokračujeme dále, ne ale dlouho. Asi po pěti kilometrech obě dámy nakupují spousta kilo sladkých žlutých kuliček. Protože má Dáša v Brně maminku, jedeme ji navštívit a vypít si u ní dopolední kávu. Míza s Dášou mají Brno zmáknuté, tak vedou skupinu. Bohužel je kvůli neustále rozkopaným silnicím průjezd skrz město dosti komplikovaný. Paní Smolová nás uvítá kávou, povídáme a kolem půl dvanácté odjíždíme. Kvůli objížďce projíždíme Veverskou Bítýšku, Kuřim a pak už se normálně napojujeme na silnici č. 43 směr Svitavy. Na oběd zastavujeme ve vesničce Sebranice “U zlaté studny“, kde velmi dobře poobědváme a hurá dále. Naše poslední poetické zastavení na této dovolené je v Březové nad Svitavou, kde lezeme na rozhlednu Járy Cimrmana.Jana hlídá motorky a celý zbytek skupiny stoupá vzhůru vstříc dalekým výhledům.Je to asi půl kilometru pěšky přes les, ale za to do pořádného kopce. A přitom by pravá rozhledna Járy Cimrmana měla být podle Mízy (specialista na Cimrmanovskou tématiku) 10 centimetrů pod zemí, zvláštní. Rozhledna má pěknou dřevěnou konstrukci a je z ní kvůli vzrostlému porostu v okolí pouze částečný výhled. Na informační tabuli si můžete přečíst podrobný popis, za jakých okolností se zde Jára Cimrman vyskytl a proč zde stojí rozhledna právě s jeho jménem. Po sestupu z kopce opět najíždíme na č. 43, projíždíme Svitavy, Opatov, ten po objížďce a pak nás vítá Česká Třebová se svým vlakovým nádražím. Dále projíždíme Ústí nad Orlicí a před Vamberkem staví Míza u lesíka na odpočinek. Tonda potřebuje tankovat, tak je úplně poslední zastávka v Solnici na pumpě. Nálada je unavená, tak se ujímám vedení a frčíme domů. Projíždíme Rychnov nad Kněžnou, Dobrušku, Nové město nad Metují, Šonov- Provodov, Českou Skalici, Slatinu nad Úpou, Hořičky a kolem 18 hodiny končíme v Úpici na “Krétě“. Děláme nezbytné poslední foto u Mízových, hodnotíme dovolenku a poté se rozjíždíme do našich domovů. Ujeto: 225 km. Suma sumárum: Najeto 1300 km. Kvalita silnic Rakouska je bezkonkurenční, v Maďarsku je i po nižších třídách povrch slušný. Slovensko jak kde a ČR radši nehodnotím. Benzín vycházel všude kolem 30 kč/l. Ubytování se nechá na Slovensku a v Maďarsku sehnat poměrně levně do 10 euro os./stan/motorka, v Rakousku bylo trošku dražší. Pivo všude dobré, voda v jezerech vynikající a úroveň služeb je až na Rakousko, kde je o třídu výše, všude velmi podobná.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE