Divoká Kambodža, aneb na skútru mezi minovými poli

1.    Jak to všechno začalo

V ideálním světě bych sednul tady v ČR na svého Fazera, dojel do Kambodži, půjčil si tam jednu z krosek a s bandou stejně vyšinutých bláznů projel Kambodžu od severu k jihu a od západu k východu na krosce, bahnitou džunglí, prašnými savanami a divokými řekami.

 

 Jenže víme… svět není ideální. Takže jsme s mou malou přítulkyní hopli na letadlo a přes pulzující Bangkok, ve kterém jsme se na 2 dny zastavili na obhlídku, doletěli do města chrámů Siem Reap. Z před-dovolenkového průzkumu, kdy jsem sondoval možnosti vypůjčení nějakého dopravního prostředku, ale internet nabízel jen zážitkové dobrodružství s agenturou, jsem žádnou obyčejnou půjčovnu na netu nenašel. K tomu mne můj kamarád, který už v Kambodži byl, ubezpečoval, že v Siem Reap si rozhodně žádný skůtr ani jiné, jednostopé motorové přibližovadlo nepůjčím, protože to tam prý ovládá Tuk-Tukářská mafie a půjčovny prostě neexistují. To byly jeho osobní zkušenosti z roku 2010. 

2. Angkor Wat a Siem Reap

2016 je však situace úplně jiná. Siem Reap je pulzující centrum turizmu, plné obchůdků, obchodů, bank, a chválabohu i půjčoven !

Ubytování vždy při svých cestách řeším až na místě podle situace. A tak jsme se ubytovali kousek od hlavní silnice, hned vedle Siem-Reapské „stodolní“ ulice Sok San Road. Night Market Street.

Ubytování v pohodě, dvoulůžkový pokoj, s vlastní koupelnou, bez klimatizace, pouze s větrákem za 10$ na noc.  Mizerná wifi, bez snídaně, ale obří postele a bylo tam čisto což se v těchto „vyspělých“ zemích a ještě k tomu v této cenové hladině považuje za malý zázrak.

Ihned vyrážíme na průzkum a před domem je první půjčovna kterou využíváme. Je to půjčovna bicyklů ! :) Přítulkyně je hyperaktivní a na dovolence prostě potřebuje aktivní pohyb. Mně kolo taky baví a tak si oba půjčujeme vehikly ne nepodobné nám dobře známým „ukrajinám“.

 

 Dívím se, že ještě nemají dřevěné loukotě ! S těmito relikviemi objíždíme 3 dny chrámy Angkor Wat a blízké okolí. Za jeden den jsem vlastní blbostí najel i 40 kilometrů! Procházíme tunami kamení, ruinami chrámů, kterými se proháněla i Angelina Jolie ve slavném Tomb Raiderovi a užíváme. Po náročném dni na cestě zpět objevuji říčku a na ní obří vodní pumpu. Tropické horko, prašné silnice plné skůtrů a tuk-tuků mě dohnaly k tomu, že jsem odbočil z cesty a s místními školáky s chutí skočil do žluté vody místní říčky. Úžasné osvěžení!

Po tomto osvěžení při cestě do ubytování dokonce na kole předjíždím tuk-tuk plný asijských turistů za jejich halasného povzbuzování a aplausu :) . Oblast okolo chrámů je rovinatá a pokud nejste zarytými odpůrci kol, objížďku chrámů na kolech určitě doporučuji. Stihnete toho víc a za dolar na den je to suverénně nejlevnější doprava.

První moto výlet

Čtvrtý den, po důkladné obchůzce okolních půjčoven, půjčujeme 100ccm skůtr Honda za 15$ na 24h. Dokonce jsem ani nemusel dávat do zástavy pas. Ukecal jsem je na občanku. Vyrážíme na první výletek k vodopádům Kbal Spean, kde jsou v kamenném korytě vyryté reliéfy staré stovky let, a hlavně je tam pravděpodobnost, že tam nebude 100 milionů turistů jako v celém Angkor Wat! Vyrážíme brzy ráno, ruch ulice teprve začíná. Pohyb po Siem Reapu se řídí klasickými pravidly silničního ruchu v jiho-výchoní asii. Jedeš opatrně, pomalu, oči na stopkách, prsty na brzdě a palec na klaxonu.  Silnice ve městě i směrem na Angkor Wat jsou vyasfaltované a v pohodě sjízdné. Doprava ve městě se řídí typickým jiho-asijským stylem. Vše plyne tak nějak samo, jako řeka. Na nějaké přednosti, hlavní silnice, nedej boha semafory se tady nehraje. Jedeš s davem cca 20-40km/h až k výjezdu z města. Tam už to každý ohulí co mu stroj a jeho náklad dovolí. Tak i my drtíme náš 110ccm motor k jeho maximálním výkonům. Navigace za městem se stává trošku dobrodružstvím (konečně) protože už zde nejsou dvojjazyčné cedule, dokonce ani jednojazyčné cedule, pouze občas nějaká mini značka s jejich rozsypaným čajem. Naštěstí mám google maps a kambodžskou SIMku tak se orientujeme alespoň podle mapy v telefonu.

 

 Cesta ubíhá dobře, místy letíme skoro 90km/h. Za nějakou hodinku a něco dorazíme k turistickému centru, odkud se vychází na ne příliš dlouhý výšlap do kopce a k vodopádu. Mělo mi to dojít dříve, už když jsme posledních pár set metrů k poslední budově pluli asi 20cm hlubokým pískem, že v Kambodži se střídají monzuny s obdobím sucha! A tak jsme po příjemném výšlapu udržovanou stezkou (Kambodžanky tam normálně zametaly spadané listí palmovými větvemi) nahoru k vodopádu zjistili, že je tam tak maximálně kaluž plná tlejícího listí a spousty motýlů! J Voda nikde. Alespoň byly krásně vidět ty rytiny na dně a na horní straně vodopádů. V období dešťů tam musí být krásně.

Po cestě jsme potkali 1 velkého hada (viděl jsem už jen kus ocasu tlustého asi jako 2L láhev od coly) a slyšeli spoustu zvěře z džungle. Probuzené opice, všelijaké ptáky a jednoho toulavého psa a skoro žádné turisty. Opravdu doporučuji vyjet brzy z rána.

Cestu zpět jsme si zpestřili malou „zkratkou“ na River of thousand Lingas a Koulen Waterfall. Od Kbal Spean jsme to vzali podle našeho přítele Googlu po cestě. Tato cesta nebyla ničím jiným než vysekaným pásem na okraji džungle. Chvála bohům za období sucha! Kdyby chcalo tak se tam utopíme v bahně a už nás žerou červi. Takto jsme jen s největšími obtížemi proplouvali ohromným množstvím prachu a písku, místy i 30cm hlubokými kolejemi a vyschlými kalužemi ze kterých se stávalo peklo tekutého písku. Honda jela skvěle! Statečně jsme to ustáli bez ztráty kytičky, i když bylo párkrát na mále a jednou si přítelkyně nechtěně vystoupila. Po krátkém písečném intermezzu zajíždíme opět na asfalt a mydlíme to do kopce na 1000 Lingas. Na úpatí stojí brána se závorou a platíme nemalé vlezné 10$ / Osobu. Mapa místa ukazuje spoustu chrámů, vodopádů a tras a tak platíme a jedem vcelku pěkným asfaltem vzhůru do kopců. Kolem lítají mlaďoši na skútrech a jiných motorkách v různém stádiu rozpadu a lákají nás k závodění J Bohužel musím odmítnout, páč mých skoro 100kg + 50kg baťůžek + naše baťůžky a 100ccm není zrovna závodní kombinace, kor když mlaďoši váží 25kg i se strojem (mnohdy odstrojeným na kost).

1000 Ligas je místem posvátným, jako téměř každý druhý šutr v Kambodži, ale zároveň je to i místo pikniků mnohých kambodžských rodin. I my jsme si sedli do stínu k téměř vyschlé říčce a spolu s několika rodinami jsme spočnuli a pojedli.  Tím se dostávám k jídlu. Jedli jsme výhradně na ulici, ve stáncích a u místních. Pro cizince je tam všechno za „uan doláá“ (one dollar = 1$) J A když říkám všechno, tak všechno. Od lízátka, přes pečenou chobotničku, plechovku piva, lahev s vodou (ať už je to 0,7  1 nebo 1,5l) až po 1l benzínu zásadně prodávaného u cesty ve skleněných lahvích od coca-coly popřípadě od whisky.  Je dobré mít veškerou hotovost, kterou máte v dolarech, v co nejmenších bankovkách, ideálně právě v 1dolarovkách. Samozřejmě z bankochmatů se dá ve městě vybrat i místní měna (doporučuji!), ale dolar je prostě váš life-saver v případě jakékoli krize. O mých trablích s penězi pak dále.

Odpoledne odjíždíme plni zážitků zpět do města Siem Reap. Vracíme skůtr a jdeme na večeři. Jídlo v místní restauraci, pár pivek a pak nás na ulici zastaví prodejkyně grilované havěti. Má tam žáby, ještěrky, škorpiony i pavouky. Rozjařen z pivek beru toho největšího pavouka a dáváme si rovnou na ulici. Musím říct, že byl fakt dobrý. Chutnal skoro jako naše grilovaná slanina. Nožky křupaly, tělíčko bylo vláčné a za chvíli bylo po něm :) .

3. Trable s prachama

Další den nás dostává k dalšímu příběhu, který by mohl čtenáři, potažmo budoucímu cestovateli po Kambodži ušetřit nejeden šedivý vlas.

Pokusím se to co nejvíce zkrátit. V tomto čase jsme již v Kambodži několik dní. První hotovost, kterou jsem vybral, došla. Snažím se vybrat novou v bankomatu ve městě, nejde to. Jiný bankomat, totéž. Osobně v bance totéž. Zablokovali mi kartu! Sakra co teď? Pokouším se to řešit v místní bance, kde se hodně snaží, ale neprošlo to. No nic, musím zavolat do své banky. Časový posun, sakra mají tam půlnoc…. No, volal jsem tam celkem třikrát, protože jsem neznal svůj bezpečnostní kód a tak mě nemohli odblokovat. Celé mě to vyšlo na více jak 850 CZK na účtu za telefon, ale nakonec jsem si to odblokoval. Poučení z příběhu? Informujte před odjezdem svoji banku o tom, že se budete pohybovat v takovýchto odlehlých/rizikových zemích!   

Battambang a okolí

V Siem Reapu jsme viděli co jsme chtěli, přesun do Battambang(u). Toto jsme relizovali autobusem. Byť je to na mapě od Siem Reapu co by hlavou Buddhy dohodil, cesta zabrala dobrého půl dne. Ihned po vystoupení z busu se na nás sesypou tuk-tukáři a nabízejí odvoz, jídlo, ubytování, ku*vy… prostě vše co cestovatel potřebuje. Jakmile se protlačím skrz dav dále od busu, zahlásím anglicky „kdo ví kde je česká republika?“ Přihlásí se asi 5 chlapů a střílejí od boku, ale jeden zahlásí že „vedle Německa!“ . OK! Tebe berem! Naloží nás do tuk-tuku, jaký jsem předtím ještě neviděl. Je to prostě rozřezané auto, vzadu nástavba s lavičkami a stříškou z plátna.

Ubytováváme se v hotelu Janory (ano ta budova s tím super lešením!) za opět příznivých 10$ na noc/pokoj. Tuk-tukáře se vyptáváme na místní atrakce a cestu do národního parku Cardamon Mountains protože dle našeho Lonely Planet Guidu je tam neskutečně nádherná a divoká příroda. Obláčkoví leopardi, divocí sloni, opice, nepřeberné množství ptactva, hadů a jiné havěti a samozřejmě chrámy, hory apod. Tuk-tukář říká, že nás tam zaveze, ale to nechci. Chci si tam zajet sám, zase na skútru! Tuk-Tukář na to: „OK, ukážu Ti cestu, ale Ty se mnou pojedeš alespoň na nějaké atrakce v okolí ať z toho taky něco mám.“  Domluveno! Objedem s ním Banana Temple, Jeskyni netopýrů  (bacha na zlodějské opice), místní vinařství a pak jedeme z5 do města nakoupit mapu na zítřejší výlet. To se ukázalo jako docela problém. Po půlhodině objíždění obchodů nakonec kupuji docela drahou mapu Kambodže z roku asi 2007 v měřítku asi jedna ku dvaceti milionům :/ . Řidič neváhá a hned se ujímá pera a kreslí nám do mapy cestu, kterou se tam prý dostaneme. S mapou v ruce vyrážíme na obhlídku půjčoven. Nabídka je slušná, ale všude chtějí jako zástavu PAS. To se mi moc nelíbí. Nakonec se mi podařilo ukecat chlapíka v půjčovně Gecko (už nevím kde přesně je, ale určitě na Rd No3 .) Cena je perfektních 6$ na den! Na doporučení našeho tuk-tukáře si tedy půjčuji poloautomat Honda Wave 110ccm a to na celé tři dny. Plánem je jeden den cesty do Cardamon Mountains, den v národním parku a pak den na cestu zpět. 

4. Mezi minovými poli a dál

Další den brzký budíček a jdeme si pro skůtr.

Proběhne seznámení se s řazením, snídaně a už jsme zase na cestě a opouštíme Battambang. Na asijských silnicích uvidíte leccos, ale to co jsme viděli na tomto tripu předčilo zatím vše co jsem doposud na motorce zažil. Hned za městem stojí v mírném kopci náklaďák s přívěsem a týpek na něm dělá GO Motoru! Kabina odklopená, na silnici se válí kusy motoru, pod autem kaluž černočerného oleje a hromádky nářadí. Po chvíli sjíždíme z asfaltu a po prašné vedlejší cestě uháníme na jih. Míjíme okolo stojící stánky s benzínem v coca-cola lahvích a cesta se zužuje až do pěšinky. Podle kreslené mapy máme dojet k mostu přes říčku Sangker River a tu překročit (podle kreslené mapy nejspíš někde tady). Když tak jedeme těmi poli narážíme na ostnaté dráty po stranách a na nich lebky se zkříženými hnáty. Nalevo jsou minová pole již odminovaná

 ale napravo je ještě neradno vstupovat. Bloudíme mezi minovými poli a políčky již obhospodařovanými místními zemědělci. Od řeky jsme kousek, ale pořád ne a ne najít ten most, a uznejte, že v této oblasti si zkrátit cestu přes „louku“, nebude ten nejchytřejší nápad. Ale to bych nebyl já, abych nevymyslel nějakou hovadinu. Je horko k zalknutí a já už chci být za řekou a pokračovat. Tak beru první pěšinku a říkám si, že když už je to tu vyšlapané tak tu přece nemůžou být miny. No, písková pěšina, dva lidi na skútru a baťůžek má na zádech ještě svůj nemalý baťůžek. Takže to s námi občas hodí i mimo pěšinu, což přidává cestě na šťávě. Nakonec pěšina končí kousek od řeky v houští. Nikde žádný most ani můsteček. Uznávám, že toto nebyl nejlepší nápad a tak se opatrně otáčíme a vracím se na „cestu“ vyjetou dvoustopými vozidly a směřuji to na západ k asfaltce č.57. Kolem se pase hovězí a vzduchem nelétají, to moji přítulku konečně trochu uklidnilo :)  Stejně pořád hledám místo kudy přes řeku, až kolem mne prosviští na červeném skútru asi šestiletý klučina jen v kraťasech, bez bot a přes řídítka skoro nevidí na cestu. Tak se ho snažím držet, ale ujel mi. Dojeli jsme až k místu, kde borec s největší pravděpodobností se svým strojem překročil řeku, protože ho slyším na druhém břehu. Jak to udělal teda nevím, protože před námi se objevilo TOTO! 

 

No nic, konec pokusů, jedem na západ na asfaltku. Klička sem, klička tam a jsme zase u řeky. Přijíždíme ke brodu! Není to sice most, ale jsme za řekou :) ! 

Tlamu od ucha k uchu a valíme dál! Kolem jsou jen pole a doutnající pole. Vypalují to tam po sklizni. Plazíme se šnečí rychlostí cestou necestou, jámy takové, že by se tam schoval celý skútr i s batůžkem. Písek a prach. Hodně náročná cesta. Začíná se chýlit k třetí hodině odpolední a hory, ke kterým míříme, jsou ještě hooodně daleko. Baťůžek začíná stresovat, že na přespání v džungli nemáme ani výbavu ani koule! Jedeme dál na jih a už dobrou hodinu jsme nepotkali živou duši. Po delším trápení skrz pěšiny mezi vypálenými poli dorážíme na křižovatku s několika domy a něčím co už připomíná cestu ! Hurá neumřeme! 

Od paní si dáme natočit čerstvou cukrovou třtinu, jak jinak než za „doláá“ (1$) a přes cestu se pozveme k nějaké další paní na oběd. Probíhá klasická komunikace ruce-nohy-dolary a za chvíli máme na stole luxusní vývar s masem, rýží, zeleninou a čajem chlazeným ledem. Jídlo pro dva? Samozřejmě DVA dolary! :) Přesto že jsem viděl jak se zde zachází s ledem a hlavou mi probleskla otázka z čeho ho tady asi vyrobili, bylo mi to v tu chvíli srdečně jedno. Euforie z toho že žijeme, jíme, pijeme a jsme na „cestě“ přehlušila veškeré vykřičníky. Po výtečném jídle pokračujem cestou necestou k našim vysněným horám, obláčkovým leopardům, divokým slonům atd. To že jedeme po „cestě“ má svá pro i proti. Pro = můžeme jet místy i 40km/h ! Proti = kolem občas projede místní cukro/pepřo-baron ve svém džípu / nálaďák ze stavby / splašený tuk-tuk / nebo třeba kamion!

 

  

Nemusím opisovat jak se nám jelo, koukněte na fotky. Kolem půl šesté přijíždíme do malého městečka, které má dokonce i kruhový objezd se slony. Dle mapy odbočujem doprava a ženeme to po něčem, co bude nejspíš někdy dálnice, k místu našeho potencionálního ubytování. Po deseti kilometrech míjíme jen ubohé domky, chatrče, jednu dopravní nehodu skútr VS náklaďák, ale nějaký guesthouse nikde. Pokoušíme se ptát místních ale nikdo neví co po nich chceme. Pak potkáváme zeměměřiče! Hurá! Konečně někdo, kdo rozumí mapám, ukáže nám kde jsme a snad i poradí. Leda tak HO*NO ! Čínského čičmundu akorát naučili držet ten klacek s tím čidlem, ale jak jsme mu ukázali mapu, jako byste ukázali jeptišce nějaké fekálporno. Uskočil a jen kroutil rukama že tomu nerozumí. :(  Vracíme se zpět ke kruháči, kde bylo přeci jen trochu více živo. Cestou okukuju okolní domky a zastavuji u toho nejhonosnějšího, který jsme po cestě potkali. Očividně pepřový magnát. Nádherná dřevěná vila, na dvorku se suší pepř a všude jsou dělníci. Ale nepomohl. V dalším domě ruce-nohy-dolary a dozvídáme se, že nejbližší přespání je cca 10km zpět. Tedy u kruháče. Okolo půl sedmé se ubytováváme v ubytovně pro čínské dělníky, kteří tady staví onu cestu. Na to, jak to okolo vypadá bezútěšně, je náš dnešní „domov“ docela v pohodě. Dlouhá, přízemní budova s chodbou uprostřed a po obou stranách jsou pokoje. V pokoji vždy buď velká postel, nebo pár malých, na stěně větrák a v rohu záchod se sprchou. O čistotě se příliš mluvit nedá a nějaké řemeslné zpracování pokojů taky nečekejte. Je skoro sedm večer a my nemáme na výběr. Za 10$/pokoj a už se řítíme do „sprchy“ = hadice ze stropu se studenou vodou. Přiznám se, že se mi ještě nikdy nepodařilo postavit ponožky do rohu…. Po dnešním výletu stály v pozoru i u obyčejné zdi! :)

Po sprše lezu ven do místního supermarketu (rozuměj staré korby od náklaďáku nacpané kartony se zbožím), který zrovna zavírá. Beru pár plechovek piva a nějaké sušenky. Všude okolo řvou cikády a dveřma do chodby našeho „hotelu“ se derou dovnitř a samozřejmě už neumí vyletět ven. Hala je obložená kachlemi a vše se v ní rozléhá. Cikády poplašeně létají sem a tam a narážejí do zdí za zvuků ne nepodobných ping-pongovým míčkům vysypaných do vany.Nedalo mi to, a musel jsem jich aspoň pár pozabíjet. 

Nad pivkem, sedíce venku na MASIVNÍM dřevěném nábytku, rozebíráme dnešní den a plány na zítra. Po zralé úvaze rozhodujeme, že se dál nebudeme trápit hledáním národního parku, který je beztak jen čárou na mapě, a ráno otočíme zpět do Battambang(u). 

Oranžové peklo

Ráno kolem sedmé následujícího dne, procházíme blízké tržiště (video) nabízející úplně všechno! Od smažených cikád, přes naporcované prase, ryby, ovoce-zeleninu až po čínské plastové hračky. Posnídáme nějaké místní koláče a po právě budované silnici směřujeme k východu na Krong Pursat a dále na sever na Battambang. Tentokrát je to trošku jiný zážitek. Široká „cesta“ v různých stádiích příprav na pokládku asfaltu. Takové oranžové peklo (360° foto).  Nenechte se zmást fotkou, je to samá jáma, kámen, koleje plné písku a podobné srandy. Pro malý skútr s malými koly, jako dělané na držkopád. Když k tomu připočteme občasný kamion / náklaďák ze stavby, nebo někoho v VW Amarok předjíždějícího tak asi v 80km/h ….. tolik prachu jsem v životě nepožil a pevně doufám, že už ani nikdy nepožiju. Na asijských silnicích uvidíte leccos, ale týpka na skútru s kapačkou (video) přidrátovanou na klacku jsem ještě neviděl :) ! Kousek od Krong Prusat končí tohle oranžové peklo a začíná asfalt. Když jsme k němu dojeli, myslel jsem, že slezu a políbím ho! Na asfaltu pořádně otočím heftem a rázem jsme snad nejrychleji se pohybujícím objektem v Kambodži. Předjíždím skútry, auta, autobusy zkrátka všechno. Při dobrém směru větru pádíme i něco ke 100 km/h. Cesta je to dlouhá a náročná, ale okolo půl třetí jsme zpět před naším motelem Janory v Battambangu. Po sprše jdeme objednat bus směrem na jih, do hlavního města Phnomphenu a odtud dále na jiho-západ do přímořského „letoviska“ Sihanoukville.

 

Volíme odpolední bus společnosti CAPITOL s příjezdem do hlavního města někdy kolem desáté večer. Bus můžu doporučit. Je celkem pohodlný, velký a klimatizovaný. Co už rozhodně doporučit nemůžu je CAPITOL Guest House, který se nachází hned vedle konečné zastávky našeho busu a jeví se tak jako ideální místo k přenocování, když máme v plánu nasednout na další bus CAPITOL hned v sedm ráno. V pokoji, ve kterém nás ubytovali byly štěnice. Jak jsme to zjistili, pádili jsme pryč jako by tam hořelo. Na recepci jsem je ještě stihnul probudit, vymámit z nich zpět prachy (20$) a zbytek noci jsme strávili poflakováním po městě. Zaujalo mne, jak málo zde stačí k životu. Kambodžští Tuk-tukáři, jak jsou malí a skladní, si ustelou v hamace přímo ve svých bryčkách. Pod lavičkou mají barel s vodou, s jehož pomocí se ráno opláchnou, natáhnou košili a hurá na další rito. Viděl jsem dokonce i hamaky natažené mezi sloupem veřejného osvětlení a blízkým plotem nějakého velvyslanectví. To by u nás asi neprošlo. V sedm ráno naskočíme na bus a hurá k moři!

 

Sihanoukville a Bokor mountain

Po příjezdu k moři si užíváme klasické plážové turistiky = lenošení. Druhý den už ale bereme roha a necháváme se „slow-boat(em)“ převézt na ostrov Koh-Rong. Zatím to mohu vřele doporučit! Málo turistů a odvrácená strana ostrova je jako z filmu Modrá Laguna. Tyrkysové moře, zelená džungle a mezi tím kilometry pustých pláží s pískem bílým jako sníh a na konci těch pláží je rybářská osada s bambusovými chajdami, kde vás za 20$ za noc ubytují 10m od moře.

 

Elektřina jen pár hodin denně z generátoru, fajn lidi, obstojná kuchyně a klid. Prostě ráj na zemi. Až na ten všudy přítomný naplavený plastový bordel a fakt, že už se tam koplo do země a v plánech jsou resorty, golfová hřiště a dokonce uprostřed toho malého ostrova i mezinárodní letiště :( . Takže, kdo chce zažít romantiku a divokou krásu, pospíchejte! Na ostrově a po tom i v Sihanoukville jsme si užili pláží a s tím spojených radovánek (např. 30minut na vodním skútru za 30$) a vyrazili na další moto-výlet.

Tentokrát bylo pořízení skútru trochu větší opruz. Obešel jsem snad 10 půjčoven, ale všude chtěli nechat pas jako zástavu. Chodil jsem i okolo Stray Dog Adventures, že bych si pořídil nějakou XR200, ale chtěli za to nehorázný peníz oproti skútru, a „moja“ by mě stejně nikam do džungle nepustila. Nakonec jsem zvolil skútr-půjčovnu a hned naproti našehmu guest house jsme pořídili další polo-automat Honda Wave 110ccm za 10$/den. S tímto malým ďáblem jsme se vydali na výlet k Bokor mountain. Po cestě jsme se ještě pokoušeli zastavit u Ream National park, kde měly být podle průvodce pěkné túry, divoká příroda… znáte to.

Ráno se vymotat z města, pak na vcelku kvalitní asfaltku směrem k letišti. Po cestě potkáváme další GO Motoru na náklaďáku uprostřed pustiny na kraji silnice. Zvažoval jsem, že bych to tentokrát nafotil, ale jak jsem viděl, že se nejspíš nedaří nechtěl jsem riskovat ránu trubkovým klíčem a radši jsme jeli dál. Kousek za letištěm jsme chvíli bloudili a hledali sídlo správců parku, bez kterých se dovnitř nesmí. Nakonec jsme jej našli někde na silnici č.45 hned u letiště. Čmoudík nás posunky pozval dovnitř budovy, kde měli vyvěšené mapky, fotografie a nějaké další reklamní materiály. Do parku se bez čmoudíka nesmí, jsou tam 3 prohlídkové trasy. Nejkratší má cca 7km, trvá 3 hodiny a bude nás to stát 30$ na osobu a průvodce nám bude dělat sám místní čmoudík, který Anglicky neuměl říct souvislou větu a jiným jazykem než khmérštinou nevládnul! Sorry kámo, ale znám lepší způsoby jak uvalit 1500 CZK! 

S úsměvem děkujeme, hop na hondu a pokračujeme na Bokor Mountain po National Highway směrem na východ. Cesta ubíhá vcelku rychle, asfalt je dobrý, provoz slabý a hondisko peláší taky velmi dobře. Těsně před dvanáctou stojíme na křižovatce National Highway 3 a cesty č.32 směřující na Bokor Mountain. Tam nás opět vítá mohutná brána a turisto zaplať! Hned vedle stojí vševysvětlující cedule (2016-03-08 11.50.41) na které stojí: „Thansur Bokor Highland Resort si dovoluje informovat veřejnost a návštěvníky o poplatku na životní prostředí. Tento pomůže ochránit historické a přírodní prostředí. Děkujeme.“

Jelikož vím, že to tam nahoře celé koupili číňani a staví tam obludný megahotelový komplex a residenční čtvrť pro bůhví koho, (protože místní si to nemohou dovolit a je tam na ně zima) tak se mi chce z té cedule smát i brečet. No co už, hodím jim tam těch 12CZK za naši raketku a vzhůru do kopců! Cesta je to poměrně úzká a asfalt poměrně kvalitní. Téměč po celé délce trasy jsou serpentiny a rychlost je omezena na 40-20km/h a místní řidiči tyto limity překvapivě dodržují. Řeknu vám, měl jsem celou cestu rohlík od ucha k uchu, protože se 110ccm skútrem, ve dvou, do kopce jsem tolik luxusních Lexusů, VW Amarok, 3.0L Mitsubishi a podobných ještě vživotě nepředjel a už asi nikdy nepředjedu J  Jak si tak brousíme stojan v serpentinkách a řítíme se nahoru, potkáváme dost husté mlhy a teplota klesá. Za půl hodinky jsme na vrcholu a jdeme si prohlédnout atrakci kvůli které jsme sem jeli. Staré, vybydlené kasino po Francouzích. Je to sice jenom ruina, ale v té mlze a v tom stavu v jakém je, má cosi kouzelného.

 

 Procházíme se vnitřními i venkovními prostory, které se někdo nejspíše pokoušel opravit. Nebýt toho, že sem vede perfektní asfaltová silnice a na vrcholku panuje čilý stavební ruch (ještě šest let zpět se sem dalo dojet jen se 4x4, na krosce, nebo 3 denním výšlapem) a tím pádem je tu dost lidí, tak to mohlo mít mnohem silnější atmošku. Takhle jsme to jen proběhli od sklepa na střechu, udělali pár fotek a jeli dál, prozkoumat jak to tu kolem vypadá. Kousek od kasina, je ještě starý křesťanský kostel, tam už tolik lidí nebylo, ale díky odpadkům a grafitti už to taky byl docela smutný pohled. 

Celý vrcholek hory Bokor je protkán novými asfaltkami. Uprostřed toho všeho stojí onen obludný komplex hotelu a přilehlých jasně barevných patrových budov s obřím vyasfaltovaným parkovištěm. Veškerá romantika je tatam a chce se mi z toho blít. Jedeme dál, někde tu má být ještě jezero Bokor Lake. Když k němu přijedeme, zmocňuje se nás už jen ten zoufalý smích kdy nevíte jestli se smát nebo raději brečet. Na břehu jinak docela velkého jezera sevřeného horskou džunglí se staví nějaký hotel, pod ním je dělnický slum z přístřešků postavených ze starých kontejnerů, klacků a potrhaných plachet. Na vodě se pohupuje obskurní, modré plastové molo a u něj jsou uvázány ještě horší barevné, evidentně léta nepoužívané šlapací labutě.  No nic, jedeme raději dál, podívat se na Popokvil Waterfall. Jak už jsem psal, je období sucha a tak se z vodopádu tak maximálně práší. I tak je to ale pěkná podívaná, na stěnu, kterou jako by někdo uťal laserem a dole se povalující kvádry velikosti menšího rodinného domku. Chtěl jsem tam na hraně vodopádu vyfotit přítulku. Tak jsem si ji umístil, a že půjdu na druhý okraj cca 20m vydálený a vyfotím ji odtamtud. No než jsem tam došel, vidím ji v objetí dvou kambodžanů jak si dávají selfíčko. Sotva ji ti dva pustili, přiběhnul další a jeho kamarád ho s ní fotí, pak se vystřídali. Koukám na to jako blázen, no než jsem se vzpamatoval, stihlo se jich tam vystřídat dobrých 5-7 ! Ještě že se jen fotili! 

 

Je půl třetí a už máme hlad, naštěstí „pan číňan“ myslel na všechno a hned u vodopádu stojí, jak jinak, velká budova s obřím sálem uvnitř a na jeho delší straně je něco podobné restauraci v IKEA. Tabule s jídly na které ukážu, dostanu lísteček a ten jdu do okýnka zaplatit a čekám až mi šikmooký kuchař svou osobitou angličtinou ohlásí číslo mého jídla. To dostanu, jak jinak, v polystyrenovém lunch-boxu jaký u nás používají Vietnamci (a všichni ostatní) k zabalení jídla domů. Plastové příbory, plastový kelímek na cukrovou třtinu a hurá ven, protože uvnitř se zrovna vyhlašuje nějaká místní tombola či co, a jejich umňoukané hlasy s pískajícím mikrofonem a reprákama na maximu mi rvou uši.

Sedáme ven a při jídle se pouštím do diskuze s přísedícím cca 50ti letým Evropanem. Je to Holanďan, přiletěl do Vietnamu, tam si koupil stopětadvacítku a projel s ní Vietnam od jihu na Sever, Laos a teď je v Kambodži. Skládám mu hlubokou poklonu. Řešíme, jak je to tu hnusné tím čínským stavebním peklem a loučíme se. Všechno plastové co jsem dostal putuje do přeplněného koše, kolem kterého je stejně bordel v okolí 20ti metrů…. Prostě doba plastová. :( Je mi tady z toho trochu smutno, po těch nádherných a nedotčených plážích a džungli na ostrově Koh-Rong. Po cestách na vrcholku hory jsme objevili ještě nějaká „rýžová pole“, ale po předchozích zkušenostech s místními atrakcemi, jsme se otočili a jali se hledat cestu zpět dolů, do tepla, k moři a do Sihanoukville.

Cestou takhle potkáme okolo skútru stojící vikingskou dvojici. On vysoký, hubený blonďák, ona pěkná vysoká blondýna. Vypadají bezradně a tak zastavím a ptám se jestli nepotřebují pomoct. No jasně, že potřebují! Došel jim benzin :) I když jsme vlastně na vrcholku hory, je to tady dost zvlněné. Potkáváme je v místech, kde jim chybí ještě dobrých pár kilometrů k místu, odkud cesta již jen klesá až dolů ke křižovatce s benzínovou pumpou. Navrhuji, ať se slečna posadí za svého chlapce, chlapec ať se chytí mé pravé paže a tímto způsobem je odtáhneme. Ještě, že máme náš milovaný poloautomat! Rub tam jedničku a už se vezou :) Po chvíli nás oba začnou bolet ruce a tak si prohodíme strany a táhnu je svou levou rukou. Jakmile dojedeme k místu, kde už je to více-méně pořád z kopce, tak je ještě trošku pošoupnu a loučíme se. Jedou dál z kopce a my zastavujeme u sochy obřího Buddhy abychom si udělali pár snímků. Bohužel naše záměry nám kazí mlha a tak po chvilce postávání jedeme dolů. Občas džungle ustoupí a ukáže nám kus krajiny pod horou. Zalesněnou džungli, hory v mracích a zapadající slunce. S klesající nadmořskou výškou stoupá teplota, asfalt je kvalitní, provoz minimální a tak si jízdu dolů vychutnáváme na neutrál a kocháme se. Vikingy jsme po cestě nepotkali, takže to buď nezvládli někde v zatáčce a už je žerou červi, nebo úspěšně dojeli k pumpě na úpatí hory a už jsou na cestě „domů“.  My na pumpě tankujeme plnou a mydlíme zpět na pláže. Cestou zpět jednou odpočíváme a fotíme nějakou malou vesničku u vody. Motorku vracíme až v sedm večer, řádně zaprášení a unavení. V guest-housu si dávám vyprat nějaké oblečení, páč už opravdu nemám v čem chodit.

 

Následují poslední dva dny na pláži a pak v sedm ráno na autobus do Phnomphenu odkud odlétáme do Bangkoku, noc v Bangkoku, odlet do Dubaje – 14hodin v Dubaji využíváme k návštěvě města, na plážích pozoruji borce trénující na Redbull Air Race, pak do naší oblíbené šíša-restaurace. Dávám si výborný Tažín a dýmku a pak už jen let přes Berlín domů do ČR.

 

Celkem jsme na skútrech najezdili po Kambodži slušných cca 850 kilometrů. Cestou necestou, po rovinkách i v kopcích. Zažili a viděli jsme toho samozřejmě mnohem více, to už ale nebylo tolik spojeno s moto-cestováním. Celkově jsem byl s výletem spokojen. Nebylo to úplně to, co bych nejspíše podniknul sám/s bandou stejně postižených bláznů, ale užil jsem si to.

V Kambodži jsem se cítil dobře a bezpečně, a to i přes noc v hlavním městě! Lidé jsou slušní, vstřícní a jelikož jste bílý, ví že z vás potečou „dolááááárs“. Miluju asijskou kuchyni a Kambodžskou můžu jen doporučit!

Na závěr bych chtěl poděkovat mé přítulkyni, že tohle se mnou absolvovala! Je to ženská do nepohody!

Kdo máte podobné choutky a podobně shovívavého partnera, rozhodně si do Kambodži zaleťte dřív, než bude pozdě a pohltí ji kompletně Čína, globalizace a/anebo její vlastní plastový odpad.

Líbil se vám článek? Máte dotaz? Pojedeme spolu do Kambodži, ale tentokrát na kroskách, bez bab a džunglí? :)

Napište mi do komentářů nebo do zpráv ;)

Cestování zdar!

Jarin

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE