Vlakem za sněhem do Toskánska

   Než se pustím do vyprávění o našem nečekaném dobrodružství v Toskánsku, došlo mi, že jako uvědomělý občan musím zajistit soulad s legislativou GDPR :-) Chtěl jsem tedy jednotlivé účastníky anonymizovat použitím označení „pán 1, pán 2....“, ale pak jsem si představil jednu genderově nevyhraněnou komunitu, jak by vykřikovala, že jsem maskulinní misogyn a zase jsem byl v koncích. Už už jsem to chtěl vzdát, ale nakonec jsem na to vyzrál, zapřemýšlel politicky korektně a prostě Tomáš bude „osoba č.1“, Jirka „osoba č.2“, atd. S klidným svědomím tedy mohu pokračovat :-)

   Po nezbytném euro-úvodu už Vám snad bez překážek můžu popsat, co jsme zažili. Myšlenka sama vznikla díky přispění našeho Ježíška, který se tentokrát vybičoval a kromě obligátních ponožek mi laskavě doručil i knížku o Toskánsku. Po jejím prostudování mi bylo jasné, že tohle bude vhodná destinace pro návštěvu na motorce. A tak jsem nesměle přednesl tuhle myšlenku na naší pivní schůzi. Slovy klasika – všichni byli nadšení, ale nikdo se nechtěl zúčastnit...

   Pár gramů alkoholu do žíly ale udělalo své a parta sedmi odvážných byla na světě. Jak se ale ukázalo, problémy měly teprve přijít... Kdo zná dobře film o Cimrmanovi, tak asi tuší, co jsme si doma vyslechli jako odpověď na celkem jednoduché oznámení, že v květnu nebudeme doma. „Kam bys jezdil, doma budeš, už si se narajzoval dost!“ Zhruba v tomto duchu přiletěly reakce od našich spolubydlících opačného pohlaví :-) Po menších či větších obětech jak finančních, tak osobních, jsme ale všichni v ruce drželi čerstvě orazítkovanou Povolenku k opuštění ubytovacího prostoru. No, když se ale nad tím zpětně férově zamyslím, tak tyhle problémy jsem měl vlastně jen já a osoba č.1. Dvojka si to umí zařídit, trojka se čtyřkou jsou šťastně svobodní a Láďa si pro jistotu vzal ženu s sebou...

   Kritická situace byla tedy zdárně zažehnána a nastal čas bližších plánů. A když už jsem to celé vymyslel, tak jsem to ještě vyšperkoval nápadem jet z Vídně do Livorna vlakem! Někde hluboko v koutku hlavy jsem nosil myšlenku, že něco takového jezdí. Po chvíli hledání za pomoci přítele Googla a po poměrně zdlouhavé komunikaci s informačním oddělením rakouských drah, jsme se stali hrdými majiteli jízdenek na Nightjet z Vídně a zpět. Ceny jízdného si jistě každý najde sám, já chci jen upozornit, že se významně liší dle období, využitých služeb (místa k sezení vs. lehátko vs. samostatné kupé pro 2 osoby), ale i směru jízdy.

   Po trpkých zkušenostech s bohatnutím Evropanů (a tím pádem jejich touze furt někde courat) z předchozích let, kdy jsme se každý den přesouvali do nového noclehu a ztratili hledáním něčeho vhodného skoro půl dne, jsme se rozhodli pro již osvědčenou variantu ubytování na jednom místě a ježdění hvězdicovitě po okolí. Má to i výhodu v možnosti shodit z motorek kufry a užít si celý den nalehko, bez zbytečných stresů, s jistotou postele a škopíku piva na konci.

   Bylo jasné, že je hloupost se na motorkách plazit skrz profláklá centra středověkého umění v podobě Florencie, Sieny apod. V knížce od Ježíška byla totiž i jedna posvátná moudrost – "skutečnost stejně nikdy nebude hezčí než profesionální fotografie těhle míst". Z toho důvodu jsme zvolili centrem naší výpravy hotel v horské vesničce, kde mají bazén, restauraci a garáže pro motorky. Cena, vzhledem k termínu, byla celkem přijatelná.

   Vytvořil jsem trasy na jednotlivé dny, předal k exportu do různých druhů navigací a legrace mohla začít.

   Na den odjezdu vlaku z Vídně samozřejmě pan Zákopčanik oznámil radikální změnu do té doby krásného počasí a nás čekala Sodoma Gomora v podobě větru, deště a teplot, za kterých slušný člověk ani nejde ven. Vzhledem k tomu, že jsme měli zaplacené jak jízdenky, tak i hotel, byla vidina případných ztrát natolik silné afrodisiakum, že jsme se zázrakem všichni sešli na nákladovém nádraží ve Vídni. Prvotní informace o tom, že motorky si k vagónu váže každý sám způsobila, že jsme byli všichni vybaveni kurtami s ráčnou, které vážily dobrých 5kg. Ale jak se ukázalo, rakouské dráhy si vzaly k srdci výzvy k pomoci uprchlíkům a na tuto činnost najaly nějakou partu chlapíků, odhadem odněkud z Balkánu. Kurty, nebo přesněji řečeno provázky, se kterými bych nešel ani venčit psa, jim také dodaly dráhy a oni těmi našemi krásnými a hlavně fungujícími, pohrdli. Ty jejich se musely napínat ručně a podle toho to taky vypadalo... Krásně plandaly a o nějakém utažení bylo těžké mluvit. Upínací místa také volili podle fantazie a na naše námitky reagovali jenom pokrčením rameny a slovíčkem „egal“. Vypadalo to, že tím vyčerpali tak 30% své německé slovní zásoby. Trojka měl ještě tu smůlu, že jednoho z nich, zřejmě v záchvatu nečekané pracovitosti, napadlo dát jeho BMW na hlavní stojan. Pevné spojení s vagónem, s nemožností využít alespoň minimálního pružení motocyklu, udělalo cestou přes Alpy své. Vibrace a rázy utrhly držák bočních kufrů. Ani my ostatní jsme ale neodcházeli od motorek úplně klidní a s vědomím, že zítra budeme možná v lepším případě sbírat motorku z podlahy vagónu, kde se bude celou noc mlít, nebo v tom horším budeme ráno zírat na prázdné místo...

   Flaška rumu nakonec dokázala trochu zvednout náladu, tak jsme se nějak poskládali na lehátka, která ale rozhodně nebyla projektována na euro-muže našich rozměrů. Natáhnout si nohy byl nemožný úkol a pokrčení naráželo na strop vagónu :-) Původně jsem si myslel, že jsem celou noc oka nezamhouřil, ale ráno mě vyvedlo z omylu. Začalo to celkem nevinně – dámská účastnice našeho zájezdu postrádala mobil. Jako slušně vychované děvče hledalo chybu nejprve u sebe a připustila tedy možnost, že v tom chaosu při nakládání ho nechala ležet na motorce. Tato chvályhodná sebekritika ale za pár minut vzala za své, když zjistila, že má úplně vyluxovanou peněženku. Bylo jasné, že jsme v noci měli v našem kupé neohlášenou návštěvu. Jak to funguje, jsme se následně dozvěděli od dalších okradených motorkářů ze Slovenska, kterým zmizely i doklady a tím pádem si zpestřili dovolenou 4-hodinovou návštěvou na policejní stanici Livorno. Tam jim bylo vysvětleno, že obsluha vlaku při prodeji jídla a pití tipuje „kafky“ vhodné k noční návštěvě a tyhle informace předávají zlodějíčkům, kteří na stanici, kde vlak zastavuje, už jdou na jisto... Prostě tohle asi bude to multikulturní obohacení, o kterém mluvila Mutti Merkel. Takže vítejte v nové, lepší Evropě!

   Vzhledem k okolnostem lze považovat málem za zázrak, že motorky jsme na vagónu našli ve vzpřímené poloze a kromě již zmíněného upadlého bočního kufru, jsem ještě objevil na své motorce místo bez barvy, což způsobila plandající kurta a 1200 km „leštění“.

   Kdo z nás sázel na typicky italské počasí, byl zklamán. V podstatě pokračoval marast, který jsme opouštěli v Čechách, takže přesun do hotelu probíhal za deště a v gumoobleku. A ten není zrovna shovívavý k našim atletickým postavám :-)

   Aby toho nebylo málo, tak jsem hned po pár kilometrech jízdy trefil kočku. Vyběhla z příkopu a neomylně mířila pod mé přední kolo. Sociální cítění nemám, takže mě ani nenapadlo provádět nějaké úhybné a brzdné manévry. Prostě jsem jen pevně chytil řidítka, stihl se pomodlit a doufal, že fyzikální zákon, lakonicky vyjádřený úslovím „větší pes mr... ehm... souloží“, bude platit. Ozvala se rána, já nadskočil půl metru, kočička měla zřejmě zkažené odpoledne, ale v duchu jsem poděkoval panu Newtonovi, protože moje těleso dál pokračovalo v pohybu rovnoměrném, přímočarém. Při pozdější zastávce jsem ale zjistil, že setkání nezůstalo úplně bez následků a mám prasklý kryt pod motorem. A jak náš výlet začal, tak pro mě následně i skončil. Cestou domů, jen pár kilometrů od ubytovacího prostoru, na mě pro změnu zaútočil nějaký pták s nízkou dráhou letu. Dostal jsem pecku do předního plexi, všude krev a peří. Plexištít je na odpis, ale jsem nakonec rád, že to opeřenec nevzal o pár centimetrů vedle, to by mě trefil přímo a nevím jestli bych takový náraz ustál...

   Jednotlivá místa a etapy asi nemá smysl popisovat, to si každý zvolí a naplánuje sám. Dovolím si snad jen malý tip v podobě doporučené návštěvy termálních pramenů v Saturnii. Nádherně teplá voda, až kýčovitě pěkné prostředí a hlavně v současném světě již nevídaná věc – je to všechno gratis. A pro někoho jako já, je snad povinnou zastávkou Autodromo di Mugello. Mimochodem, přímo pod autodromem vede jeden z nejdelších železničních tunelů v Evropě z Florencie do Bologni, kterým jsme o pár dní dříve jeli z Vídně.

   Celkově musím říct že Toskánsko je krásné, jak na ježdění, tak na koukání. V oblastech, kde jsme se pohybovali, byl minimální provoz, silnice jsou nečekaně dobré a v horách nádherně zakroucené – rovinku prostě nenajdeš :-)

   Ale překvapila mě jedna věc – Ital, co obsluhoval stroj na výrobu dopravních značek, asi usnul v práci a udělal tak 10 000 ks „padesátek“ navíc. A když už je měli vyrobené, tak je rozházeli po celém Toskánsku. Tam prostě nenarazíš na úsek, kde by nebyla. Naštěstí, jak se ukázalo, tak i místní to vnímají spíše jako doporučení a vůbec se tím nezatěžují. Na Policia Komunalle jsme narazili dvakrát. Jednou nám uhnuli až skoro do příkopu, abychom je mohli předjet a podruhé mě přistihli při předjíždění na plné čáře a nijak je to nevzrušilo...

   Stacionární radary už jsou neodmyslitelnou součástí všech vesnic a městeček, ale podle jejich zanedbaného stavu a posprejovaných čidel doufám, že jejich funkce je především odstrašující. To ale uvidíme až za pár týdnů, jestli nepřijde nějaký pozdrav s nesmělou žádostí o příspěvek do obecní pokladny.

   Počasí nás tentokrát řádně vytrestalo, takže jeden den jsme vůbec nemohli vyjet. Prostě 2 stupně a sněžení nejsou úplně vhodné pro tenhle typ zábavy. I znalci místního prostředí byli zaskočeni a kroutili hlavou s tím, že takové počasí nepamatují. Pro nás to znamená jediné – termín pro další návštěvu Toskánska musíme posunout minimálně na červen.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE