moto-care



Stopa na highest road EU 2018

Není to cestopis o dobrodružství v Asii nebo divokém Balkánu, ale i v místech bližších se dá zažít a užít na cestách spousta legrace. Takže snad někomu poslouží jako nápad kam vyrazit na divoko :)

Kapitoly článku

Je tady červen, měsíc, kdy si pravidelně udělám 7 dní svobody, na což si žena i děti už zvykly a ujíždím za poznáváním Evropy se sedla mého Átečka. Letos padla volba vyjet na Highest road, na nejvyšší možný vrchol, co se vyjet v EU dá a taky shlédnout Stelvio passo a spoustu jiných míst. Plán cesty mám na starost zase já údajně proto, že mám nejvíc času :/ . Za mě - kam dojedem dojedem, co zažijem a užijem se uvidí. V mapách vyhledám co nejmenší cestičky a hlavně se vyhnout velkým městům. Nejhorší bude přejezd přes naše jížní sousedy po dálnici...

Letos se k nám Švábeňákům, ke mně na mé Africa Twin 750, Kučovi na BMW X Country 650, Karasovi na BMW GS 650, přidává Bob se svou Suzuki V Strom 650 z Drnovic. Vyjíždíme místo soboty v neděli, páč v sobotu večer se konala ještě jedna vydařená veselá akce, na které jsem nesměl chybět. Vzhledem k tomu byl čas odjezdu domluven až na 10:30, abych stihl trochu dospat… Scházíme se u Kuče a jsme tu sami dva. Po 15 minutách přijíždí Bob a hned sděluje, že zapomněl ešus a vrací se domů, prej že nás dojede nebo máme počkat na hranicích v Mikulově. V 11 vesele přijíždí Karas, no hlavně, že má dobrou náladu, bo my jsme spaření a ještě jsme nevyjeli. Cesta byla zvolená ta nejrychlejší a nejhorší možná po dálnici. Ženeme to k Mikulovu, kde parkujeme u poslední benzínky v ČR a bereme plnou. Po chvíli přijíždí i Bob. Na trase skrz Rakousko po dálnici vyplázneme 5 E za dálniční známky a ženeme to k Villachu. 1. den najeto 533 km a hrůza největší je za náma. Bivak rozdělán u řeky Gail, kam jsme dojeli skrz vesničku Nötsch a lesní cestou kolem pískovny po šotolině k řece. V řece provedená koupačka, pár piv, do stanu a spát.

2. den

Odjezd směr Slovinsko. Skrz městečko Kranjska Gora jedem projet Triglavski národní park. Projíždíme, co se dá a směřujeme na Bovec. Už tady si člověk říká, že to utrpení po dálnici za to stálo. Z Bovce směr nejvyšší Slovinská hora Mangart. Před Mangartem zastávka po cestě u hospůdky pod Mangartem, kde dáváme na doporučení vrchního místní burger s hranolkama. Restauračku doporučuju, mají výborný jídlo, teda burger byl fakt dobrej. Po obědě hurá nahoru. Mangart krása, kochačka, fotečky, Karas zvládá i výšlap o něco výš. Hurá dolů a přejezd do Talijánska. Hned za hranicemi zastávka u jezera Rio Lago. Čistá voda jak z filmu o Vinetuovi. Na parkovišti se nemusí nic říkat a všichni hned, že se jdeme vykoupat. Pár lidí se tu povaluje na pláži, ale nikdo se nekoupe. Skáčeme s Karasem do vody a schválně kdo tam dýl vydrží, přece jen horské jezero. Osvěžení super a hurá dál do sedel. Po silnici SP76 směr k cestě SS13 na Pontebo. V Pontebu si dáváme na náměstí kávičku a čekáme až otevřou nějaký obchod k nakoupení proviantu na večer. Směřujeme to do kopců po cestě značené pro cyklisty HP3. Nádherná vyjížďka do hor, úzkou cestičkou, kde nás nakonec překvapí zákaz vjezdu z důvodů překážek na silnici. Je večer, jsme drsní motorkáři a proto nás zákaz nestresuje a jedeme dál. Cesta je od popadaných stromů prořezaná a vyjížďka stojí opravdu za to. Na vrcholku chce Karas bivakovat, ale vzhledem k tomu, že jsme pořád v zákazu, mrholí, tak už zas tak drsní nejsme, neriskujeme a popojíždíme ještě dál. Dobře jsme udělali, páč jsme narazili na zavřený srub s teráskou a je jasný, kde dnes spíme. Máme to i s posezením a nemusíme vybalovat stany. Spíme pod střechou na terase. Ujeto 238 km.

3. den

Sjíždíme z kopců do městečka Paularo a dále na SP23 dál SP24, SR465. Silnice samá zatáčka provoz nijak velkej. Před městem Ravascleto jsme si naplánovali zase výjezd po úzkých malých silničkách do kopců, zde na této metrové cestičce je, jak jinak, opět zákaz. Vzhledem k dopoledním hodinám tento zákaz respektujeme a vracíme se zpět na silnici SR465 a pokračujeme směr Cortina d´Ampezzo. Kdo zná, ví kam míříme - po cestě SP638 na passo Giau. I cesta sem stojí za to. Samotné passo Giau nádhera, to nejde popsat to se musí zažít. Odsud po cestě SP641 směr Marmoláda a zastávka u Lago di Fedaia. V roce 2004 jsme s klukama projížděli toto velký středisko, ale z druhé strany... Odsud to směřujeme do městečka Auer – Ora, kde nakupujeme proviant na večer a domlouváme se, že dnes, protože někteří, nebudu Boba jmenovat, který potřeboval teplou sprchu, budeme nocovat v kempu. Dle map nalezen kemp u jezera Lago di Caldaro v kempu sváteho Josefa za 12 E při spánku under open air bez stanů. Koupačka v jezeře, hrozný vedro a v kempu jdeme na točený, na který nás pozval Karas. Díky.  Dnes ujeto 302 km.

4. den

Nás čeká slavné Stelvio passo. Po cestě SS42 to razíme přes passo Mandela, passo Tomale a co pro mě osobně nejkrásnější passo Gavia. Malej provoz, krásný točitý úzký cestičky horskou krajinou. Můžu říct, že toto passo stojí za to sjet a zanechat tu naše stopy :). Tady si na kopci opět všímám jedné pěkné věci a to, že cyklisté kteří na vrcholku stojí vždy zatleskají nově přijíždějícímu, hezký mňo… Taky se zde stal první pád naší výpravy a to Karas v nulové rychlosti neudrží svoje GS a ze země ho zdvihá Bob. Izolačka blinkr udrží a malej škrábanec enduro jen zdobí. Z passa Gavia, kde jsme se celkem dlouho kochali přejíždíme na passo Stelvio. Krásný vracečky bych si rád užil, kdyby… Provoz hustší jak na D1 nehledě na nadupané sporťáky ferari a porscháky a jiná vozítka v podobě traktorů z Belgie. Hurá jsem nahoře koupím magnet a nálepky, kochačka, fotečky a hurá dolů. Přijel jsem, viděl jsem, přežil jsem. Stelvio je krása, ale ten provoz a těch lidí…Každopádně můžu si Stelvio zařadit mezi mé další evropská nejznámější passa, který jsem zdolal.

 

Ze Stelvia to ženeme na Merrano a odbočujeme do hor na cestu LS/SP3. Krásná vyjížďka do kopců. Je to slepá cesta. Na vrcholku u Lago di Vernago po levé straně parkoviště s cedulí Privat parking Otzi Rope park, přesto parkujeme a na dnešní den máme opět luxusní spaní ve výšce 1600 m n.m. pod pergolou lanového centra. K přehradě je to odsud pěknej kousek, ale už když jsme se k ní vydali takovou dálku, tak se přece jen okoupu. Voda je, jak jinak, ledová. Ujeto 252 km.

5. den 

Ráno nás budí dovoz proviantu či co, borec si nás ani nevšímá vyloží si zboží a nechá nás dál spát. Centrum otevírá až v 9.30 hod a to už budem dávno na cestě. Při odjezdu na parkovišti Karas pád v nulové rychlosti č.2 tentokrát pomáhám ze zdvihem GS já. Dnes dobudeme střechu Evropy! Jedeme na Merrano a odsud po cestě SS44 na Timmelsjoch Hochalpenstrase směr Rakousko. Timmelsjoch nádherný passo. Po vjezdu z Itálie do Rakouska nás zastavila brána s mýtným do vjezdu národního parku Otzi, kde byl údajně nalezen nejstarší člověk na světě. Zde se nachází i nejvyšší horské motocyklové muzeum, které nenavštěvujeme. Platíme 19 E za vjezd do parku a směřujeme do Zwieselsteinu, kde dáváme oběd a pivko. To, že není alkohol free zjišťujeme až při placení, ale v reichu, jak říká vrchní, je to ok. Při obědě jsme nastudovali kudy na Highest road. Před Soldenem doleva a stále do kopce. Cesta je tam již označená. U další brány zacálovat 6 E za vjezd a užít si prázdné cesty, bo toto místo dnes motorkáři  ještě neobjevili. Dojíždíme na nejvyšší bod na parkovišti, který značí výšku 2798 m n.m. Toto však není náš nejvyšší cíl. Jak jsem se v jednom cestopise na motorkářích dočetl, jde to ještě výš. Hledáme tunel a šotolinovou cestu. Projíždíme areálem a při focení u slona si bystrozraký Bob všímá té díry do skály. Máme to! Výbordelným tunelem razíme na další parkoviště, odkud už je cesta jasná po šotolině co nejvýš to půjde. Zastavuje nás až sníh. 3000 m n.m. dnes nedobudeme, ale krásných 2970 m n.m. ujde :) .  Válím se ve sněhu, sbírám kamínky pro děti, kochačka, fotečky, nádhera. Cíl cesty splněn se vším všudy. Cesta zpět přes Timmelsjoch z opačné strany a směřujeme k Brenneru, kam jedem vyprovodit Boba a Kuču, kteří ráno odjíždí zpět do vlasti. V Brenneru je největší soustředění polizei, vojáku, carabinieru, ale uprchlík a migrant žádný. Za Brennerem to bereme do hor, abychom našli nějaký místečko na spaní. V horách někde po sjetí z cesty L230 na polňačku nacházíme dřevěné boudy plné sena, taky ale i se včelíma úlama, takže uvnitř spát nebudeme. Začíná poprchat a rychle stavíme stany. Dáváme pivka a večeři ještě než začne pršet. Poprvé nás chytá déšť, ještě že už ležíme. Ujeto 272 km.

6. den

  Ráno vylézám ze spacáku, kosa jak v Rusku. Po dešti v 1500 m n.m. se není čemu divit. Rychle se loučíme s Bobem a Kučou, kteří jedou na dálnici a směr domov. Já s Karasem odjíždíme zpět do Talijánska , kde přece jen svítí slunce a je teplo. Z Brennneru jedeme na Brixen, zde odbočujeme do hor směr Meluno a dále po horské neoznačené cestičce až do San Martina. Cestička úzká, krásná, plná zatáček a hlavně bez velkýho provozu tak, jak to má rád snad každý. Ze San Martina po SS244 s odbočkou na AlPlan de Mareo po neoznačené cestě přes passo jehož název si nepamatuji. V jedné z vesnic mám nehodu! Z parkoviště z levé strany vyjíždí pickup asi VW Caddy tuším to bylo a nedává mi přednost. Rychle reaguji, dupu na brzdu, přední páky mačkam obě. Zadní kolo mi podjíždí a v nulové rychlosti vrážím bokem do vozidla. Taliján se neobtěžuje a ujíždí vesele dál a já tancuju z nohy na nohu abych se s Átečkem nepoložil na zem. Ustávám to, hercna bije jak vzteklá a možná jsem se i poprděl. Zastavuje pouze vozidlo za mnou a motorkář v protisměru. Říkám všechno ok a vystrašeně ujíždím dohnat Karase. Jedem až na hranice k passu Stallo. Jedná se o přejezd z Italie do Rakouska, kde pouští 1 x za hodinu vždy o půl – třičtvrtě z IT a z celé – čtvrt z Rakouska.  Přijíždíme k semaforu a vidíme, že máme 35 minut čas, takže dáváme v restauraci u přejezdu oběd. Těsně před třičtvrtě vyjíždíme a jedem asi jako poslední. Tuto trasu jsem jel i v roce 2004 kdy jsme jeli zárověń asi ze stovkou motorkářů a nemohl jsem si to tak vychutnat. Dnes i zastavuji a fotím a užívám si prázdnou klikatou cestičku. Na vrcholu dáváme s Karasem půlhodinovou kochačku a směřujeme dál do Rakouska. Před sebou máme poslední passo a pak už jen ukrojit co nejvíce z cesty k domovu. Skrz Reich dojíždíme až k jezeru Packer Stausee někde pod Grazem. Krásný místo, ale všude kolem jezera soukromý pozemky a nikdo nikde, až v jednom místě po cyklostezce kus volného lesa a místo pro naše stany. Zde poslední noc v divočině. Ujeto 455 km.

7. den

Přejezd po nudné dálnici směr domov. Ve chvíli u hranic s ČR, kdy si opět říkám, že Átečko na dálnici nepatří v protisměru potkávám 4 afrikánce a moje srdce zaplesá, že nejsem sám, kdo tohle nutné zlo musí vydržet, aby se někam dostal.  Hned za hranicemi se s Karasem rozdělujeme a já si jedu projet ještě naši krásnou Pálavu. Domů přijíždím v odpoledních hodinách, mám najeto 432 km a už při příjezdu vím, kam vyrazím na můj příští týden svobody. Ukrajino těš se, až i na tobě zanecháme stopy…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 20x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist