sumoto_duben



Řím, Rimini, San Marino a Vajont

Něco málo o tom, jak jsem si z Moravy odskočil na pizzu do Říma, vykoupat do Rimini a nabýt dojmů do Alp a San Marina.

Kapitoly článku

Nejde o „klasický“ cestopis – když jsem napsal, že jsem si odskočil, tak to myslím vážně. Zdůrazňuju to proto, aby se zas někdo neozval (stejně jako po Výletičku do Chorvatska), že jsem cestou neblýsknul ani jedno foto a podobně. Jediná zastavení cestou do Říma totiž byla ta, když jsem potřeboval natankovat. A benzínky jsem fakt nefotil, protože ty jsou, ač věřím, že je to k neuvěření, víceméně stejné jako u nás. Navíc, foťák nevozím a vše fotím na mobil – kvalita fotek tedy není echt gold, za což se omlouvám. No a teď něco málo o tom, jak to probíhalo.

Rozhodnutí podívat se do Věčného města přišlo v úterý večer, a ještě tu neděli se stalo realitou. Narychlo jsem si domluvil volno v práci, provedla se kontrola, zda je Sněhulák (Kawasaki Versys 650) v kondici, aby mi v tom vedru neroztál, a mohl jsem vyrazit. Jediné, co se nestihlo, bylo přezutí přední pneumatiky, protože do soboty jsem byl na srazu vojenských historických vozidel u Vidnavy. Tuto drobnou komplikaci jsem vyřešil večer před odjezdem slovy: „Na cestu tam ještě dobrý a v Římě už to nějak vyřeším.“

1. den (7. července): ujeto 1357 km

V 02:40 hod. začal řvát budík – zněl jak z jiné planety. Vypotácel jsem se z pokoje a v duchu jsem si říkal, jestli je to opravdu dobrý nápad. „Ale jo, je!“ Takže jedno rychlý kafe a v 03:30 tradá směr jih.

Provoz skoro nulový, nikde ani mrtváčka, a tak jsem se už před čtvrtou hodinou dostal Vlárským průsmykem na Slovensko a nedlouho potom u Nemšové vjel na jejich dé jedničku. Tím začla mnohahodinová nudná jízda po dálnicích s jedinou výjimkou v Rakousku, kde jsem před městem Neusiedl am See sjel z A4 na silnici B50 a 30 km jsem si mohl užívat jízdu mimo čtyřproudé komunikace. Dalším zpestřením byla zasekaná dálnice před Benátkami, kde jsem si zakličkoval mezi popojíždějícími auty; což přišlo celkem vhod. Jak už jsem psal, zastávky jsem dělal jen kvůli dotankování: na Slovensku před čárou s Rakouskem, v Korutanech za Klagenfurtem u jezera Wörthersee a v Itálii před městem Ferrara. Naposledy jsem nakrmil Sněhuláka 50 km před Římem a po ujetí 30 kiláků jsem prostřednictvím mýtné brány přikrmil italský rozpočet. Něco málo přes 700 km po italských dálnicích vyšlo na 56,90 €. Zlaté dálniční známky. Prakticky přesně v 17:30 hod., po dlouhých 14-ti hodinách, jsem zaparkoval před hotelem Rouge et Noir, kde už mě vítali švagři, kteří k talošům vyrazili o den dřív (dodávkou).

Po ubytování a rychlé sprše jsme vyrazili na pizzu, která byla spláchnuta vínem, a pak na metro, ze kterého jsme vystoupili nedaleko Vatikánu. Po zjištění, že bápež zrovna nejuká na měsíček, jsme to ze Svatopetrského náměstí vzali kolem Andělského hradu a egyptského obelisku před palácem Montecitorio k fontáně di Trevi. Tam jsme vyhodnotili prohlídku nočního Říma jako dostačující a rozhodli se pro návrat do hotelu. Na Náměstí Barberini byly vstupy do metra uzavřené, tak jsme to zkusili ještě na Náměstí republiky. Výsledek stejný, tudíž jsme si domysleli, že po jedenácté večer to má krtek na háku a vzali si taxík.

 

2. den (8. července): ujeto 19 km

Ráno po snídani jsem začal shánět pneuservis. Začalo to celkem slibně, podle strýčka Googlu byl servis prakticky za rohem. V reálu byla na onom místě zarostlá zahrada a v okolí 200 m nebylo kromě jednoho skladu a pár rodinných domů vůbec nic. Dal jsem strýčkovi ještě jednu šanci a vydal se k pneuservisu na ulici Casal dei Pazzi. Ten tam sice byl, ale přezouvali gumy jen na dodávkách a, jak mi říkal jeden ze zaměstnanců, občas i na osobácích – na motorkách rozhodně ne. Google ukazoval, že o dvě ulice dál by měl být nějaký moto servis. Protože se k němu nedalo z hlavního tahu odbočit doleva, pokusil jsem se projet zástavbou plnou jednosměrek a přijet tam z opačné strany. Lehce se to řekne a hůř udělá – dopravní značení mě totiž vždycky dovedlo jen k místní věznici. Když už proběhla třetí obhlídka věznice, tak jsem si řek, že lepší, než budit svým počínáním zájem vězeňské ostrahy, bude najet na hlavní tah, dojet někam, kde se půjde dát otočit a vrátit se zpět. Takže zpátky kolem pneuservisu na Casal dei Pazzi a po hlavní štráse směrem ven z Říma. Při otáčení na ulici Casale di San Basilio jsem postřehl, že místní benzínka slouží i jako pneuservis. Zaplul jsem tedy tam a po dotazu se mi naštěstí dostalo odpovědi, že Sněhuláka přezují. Po obutí nové přední pneumatiky a zaplacení 132 € jsem se vrátil do hotelu, odkud jsem, už po svých, vyrazil obhlídnout Řím za denního světla.

 

3. den (9. července): ujeto 364 km

Tento den jsme se švagry přesunuli do Rimini. Oni tam vyjeli hned, já, protože jsem hlava děravá a nenakoupil jsem den předtím prezenty pro rodinu, to vzal nejdřív do centra. Navíc jsem se chtěl projet se Sněhulákem po Věčném městě a ne jen po jeho okrajových čtvrtích. Když jsem míjel Vatikán, měl jsem nutkání vzít to na Svatopetrské náměstí (abych si mohl Sněhulák odškrtnout další stát). Chuť jsem si nechal samozřejmě okamžitě zajít, protože mi bylo celkem jasné, jak by to dopadlo – v tom nejlepším případě bych dostal od karabinierů pouze přes držku. Po nakoupení magnetek a nějakých drobností jsem se vydal směr Rimini. Začátek nic moc, začlo poprchat a z kostek na ulicích se stalo kluziště – nebylo třeba nijak zvlášť otočit heftem, aby šel Sněhulák štorcem. Naštěstí déšť skončil dřív, než jsem opustil Řím a přes vnitrozemí už mě čekal jen suchý asfalt.

Do města Terni jsem přijel po dvou hodinách. Na benzínce při kávě jsem došel k závěru, že pokud se chci do Rimini dostat ještě za světla, tak to budu muset vzít po dálnicích. Za dvě hodiny jsem se totiž nedostal ani sto kiláků od Říma. A to mě nejvyšší úseky přes pohoří Apeniny teprve čekaly. Svezení po silnicích s šířkou sotva na dvě auta a malým provozem sice pěkné, navíc samé zatáčky a kopce s výhledy, ale díky tomu se nedalo jet svižně. Najel jsem tedy na E45, po které následovala SS318 (jsou to víceméně dálnice, ale bez poplatku). Protože jsem trochu nahnal čas, sjel jsem na SS219 a za městem Gubbio na SR452. Z té jsem se dal na SP3, která 30 km od pobřeží navazuje na silnici E78 (opět spíš dálnice, jen bez poplatku).

U města Fano u Jaderského moře jsem na mýtné bráně vyfasoval lístek s tím, že do Rimini budu pokračovat po dálnici A14. Lístek jsem nechal v ruce, protože ke sjezdu z dálnice to nebylo ani 60 km. Jak jsem si to pádil po dálnici, uviděl jsem před sebou místo oblohy černou stěnu. „Do p....., snad to stihnu k nejbližší benzínce.“ Sotva jsem to dořekl, začaly padat první kapky. Benzínka u Riccione sice byla asi minutu cesty, ale i tak jsem na ni přijel úplně durch. Fičák to byl řádný, protože pod zastřešením širokým 20 m nebyl ani centimetr suchého místa a ani nebylo poznat, že bych pod nějakou střechou vůbec stál. Vlezl jsem dovnitř a brnknul švagrům. Ti mi řekli, ať tam ještě vydržím, že v Rimini padají kroupy velikosti ping-pongového míčku a auta jsou na maděru. Uf, ještě že jsem si dopoledne zajel do centra Říma. Jakmile ta hrůza přešla, pokračoval jsem dál. Po sjetí z dálnice jsem u mýtné brány řešil problém, jak do automatu vložit mokrý lístek, který se začíná rozkládat na prvočinitele. Naštěstí jsem zahlédl, jak z úplně krajní budky někdo vystrčil ruku, aby vrátil drobné. Super! Vycouval jsem ze svého pruhu a přejel k obsluze. Tam jsem opatrně odevzdal lístek – frajer ani nemrk okem a vložil ho do nějakého přístroje. Ten to při třetím pokusu pokousal a vyplivl cenu. No nic, zadarmo to nebude :-) Podal jsem mu mokrou bankovku (to už se na mě dotyčný i podíval), vzal si zpět žrádlo pro prasátko a jel do hotelu. Tam jsem na balkóně vylil vodu z bot a po pokoji rozvěsil hadry a bankovky k usušení. Po sprše a oblečení do suchého jsem se švagry vyrazil něco pojíst a samozřejmě popít. Přece jenom vyhládlo.

Někde mezi Římem a Terni

 

4. den (10. července): ujeto 0 km

Volný den. Původní plán navštívit muzeum motocyklů u Riccione a zajet se podívat na okruh v Santamonice jsme kvůli dešti a silnému větru odpískali. Když se během pozdního odpoledne počasí umoudřilo, vlezli jsme do prvního autobusu, který jel směrem k centru Rimini. Kde se platí jízdné, se nám zjistit nepodařilo (popravdě jsme se moc nesnažili), tak jsme se vezli zadarmo. Cestou zpět navíc bus vypověděl službu. Na náhradní se nám čekat nechtělo, takže jsme pokračovali po svých. Večer klasika – něco pojíst a důkladně to zapít.

 

5. den (11. července): ujeto 1139 km

Po snídani švagři vyrazili k domovu a já si ještě odskočil do San Marina. Říkal jsem si, že když už jsem od něj takový kousek, tak by byl hřích se tam nepodívat. Sněhuláka jsem nechal na parkovišti u vrcholku Monte Titano, kde je pro motorky vyhrazené stání hned vedle velkého parkoviště pro osobáky a na rozdíl od aut to mají zadara. Po prohlídce opravdu moc pěkného historického centra tohoto státečku jsem vyrazil do Alp k přehradě Vajont. Přehrada Vajont neslavně proslula v roce 1963 (pouhé dva roky po dokončení), kdy se do nádrže sesunula část hory. To zvedlo 200 m vysokou vlnu, která zničila městečko Longarone a několik vesnic. Výsledkem, kromě materiálních škod, bylo více než 2000 mrtvých. Hráz to kupodivu ustála.

Z tohoto místa, které ve mně zanechalo hodně hluboký dojem, jsem zamířil nejkratší cestou k dálnici A23, na kterou jsem najel u města Gemona del Friuli. Krom jednoho tankování v Rakousku jsem jel po dálnicích nepřetržitě až za Vídeň, odkud jsem pokračoval přes Břeclav (poslední doplnění nádrže), Uherské Hradiště a Zlín do srdce Valašska. Domů jsem dorazil zhruba kolem 22:00 hod.

 

Shrnutí

Celkově jsem za těch pět dní najel 2879 km. Sněhulák mě nikde ve štychu nenechal a bez problémů zvládl i tropické teploty. Díky kamaráde.

Z cesty mám tři poznatky, které možná přijdou někomu vhod. Začnu kvalitou povrchu silnic a dálnic, protože to mě asi nejvíc překvapilo. Slovensko a Rakousko téměř každý zná, takže nemá smysl to tu rozepisovat. No a italské bych shrnul asi takto – když vám někdo bude prodávat auto a řekne: „Hele, jeto jen po italských silnicích“, tak vemte to první, co bude po ruce a dotyčného pořádně švihněte přes kebuli!!! Tím jsem snad vystihl vše. Ale přidám přece jen jeden příklad: na dálnici, obzvlášť mezi Bolognou a Římem, byly příčné nerovnosti (nevím, jak to jinak nazvat), kterým se nedalo nijak vyhnout. Projetí pak bylo pocitově i zvukově jako rána palicí; chudák Sněhulák.

Pozitivem Itálie je jednoznačně ohleduplnost řidičů aut k motorkářům. Pokaždé, když jsem dojel nějaké auto, a bylo jedno, jestli v Římě nebo někde na dálnici, tak naprostá většina řidičů okamžitě dělala místo k projetí. Jedinou výjimkou byli Švýcaři, kteří jezdili po dálnicích levým pruhem a neuhli ani o píď (opravdu každé švýcarské auto, které jsem potkal) – tak jsem je bral zprava (k prasatům prasácky).

Další plus pro Itálii (i San Marino) je parkování – nenarazil jsem na žádné, které by bylo pro motorky placené. Jen se bylo potřeba dívat na barvu čar, aby nešlo o vyhrazená stání (hlavně v Římě). V San Marinu, hned u historického centra, mají samostatná parkoviště jen pro motorky a skútry – samozřejmě taky zadara. Pokud vjedete na parkoviště pro auta, vaše smůla.

Snad jsem aspoň někoho inspiroval. A i když jsem se zřejmě netrefil do šálku kávy většiny motorkářů, já osobně mám rád, krom toho „klasického“ cestování, i takováto odskočení si někam. Cesta po dálnicích sice nuda, ale díky velkému dennímu nájezdu je pak víc času v cílové destinaci. Ale každý to máme nějak.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (14x):


TOPlist