Po italských sopkách 2022 (a něco navíc)

Po loňském výletu na sever Norska, kde jsem si v létě užíval nízkých teplot a deště plnými doušky, jsem se letos rozhodl pro druhý extrém a vydám se na jih Itálie. Plán je co nejrychleji se přesunout na Sicílii a pozvolnou cestou k domovu, poznávat Itálii a také se vyškrábat na Etnu a Vesuv co to jen půjde a na sopku Stromboli se vydat v nočních hodinách, protože pořád po troškách poprskává, a to může být zajímavý zážitek. No a když jsem na mapě viděl, jak blízko budu od Afriky, začalo ve mně hryzat, že by byla škoda ji vynechat, a tak tam ještě přidávám malou ochutnávku Tuniska. No, hlavně abych to všechno za ten měsíc stihnul a v pořádku se vrátil domů :-) Jmenuji se Standa, jsem ze Vsetína a sedlám KTM 1190 Adventure.

Kapitoly článku

1.den, úterý 5.7.2022

Vyrážím ve 4 hodiny ráno. Prší po Gratz a tak prvních 500 km v nepromoku. 16 °C, cesty prázdné, tak se jede dobře. Sem tam kafe, svačina na benzince. U Udine se obrátily karty. 41,5 °C a to je něco jiného. Za Benátkami trčím hodinu a půl v koloně. Předjet se to nedá, protože kamiony jsou ve všech  pruzích a o nějakém stavění se ke kraji není řeč. Zjišťuji, že v zúžení dálnice u kamionu upadlo kolo, tak jsou tři pruhy svedeny do jednoho. V pět hodin jsem na místě i s nákupem pití na večer. Villa Bordeghina B&B, kousek za Rovigo. Tak šup, šup, otevřít víno a k bazénu.

Dnes najeto 976 km

2.den, středa

Ubytování bylo se snídaní, ale tak brzo nevstávala ani paní domácí, jménem Nataša. Typický italské jméno, že? Takže jsem sám vybrakoval kuchyni a měl to se vším všudy. Ale víte jak snídaně v Itálii. Přeslazený buchtama všeho druhu okolo sedmé vyrážím a opět, jak jinak, směr jih.

I dnes se jedná o dálniční přesun, tak nebude moc co psát, a fotky když tak jen z pumpy. No prostě stovky km italskou krajinou. Ta se v průběhu dne krásně měnila od rovin na severu, typicky zvlněné Toskánsko s vesničkami na kopcích až po velehory od Říma dolů. No a na závěr pohled na Vesuv po pravé straně. Ráno jsme začali na 20 a odpoledne to zakončili na 40°C. Posledních 150 km, jsem už musel jet bez bundy, jen s chladící vestou (taková ta, co se namočí a jak schne, tak chladí. Vcelku to funguje)

 Po zaplacení 50€ dálničního poplatku už to mám do místa ubytování jen kousek. Je to B&B Tenuta san Felice, což je vilka na úbočí hor národního parku Parco Regionale Monti Picentini.

Jsem tu ve čtyři a začíná relax. Pivko mám, bazén tu je, tak dám svačinku a už se cachtám. Póhódá. Zjišťuji, že kousek nade mnou v horách je jakýsi kostel, tak si asi večer ještě střihnu pár zatáček.

Dnes najeto 788 km

3.den, čtvrtek

Tak dnes bych měl podle plánu dorachtat na Sicílii. Lístek na trajekt koupený nemám, ono to jede co chvilku, tak problémy neočekávám. V městě Milazzo mám booklý pokoj na 4 noci. Je to proto, že chci den relax a k tomu realizovat výlet s výstupem na sopku Stromboli, což je vlastně ostrov.

Po boji s pákovým kávovarem na kafe v pytlíku, kdy mi z mikrokávy ještě vytekla půlka za kávovar, vyrážím o půl deváté na cestu.

Tady od Neapole dolů, je cesta bez mítného pokračováním včerejší dálnice, ale je o poznání horší.  Už to jsou jen dva pruhy, navíc krapet hrbolaté a prací na silnici je tu taky spousta. Pozitivní je, že je to skoro celý den zadarmo. Teda platil jsem 2€ za kratičký úsek na samotném konci. 

Celá dnešní etapa je mezi kurde vysokými kopci. Všechno to tu je 1000, 1500 i 2000mnm. Takže samý tunel a nad úzkými údolími  tak vysoké mosty, že se nedívám ani do strany.

No, nakonec jsem dorazil do místa vyplutí trajektu, do města Villa san Giovanni. Přístav nacházím, ten je značený lodičkou, ale místo nákupu lístků už je popsáno slovy a Italskými, tak se motám jak větr v bedně. Ale jak zastavím, abych zjistil jak a kam, přiskakuje stařík s prostým dotazem "tiket ?" Síí, říkám a už mě tahá za rukáv. Marně mu vysvětluji, že ještě sedím na motorce. No prostě motorka u krajnice, šup přes zátaras na jakésik parkoviště, předběhnout frontu aut přímo do budky, vše prodávajícímu vysvětlil a popsal a už mám lístek za 13€ na loďku, směr Messina. Ještě mi cestou k motorce říká jak a kudy dál a taky že mu zaplatím 5€ za asistence. Jako otrlý Čech, s nejsmutnějším pohledem co umím mu říkám, sorry mám jen 100€, ale to pro něj není big problém a už mi to drobí. Umí to klučík, italská a já zjistil, že umím ještě smutnější pohled.  No nic, musím se hodně učit. Doleva, doprava a už stojím ve frontě a za 15 min jsem na lodi.

30 min plavby a mám posledních 40 km na ubytko. Tím je Bell'house v Milazzo. Klíč na smluveném místě, paní domácí čile komunikuje skrze WhatsApp, a zjišťuji že mám pro sebe celý dům. Ono to sice jo, ale záhy zjistím, že je to jedna místnost plus koupelka. Ale stačí to. Je tu vše.

Obletím město, mrknu do přístavu na odjezdy na Stromboli, výběhnu na hrad pod kterým bydlím a projdu přilehlý hřbitov, zaběhnu do obchodu a už toho v tom vedru mám plné zuby. Pivo a třetí sprcha a je deset večer.

Dnes najeto 459 km

4.den, pátek

Dnešek jsem si v itineráři vyhradil na lenošení a taky na zjišťování, co a jak s cestou na Stromboli a hlavně jestli opravdu není nějaký způsob, jak se po nočním výstupu na sopku, dostat zpět na pevninu. První ranní loď jede v 7:15 a tak se mi tam nechce na těch pár hodin platit další ubytko. Počítám s tím, že si vezmu karimatku a přečkám to tam někde na pláži. Podle všeho to bude jen pár hodin.

Ovšem už včera jsem se ujistil, že možnost se dostat zpět ještě v noci není, tak není na co čekat a na Stromboli se vydám už dnes. Plánuji loď v 13:00. Balím věci na výstup, čelovka, větrovky, ruksak, voda, svačina trochu rumu a taky hebla na nocování a po obědě vyrážím směr lodní nádraží. Lístek tam 30€, lístek zpět 25€. Cesta trvá 3 hodiny, i když je to ta okřídlená a vcelku rychlá loď typu Aliscafo. Ono to totiž zajíždí na více liparských ostrovů.

Na ostrově jako první mažu do vybraných agentur, se kterými se k vrcholu dá jít. Je to totiž možné pouze s průvodcem. Všechny sídlí v okolí kostela v centru na kopečku. První je zavřená, ve druhé se dovídám, že výstup je možný jen do 450 mnm (kopec má nějakých 900 mnm a 2000 m pod mořem), cena je 28€, musím mít pevné boty - jdu v motorkářských, bundu a čelovku - vše mám. Trasu mi ukáže na mapě, jít tam sám je za 500€ a zakončí to, že mají plno. Mě z ní třefí. Třetí agentura a taky plno.

O další už nevím, tak mažu zpět do přístavu, jestli tam nebude nějaký naháněč. Vidím stánek, obrázek sopky, ptám se. Jsou to výlety lodí, ach jo. Ale doporučí mi ještě jednu, kousek odtud. Il Vulcano a Piedi se to jmenuje. Mají ještě místo, super. Za 45 min to začíná, tak nachystám co budu potřebovat, zbytek si tu nechávám.

Krátké proškolení o trase a programu, kontrola výbavy, rozdání brýlí proti prachu a vyrážíme. Je nás skupinka cca 15 lidí všech národností. A co, ve skupině jsou tatík s 16ti letým synem z Liberce. Tak se pokecalo a dovídám se, že mají ubytko přímo v té cestovce.  Výstup trvá nějaké 3 hodiny a o nějakých velkých přestávkách není řeč. Fouká vcelku silný vítr, který s sebou nese prach z lávových polí. Bez brýlí a respirátorů by to moc dobře nešlo. I tak to štípe po těle jak špendlíky.Když jsem se dozvěděl, že dole budeme okolo 23 hod, začíná ve mě vrtat myšlenka, jestli mi na té pláži nebude dlouhá chvíle. Rumu není dost.

Za chvilku je ten prach všude. Krásně se lepí na holé časti upoceného těla, tak jsme a to nekecám, jak parta z odpolední šichty na dole Hlubina. Černí jak boty. Navíc celé úbočí po kterém jdeme je sežehlé požárem, který prý vznikl při natáčení nějakého filmu a zdrhlo jim to dál než plánovali. A to taky nepřidá.

Slunko na horizontu a my jsme na plošince odkud budeme do setmění pozorovat vrchol. Postupně dojdou ještě další dvě skupinky se svými průvodci. Popravdě jsem trochu v rozpacích, protože je ten vrchol dost daleko, ale na druhou stranu jsem rád, že už dál nelezem. Stačilo mi. Jakmile se setmí, jde zaznamenat, že tam jakýsi oheň je, sem tam nějaký plivaneček a pak jeden takový, no říkejme mu větší. Za hodinu čekání teda nic moc, no. Ale ten zážitek, že tu člověk byl je k nezaplacení.

A jde se dolů, kde jsme nějak po jedenácté. V agentuře povracíme hebla, vyzvednu si svoje krámy a dotazuji se průvodce na možnost přespání u nich v penzionu. Jsem špinavý jak čert, navíc je moc brzy a vcelku dost fouká, tak bych to i bral. Jenže on je jen průvodce a nepomůže mi. Uááá. Už jsem viděl tu noční očistu v moři, bo takto nemůžu ráno na loď.

Borec z Liberce mi nabízí volnou postel, co mají na pokoji. Jako že na černo? No proč né? Sprcha, čisté hadry z ruksaku a jde se na pivo, platím já. Stihli jsme dvě, než to zavřeli, a tak mám ubytko za 12€ a za ten rum.

Dnes najeto 0km

5.den sobota

A ráno v tichosti vypadnu z penzionu a v 7:15 frčím rychlolodí stejnou cestou zpět na Sicilii.

Na baráku musím vše co jsem měl na sopce vyprat a zbavit toho černého bordelu. Uklohním si vajíčka se salámem a jdu se vyvalit na pláž. Zbytek dne zasloužený relax. Ještě zvažuji, že bych vyrazil na motce za město na nákupy, ale dlabu na to, dal jsem přednost pivu.

Hned druhý den na cestě jsem si zlámal sluneční brýle a včera jsem roztrhl hodinky, tak je potřeba se dovybavit a místní Decathlon se jeví jako dobrá volba. Ale až zítra. Je zajímavé, že tady v Milazzo, byť tu jsou pláže jako prase, nejsou žádné stánky s cetkama a nenašel jsem ani jeden obchod kde bych brýle mohl koupit. Podivné.

Dnes nenajeto taky nic.

6.den, neděle

Tak, poslední den pohody na jednom místě, zítra už zase do akce. Přesun do Palerma a trajekt do Tuniska. Ten mi ale jede až 02:30, tak to bude dlouhý den. Dnešní ranní, ještě příjemné teploty jsem využil k prokrosení města a okouknutí místní mega pláže. Fakt nechápu, že to tu turistický nežije. Voda teplá a čistá, pláže jemný štěrk, je kam jezdit, ve městě je vše, co člověk potřebuje. Ale žádný turistický přetlak, žádné stánky, žádní tmaví prodejci s tisícem klobouků. 

Poledne přebývám na baráku a po jídle vyrážím na motce za město, směr Decathlon, kde kupuji brýle i hodinky a pak frčím do hor, mezi Milazzo a Etnu.Jako první zastavuji ve vybydlené vesničce Ruderi di Rajù. Nedalo mi to a musel jsem zjistit, proč ji opustili, protože je hned u řeky (teda dnes je téměř prázdná, ale voda tu je), ale některé domy jsou ve vcelku dobrém stavu. A byla to právě velká voda, která do vesnice vtrhla a část poškodila. Přitom zahynula celá jedna čtyřčlenná rodina, a tak se cca 400 obyvatel odstěhovalo. Jakmile jsem málem šlápl na hada co vypadal jak upadlý černý sloní chobot, přestalo mě to tu zajímat a už krosím zpět na asfalt a valím proti řece Fiume Madridi do kopců.

Nevím, jestli to tu přesně popisovat, prostě jsem přejel ty hory na jih, u Etny v Moio Alcantra jsem se stočil na sever a přejel ty kopce po hřebenovce SP115 zase na sever. Tam jsem narazil na úžasnou vesničku Roccella Valdemone, posazenou mezi dva skalní masivy a pak taky na skalní park Parcheggio Roche dell Argimus. Odtud z výšky 1250 mnm, jsou vidět Liparské ostrovy a na druhé straně Etna, no a teď to mám při západu slunce, tak ještě flašku, deku a babu a ....

V osm večer dohrčím na barák, Zmastím večeři a přemýšlím jak zorganizovat zítřek. Co musím nakoupit, jak se vybavit na loď do Tunisu, protože už nebyla kajuta a budu spát v křesle a musím mít u sebe vše, co budu po cestě potřebovat a tak. K motorce se během plavby nedostanu. No uvidíme.

Dnes najeto 160 km.

7.den, pondělí

Úkol dne je pouze se dostat do Palerma, najít přístav a počkat na loďku, která jede zítra, o půl třetí ráno. S paní domácí jsem domluvený že vypadnu až v poledne a tak o mám na pohodu. Dokoupím zásoby, abych nemusel jídlo a pití řešit hned po vylodění. V Tunisu bych měl být po obědě a strávím tam dvě noci. Poslední den to jede až večer, tak nějaký ten čas na poznávání bude.

Pobalím krámy, vyčistím a namažu řetázek, uklohním oběd, závěrečné kafe a jede se na to. Těch 200 km dám mimo dálnice, tak to budou místo dvou hodin, hodiny čtyři. No a co. I tak tam budu čekat jak tvrdé Y.

Vyrážím. A co to, co to, zadní brzda nějak zásadně nezabírá. Že bych to zaflákal tím olejem na řetěz? Možné to je, neřeším. Motám se městy podél pobřeží a je to vcelku hezká a členitá cesta. Je na co koukat a řidítkama se taky hezky kroutí. Ovšem zadní brzda už nebere vůbec. Zastavuji, odmašťuji kotouč. A nic. Tak zkouším odvzdušnit třmen. Dělal jsem to ale před cestou, i brzdovku jsem prolil, tak tomu moc nedávám. Navíc brzdovku nevezu, tak moc upouštět nemůžu. No prostě nic. Dívám se, že v Palermu je prodejna KTM, tak přenastavuji navigaci a uvidím. Čas je, tak co. Ještě volám do KTM Frýdek (chválím a zdravím) co si o tom myslí, protože mám podezření na pumpu, tak jestli jde vyměnit gumička, nebo je to na celou výměnu. Moc se mu to nezdá, a doporučuje odvzdušnit, ale proti proudu – od třmenu do nádobky protitlakem. No jak říkám, uvidíme.

KTM servis nacházím, sice jsem musel 300 m v tříproudové jednosměrce proti všem, ale tady se to tak nebere. Kluci na to mrknou. Standardně odvzdušnit, párkrát dolévá brzdovou, pak celé zadní kolo polil konvou s vodou jak na zahrádce (tak se tu zbavují brzdovky na třmenu a kyvce) a prej "test, teď". Tak já test, teď a ono OK. Dotaz "co za to", a prý nic. Vytáhnu plucku slivovice, kterou pro tyto případy vozím, varuji servisáka na nebezpečí, které z ní plyne, on šťastný, já šťastný a hurá do přístavu. Je to tak 15 min motání se Palermem.

Parkuju kousek od přístavní brány a jdu se zeptat, zda jsem správně, slečna v uniformě mi říká že jo, a že do devíti to tu bude otevřené. To mě vcelku překvapilo, bo za brankou bude vcelku nuda. Ale bylo okolo šesté tak se toulám ulicemi, dávám pivo a pak se teda přesunu do přístavu.

Několik kontrol, pak najít Office přepravní společnosti, ale té správné - na poprvé jsem vlezl ke konkurenci a chvilku mi trvalo pochopit, proč se se mnou bába nechce bavit, ale vše nakonec Ok a už se cpu do kolony aut, naštosovaných v několika řadách u mola. Ten co to tu organizuje mě cpe dopředu před všechny a tak se potkáváme s panem Chrdhrenem, nebo tak nějak se ten Švýcar jmenoval. Dáme pivo (moje) napůl a kecáme kdo odkud a kam. Jen info, už jsem s ním pak byl až do odbavení po přistání a bylo to super mít parťáka.

Zahajuji přerod z motorkáře na civila, vyhazuji hadry, jídlo pití, igelitky na zemi a, a, a, . . . ten organizátor řekl, že se posunujeme k odbavení. Ho zatluču smrada. Já v trenkách, všechno na zemi a v první v řadě. Tak to kopcem naházet na motorku a hybaj k celníkovi. První kontrola SPZ, druhá pas, posunout se o 500 m a zde už budeme čekat cca 3 hodiny do příjezdu bárky směr Afrika. Znovu vše přeskupit, najít co bude na lodi třeba, povečeřet a čekat na příjezd.

Dnes najeto 235 km.

8.den, úterý - Salam alejkum, Alejkum salám. السلام عليكم

Tady, je nutno říci, že cesta to byla strašná. Arabáči jsou jiná kultura, ti si jak beduíni všude po lodi udělali ležení jak jejich předkové v poušti, i stan tam měli jedni postavený, a váleli se fakt všude, vařili si jídlo, děcka řvala, baby hulákaly, chlapi se hádali ve frontě na kafe, všichni všechno házeli pod a kolem sebe … prostě pro našince peklo na kolečkách.

Když jsme s panem "švýcarský nožík" konečně našli svá křesla, náhoda, měli jsme je ob jedno v řadě, a představ si potemělou místnost pro tak 50 lidí s křesly jak v letadle, zjistili jsme, že na nich už spí baba, a v nohách na zemi chlap a všude se někdo válel, chrápal a smrděl a v ten okamžik jsem byl ochoten těch 11 hodin i stát. On to okomentoval „…like a scene from a horror movie …“

Tak jsme chvilku seděli na zádi a kecali při popíjení Kpt. Morgena, kterého jsem pro podobný případ přibalil. O půl čtvrté jsme prošli loď a na boční venkovní palubě jsme našli místo, kde si každý ze 4 židlí udělal postel. Z jakési bedny jsem vybral záchranné vesty a postýlka byla i s polštářkem. Paráda.

Sluchátka, muziku a už jsem byl tvrdý jak rohlík.

Prdel byla, že jsme se probrali po sedmé, tak se toho moc nenaspalo, ale kolegova postel měla už jen 3 židle. Asi kouzlo, nebo nějaký, dlouhým pochodem vyčerpaný nomád?

Teď ale začalo to nudné peklo. Ještě 6 hodin. Navíc u baru stále fronta tak 30 lidí a jeden barman, tak nic, no.

Hodinu před přistáním dáváme předobjednaný oběd. Taková ta pultovka. Stejně netuším co, co je. Tak jakési maso, rýže a bylo toho málo tak i hranolky. No a pak už jen vyplnit nějaký papír, kdo jsem odkud co dělám a info k motorce.

Važte si přátelé, Evropské unie. Jaké byrokratické peklo pak nastalo, znají už jen naši rodiče z cest do Jugoslávie. První kontrola Covidpas. To bylo OK. Pak jsem se posunul o 50 metrů a nachodil dalších 300 m mezi, v budkách sedícíma úředníkama a všichni důležití jak hovno na palici a nikdo anglicky. A furt si myslí, že když dokola bude říkat jedno slovo (asi italsky, nebo francouzsky) více a více razantně, že tomu snad pak porozumíme. Čuramedán.

Takže vyplnit další papír, ten byl  jen arabsky a  francouzky a italsky. Naštěstí tam byl zase přicmrndávač, co radil. Jasně že pak za provizi. Pak okýnko, papíry a pas. Dal mi razítko, druhý o deset metrů dál, ten chce zase techničák, přicmrndávač potvrzuje pravost VINka a ukazuje mi OK. Razítko a další okno, tam uřvaný pitomec a dotazy ohledně pobytu, pak tam lítal jak péro a nevěděl co se mnou. Nakonec podepsal i on. Pak další, co všechno zkontroloval a dal už 4. podpis. No za 20 minut odjíždím. Ale co to, u výjezdu kontrola všeho od policajta a milion dotazů, ukazování na mapě kam jedu, na jak dlouho a už jsem volný. Přicmrndávač zůstal nasraný, protože jsem mu nic nedal. Už jsem chytřejší "Only Master card" a bylo.

Přesun do hotelu, nuda a vyčerpání, jen jsem byl vykulený, že tu nic neplatí. Tady si každý na cestě dělá co chce. Oči vykulené a valím nějakých 300 km na hotel Suffetula, což je u města Sbeitla v oblasti Kasserine. Je to tak ve třetině Tuniska směrem na jih. Hned vedle je nějaké echt archeologické středisko. Čučím na to z okna. Check-in, pivo, pivo sprcha, večeře a je po mě.

Dnes najeto 320 km

9.den, středa - Psal jsem, že je tu o hodinu míň? Tak je.

V sedm ráno vyskakuji z pelechu a už frčím na snídani. Mám polopenzi. Pak nabalit pár hebel, nádrž je plná tak můžem. Peníze jsem pořešil z bankomatu. Tuniské dináry se nesmí vyvážet, ani dovážet a zpět na Euro můžete měnit jen nějaké množství. Měnit se doporučuje v bankách, hotelech, nebo bankomaty. Kurz je cca 3 TND z 1 €, takže asi tak 8kč. Na hotelu už může být pozdě a ne všude to jde, banky jsou vesměs zavřené a ATM jsou vcelku k mání často a označené. Vybral jsem 150 TND a koukám že strženo 160TND. Takže 10 je taxa, což se mi potvrdilo při dalším výběru menší částky. Zase +10 TND. Benzín tu je za 2,3 TND a 0,3 pivo na hotelu za 5 TND. Jo pozor, v obchodě jej nekoupite. 2litry Coly v marketu za 2 TND.

No nic, vyrážím. Cílem je poušť a v ní kulisy ze Star Wars městečka, Tatooine, tedy Mos Espa, pak vyschlé, 250 km dlouhé solné jezero Šot el-Džerid, kde se těží sůl, ale netuším jak, bo pod krustou hlíny je mazlavé blato, no a nakonec kaňon Sidi Bouhlel u města Touzeur, zde zase Indiana Jones mířil pancéřovkou na archu, nebo se tu točil Anglický pacient, nebo také Hvězdné války.

Všechno jsem to objezdil a oblozil, je to vcelku u sebe ale kusanec od mého hotelu, který jsem právě volil tak daleko od přístavu, abych to zvládl točit. A málem jsem dnes umřel vedrem, 40°C sálavého horka bez stínu. Ještě jsem nezažil, abych jak tady, musel odpočívat i při chůzi z kopce.

Doporučení: pití berte jen pro jistotu a kupujte studené cestou. Problém to není, a Cola, nebo jiná sodovka o teplotě 35°C se fakt nedá. Zvažoval bych i nějakou termosku.

Úsměvná historka na závěr, na benzince se mnou tankují také dva náctiletí, do svého odrbaného babeto-skútru. A ten jeden že mám supr moto, OK, OK perfekt, já kývu, pak hachla, chachla, já furt kývu a už se mi ten druhý v triku, trenkách a žabkách cpe na motorku. A že teda jestli ho nesvezu do dalšího města, bratru tak 30 km, jsem pochopil. Tak proč ne, že.

Zatopil jsem tomu. Ten se držel jak klíště. Pak jsme mu podal brýle, ať i něco vidí a dával tomu tak 180. Hošík si jednou rukou držel i trenky aby se mu nevytáhly až na ramena. Když vystupoval, šli zrovna nějací kámoši. No, ten byl v tu chvíli šéfem gangu. Moc mi děkoval a že to bylo poprvé v životě, co na velké motorce seděl a co jel tak rychle. Fakt byl šťastný. A já taky, že to bez přilby dobře dopadlo. Na obranu, jsem tu jediný co helmu má. Brýle dostal jako dárek. Jak málo stačí, někomu udělat radost.

Jo a perlička, lízl mě dnes bouřkový mrak, letící krajinou. Ano, já zmokl v Africe. Ale jen lehce.

Poznatek: Hodně se tu šmelí s naftou. V každé dědíně je u cesty několik takových míst, které se dají poznat podle ruční pumpy, páru palet s ušmudlanými kanystry a dvacetimetrovým mastným kolem na zemi. Mám takového tucha, že to vykupují od šoférů náklaďáků a přeprodávají.

Na hotelu dva pivní kousky, sprcha večeře a zítra ráno vyrazit zpět do přístavu na loďku v 19:30 hod. Ale mám tam ještě v plánu největší koloseum na africkém kontinentu v El-Džemu, tam, co se natáčel Gladiátor a Angeliku tam prodávali do otroctví, či co, tak to bude taky pár set km.

Ještě jeden zajímavý poznatek. Před každým městem a městečkem je kruháč a tam mají policajti budku. Pravidelně někoho lustrují. Jsou tam často i zátarasy a pokaždé cedula STOP. Tak já skoro zastavím, pozdravím oni mávnou a já jedu. Někdy ale nemávnou, tak zastavím úplně a čekám. On dojde, podá mi ruku, zeptá se jak se mám, odkud jsem. Když vzpomenu Česko, tak se usměje, zeptá se, jestli se mi tu líbí a řekne, že pokud nějaký problém, mám volat policii. Odjíždím nadšený. Všichni se tváří jako Rambo, ale Česko je přetočí. Nekecám, stalo se mi to 4x.

Jo, a to jsem nenapsal, že první den v Tunisu jsem testoval možnost platit kartou na pumpě, a to koupí Fanty. Aladin za pultem, že only keš a kešule jsem ještě neměl, tak nic, no a flašku vracím. Zvedl se chlápek z tlupy okolo posedávajících nicnedělálků a tu dvoulitrovku za mě zaplatil, a ještě mi popřál "bon voajáž". Velice příjemný úvod do děje. Nevím, jestli by se mi to stalo v ČR.

Dnes najeto 598 km

10. den, čtvrtek

Co je v plánu jsem nastínil. Je to kusanec a v pět bych chtěl bych v přístavu. Už teď se děsím toho odbavovacího ceremoniálu. To zas bude.

Takže snídaně stejná jako včera, vyrovnat dluhy, nabalit krásku, namazat řetázek a jdeme na prvních 180 km do El-Džemu. Cestou platím mítné snad 1,5 TND za 30 km dálnice, sranda. Dálnice tu podle mě není žádná velká výhra. Je tam dost provoz, směrovky nikdo nepoužívá, jezdí se středem, ve stínu pod nadjezdama borci parkují a prodávají melouny a rychlost je 110, za deště 90 km/h. Mimo dálnice je to na km stejně, sice je tam co 50 km město s hojně používanýma retardérama, ale na moto je v 60ce dávám ve stoje a mimo obec se dá mazat neomezeně.

Ale je fakt, že jsou ty dálnice levné. Jo a bacha klouže to jako prase. Posrané kamínky v asfaltu. Každá akcelerace je omezena mým ASR, a já vyrovnávám vlnění motky sevřením půlek. Myslím že krizové brzdění by znamenalo mít hubu v prachu. Tak je potřeba dávat bacha.

Stadión nacházím snadno, parkuju před vchodem a to je výhoda tady toho chaosu, že nikdo neřeší organizované parkoviště. Prostě to přirazíš ke stánku a jdeš. Nějaké vlezné, tuším 12 TND a už šmatlu po historii. No stavba je to úžasná a promakaná, ale jako turista je to lepší než jako gladiátor, kterého vytáhli nohama napřed. A že jich tu muselo být rozsekaných. Brr.

Ještě pochodit po bazaru, no a pojďme už směr přístav. Na těch 250ti km se párkrát platilo mýtné. Ale úsekově, tedy bez lístečku předem. Prd jsem jim rozuměl, nastrčil jsem peněženku a slečny si vždy vybraly, kolik je třeba. Bylo to v jednotkách TND.

Ve tři jsem tu. Mám čas, tak ještě škrknu juknout na Kartágo a na Sidi Bou Said, což je Unescem chráněné městečko na skále plné modro-bílých domků. Já spíš viděl spoustu tmavých prodejců, co do jednoho milují Česko … Ahoj, jak se máš, dám zadarmo, mám 3 děti, help mi, nic nekupuj, jen se pojď podívat, toto dobré pro manželku, děti, milenku,.... Všechno mám naučené, vysvětluji mu, že jsem větší chudák jak on, bacha, to bývá často pravda, a že nemá nic co by mě zajímalo a že mám dětí 5. Drží se dlouho, tak pravidlo nic nebrat do ruk, furt oponovat a neváhat. Klidně drmolit hovadiny česky. Pak mu podat ruku, poděkovat a rozejít se stím, že si každý myslí svoje.

Návštěvu této části zakončím vstupem do hospody na jídlo. Tak snad se nepoto. Písnu zítra. Dávám si tu jejich placku nějaké máčky a sypání viz náš kebab, ale kuřecí. Pár hranolek k tomu a čaj. Tuším jsem platil 13 (×8) a nebylo to špatné. Tady mě štve, že nevím co si dávám a kolik mě to bude stát.

Nadlábnutý se o půl páté vydávám do 7 km vzdáleného přístavu. Najít kancelář na Check-In, a pak najít bránu. Obojí je problém. Tam čekám v koloně asi půl hoďky a pak to začalo. Odbavení trvalo 3 hodiny. Tentokrát se navíc prohrabávali i kufry, tak jsem se pochlubil mým novým stanem, když mě nechal vyházet i válec na sedle. Pan veledůležitý. No, loď odplula o hodinu později, než to všechno odbavili.

Ale mám kajutu. To je jiná liga. Sprcha věci na věšáku, postýlka. Vše zamknuto, a já v žabkách a tričku jdu jak pán na předplacenou večeři. Jen pro info, véča na lodi je za 15€, a kabina pro dva, kde jsem sám a byla za 29€.

Dnes najeto 430 km.

11. den, pátek

Bon džórno. Ty vogo, od teď nemám ubytování. Jako že už stan v kempu, v tom horku?

Na lodičce se spalo jedna báseň. Vzbudilo mě až hlášení že za 30 minut (v sedm ráno) bude Palermo a ať laskavě uvolníme kajuty. Tak palba jako blázen, opláchnout, všechno pobalit, naházet na sebe a frrr ven. Mohlo mě napadnout, že to nebude tak horké, hodinu a půl zpoždění.

Jak po zastavení bárky otevřou sklep, hrk tam, všechno uložit a už se deru ven.

Odbavení je sranda prostě ukážeš pás a jede se. Z Palerma jsem si to namířil na Tonnara di Scopello, takové, prý hezké místo. Pláže, skála, atd. Ale prdět na to. Lidí jak much, turistická atrakce, ucpané cesty. Jedna fotka a pryč. To byl omyl. Další bod je městečko Erice. A to je jiné kafe. Teda taky turistický, ale už je na co čučet.

Je to městečko na skále s hradem v 700 mnm, samé uličky, výhledy do nekonečna a na všechny strany. Pochodím, pofotím a už padám serpentýnami dolů, směr Caltabellota s horou Torre Romana. Opět se deru do strašné výšky a jedna zatáčka střídá stuhou. Skály, výhledy a když horu objedu, nestačím se divit, jaké město je tady v té výšce, nalepené na skalní stěnu. Neuvěřitelné. Tady si fotbal asi nezahrají. Co tady ti lidi dělají a z čeho žijí, fakt netuším. Ale mají tady i benzinku. Nechápu.

Zadávám další cíl dne a to budou bílé skály na pobřeží, Scala dei Turchi u města Porto Empedocle. Zastávka na fotku od cesty, vykoupena litrem potu a myslím, že by pro dnešek i stačilo. Mrknu do mapy, 5 km je kemp, jdu na to. 15€ je OK, tak pivo a jdu stavět stan. Zmastím véču z pytlíku a je sedm večer. Skáknu ještě smočit tělo v moři, pak velké prádlo, dám ještě dvě a zbývá chvilka na plán na zítra.

Mám od slunka spálené předloktí. Jezdím v triku a nenamazal jsme se. 

Dnes najeto 265 km

12.den, sobota

Noc ve stanu byla podle očekávání, strašná. Už jen přítomnost spacáku v něm, zvyšovala teplotu o 10 stupňů. Spal jsem holý přikrytý ručníkem. Moc jsem toho nenaspal. Po sedmé vstávám, odbavím ranní procedury a před devátou vyrážím. Jako první se vracím k těm bílým skalám, protože včera to od cesty byla bída. Takže slézám z útesu k moři, pocmrndám se tu, udělám pár fotek, vydrápu se zase nahoru, a že to je teda krpál a skoro hodina v měchu. Tak hyjó na pár km vzdálené Údolí chrámů, Valle dei Templi, kousek pod městem Agrigento.

No je to kopec, plný zbytků nějakých antických komplexů, tak je na co koukat. Parking mě nechali zadarmo, vlezné tuším 15€. Další 2 hoďky pryč. 

No a pak bych se měl přetlačit nějak mimo hlavní tahy na západ Sicílie do města Syrakusy. Cestou nic konkrétního nemám tak jen kochačka a flákání po kraji. V Syrakusách mám další lekci z římského vlivu na zdejší kulturu a procházím komplex Neapolis archeological park, což je takový nevelký areál, kde jsou krásné věci, jako jeskyně Dionýsovo ucho, která je neuvěřitelná svým zatočeným tvarem a svou výškou, dále pak divadlo Teatro Greco, údolí Latomie di Paradiso a to vše na vcelku malé ploše, spolu s nějakýma těma antickýma šutrama, co kdysi byly stavby. Za 13€ bylo na co čučet.

Ale zase to sežralo nějakou tu hoďku, tak je čas myslet, kde hlavu dnes složím, protože je po páté. A to mám tak vyzkoušeno, že je akorát, abych pak rozumně zalehl.

Ty jo, kempů tu zrovna moc v okolí není a když tak 20km zpátky a to nejedu. Ale vidím jakési ubytko za 30€ s postýlkou a bazénem. Není potřeba se vnitřně dlouho přemlouvat. Vyšší cena je odůvodněna a už to cpu do navigace. 40 km do města Lentini, kousek pod Catanií, sprcha, velké prádlo, do obchodu pro pivo, bazén, relax, znovu do bazénu vylovit klíče co mi tam vypadly z kapsy plavek, pivo, relax, večeře, mrknout na kouřící Etnu na obzoru, relax, napsat pár poznámek a je deset večer. Jdu spát. Zdar.

Dnes najeto rovných 300 km.

13.den, neděle

Dnešek začínám výjezdem na Etnu. Původně jsem zvažoval vyhrabat se co nejvýše to půjde, ale po Stromboli, v tom prachu, v tom vedru a úsilí a, a, . . . No prostě nikam už nelezu. Takže opět nejsladší snídaně co vůbec může být a už odkrajuji těch 40 km co k tomu čmoudovi mám. Nevím, jestli tak jak dnes kouří furt, ale je to už z dálky dost znát.

Perlička při tankování, další, mě neznámý způsob. Zajdi do café baru, nahlas stojan a sumu, zaplať a pak si jdi učůrnout. Jen doufej, že ti to tam pak všechno vejde.

Asfaltka zadara vede do nějakých 2000 mnm a už to je zážitek, protože je to samá zatáčka a sem tam plná popela, protože to vede středem lávového pole (Jasně že aktivního kdysi a ne teď), což taky zvyšuje adrenalin. Ale netuším, jak tu cestu dělali, když je ten černý bordel i 5 metrů nad cestou a nevypadá že by to jako bagrovali. Spíš tak jako, na přírodno.

No, jsem tu. Dál už jen pěšky zadara, nebo lanovkou. Dobře, tak ještě těch 500 výškových metrů a 30€ za lanovku dám, no. Pak zase jen pěšky, nebo s nějakým průvodcem a helma, ale nevím kam, nebo za dalších 25, terénním busem někam nahoru. To už vypouštím. Přidám ještě tak 20 výškových metrů na vlastní pohon a stačí. Co když se ta bestie probudí. Dám si tu sváču a frrr, lanovkou dolů. Raději, co kdyby.

No a dál ten kopčůr objíždím směr Etna North, bo chci vidět městečko na skále, Castitlione de Sicilia. To jen tak líznu a očkem pohodím z protějšího kopce, protože tak je to asi i nejlepší. A už padám dolů pod město, kde je kaňon Gole Ancantra. Řeka si tu vytvořila parádní průrvu, ve které se dá brodit proti proudu. Ale jak tak hledím, tak si to na Google našlo dalších 2000 lidí a je to atrakce jako prase. Parking, hospody, suvenýry, aquapark, čtyřkolky, canyoning, vstupné, atd atd, takže zmrzka, nakouknu do jámy zadarmo, a prdím jim na to.

Posledním mým neodškrtlým bodem na Sicílii je město Taormina a v něm Teatro Antico. Trochu se tu plácám, protože město je to na skále, plné zatáček a moje navigace prostě nechce pochopit, že tady ta cesta je pěší zóna, ale to bych asi i dal, ale ta závora je problém a tady ta druhá cesta je jednosměrná a dost úzká. Ale parkuju kdesi u kašny a už se potím jdouce k cíli. Ještě 15€ a je to tu, starobylý amfiteátr, bohužel zase částečně předělaný na koncerty. Není nikterak velký, ale je hezké, že uprostřed zbořeného pozadí je výhled na Etnu. Působivé, a kdyby byl západ slunka a nenarvali všude to lešení k osvětlení pódia a jiné vybavení, bylo by to úchvatné. Škoda.

Je pět. Mám dilema. Na trajekt na pevninu do Messiny je to cca 50 km, plus trajekt, plus někam za město a bude osm. Přespat tu, nebo jet? Riskl jsem to. Po dálnici za 2,50 to byla rychlovka, trajekt jede za 5 minut po koupi lístku a než mě Cháron převezl, našel jsem si 15 km od přístavu ubytko v horách za 26€ i se snídaní. A jak po příjezdu zjišťuji je to i vyhlášená lokální pekárna a hospoda, tak už v ní sedím a dlabu místní speciality. A pozor, po 13. dnech na cestě mám poprvé točené pivo. Jmenuje se to tu A'Luara, kousek od Sant'Angelo v nějakých 800mnm.

Dnes najeto 225 km

14.den, pondělí.

Včera jsem si dopřál i večeři. No, domluvit se co to bude, byl problém, protože ani pomalému italskému výkladu nerozumím a to jsem mohl krčit rameny, jak chtěl. Ale dohoda byla jasná, „ . . . tipico regionále něco, předkrm a další . . .“. A bylo to výborné. Předkrm několik druhů salámů a šunek a sýry a nějaká smažená koule z rýže a sýrů a rajčat, či co, nějaké pikantní noky z těsta a chilli no a hlavní chod pasta s lilkem. Na to jsem ale došel, až mi to donesli, na můj dotaz, ukázat. K tomu dvě pivka a kávička. Při ranním rovnání účtů zjišťuji, že to bylo za rovných 30€, což mi asi tady nepřijde moc. Jedno pivo u nich v taverně bylo za 6€. To mě tu sejří, že se horko, těžko zjišťuje před koupí, co za kolik bude. Třeba tady je jídelňák spíš prospekt, jak ceník.

No a ráno snídaně (v ceně) to je teda jiná liga jak doposud. Jasně, tvrdé sladké ořechové keksíky, několik druhů, pár druhů sladkých buchet. OK, Itálie a jsem v pekárně. Pak ale talíř sýrů a šunky, vaječná omeleta, chlazená voda, káva. No, nesežral jsem toho všeho ani půlku a že jsem se teda snažil. Paráda.

Dnešní přesun začínám výjezdem ještě výš a dál do hor a že přejezd národního parku ve špici italské boty zahrnuje hezké kopce. 30 km jízdy v lese, ve výšce okolo 1000 mnm, sama zatáčka a příjemných 20°C. Luxus. Z ničeho, nic cedule a mauzoleum strejdy Garibaldyho. Prd o tom vím, jedu tam. Pár km jiným směrem a tam něco ve stylu, no nevím, dám sem fotku, něco jako bunkr-památník, ale mám za to, že tam na to už i zapomněli.

Vše má ale někde konec, a já padám do údolí směrem k podpatku Itálie. V nížině jsme už na 35°C, což je dost znát a tak dám 200km po rychlostce. První co chci vidět a možná i pobýt, jsou bahenní lázně Grotte delle Nimfe, pod kopcem co má 1400 metrů. Není tu žádné větší město abych to více přiblížil. Ale není ani potřeba. Smradlavá voda sice z jeskyně vytéká mohutným proudem a s mohutným aróma, nicméně se nad místním bazénem zpevňuje skalní stěna, tak je areál mimo provoz. Hledám, kde bych do toho vlezl jinde, ale nenacházím a ze smradu mě už  2x natáhlo, tak asi dnes vynechám a vydávám se klikatící nad lázně, abych zjistil, kde to má začátek.

Je to tak asi 6 km klikaté cesty furt hore, kde je krásná vesnička nad rozeklanými skalami. Jako by se skála roztrhla a vytvořila neuvěřitelně hlubokou průrvu. Domky jsou na skále přilepené a je využité každé místečko. Fakt neuvěřitelné. Jen si tu dědinou Cerchiara di Calabria, najděte.

Při honbě za hezkou fotkou usuzuji, že to nej místo odkud fotit, zabírá jakási opuštěná fabrička. Nu což, plot je chabý, tak jdu koumat. Haly jsou otevřené, pes tu neštěká, lezu dovnitř. Vypadá to, že tu zpracovávali mramor. odhaduji to na kuchyňské desky a obklady. Je tu toho na paletách a všude, vcelku dost. Tak jestli někdo potřebujete, za flašku dodám souřadnice. Zajímavá jsou i dvě uvnitř odstavená, stará odrbaná auta, což jen umocňovalo atmosféru prostředí. Hodin jak na kostele, je potřeba se pohnout.

Nastavuji navigaci směr skalní města Pietrapetrosa a Castemezzano což znamená jet podél moře směr Motaponto, kde zahnu na spojnici s Neapolí. Takový hlavní tah od Jónského k Tyrhénskému moři. Obě vesnice jsou další nepochopitelná díla, městečka těsně pod tisícimetrovými vrcholky hor. Kurec ale proč, co tu kdy kdo dělal. My na Valašsku okupujeme hřebeny, protože tam pasem ovce, ale tady by si i tyrolský kamzík hnáty dolámal. A odkud brali vodu a jak sem vůbec lézli ? Ne všechno, než umřu, se dovím.

Už bych měl uvažovat kde budu dnes hajat. Párkrát mrknu na kempy, párkrát na Booking. Nic moc tu v těch kančích horách není, tak popojedu a uvidí se. Směr mám na Neapol, tak se ukáže. Hoďka pryč a na mapě je to pořád s nabídkou bída. Kemp žádný. Jedno Booking místo navštívím bez rezervace, ale nikdo tam není, kousek od toho je B&B reklama tak stavím, ale chtějí 50€, zloději, tak nakonec ve městě Potenza, booknu cimérku ála postel a sprcha a jsem ščastný. No a když v nedalekém supermarketu uzmu dva Kozlíky, skoro radostí svítím. Bylo to dnes ale dlouhé.

Doprčic, já na tom minulém ubytku nechal nabíječku a všechny káble. Což o to, je to pár stovek, ale byl tam i spešl kabel na nabíjení interkomu. Su hold kokotmut. A ještě jsme si to pitomec říkal, že je ta zásuvka tak capsky za rohem, že to asi zapomenu. Zase jsem měl pravdu. Bohužel. (poznámka: napsal jsem jim a pěkně poprosil a bylo to doma dřív jak já)

Dnes najeto 544 km.

15.den, úterý

Včera jsem to vcelku tahal a tak mám vidinu, že dnes dorazím těch 150 km do Neapole, vypláznu se na pláž a někde pobydu ze dva dny. Mezitím si vylezu na Vesuv, trochu opálím i zbytek těla, ne jen ruce a už si konečně vyperu rifle, protože se na nich začínají dělat jakési obrázky. Zbytek hader podrobuji očistě průběžně. Dokonce se mi podaří z té útulny vypadnout před devátou, tak to vypadá nadějně a protože mám čas, navedu to mimo dálnice, co budu cosik platit a nic neuvidím.

Chyba, obrovská chyba. V devět je 20 stupňů, to mi byla v triku i kosa, v deset je 30 a chvilku na to už 38 a to se drží celý den.

 100 km do Salerma pohoda po rychlostce a pak, když se teda řeklo ne dálnice, tak mě to navádí na pobřeží kde pak není cesty zpět. 60 km jedu 3 hodiny. Furt jednička, furt nohy na zemi a je to tak 50 na 50 jízda a stání. Měl jsem v plánu očkem pohodit po krásném městečku ve skále, Amalfi. Dokonce i místo odkud fotit, jsem měl vytypované a prd z toho. Peklo, horor, katastrofa. Uličky tak pro dvě kola, pořád něčím zacpané. Jako prostředí asi hezké, opravdu ta cesta kopíruje skály vysoko nad mořem a je tu posazená jedna vesnička vedle druhé a nahoru a dolů, doleva, doprava. Jen na to čučet asi z autobusu, nebo v listopadu, kdy tu nikdo není. Trpím jako zvíře.

Dohrabal jsem se na výběžek pod Palermem do vybraného kempu v Sorrentu. Chtějí ubytko min na tři dny, což neberu a na Vesuv je to ještě 40 km, což mi přijde v této hrůze moc. Nacházím v rychlosti druhý kemp, hned vedle Pompejí. Jedu tam. Furt stejné dopravní peklo.

Teď jsem si vzpomněl, že poblíž toho prvního kempu jsem se chtěl zastavit u Vallone dej Mulini - údolí mlýnů. Doprčic, te je škoda. Zpátky dnes už rozhodně ale nejedu. 

Na místě jsem ve tři odpoledne. Rychle ubytovat, postavit cirkus. Mám místo mezi popelnicemi a hajzlíkama - paráda. No na dva dny nic moc. A už začínám kvasit, bo mi to dnes cosik nevychází. Snažím se rychle udělat registraci na Vesuv. Tam je totiž možno jít jen po online koupi lístku a online registraci parkování v půli kopca a to vše na vybraný čas. Dělat to po telefonu je fakt paráda. 

Vstupné: https://vesuviopark.vivaticket.it/ ; parkování: https://parkingsuvio.it/

Takže, pochopil jsem, že si musím prvně vytvořit registraci. Ok za půlhodiny ji mám. Pak vybrat den a čas. V pět by to šlo. Pak mě má přijít kód SMSkou, který jim tam pak vpísnu. Nic mi nepřichází. Jebkám se s tím dvě hodiny. Už to zkouším na zítra. Nic, nedaří se. Prosím o radu na bráně, nepomůžou. Hledám infocentrum, je kus odtud. Lezu tam a zavřeno. Zkouším novou registraci na jiný Emil, nic. Uáááá

Už vřu. Je sedm, lezou po mě muchy, já neuvidím Vesuv a na Pompeje nemám nejmenší chuť. Vodu ani slunko jsem neviděl. A furt tu kdosi sype bordel do popelnic. Doufám, že je to dnes špička a že zítra už bude zase líp.

Dnes s najeto 194 km.

16.den, středa

Včerejšek jsem hodnotil jako ztracený. Ale kdosi mi kdysi řekl, že každý den je jen jednou a je něčím výjimečný. Tedy se na ty nezdary zkouším dívat jinak. Dnešek  bude lepší.

Ráno nabalím jen potřebné a po osmé už valím na Vesuv. Registrace, neregistrace, uvidím co z toho bude. Za půl hoďky už hučím do těch nahoře u brány a co že jako mám dělat. A oni jako že neví.

Jsem kousíček pod vrcholem, tak to vnitřně považuji za splněný úkol a prdím jim na to. Jedu dolů. Ještě pak prosím kamaráda v ČR, jestli by to nezkusil on. Ale ani mu se to nepodařilo, prostě ten kód nedojde.

Tak plán B, pojedu zpátky na ten jižní výběžek Neapolského zálivu, do Salerma, mrknu na město, na ty mlýny a pak tady ty Pompeje. Půl dne trávím pohodovou prohlídkou Salerma, které je dosti členité a dávnou erupcí rozervané hlubokou propastí. No a právě v ní, v centru města byly kdysi mlýny a městské prádelny. Přístupné to nyní už není tak jen kukačka z vrchu. Pak výhledy na moře z útesu, pod kterým je to hlava na hlavě, pod hotelovými deštníky. Tak to není nic pro mě. Nacházím infocentrum, tak poslední pokus dostat se na ten pos… kopec.

Oni jsou teda spíš travelagency a zprostředkovávají celé akce s dopravou a vstupenkou, ale překvapuje mě bába s tím, že nejsou lístky na vstup. Tak že by celý problém byl, že jim nefunguje ta Appka a nezobrazuje správně volné termíny? No propříště, objednat hodně dopředu.

Pochodím po starých částech města a odpoledne válím zpět do kempu. Po rychlém obědě startuji do Pompejí. Mám to k bráně z kempu 500m.

Samo, je to zajímavé to vidět, ale chce si to o tom asi něco předem načíst a zjistit si, co kde je. Jinak je to furt chození po „zbořenisku“, doleva, doprava. Čekal jsem asi více detailů a ne jen místnosti a sem tam fresku. Je to hodně rozlehlé, tak je možné, že jsem něco minul. Nastuduji dodatečně.

No a je večer. Dám dlabanec, zajdu na jedno, nebo raději dvě 0,66 l Petroni za 4€/kus a začnu myslet, kudy se vydám zítra. Plán je jen nějak kopečkama směr sever a dejme tomu tak 350 km. Kam až, se uvidí.

Dnes najeto 96km

17.den, čtvrtek

Od Říma nahoru je to jeden národní park za druhým a jsou plné hor, které mají bezmála 3000m. A přesně to dnes chci. Kopce, kroutit řídítkama, kochat se výhledama a neotravovat se s jinýma zavazečema na cestě. Nevím, mám-li tu cestu nějak detailně popisovat, spíš jen uvedu nějaké hlavní místa. Krásných cest bude všude spousta a už vidím, jak si někdo dělá poznámky, aby kopíroval Krlešovu trajektorii.

Takže spal jsem Pompejích, což je jižně, ale kousek, od Vesuvu.

No ale pozor, událost dne, jenž je potřeba nepřeskočit. Pochlubím se, jaký jsem debil. Vstal jsem opravdu brzy a začal vše pakovat na motorku, která byla na bočáku, přátelé, takový jsem hňup. Mám pokračovat, nebo je to jasné? Tak jo. Poslední bágl na ni chci narvat, když mi zmizí pod rukama. Bočák to neustál, zabořil se, a celá nabalená kráska šla v 06:42 k zemi. No, žádná katastrofa by to nebyla, kdyby tam zrovna tak blbě nestála kovová židle, kterou jsem tady zkraje kdesi uzmul a celé dva dny ji bezplatně užíval. No bezplatně. Ona s sebou vzala čelní plexi. Takže to máme pronájem židle, 4500 Kč. Doprkna.

Naštěstí odletěla jen boční čast plexi, takže je na všech 4 bodech ještě přichycené, tedy to nemá vliv na funkci, což ocením na dálnici, že. Jo a ta židle po zvednutí motorky z ní pořád trčela jak byla zaklíněná kdesi mezi padákem, řídítkama a rámem. Po vyproštění byla zahájena její resuscitace, ale rovnaní už nepřežila.

No, prostě je sedm, já vyrážím a dnes mě nic nenasere. Vesuvský sopouch objíždím z pravé strany. Tady je to ještě vcelku zalidněné. Ale vidím Itálii bez turistů, bez peněz, bez veřejného zájmu. Krapet jiná podívaná. Chvilku rychlostky a pak už se vnořuji do kopců Národního parku Parco regionále del  Partenio. A už to frčí. Motám se v 1000 metrech, teplota kolem třiceti. Samá zatáčka. Další záchytný bod je přehrada Lago del Matese, kde se pasou ovce očividně tam kde má být voda. Kopce okolo mají ke dvou tisícům. Hezký kontrast. Následuje rybník je Lago do Gallo. Pak padám do nížin a to jiná. Okamžitě o 10 st víc, výživného sálavého horka. Ale rychlost na dálnici to vynahrazuje.

Popotáhnu se k dalším kopcům a už tu máme nějaké přejezdy v 1500 m a Parco Nazionale D Abruzzo Lazzio e Molise. Lyžařské areály a dopravní značky „řetězy a zimní gumy“ a taky "bacha pluhy", mi přijdou komické. A asi nej je Parco Nazionale del Grand Sesso e Mont Laga. Cesta SP86, lemovaná úžasným hřebenem místy 2300mnm. Když to shrnu, motal jsem se ve středozemí mezi Římem a Pescarou na druhé straně. Zakončil jsem to na jihovýchodním okraji Parco Nazionale dei Monti Sibillini, kde jsem zakotvil v horském kempu Camping Vettore v 900 mnm pod horou Pizzo Cergueto 1347 mnm. Toliko z italského místopisu.

Dám si pizzu, pár piv a budu se těšit, co přinese zítřek. Ten bude opět o přesunu na sever a mám čas, tak že by přece jen to moře?

Dnes najeto 459 km

18.den, pátek

Už při výjezdu sem do kempu, jsem si nemohl nevšimnout těch rozbořených vesnic, co tady pod hřebenem jsou. Hledal jsem ubytko, tak jsem tomu moc nedával, ale vrtalo mi to v hlavě. Prostě celá dědina má všechny baráky rozsypané a že to nebyly jen nějaké staré chatrče. Teď se tam chci zastavit a pokoumat, co že to jako je.

No, ve vesnici se nedovídám nic. Podívaná je to ale strašná. Napadá mě lavina, sesuv, nebo zemětřesení. Pochodím tady a koukám na tu hrůzu. Některé domy jsou komplet v dřevěno-drátěné kleci, to aby je něco drželo pohromadě. Místní kostel má komplet vyvalené vrata a díru v průčelí. Jiný barák vypadá normálně, ale ve střeše má díru jak kdyby tam propadlo auto. Některé domy mají vevnitř ještě vybavení, jako třeba sklep, do kterého jsem nahlédl, ukrýval ještě velké sudy na víno. Je tu ticho, nikdo tu není. Co se tu proboha stalo.

Pod vesničkou Pretare nacházím nové zbudované, něco jako sídliště z unifikovaných domků. Je vidět že je to nějaká skládačka, ale asi nic dočasného. Takže náhradní ubytování pro lidi z té vesnice? Tento děs se opakuje ještě jednou. Komplet celá vesnice Piedilama a náhrada. Až dole v údolí nacházím ceduli, popisující, co se tu v roce 2016 stalo. Katastrofální zemětřesení, které postihlo tuto oblast a myslím, že to šlo i u nás v TV. Hrůza, jde mi z toho mráz po zádech. Ale nechme chmury za sebou, Frčíme.

První co dávám do navigace je 150 km vzdálené Asissi. Brzy se napojuji na horskou říčku a padám s ní do nížin, a to je něco. Kaňon klikatý, plný tunelů a mostů. Okolo kopce, že na vršky nevidím. No prostě bájo.

Jediné co o Asissi vím je, že je z tama nějaký František a to je málo, tak je třeba něco nastudovat. Co mě teď zajímá je, že jsou tam dvě, pro křesťany významná místa a to katedrála Basilica di San Francesco d'Assisi, což je místo jeho narození a v ní krypta, místo uložení jeho ostatků. Že je to na jednom a navíc chladném místě, v dnešních 42°C, oceňuji. Podzemní parkoviště má tři patra, tak se dole převleču "na lehko" a vyrážím na výpravu. 

No město je to hezké, typicky členité, bo je na strmém kopci, plné starých kamenných domů a všelijakých zakroucených uliček, ale těch lidí, jak maku a k tomu adekvátně krámků s náboženskýma hovadinkama. Pochodím, pofotím, propotím, koupím nálepku a je čas pokračovat.Dnes bych se chtěl dostat ještě kousíček výš, někam nad San Marino. Čas mám dobrý, tak že by dnes fakt to moře? Jedu a uvidím.

A taky že jo. Ve čtyři jsem v Casenatico, což je kousek nad Rimini a kempů je tu vcelku dost. Nic v nich není, na bazén zapomeň, přístup k moři taky nemají. Takže platíš za plac a sprchu. Ten včerejší na kopci byl za 16€, dnešní ještě nevím. No juknu na moře, smočím tam i tělo, ale je to tu takové to letovisko, ala Bibione, deštník na deštníku, všechno ohrazené pro ten hotel, pro ten bar, pláž pro normální lidi, někde bokem a 1km od břehu voda po kolena. No, chvilku se tu pomotám, a jdu si nakoupit, uvařit, naplánovat zítřek, udělat zápisky a půjdu kysat. Zlaté kopce a hory. Zítra přijdou italské Alpy. Jupííí.

Dnes najeto 323 km

19.den, sobota

Den začíná dálničním přesunem. Hned ráno si střihnu nějaké tři stovky po dálnici, směr nejkratší cesta Boloňa, Padova a furt sever, bratru za cca 27€ a tak jsem po jedenácté před hradbou italských Alp. Rovina za zády je zahrazena vysokou a kolmou stěnou horského masivu. Nádhera. Konečně.

Ráno jsem ani nesnídal, abych vyrazil, když je teplota ještě na 25ti., tak cestou zkouším ty jejich dálniční "Autogrill", což je síť občerstvení na pumpách a je to lidmi přecpaná hrůza. Prostě ranní káva o půl dvanácté, kdesi v zapadákově.

První cíl je Montegrappa. Památník padlých v této obranné linii za 1. světové války, ve výšce 1700 m, je monumentální kolos. Skládá se z několika segmentů, hřbitovů, a to zvlášť pro Italy a pro Rakousko-Uherské vojáky. Češi tu mají i svůj vlastní pamětní kámen, kde se všem padlým projevuje dík. Vyhrabat se sem, je 30 km zatáček a vraceček a mňamózní jízdy.  Už dlouho se sem chystám, ale je to krapet stranou všemu tomu Alpskému ježdění, tak na to ještě nedošlo. Strávím tu skoro dvě hodiny chozením, rozjímáním a kocháním se pohledy do všech světových stran.

Pak popojíždím kousek dolů, abych se vyplázl na louce a dopřál si ve tři oběd. Chlebík s marmeládkou z domova. Kousek za mnou je kříž, kolem kterého jsou nasypané všelijaké kovové fragmenty. Kusy pokroucené masivní oceli, šrapnely z dělostřeleckých granátů, kusy ostnatých drátů a jiné kovové věci. Nejspíš to, co místní na polích našli, k tomuto místu donesli. A když se vlastně podívám kolem sebe, tak ta louka má co 50 m nějaký kráter. Někdy jen dva, jindy 5 metrů široký. Nenapadá mě nic, jak že je to místo kdysi rozstřílené palbou z kanónů. No kdo ví.

Ale pobalím kantýnu a valím na další metu. Passo San Boldo.  Áááá, motorkáři už ví, co? Stoupačka ve stěně, zatáčky v tunelech a jeden za druhým, řízené semaforama. Jj, tak přesně tam. Jel jsem to ze severu, tedy z vrchu dolů. Hezký, ale jaké to je zespodu nahoru?  Tak zpátky. Nahoře je hospoda, dám si pivo pikolo, koupím nálepku a dám si to passo potřetí, bo se potřebuji dostat dolů k Lago di Lago (divný název), kde je kempík, kde to dnes už zakotvím. Jsou čtyři a já mám splněno.

Zítra mám v plánu se potkat s kamarádem, kdesi v kempu nad Villachem. Má volno, chce se projet, má jakési plány, tak to na pár dní spojíme. Já to mám odtud tak na tři hoďky, tak tam ještě něco zakomponuju a večer se potkáme.

Ještě k tomu kempu tady, jmenuje se Camping al Lago, je to za 20€ ale je tu vcelku hezky. Mají bazén v ceně, přístup do jezera, kde je kupodivu teplá voda, nějaký ten bar a tuším dvě restaurace. Není tu narváno, není tu draho, prostor, příroda, klid. Takové kempy mám rád, ne ty městečka s číslama uliček kde jsem schopen se ztratit. Takže  doporučuji. A teď jdu na jedno. Jé, přijela dodávka, taková ta ala zmrzlina tádadádadádadááá. Víte co myslím? Pojízdný obchod. A už jsem ve frontě. Pivo za 2 €? To je půlka co v té hospodě 100 m odtud.  Beru dvě a už nic nepíšu. Zdar

Dnes najeto 394 km.

20.den, neděle

Jsem v Rakousku, je večer, sedím s Milanem v hospodě, mám v sobě 4 piva a 3 šiškovice a mám si povzpomínat, co dnes bylo? No zkusím to, ale bude to těžké.

Asi začnu tím, jaká byla v předešlém kempu v noci bouřka. Přišla navečer chvilku před ulehnutím. Když začaly ty blesky nad horizontem, raději jsem se pustil do kolíkování stanu. Normálně to nedělám. Pak to přišlo, slejvák jako kráva, větřisko a jeden blesk za druhým. A do toho jakýsi nešťastník stále buší - čímsi zatlouká kolíky od stanu tady do té tvrdé země. A že to šlo fakt hovadsky. Já do toho mlátil motobotou, no a on se rozhodl krapet později. Smůla, nestihl.

Jako první cíl dnešního dne, byla přehrada Vajont, nebo Langarone, jak kdo chce. Je to 262 m vysoká přehrada v uzoulinké soutěsce na říčce Vajont, a tak byla vysoko nad vesnicí Langarone přehrada se 170 mio m3 vody. Hráz se sice neprotrhla ale 9. října 1963 s v noci urvaly 3 km horského masivu a během 40 sekund přehradu vyplnilo 260 mio m3 zeminy, tedy více jak bylo vody v ní. 250 m vysoká vlna se převalila přes hráz a dopadla na vesnici pod ní. Na místě vznikl 60 m hluboký kráter. Několik vesnic bylo kompletně zničeno, nebo pohřbeno pod nánosy bahna. Tragédie si vyžádala okolo 2000 lidských životů. Když se tu člověk motá, není ani schopen pobrat o jakém množství zeminy se bavíme. Prostě se přestěhovala půlka kopce a vyplnila přehradu plnou vody.

No, pojďme dál, tady v údolí je kurník cosik zima, je jen 20 stupňů. V cestě do místa setkání s Milanem mám v notýsků ještě nějaký Monte Zoncolan. Prd vím o co jde, ale podle mapy tu bude hodně zatáček do 1700mnm, tak proč ne. Jedu to od Ovaro a přijde mi, že to bude asi nějaká cyklo mekka. Samý šmikinožka, spoustu plakátů s významnými úspěchy cyklistů a ta cesta se zužuje a zužuje, až je nejmenší ze všech cestiček na světě. No fakt, jednou vrátím motorku i z trávy zpátky na asfalt. Drsota.

(informativní vsuvka, ano jsem sportovní analfabet, každý přece ví, že se jedná o jedno z nejnáročnějších stoupání v profesionálních závodech na silničních kolech, které bylo použito na Giro d'Italia sedmkrát a Giro d'Italia Femminile dvakrát. Zdroj Wikipedia)

Jsem nahoře. No co budu povídat, ta panoramata. Nabažim se pohledy, koupím nálepku, italsky "adhesívo" a padám na druhou stranu, dolů do Sutrio. No povím ti, už jsem se chvilkama těšil, že těm vracečkám už bude konec. No a máme to nějakých 50km do dnešního cíle.

Se sjezdem do údolí jsem v Rakousku a taky už tu máme zase více jak 30 stupňů. Ve čtyři jsem na místě, v českém kempu Campanula na konci, nebo chceš li, na začátku jezera Ausgleichsbecken Rottau, což je tak 70 km severozápadně od Villachu. Dávám velké točené za 3, dávám se do řeči se sousedem z vedlejší chatky, operu si a čekám na Milouše. 2 minuty před avizovaným příjezdem v 18:00 je zde a tak mu jdu ukázat jaká je tu fajn hospoda. Výsledek jsem zmínil na začátku.

Dnes najeto 284 km

21.den, pondělí

Ježíš, to není vstávání, to je exhumace. Domluva byla, že vyrážíme v devět. Každý máme jiné ranní rituály tak si jdeme každý po své lajně. Já třeba musím odvzdušnit brzdy, protože Palermský servis mě vydržel dva dny a od té doby na zadek nebrzdím. Hold konstruktéři v KTM a jejich brzdová pumpa hned vedle výfukového svodu. Milan mi dovezl brzdovku, tak jdu na to. Přece jen tady na to Alpské sportovní ježdění nalehko, by to obě brzdy už chtělo.

Vyrážíme v 09:02. To je paráda, když platí, co se domluví. Dohoda je, že o plány na tyto dny se kompletně stará on. Já se jen vezu, kochám se a jedu druhý. To je táááková pohoda. Prvním cílem je, jak jinak, Mangart. Volíme cestu čistě na jih, takže prvně přejíždíme do Itálie a to skrze passo Pramollo do Pontebby. No a obratem to stáčíme na další passo a to Sella Nevera. Tato cesta nás už od západu přivádí pod očekávaný Mangart. Ale co to, světelná cedule na křižovatce říká že je nahoře plno. No jedeme, nevěříme. U místa výběru mýtného za výjezd, cena je 10€, je závora a pouští nahoru kus za kus. No to ne, to je na dlouho. Chvilku postáváme a padá moudro "je tu spousta hezkých kopců a zadara", jedeme pryč.

Další, na čem Milouš trvá, je koupání v kaňonu řeky Soči. Takže tam, co je nejvíce lidí na chvilku zastavíme, on jde do plavek, 3x skočí z balvanu do vymletého říčního kotle a se slovy "…měl jsem je uvařené, teď je mám zmrzlé…" leze z vody a tak po 10 minutách můžeme pokračovat. Zaplať pánbůh, bo je hrubo nad 30°C.

No a už se hrabeme na další kopčůr - přejezd Vršiče. Před tím je ale potřeba narvat něco za žebř. Takže hospoda a vybrat něco z toho co maj, a že toho už teda moc nemaj. Ve výjezdu na Vršič už začíná být vcelku husto, auta velká, větší, největší a taky motorky a všechno to jede nahoru a dolů a do toho ty zalomené vracečky.

Nahoře koupit nálepku, udělat fotku a už se řítíme na Krajanskou Goru a pak směr Villach, nakoupit proviant a mazat domů, do chaloupky. Dneska si uděláme hostinu, tak bereme pivka, zeleninu na salát a náložené maso v igelitu, bo nedílnou součástí každého správného cestovatele je pánvička. Všechno jsme to nachystali a taky sežrali. I dezertík byl a tím že máme ledničku, i studené pivečka za polovinu ceny těch zde točených. No dnes jim vydělat nedáme. A jen co pojíme, začíná pokapkávat. No jo, na zítra je hlášený déšť, tak uvidíme co z toho nakonec bude.

Dnes najeto 284 km (věřte nebo ne, ale je to o půl km víc jak včera. Nevídané)

22.den, úterý

Ráno. Nebe je zakaboněné. Skoro celou noc přšelo. Tak co dnes? Podle předpovědi jsme na okraji fronty, tak dává rozum utéct před tím na jih, do Itálie. Milan operativně a musím říct že efektivně, přeprogramuje obsah dnešního dne a po snídani vyrážíme. Na přejezd do Itálie tu máme na výběr ze dvou pass, jinak to nejde. Tak to směřujeme na přechod v passu Palluzza. Okolo jsou nějaké pevnůstky z první světové a hned u přechodu je v průsmyku větrná elektrárna. Zajímavé místo. Jen co začneme sjíždět dolů, začíná se lepšit počasí, sluníčko a teplota na triko. Valíme na cíl dne, což je hráz Diga della Maina na Lago Di Sauris.

Je ale čas oběda a Milouš bečí jak malý ogar, že chce v Itálii italskou pizzu. Tak jo teda, vemu ho do hospody no. Já zaútočím na nějakou pálivou El Diablo a on si nechává poradit tu nej podle místních - pistáciová. Pistácie tam byly nasekané na vrchu, i namleté v nějaké pastě. No mlaská u toho, tak mu to asi chutná. Ale tady ty pizzy jsou tak teňunké a křupavé, mňam. Na závěr se zasmějeme nápisu na nealko pivu, co jsme si dali "Birra analcolica". Pravda ty pidipiva jako kolíky i vypadaly.

Z Ampezzo začneme stoupat klikatou cestou na poslední hřeben před přehradou. Ale co to. Silnice je v půli kopce uzavřena cedulí, ze které ani Google překladač nezjistil důvod. No nic, tak přehrada nebude, no. Škoda. Teď začíná být aktuální nabídka od kamaráda Toma, zastavit se do kempu cca 30 km od toho našeho, kde se svou moto skupinou na pár dní zakotvil. Foukneme to do navigace a už to točíme na Millstatter See, kde se zpět z Itošky dostáváme skrze to druhé passo a to je Passo Pramollo. Dojedeme, prolezeme uvedený kemp, voláme mu, nespojujeme se. Zmrzka a dlabeme na to. Už se oblékáme, když Tom volá zpět Jsme od sebe pár set metrů - uvedl mi jiný kemp. Ale už i sem se ženou mraky ze kterých očividně padá jakýsi sajrajt, tak se nám už nechce zdržovat a prcháme před tím (mrakem). Nakonec ještě Tom večer doráží za námi do našeho kempu, protože jeden jejich člen na tom zdravotně není dobře a nemůžou mu sehnat léky, a my je máme. Pokecáme, posedíme, domluvíme se na společném čtvrtečním odjezdu a Tom mizí ve tmě.

Na zítra se nám naskytla příležitost, přidat s k jedné zdejší skupině s jít na dvou a půl hodinový canyoning. Nooooo, uvažujeme o tom hodně. To ale uvidíme zítra.

Dnes najeto 313 km

23.den, středa, posledním dnem v akci, zítra domů.

Od rána poprchavá, no je jasné, že v tomto vyrážet na moto nemá cenu. S Milanem vedeme akamemické řeči o autech, motorkách, problémech doma, cestování, plánech a padají i různá životní moudra a to především po tom, co se otevřou první pivka z lednice. Ovšem že nejsme nějací líní povaleči, tak nám to nedá a zkoušíme namyslet nějakou tu aktivitu. Jdeme do hospody. Dáme pivko a šiškovici, což je nějaký likér s vůní lesa, který sem dodává jeden místňák. Je to výluh ze šišek speciálních borovic, které rostou jen na páru místech, od určité nadmořské výšky, a celé je to chráněné, atd, atd, proto litr za 40€. Zatím zůstáváme jen u panáků.

A hele fotbálek (stolní), … a už do toho bušíme. Celé je to z kopce, tak mají modří výhodu. No nějak se do půl třetí, kdy odjíždíme na ten canyoning, musíme zabavit. Jj, padlo rozhodnutí že to zkusíme, i když oba vnitřně cítíme jakousi nejistotu. Ale to dáme. Z kempu jede na tuto akci 8 lidí i s jedním pomocníkem instruktora. V base campu voních sportů jsme vybaveni kompletním neoprenem, slaňovacími úvazky, klouzacími chrániči a už si nás Jenda – instruktor veze do hor. Proškolení z pohybu v kaňonu, ve vodě, jak na slaňování a info jak to bude probíhat.

A už jdeme pod hladinu. Kupodivu to v těch hadrách opravdu nestudí. A už je tu první slaňování, první vodní skluzavky, několikametrové skoky do skalních průrv a tůní, které se z vrchu zdají tak malé a tak hluboko. Tímto způsobem jedeme korytem říčky více jak dvě hodiny a je tu jedna akce za druhou. Co se ti zdá moc na skok můžeš slanit, nebo obejít po břehu, ale nikdo nic nevynechal. Myslím, že nejen pro mě, to byl extra super zážitek a zkušenost.

Navečer za námi do kempu přijel ještě Tomáš. Jeho skupina se posouvá dál na jih a protože on zítra taky končí, noc stráví u nás a zítra do toho šlápneme spolu. Jen ještě musíme najít někde v městě bankomat, protože tu v kempu neberou karty a večer zakončíme v hospodě.

Dnes najeto 15 km pro prachy.

24.den, čtvrtek

Dnes je to pouze o přesunu domů. Kluci preferují kombinaci dálnice a nedálnice, aby to nebyla nuda, ale Tom musí být po páté ve ValMezu v práci, tak to musíme nějak doladit.Původně jsem myslel, že dnes tady napíšu jen trasu a moudro na závěr, ale krásně to začalo. Když vyklidíme chatku, nabalíme motorky, zarovnáme účty a chceme jít na věc, sundám motorku z hlavního stojanu a koukám, že ten visí pod motkou jak vemeno. Co to boha je. Zastavit evakuaci, shodit helmu, bundu rukavice a na kolena. Pravděpodobně se vyšrouboval jeden čep hlavního stojanu a ten druhý to sám nedal a střihnul se.

No, ještě že tak. Je to poslední den a je to při vcelku rozumné situaci. Stát se to někde na pumpě, nebo jinde kde by se mi motka skácela na cestu, bylo by hůř. Odháknu péra, stojan v tašce hodím pod gumicuky na sedlo a to se vyřeší až doma.

Cestu popisovat nebudu, ať si každý jede kudy se mu líbí, jen nás pak hnal čas, tak se nedálnicové etapy ořezaly, ve Vídni jsme se všichni navzájem poztráceli, ale s Milanem jsme se, a nechápu jak, zase potkali a nás nic nehnalo, tak jsme Tomovi písli šťastnou cestu, pak oběd a před finálem i vítězný zmrzlinový pohár kousek před domovem. Bylo to fajn.

Dnes najeto 616 km

Co závěrem?

Ptají se mě kamarádi na to, co bylo lepší. Jestli zmrzat v deští na severu, nebo se roztékat při jižních vedrech. Každé má svoje, ale nejhorší pro motorkáře je, být při absolutní klimatické pohodě doma. Tak na to sedněte a někam vyrazte. Nazdar.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (21x):


TOPlist