raceczech_spain



Parco Nazionale delle Cinque Terre

Stan, spacák, devět dní volna a krásné počasí.

Kapitoly článku

Pátek, den před odjezdem

Dva státní svátky uprostřed týdne vyloženě lákají k tomu, aby je člověk nějak využil. Má být pěkné počasí, a proto si beru v práci tři dny dovolené a v hlavě se mi odehrává dilema, kam pojedu. Do poslední chvíle nevím. Chci se jet k moři vykoupat a vždy jsem toužil navštívit Italský národní park Cinque Terre. Je tedy rozhodnuto.

Kolega v práci si ťuká na čelo s dotazem, jestli opravdu myslím vážně, že pojedu sám. Ujišťuji ho, že ano. Doprovází mě na výstaviště, kde si koupím lehčí spacák a skládací kempingovou stoličku. Kupuji jednu, kterou mi slečna prodavačka doporučila s tím, že přesně tuhle si berou motorkáři. Tak snad mám kompletní výbavu a mohu zítra vyrazit. Večer věším na motorku tři kufry a se sousedem si dáváme ještě nějaké pivo. Popřeje mi šťastnou cestu a jdu spát.

Mám stan, spacák a karimatku. Chci co nejvíce spát nadivoko, popřípadě vyžívat kempy. Kudy pojedu nevím, mám jen telefon s off-line mapou s internetem. Ten mi bude pomáhat sbírat informace o místech, které navštívím či projedu. Některé zajímavé střípky, spíše z menších lokalit vám zkusím podat.

Sobota, den 1.

Start v 6:30Vyrážím z domu poměrně brzy. V 6:30, po ranní kávě, jsem už v sedle a v 9h v supermarketu v Českých Budějovicích, kde by chtěl žít každý… Vydatně se rozpršelo. Dokupuji vše, nač jsem si vzpomněl, že nemám a dávám si konečně snídani. Vlastně tak čekám, až přestane pršet. Netrvalo to ani tak dlouho a mizím z Budějovic. Na čerpací stanici v Dolním Dvořišti kupuji Rakouskou dálniční známku. Mám oči navrch hlavy z toho jejich CK nálepkového systému. Chci zde v tomto ohledu vyzvednout Slovensko a Maďarsko, kde žádné známky nemají a kam se mýtné kupuje online. Na Slovensku motorky sice za dálnici neplatí. Ale pozor, v Maďarsku ano! Kam si tu Rakouskou známku mám asi tak nalepit, co? Napadl mě štítek přilby vpravo dole. Po chvíli jsem se uklidnil a známku dle doporučení vylepil na viditelné, očištěné a suché místo.

Kdesi u Salzburgu na mě přichází krize a tak stavím na nějaké obří čerpačce, abych si lehnul na trávník. Pod stromem na lavičce tam sedí nějaký Polsky mluvící člověk lehce podsaditější postavy, podle všeho kněz. Jen v košili a s kapesníkem na hlavě vypadá jako herec Kopřiva ve „Slunce, Seno“. Vede ryčný rozhovor s nějakou ženou po telefonu. Nabádá ji ke klidu a rozvaze. Usnul jsem. Asi po deseti minutách mě probudil ten kněz. Všimnul si toho a gestem se omluvil. Po chvíli dotelefonoval a téměř každého kolemjdoucího začal zpovídat z toho, odkud a kam jede a kolik je to kilometrů. I mě. Byl trochu rozpačitý z toho, že nevím, kde dnes budu spát, ale nakonec mi popřál mi šťastnou cestu a tak jedu.

Räststazion LungauZa Salzburkem se nad kopci honí černé mraky a už už to vypadá, že se strhne liják. Nakonec ale jen tak mží, že je z toho sotva mokrá dálnice. Překvapení přišlo na druhé straně Taur. Z ničeho nic se najednou objevila stěna deště. Stihnul jsem jen přibrzdit a lehnout si na nádrž. Ve vteřině jsem byl durch. Jede se 60 a někteří v tom slejváku zastavují na krajnici. Bez mlhovek a bez rozsvícených zadních světel, neb všichni mají jen denní svícení, jsou vidět sotva na pár metrů. Ten běs trvá ne více, jak pět minut a pak už jen vydatně prší. Při první příležitosti zastavuji a s motorkou se vyloženě vecpu mezi ostatní motorky pod střechu čerpačky. Stojím v partičce Německých GS a všichni se oblékáme do kombinéz. Jeden z nich se mě vyptává, kolik váží můj V-Strom a pak exhibuje, že jeho 1200 je lehčí. A co jako?

Z dálnice sjedu do Villachu, kde tankuji, sundávám nepromok a proto, že je docela hodin, přemýšlím, kde budu spát. Na internetu jsem se ještě před cestou dočetl, že v Rakousku jsou na spaní nadivoko dost hákliví a navíc jsou pravidla v každé jejich spolkové zemi malinko jiná. Proto zkoumám na telefonu, kde je nějaký kemp. Nakonec si usmyslím, že dojedu až do Itálie, kde jsem si jeden vyhlédl v Gemona degli Friuli. Tam je to ještě notný kus cesty a tak pro urychlení volím jet po Italské dálnici. Holt se smiřuji s tím, že za ni zaplatím mýtné. Sjíždím z dálnice a koukám, že závora u mýtnice je poměrně krátká a motorka by se vedle ní pohodlně protáhla. Na to ale nemám koule a do toho nenasytného automatu nasypu za 75km dálnice 6,50€. Skřípu zuby. V Coopu coopuji dvě piva a večeři a v klidu nacházím kemp. Je to taková prázdnem posmutnělá velká zahrada za domem. Svůj stan mám mezi Českou cyklistickou rodinkou a mladým párečkem s brněnskou značkou. Těch se ptám, kde je recepce. Slečna mi řekla, že na recepci nefunguje kasa a tak jsou tam všichni ten den gratis. Zalezu do sprchy a mile zjišťuji, že ta je v ceně kempu. S chutí si sním a vypiju večeři a jen tiše závidím těm Holanďanům, co opodál grilují.

Neděle, den 2.

Lago di Cadore, v pozadí
Monte Tudaio (2.141m)
V noci mi bylo ve spacáku horko a nad ránem mě vzbudil déšť. Mám mokrý spacák u nohou. Zkouším ho usušit, ale moc to nejde. Totiž, znovu začalo pršet. Nějak cítím, že s bezpečností tu nebude problém. V koupelně na zrcadle jsem proto nechal nabíjet telefon a v klidu se jdu nasnídat. V 8h jsem už na cestě do Karnských alp do Tolmezza. Za zmínku stojí, že zde ve školním roce 1906- 7 působil jako učitel Benito Mussolini. V Lorenzago di Cadore si dávám espresso. Kafe fakt potřebuju! Celou cestu prší a tak mě i zahřeje. Také potřebuji rozměnit peníze na 5€ a 10€ bankovky, abych mohl nějak tankovat. Drtivá většina čerpacích stanic v menších městech jsou totiž bezobslužné automaty jen a jen na bankovky a platí se samozřejmě předem. Tohle se ukázalo jako nezbytně nutné dobře plánovat, protože s 50€ bankovkou a prázdnou nádrží toho člověk v takové situaci moc nezmůže. Všude je spousta cyklistů. Mají můj velký obdiv. Ve Domegge di Cadore sjedu dolů k jezeru Lago di Cadore a přejedu lávku. U stolu, jako člověk, si dávám svačinu a koukám se na tyrkysové jezero a panorama hor.

LongaronePodél řeky Piave pokračuji směrem na Belluno a mnoho procvičuji krční páteř rozhlížením se po kraji. Řítím se do údolí a všímám si nádherné cyklostezky, která se vine podél, řka dravé řeky. Celé údolí se za obcí Longarone začíná impozantně otevírat. Je horko. Ne tak v tunelech, kde chlad zalézá pod bundu. Dále projíždím Sedico, Feltre směrem na Enego a překvapuje mě, jak malý je tu provoz.

EnegoDo města nad strží vede cesta několika desítkami očíslovaných otáček. Enego je ve výšce 800 m. n. m. a je to jedna z hraničních obcí náhorní plošiny Asiago. Okolo roku 1330 zde byl postaven hrad, ze kterého dnes zůstala jen věž Torre Scala, stojící na centrálním náměstí svatého Marka. Dál, k městečku Foza, pokračuji krásnou silnicí vinoucí se mezi oblými vrcholky a sem tam nad strmými skalními soutěskami. Přes jednu, Valgadena, se klene nedlouhý, ale krásný most Omonimo Ponte, jeden z nejvyšších v Itálii a Evropě. Prý se tu skáče bungee o výšce 160m. Dočetl jsem se, že poblíž místního kostela jsou dodnes viditelné staré okopy z dob Velké války, když tudy postupovala Rakouská armáda. Na díry v zemi ale nejsem zvědavý a tak jedu dál, do města Asiago, hlavního centra náhorní plošiny a někdejšího hlavního města nejstarší federace na světě, Federace sedmi měst fungující až do vpádu imperátora Napoleona, který ji v roce 1807, téměř po pěti stech letech, zrušil. Prokazatelně je to také nejchladnější město Alp. Ničím ale zvlášť zajímavé není, neb bylo během první světové války téměř srovnáno se zemí. Dál, po SS349, směrem na Folgaria si užívám krásy přírody náhorní plošiny a mám pocit, že jsem tu téměř sám. Teprve od Carbonare je tu plno motorek.

Valle
Valgadena
Cestou z Folgaria dolů, do města Calliano je krásný pohled hrad Beseno, tyčící se na samostatném kopci. Setkávám se tu neuvěřitelnou věcí- z kopce mě předjel cyklista. Musel tam mít tak 90. Podél Adige, druhé největší Italské řeky pokračuji do města Rovereto a počasí je stále jako na houpačce. Koukám do mapy a uvažuji, že objedu Lago di Garda. Volím západní pobřeží, protože celá jeho horská část je přírodním parkem. Příjezd po uzounké silnici do Riva del Garda je ucpaný. S kufry na bocích potupně stojím frontu společně s auty. Projel jsem vyloženě přecpanou Rivou, která, jen kdyby tu nebyla hlava na hlavě, by jistě stála alespoň za malou procházku. Tím spíše pro ty, kdo rádi architekturu.

Celé odpoledne jedu okolo laga a říkám si, jak pitomej nápad to byl. Je neděle a z toho, jaká řeka aut teče z hor, musí být večer v televizi fotbal. Tohle zkalilo, za jiných okolností zcela krásné pohledy na modré jezero se spoustou lodiček. Chyba snad, že cestou téměř chyběla místa k zastavení. Do Peschiera del Garda, kde teprve se provoz rozpustil, mi to trvá více, jak čtyři hodiny. Z toho celoodpoledního popojízdění jsem hodně unavený. Poblíž města Valeggio Sul Mincio jsem zaparkoval motorku mimo zraky okolí u kukuřičného pole. Ještě, než se setmělo, jsem se navečeřel. Teprve potom, až skoro padla tma, jsem rozbil stan.

Pondělí, den 3.

Nad ránem hodně fouká, cloumá to stanem a to mě v 5h budí. Celkem rychle balím a v momentě, kdy nastartuji, začne vydatně pršet. Rovnou se nasoukám do kombinézy a vyrážím. Podél cest je mnoho sadů. Všechny jsou ale za plotem a za zamčenou bránou, takže smůla, snídani si musím koupit.

Ve městě Roverbella najíždím na starodávnou římskou konzulární silnici Via Postumia, vybudovanou r. 148 př. n. l. Ta spojovala dva význačné přístavy Římské říše, Aquilei a Janov. Sloužila především pro vojenské účely. Současná silnice samozřejmě nevede po původní Via Postumia, ale v její  blízkosti se nachází řada památek méně či více významnějšího charakteru. Co však opravdu vede striktně okolo silnice, jsou zavlažovací kanály a leckde i po obou stranách místo škarpy. Nevím, jestli je to tou mou úzkostí, ale silnice se mi zdá najednou nemnoho široká. Přes města Roverbella, Goito a Piadena po ní pokračuji až do Cremony, kde tankuji, sundávám pláštěnku a dávám si své ranní espresso za 1€. Začal jsem tomu říkat Italská facka- tak probere. Nikdo nesedí u vzorně uklizených stolečků, všichni překřikují baristu a hádají se o noviny. Jeden pán v obleku mě plácá po rameni a vyptává se odkud a kam jedu. Ukazuje vztyčený palec a směje se. Na cestu jsem si koupil čokoládovou tyčinku. Cremona je krásné město. Na náměstí Piaza del Comune můžete shlédnout radnici, katedrálu Nanebevzetí panny Marie, přiléhající budovy křtitelnice a zvonice. Ta je se svými, více, než 111m nejvyšší cihlovou stavbou Evropy a na místo mě neomylně dovedla. Na konci města přejíždím největší Italskou řeku Pád po krásném železném mostě a pokračuji po silnici SP10. Protože se chci vyhnout Piacenze, tak uhýbám za Caorso směrem na Pontenure. Na jedné křižovatce zastavuji, abych se podíval do mapy, když tu najednou vedle mě zastaví sportovní auto. Z něho se na mě uculuje sympatický Český pár. Vyměnili jsme si pozdravy a všichni pokračujeme. Za Podenzano se napojuji na silnici SS45, po které, proti proudu řeky Trebbia pokračuji na Bobbio. To je vstupní branou do mnohakilometrového kaňonu, který vede až k prameni této řeky. Silnička zařezaná vysoko ve svahu je místy tak úzká a klikatá, že jsou zde výhybny a do zatáček se musí troubit, aby se nikdo nesrazil. Na jedné takové výhybně jsem zastavil. Seděl jsem tu asi hodinu a za tu dobu projela jen tři auta. Z toho i jeden malý obytňák. Pozoroval jsem ho. Jednu zatáčku musel projet nadvakrát. Zády k silnici sedím na zídce porostlé břečťanem a svačím. Koukám do kaňonu, kde v hloubce šumí modrá řeka. Je hrozné vedro. Voní Pinie a cvrlikají cikády. Ani náznak smrti v jejich zpěvu. Cesta z Bobbio do Janova je dlouhá asi 90km, ale mám pocit, že jsem za celý loňský rok nenakroutil tolik zatáček, jako dnes.

Příjezd do Janova je impozantní. Zpoza jedné zatáčky se kopce, jinak hustě poseté paneláky oděné do pestrobarevného závoje markýz rozestupují a město se jen nerado zjevuje ze silného oparu, který je cítit i na jazyku. Silnici směrem k městu začínají čím dál více svírat vyšší a vyšší budovy, až opar v ulicích dostává jasně žlutou, až načervenalou barvu. Všudypřítomné markýzy obchodů, společně se dvěma řadami vzrostlých košatých pinií uprostřed bulváru zakrývají poslední zbytky oblohy. Je tu dusno, to zvláštní červené šero a atmosféra, kterou umocňuje vřava lidí, aut, rikš a především skútrů. Ty jsou všudypřítomné a i řidiči aut jsou zvyklí na semaforu stavět s mnohametrovou rezervou, aby se před něj všechny tu skútry mohly ve vteřině všechny vecpat. Na jedné křižovatce šikmo přede mnou stojí jeden, na němž má pán před sebou posazenou, asi tak tříletou holčičku. Ta má na hlavě růžovou přilbičku, která vypadá spíše jako velká kulečníková koule. Jen místo čísla má bílý kulatý obrázek Hello Kitty. Holčička troubí na dětský klakson s balónkem přimontovaný uprostřed řídítek. Ostatní se otáčí a mávají na ni. Pak ale zpozorní a hypnotizují semafor, na němž z červené rovnou skáče zelená. Všichni jsou rázem pryč. Jedním slovem Šanghaj.

Sori Bulvár končí a já se ocitám na pobřeží Italské riviéry, na nábřeží Corso Italia. Při první příležitosti zastavuji a ve stánku si na stojáka dávám facku (kafe). Se šálkem v rukou se kochám výhledem na moře. Opodál jsou vidět jeřáby doků a pode mnou městská pláž. Je tam docela živo a tak přemýšlím, kde mám plavky. V Janově se Italská riviéra dělí na dvě části. Od Janova na západ k francouzským hranicím je nazývána Riviera di Ponente a na druhou stranu k hranicím Toskánska se jmenuje Riviera di Levante, tudy pojedu. Na internetu zjišťuji, co k vidění tu je. Je toho mnoho, ale v tom vedru a především v provozu to opravdu nedám. Janov si zaslouží samostatný výlet. Tedy nasedám a vyrážím striktně podél pobřeží. Je strmé, klikaté a vede mě poměrně vysoko nad hladinou. Na nekonečně modré moře s bílými loděmi je odtud naprosto uchvacující výhled. Bílé vlny vystupují z tyrkysovo-zelené mělčiny a dál moře postupně s přibývající hloubkou temní. I přes tu velkou hloubku jsou vidět obrovské kusy kamenů a skal. Je mi ale strašné horko, takže sotva vida název městečka Sori, neodolal jsem a z hlavní silnice do něj sjel, že se vykoupu. V kaskádě uliček strmého pobřeží se špatně orientuje a tak se doptávám staré babky, kudy že na lido. Div, že mi nevypíchne oko, mává čaganem a ukazuje cestu. SoriNerozuměl jsem jí ani slovo, ale pochopil jsem, že mám jet z kopce dolů pod most. Tam jsem zaparkoval a rozhlížel jsem se, kde mám zaplatit parkovné. Zrovna přijel jeden mladík na skútru a ujišťuje mě, že: „moto parking gratis“. Každá taková zpráva potěší. U vstupu na pláž stojí kasa. Slečny v ní se ptám, jestli se za vstup platí. Ujišťuje mě však, že ne, že všechny „spiaggie comune gratis“, a že ona jen půjčuje lehátka a slunečníky. Paráda! V klidu se převléknu do plavek a rozložím všechnu propocenou výstroj tak, aby uschla. Uvědomuji si, že nemám opalovací krém. Vím, že s tím budu mít problém. Ve vlnách a na pláži strávím asi dvě hodiny. Když se pak soukám zpátky do výstroje, všímám si dvou děvčat sedících opodál. Jedna na mě mrkne, vytřeští oči a loktem dloubne do kamarádky. Obě mě bez hnutí pozorují, ale než, aby se mi smály, tak jim spíš přijdu líto. A mají pravdu! Ještě než se obléknu, abych všechny věci sušil znovu. Nedojdu ani k motorce a po zádech mi teče potok potu. I to je důvod, proč sundávám bundu, rukavice a jedu jen v triku. Osušku jsem hodil do pootevřeného tankvaku, aby trochu uschla.

RapalloPodél pobřeží po Via Aurelia jedu přes Rapallo až do Sestri Levante. Cestou si užívám omamnou vůni všudypřítomných, krásně rozkvetlých Oleandrů. Jsou téměř všude. Rostou u silnice jako temně fialové keře anebo vypadají jako bílé vodopády padající ze zdí krásných, ikdyž velmi nenápadných vil. Nelze si nevšimnout, že po cestě úplně absentují různé reklamy a všude, kde je to jen trochu možné se dá gratis vykoupat. Často na horizontech zastavuji, abych si udělal pár snímků velkých bílých lodí v zátokách měst. Všude ve svazích jsou vidět vinice a olivové háje. Nezřídka tu nejsem sám. Potkávám tu i jednoho mladíka na skútru s obřím foťákem. Radí mi, odkud jsou nejlepší výhledy. Na rozloučenou jsme jeden druhé požádali o vlastní foto.

RapalloMusím si někde nakoupit. Brzdím při autobusové zastávce a paní se ptám se, kde že najdu supermarcato. Ta mě briskně a přesně naviguje a ještě v zrcátku vidím, jak na mě mává. Cestování sám a na motorce má jednu obrovskou nevýhodu: Je třeba počítat s tím, že nikdo nepohlídá věci, takže i do obchodu je třeba chodit s ruksakem a přilbou. Alespoň, že přilba poslouží jako nákupní košík.

V Sestri Levante poprvé platím nocleh. V kempu Camping Mare Monti za 36€. Mám ale své vlastní stání s vlastním umyvadlem a elektrickou přípojkou v ceně. Na recepci jsem si vyptal redukci z karavanové koncovky na obyčejnou a tak mám i elektrifikovaný stan. Asi za půl hodiny přijel nějaký mladý pár z Prahy, rozbili stan vedle mě a jen, co jsme se pozdravili, odjeli. Převléknul jsem se do plavek a chtěl se jít vykoupat. Z tankvaku jsem vytáhl svou světle žlutou osušku, která tam byla celé odpoledne společně s čokoládovou tyčinkou. Osuška vypadala jako podělaná plína. Ze všeho jsem čokoládu vyčistil. Jen na tom světlém ručníku to bylo pořád vidět. Smířený s tím, že můj jediný ručník vypadá jako zneuctěný, jsem se přece jen vydal se vykoupat.

Kemp Mare MontiK bazénu se sestupuje z terasy restaurace. Chvilku jsem odtamtud zůstal zírat. Pohled přes bazén na moře, na jehož hladině se mezi loděmi odráželo nízké slunce, mi vyrazil dech. Pán sedící u stolku vedle branky, kudy se k bazénu přicházelo, se pousmál a poznamenal: „Beatiful view, isn’t it?” Rád jsem souhlasil a v duchu poznamenal: „Sestri Levante, holky moje, lepší místo jste mi nemohly vybrat!“

Večer jsem se vrátil na terasu. Stále tu sedí ten pán a usrkává pivo. To se podle obsluhy vaří zde ve městě a je zaručeně z místních, BIO surovin. 6€ za 4dcl toho Guttalaxu s etiketou vzteklého kňoura mi ale přijde úplně zcestné. Cena je bezpochyby ten pravý důvod, proč ho ten člověk tak velebně pocucává. Všichni, jak tam na té terase jsme, máme židličky otočeny k západu slunce. Člověk ho může vidět denně, ale vždy ho znovu uchvacuje. Na lodích rozsvítili lampy. S postupující tmou se však mísí s ostatními světly a kouzlo mizí.

Úterý, den 4.

Panorama pobřeží Riviera Levante, NP Cinque Terre

Další praktickou nevýhodou cestování v jednom je ten, že mi nemá kdo namazat záda. V Sori jsem se včera dost spálil a v noci jsem fakt trpěl. Ale stejně nemám opalovací krém. I přes tu bolest jsem si docela pospal. Dávám si sprchu a v 9:30, na mě až nezvykle pozdě, vyrážím směrem k Parco Nazionale delle Cinque Terre. V Lévanto dokupuji vodu tak, abych měl standardně alespoň dvě lahve navíc. Kupuji také broskve. Ty se mi osvědčily, protože i jindy obyčejný banán mě byl schopen v tom horku na hodinu vyřadit z provozu. Stavil jsem se také na ranní kávičku. Motorku jsem nechal tak nějak napůl v ulici a napůl v křižovatce. Navíc jsem zadním kolem zastavil na přechodu pro chodce. No nic, šel jsem na tu kávu. Přes pokřikující hlouček lidí jsem němou artikulací objednal „Kapůčo!“ V mžiku jsem jej dostal a šel jsem si sednout ke stolku na ulici. Koukám na shon lidí, když v tom vidím policajta na kole. LévantoVypadá jako Woody Alan a Gene Hackman zároveň. Zastavuje se uprostřed křižovatky, opírá bicykl o kandelábr, dává ruce v bok a kouká na auto vedle mojí motorky. To stojí v křižovatce na stopce tak blbě, že to vypadá, jako kdyby řidič jel ulicí, na té stopce zastavil, rozhlédl se a pak mu přeskočilo, on vystoupil a odešel. Nejprve ve mně pořádně hrklo, že kouká na moji motorku. Policista tam tak stojí asi pět vteřin s rukama v bok a rozhlíží se. I lidé z kavárny se ohlížejí, cože se to děje a ulice pomalu mlkne. Sem tam se někdo posměšně ušklíbne. Pak už to policajt nevydrží a zahvízdá na píšťalku tak rozhodně, že jsem měl pocit, že se snad na dvě vteřiny musela zastavit celá zeměkoule. S poklonkami z poza rohu přiběhl chlapík. Policajt mával rukama a pán jen nervózně přešlapoval na místě se skloněnou hlavou. Došlo i na papíry, ale policajt nakonec jen blahosklonně pokynul rukou a chlapík s autem odjel. Smekám před tím s jakou rozhodností a elegancí si uměl ten policajt sjednat pořádek.

Jedna z turistických ztezek v národním parku Občerstven kapůčem a zážitkem s policajtem jedu zas jen v tak v dlouhém triku a bez rukavic vstříc cíle výletu, NP Cinque Terre. Národním parkem je od roku 1999, avšak již od roku 1997 je na seznamu světového dědictví UNESCO. Tvoří jej pět obcí. Monterosso, Vernazza, Corniglia, Manarola a Riomaggiore. Jsou známé pro svou architekturu terasovitě stavěných domů při skalních útesech. Odtud pochází i název. Já mám namířeno do vesnice Vernazza. Cestička k vesnici je navýsost úzká. Je nezbytně nutné do všech zatáček zatroubit, abych se s nikým nesrazil. A vyplatilo se! Stařík s rikšou to ubrzdil a jen trochu mi líznul kufr. Sám tak měl jedno kolo ve škarpě. Celý národní park je protkaný množstvím, dobře značených turistických cest. A jsou velmi využívané, což dokládají všudypřítomní turisti s baťůžky. Park je velmi dobře přístupný především svou blízkostí dvou hlavních provinčních měst, Janova a La Spezia. Obě města spojuje populární železnice, dramaticky se vinoucí blízko hladiny. Turista se tak může vydat při svém celodenním výletu až na samý konec parku a vrátit se vlakem jako bonus. Po cestě do Vernazza přemýšlím udělat si pěší výlet třeba jen do Corniglia a vrátit se tím vlakem. Nakonec mě ale přemohla láska k mé vlastní pohodlnosti a volím výlet lodí, také velmi populární.

Pobřeží nad Riomaggiore

Do Vernazza se ale nedá dostat ani s motorkou. Je tu jen několik malých stání pro rezidenty a jinak absolutně žádné místo. Uprostřed uličky tu však stojí chlap s dodávkou. Říká, že za 100€ zařídí parkování výše po silnici, svoz do přístavu, hodinový výlet lodí a následný odvoz zpět na parkoviště. Jsem znechucený! Na stojáka si dávám rychlou facku a baristy se ptám, jestli mu tam můžu nechat u stolků motorku. Říká, že ne, že je mu to líto, ale není tam značené parkoviště a že on sám by s tím mohl mít problém. Líto je to především mě, protože si město ani neprohlédnu. Odjíždím a po očku se poohlížím, jestli se motorka přece jenom někam nevleze. Ještě ve Vernazza se ve strmém kopci míjím s autem. Nejsme schopni se na úzké silnici vyhnout a auto musí kus couvat. Motorku fakt není kde nechat. Všímám si také hodně nakloněného kamenného domu nevysoko nad potokem. Je podemletý a je s podivem, že ještě nesjel dolů úplně. Velmi pravděpodobně je to důsledek mohutné povodně a následných sesuvů půdy z Října 2011. Tehdy tu zahynulo 7 lidí.

Corniglia je trochu prostornější, ale stejně není kde parkovat. V Manarola je to úplně stejné. Zkusím ještě Riomaggiore. Příjezd do města po široký, pozvolný a jsou tu vyhlídky. Stavím skoro na každé, abych si udělal pár snímků. V malinkém přístavu jsou z dálky vidět davy turistů vylézajících z lodi. Z jedné, hned z druhé a třetí. Jsou jich davy.

Riomaggiore je z obcí parku největší, ale na situaci s parkováním to nic nemění. Hned u přeplněného parkoviště stojí policejní stanice. Taxíkář zrovna přivezl policajtovi cigára. Využívám situace a ptám se toho policajta, jestli můžu u stanice zaparkovat. Ukazuju mu, že by se mi motorka vlezla pod jejich okno na chodník. Jen zakroutí hlavou a ukáže prstem na konec parkoviště k ostatním motorkám a zabouchne dveře. Stihnul mi ale nabídnout cigaretu. Motorky jsou tam vyřádkované jedna na druhé. Postavím se poblíž a čekám, že někdo odjede. Stojím tu na slunci uprostřed rozpáleného parkoviště. Není proto divu, že mě to po dvaceti minutách přestalo bavit a zklamaně odjíždím k dalšímu cíli dnešní cesty. Pochopil jsem že, ačkoliv krásná, je Cinque Terre jen velká atrakce.

La Spezia

Do La Spezia přijíždím od jihu a pod sebou mám vojenský přístav, Arsenal, s několika válečnými loděmi a dokonce jednou ponorkou. Je to úchvatný pohled. Míjím čerpačku s teploměrem. Ukazuje 33°C a tak tam zastavuji, neb je mi z ničeho nic ještě vetší horko. Komorní La Spezia je skoro pětkrát menší, než Janov. I přesto nabízí minimálně srovnatelné množství památek. Snažím se dostat do přístavu, že by tam mohlo být námořní muzeum. Jak se dalo očekávat, na vrátnici vojenské základny mě zastavuje ozbrojená stráž a s tím, že si tady nesmím udělat ani fotku mě rychle vyprovodí. Jen tak pojíždím po městě. Ulice jsou všude až neuvěřitelně vyzdobené květinami. Po projížďce městem mířím do přírodního parku Montemarcello, kde je zajímavý snad jen výhled nad městečkem Bocca. Přes ústí řeky Magra jsou v dálce vidět lomy bílého mramoru nad městem Carrara. Bocca di Magra, v pozadí
mramorové lomy Carrara
Vypadají nádherně, jako zasněžené. Kam až odtud dohlédnu, jsou pláže. Je poledne, vedro k zbláznění a tak se nabízí jen jedna možnost. S motorkou jsem zajel přes louku zaplněnou auty až k pláži. Schovaný za stroj jsem se nasoukal do plavek a šel se koupat. Všechny věci si brávám s sebou, nechci riskovat.

Překračuji Ligursko- Toskánkou administrativní hranici a v Avenza se napojuji na silnici SS1. Na konci Massa je po levé straně krásný výhled na pevnost Mallaspina. Pokračuji do Pietrasanta, kde se napojuji na SR439, která mě povede zbytkem dne. Záměrně se tak vyhýbám Pise a mířím do osmdesáti-tisícihlavého města Lucca. Nejprve jsem z něj byl trochu rozpačitý, ale ukázalo se, že je pravou popelkou ve stínu šikmé věže v Pise s vazbami na Karla IV. Opravdu impozantní jsou velmi zachovalé hradby opevnění. Jsou funkční. Je vidět, jak se po nich prochází lidé, anebo prohánějí bruslaři a cyklisti. Neubráním se poznámce, že mi připomínají hráz rybníka Svět v Třeboni. Dál mě SR439 vede až někam za město Pontedera. Cestou navštěvuji pevnost na kopci. Vůbec se mi nepodařilo zjistit, jak se jmenuje. Se vzdalujícím se městem krajina poklidní a získává charakter typického Toskánského venkova. Silnice je klikatá, samý horizont a je téměř bez provozu. Za každou zatáčkou si plnými doušky dopřávám nové výhledy na obilná pole, pastviny, olivové háje, vinice a usedlosti na kopcích. Jsou vidět téměř na každém. Tvoří je samostatné budovy, nebo soubory staveb a často k nim vede dlouhá, upravená alej. Všiml jsem si, že mnoho jich je opuštěných, anebo slouží jako skladiště. Zkrátka, nejsou obydlené. Na druhou stranu je tu ale nespočet jiných dostupných pro nocleh. K většině takových odkazují šipky Agriturismo doplněné o symbol vína, nebo oliv.

Typický Toskánský venkovProjíždím La Sterza, kde se narodil Andrea Bocelli. Kdesi uprostřed podvečerní krajiny tankuji. Protože je dost pozdě, pomýšlím na nocleh. Zpovídám pumpaře, kterého se ptám, jestli je problém stanovat venku. Ledabyle mávne nad mou otázkou rukou a říká, že rozhodně není. Snad jen, abych nerozdělával oheň. Před městem Pomarance odbočuji na silnici SP47 a vyhlížím si jeden, dobře přístupný olivový hájek k přespání. Chvíli se projíždím po okolí a teprve za smrákání se tam vracím. Jsem klidný. Můj stan má olivovou barvu a ve vysoké trávě mezi olivovníky není moc vidět. V noci pozoruji na kopci světla města Libbiano. Dočítám se na internetu, že má jen 17 stálých obyvatel, ale pětkrát tolik rekreantů, které přitahuje kouzlo obce. Jistě by stálo za návštěvu, ale na zítra mám připravený už jiný program.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (25x):
Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist