Drcení dolomitských průsmyků 2014 – znovu v motoráji

Úvodem:

     Už několik let je vrcholem mé motorkářské sezóny několikadenní výprava do Dolomit. Užil jsem letos dost motorkaření na rodinné dovolené na Krétě v červnu, to bylo hodně dobré, ale velké kopce jsou velké kopce a hlavně když se jede s dobrou bandou. Letošní plán byl jednoduchý, tak jako dříve – vyčíhat si dobré počasí a vyrazit do známého prostředí Dolomit a několik dní tam potrápit naše stroje na nově objevených i již známých cestách a horských přejezdech. Jako novou tečku k tomu chceme přidat známé přejezdy Gavia a Stelvio.
     Předem jsme si stanovili, že budeme čekat na dobrou předpověď počasí v červencových termínech. Zase se potvrdilo, že předpovědi počasí jsou jen fantazie lidí počínaje kdysi Jánem Zákopčaníkem až po nynější Taťánu Míkovou, jsou to bludy od Bludovců z Bludova. Dva víkendy jsme váhavě pustili a třetí už museli vyrazit, pak už by se parta dohromady nedala. Meteovidina byla, že každý den trochu zmokneme, naše intuice byla ale jiná. Nakonec nás trefilo asi deset kapek, počasí bylo výborné a přispělo k parádě výletu. Tentokrát se jelo na 5 dní, 4 byly loni příliš málo. Méně příjemnou stránkou výletu je totiž přesun do Alp, když už se tam v bolestech zadků dovlečeme, tak ať si tam více užijeme. Zváni byli kolegáči z práce a kámoši z naší profesní branže, několika to termínově nevyšlo. Škoda, hlavně jejich.

Sestava byla obdobná jako loni:
Cestovní endura a ti, kteří vědí na jaké motorce se má na trip vyrazit:
- Véna – Triumph Tiger Explorer 1200 – motovůdce výpravy 
- Skopec – Suzuki V-Strom 1000 – uživatel života s věčným apetýtem
- Vonas – Kawasaki Versys 650 – velké srdce s malou kubaturou motoru (však on si ten „litr“ stejně brzo pořídí)
- Marťas – Honda Varadero 1000 – benjamínek a nováček
- Honza – Honda Varadero 1000 - já
a sveřepý čoprák:
- Lefloš – Yamaha Stryker 1300 – senior výpravy s duší malého Jardy
      Pozn.: Lefloš byl, je a bude věčný čoprák s odporem k ostatním druhům dvoukolek. Důvodem, který on ale nepřizná, je jeho „krátký podvozek“. Na každé normální motorce by jen třepal nožkama ve vzduchu, v kufru aby vozil stoličku a pomocná kolečka. Vozíme ho sebou tak trochu jako atrakci ve stylu „Kašpárek a jeho přátelé na cestách“. 
      Pravidelný účastník Féňa (čoprák) letos upřednostnil výjezd s jinou partou (a manželkou). Dal nám košem, má nový stroj a měl asi strach, že ho s námi utahá (musím ho trochu hecnout, ne?).
                                                                                         

16.7.2014 středa - Den první – Cesta do ráje přes Grossglockner– najeto 560km

      Ve středu ráno máme sraz, jako obvykle u firmy v Plzni. Vzorný otec Vonas se má připojit až ve čtvrtek při návratu z rodinné dovolené na Istrii. Tak to má být, napřed rodina, pak kamarádi. Přespolní Lefloš s Marťasem přespali někde poblíž, doráží včas. Koukám na Skopcovo V-Stroma. Nepřekvapil, ani letos motorka nezažila očistu, Skopec vypadá, že ano, nakonec, já s ním spát nebudu.
     Tak jako loni vyrážíme k jihu obligátně přes Železnou Rudu směrem na Deggendorf a pak směřujeme po B20 kolem Burghausenu k Salzburgu. Spíš nepříjemným zpestřením je nutné předjíždění velkého množství kamionů a jiných pro nás zbytečných kár na silnici.
      V Laufenu musí Lefloš do svého strajkra s nádrží velikosti větší petflašky tankovat už podruhé. Přímo ukázková ježibaba ve venkovské benzínce protestuje, suma 12 EUR za benzín je pod její rozlišovací schopnost a odmítá pro tento pakatel placení kartou. Lefloš se ksichtí, jako kdyby hotové prachy byly dvakrát dražší než ty z karty, cálovat ale musí.
      Salzburg necháme po levici a u Bad Reichenhallu vjíždíme do Alp. Lefloš při svačinové zastávce běduje, že si nemohl koupit sebou nějaké tatranky a podobné chuťovky. Důvod? Prý v uličce před regálem sladkostí v jednom nejmenovaném teplickém supermarketu leželo čerstvé hovno! Ach bože! Tvrdýmu čopráku Leflošovi hovínko nevonělo a k regálu se mu nechtělo a na laskominy rezignoval. Voňavka jeden. Těžko uvěřitelné, faktem je, že tatranky Lefloš nemá a to vážný důvod mít musí, logistiku mívá propracovanou. Lefloš je přesvědčen, že dílo vypadlo z pod burky nějaké teplickolázeňské muslimánské povalečce, i tak se ho ptáme, zda si je jistý, že ten výtrus nebyl jeho. 
      V plánu je projet k Zell am See a pod Mittersillem kuchnout Vysoké Taury průjezdem skrz Felbertauerntunel. Počasí je parádní, čas také slušný, operativně se rozhodujeme vzít to přes Grossglockner, uvidíme tam přece jen víc než v tunelu. Skopec s Marťasem tam ještě nebyli, všem se nám to bude líbit. Dojíždíme pod Taury a u mýtnice koukáme, že cena přejezdu je vyšší než dříve, bude o pivo méně ….. beru zpět, na pivu se šetřit nebude, Skopec to jistě ohlídá.
      Do vršku zatopím, můj Varan to tak jistě také chce, ostatním ujíždím. Vynechám nádherné vyhlídky, hodlám se svézt. Provoz je kupodivu celkem malý, Varanovi naložím, slušně si zablbnu a zastavuji v sedle pod Edelweisšpicí a krátce čekám na ostatní. Pak vyjíždíme na vrchol do 2571mnm, Leflošovi se nenaplňují obavy, že strajkra do některých zatáček neohne. Má vidlice předkoplé, že kdyby do něčeho vrazil, tak od rány do kola do rány do hlavy má čas si vzpomenout u jaké pojišťovny má pojistku a možná stihne napsat i kousek závěti.
      Na vrcholu Edelweisšpice nás zaujme nějaký divoch ve větroni nalétávající na vrcholek ve výšce několika metrů. Rychlý je při tom jako stíhací bombardér, termika nad úbočími dělá divy. Je to blbý pocit, něco se na Vás řítí a nevrčí to. Počasí je paráda, výhledy impozantní, foťáky cvakají jako u zájezdu japonských turistů.
      Pak máme malou krizovku. Na vyhlídce za tunelem zastavuje Venca na blbě klopeném parkingu. Ostatní jako tupé ovce těsně k němu, hned je mi jasné, že budu mít problém vykopnout stojánek proti kopci. Marťas zastavuje hned nade mnou, blbě v tom sklonu došlápne a začne se na mě pokládat a já zase na Vénu. Už vidím, jak se tady složíme jak domino. Držím sebe a částečně i Marťase na hraně pádu, opřen lehce o Vénu a řvu na Skopce o pomoc, ať nás jde překlopit do svisla. Tomu v tom kopci nejde vysunout stojánek a tak jen čumí. Řvu tedy na právě dorazivšího Lefloše, tomu se naštěstí daří motorku postavit. Vteřiny jsou nekonečné, noha v blbém sklonu tuhne, jsem jak balvan viklan, stojím na nehtu palce pravé nohy, hystericky řvu, že už lehám, pak konečně Lefloš zabere a narovnává nás. Dobře to dopadlo, gravitaci jsme překonali, nic se nestalo. Lefloš je hned chytrej a nejspíš by chtěl metál za záchranu. Dostane prd i když konečně byl jednou užitečnej.            Véna se chce ráno podívat jaké je počasí, pro špinavost oken musí vylézt na balkón. Počasí OK, v noci malinko pršelo a už to pod sluncem osychá, chatrný balkón se s ním neutrhl.     
      Na osmou vyrážíme na snídani. Škodolibě si medíme, Skopec je zamčený na pokoji, zasekl se mu zámek. Chvíli ho vesele škádlíme, pak jde Véna pro šéfa a ten hned aha, pokoj 39, zamykat jen na jeden západ. Skopec dal dva, asi se bál, aby ho v noci neznásilnily dvě vedle nocující šťabajzny 70+. Šéf náhradním klíčem zvenku po chvilce šátrání Skopce osvobozuje. Snídaně je plně vyhovující, ještě než přijde Skopec, povzbuzuji hochy, žerte volové, pak už nic nebude. Martin neodolá a riskne zajímavě vypadající salát s rýží. Skřípání zubů prozrazuje, že rýže je syrová, Martin chvíli bojuje a pak se připojuje se k námi konzumované euroklasice.     
      Sedláme koně ještě před devátou a míříme k jihu údolím Piavy po hlavní a po cca 15 kilometrech ohýbáme na východ a hned do kopce směrem k jezeru Vajont. Chvíli čekáme u semaforem řízeného tunelu, ukazatel odměřuje čas do zelené. V posledních vteřinách čekání túrujeme stroje jak na startu 24 hodin Le Mans, start do tunelu je už ale v klidu. V lese jsou po nočním dešti vlhké silnice, jede se pomalu krásným okolím. U jezera Barcis pak nastupujeme velice uzoučkou hadovkou do kopců, jede se na dvojku, občas jedna. Za vrcholem, který neumím pojmenovat pak podobnou cestou dolů. Cílem je údolí řeky Meduno, kde se máme potkat s Vonasem, který utíká od rodiny z dovolené na Istrii.
       Je tu zajímavé intermezzo. V malebném kraji naše kolonka míjí u silnice stojícího oslíka, nějakého přerostlého, asi mezka. Ten hajzl je pod stromem zamaskován a strašlivě se rozhýká zrovna, když ho někteří nevidouce míjejí. Hoši se leknutím kymácejí v šoku, že vjeli na nechráněný přejezd těsně před rozdupané pendolíno. Ten nám dává, mezek jeden.
      Kolem jedenácté se v trochu chcíplém Tramonti di Sotto na náměstíčku potkáváme s již čekajícím Vonasem. Má za sebou cca 350km z Istrie, vypadá, že by mu vůbec nevadilo, kdybychom už jeli na hotel. Má smůlu. Dobře, že přijel, patří k nám, oživí atmosféru. K naší neradosti nemá navlečenou svoji loňskou ušmudlanou signálněžlutou vestičku vyrobenou snad z tang XXXXXL. Nebude do čeho vyrypovat. Vyrážel už v 6 ráno a chlubí se, že si cestu z Istrie natloukl pracně do navigace a baterka mu došla zrovna v centru Udine. Tak se chvíli motal, dokonce se i ptal na cestu místních. Osobně bych to považoval za ztrátu času, stejně všechny cizince nejspíš posílají do Benátek.
      Martin se na moje doporučení hned Vonase ptá, proč jeho Versys nemá vejfuk. A že je to docela velkej fichtl. Vonas hned ví, odkud fouká a vyzdvihává přednosti svého maloobjemového stroje (650cm3 přece maloobjem je, souhlas?). Lefloš s Vencovo asistencí natankuje z automatu stojícího téměř na terase kavárničky, obavy, že je to gerät na kafe se nenaplňují, dává to skutečně benzín.
     Spokojeni, že rande klaplo, míříme na Monte Rest. Silnička uzounká, serpentýnovka, musí se pomalu, potkat auto hrozí čelním buch. Tak nějak nechápu, proč tu silnici někdo stavěl, zdá se mi nepotřebná k poměru dřiny a prachů, co musela stát. Provoz žádný, kopec velký, zatáček nekonečně. Po přejetí kopce směřujeme pod Monte Zoncolán, hlavní cíl dne. 
      Flegmouš Skopec většinou vůbec nezaznamenává, kudy se jede. Veze se jak na provaze. Nyní sděluje, že si konečně něco zapamatoval z místních destinací. Obec se jmenuje Ovaro a protože ji projíždíme v době oběda, vzbudí u stále hladového Skopce jeho fantazie. Ještě tak projet Pivaro a Bifteco, to by byl výlet pro Skopce!
      Z Ovara vyjíždíme na Monte Zoncolán (1750mnm) trasou často jetou při Giro di Italia. Strašnej krpál, silnice jak širší chodník. Můj Varan se místy dusí a chce furt plnej. Ať mi někdo vykládá, že toto cyklisté vyfrčí na kuře a špagety, možná nějaký ten vitamín a druhý den dají dalších dvě stě kiláků průměrem těsně pod padesát. Už se Lanci Armstrongovi a jeho kumpánům nedivím, blázen musí být ten, kdo nesype. Na jejich místě bych vraždil autory těch tras etap. Já bych teda nedopoval, to by nepomohlo, do těla bych si nechal implantovat motor. Na silničce jsou ještě nápisy z Gira, podél cesty plakáty slavných borců, kteří to tu vyhráli, opravdu zde na vás sedne kult historie vrcholové cyklistiky.     
      Nahoře paráda čumenda. Z druhé strany je lyžařské středisko. Německá rodinka křísí a obdivuje tatínka, že kopec na kole dal. Má toho plné brejle, obdivuji ho také, takto se trápit na dovolené. Je jasné, že dnes večer u nich milostné radovánky nebudou, to už taťka nedá. Nakonec rozpoznávám, že mamka je v naději, asi potomka raději zasichrovali ještě před tátovo zdecimováním.
       Sjedeme už ne takovým krpálem mezi sjezdovkami a v údolí pak už ohýbáme na západ a směřujeme zpět na Cadore. Je čas nakrmit stroje makarónským benzínem. Tamhle někde to leze muslimánům v poušti či mužikovi Putinovi z močálu samo a my tady máme platit pade za litr. Strašný. Neexistence benzínkových shopů s člověčí obsluhou nás vyloženě obtěžuje a sledujeme, že s tím válčí i taliáni. Karty to nějak nechce, nabýváme strachu, že nám je to spolkne. Bojujeme tedy s automatem na žraní peněz, automat chce jen bankovky a nevrací. Předplatíte si a pak tankujete. Problém je, že např. pro Leflošovo pidinádrž je benzín za deset éček málo a za dvacet zase moc. Nádrž má plnou a zbývá ještě něco vytočit. Nechat to ve stojanu je škoda. Radíme mu, ať to foukne do vedle stojícího květníku. Až budou makaróni někdy květník přesazovat, budou si myslet, že narazili na ropu.
      Za prdelkou Prato Carnico je směrem na západ krásná silnička pořád mírně do vršku, spíš rychlejší protahováky. Jedu poslední, chvíli se divím, že se hoši neodhodlávají točit stroje do červeného, pak se cpu dopředu a hoši pochopí – bude se chvíli topit do kotle. Hrnu, zápěstí se kloubí. Protiprovoz s výjimkou jednoho hodně široce jedoucího motardisty na nule. Vénu nepředjedu, tygr mu funguje. Nemám na něj, to už bych šel za hranu svých chabých schopností, taky má o 40 kobyl navíc, to je znát, ať není zas moc za borce. U odbočky se sjíždíme a chlubíme se, kolik kdo dal na jedné houpavé rovince. Vonas přes 160, magor Véna 185. Já nevím, byl jsem rád, že jsem se držel řídítek.
       V sedle točíme vlevo a sjíždíme housenkou k umělému jezeru Sauris. Krásy kolem moře, zastavujeme u letité hráze přehrady. Vejha velká, dole u paty hráze šířka pár metrů. To se jim to tady staví přehrady, najdou kaňon, pár mixů s betonem, pak zaprší a jezero je hotové. To jen blbce komouše u nás napadlo stavět Nechranice s hrází asi 3 kiláky.
       Za hrází vjíždíme do tunýlku, spíš je to štola pro důlní vozíky. Hrkáme pomalu, je tam tma a dost vody, pak nějakého dětinu napadne zatroubit a vohulit plyn a všichni tydýti ho začnou napodobovat. Týýýý, vrauuuuum, týýý týýý týýý, vráááááúúúúm, tunel se třese. Nejspíš tím vyháníme všechny žáby, myši a netopýry.
       Přejíždíme passo Pura a dolů sjíždíme úzkou klikatkou s obrovským množstvím gumových stop před zatáčkami od intenzivně brzdících aut. Zjevně se tu jely nějaké dostihy, ale z kopce dolů. Je to divné, ale je to tak. V každé třetí zatáčce jsou pořádné dva šlice až do svodidel a ve svodidlech pak boule ven. Nebe je plné jednotlivých bouřkových mraků, zamíříme na Calalzo, spadne na nás pár kapek, dešti ujíždíme.
      V Calalzo už je zase krásně, příjemně unaveni rádi odstavujeme stroje. Využíváme toho, že jedno auto v garáži chybí a stavíme motorky na beton. Na pouštní pahorek v exkluzivním provedení se střechou bude tedy muset vyparkovat nějaké to auto.
      Po sprše a regeneraci našich zadků a okulí vlézáme do hospody, míjíme při tom lidi vynášející krabice s pizzami. Že by makaróni opravdu roztopili pizzapec? Dokonce jsou i jiní hosté, samí důchodci. Snad tu není předváděcí akce na hrnce? Štígly zase pěkně vychlazené ihned přistávají na stole. Marťas chvíli trvá na tom, že chce pizzu Hawai, o té zjevně makaróni nikdy neslyšeli, musí se smířit s nějakou univerzálkou. Pizzy jsou velké a dobré, nic nám nechybí. Důchodci se brzo vytratí, hospoda je zase jen naše. Moc nechlemtáme, zakončíme to paňákem grappy od šéfa grátis a hurá do postele.

Trasa: Calalzo di Cadore – Monte Zoncolan – Calalzo di Cadore (okruh proti směru hodinových ručiček )

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE