Dolomity 2018

aneb passo za passem...

Kapitoly článku

Neděle, 24. 6. 2018

Plzeň – Cham – Landau – Mnichov – Ga-Pa – Fernpass – Imst – Ried im Oberinntal

Ujeto 467 km

Z Plzně jsem vyjel v neděli v 7:30 hodin. Silnice byly prázdné, jelo se dobře dokonce i po B20 do Landau, odtud po dálnici do Mnichova, Mnichov hladce městem, Ga-Pa. Cesta vázla přes průsmyk Fernpass, jelo se v koloně, ale jelo to. Cesta Německem byla rychlá a nudná, cesta Rakouskem pomalá, ale zase bylo na co koukat. Pomalá vzhledem k častým omezením rychlosti. A koukat na hory v Rakousku se dá do nekonečna. Cestu v koloně přes Fernpass oživily traktory se zapojenými obytnými přívěsy, vracely se asi z nějakého festu, naštěstí jely v protisměru. Cesta mi utekla tak rychle, že jsem těsně před dojezdem do místa ubytování odbočil do hor, na vyhlídku Gachen Blick. Z visuté plošiny nad údolím byl krásný výhled, na úzké cestě k ní jsem se pěkně projel. Ve čtyři hodiny jsem byl v cíli, v penzionu Haus Tirol v Ried im Oberinntal, kde jsem přespal. Motorka byla pod střechou a zámkem.

 

Pondělí, 25. 6. 2018

Ried im Oberinntal – Reschenpass – Prato – Passo dello Stelvio – Bormio – Passo di Gavia – Passo Tonale – Passo di Mendola – Panchia

Ujeto 300 km

Ráno, po dobré snídani v penzionu, jsem vyjel v půl desáté. Bylo pondělí, provoz až do Prata byl docela živý, hodně obcí s padesátkou, mimo obce snížené rychlosti. Reschenpass jsem si prohlédl v jedoucí koloně. Slunečný den a přede mnou Stelvio, co víc jsem si mohl přát :-) . Stoupání na Stelvio od Trafoi začalo nenápadně, najednou ale přitvrdilo. Prvních pár tornante (v překladu serpentina, zatáčka s malým poloměrem, která otočí silnici o 160 a více stupňů do protisměru) a najednou jedna tornante za druhou. Myslím, že jich bylo kolem 45 jenom nahoru. Jedna fotografie, kterou přikládám je přefotografovaná pohlednice, na ní jsou tornante velmi dobře vidět. Pro mě byly celkem obtížné pravotočivé tornante směrem nahoru. Nebylo do nich dobře vidět, musely se projíždět opatrně, aby člověk nevyjel do protisměru. Levotočivé byly v pohodě. Prakticky celá cesta nahoru byla na jedničku v zatáčkách a na dvojku mezi nimi. Provoz nebyl velký, překvapilo mě hodně cyklistů, sem tam projel nějaký automobil. Pěkné výhledy, občas mi to nedalo a musel jsem zastavit a něco si prohlédnout a vyfotit. Nahoře povinná zastávka, samolepka, fotografování.

Cesta dolů na Bormio byla rychlejší, v Bormiu směr údolí Valfurva na Passo di Gavia. Řadím ho do mezi ty zdejší nejúžasnější. To bylo úplně něco jiného, výhledy krásnější, drsné a divoké. Silnice více rozbitá, často bez svodidel, výjezd nahoru náročný. Na rozdíl od Stevia jsem tady projížděl skoro sám. Nádherný zážitek.

Cesta přes Passo Tonale se mi líbila svými rychlými zatáčkami, mám je radši, než ty co se musí jezdit na jedničku. Příjemné oživení. Dále opět obce a omezení rychlosti mimo ně. Poslední můj cíl bylo Passo di Mendola, parádní, rychlé, s novým asfaltem, místy se skálou na jedné a propastí na druhé straně silnice i dobrodružné.

Docela už pokročil čas, pořád něco musím fotit, mám hlad a žízeň, jsem unavený. Jezdím podle mapy a ve finále hodně zastavuji a hledám správnou cestu do místa ubytování. V půl sedmé jsem v hotelu Albergo Panorama v Panchia. Motorka do garáže, já do sprchy, na večeři a hlavně na pivo. Posílání zpráv, fotografií a dojmů domů, nevýslovná radost z prožitého dne a spánek unavených...

 

Úterý, 26. 6. 2018

Panchia – Canazei – Passo Pordoi – Passo di Campologno – Passo di Gardena – Passo Sella – Passo di Fedaia – Passo di Falzarego – Passo di Valparolla – Passo di Giau – Passo di San Pellegrino – Panchia

Ujeto 248 km

                Vyjel jsem po deváté. Z Canazei na Passo Pordoi v živém provozu, na passo jedou i autobusy. Zatáčky jsou rychlé, žádné drsné tornante, paráda. Passo di Gardena, rychlé, krásné výhledy, slabý provoz, zatáčky rychlé i pomalé. Passo Sella, stejné jako Gardena, Passo di Fedaia, vynikající, bez provozu, fantastické výhledy, krásné zatáčky. Passo di Falzarego opět parádní, kousek od něj ja Passo di Valparolla s úchvatnými výhledy na skalnaté „moře“. To nejlepší co mě na trase potkalo, bylo Passo di Giau. Strašně se mi líbily rychlé, přehledné zatáčky, které na sebe navazovaly, a motorku stačilo jen překlápět z jedné do druhé. Pomalé tam ovšem také byly. Jako poslední jsem projížděl Passo di San Pellegrino, opět bez provozu. Měl jsem tady problémy s některými tornante, vyjížděl jsem je do protisměru. Asi celodenní únava, těch zatáček bylo opravdu strašně moc…

 

Středa,  27. 6. 2018

Panchia – Passo di Rolle – Passo Cereda – Passo Duran – přehrada Vajont – Passo Cibiana – Passo Staulanza – Passo Valles – Passo di Rolle - Panchia

Ujeto 298 km

                Start opět v devět, směr Passo di Rolle, pěkný asfalt, rychlé, výhledy ž v passu. Jel jsem ho dvakrát, ráno silnice více frekventovaná, k večeru bez provozu. Passo Duran pro mě bylo lahůdkové, rychlé, pěkný asfalt dole, nahoře úzké a technické. Výhledy.

Já teď trochu odbočím, uvědomuji si, že když popisuji jednotlivá passa, tak je to pořád dokola, rychlé nebo pomalé, příjemné nebo drsné, krásné výhledy, slabý provoz. Každé passo je něčím krásné, ale když se to sejde všechno najednou, tak to je sen…

Přehrada Vajont. V roce 1963 se do ní sesunula část hory nad nádrží. Objem té sesunuté zeminy byl větší než objem vody v přehradě. Přehrada se neprotrhla, ale vznikla „tsunami“, která se přes přehradu přelila a zničila městečko Longarone pod přehradou. Více informací je na Wikipedii…

Passo Staulanza, za mě v jedno z nejlepších, opět bez provozu, rychlé zatáčky, solidní asfalt. Potkal jsem tady dědu na Vespě, povídali jsme si o Dolomitech a mimo jiné mě varoval před radary. Od této chvíle jsem se snažil přesně dodržovat omezenou rychlost v obcích a mělo to podivný výsledek. Čas od času mě běžně v obcích předjížděli Italové v autech, chladnokrevně i přes plnou čáru. Tak jsem zvědavý, jestli mi přijde domů nějaká pokuta z Itálie. Minulý rok se mi to stalo, přišel mi domů dopis z Německa, že jsem jel 112 km/h místo 100 km/h. Dopis byl v češtině. Naštěstí chtěli jenom 20 €. Pokorně jsem zaplatil. Jestli mi něco přijde z Itálie, do cestopisu to pro informaci později doplním…

Passo Valles, úžasné, rychlé, bez provozu, s výhledem na duhu v údolí, trochu je fotce níže vidět.

 

Čtvrtek, 28. 6. 2018

Panchia – Passo Manghen – Passo Brocon - Passo San Boldo – Monte Grappa – Panchia

Ujeto 450 km

                Passo Manghen mě hodně zaujalo, určítě bych ho zařadil mezi ty, co patří na bednu. Přijel jsem k němu brzy a nahoru jel sám. Silnice a zatáčky nejdříve vedou lesem, zatáčky jsou přehledné a rychlé. Postupně se silnice zužuje, stoupání zvyšuje, přibývají tornante. Některé pravotočivé jsou drsné. Stejně tak je to i směrem dolů. Při výjezdu z jedné tornante potkávám na silnici krávu. Vůbec mě neřeší a pokračuje ve žraní trávy, asi je na motorky zvyklá.

                Přes podobné Passo Brocon jsem vyrazil na Passo San Boldo. Dostal jsem na něj tip od kamarádů a nechci je zklamat, i když je trochu z ruky. Dlouho trvá, než se k němu dostanu. Na tabuli, která jej označuje, je nadmořská výška 706 m. Je mi to divné a myslím si, že jsem dole a pojedu nahoru. Zastavím na červenou na semaforu před tunelem. Na zelenou jsem vjel do úzkého tunel, který nevede rovně, ale je v něm tornante. Nepříjemně mě to překvapilo, jedu pomalu a k tomu jedu dolů… Myslím, že těch tornante v tunelech je asi jen pět, měl jsem to rychle za sebou a silnice padá dál dolů v dalších zatáčkách. Vede na jih a já jsem skončil na rovině s nadmořskou výškou 100 m. Do Benátek bych to měl vzdušnou čarou cca 60 km. Tunely na Passo San Boldo jsem nevyfotil já, ale fotku jsem pro ilustraci stáhnul z webu.

                Projíždím dále krajinou plnou vinic a dělám hloupé rozhodnutí: vyjedu na Monte Grappa. Ale než se k ní dostanu, uplyne spousta času, a než se dostanu nahoru tak spousta dalšího. Na samotné Monte Grappa vede stoupání dlouhé 27 km. Pokračuje klesání dlouhé 32 km. Silnice nic moc, trochu dobrodružná. Krávy… Nahoře je ale památník velké a dlouhé bitvy z první světové války, která se tady odehrávala. Nedaleko je řeka Piava a ta s bitvou také souvisí. Padlo tady i hodně českých vojáků. A padnu tady i já, trochu jsem to přehnal a domů to mám ještě daleko. Navíc cestou zpět zapomenu správně odbočit a dostanu se do Trenta. Tím si prodlužuji návrat a pěkně jsem na svou cestovní „nenažranost“ naštvanej. Do hotelu přijíždím až v půl osmé, rychlá sprcha, pivo, večeře. Dlouhý den, plný silných zážitků.

 

Pátek, 29. 6. 2018

Panchia – Passo Lavaze – Passo Pennes – Passo Giovo – Passo Rombo (Timmelsjoch) – Sölden – Imst – Ried im Oberinntal

Ujeto 287 km

                Ráno balím, platí, loučím se. Hotel byl fajn, příjemný, rodinný, pohodlný. Dobré jídlo, špatné pivo, výborné víno. Směrem do Rakouska se postupně mění ráz hor a houstne provoz. Poslední passa si užívám na max, vím, že jsem byl v motorkářském ráji, a že nějakou dobu se do něj zase nedostanu. Passo Rombo (Timmelsjoch) je jediné passo, na kterém platím mýto. Je to 14 €. Směrem dolů, na rakouské straně, se silnice podobá GG Hochalpenstrasse. Je mi to příjemné, není to už tak náročné a jede to rychle.

                Pokračuji dále na Sölden, opět časté omezení rychlosti, dále až do Imst a do Ried im Oberinntal. V půl páté jsem se ubytoval, pivo, sprcha, pivo, večeře, pivo…

 

Sobota, 30. 6. 2018

Ried im Oberinntal – Imst – Fernpass – Ga-Pa – Mnichov – Landau – Straubing – Cham – Plzeň

Ujeto 465 km

                Cesta domů. Rakouskem pomalá, Fernpass v koloně, alespoň jedoucí. Z opačné strany je to horší. Do Rakouska najíždí spousta motorek a aut. Na sjezdu z dálnice od Ga-Pa je dlouhá kolona… Naštěstí jedu na druhou stranu. Německem už to jde rychle, včetně průjezdu Mnichovem. Vyjel jsem v devět, ve čtyři jsem byl v Plzni. Vybalil jsem a nádherný motovýlet se šťastným návratem, jsem večer oslavil plzeňskou dvanáctkou a dobrou večeří.

              

 

V závěru něco o nákladech na benzín, motorce apod. V Rakousku stál okolo 1,35 €/l, v Itálii 1,75 €/l. Docela velký rozdíl, celkem jsem za benzín zaplatil 190 € / 2.500 km. O benzínkách s kasou a pokladní je třeba trochu přemýšlet při plánování trasy, ve větších obcích většinou s obsluhou jsou, benzínku s automatem bych nedal. Motorka bez sebemenších problémů. Jel jsem na nových gumách Dunlop Sportmax Roadsmart III, lepily pěkně. Navigace podle mapy je mimo velká města v pohodě, passa jsou směrovými tabulemi od určité vzdálenosti velmi dobře značena.  V italských městech Trento a Bolzano bych se bez GPS, alespoň v telefonu, ztratil. Snídal a večeřel jsem vydatně v penzionu, obědy jsem šidil něčím malým, třeba štrůdlem v horské chatě. Při zpáteční cestě se mi v Rakousku povedlo projet jeden tunel bez dálniční známky, najel jsem omylem na dálnici a hned po několika stech metrech z ní zase rychle sjel, ale pak hned následoval Landecker tunel, který je bohužel také se známkou. Tak jsem i tady zvědavý, jestli mi dodatečně nepřijde domů nějaký pozdrav… Cestu mi ale tunel pěkně zkrátil. Na počasí jsem měl štěstí, bylo bez deště, hodně se sluníčkem. Cestu jsem absolvoval sám, mohl jsem si sice dělat co jsem chtěl, ale moc jsem si nepokecal :-), s parťákem by to bylo určitě lepší.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (27x):
Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist