Do Mandella sám, vždycky sám, své koníčky osedlám…

Z Čech až do Tyrol.

Již vloni jsem začátkem září chtěl vzít Guzzu domů, do městečka na břehu jezera Lago di Como, kde ji před jedenácti lety přivedli na svět. Nevyšlo to - nenašel jsem nikoho, kdo by chtěl jet se mnou - kolega se stejným strojem to na poslední chvíli odpískal a tak jsem sebral odvahu jet jenom „napůl cesty“ do Berchtesgadenu a zpět na víkendovku. Letos jsem opět hodil udičku na fóra MGCB, Motorkářích a dalších, ale nikdo neprojevil zájem, ale už mne to nezviklalo. Bude to prostě sólo zážitek se všemi plusy i mínusy…

Středa 6.9. Najeto 296 km.

Plánovaný výjezd ve 12 hodin se nekoná -  jsem ještě v práci a koukám, jak za okny brutálně prší. Vím, že podle radaru má přestat, ale netváří se to. No počkám, ještě něco udělám, však je ještě čas  a naštěstí mám půjčený nepromok, myslím si... Končím a doma ještě dobaluji poslední věci, hlavně zase na něco nezapomenout, jako posledně! Pip, pip píp -14 hodin, výjezd! Až po padesáti kilometrech si vzpomenu na tři věci, které jsem zapomněl vzít. A každých dalších padesát si vzpomenu na další...

Oproti původnímu plánu, vyhnout se veškerým dálnicím, jedu na Prahu po Boleslavské R10 a dále kus po D1 - není čas na hrdinství, cesta bude ještě dlouhá. Mraky se trhají, teplota stoupá ze 17 na 23 °C.  Krátká zastávka na občerstvení v Průhonicích a pak až v Českém Krumlově. Pokušení vjet na stroji do pěší zóny jsem odolal, naštěstí.  Později jsem zjistil, že by mne odchyt ze strany MP neminul…

Čtvrtek 7.9. Najeto 454 km.

 Po snídani obhlédnuti exteriéru hradu, ale protože hrad není dnešní hlavní atrakcí, vyrážím směrem na Rakousko stále po silnici č. 160 na Bad Leonfelden. Je 12 °C stupňů, pocitově míň a těším se z vyhřívaných heftů. Pokračují po vedlejších silnicích mimo dálnice užívajíce si perfektní povrch rakouských okrsek. V Linci, kterému jsem nikdy nepřišel na chuť, špatně odbočím a po přejetí Dunaje se chvíli nemohu zorientovat. Guzza také nějak znejistěla a rozsvítila si kontrolku EFI, ta nicméně po chvíli opět zhasne a jede stále jako by se nechumelilo.
Při výjezdu se  nakonec volky nevolky napojuji na dálnici, míjím Wells. Konečně ji opouštím u Laarkirchemu, pokračuji po 144 na Gmunden a 145 na Bad Ischl. Tam začne pršet a tak nervózně navlékám půjčený nepromok, abych zjistil, že je mi vlastně malý. Pokračuji si bez deště, ale stejně mokrý potem (teplota vystoupala na příjemných 17 °C) vylézám kdesi u silnice z nepromoku. Zastaví u mne trojice mladých motorkářů - Kuba, Pavel a třetího si nevzpomenu. Také jedou na Grossglockner, tak jedem chvíli spolu, nicméně po chvíli se naše cesty dělí a tímto je pozdravuji. 
Konečně pod Glocknerem - přijíždím k pokladně, vypláznu 25 éček  a za to fasuji mapu a samolepku. Nahoře je prý 0 °C. Říkám si: „Inu, dal jsi se na to motorkářování, tak bojuj“. Vyjíždím a od dvou tisíc metrů je mlha a mrholí o stosedm. Navlékám nepromoky, které tady opravdu dávají smysl a vyjedu na Edelweiss Spitze - jsem tam úplně sám, v mracích a sněhu. Teda když to srovnám s tím výletem na Kokořín...

Pokračují a po projetí tunelu Hochtor totální změna, sluníčko svítí, vozovka suchá a hned je líp. Výjezd na Glockner bez nějakých mimořádností, sem tam nějaké ovce na silnici, krásné veterány prdkají pomalu nahoru a samozřejmě kupy motorkářů. Je to krásná cesta, ale to není nic proti tomu, co mě a Guzzu čeká.

Pokračuji na Heligeblut a Lienz, jedno malebnější místo střídá druhé, rezignují na focení, chci Itálii!
Za Lienzem po B100 proti zapadajícímu slunci svištím 120 do Itošky a …. už jsem tam! Guzza se vrací domů!

Přespání na pankáče na alpské louce nad první tyrolskou vesnicí Versciaco di Sotto. Stavím stan za soumraku, pro zahřátí a na dobrou noc s pohledem na hvězdnou oblohu zapíjím dnešní den panákem Diplomática.

Dnes tam budu!

Pátek 8.9. Najeto 440 km.

Budíček o půl osmé, tak spěšně balím stan, počasí vypadá slibně. 
Nejdříve po SS 49 na Brunico, pak po SS12 Fortezza podél dálnice až do Vitipena/Sterzingu. Odtud do Casatea po SS44 přes parádní Passo di Monte Giovo plného krásných a celkem svižných zatáček do San Leonardo, jízdu si užívám tolik, že ani nezastavuji, abych zapnul kameru, pouze nahoře cvaknu pár fotek.

Počasí je libové - vůbec mi nebyla zima ani na horách a v Meranu je už 27 stupňů a tak svlékám poslední vrstvy. Bohužel vyrážím z Merana špatným směrem po SS238, která by mne sice přiblížila k Mandellu, ale jižní cestou a já přitom chci jet severní trasou přes Passo dello Stelvio. Zjišťují to až po vyjetí nahoru ke Gampen Bunker muzeum. Sice hezká cesta, asi jako všechny tady, ale raději se vracím a konečně najíždím na správnou silnici SS38 a té se držim až ke Stelviu. Ještě před vyjetím do serpentin se na konci vesnice Prato allo Stelvio zastavují u známého tvořivce Lorence Kuntnera, který tu již 40 let vyrábí zajimavé kreace z kamenů, kostí a šrotu, které nachází v okolí. Je to takový pseudo indán a podivín, který si říká „Ten který mluví s větrem“.

Já vyrážím natěšeně nahoru, ale chytám náklaďák, který to chvílemi úplně zastaví oběma směry. Jeho šofér se po chvíli ale smiluje a bohudíky všechny pouští. Výjezd už nic neruší a kromě jedné zastávky na focení vyjedu nahoru plynule. Nečekaně ostré vracečky vyžadují místy jedničku! Nahoře je mumraj, stánky, buřty, hotely, suvenýry... Pokochám se a pokračuji na Bormio. Silnice tam má o dost jiný charakter, je tu chladněji, zatáčky nejsou tak ostré. Osobně si myslím, že výjezd od Merana je ze všech 3 směru rozhodně nejlepší. 

Pokračuji na Bormio, v Tiranu dávám pizzu, tohle je ta pravá Itálie, tady se mluví italsky! Stále na SS38 míjím Sondrio a jedu proti zapadajícímu slunci, po silnici, co vede snad padesát kilometrů nepřetržitě na západ. Je to únavné, dělají se mi z toho mžitky a začínám toho mít plné zuby. 
Najíždím na novou silnici, kde popoženu všech 50 poníků svého spřežení, projíždím 14 tunelů a směřuji na Lecco, trochu bloudím, ale konečně přijíždím do Mandella. Poprvé za celou cestu potkávám Guzziny. Zastavuji před továrnou, posílám obligátní fotku manželce a pak se vrhám do mumraje v kempu na pokraji jezera.

 

Stavím stan v parku nedaleko jeviště a dávám večeři organizovanou místními kluby pod obrovským stanem. Jídlo na plastovém talířku vůbec nepřipomíná Itálii. Kromě Italů jsou tu ale Němci, Francouzi, Angličané a zaslechl jsem i slovenštinu. Za Česko jsem tu asi letos jediný…
Živá hudba hraje až do 12. Reprodukovaná asi do jedné. To jsem již ve stanu a začíná pršet, je mi to jedno, unavený jako kotě usínám.

Ve znamení přeháněk.

Sobota 9.9.

Ráno v 6 mne probouzí déšť, ale to je jen slabá předzvěst toho, co se strhne o necelých 12 hodin později. Nevylézám ze spacáku do osmé, čekajíc kdy to ustane, následně balím stan, dávám snídani ze zásob a vyrážím k hlavnímu parkovišti před továrnou - tam už se začínají sjíždět ostatní… Parkuji na vyhrazené sekci pro členy klanu blíže ke vchodu. Je zde možnost se svým strojem i vyfotit před pozadím a později si fotografii vyzvednout. Nemám kam dát helmu a  bundu a v duchu si nadávám - jednou z věcí, co jsem zapomněl, je zámek s lankem (to se mi později ošklivě vymstí, což však ještě netuším).

Brána továrny se otevírá o půl desáté, již od devíti tu stojí fronta jak na banány. Po otevření se davy rozprchnou různými směry, nikdo nic nesměruje, prostě Itálie. Tak se vláčím s helmou v ruce, bundou na sobě a sluníčko se, navzdory předpovědi, rozhodlo na nás posvítit. Navštěvuji improvizovaný obchod a kupuji obligátní tričko, prolezu montážní linku, motorárnu, větrný tunel, který pomalu obrůstá zelení a „departo sperimentale“. Rozhodl jsem se, že muzeum si nechám na potom, protože na 12:30 jsem si zarezervoval zkušební jízdu.

Navzdory možnosti projet nového V9 Bobra, který MG evidentně tlačí jako velkou novinku, jsem se chtěl svézt na V7 Stounovi, který mě ze všech strojů oslovuje nejvíc. A tak jdu projet Stouna. Ten už tam čeká, je nádherný ve žluto-černé barvě. Má laděný výfuk od Arrow po scramblerovsku nahoru, stavitelné páčky… Přišel jsem jako poslední a ostatní již vyjíždějí. Rychle nasedám a vyjíždíme. V tom spěchu jsem neměl čas si upravit ty stavitelný páčky a někdo přede mnou to nastavil tak, že nemohu brzdit dvěma prsty, což mne zpočátku pěkně irituje, když si tam stále skřípnu prsty. Není čas to studovat, musím se soustředit na jizdu uličkami a jedem pěkně svižně, skupina frčí pěkně po obci 70 i víc! Motorka je i přes shodný výkon s mojí Brevou učiněný divoch. Tahá prakticky pořád - ňůtnmetry jsou tam již od volnoběhu a se mnou to škube sem tam. Až koncem jízdy mám čas si přenastavit ty podělané páčky a vložit víc citu do spojky a jízdu si náležitě užít. Tahle motorka je zábavná! "Tohle chci!" juchám v helmě. Klopí se to krásně jako kolo, kvalty tam padají hladce jako by to ani nebyla Guza. Jen ta spojka je stále „chlapská“ jako na mojí Brevě. Vracím se a jsem nadšený, tohle byl zážitek dne! 

Zastavuji se u mechaniků, jestli by se mi nepodívali na Brevu, ta diskotéka kontrolky vstřikování mne před cestou domů znervózňuje. Protože jsem se ale nezarezervoval na internetu, jsem odkázán si zajet k dealerovi Agostinimu. Je to o pár ulic dál, ale protože tento prodejce je ve světě Guzzi legendou, neváhám, jedu tam a nechávám ji tam na kontrolu. Přišel čas navštívit muzeum v továrně. Jeden legendární kus vedle druhého až jsem slzu zamáčkl i proto, že mi chcípla baterka na foťáku, a já tak nerad fotím mobilem!

Po prohlídce muzea jdu směrem do centra se porozhlédnout a najíst. Zahlédl jsem sochu Carla Guzziho z mramoru od Ettora Gambioliho http://archivio.animaguzzista.com/maestri/gambioli/gambioli.htm  a hned vedle náměstí kde mají Russian Devils http://www.murodellamorte.it/ postavenou atrakci je výstava kreseb, maleb a soch strojů Moto Guzzi od stejného autora. Výstava pěkná, dokonce jsem se tam setkal s autorem - sympaťákem a nadšencem značky.

Když se jdu se podívat na stánky ladičů motorek, spustí se další průtrž a já se uchyluji na půl hodiny pod stánek jedné airbrush umělkyně. Pomáhám jí stánek zabezpečit, aby jí do něj při té průtrži neteklo příliš. Když vyzvedávám Guzzu u Agostiniho, je už půl šesté a paní domácí z pronajatého apartmánu v Leccu mne již uhání. Motorka je v cajku, prý jen nějaká zvláštní anomálie, chyba vymazána. Ještě mi seřídil kabel spojky. A hle, najednou jde hodit neutrál i kvalty hladce, až to nechápu, že jsem na to nepřišel sám!

Vyjíždím do Lecca se ubytovat, zatím jemně poprchává, ale na těch pár kilometrů mi nestojí za to, si navlékat nepromok. Chyba! Ubytovací místo jsem našel a po vybavení formalit ještě odjedu nakoupit něco dětem. Při cestě zpátky na posledních metrech nastala další průtrž a já lituji, že jsem si nenavlékl ten nepromok. Konečně parkuji Guzzu v podzemní garáži komplexu a táhnu se s kufrem a ostatními věcmi nahoru - měl jsem plné ruce a co jsem nepobral, nechávám na motorce. Najeto jenom 30 km, ale jsem unavený a jdu spát.

Neděle 10.10.

Zůstávám vzhledem ke katastrofálnímu počasí celý den v posteli a koukám smutně ven. Najeto 0 km.

Pondělí 11.10. Najeto 904 km.

Ráno vstávám časně - chci vyjet v sedm. Nemám jasný plán, ale rád bych si předposlední den dovolené užil průjezdem severní Itálie a Rakouska. Při příchodu k motorce nemohu uvěřit svým očím - stan, karimatka, nepromok i teplá vložka do bundy jsou fuč! Chvíli se rozčiluji a nadávám si do idiotů. Nechat v Itálii na motorce věci byť v podzemní garáži apartmánu, ale ukrást stan a karimatku motorkářovi z motorky, to musel být řádný ubožák.

Naštvaný vyjíždím v jemném dešti bez nepromoku jen v džínech - (předpověď ale slibuje pěkný den!) směrem na Stelvio, které chci projet i západní strany. Ještě váhám, jestli to nemám otočit na východ a jet na Brener, bylo by to rychlejší, ale nevzdávám to a pokračuji znova po SS38. Čeká mne dlouhá cesta - nemám stan a peníze jsem vyčerpal dvou denním pobytem v apartmánu, tak jsem přehodnotil plány. Dnes musím dorazit domů! Když se vynořím z tunelů, je již po dešti a začíná se oteplovat. U Sondria již svítí sluníčko a je příjemně. Na Stelviu jsem za chvilku, ale není čas se příliš kochat. 

Ale i přesto se snažím si cestu co nejvíce užít. Ze Stelvia pokračuji na sever do Švýcarska na Santa Maria Val Mustari, Munster a pak znova do Itálie po SS41 a SS40 na San Valentino alla Muta a Resia a už jsme v Rakousku. Tam po silnici č.171 směrem na východ na Fernpass a kolem Zugspitze, kde provoz houstne do Bavorska na Garmisch. V Německu to nabírá rychlý a nudný spád, v Oberau krmím sebe preclíkem a Guzzu benzínem a dál již jenom dálnice až domů. Akorát k hranicím Bavorska s ČR jedu poslední desítky kilometrů se zatajeným dechem - nevím, jestli mi nedojde benzín. S úlevou přijíždím na první benzínku za hranicemi a čepuji neskutečně předražený Natural. Domů již jen rychle po dálnici přes Prahu a v 20:30, již za tmy, jsem doma. Krásné to bylo.

Shrnutí hlavních dojmů:

• Grossglockner, danke schon, einmal ist genug.
• Jižní Tyrolsko je úplná zahrádka, všude samý jablka.
• Passo dello Stelvio je mazec, to si musím dát ještě jednou.
• V7III je zábavná, že z toho člověk slézt nechce.
• V Itálii se stále krade, všechno.
• Muzeum MG v Mandellu má největší smysl pro toho, kdo je s historií MG již obeznámen (můj případ), protože spousta exponátů nemá detailní popis.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE