Cestopis o cestě necestě

Je to již cca 12 let, co jsem vyrazil na první delší dovolenou na VFR. Zrovna jsem dokončil školu a začal pracovat, takže první cesta byla o omezeném rozpočtu a jakémsi šetření doplněná mírnou dávkou lajdáctví . Cestopis je záměrně rozdělen do dvou kapitol. V první jsme si díky peripetiím nacvičili cestu na hranice, ale ve druhé už jsme se za ty hranice i podívali. A jak to tak pročítám a koukám na fotky, nemohu se ubránit slovům "to je dobrý retro, ty woe". A cíl? Dolomity!

Kapitoly článku

Zhruba měsíc před odjezdem

Celá tahle dovolená nezačala zrovna šťastně. Copak já, já se těšil, ale moje drahá polovička z toho měla hrůzu. Byla zvyklá jezdit autem, a tak při pomyšlení, že se musí sbalit do jedné malé brašny o objemu cca 20 litrů, ji jednoduše svírala hrůza. Pořád ji vidím, jak smutně lamentuje: “A co šatičky? Kam si dám šatičky?“ Důležité je, že proti dovolené na motorce radikálně neprotestovala. Jezdí strašně ráda, vlastně by se dalo říct, že to miluje, jen si prostě ten týden v sedle nedokázala představit…

14 dní před odjezdem

Než jsem ji vysvětlil, že do té jedné její brašny se šaty, plavky, trička a další velmi důležité maličkosti bez problémů vejdou, bylo už pozdě na ostatní věci kolem motorky. A tak se stalo, že jsem všechno zařizoval a dohledával na poslední chvíli. Poprvé v životě jsem se totiž nechal zblbnout a začal vážně přemýšlet o řetězu ČZ. Přečetl jsem si spoustu názorů a svůj vlastní jsem si udělal až po návštěvě autorizovaného prodejce těchto řetězů. Prostě a jednoduše jsem ho koupil :-) Rozetu a pastorek jsem vyřešil u Berana, jenže vyvstal nový problém. Stačilo, abych si představil, jak lítám v Dolomitech po tornantech, když v tom mě beze slova a hlavně bleskurychle opouští vlastnoručně „snejtovanej“ řetěz, a byl jsem mokrej až kde. Tak to ne-e, říkal jsem si.

10 dní před odjezdem  

Hledat good servis několik dní před odjezdem na dovolenou – to není zrovna nejideálnější, nejchytřejší už vůbec ne. Kupodivu mám štěstí. Pan Volejník z Lukový se smiloval a že prý mi na tu řetězovku a olej koukne – na seřízení ventilů nebude mít bohužel čas. No co, aspoň ta řetězovka! Motorku jsem tedy k němu odvezl a na chvíli ji pustil z hlavy. Ten den jsem se též jal opatrně vyptávat manželky, jestli se už těší. No to jsem tomu dal! Chlapi, ona mě normálně začala vydírat!! Nu, podlehl jsem a tím také přišel polovinu své brašny :-(

5 dní před odjezdem

Jedu pro VFR – hurá! Jsem totálně překvapen, protože pan Volejník je machr. Když už prý měl kapoty dole, tak kromě tý řetězovky a oleje udělal i ty ventily, vyčistil a napatlal KN filtr, dotáhl lešení a přivařil dva úchyty na kapotáži, které tam chyběly.

VFR šlapala naprosto úžasně (jako ostatně vždy) a i manželka byla nadšená, když jsme večer v tom parnu jezdili po Hradci. Vypadalo to, že už se i ona těší a strach ji přešel. Bylo to tak, strach přešel, ale na mě. Když jsme totiž přijeli domů a já tlačil motorku do garáže, všiml jsem si dobře známého a malou zkázu oznamujícího zvuku. Jen s velkým strachem jsem poklekal k motorce a v duchu si nadával těma nejhoršíma nadávkama, který jsem do tohoto dne ani neznal.

A bylo to tak – destičky na kaši. No proč to protahovat – měl jsem chuť skočit do zdi. Tolik už jsem toho najezdil, tolik už jsem toho viděl a kolik už jsem toho napsal, ale na tohle jsem tentokrát prostě zapomněl. A jak se dozvíte později, nebyla to poslední věc, kterou jsem takhle podcenil…

4 dny před odjezdem

Sedím v práci a přemýšlím, kam teď pro desky. Naštěstí to vyřešilo pár telefonátů a ujištění, že zítra je budu mít v celé své kráse doma. Pohoda! Bohužel až příliš pozdě se dozvídám, že Gold Fren AD údajně žerou kotouče :-( Noooo, čím dál líp. Alespoň manželka nezlobí a s potutelným úsměvem přemýšlí, čím by zaplnila 1,5 brašny.

3 dny před odjezdem

Ode dneška mám dovolenou a jedu dom. VFR si spokojeně vrní, ale já na dálnici začínám mít pocit, že mi prokluzuje spojka. Už jsem z toho zblblej a hledám problémy i tam, kde žádné nejsou. Kašlu na to a začínám nadávat na laďák, páč mi z něj začala bolet hlava.

Den před odjezdem

Desky jsou doma, a tak jdu na ně. Mám na to bohužel jen půl hodiny, protože pak musím na STK. Jsem samozřejmě „šikulka“, takže desky jsou vyměněné během chvilky. Snad i dobře. Jen mě udivilo, že z těch starejch byla hotová destička jen jedna, která byla navíc sjetá jen z jedné strany. Že by to někdo křivě nasadil?

Nemám ale čas to teď zkoumat, a tak skáču na VFR a letím na STK. Zde proběhlo všechno hladce. Pán si chtěl ale povídat a mně bylo blbý mu říct, že moc spěchám. A tak jsem tedy slušně vyslechnul jeho začátky na péráku a pak vrchol v podobě Jawy 350, kterou tajně bral svému strýčkovi ze stodoly. Ještě teď vidím, jak se šibalsky usmívá a já netrpělivě přešlapuju. Skoro muselo vypadat, že se mi chce děsně na záchod, protože najednou ten dědula řekl, že vidí jak pospíchám, a tak mě nebude zdržovat.

Následná jízda do pneuservisu se nedá nazvat jízdou, ale palbou. Naštěstí měli chvilku a tu přední gumu přehodili – vzadu mám novou. Jen mě udivil mechanik, který se na mou „novou“ (jetá na 50%) gumu podíval a zeptal se, kam až na ní chci dojet. Když jsem řekl, že na dovolenou, protáhl obličej. Když jsem upřesnil „do Itálie“, protáhl ho ještě víc. Raději jsem to přešel mlčením, protože i mně je jasné, že tahle guma to nemůže přežít – prostě doufám v zázrak.

Ještě jsem se musel zastavit v lékárně, kde byla seniorní (ne seriózní!) fronta. Zpět k VFR jsem utíkal rychlostí důchodců při výprodejích, ale pak jsem se najednou zarazil. U motorky stojí městský cajt a blbě na ní kouká. Nejdřív na ní, pak na značku nad ní. Na ní, na značku, na ní, na značku a tak pořád dokola. Vykukuju z poza rohu a čekám, co se bude dít. On taky čeká. Začala hra „kdo z koho“. Najednou jsem měl času dost. Navíc jsem byl ve stínu, zatímco do něj se opíralo sluníčko a pátečních 36 stupňů mělo fakt grády. Rozhlíží se jako kohout po slepicích a já začínám mít pocit, že snad nikdy neodejde. Každá další minuta začíná být nekonečná. Ale pro něj taky…

Koukám na něj a začínám se smát, protože znovu rozjel oční souboj mezi motorkou a značnou nad ní. Najednou ke mně přichází jedna starší paní a sleduje ho se mnou. Pak se podívá na mě, na motorku, na mě a pak se zeptá:“Co ten vůl tej motorce může říkat?“ Směju se jak malej kluk a prchám pryč, páč tady se asi všichni zbláznili. Já měl strach, že jí došlo, že to je moje motorka a že mě půjde prásknout, ale ona předčila mé očekávání. Za dalších několik minut si kupuju zmrzlinu a s potěšením pozoruju, kdo to odchází pryč. Nevydržel, srab :-)

Domů jsem přijel dolem jedné hodiny. Slunce paří, VFR je v nejlepší formě, jen já se musím ještě připravit na cestu. Hledám tedy potřebné nářadí, antipich, imbusy, apod. Taky jsem si všimnul výfuku. Jak jsem tam tak stál, mírně jsem se rozkročil, dal ruce v bok a hlavu trochu naklonil. Tak s tímhle nikam nejedu, to by zase bylo nějakých 70 € za příliš hlučný výfuk. Scénář je jednoduchý. Sundat tuhle karbonovou bláznivost a origo komín nandat. Výměna byla dílem okamžiku, ale zvuk je teď šílenej :-(

Pak si připravuju věci a nechávám to manželce zabalit do brašen. Jak já mám tu holku rád! Vše jde krásně, jenže jen do chvíle, než to všechno doneseme do garáže. Začínám mít pocit, že to není kam dát. Manželka nemá pocit, manželka je o tom dokonce hluboce přesvědčena. Já ale potřebuji vesmírný klid, protože tohle bude nejsložitější nákres mého života…

Venku pořád horko, a tak rezignuju a jedem se koupat. Udělám to až večer, ne? Ne. Večer jsme zase grilovali, takže se to udělá ráno…

Den D nebo-li den odjezdu.

Vzbudit mou milou před sedmou hodinou ranní může jen sebevrah. Před osmou blázen. Přesto se nějakým, pro mě dodnes záhadným způsobem osměluju, a budím ji v sedm. Jemně pohladit, pusu na čelo a pak jen pevně zavřít oči a čekat nějaký ten zpětný ráz. Kupodivu dostávám pusu taky, která je doplněna úsměvem a slibným ujištěním, že v osm vstane. OK! Stejně vstala dřív a já ji za to vroucně děkuju a zároveň se i omlouvám.

Musel jsem totiž dohonit včerejší resty a věci nabalit na motorku, což tak rychlý nebylo. Nejdřív brašny, pak spacáky, stan a tankruksak. Pak vyzkoušet posez a trochu přeskládat. Znovu zkusit, přeskládat. Zkusit, přeskládat. Hrůůůůza! Nakonec jsme vyjeli v jedenáct…

V ČB pak máme první pauzu. Já se natahuju do stínu u Globusu a chytřejší a krásnější polovina z nás jde nakoupit. Z relaxace mě vytrhuje až telefon. Manželka. Prý co nůž, můj kartáček, … Prostě a sprostě se mi směje, ale já už jsem holt takový :-)

Až cestou mě došlo, že jsme u Globusu stavěli hlavně kvůli baterkám do intekomu. No nic, zkusíme benzinky cestou. Štěstí na mikrotužkové baterie nás potkalo hned na první pokus, ale štěstí na bezbolestné nasazení interkomu do uší nás zase obloukem obešlo. To byl ale humus! Důležitější bylo, že to fungovalo. Když to můj miláčik zapnul a rozsvítila se červená kontrolka, samou radostí mi tu novinu musela sdělit. Jak to tak bývá, čím větší a zajímavější novina, tím větší intonaci tomu přidáváme. A tak se zprávu o tom, že interkom je už zapojen a teoreticky funguje, dozvídám takovým způsobem, že kovandlinka v uchu mě vibruje ještě teď.

Nyní bych si dovolil jednu vsuvku pro majitele značkových interkomů z Lidlu. Pokud máte hlasitost na maximum, tak při rychlostech kolem 130km/h v tom děsně praská – však znáte. Snížíte-li ale hlasitost do sluchátek o polovinu, mnohonásobně tím slyšitelnost zlepšíte. Ale toho vzadu zase neslyšíte vůbec. No nic, jedeme dál.

Ale musím uznat, že mám z tohoto vynálezu velmi příjemný pocit. Můžeme klábosit o ničem a k tomu se ještě nechat rozptylovat od nudného dálničního provozu. Všímám si totiž, že jak člověk není na tuhle blbost zvyklý, tak mu ze začátku dělá potíže soustředit se na jízdu a zároveň na vymýšlení pádných argumentů, proč musel předjet tuhle škodovku, proč ignoruje tenhle horizont, atd.

Teď si dělám trochu srandu. Nemohl jsem odolat, páč mi je jasný, že už většina z vás se začínala divit, proč takovou holku na mašině vlastně strpím. Nebojte, ona je opravdový anděl a do řízení mi skoro nekecá. A když už, tak je 100% v právu. A taky ji děkuji za to, že mě občas mírní…

A pak už je tu poslední benzinka v ČR – Dolní Dvořiště a OMV. Beru plnou a jdu platit. Jsem tam max minutu a v hlavě si přehrávám rozhovor s paní u kasy.

„Dobrý den“

„Ahoj chlapče, dvojka?“

„Jo jo, a k tomu prosím dálniční známku do Rakouska – 10-ti denní“

„Tak ty už nejsou, právě došly.“

„Došly???“

„Taky se divím…  „

Tuším zradu, velkou zradu. Tady přece nikdy nedochází, vždyť jsem ji tu kupoval tolikrát… Přicházím k VFR, sedáme si a otáčím klíčkem v zapalování. Slyším jak můj oř nasává benzín a jak se světla zakusují do zdi přede mnou. Mačkám startér a najednou jen crrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Světla už taky nejsou zakouslý do zdi. Zrada je tu.

Nikomu bych nepřál myšlenky, které se mi tou dobou začaly míhat v hlavě. Byly to ty nejhrůzostrašnější scénáře, které nikdy nespatřily světlo světa – ani v Hollywoodu. A já se v nich utápěl pár nekonečných sekund. Pak jsem se od myšlenek trochu oprostil a jal na to jít logicky. Mé ruce se proměnily v podivuhodně mrštné věcičky a kdo mě pozoroval, myslel si, že jsem buď nenapravitelný počítačový hacker, nebo úplný šílenec šmrncnutý klavírním virtuosem. Popravdě řečeno, v tu chvíli jsem byl asi obojím. Moje ruce totiž na všech těch vypínačích a přepínačích na VFR rozehrály takový koncert, že ani nejlepší dirigent světa by je nestíhal kočírovat. Inu, bezmoc má mnoho stránek…

Z onoho počínání mě vyvedl až manželčin nechápavý výraz, který mě pálil do zad. Opatrně slezla a mlčky šla za motorku. Věděla totiž, že právě vnitřně bojuju se vztekem, šíleností i pláčem. Naštěstí pro ni (a hlavně taky pro mě) vyhrál zdravý rozum. Sundali jsme veškerou bagáž a s otazníky nebezpečně kopírujícími pohyby našich hlav, jsme se pustili do čištění kontaktů baterky. Když nepomohlo ani toto, zaměřil jsem svůj pohled na těch několik číslic vyrytých do zašlého plastu baterie – říjen 1999. Co dodat? Snad jen toto: „Neudělejte stejnou chybu jako já!“

Motorku jsme poté roztlačili a jeli domů. Nejdřív smutně, ale s přibývajícími kilometry se naše nálada lepšila. Proč? Protože nás začaly honit mraky a nám bylo jasné, že všechno má nějaký smysl. No a po příjezdu domů to všechno začalo. Hromy, blesky, déšť. Tohle trvalo čtyři hodiny a my víme, že jsme tomu unikli jen o kousek. A večer? To jsme dali zmrzku a s ohromnou chutí si pustili zprávy, kde se zrovna probírala bouřková kalamita v Německu a Švýcarsku a ohromné zácpy na Rakouské dálnici. Jo, doma je doma, to ať si kdo chce, co chce říká….

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (33x):
Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist