sumoto_listopad



Alpy výlet 2019

6 x moto a 7 lidí :)

Kapitoly článku

Letos jsme se opět vrátili k počtu šesti motorek, ale i tak nám jedna pasažérka chyběla, páááč sblafla nějaký antibiotika a pár dní před cestou se osypala jak beruška. Dohoda je pojezdit italské Alpy a díky termínu jen penziony a jestli to jen trochu půjde i nějaká kultura. Odjezd 25. září. Plán jednoduchý, na 4 dny, netřeba hledat chyby. Bohužel, každý nemá možnost zdejchnout se na 3 měsíce do Asie. Tak jen vyvětrat hlavy…

 

Víťa pojede rovnou z nákupu stroje z Říčan, GSA1200 zaplatil včera a dnes frčí s námi, servis je v rámci prodeje a co už. Nás (GS800) vyzvedává Tomáš (GS1200) a jedeme pro Hanuše (Triumph) do Čakovic a se zbytkem se potkáme u Chuchle na pumpě - s Láďou (GSA1200) a Luckou (Versys 650). 7 lidí a šest strojů. Dnes dopoledne dodělat něco v práci, zbytek odložit nebo smazat a v 15 hod. jsem doma.

Všechny problémy pustit z hlavy a jedem. V 15:55 visí Tomášovo GS mezi vratama, jedéém. Hupsneme do Čako, Hanuš způsobně čeká před domem, musí tankovat… Bože!!!

Globus pumpa, plížíme se do Blanky (tunel) směr Chuchle, už od spojky na Dejvice je tunel zarvaný, jedeme dvacet. Auta rozházená, že se bočníma taškama nevejdu mezi. Blížíme se k Baranďáku, Hanuš něco signalizuje… Nějak nerozumím, taková gesta nikdy nedělal, ale máme to do chuchelské OMV kousek dojíždím až tam. Tady poplácání s druhou půlkou a…..

Hanuš si sundává  helmu: „Mám problém, hoří mi kabely, nebo koudel u prde… !“ Cože??? Právě jsme si u baráku potvrdili, jak to všechno šlape, řetěz, gumy vyměněné, oprava svorkovnice, drží celý léto a po 35 km už ne? Vždyť to máš opravené pár měsíců?!  Ano, po opravě na tom najezdil asi 1800 km a vše ok, poser… se to při odjezdu. Volá domů, žena Hanka s autem a vozíkem je jasná volba. Rychlá rozborka plastů. Spálená svorkovnice nevěstí nic dobrého. Lepší tady, než v Itošce. OK necháváme ho v očekávání záchrany na OMV a pálíme směr Vimperk.

 

Přes Whatsup posílá update, že hajzl anglickej jede na podvalu domů. Prý se na to přes noc podívá. Camp U vodníka je už tradice, jídlo slušný, pár plků okolo, co a jak dál a jestli to Hanuš spraví a v 22:00 spíme jak zabitý, teda ne všichni. Magda zahlédla na zemi něco, co se pohybovalo a bojí se dát nohy dolů z postele a ostatní nechce budit. Ráno na nás kouká myška, zaženeme ji za skříň a jdeme snídat. Sem-tam kontrolujeme skupinu ve Whatsup. Ha! 6:05 Hanka posílala update …, Hanuš pájel celou noc a svorkovnici vyřadil natvrdo. Nic nehoří, nesmrdí, jede za námi. V 8:11 je u chatek ve Vimperku, spal jen asi 4 hodiny. Nabaleno měl, tak co. J

Svištíme dolů k jihu Freyung, klasická bludička v Pasově, ani po 15-té se netrefím a jedu blbě. Pasov opět míjíme kus po dálnici a sjíždíme správně až na Pocking (12), tady se teda staví silnice, cesta je dost zarvaná, nejde předjíždět, trháme kolonu, max. tři motorky, víc nestíhám sledovat. Až do Branau cesta otravná jak „malajskej šíp“. Asi by to pokračovalo, ale trefíme odbočku (156) na Laufen a je to výrazně lepší. Ubylo aut a rychlost vzrostla na stovku.

Oběd v oblíbené německé pivnici se nekoná…, je z ní řecká restaurace. Čekáme, co vlastně dostaneme k jídlu, ale není to špatné, jen jsme se těšili na kotletu a koleno nebo kachnu. Tlaskáme řecké speciality a hojně používáme toaletu. Dovnitř se valí kravaťáci a oslavenci, začínáme se cítit nesví…, stejně jsme po jídle, jedem.

 Začíná lehce krápat, obloha černá (scheise), vyjedeme a do 20 min. musíme do nepromoků, před námi je vidět vodní stěna, jak se sune k nám. Naštěstí včas. Leje naprosto brutálně, asi až k Loferu, kde se obloha rozjasní a už jedeme jen po mokré silnici k Zell am See a na Mittersill (168). Všichni tak nějak zpruzele čumíme přes mokré hledí a zapínáme vyhřívání heftů a kdo má, tak i sedadel, teplota klesá k 5°C,  fouká. Nepromoky nesundáváme, přeci nebudeme ohřívat vodu dvakrát. Švihneme to tunelem za 10E a kupodivu v něm oschneme a ohřejeme se, je v něm podle teploměru až 18°C. Za tunelem je skoro sucho, ale jen 8°C. Neleníme a pelášíme dolů, na Huben, kde máme odbočovat na Santk Jakob, kde máme levné ubytko.

 

Tady sice destinaci najdeme snadno, je to bývalý klášter a přes booking se to pozná i podle fotek. Vše je odemčené a musíme volat, nikde nikdo. Anglicky to paní majitelka zvládá, tak se domluvíme, že dojedu 150 metrů za kostel a vezmu klíče. Kluci to nějak nechápou a vyráží s trochou zpoždění za mnou, blbě odbočují (protože se drží na hlavní) a pálí to do kopce místo rovně. Než sesednu, slyším vytočené motory do bezvědomí, jak se mě snaží dojet. Hanuš následně poznamenal, že první dva kiláky nedokázal pochopit, že mě nemůže dojet, i když ví, že jsem pako. Pak mu došlo, že mě ztratil, chvilku to ještě zkoušel a pak se museli vracet… Cha cha cha. Magda na „smečku“ počkala u odbočky a já mezi tím vyzvedl klíče a instrukce. Přesunuli jsme se za barák k malému parkovišti pro kola a motorky. Sundali bagáž, umyli se v teplé vodě na pokojích v celoplastové koupelně a začali shánět něco k jídlu. Večeře se nekonala, i když jsme slušně oblečení šli na obhlídku, v cestě stál první SPAR a tam se nakoupilo vše i pivo. Slupli jsme vynikající šunku a trochu pečiva a zalili to pivkem. V postelích s úžasnými matracemi se spinkalo líp než doma. Za mě jedna plus a poklona.

 

Ráno pobalit a v 8:30 jsme se přesunuli ke snídaňovému rautu v ceně ve vedlejším penzionu. Nějací důchodci, co snídali vedle jedno vejce na půl, jen valili oči, co vše do nás je schopno zahučet, aniž oni by si stačili namazat housku. Jeden se ptal, odkud jsme a kam jedeme, trocha konverzace i tak vázla na tom, že nikdo z nás neumí německy a on zas neumí anglicky ani česky, takže má smolíka, nic se nedoví. Snídaně je základ a my jsme neváhali základy pořádně využít, majitelka se smála a kvitovala, že nám chutná, sama nabídla sladký koláč. Potvrdili jsme si u placení čas semaforu v 10:00 směr Itálie na (SP44) a v klidu vyrazili, teplota nádherných 14°C. Při stoupání k hranici nás po křivolaké a dost děravé cestě předjížděly sporty a i jeden odvážlivec na skútru. Předjel jsem kolonu aut na semaforu přesně ve chvíli, kdy se rozsvítila zelená, začal ráj…

Levá střídala pravou, ta ještě utaženější pravou a pak vracák 180° a zas znovu, celých 12 km dost slušné vlásenky, které je tak úzká, že půlhodinu se jezdí jen dolu a půlhodinu jen nahoru. Obousměrný provoz by to nesneslo. Jak jsem následně pochopil, Lucka i Hanuš se zde dostali až na kraj přední pneumatiky, i když prý tohle Triumphu moc nesedlo, Versys si jen vrněl a mě chybělo na 21“ gumě pár mm. Ale plně naložený a ve dvou se mě to nechtělo riskovat. Tady Lucka dostala přezdívku klíště. V zrcátku jsem ji sledoval, jak to pokaždý smahne za mnou a do kecafonu vždy Magdě hlásil, že klíště se drží. Asi až po dvou hodinách se mě žena ptá…, co máš s tím klíštětem? Když jsem ji osvětlil analogii, hned to vykecala na zastávce ostatním a smáli jsme se všichni.

 

Na křížení SS44 a SS49 jsme odbočili Valdaora di Mezzo a pokračovali kolem střediska Corones až do Longega tady po SS244 do Corvara, která má skvělé panoramata. Tady se fotíme a chvilkově hodnotíme dost rozbité silnice. Navíc Hanuše pěkně „zavřel“ v jedné zatáčce autobus, který si asi blbě odřadil a nečekaně zůstal stát přes silnici. Oba byli rádi, že to ubrzdili, autobusák, že neskočil z náspu a Hanuš, že nenakoukl dveřmi dovnitř. Jinak svižný přesun pro zakroucených silničkách je paráda. Všechny nás to baví.

 

Dále na Arabba a zde se odbočí na překrásnou cestičku SR48 která vede přes Falzarego do Cortiny. Tuhle cestu mám rád a líbí se mi jak krajina, tak zakřivení silnic. Zde musím konstatovat, že pamatuji lepší stav silniček, než byly letos, ale počasí si drželo stále úžasných 19°C.

Utrhané krajnice, popraskaný a potrhaný povrch. Sice se v určitých částech finišovalo s úpravou povrchu, ale přesto to není to pravé, co pamatuji. Za Falzaregem je cesta úplně rozpadlá a jsou vidět i posuny kusů podloží a zlomy, které jsou propadlé i o 15 cm a asfalt je dost zničený, vlny na asfaltu fakt velké. Většinou je to za hranou kopce, který se objíždí po vrstevnici a musí se na to dávat dost velký pozor. Také na auta, které fakt tvrdě brzdí, protože se zhoupnutí viditelně bojí. Silničáři jsou sice v pernamenci, ale nic zásadního nepozorujeme. Asi už se připravují na zimu.

Někde za Cortinou směr Misurina jsme objevili malou vesnici se skvělou restaurací, kde za 15E byl kompletní čtyřchodový oběd s výběrem od každého chodu ze dvou variant.

 

Naprosto super salát, polévka i hlavní chod. Zakončil to čoko dortík a preso. Bylo krásně, že jsme seděli v tričku venku na zahrádce a pozorovali cvrkot, teda italský silničáře, jak opravují kanál uprostřed křížení dvou silnic. Sem tam to měli hoši o prsa korejské ženy, že je „z práce“ nevytáhnul nějaký návěs nebo rozviklaný přívěs. Hezky by se sedělo, a sosalo kafe a grapa, ani jsem nemohl přehodit nohu do sedla, nacpal jsem se fakt fest. Ale musíme frčet… no pokud se neztratíme.

Jo ztratili jsme se, teda já… Zde v úzkých uličkách se mi zasekla navigace v mobilu při startu na druhou polovinu dne a dvakrát jsme obkroužili vesnici, než jsem mobil restartoval a začal ukazovat správně. Ale i díky tomu jsme si projeli kousek toho kraje, kde bychom o tom, ani nevěděli. Dřevěné domky se zápražím do silnice, uličky na tak na jedna a půl fiátka. Babky slunící se na lavičkách a kravky čumící zpod dřevěnic. Taková pěkná ospalá vesnička.

 

Pokračovali jsme směrem na Auronzo, kde jsme najeli na SS52 a po ní jsme se začali vracet směr Sesto a zpět do Rakouska na Silan a odbočka na 111 Obertiliach, kde nás čekalo další ubytování. To je osvědčené a v podstatě naprosto luxusní pro motorkáře. Teplo, sucho, měkká postel. Večeře se konala v přetopené pizzerii a s chutným pivkem se dá spláchnout i ta rakouská pizza. Nákup v místním obchodě vyvolal pozdvižení, protože jsme táhli pivka ve větším množství. Pochopili jsme později. Všichni obyvatelé v tradičních oblecích stáli u luxusní restaurace, kde se natáčel i James Bond (touhle vesnicí totiž prolítl JB v tom trupu letadla za dvěma Landrovery)

 

a opět tu byla televize ZDF a asi něco tradičně rakouského natáčela. Moc jsme se jim do záběru nehodili s těmi piváky v rukou, takže asistenti nás vždy odehnali ze směru, kam se točila kamera. Po chvilce očumování jsme se zdekovali na pokoj. Zhodnocení dne, zapití pivkem pár plků a po koupačce jdem chrnět.

Ráno proběhl snídaňový update na pokojích a po odsouhlasení cíle Redbul hangár v Salzbugu hurá do sedla. Zpět silnici (100) a přes Lienz jsme chtěli dát opačně GG.

 

Bohužel někde pár km před Lienzem jsme uviděli nad Glokáčem tak černý a obrovský mrak, který sahal až do údolí, že jsme se rozhodli vrátit se tunelem do Mittersilu a odtud pokračovat na Kitzbuhel (161). Podle radaru jsme si ušetřili výplach dutin.

Ale i tady nad Mittersilem nás chytil největší přívalák tohoto roku a to byl jen cíp toho, co bylo nad GG. Nejdřív jemně mžilo. To se „chytrá“ půlka cestovatelů oblékla do nepromoků s předtuchou co přijde a druhá „odvážná“ frflala, že je to hovadina a přejde to, nebo nás to mine. V Kitzbuhelu už lilo, jak když uklízečka zakopne o kýbl na schodech a navíc se extrémně zpomalila doprava, odvážná polovina se s nechutí mokrá soukala do nepromoků s nadávkami na rtech o pitomých důchodcích, co se vlečou, protože prší. Ale na silnici stála voda a při jízdě mi to pěkně oplachovalo kolena i lokty.

 

No,… do St. Johan jsme jeli snad hodinu, tady se obloha na chvilku roztrhla a slunce slibovalo sucho. Jenže při vjezdu do Německa se spustil opět slejvák, který nás nutil jet jen 30-tkou, prostě vůbec nebylo vidět. Některá auta zůstávala i stát, protože to stěrače ani řidiči nepobírali. Teplota klesla na hrozivé 4°C a už mi začínal rašit jinováč na zádech… Při výjezdu z Německa v podstatě na hranicích města Salzburg se oteplilo a přestalo lejt. Letiště jsme našli krásně, hangár Redbulu také. Parkoviště i vstup zadarmo. Jen ceny v restauračním lístku u vchodu připomněly, kam jsme se to vydali (80E plus). Ale hostesky nás nechaly složit věci do kumbálu vedle vchodu a proběhnout si to na lehko. Tady nemá cenu se rozepisovat, mrkněte na fotky. Pro technicky založené je to super. Opět ceny v shopu Redbulu jak z jiné planety. Kšiltovka 130E, atd.

 

Po obědě v obligátním KFC, jsme se rozhodli, že si zkusíme dojet až domů. Protože jen mě se chtělo ještě někde zastavit a přespat, ostatní chtěli domů. Nedalo se nic dělat, většina je většina, švihli jsme koně po slabinách a přes Brannau, Pasov, Phillippsreut, kde nás odlapla a kontrolovala Německá školní kontrola stavu techniky (asi 15-ti hlavý tým policie). Kontrola byla důkladná, jak dokladů, ostrých hran, kufrů, výfuků atd. s kladným zachrochtáním u každého BMW. Když už jsem toho po 20 min. měl právě dost, ozval se klučík s mými doklady, jestli je výfuk originál… Moje odpověď a odkaz na vyražené číslo ho neuspokojila, tak šel za šéfovou, která si nasadila bílou rukavici a jala se obřadně s vysvětlováním, co a jak mému GS prstit výfuk. No smáli jsme se tak nějak potichu, než jsem kváknul něco v tom smyslu: mrkněte vono se jí to snad líbí...  A do té doby starší policajt s kamennou tváří opřený o jejich zelený transportér roztál jak svíčka a oči mu svítili jak lampičky, rychle poznamenal čistou češtinou: Nasledanou…

Takže frčíme na Vimperk, Strakonice,a dojeli jsme kolem 18 hodiny k začátku dálnice u Příbrami, kde jsme zjistili, že Tomášovo GS nesvítí. Tady už jsem byl spíš rozmrzelý a unavený, 500 km v kuse mi nedělá dobře a dalších 100 km přede mnou. Jen kafe, WC a šup s Tomem mezi nás do kolony a frčíme domů. V devět večer jsem už hezky absorboval teplo z vody v domácí vaně. Poslední kus mě trošku odrovnal, takže příště spím klidně u Budějovic.

No krásně mi bylo. Z pár chytrých zařízení vypadly strohá data: 1534 -1645 km, 23 - 25 hodin čistého času jízdy. Průměrná rychlost 71 km/h a od 4,4 do 5,6 l/100km. Zážitek do zimy vynikající a příprava na další rok může začít. Doporučuje 6 z 6 J.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (16x):
Motokatalog.cz


TOPlist