sumoto_duben



Irsko na ČZ

Zelený ostrov Irska jsem měl v hledáčku na výlety se Zuzkou - ČZ 150c - už delší dobu a v létě 2019 nastala ta vhodná doba. V rámci úspory času jsem Zuzku poslal tam i zpět kurýrem a svoje vlastní pozadí jsem si svezl jedním z Boeingů. Kdybych měl jet jen trasu tam, tak by mi to zabralo asi týden a tolik dovolené už bohužel nemám.

Kapitoly článku

Do Dublinu jsem dorazil dříve než Zuzka, tak jsme ještě s kamarádem Ing. Králíkem zajeli do nedalekého národního parku Wicklow na menší túru okolo jezera Glendalough. Krásná procházka, kdy část jdete téměř po břehu onoho jezera a část po hřebeni, 350 metrů nad hladinou jezera. Typicky irským prostředím, zelené úplně všechno.

Złombol.pl

Na parkovišti u jezera parkovaly tři polské Fiaty na polských značkách, oblepené reklamami, startovními čísly, obklopeny jejich posádkami. Charitativní rally Złombol.pl, která startuje v polských Katowicicích a každý rok směřuje do jiného místa v Evropě. Letos to vyšlo na Irsko a Dublin, kdy z náměstí v Katowicích startovalo přes 400 starých strojů. Złom v polštině znamená šrot a hádáte správně, celá rally se jede socialistickými auty, takže kromě polských Fiatů jsme za ten den viděli i Favority, staré Opely a podobné vehikly. S ohledem na technický stav a kondici to muselo při startu pěkně zahulit celé Katowice. 

 

Celý první týden jsem potkával každý den minimálně jedno auto z této rally a některé z vozidel byly opravdu šroty. O těch největších jsem ale slyšel jen z doslechu. Jel s nimi prý jeden fichtl 21, který to z Katowic do Dublinu dal za 4 dny. Nedokázali jsme přijít na to jak... No a nejlepší vehikl na konec, letošního závodu se zúčastnila i multikára. Klasický IFA nákladáček, který jede sotva 60 km/h? Tady už jsem nechápal vůbec, i ten fichtl je pohodlnější než multikára. Odpovědi jsem se dopátral o pár dní později - ano, multikára s nimi opravdu jela. Ovšem nebyla to normální multikára. Krom nějakých menších úprav tam byl 2.5 litrový turbodiesel z Mercedesa a dokáže to valit až 180 km/h! Nevím, co bych dělal, kdyby mě na německé dálnici předjela multikára sto osmdesátkou :-)

Dublin

Zuzka došla, zprovoznění bylo dílem okamžiku, a tak jsem mohl konečně vyrazit do irského provozu, kde se, stejně jako v Anglii, jezdí po špatné straně silnice. Ing. Králík mě ještě kousek doprovodil, tak jsme si udělali jednu zastávku v rámci Dublinu - reklamní vrata pivovaru Guinness. Místo pěkné a fotogenické, nechali jsme se vyfotit od místních policistů, kteří zde hlídali natáčení nějakého místního seriálu do televize. Nápad propašovat Zuzku do záběrů v seriálu byl sice fajn, ale s policisty jsme se shodli na tom, že mít v seriálu z období 19. století vozidlo o století a půl novější, by asi nebylo úplně košér. Víc jsem toho v Dublinu vidět nechtěl, především z důvodu, že se mi nechtělo nechávat Zuzku někde zaparkovanou a nehlídanou.

 

Wicklow a dál

Návrat do národního parku Wicklow, tentokrát s motorkama. Vnitrozemí parku je neskutečná nádhera, místy je jen pustina na kilometry daleko, mechy, rašeliniště, zelená a žádný strom. Docela i balzám na duši, po dublinské dopravní džungli určitě. U jednoho pěkného vodopádu jsem se rozloučil s Ing. Králíkem, který se vracel zpět do velkoměsta a do práce, já si to pak štrádoval na západ.

 

Jakmile jsem se vymotal z národního parku, cesty i krajina se narovnaly a jelo se výrazně rychleji než doposud, a já si tak řekl, že zkusím dojet do města Caschel, vzdáleného přes 150 kilometrů. Na strojích s větším počtem taktů než dva a počtem válců větším než jeden to je vzdálenost, jak když plivne, no na tom mém prehistorickém stroji to jsou minimálně tři hodiny.

Jel jsem na pohodu, stejně po cestě nebylo nic k vidění. V jednom městečku, když jsem si na návsi předělával mapu na nádrži, u mě zastavila dodávka instalatérů, řidič beze slova celý vysmátý a já si říkám, co hulí za matroš. A jak spustí “Dzień dobry,” tak už vím, odkud vítr vane. Pawel žijící kousek odvedle, rodák z Katowic, chtěl vědět, jestli také nejedu Złombol, ale ujišťuji ho, že jsem samostatná jednotka. Chvíli se bavíme o motorkách, Złombolu a dalších technikáliích, až mě pozve na kafe u nich doma, že potřebuje ještě něco pracovně dořešit. Přijímám a setkáváme se u jeho domova. Pawlova manželka mi hned u vchodu vráží kávu do ruky a na další půl hodinu je veselo.

 

Posilněn kávičkou cesta do města Cashel uběhla rychle, světlo ještě do půl jedenácté večer, tak se v takových podmínkách jezdí jedna báseň. Celou cestu z Wicklow jsem pokukoval, kde by se dalo na divoko postavit stan, nebo jen zaparkovat a vyspat pod širákem, ale ve vnitrozemí jsem za celých asi 200 kilometrů viděl jen pár míst, kde by se dalo přespat. Jinak bída a doufám, že na pobřeží to bude lepší. Proto v Caschel beru kemp a při zapisování se do návštěvní knihy vidím jako poslední turisty polská jména. Tušení se naplňuje, Złombol účastníci i zde - Wojtek a Wlodek s polským Fiatem v kombíku. Úžasní blázniví týpci, řešící krizi středního věku pomocí této rally, slivovice, vodky a piva. No bylo ten večer veselo. Kemp O'Briens Cashel Lodge, město Cashel - €10 za osobu a motocykl, sprcha v ceně. Od €15 za pobyt vstupenky na Rock of Cashel zdarma.

 

Hrabství Cork

S klukama polskýma jsem se ráno rozloučil, směr jsme měli stejný, ale rychlosti rozdílné, tak jsme se již nesetkali. Památky Rock of Cashel (placené) i Hore Abbey (grátis) jsou opravdu masivní šutry s historií, takže koho to baví, stráví tu klidně celý den.

 

Já jsem pokračoval do městečka Midleton, což je název sám o sobě nic neříkající, ale Jameson Distillery už bude znát asi každý. Areál samotný krásný, úvodní místnost s cetkama také, ale na exkurzi byla příliš dlouhá fronta a dávat přes €20 za nejlevnější túru, to jsem si raději za tu cenu koupil malé flašky, abych měl večer co pít.

 

Další směr nejjižnější bod Irska, Mizon Head. Po cestě je v podstatě akorát město Cork, které jsem proletěl, poté jen úzké silničky obklopené zelení a kamennýma zídkama. Na Mizon Head je samozřejmě také maják, na kterémkoliv místě v Irsku nazvaném “Head”, ale tady je celý cíp a maják dostupný pouze od devíti do šesti a já přijel samozřejmě v šest pět. Z reklamních prospektů to tam bylo určitě pěkné. Ale cesta tam i zpět to vynahradila dostatečně kocháním se zálivy a krásnými písečnými plážemi.

 

V těchto místech se i začaly objevovat cedule “WAW” - Wild Atlantic Way je přes 2500 kilometrů dlouhá trasa táhnoucí se podél západního pobřeží pokrývající to nejlepší, co může Irsko nabídnout. Od jižního cípu až někam na sever po Achill Island jsem se držel právě těchto cedulí a rozhodně to stálo za to.

Cestu toho dne jsem pak zakončil v kempu v městečku Reendesert (€12 člověk, moto, stan, sprchy), protože jsem nebyl schopen najít žádný vhodný flek na přespání. Mělo to výhodu, v kempu ke mně přišel jeden Holanďan a krom konverzace o motorkách a cestování mi doporučil přenosný ohýnek na cesty - prázdnou konzervu od sardinek vystlat kartonovým papírem a zalít svíčkovým voskem. Získá se tak přerostlá svíčka, která hoří neskutečně širokým plamenem, dá se na tom vařit, či jen koukat do plápolajících plamenů, pokud není možnost mít k dispozici normální oheň.

 

Ring of Kerry

Poloostrov Kerry, který je zmíněn snad v každém průvodci po Irsku pro svoje panoramata, zálivy a přírodu. Jižní začátek ale teda nic moc, výhledy nula, nuda skrz křoví a lesíky a jediné, co mi tam zkracovalo dlouhou chvíli v sedle, bylo nahánění se s partou francouzských Harlejářů.

První zajímavé místo na trase je vesnička Sneem s typickými domečky v pestrých barvách a doškovýma střechama, ideální místo na svačinu. Po objednání sendviče dostávám čtyři malé kusy toastového chleba a kapučíno do půllitru. Při čekání mezitím přijel pán na 29 let staré okapotované Hondě 1000 ccm v krásném stavu, tak jsme si vzájemně pochválili stroje a dali se do řeči. Samozřejmě také dřív jezdil na Jawách a Čezetách. Od něj mám také krásný citát, vysvětlující chování irských řidičů na úzkých silnicích, obklopených stromy a keři, že není vidět do další zatáčky: “Irové nevěří ničemu, co nevidí na vlastní oči.” Proto jezdí jak blázni do zatáček, do kterých není vidět - nic tam nevidí, tak tam ani nic nemůže být.

 

Čím blíže otevřenému moři, tím lepší výhledy a úkazy. Zajížďka z WAW k městečku Portmagee se ukázala jako skvělá volba, hlavně z důvodu, že odsud šel vidět ostrov Skellig Michael, kde se natáčely osmé a deváté Star Wars. Jen v jednu chvíli jsem měl mírné obavy o zdraví motorky, neboť v jedné části byl takový krpál, že jsem se bál, že to ani nevyjedu. Být to o 50 metrů delší, vracím se objížďkou desítky kilometrů...  Naštěstí Číza nějaký krouťák má, tak se podařilo. Volím tedy chladící zastávku a o pár minut později slyším stejně trýznivý zvuk vytočených motorů linoucí se ze starého polského Fiatu, Opelu a Favoritu. Další kluci ze Złombol rally dorazili i sem.

 

Dochladili jsme stroje a každý vyrazil svou cestou. Kromě útesů Kerry Cliffs, kde se musí platit €4 za vstup na přírodní památku, už nebylo cestou z Ring of Kerry nic zajímavého.

Poloostrov Dingle

Už někdo dřív mi doporučil městečko Inch, kde se nachází dlouhá pláž, na které se dá prý v klidu přespat. Pláž jsem našel úplně s přehledem, ale raději jsem se poptal jedno z mnoha parkujících karavanů, jestli se tady dá opravdu spát. Kladná odpověď mi ještě více zvedla náladu a já tak popojel ještě dál od lidí a parkujících vozidel. Kam mě suchý písek pustil, tam jsem dojel, chcípnul motor, postavil na plachtě stan a užíval si tu pohodu... Do momentu, než mě zarazila stále se přibližující linie vody z oceánu. Než jsem usnul, dvakrát jsem popotahoval stan i motorku, aby mi do mého jednohvězdičkového hotelu nenateklo.

 

Následující den jsem se i s radostí vrátil na asfalt, Zuzka není zrovna dakarový speciál do pouště. Celý poloostrov je pojmenovaný po městečku Dingle a i když to je samo o sobě malé a pěkné, příroda na okružní cestě je ještě hezčí, než na Ring of Kerry. Subjektivní názor, neberte mě za slovo. Všude oslíci a ovce, staré struktury domů a pradávná obydlí ze šutrů.

 

Každého Ira jsem se ptal, zda je něco zajímavého ve městě Limerick, do kterého by to byla i zajížďka, nebo jestli je lepší si to zkrátit přes zátoku trajektem. A do jednoho mi každý potvrdil, že tam fakt - nic - není. Ušetřil jsem tak čas a kilometry a popojel na další malý poloostrov, Loop Head, což je vlastně jen výběžek s majákem a jinak nic. Ale dá se tam na parkovišti v pohodě přespat a západ slunce s majákem v popředí potěší nejedno fotografovo srdce.

Cliffs of Moher

Vřískání racků jako ranní budíček není ta nejlepší volba, vypnout se to nedá a dospat do normálních ranních hodin už vůbec ne. Vyrazil jsem tak najít pravou irskou snídani. Sice jsem do teď nepřišel na to, jak se liší od té britské, ale... Účel splnila na výbornou, do večera jsem si nemusel nic dávat.

Napojil jsem se opět na Wild Atlantic Way a dokrdotal se až k Moherským útesům - Cliffs of Moher. Další katalogová záležitost z cestovních průvodců, ale opravdu to je krásné přírodní dílo. Jen je tam narváno turistama a dávat za parkovné €8 se mi dvakrát nechtělo, zvlášť, když jsem veděl, že se dá zaparkovat jinde, levněji a blíž útesům. Ale nenašel. Asi díky těm turistům mi to tu ale nepřišlo kdo ví jak wau - útesy jsou teda propastné a dá se jít i za zábrany a kouknout se dolů 200 metrů, ale něco tomu chybělo. Náladu mi alespoň spravili ptáčci papuchalci, kteří tu sice jsou, ale bez pořádného dalekohledu nebo teleobjektivu je člověk nespatří v celé své kráse.

 

Městečko vedle útesů, Doolin, je prý pěkné a známé pro svůj noční život. Ve dvě odpoledne tam ale chcípnul pes a samotná náves má sotva deset domů? Těžko říct, co se tu odehrává za zvěrstva, že si to tu každý pochvaluje.

Galway

Pomale a co by kamenem dohodil je od Cliffs of Moher další známá věc, největší město na západě Irska - Galway. Naplánoval jsem si tam jednodenní odpočinkovou zastávku. Naštěstí je hned ve městě kemp O’Hallorans Caravan Park (€10 stan, motorka a člověk, sprcha a wifi v ceně).

Ráno v poklidu, nikam nespěchám, autobus jezdí do centra docela pravidelně za dva a půl Eura. Tůru začínám z Eyre Square, zelený ostrůvek života uprostřed starého kamenného města. Procházím se uličkou plnou obchodů, Shop Street, kde to překypuje životem a hospodama. Long Walk je dlouhé nábřeží u zálivu Galway Bay a s barevnými domečky jak z pohlednice. Katedrála u řeky Corrib je pak slušnou ukázkou stavitelství, kdy katedrála samotná sice vypadá jak z nějakého 15. století, ale zdání klame. Byla postavena teprve v druhé polovině 20.století.

 

V Galway nakonec nebylo ani nic tak extra pěkného, krom pár fotografií, odpočinku a odpoledního deště.

Iva  & Vic

Z Galway tak odpočatý vyrážím již brzy ráno dál. Přes fejsbůk se mi ozvala Češka Iva, která s manželem žije kousek od Galway a že se mám zastavit na kafe a sušenou mořskou řasu, pokud pojedu okolo. Proč ne, alespoň se dozvím něco o životě v Irsku. V místě samotném adresování nefunguje, a tak musím Ivě zavolat, abychom se našli. Vysvětlila mi totiž, že v těchto místech neexistují ulice, natož čísla popisná, jen jména domů, pojmenovaná podle původních majitelů. Pro pošťáka to tak musí být pořádná zábava, protože si musí zapamatovat jména všech domů v této oblasti, aby vůbec mohl doručit nějakou zásilku.

 

Nakonec Ivu nacházím i s jejich domem, krásně opravený, typický irský domeček s doškovou střechou. Vysvětluje mi i tu ochutnávku sušených mořských řas - mimo jiné se živí i sběrem a sušením mořských řas, což je v Irsku oficiálně docela problém, neboť povolení k této činnosti je vázané pouze na konkrétní dům. Ale Iva dům má, tak může i sušit a prodávat. Chuťově je to teda hnus, ale asi to bude zdravé. Povídání nad kávou bylo super, procestovala Himaláje a Tibet na Enfieldu, dvakrát si pokecala s Dalajlámou a mnoho dalších zajímavostí. Její manžel Vic má padesátkovou Vespu z 80. let, kdy veteránská pojistka na tuhle Vespu v Irsku stojí €250 na rok a může s tím oficiálně jezdit jen o víkendech nebo jen na předem nahlášené akce. Zlaté desetikorunové pojistky v ČR.

Při loučení mi Iva říká, že kdyby něco, mají k dispozici přívěs a v Irsku je to všude kousek... Takové malé kanadské dejà vù.

Jawíme

Už poslední dva-tři dny vydávala Zuzka z motoru takové ne zcela zdravé zvuky. No a po cca 50 kilometrech od Ivy se to skokově zhoršilo, až to najednou při řazení na trojku zachrastilo s takovou zvukovou kulisou, jako kdybyste pustili slona do porcelánu. V ten moment šel motor do otáček a zátah veškerý žádný... Kopnutá dvojka naštěstí fungovala suprově, ale znovu zařazená trojka jen rachot a žádný tah. Zastavuji na krajnici, koukám kolem sebe a mám zeleno před očima. Nakonec usuzuji, že motorka na dvojku jede, k Ivě to není tak daleko a po telefonickém ujištění, že mám k dispozici kumbál na hraní, se otáčím a pomalu jedu stejnou cestou zpět.

Zdravím se opět s Ivou a jejími dětmi a pouštím se hned do díla. Alespoň jsem se ujistil, že mám všechno nářadí na rozpůlení motoru. Za hodinu a půl rozpůleno, ale to, co na mě vybaflo, nechápu doteď. Kolečko třetího stupně na hlavní hřídeli úplně bez zubů, kolečko na hřídeli předlohy načaté.

 

Když to zkrátím - převodovku si s sebou nevozím. Asi začnu. Promptní doručení náhradní převodovky z Česka za nějaký přiměřený peníz jsem nenašel a v Irsku sice nějaké Čezety a Jawy jsou, ale né 150 Céčka. Tak jsem se rozhodl převodovku vyčistit, oddělat trojku a složit motor zpátky. Na dvojku to pojede taky, jen ne tak rychle. Nakonec se to ukázalo jako ještě lepší kochací stroj, z Čezety se stal stabilní fichtl, jelo to 42 km/h pořád, kopec nekopec. 

 

Connemara

Kopečky Irska, národní park Connemara a jedna z nejvyšších hor v Irsku, Diamond Hill. Každý mi doporučoval, ať si tam vyšlápnu, při dobrých meteorologických podmínkách se tam člověk cítí jak v letadle - na horizontu pouze mraky a nikde nic. Ale jak jsem tam dojel a uviděl ten krpál při jasné obloze, ne děkuji :-)

 

Méně náročná procházka se nachází kousek vedle od Diamond Hill, stále v Connemara parku. Panství Kylemore Abbey s krásným bílým zámečkem na úpatí hory a jezera. Fotogenické prostředí jedna báseň, hlavně neplaťte nic na první pokladně, zdarma můžete jít i dál a mít krásně zarámovaný zámeček pomocí okolních stromů.

Leenane. Městečko doporučené Ivou, kde mají za €25 prý úžasnou koupel v mořských řasách. Oblast kolem Connemary je naleziště nějakých zvláštních řas, které mají blahodárné účinky na lidský organismus. Člověk se nahřeje v sauně, pak se půl hodiny namáčí v horké koupeli s těmi zelenými, mazlavými mořskými řasami a pak se zchladí vodou z horského potůčku. Osvěžení to je výborné, no, jak jsem si ale již venku sednul na lavičku, byl jsem rád, že žiju a že mi srdíčko slouží - člověka ta koupel tak vyšťaví, že jsem byl rád, že jsem. Síla.

 

Po nabrání sil pokračuju dál na severozápad. Údolím Doo Lough Valleys, netknutou krajinou a úžasnými výhledy. Jenže pak už člověk jede víc na sever a začínala to být šeď a nuda, jak se dalo čekat od doporučení Irů, které jsem potkal na jihu.

Achill

Jediná světlá vyjímka je poloostrov Achill - na jedné straně se kocháte vysokými skalisky ošlehávané surovým Atlantským oceánem a na druhé kopečkama a zelenýma loukama. Nádhera. Samozřejmě taková nádhera znamená kvanta lidí a turistů, takže jediné větší městečko bylo v obležení. Dojel jsem tak až na konec, kam až to šlo a našel jsem krásnou pláž v zátoce spolu s podobně naladěnými lidmi jako já - co si chtějí užít krásné výhledy na zapadající i vycházející slunce a nevadí jim luxus vlastního jednohvězdičkového hotelu.

 

Na místě jsem i pořádně otestoval svoje nové laminátové kufry. Nejenže výborně drží tvar, v dešti do nich nezateče a jsou tak dokonale voděnepropustné, ale fakt, že to rozlité pivo nemá po celém dni kam vytéct, je už takový nechtěný bonus. Nožík, šroubek a ve výsledku výpustný ventil byl na světě. Zajímavé, že za celý den v pivní lázni stihnul načichnout nejen spacák, ale i třeba náhradní karburátor.

Ráno není lepší budíček, než ovce, která vás pozoruje přes otevřené dveře stanu a moskytiéru a v momentě, kdy částečně otevřete zaslepené oči, zabečí z plných ovčích plic. Najednou jsem měl chuť na nějakou specialitu z ovčího masa.

Na sever

Z Achill poloostrova už rovnou do Severního Irska. Po cestě jsem věděl, že ani pořádně nic není a opravdu nebylo. Jen nudný přesun, který jsem si alespoň zpestřil rozhovorem v jedné kavárničce ve městě Castlebar, kde byli místní motorkáři s Teneré 650 a novou Afrikou. Majitel Afriky se ani moc nezlobil, když jsem ho nazval “you lazy bastard / ty líná svině,” když jsem uviděl, že ji má v automatu.

 

Na sever jsem se snažil držet malých místních cestiček, s tou maximálkou 45 km/h to na hlavních tazích nebylo zrovna terno. Dokrdotal jsem se tak až do města Donegal, kde na náměstí měli místní motorkáři nějaký srázek, tak jsem ze sebe zase udělal hvězdu a s doutnajícím dvoutaktem to zaparkoval hned mezi ně. Příjemně jsme si pokecali a doporučili mi pěkné místo na přespání, kousek odtud u majáku St.John’s Point. K majáku vede typická “one-way” silnička, což je cesta o šířce ani ne pro jedno auto. Většinou se to s motorkou dá a auto a motorka se vedle sebe vejdou, ale tady to vážně nešlo - cesta ohraničená kamennou zídkou, byla pro auto šířky maximálně Golfa.

U majáku je pěkné a asi i vyhlášené místo pro volné kempování, neboť jsem tam zase nebyl sám. Ale vůbec mi to nevadilo, večer družba s Rumunem a jeho thajskou přítelkyní a starším irským párem byla fajn. Každý přinesl svoji domácí pálenku, tak jsme si mohli vyměnit zkušenosti :-)

 

Následujícího rána další nudný přesun do Severního Irska.  V očekávání nějaké cedule, pozůstatků hraničního přechodu, nebo jakékoliv jiné indicie hranic mezi Severním Irskem a Irskem, dojíždím přímo do města Londonderry a hranice nikde. Zato řidiči, jak mávnutím kouzelného proutku agresivnější, jak jejich irští kolegové. Možná i na chování řidičů má vliv road racing a závody silničních motorek na přírodních okruzích, protože městečkem Portstewart jen tak projíždím a koukám, že jedu po závodní dráze - klasické patníky nikde, ale typické okruhové, červenobílé pruhované nájezdy. 

Severní Irsko

Na severu jsem měl víceméně jen tři naplánované zastávky, všechny pár kilometrů od sebe - destilérka Bushmills, přírodní úkaz Giant’s Causeway a The Dark Hedges. Ve stejnojmenné vesničce Bushmills beru kemp (Ballyness Caravan Park, €13 stan, moto, osoba, sprchy a wifi) a nalehko vyrážím na první zastavení - Schodiště obrů, Giant’s Causeway. Doteď jsem nepochopil, jestli se tam dá parkovat zdarma, nebo se někde platí. Nějak jsem však projel a neplatil nic. Od parkoviště je to pak asi kilometrová procházka po pěkném pobřeží a je na co koukat už od začátku. Samotné schodiště je i docela malé, ale měl jsem štěstí na málo lidí a krásný západ slunce, tak z toho vznikla pěkná vzpomínka a snad i fotky.

 

The Dark Hedges je pak alej zajímavě rostlých buků, vytvářející magický tunel, který za ideálních světelných podmínek vytváří efektní podívanou. Možná i proto se v těchto místech natáčely různé filmy a seriály, za všechny třeba Hry o trůny. A právě proto je i tohle místo v obležení turistů a udělat tam nějakou pěknou fotku, co jich je Google plný, je dost obtížné. K tomu tam je zákaz vjezdu, a tak můj plán, si tam vyfotit Zuzku, dostává za uši. Užívám si ale výhledy, fotím, co jde a najednou koukám, jsem tu sám s jedním párem ze Švédska. Kašlu na plechovou ceduli na tyči a projíždím si alej na Zuzce a fotím, co to jde. Páru ze Švédska to vůbec nevadí, dokonce se chtějí nechat vyfotit na Zuzce, tak jim dělám radost a nakonec se fotíme navzájem. Slunce nakonec ani pořádně nevylezlo, no, nemohu mít vše. Proto si dávám na ráno budíček, třeba se poštěstí na východ slunce.

 

V půl šesté ráno jen slyším zvonek a kapky dopadající na stan, ani neotvírám oči a spím dál. Dopoledne už sucho, ale zataženo, tak si dělám malou exkurzi po nejstarší anglické destilérce s královskou pečetí nebo jak to ten průvodce říkal. Pěkné, chutné a drahé. Na mou otázku, co tady říkají na kombinaci jejich whiskey s kolou, odpovídají bez váhání - no problem. Ha, pije se to teda líp s kolou, než samotné. A pak mi říkejte barbar :-)

 

Ballymoney je  město, kde jsem si vyhlédnul motocyklové muzeum. Až na místě ale zjišťuji, že to sice muzeum je, ale pidi rozměrů a spíš věnované historii místních road racing závodů. A pak vidím, že odtud pochází bratři Dunlopové a mají tu i památník. Z muzea tedy mířím rovnou k památníku a musím říct, že atmosféra a provedení tam bylo fakt zajímavé. Mně, jako člověku, kterému voní cokoliv po benzínu, mi tam ta atmosféra přišla brutální, v dobrém slova smyslu. Pocta lidem, kteří pro road racing motorsport opravdu něco dokázali a kteří dovedli strhnout nejen celé město Ballymoney, ale vůbec celé Irsko k tomuto sportu. Úcta pánové...

 

Třešničkou na pomyslném road racing dortu byla návštěva malého moto obchůdku, kde jsem bral dvoutaktní olej a majitel tam měl na prodejně zaparkovaný starý závodní speciál. Tak jsme si popovídali a majitel kdysi sám závodil. Nedalo mi to a zeptal jsem se ho, jak na těchto silných strojích, na těch jejich rozbitých a nepřehledných cestách můžou jezdit tak neuvěřitelně rychle: “Asi potřebuješ mít v sobě trochu té irské krve, abys to tam poslal...”

Z Ballymoney zpět na pobřežní cestu přes několik měst začínajících na “Bally” a odtud pomalu, skrz mlhu a nulové výhledy, směr Belfast. 

 

Irské štěstí vyprchalo, začalo pršet. I zde se ale vyplnily předpovědi, irský déšť je jinačí, než ten náš, klasický, mírné kapky a spíš takové silnější mrholení, než průtrž. Ale pršelo dlouho, tudíž Belfast jsem jen profrčel a zastavil se u jedné věci, která na mě blikla, když jsem se koukal do mapy Belfastu, co bych asi tak mohl vidět. Ryba moudrosti, “The Bigfish” je velká socha ryby uprostřed Belfastu. Nic zajímavého, alespoň jsem si tam pokecal s domorodým Irem na GeeSu se synem. Syn sundal nepromok, pod kterým měl oblek a pokračoval někam na pohovor. Když si tak Ir prohlížel Zuzku, povídá mi s úsměvem, že mám řadičku na špatné straně. Na což mu kontruji, že oni tady zase jezdí na špatné straně silnice. Každý máme něco :-)

 

Zpět v Irsku

Východní část nad Dublinem, šeď a nuda. Doslova. Teda, zeleno a nuda. Kilometry si krátím akorát kávou a keškama, ani fotit se tu kloudně nedá co. K tomu se přidává další déšť a všechno jde do kopru. Návrat do Dublinu je tak ve znamení vody nejen zeshora, ale i odspoda. U Dublinu pak už jen navštěvuji poloostrov Howth a dívám se na zaoceánské kocábky plující do Dublinu a do Anglie.

 

Do Dublinu vjíždím bez navigace v uších a řídím se jen sluníčkem. A až na drobnou etudu, kdy se mi podařilo projet jakousi pěší zónu místního Václaváku, jsem se po 2654 kilometrech dokrdotal do cíle. S Ing. Králíkem jsme připravili Zuzku pro kurýra a návrat oslavili flaškou whiskey Bushmills s kolou...

 

Konečná

Až na tu poškozenou převodovku to byl úžasný výlet, člověk se i kochal víc, než obvykle. Objet skoro 1300 kilometrů Irska maximálkou 45 km/h mi tak trvalo výrazně kratší dobu, než jsem předpokládal. Alespoň jsem se poučil - musím přidat plonkovní převodovku do náhradních dílů :-)

Video

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (42x):
Motokatalog.cz


TOPlist