NeSkutečný Írán Vol.2

Cesta po Středním východě, která dopadla jinak než bylo v plánu. Nechat se vést vlivem osudu někdy přináši nečekané zážitky a dobrodružství.

Kapitoly článku

Opouštím ostrov Qeshm. Opět probíhá celní kontrola, kde si všímám zásadního problému v mém pase. Tou je datum platnosti víza. Většinou se vydává na 30 dní, ale to mé je z neznámého důvodu na 15 dní. Pokusím se to vyřešit v Shirazu. Přibržďuju na benzínce doplnit palivo, které zde mimochodem stojí stejně jako láhev vody. Většinou se setkávám s milou a zvědavou obsluhou, ale tentokrát byli chlápci u stojanů extrémně veselí a zvědaví. Příčinou byla láhev whisky, kterou mi nabízeli na košt. Prohibice je asi moc netrápí. Krajina se opět mění, je velmi rozmanitá a hory se střídají s pouští, pastvinami a poli. Někdy si připadám jako bych se ocitl v Austrálii, jindy zase jak v Africe. Před Shirazem trávím noc u nedalekého jezera Maharlu v polorozpadlém domku v obilí. Jezero má zvláštní červené zbarvení, které způsobuje bakterie přežívající ve slané vodě. Koncem léta je obvykle téměř vyschlé a znovu se plní až po zimě. Následující den mě čeká nelehký úkol. Musím se pokusit prodloužit íránské vízum. V cestovní agentuře, která mi vydala autorizaci pro žádost o vízum, zjištuji, že zažádat mohu na imigračním úřadu. Dostávám radu, jak se tam dostat, což se ale ukázalo být tvrdým oříškem. Ve městě panuje dopravní chaos. Ulice jsou rozkopané, všude jsou uzavírky a na směrovkách místo nápisů jen zkroucené žížaly. Vyptávám se místních, kteří jsou velice ochotní. Bohužel každý ukazuje jiným směrem. Nakonec se mě ujme chlápek a nabízí mi doprovod až na místo. Je tak 35 °C a tahle dobrá duše přede mnou popobíhá další dva kilometry, abych se nemusel za ním tak ploužit. Nevím, jak mu poděkovat. On vnímá pomoc jako samozřejmost. Na imigračním čekám půlhoďku, než se dostanu na řadu. Po nezbytném vyplnění několika velice důležitých formulářů, mě posílají zaplatit poplatek do banky. Před stanicí se ptám na cestu kolemjdoucího, který mi okamžitě nabízí, že mě tam zavede. Tentokrát, naštěstí pro něj, autem. V bance pomáhá vyplnit formulář a když zjišťuju, že se nedá zaplatit dolary, půjčuje mi hotovost. Potom mě bere do směnárny ke známému, kde mi domlouvá super kurz a zve mě na oběd. Co dodat, prostě neuvěřitelné.

 

S plným břichem se vydávám hledat nocleh. Ubytovávám se v pěkném a čistém hostelu s velice milým a ochotným manažerem. Večer pořádají rodinnou hostinu, na kterou mě zvou. Rodinná oslava znamená účast rodičů, sourozenců a dětí, takže se sešlo kolem 20 lidí. Ráno se mi nechce z pohodlné postele, ale nakonec se přemlouvám a vyrážím brzy ráno do Persepole, abych se vyhnul davům turistů. Je to asi hodinka cesty a když dorážím  na místo, je zde ještě poměrně klid. Po zaplacení vstupu, asi 200 000 riálů (cca 140 Kč), začínám prohlídku ruin starodávného města, které založil Darius asi 500 let př. n. l. a velký podíl na jeho rozkvětu měl i vládce Persie Xerxes. Město má úžasnou atmosféru a dávné časy dýchají z každého zákoutí. Seznamuju se s partou studentů, kteří mi vyprávějí o historii tohoto místa a nakonec i o současném stavu v zemi. Íránci svoji zem milují, ale zároveň touží po změnách, které by jim umožnily žít víc svobodně. V poledne je památka v obležení lidí, autobusy neúnavně přívážejí další a další.

 

Vracím se zpět do Shirazu a dopoledne vyrážím na průzkum. Potkávám i několik obchodů s čistě “západním” zbožím, jako by to bylo něco extra. Před mešitou Shahcheragh je poměrně rušno. Koná se ceremonie Krále světla, proto jsou zde davy věřících. Zkouším se dostat dovnitř, načež jsem upozorněn, že musím počkat na průvodce, bez kterého jako nevěřící do mešity nemohu (nechápu, jak poznali, že nejsem muslim). Ten je zcela zdarma a věnuje se pouze mně, což trochu omezuje můj pohyb po mešitě, naproti tomu získávám spousty zajímavých informací. Po ceremonii se vydávám do rušných nočních ulic kypících životem a užívám si teplého večera.

 

Je čas vydat se dál. Projíždím nádhernou krajinou horských lesů a plání. Pokouším se nakoupit něco k jídlu, ale marně. Vypadá to, že je zde nějaký svátek, jelikož ulice jsou liduprázdné a všechny obchody zavřené. Nakonec se na mě usmálo štěstí, když objevuju malou pekárnu a kupuju chlebové placky vytažené rovnou z pece. Je to neskutečná dobrota, obzvlášť když si to pomažu místním smetanovým sýrem domácí výroby. Silnice vede podél řeky a já se rozhodl postavit bivak na jejím břehu v místě, kde se koryto vzdaluje od cesty. Koupu se, zatímco sleduju rybáře vláčející síť proti proudu. Sekám dříví na oheň, když vtom jeden z nich přichází a gestama naznačuje, že zde nemohu spát. Moc si toho nevšímám a rozdělávám oheň. Po hodince je rybář zpět v doprovodu policistů, kteří mi vysvětlují, že zde nemohu zůstat, protože břehy jsou plné jedovatých hadů. Nechají mě sbalit věci a eskortují mě do nedalekého městečka. Dovedou mě až k místnímu parku, kde prý mohu bezpečně nocovat. Představují mě skupince mladíků vesele debatujících u kouřící šíši. Natahuju hamaku a připravuju si nocleh. Kluci mě zvou k sobě a vyzvídají, odkud a kam mám namířeno. Je po 22 hodině, ale tady to začíná žít. Městečko má tak kolem 500 obyvatel a věřím, že se na mě přišli podívat úplně všichni. Po půlnoci se vše uklidňuje. Konečně si mohu v klidu dáchnout. Budím se do teplého a slunečného rána. Mířím přes Kurdistán do Tabrízu, odkud budu pokračovat přes hory do Arménie. Je úžasné, jak mnoho místních lidí na mě mává, ať zastavím u krajnice jen proto, aby si se mnou udělali fotku. Proto mě nepřekvapilo, když na mě začal zběsile mávat kluk z okýnka předjíždějícího auta, ať zastavím. Co mě překvapilo bylo “čau”, které na mě vyhrkl hned, jak vylezl z auta. Začíná vysvětlovat, že je zde na misi za záchranu zmijí, vyslán plzeňskou ZOO. Seznamuje mě se zbytkem íránského týmu a ještě chvilku si vyměňujeme zážitky, než se rozjedeme každý svou cestou. Doufám, že ta jeho bude úspěšná a zmije přežijí.  Okolní krajina rozhodně není nudná a je pořád nač koukat. Sice je teprve květen, ale tady už zemědělci intenzivně pracují na sklizni a někde dokonce i orají. Jak se blížím k Tabrízu, míjím častěji policejní nebo vojenské kontroly, kde mě většinou i zastavují. Když se tak stane počtvrté během hodiny, začíná to být už trochu otravné. Většinou je to pouze ze zvědavosti, a když už mi jeden policista začíná prohrabávat kufry, šéf mu rozkazuje, ať mě nechá být a pustí dál. Ve městě hledám 2 hodiny vhodný nocleh. Vzdávám to a beru zavděk hotel, dle mého soudu tak jednohvězdičkový. Sprchy a hajzly na chodbě, holá místnost ve tvaru nudle a na postel se neodvažuju lehnout bez karimatky pod sebou. Upozorňuju, že nejsem žádný ňuňánek. Využívám wifi, zatímco se cpu tím výborným íránským chlebem. Dnes asi naposledy. Zítra už mě čeká Arménie.

 

Cesta k hranici vede přes hory, kde se zastavil čas tak před sto lety. Jednoduchá stavení, pasáci koz a oslí spřežení. K tomu nádherná a nedotčená příroda. Na hranici trávím dlouhý čtyři hodiny. 20 úředníků na pět papírů si mě přehazuje jak horký brambor. Arménská strana není o moc lepší. Ouřadové mě nevítají s nadšením a zvědavostí jako v Íránu. Jsem pro ně jen další položka v počítači a jejich znuděné obličeje vypovídají o zábavnosti tohoto povolání. Ještě tenhle papír k tomuhle okýnku a tenhle k tamtomu, zaplatit pár nesmyslných poplatků, než jsem vpuštěn do země. Jak já nemám rád byrokracii. Od hranice stoupám do hor jedinou možnou silnicí. Už po pár kilometrech je mi jasné, že tady bude na co koukat. Zdejší hory mě ohromily, obzvláště pak jih země s národním parkem Arevik. Snažím se vyhýbat hlavním tahům a odměnou jsou mi neskutečné výhledy a divoká příroda. Vše je nádherně zelené a svěží. Dostatečně si užívám i offroadu. Občas trochu zápasím s naloženou motorkou v brodech nebo bahnitých částech cesty a pasteveckými psy, kteří mě vždycky vylekají, když vyskočí z příkopu nebo zpoza keře. Míjím nádherný vodopád, který přímo vybízí ke koupání. Dostat se k němu znamená sejít pěšky do údolí a přebrodit řeku. Po koupání  zaslechnu blížící se zvuk motoru. Přijíždí ruský Gaz a z něho vyskakuje několik lidí. Nechápu, jak ten krpál sjeli. Dvě holčiny z Ruska přijely navštívit své arménské přátele a jsou na společném výletě po okolí. Začínají chystat piknik. Na menu je králík, kterého si přivezli živého s sebou. Nabízejí mi, že ho můžu klepnout, jen nevím, zda by bylo neslušné odmítnout. Nechávám to na nich, vracím se k motorce a pokračuju dál. Na mapě vidím, že nedaleko přede mnou je jezero Sevan. Těším se, že jezero bude v menší nadmořské výšce a mohlo by tam být tepleji. Byl to ovšem omyl. Hladina Sevanu je téměř ve dvou tisících. V noci byla pěkná kosa, nebe plné hvězd a ráno vše ojíněné. Čekám, než slunce vše osuší , abych se mohl vydat na cestu ke gruzínské hranici. Přejezd probíhá v poklidu. Jediná věc, co mě trkne, je vybavení arménské celnice, které pamatuje SSSR, zatímco Gruzinci mají moderní počítače a biometrické čtečky pasů. Už na první pohled jsou obě země technicky na jiné úrovni, ale silnice mají stejně děravé. Mířím směrem k Batumi, kde se rozhodnu, co dál. Mám dvě možnosti, buďto objednat trajekt přes Černé moře a mezitím se vydat na sever země, nebo pokračovat podél pobřeží do Turecka. Od hranice na pobřeží vede pouze jediná silnice, která podle mapy vypadá dobře. Zhruba v polovině se mění asfalt na šotolinu stoupající serpentinami do kopců. Vede skrze nádhernou přírodu, která mi pomáhá zapomenout na zimu doprovázenou občasným deštěm. Jak se blížím k sedlu, začíná se objevovat i sníh. Přeju si tu být tak o měsíc později. Věřím, že v létě to tu musí být kouzelný. Všude okolo jsou staré chaty, jestli je tak mohu nazvat, a za sedlem se objevuje i lyžařské centrum. Sjíždím zpět do nížiny, kde se ke mně přidává i déšť nabírající intenzity. Není se kam schovat. Musím pokračovat. Bahno přitékající s proudy vody mě dost potrápilo. Oddychnu si až dole, kde konečně začíná asfaltová silnice pokračující až do Batumi. Předjíždí mě konvoj dvou luxusních SUV s ruskou značkou, plný ostrých týpků a dvou dodávek naložených tak, že drhnou břichem o asfalt. V hlavě se mi honí otázka, co asi vezou. Ptát se rozhodně nebudu, nerad bych skončil zahrabanej v lese.

 

Prší až do Batumi, kde se promočený na kost uchyluju do pohodlí hotelu, ač se jim snažím vyhýbat. Když zjištuju, že předpověď počasí na dalších pár dnů je špatná a na trajekt bych čekal 6 dnů, padá rozhodnutí jet po tureckém pobřeží Černého moře do Istanbulu. Mrzí mě to, ale nemá cenu hrát si na hrdinu, trpět někde v horách, kde bych stejně v tomhle počasí moc neviděl. Slibuju sám sobě, že se do Gruzie ještě někdy podívám a následující den vyrážím k turecké hranici. Déšť mě doprovází další tři dny, než se umoudří a nechá mě vychutnat si krásu pobřeží Černého moře. Silnice je motorkářský ráj lemující pobřežní hory. Moc rovinek si tu člověk neužije, zato panoramata jsou úžasná. Přes Trabzon to směřuju k výběžku Sinop a důkladně poloostrov prozkoumávám.

 

Krajina mi silně připomíná Irsko. Po prohlídce hradu Sinop Kalesi jedu navštívit maják na západní straně. Tam také trávím noc na útesech za zvuku mořských ptáků a příboje.  Další den pokračuju na západ. Počasí je jak na houpačce, zase prší, je 13 °C. Jsem ztracený, odešla mi USB nabíječka, telefon vybitý, bez mapy Turecka, dochází benzín a pumpa nikde. Řvu do helmy, abych si ulevil, ale po chvíli mi dochází, že s tím stejně nic neudělám a musím brát věci tak, jak jsou. Je to součást dobrodružství a za pár týdnů se tomu ještě zasměju. Náladu mi spravuje báječné jídlo a usměvavá obsluha v jedné z restaurací u moře. Využívám i wifi a po jídle si dávám čaj a dost mě překvapí cena při placení. Chutné jídlo a příjemné prostředí za pár kaček. Nechávám štědré spropitné a vydávám se dál. Je to poslední noc před Istanbulem, proto ji chci strávit na pláži. Hledání není vůbec jednoduché. Z jedné mě vyhání místní správce, k další vede rozbahněná strmá cesta. V polovině sjezdu to vzdávám a otáčím to. Nejsem si jist, zda bych se zítra dostal v tom bahně zpět nahoru. Za další 2 hoďky nalézám opuštěný kemp rovnou u moře. Stan stavím na jedné z teras vybudovaných na kopci nad pláží. Zpoza mraků vykukuje slunce a trochu se otepluje. Užívám si nádherné odpoledne na písčité pláži, večer u táboráku a je mi fajn.

 

Do hostelu, kde jsem strávil mé první dny v Turecku, je to 75 km. I tak mi cesta zabere přes tři hodiny. Doprava je hustá, s nespočtem kolon a se širokými kufry musím projíždět mezi auty velice opatrně. Nechci si je přece odřít o nějaký mercedes. Majitel mě vítá a vyzvídá, jaké to bylo v Íránu. Dáváme si čaj, zatímco mu vyprávím zážitky a ukazuju fotky. Je to velice milý pán se zdravým pohledem na svět, avšak někdy až moc negativním. Mnoho Turkům se nelíbí současný stav země a zkorumpovaná vláda. Stěhují se do velkých měst za lepším životem, aby záhy zjistili, že žít tam není tak jednoduché, jak si představovali. To je ale všude ve světě asi stejné. Vyrážím do města nakoupit nějaké dárečky a dát si “pouliční jídlo”. Večer sedám na střešní terasu, využívám wifi pro naplánování přibližné evropské trasy.

 

Následující den se přesouvám k bulharské hranici. Vše probíhá bez problému a během chvilky jsem vítán cedulí Bulgaria ve známém hvězdném EU kruhu. Odpoledne projíždím národním parkem Strandzha. Jedna část u řeky se mi natolik zalíbila, že jsem se rozhodl zde zůstat. Po zakempování si jdu projít okolí. Nádherná a nedotčená příroda si zde žije vlastním životem. Čistá voda v řece je plná ryb, žab a hadů. Všude rozkvetlé rostliny a zpívající ptáci. Prostě romantická idylka. Houpu se v hamace a užívám si toho klidu, když vtom slyším bouchnout dveře od auta. Jsou to strážci parku pomalu mířící mým směrem! Po pár minutách snahy o komunikaci mě zde nechávají kempovat, s tím že to není problém, když po mně nic nezůstane. Nerozdělávám oheň a místo zanechávám čisté doufajíc, že tak pomůžu dalším cestovatelům přespávat na kouzelných místech, jako je toto.

Valím to na Varnu přes Burgas, který mě ničím nenadchnul. Ukrajuju kilometry podél pobřeží a rozhlížím se kolem sebe, zda nenajdu něco, co by stálo za prohlídku. Mapa mi ukazuje vodopád asi 2 km od silnice. Sjíždím ze silnice a po pár minutách jsem na mýtině uprostřed lesa s pár lavičkami a veřejnými grily. Cedule ukazuje 100 metrů. Nakonec se ukáže, že je to spíše kilák. Namísto vodopádu je tu spíše čůrek vody padající ze skály. Alespoň jsem se hezky prošel. Když dorazím do Varny, je mi jasné, že zde moc dlouho nevydržím. Město a jeho okolí je turistická destinace, kde je tomu vše uzpůsobeno. Pokračuju dál podél pobřeží, které mi vše vynahrazuje, než se stočím do vnitrozemí směrem k Bukurešti. Ke mně se přidává vytrvalý déšť nutící mě strávit dnešní noc v ruině nějakého zemědělského stavení. Rozdělávám oheň a doufám, že mokré věci do rána aspoň trochu oschnou.  

 

Průjezd celnicí je pohodička. Letmý pohled pohraničníka do pasu a hned mažu dál. Jedna z mála výhod EU. Do Bukurešti je to sto kiláků. Po zabydlení se v hostelu jdu na průzkum města. Je krásné nedělní odpoledne a všude to tu žije. Míjím parky a kavárny plné lidí, kteří si užívají pohodičku volného dne. Objevuju i doznívající hudební festival. Trochu mě mrzí, že tu nejsem o den dříve. V hostelu klábosím s milou Číňankou o cestování s baťůžkem, tzv. backpaking. Ptá se mě, odkud jsem a její reakce na moji odpověď mě trochu udivuje. Prý jsem šťastný člověk, že žiju v takové zemi jako je Česko...něco k zamyšlení. Společně s námi je zde ubytována i parta mladých lidí, jenž mě po chvilce pozorování utvrzují v tom, že sem jezdí za jediným účelem. Pařit! Chápu to, protože pro Amíky, Brity nebo Australany jsou zde ceny více než přijatelné. Nemá cenu se tu více zdržovat.

 

Soustředím se na poslední bod cesty, který chci vidět, a tím je Transfagarašan. Cesta vybudovaná vojenskými jednotkami v 70. letech minulého století za účelem rychlého přesunu armády přes hory zvané Fagaraš. Výstavba byla vyprovokována sovětskou invazí do Československa v roce 1968. Vyžádala si přes 40 lidských životů a 6500 tun trhaviny. Mnozí ji považují za jednu z nemalebnějších silnic na světě a já jim musím dát za pravdu. Po silnici stoupám kolem Drákulova hradu a přehrady Vidraru směrem k tunelu Balea. K tunelu jsem se bohužel nedostal, jelikož horní část cesty je stále pokrytá zbytky sněhu. Bagrista prokousávající se skrze hromady to odhadoval tak na týden, než silnice bude opět v provozu. Nezbývá, než se vrátit. Mně to ale vůbec nevadí, protože mám možnost projet si další známou silnici Rumunska...Transalpinu. Neméně zajímavá cesta skrze divokou přírodu hor, plná zatáček a výhledů, mi totálně očaruje. Kdo tudy jel, chápe, kdo ne, měl by to brzy napravit. Pokračuju dále přes park Apuseni. Místní vesnice trochu připomínají ty naše, ale tak před 50-ti lety. Čas se tu zastavil, i když mnoho výdobytků doby dorazilo už i sem. Stále je tu vidět způsob života zachovávající se po desetiletí. Věc, která se mi zde líbí, jsou prameny vody podél silnice stékající z hor. Jeden z vesničanů mě dokonce přesvědčuje o jejích léčivých účincích. “Možná jako projímadlo,” pomyslím si. Domů už mě čeká jen pár dní cesty přes Maďarsko a Slovensko.

 

Část Maďarska, kterou projíždím, je nudná rovinka a skáču radostí jak blecha, když přede mnou zahlídnu alespoň kruháč a pro jistotu ho objíždím dvakrát až třikrát, abych si užil náklonu. Slovensko a jeho Nízké Tatry projíždím za teplého a slunečného počasí. Rozhoduju se poslední noc cesty strávit v kopcích národního parku. Stan stojí, vařím si kávičku a vychutnávám západ slunce. Vtom se z houštiny vyřítí zvíře. “To je ale velký pes,” říkám si. Chlupáč běží po louce a já trochu ustrnu po zjištění, že to není pes, ale medvěd. Chlupáč se zastavil, podíval se na mě, já na něho a ve vteřině zmizel na konci louky v keři. Jdu spát s trochu divným pocitem. V noci mě navíc přicházejí vylekat divoká prasata a zneklidňují můj spánek. Vstávám do krásného rána, balím a za tři hodiny míjím česko-slovenskou hranici. Po cestě jedu ještě pozdravit Romana “BigHusky” Poledníka a tým v Motozemi, aby viděli, že jsem dorazil v pořádku zpět. Pak už zbývá nějakých 300 km. Beru to přes Šumperk-Vamberk-Žamberk po jedné z nekrásnějších silnic u nás a jak tak koukám kolem, začínám si uvědomovat, že ta země česká je opravdu ráj napohled.

Jako bonus přidávám dokument z cesty.

Více informací najdete na https://www.facebook.com/visualmototravel/ a webu

 

 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (24x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist